Právě je 22 říj 2017, 20:55

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 145 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 5, 6, 7, 8, 9, 10  Další
Autor Zpráva
PříspěvekNapsal: 30 dub 2017, 22:39 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 3328
Bydliště: Wien
pekné teórie! :lol: :lol:

nejak som v tých kategóriach nevedela nikde zaradiť samotnú pisateľku .... :twisted: :twisted:

rozšafná markíza zabudla do hry zakomponovať geografický a etnický problém :katarina:

to čo napríklad v krajoch Bohemie alebo Uhier považujú za skvelé a ohurujúce ... považujú často v Nemecku či
Rakúsku za celkom lacinné či dokonca vulgárne .... o o Švajci radšej pomlčím .... :priest:

Ruský vkus poznáme z kilometra a že niekto pochádza z krajiny bývalej Juhoslávie väčšinou tiež ...
a že Bella Italia sa oblieka šialene a pestro je nad slnko lacnejšie ....

môžeš mať jedny jediné šaty a v každej Európskej Metropole ti ich ohodnotia a skomentujú úplne inak ....
a tiež ich nositeľku zaradia do úplne inej škatuľky ..... :potapec: :potapec:


Polačkovsky povedané iba jedno jediné je medzinárodné: sporo oblečená dáma zo sexy postavou medzinárodne a aj celkom nadnárodne vyvolá u chlapov vždy jednu a tú istú reakciu :aaaaaach! :trubadur:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 01 kvě 2017, 10:54 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
Etnické a kulturní rozdíly zde nehrají roli. Tahle teorie vychází ze subjektivního výkladu samotných příslušníků typu. Jak se vidíš a stylizuješ, tak si vybíráš šaty a chlapy... Nejde o to, jak tvůj třeba řecký klobouk nebo tvého řeckého společníka vidí z pohledu Norského stylu, ale že je to pořád tatáž stylizace.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 01 kvě 2017, 11:39 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 3328
Bydliště: Wien
jeanne píše:
Etnické a kulturní rozdíly zde nehrají roli. Tahle teorie vychází ze subjektivního výkladu samotných příslušníků typu. Jak se vidíš a stylizuješ, tak si vybíráš šaty a chlapy... Nejde o to, jak tvůj třeba řecký klobouk nebo tvého řeckého společníka vidí z pohledu Norského stylu, ale že je to pořád tatáž stylizace.


Polačka by si dovolila s teóriou slávnej markízy nesúhlasiť :P :roll:

Pološialená Polačka mala napríklad vždy rozdielnych chlapov - povahami výzorom aj všetkým
zrejme nepatrím k ženám ktoré si ich hľadajú chlapov ako cez kopirák -

naopak na škále od jedna do 100 boli všetky extrémy ....
ti co mali umelecké sklony sa obliekali nekonvenčne šialené
a väčšinou si nepotrpeli na nejaký status ci značky, cez tých čo chodili zásadne športovo,
až po tých ktorí práve chodili ako čerstvo vyliahnutí z módneho žurnálu v drahých oblekoch - čiže záber bol komlpexný, a nie len muži z rovnakým štýlom obliekania ;-)
jednoznačný dôkaz toho je ze môj syn mal fázu v ktorej chodil do ŠKôLKY v košeli a kravate a musela som mu
ušiť sako :P

iba Polačkyne témy v obliekaní sa vždy točia okolo tej istej témy .... farebné a trblietavé ala Bollywood Obrázek
ako to raz niekto vtipne vyjadril: má spoločný vkus z cirkusovým koňom :D :P
no a keď bola celkom mladá obľubovala štýl Barbie :lol: :lol:

ja viem že ctená markíza by najradšej mala život zjednodušene stabuľkovaný - ale tak jasne a jednoducho ako si ona predstavuje tie životné stereotypy veru nefungujú ..... :disagreement: :disagreement:
iba ak na papieri v nejakej štúdijnej práci .. v skutočnom život nie ...

PS: chci smiley Polačka! :P


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 01 kvě 2017, 12:56 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
moirra píše:
PS: chci smiley Polačka! :P

Sežeň si ho... proč by měla být jen Katarína a Arcibiskup! ;)
PS: Ale to jsi jen rozvedla a potvrdila do detailu Polačka styl - barevná všehochuť ;) ;) Víš, že markýza má ve sbírce vysoké i malé, mladé i starší (rozpětí max 3 desetiletí?), sportovce a atlety, finančníky, umělce i teoretiky... modrooké blond i polosaracény, ale jsou přitom pořád jsou totéž. :lol: :lol:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 02 kvě 2017, 10:11 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 3328
Bydliště: Wien
jeanne píše:
moirra píše:
PS: chci smiley Polačka! :P

Sežeň si ho... proč by měla být jen Katarína a Arcibiskup! ;)


A čo ten čo som dala hore? Ale ešte pozriem nejaký iný. :potapec:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 03 kvě 2017, 00:53 
Offline
Správkyně časové osy
Správkyně časové osy
Uživatelský avatar

Registrován: 28 zář 2012, 20:16
Příspěvky: 639
Hmm, já si myslím, že to tentokrát Jeanne napsala moc pěkně a hlavně trefně :D Prostě se budete muset smířit s tím, že je to holt pravda :agree: :mrgreen: :mrgreen:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 05 kvě 2017, 12:52 
Offline
Markýzové
Markýzové
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 364
Bydliště: Liberec
Lámu si hlavu, kam se zařadit... aktuálně asi pod ne zcela atraktivně znějící typ 2, ale svého času jsem bývala 4 i 1 :roll:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 05 kvě 2017, 19:11 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
Rozloučení s maršálem du Plessis de Belliere

Ten den, co jí Polačka přečetla z karet, že se vrátí k maršálovi, věděla, že se ho zbaví provždy... Že se stane to, co jí La Voisin předpověděla před Vánocemi, že na jaře, až nabere síly... vztah s maršálem kompletně ukončí. Prostě jen tak. I když je pro její přátele coby hlavní postava jejích příběhů tak moc oblíbený a nenahraditelný. Nedá se však nic dělat, drahé přítelkyně, sebedražší tajné směsi roztoků a bylin na vlasy a vrásky nepomohou, když něco hnije uvnitř a člověk se na to jen snaží nemyslet.

Angelika si dohodla oficiální schůzku s panem maršálem du Plessis na sobotní odpoledne. Sejdou se v jednom z populárních salonů a prodiskutují její návrh na vypořádání jejich majetku pěkně na veřejnosti. Nenechá si přece kvůli řečem o penězích utrhnout hlavu. Dobře totiž věděla, že jeho listy z posledních týdnů o tom, jak mu v dlouhých jarních večerech chybí v jeho objetí a o lásce navždy, se sice mohou pěkně číst, ale skončí v tu samou chvíli, kdy půjde o peníze. V tom okamžiku věta se slzami v očích a začínající „miluji tě…, pravidelně končila nejstrašnějšími nadávkami na adresu téže ženy…“ V tom se nic neměnilo, Philippe Angeliku možná vážně miloval, ale své pohodlí víc… A ona byla připravená mu dát prakticky vše, aby mohli začít budovat své přátelství od začátku a bez shnilých jablek ležících mezi nimi: kočáry, zařízení interiérů a hotovost.

Dubnové týdny plynuly jeden za druhým a kromě dalšího příjemného setkání u Ninon de Lenclos za Paříží, kterého se zúčastnily i další dobré přítelkyně včetně Polačky a Abigail Bernové se nic nedělo. V práci se jí nijak zvlášť nedařilo a balancovala na hraně toho, aby si začala namlouvat, že už bude jen hůř. Nepřidávalo tomu ani špatné počasí a stěží ji bavily nové rozehrané partie s muži a nákupy nových šatů nebo nová brva vlasů… Jistě, zářila teď, takže se jí po zveřejnění prvního vyobrazení začali ozývat staří známí, se kterými měla sotva jednorázové schůzky loni na podzim, ale nějak ji nic pořádně nevtáhlo do hry.

Mladý, prošedivělý vojenský důstojník z Itálie byl okouzlující a potvrdil to, co už chvíli věděla, že jí italská dobrodružství prostě svědčí. Lehce prošedivělý vysoký, štíhlý muž z Florencie byl zrovna jen na pouhé tři dny v Paříži, když se s madame du Plessis dohodli na setkání u ranní kávy ve stínu věží Notre Dame. Snad dvě hodiny si povídali, a ačkoli nedošlo na žádnou šílenou přitažlivost srovnatelnou se Sardiňanem, párkrát jí za jejím tajemným úsměvem a zastřeným pohledem proletěl hlavou obraz toho, jaké by to s ním bylo v posteli… Poposedávala blíž a blíž, klopila oči a usmívala se, jak to šlo, ale naneštěstí byl muž starý stejně jako ona poněkud ostýchavý. Věděla, že mu coby Italovi musí dát tu příležitost udělat hlavní krok, ale začínalo to být zoufalé, konečně ji v polovině jakéhosi jejího nekonečného analyzování chytil za ruku a prudce zastavil. Kdyžto nejméně čekala. Políbil ji tak, že musela ztichnout… snad typicky italským polibkem, jen podstatně méně dominantním než poznala u italského jižana, do kterého se tenkrát hned zamilovala.

Oba věděli, že další den odjíždí a nikdy víc se už neuvidí a on se za dvě hodiny dostal jen k objímání a líbání uprostřed poledních ulic Paříže! To jí snad večer, kdy se měli znovu sejít, bude předčítat verše italských sonetů…? Angelice při té představě tuhl úsměv na rtech. Pokud byla markýza du Plessis žena mnoha tváří, tak na poezii opravdu zvědavá nebyla.

Naštěstí se tak nestalo a na žádnou podobnou katastrofu v podobě mrhání drahocenného času nedošlo. Dokázal se snadno zbavit svých dvou taktéž vojenských přátel, které nechal pít ve městě, takže se s paní du Plessis po večeři mohli nerušeně odebrat do jejich pronajatého městského paláce uprostřed Marais. Angelika totiž měla stále jasno v tom, že do jejího soukromí podobné aférky nepatří… Od jejich noci nečekala nic velkého, chemie mezi nimi rozhodně nepatřila k té nejsilnější, ale oba byli atraktivní a mladí… Jaké bylo její překvapení, když se jí hezký Ital začal věnovat způsobem jako snad nikdo jiný! Co v té dílčí aktivitě dělal trochu jinak, že jí to vyhovovalo ještě víc…?, přemýšlela chvíli, dokud se jí nepodařilo přestat přemýšlet nadobro a prostě se jen ztrácet... V každém případě byla celá situace zvláštní v tom, že se cítila nostalgicky ještě uprostřed procesu jejich maximálního sdílení.
„Neměla bych se s vámi cítit tak příjemně, když uvážíme, že jsme tu s vědomím, že se už nikdy neuvidíme…,“ prohodila.
„Možná jsme udělali chybu…,“ odpověděl a jen tak dál ještě dlouho leželi v objetí.
Začala hledat kusy svých šatů, když se vzápětí dostali k druhému kolu. Vida, někteří Italové jsou ještě schopnější, než jiní!, pomyslela si a s potěšením si užila pokračování.
„Utíkáte?“ zeptal se, když se otočil a zelenooká markýza už byla zase téměř oblečená.
„Ne. To určitě ne,“ zarazila se Angelika, „tohle není ta situace, kdy se člověk chce vyplížit z něčí postele a zapomenout všechny kontakty…“
„Ano, je zvláštní, že už se nikdy neuvidíme,“ odpověděl teď on.
„Třeba… Evropa je malá…, ačkoli ani nevím, jak se jmenujete,“ dodala.
„Nevíte?“
„Neptala jsem se,“ usmála se na něj.
Vyměnili si další kontakty a pohledný tmavý muž ji chtěl doprovodit ke kočáru, což se protáhlo na dlouhou noční procházku a líbání uprostřed Pont Neuf s pohledem na věže Paříže.
„Vždycky jsem rád četl příběhy z prostředí Paříže a teď jsem tady a ještě k tomu vás tady můžu políbit…, co víc bych si mohl přát...“

Druhý den si ještě vyměnili pár listů a Angelika byla připravena zapomenout s jinými. Nebylo to nic než ztělesnění slova nostalgie. Italové dokáží i jednorázovou známost zabalit do romantiky, ale nebylo mezi nimi ani totální souznění, ani chemie, ani milování s ním jí po všech stránkách úplně nevyhovovalo. Bylo třeba si přiznat, že tu nebyl jediný důvod, proč by se měli znovu vidět, než když už by byli jeden nebo druhý opravdu náhodou poblíž, pak by si to jistě ráda zopakovala a odpustila mu ten jeden nedostatek....


****

Ve chvíli, kdy maršál souhlasil s podpisem majetkového vyrovnání ani nemohla uvěřit tomu, že se to vážně děje. Asi z vnějšího pohledu nebyl důvod k oslavě, když někomu dáváte všechen majetek a úspory jen abyste si koupili jeho podpis, že už ho s vámi nepojí žádné vazby a nikdy už po vás nesmí nic chtít…, ale cítila se tak. Dokonale. Šťastně. Sama. Sama na všechno a ve všem. Po roce a půl po jejich rozchodu se to konečně dělo a ona začínala nezastavitelně zářit. Sice si připadala jako naprostý hlupák, když ji na odchodu požádal, aby odešla zadním vchodem, protože na něj v kočáře (který samozřejmě zaplatila a nechala mu jako dar) čeká jeho otec, který ji nenávidí… Přesto se usmála.
Políbila se s Philippem, jakoby to bylo naposledy a on ještě dodal poslední zoufalou „empatickou“ a starostlivou otázku, jestli si to může dovolit, dát mu tolik hotovosti při podpisu smlouvy.
„Zvládnu to, Philippe,“ usmála se na něj a s tím hořkosladkým úsměvem odešla k zadnímu východu.

Na její vyobrazení, jak září s jahodovými vlasy, v tu samou noc zareagoval krátký vzkaz, který v podstatě jen zněl, že je ztělesnění ženy jeho snů. Kdo byl jeho autorem?

Atraktivní tmavovlasý pianista z Florencie byl vlastě muž před padesátkou, vlastně přesně o deset let a jeden jediný den starší než ona. Jeho existence si všimla už pár měsíců zpátky. Stejně jako kdysi náhradní maršál, jehož příležitostné návštěvy v posteli si oblíbila už loňské léto, tak taky Florenťan sbíral její vyobrazení tak dlouho, až si ho i ona všimla…, Věděla, že se jí Ital jednou ozve a naváže kontakt. A právě v ten den dohody s Philippem a symbolickým uzavřením jedné epochy se to po mnoha měsících stalo. Viděl, že na obrazu z toho dne září a cítil její oslavu nezávislosti, aniž by o ní cokoli věděl… Jen cítil určité vibrace stejné energie, jak jí později vysvětlil a tak upřímně řekl, na co v tu chvíli myslel. Nic neplánoval. Nepřemýšlel. Věděl jen, že zelenooká žena existuje kdesi uprostřed Evropy a že je v jeho očích krásná. Samozřejmě došlo na pověstné intelektuální vzplanutí, kdy mu vysvětlila, že právě přikládání důležitosti řetězci náhod, které se dějí jinak každý den a to, že v nich vidíme metafory je nebezpečné. Jedná se o tzv. poetické myšlení…, z něhož se rodí to… co, on dopověděl: láska, která nezná pravidel. A on se toho způsobu myšlení očividně nebál a nechával se unášet poznáváním francouzské markýzy v jejich prvních dopisech.

„Náhody neexistují… nebo mi to vysvětlete,“ začínal jeho list. „Měl jsem být právě v těchto dnech v Paříži, madame… ale odmítl jsem tu cestu kvůli jiné opeře, na níž právě pracuji tady ve Florencii, ale to jsem netušil, že tam žijete vy…“
„To je dobře, že jste ji odmítl, protože právě v těch samých dnech budu pracovně ve Flandrách a nikoli v Paříži. Minuli bychom se naprosto.“
„Musíme se vidět…, musíte do Florencie,“ prohlásil.
„Tol bych ale musela mít další volný den navíc, nebo dobrý důvod,“ odpověděla.
„Já jsem ten důvod,“ zamítl ten argument.
„Ano…“
„Nebo najdu několik volných dnů já a přijedu za vámi kdekoli budete. Tedy pokud mě necháte…“ dodal.
„Bude mi potěšením, pane,“ kolísala mezi touhou ho nechat plynout a chutí zařadit další, úplně jinou zkušenost do své sbírky…

„Miluji váš obraz, jak v šedých šatech ladíte k vašim šedým tapetám…, odrážejí váš styl,“ prohlásil o jednom jejím vyobrazení.
„Je to můj styl, tudíž taky jeden okouzlující pianista z Florencie by ladil k mým tapetám,“ odpověděla.
„Jste si opravdu jistá, že jsem váš styl, madame? Viděl jsem vaše obrazy s vaším bývalým mužem a vypadá úplně jinak než já. Zdáte se jako dokonalý pár. Bůh Mars a Diana.“
„A jste si vy jistý, že zelenooká lovkyně Diana je váš styl, pane?“ opáčila lehce zaskočená nazpět. „Trochu pochybuji, že vaše bývalky byly samé krásné silné Amazonky.“
„Vlastně ano. Hledám při své umělecké kariéře protipól k tomu, jaký jsem já a tak všechny byly přesně takové jako vy. Znám svůj styl.“
„Jistě, všichni toužíme po harmonii,“ řekla na to už jen a docela ji to překvapilo.

***

Ten den, kdy se rozhodla zase více koncentrovat na Paříž a zejména na hru s Pařížany, aby byli praktičtí a po ruce jejím potřebám se ozval advokát ze Sorbony a univerzitní profesor z Remeše a Ženevy, s nímž prožila krátký románek v únoru… vždyť mu dodnes dluží knihu, kterou jí tenkrát půjčil, aby měli co diskutovat při příští filosofické schůzce na pohovce se sklenicí vína.

Do toho se neustále míjela se dvěma saskými favority. Však oni si nakonec udělají rádi čas na cestu do Paříže, aby se setkali s markýzou du Plessis. Stačí udržet jejich zájem v rámci herní provokace a víc se nesnažit... Každý byl úplně jiný (jeden bond, druhý tmavovlasý, oba něco mezi čtyřicítkou a padesátkou…), ale provokovali ji a bavili nazpátek…, ach proč neustále naráží na stejně zaneprázdněné lidi jako je ona, kteří by taky nikdy nedali přednost zábavě před kariérou.

Ještě že je na další den a sobotní noc pozvaná na večeři jiným Italem, žijícím kromě svých cest po Evropě, primárně tady v Paříži…! Věděla, že to nebude nejkvalitnější příběh, ale taky to, že potřebuje už konečně zase cítit něco hodně reálného. Pařížané teď mají přednost (ne)kvalitě třeba i navzdory.

Ach, už aby se vrátil pan de Guiche z cesty z Nového světa, její praktický přítel, s nímž mohli sdílet detaily o své zábavě s jinými přáteli...


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 10 kvě 2017, 20:47 
Offline
Královská rodina
Královská rodina

Registrován: 19 čer 2014, 20:21
Příspěvky: 951
Jeanne, další vyprávění se mi moc líbilo. Markýza se konečně zbavila pana maršála. Nebylo to laciné, ale zvládla to. :agree: :applaus:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 11 kvě 2017, 22:36 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
Ze života kočky Kataríny

„Vůbec to nemám snadné tak jako vy,“ litoval se v jejich rozhovoru zase jednou Philippe du Plessis. Její bývalý muž.
„Já vím, Philippe…,“ blahosklonně odpověděla a maršál na to vybouchnul jako vždycky.
„Jen mě ponižujete, vším co řeknete, co uděláte, jste ta nejodpornější děvka na této planetě, měla byste se tím živit, zatímco já ani nemám jednou ženskou, se kterou bych chtěl spát, a když už se to dá, začnou mi vykládat div ne o bílých šatech a výletech. Kéž byly všechny jako vy…“
„Ale jistě je tu hodně žen jako já. Sice taky máme rády komplikované scénáře a výlety, ale protože se o sebe musíme starat samy, nemáme na ně čas. Prostě si jen najděte samostatnou ženu, která nebude chtít víc. Nemáme totiž na výběr. Můžeme vám proto jen říct, že máme na své potřeby v diáři čas od do a tím to končí. Přijďte, udělejte svoji práce a můžete jít. Vy jen hledáte na špatném místě mezi komornými. Zkuste úspěšné dámy z velkých měst jako to dělají všichni zaneprázdnění muži. Proč myslíte, že večeřím na severu Evropy? Další týden na jihu...? Proč myslíte, že mě chtějí poznat samí zaneprázdnění šlechtici ze vzdálených velkoměst, i když by jim mohla stačit komorná ve vlastní ulici?“
„Nemůžete si tam udělat den navíc, užít si ta místa aspoň…?“ zeptal se naivní Philippe.
„Ne, nemůžu. Nikdy bych nedala přednost své zábavě před zodpovědností a kariérou. Nejsem blázen. Pár hodin stačí,“ vysvětlila mu zase jako malému dítěti s léty naučeným klidem.
„Vy hrajete ale úplně jinou ligu, madame,“ poznamenal hořce Philippe
„Jen je láká, že jsem to spojení..., že jsem prostě téměř to samé co slavná baronesa Katarína Savojská Dunajská (která by ovšem na rozdíl ode mne dokázala i rozmrazit maso). Přiznám si, že jsem tak jako ona ráda vědkyní jen proto, že na to muži letí.“

Angelice v tu chvíli došlo něco úplně jiného. Nešlo tu ani toliko o herní ligu sociálních příslušností a atraktivity jejích hráčů, jako o stejnou ligu co do úrovně samotné hry, očekávání a zkušeností. Nemůže v ní nechávat slabší hráče. Prostě nemůže.

To znamenalo jediné: další revizi. Okouzlující pianista z Florencie musí okamžitě ze hry než si ublíží. Plný všech osudových řečí se o ni totiž vážně zajímal. Vážně se staral a očividně doufal ve vztah. Tradiční a pevný vztah, kde by byli jen oni dva. Všude by ji doprovázel a zbožňoval by ji. Neměl tušení, že den před ním a den po něm budou u ní úplně jiní pánové z jiných zemí, které si užije mnohem víc. Jistě, představa pár dnů s mužem, který ji bude zbožňovat, starat se a seznamovat ji se svým hudebním uměním, by mohlo být svým způsobem zajímavé rozptýlení – a tak jejích plánované setkání taky zamýšlela, ale jen do té doby dokud by věděla, že ji hned další den někdo na její úrovni dokáže bez váhání hodit na stěnu a tvrdě chytit za vlasy… Jenže téhle představě se teď její svědomí bouřilo. Bylo jí ze sebe zle. Nemůže ho nechat trpět a dál žít uvízlého v iluzi o ženě svých snů, jakou ona rozhodně nebyla. Zkrátka se odmlčí, on pochopí, že nastavila odstup a nesetká se s ním příští týden, jak on doufá… a když nebude zbytí, vysvětlí mu, že není vhodné období na takové naděje a nemůže se s ním zkrátka setkat. Bude chvíli zklamaný a pak zapomene… a pořád mu tak ublíží podstatně míň, než kdyby mu dala další falešnou naději… Ne, nezaslouží si ji – v obou smyslech.

Popravdě řečeno ji mnohem víc bavili úplně jiní hráči, jimiž se obklopila, a úplně k nesnesení ji přímo provokoval jeden z nich. Bože, jak moc ho toužila dostat! Chovatel velkých koček, jak se sám nazval, byl v podstatě ten samý typ muže jako pan de Guiche a pan de Condé… nejlepší milenci jaké poznala a muži jakých si vážila. Muži, kteří bezmezně milovali své partnerky a rodiny a nikdy by před nimi neupřednostnili svoji milenku. A taky muži, kteří by nikdy nedokázali být věrní jediné ženě, a proto toužili po tom, aby jejich milovaná partnerka dělala to samé. Paní de Condé si to užívala též, ale paní de Guiche patřila k těm naivkám, co roky věří, že svého muže změní a jednou bude mít jen a jen je… A Angelika byla tou ženou, která doufala, že jednoho dne takového muže bude mít. Budou se bavit jako nejlepší přátelé, protože jen se svými přáteli sdílíme svá tajemství z jiných milostných aférek, zatímco své partnery podvádíme… Proč tuhle upřímnost nemít s tím, koho milujete? Večer si společně vybrat své zamýšlené úlovky pro danou noc tam venku, naplno si je užít a nad ránem se sejít ve své společné posteli a šeptat si o tom uprostřed dokonalého souznění těl. Běžným lidem možná odporná představa, pro ni něco, co jí maximálně vyhovovalo… Ty spousty večerů s panem de Guiche kterému uprostřed jejich milování barvitě vyprávěla, co ten samý den dělala s jinými muži a oběma se to tolik líbilo… Jediný problém byl v tom, že tyto typy mužů byly roky zadaní, už od raného mládí a právě proto, že své partnerky milovali a nikdy by je neopustili, bylo prakticky bez šance, aby jednoho takového ve svém věku ještě potkala. Chovatel koček ze vzdálení země byl už třetí muž tohoto typ v jejím životě a byl u vytržení z představy velké lovící kočky, jakou byla markýza du Plessis se zelenými očima, chtěl druhý den přijet a poznat ji…, když se nakonec pochopitelně vrátil ke svému malému nevinnému koťátku, které stále doufalo, že ho změní a budou jen oni dva. Angelika věděla, že ji jeho odmítnutí neskutečně provokuje, ale nesmí to s poznámkami na stranu jeho malé kočičky přehánět: Vzbudilo by to u něj lítost vůči ní a ještě více by se k ní připoutával. Byla rozhodnutá, že mu jen ukáže výjevy ze života té velké kočky, o jaké sní… ukáže mu zprávy ze schůzek s jinými dokonalými muži s celé Evropy, kteří ji zvali na večeře a víkendy. Dojde mu, že se neodmítá něco, na co ostatní čekají, až budou na řadě.

Fungovalo to. Když měla schůzku s novým Italem z Říma, který žil toho času v Paříži, napsala mu: „Mám dnes novou schůzku, držte mi palce.“
Pochopitelně neodolal a myslel ve své vzdálené zemi celou noc na to, co dělá…, hodinu a půl po půlnoci jí poslal list.
„Doufám, že ho pořádně šukáte a užíváte si to.“
Zatímco jí Ital chystal sám a osobně velkou snídani, protože v jeho místním paláci v centru města nenechal tu noc jediné služebnictvo, odepsala mu: „A překvapivě to stálo za to, nezklamal… ale ještě víc mě překvapuje, že jste vycítil, kdy přesně jsme začali... Vím, že máte u vás pěkný zmatek, nahoru a dolů, takže si pěkně užijte ztrácení se v šukání svého milovaného kotěte. Jsme v kontaktu.“

„Mám dost všech Evropanů, už jen Pařížany!“ prohlásila Angelika, které jeden nový pařížský Ital nemohl stačit. Opravdu nebyl špatný, i když jí u večeře nahnal dost strachu. Celu tu dobu, co se bláznivě líbali (už třetí Ital v pořadí, co uměl výborně líbat!) hledala v jeho kalhotách známku toho, s čím se ten večer může potkat a vzhledem k příšerným ringhrave z úděsného materiálu (opravdu všichni Italové nosili módní výstřelky?) nic necítila. Umírala hrůzou a téměř váhala, když se zeptal, jaká je její představa zbytku večera.
„Můžeme se sejít za týden znovu, protože oba víme, že když to neuděláme dnes, budeme to pořád chtít zkusit…a nemůžeme jít ke mně, protože mám příliš křehkou postel…,“ pokračovala.
„Takže jdeme ke mně,“ dokončil jednoduchou úvahu a ona přikývla.
„Víte, že nevypadám jako ten krásný blond bůh Mars z obrazů, co jsem viděl?“ ujistil se v narážce na maršála du Plessis.
„Víte, že o tom to není a stejně víte, že coby Ital dokážete dostat každou, kterou si vzpomenete,“ zakoulela očima nad jeho řečmi.
„To máte pravdu, dokážu dostat každou, jakou jsem kdy chtěl, ale i tak, vy jste ta vyšší liga, než používám obvykle a nepochybuju, že jste poznala dost Italů…,“ pokračoval.
„Myslíte?“ usmála se zářivě.
„Tipuji… tak sedm,“ hádal.
„Tolik jich snad v Paříži ani nežije…,“ rozesmála se a on zakoulel nad tou hloupostí očima a pootočil hlavu na stranu.
„A není to jedno, když jsem dnes s váni zapomněla, že existují i jiní a vidím jen vás?“ zářily její oči a zuby v úsměvu.
„A to je přesně důkaz, že jste jich poznala hodně. Mluvíte už úplně jako Italové!“ rozesmál se.
„Učím se rychle a jsem ráda, za každou tvrdou školu po italsku!“ kontrovala!
Když se konečně ocitli v jeho posteli a pořád nevěděla co čekat, jaké bylo její překvapení, když ho velmi dobře cítila. Díky bohu byl standardní a natolik nekompromisní, že oproti svým zvyklostem zůstala celou noc a až další den v poledne se nechala doprovodit ke kočáru, jímž ji nechal poslat domů…
.
No dost, že ti to došlo, markýzo,“ rozesmála se jejímu rozhořčení nad vedením mezinárodních herních partií bez dostatečně časté zábavy v realitě Polačka, zatímco si slečna Rescatorová užívala na Santorini a poznávala co jí v podobných otázkách (ne)vyhovuje…

***

„Hrozně vás toužím poznat, madame…, ale nevím, jestli unesete fakt, že mám mnohem lepší zadek než vy. Mohla byste závistí nejen zblednout ale přímo začít brečet.“ znělo v listu od cizince, který očividně znal mnoho vyobrazení madame du Plessis de Belliere ve stylu antické mytologie, jaká oslavovala její přednosti.
„Odkud jste, pane, nejsem si jistá tím, že bych chtěla ztrácet čas diskusí s někým neprakticky daleko?“ rovnou se zeptala. ,
„Švédsko. Je to problém?“

A právě v tu chvíli to začalo fungovat.
List od okouzlujícího vytíženého muže ze severu vedl k dalšímu listu a ještě ten samý den k dotazu, kdy se setkají. Zaplatil a naplánoval po jejím schválení celou její cestu a jejich večeře uprostřed severského přístavu, respektive v paláci s úžasným výhledem na trojstěžníky byla na pořadu za pouhé tři dny. Milovala rozhodné muže v její lize a věděla, že si tuhle hru s pětačtyřicetiletým panem nekompromisním užije. Proč na skok nepřekročit hranice několika zemí pro jednu noc? Noc, z níž nikdy nevíte, co se stane…
Přesně jako pro ni byla jen pár týdnů zpátky první a zamýšlená taky současně coby poslední noc právě ta s italským důstojníkem uprostřed Paříže a zakončená líbáním na Pont Neuf… Předpokládala, že už se nikdy neuvidí a zapomněla na něj, když jí došel jeho list z Ferrary, o tom, že na ni od té doby stále myslí a sní o možnosti mít ji znovu v ložnici. Navrhnul společný víkend v jiné zajímavé zemi, víkend, o jaký by moc stál… mít ji znovu jen pro sebe. Stejně tak atraktivní vídeňský hrabě, jakého jí schválila i Polačka už nechtěl znovu minout madame du Plessis, která občas projížděla městem: „Vyberte si jakýkoli palác ve městě madame a budete v něm můj host, vše je na moje náklady, jen přijeďte příští čtvrtek, prosím…, nemohu se dočkat toho, abych pro vás něco mohl udělat…“

Ano, začalo to zapadat a noví hráči se uměli chovat a dokud velká kočka nemá svého majitele, který by si ji zasloužil, a k němuž by se nad ránem vracela, proč by její teritorium nemohla být celá Evropa. A to ji popravdě řečeno čekala pracovní cesta do Petrohradu a na tropické ostrovy Nového světa…


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 16 kvě 2017, 22:52 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
Dokonalá už jako Katarína (skoro)

„Mám dnes novou schůzku, myslete na mě…,“ poslala stručný vzkaz saskému šlechtici, co ztrácel dál čas se svým malým kotětem…
„Kde, s kým? Bože, udělejte to… budu na to myslet celou noc, představovat si co děláte a jak ve svých nejnovějších šatech tělové barvy záříte. Viděl jsem je a věřte mi, že každý muž, který vás v nich uvidí, myslí jen na to, jak vám je svléct,“ byla okamžitá odpověď.
„Přístav v severské zemi a atraktivní, úspěšný muž před padesátkou, to je místo, kde dnes večeřím. Měla jsem volný večer, dostala pozvání a uhrazené veškeré náklady…, proč bych tedy k němu nepřišla? To víte, velké kočky, které nenašly svého chovatele, jaký by si je zasloužil, mají velmi široké teritorium a já hraji skutečně celou Evropu.“

„A já po vás toužím. Přivítal bych vás na návratu z vaší schůzky a hned bychom pokračovali společně a vy mi vyprávěla všechny detaily. Neexistuje koncept větší důvěry a porozumění ve vztahu nežli je tohle, vzájemná ponížení a porozumění v jednom a tom samém okamžiku. Pracuji na rozchodu se svojí přítelkyní, už brzy odejde a budeme se poznávat nejhlouběji, jak jen to jde…,“ pokračoval.
Jistě, pořád jen kecy a kecy, pomyslela si nad tím, ale nedokázala se zbavit té hrozné touhy ho dostat. Jen tak dál…, ještě chvíli a bude ho mít. Nejspíš ji pak hned začne nudit a ukáže se, že si ji ani omylem nezaslouží, ale teď to potřebuje dostat víc než co jiného. Jejich korespondence pokračovala ve sdílených detailech z celé její krátké cesty na sever. Samozřejmě si její schůzku užil naplno takto na dálku s ní.

Po půlnoci opět dostala list plný jeho představ o tom, co teď asi dělá a mezi dalším kolem se Seveřanem si udělala chvilku na naškrábání listu „Můj drahý, bože, je úžasný milenec…, budete mít co dělat, abyste ho překonal. S dokonale zničeným a vyčerpaným tělem pokračuji a myslím na vás, jak byste mě přivítal na mém návratu, rozbitou až k slzám a okamžitě pokračoval tam, kde jsem před momentem skončila…“
„O tomhle přesně sním, ach jak si jen my dva rozumíme, madame… byli jsme stvořeni jeden pro druhého a právě teď jsme ti nejtradičnější, když ve sdílení svých vnitřních představ, fantazií a pocitů poznáváme jeden druhého, aniž bychom se setkali…“

***


Její cesta na sever byla krátká a lepší, než by si její fantazie kdy představila. Sotva vystoupila z kočáru na pobřeží, aby popošla k lodi, uslyšela za sebou povědomý mužský hlas:
„Už dobrých 100 metrů sleduji vaši šíji a siluetu zadku a čekám a to až se otočíte.“
Otočila se a uviděla tvář, kterou vídala nad sebou, pod sebou, mezi svýma nohama a vlastně úplně kdekoli celou tu dlouhou zimu. Pan de Guiche!

„Co tady děláte? Tak ráda vás vidím!“ rozzářila se na něj. Neviděli se od začátku února, tedy od toho dne, kdy potkala Sardiňana.
„Cestuji do Nového světa se svým kolegou a co vy? Podíval se, že nemá žádná zavazadla, jdete někoho vyzvednout?“
„Ne, mám večeři… ve Švédsku,“ usmála se na něj.
„Já věděl, že vy se neztratíte ani beze mě…, ale chybíte mi. Ještě před chvílí jsem se miloval se svou ženou, na rozloučenou a nic mi nechybí vlastně....,“ vyprávěl jí detaily jako dřív a ona mu ukázala, jak vypadá její dnešní schůzka a co ji čeká na tuhle noc, což se mu samozřejmě natolik zalíbilo, že z chabého pokusu skončit jejich vášnivé líbání uprostřed přístavu sešlo a vzápětí skončili v přístavním skladišti. Užila si ho jako vždycky a měla co dělat, aby ji nikdo neslyšel…

„Takže, myslím, že naše společná cesta začíná příjemně a vy jste pořád stejná. Cestou na večeři s jedním stihnut použít druhého…,“ usmívali se na sobe a jejich společná část cesty, než se pan de Guiche nalodí na plavbu do Nového světa a ona bude pokračovat do švédské metropole rychle utíkala. Vlastně si ji užili o to lépe, že pana de Guiche doprovázel jeho společník v úřadu, který netušil jak a odkud se znají.

„Ach, tady pan de Gucihe mi nikdy nic neřekne…,“ na oko se všemu divila Angelika, když ve třech seděli u malého stolku a diskutovali možnost spolupráce, přičemž pány pochopitelně zajímaly její kontakty mezi úspěšnými muži z celé Evropy.

***

Švédský hrabě přesně naplňoval představu o štírech! Ach, konečně narazila na znamení, které jí ve hvězdách vyhovuje. Mají neskutečné přednosti, neustálou chuť, a když mají ještě jako tento pán co nabídnout… ať už je to dokonalé tělo i materiální pohodlí a starostlivost…Je zkrátka těžké říct ne.

A přesně tak začala kapitola 1: Gothenburg. Jediná krátká noc a jeden palác s výhledem na noční město, ve kterém teprve začínalo jaro… A co může být úžasnějšího, než znovu zářit nad rozkvetlými narcisy a bílými stromy!? Dvakrát v jediném roce zažít jaro! A neříkala snad slečna Rescatorová, že v otázce jara, je paní du Plessis ta nejpoetičtější osoba, co si jej umí užít!? Zasloužila si ho!

Po večeři uprostřed města a zapadajícího slunce, kdy si měli stále co říct už to však co do tempa vypadalo bledě… Jeho styl měl opravdu sakra daleko k Sardiňanovi, který ji do pár minut tvrdě chytil za vlasy a k panu de Bussy Rabutin, který ji při prním setkáním přitisknul ke stěně… Měla tisíckrát na jazyku poznámku, o tom, kolik jim je proboha let… ale věděla, že nechce nastavit situaci tak, že pak bude v dominantní roli ona…

Jen přesunula bosé nohy na jeho klín a s úsměvem se dotýkala jeho rukou. Odhnoval jí prameny vlasů z tváře, jeden za druhým, když se jejich rty a jazyky konečně setkaly a vedly k úžasnému pokračování… Proč jí to jen v něčem tolik připomínalo první setkání s Philippem? Oba pánové vypadali jako blond reklama na atletickou dokonalost, oba nebyli vysocí, s oběma začala strukturovat své setkání do víkendových kapitol a vše úplně jednoduše plynulo… ano, taky s Philippem kdysi vše začalo prvním polibkem v posteli a skončilo objevením jejich chemie, která trvala celé roky i jejich budoucí nenávisti navzdory…

Snad nikdy dřív ale nezažila tak uklidňující pocit, že by usnula rovnou a doslova v něčí objetí. Tohle přesně se stalo během jediné krátké noci na severu. O chvíli později se probudili a pokračovali u okna s výhledem na noční severské nebe. A ráno se znovu milovali tamtéž s výhledem na jarní město… Při všech svých bohatých srovnáních s jinými muži z poslední doby musela žasnout nad jeho dokonalostí. Doslova.

Kapitola 2 Vídeň tedy byla na pořadu hned další víkend. Sice měla v plánu užít si své vídeňské přátele, nejlépe každého na jednu noc vystřídaného dalším, ale teď, když se víkend změnil v kapitolu 2, hrozilo, že stihne sotva jednoho. Vlastně už to vypadalo, že hrabě stráví ty tři dny u ní v paláci v Paříži a ta představa, že bude tři dny hrát dokonalou partnerku, péct koláč a…? Co ještě? Vlastně netušila, co dělají o víkendu lidé, co žijí v páru. Co byla předpokládána dělat? Jak by ty dny měly vypadat, jestliže spolu nemohou spát, jíst a povídat v kuse? Musela se smát sama sobě, když si vzpomněla jak minulý říjen umírala v slzách a zoufalství kvůli nenaplněné touze mít někoho, komu by ten koláč mohla péct… aby se někdo vracel do její domácnosti. Tehdy to celé způsobilo její podzimní depresi, potřebu dostat zpátky Philippa a vyvrcholilo jejich cestu do Itálie. Poslední cestou, kterou neplatí muž, ale ona… A teď? Teď ji ta předsava spolužití s někým byť jen na dva dny sakra děsila. Samozřejmě nechtěla odmítnout jeho přednosti všeho druhu, ale nehodlala emocionálně spadnout do čehokoli a potřebovala se nutně rozptýlit jinými hrami aby do tohoto nespadla. Řekla mu tedy, že další víkend jede navštívit svou přítelkyni Polačku ve Vídni… a jeho reakce byla jednoduchá. Zaplatím palác, odkud můžeme poznávat město společně, a dorazím za vámi ze severu.

No výborně, ještě chvíli si bude hrát na pana dokonalého a zamiluji se do něj! Vztekle odhodila jeh list a vzpomněla si na jeho první dopisy:


„Madame musím vás informovat, že můj slavný zadek je vlastně dokonalejší než ten slavný váš… Budete brečet a závidět, až ho uvidíte. To nemůžete přežít.“
„Můj drahý, 7 let jsem žila s narcistickou reklamou na francouzskou armádu a tyhle údajně dokonalé mužské zadky obdivovala den co den…,“ odpověděla mu a byli oba chycení a ztracení. Docela se nesmála, když jejic slova zopakval u jejich první večeře.


***

Jediný stinný mráček z cesty představovaly listy od florentského pianisty. Když si uvědomila, že by ublížila svojí zábavu někomu, kdo rozhodně není prase jako většina jejích milenců, odmlčela se na pár dnů a teď už jeho ukřivděné listy odmítla i otevírat a číst. Nakonec se při zpoždění cesty nadechla a začala číst dlouhý list, který začínal „Myslel sem, že jste důvěryhodná a seriózní…, ale nestojím vám ani za to abyste mi vysvětlila, co jsem udělal špatně, co se stalo, že jste zmizela…“

„Drahý pane, říkáte, že nejste tak seriózní, jak si o vás myslím a že to je celé nedorozumění. Takže jste připraven mě poznat takovou, jaká jsem? Myslíte, že jsem dokonalá, ale já jsem jen lidská a ještě hůř. Vězte, že jsem nezmizela, abych se ztrácela v emocích, ale naopak – užívala jsem si v mezičase jiný krátký příběh s jistým mužem na severu a cestou potkala jiného starého přítele a použila jsem ho taky. Hned tam. Jsem žena, která se nade vše děsí jen představy závazků, tradičních vztahů a pravidel, a je zvyklá si užívat řetězce příběhů, jak se jí zachce. Jeden za druhým. Žiju dlouhé řetězce příběhů, které mě drží od toho, abych se emocionálně zaangažovala a uvědomila jsem si zkrátka, že jste úplně jiný než všichni hráči které potkávám nebo které si vybírám. Jsou prasata. Vy si zasloužíte něco lepšího, než jsem já a než je stát se jedním z mých příběhů. Nemůžu nikomu ubližovat svojí zábavou a potěšením. Proto jsem, jak říkáte, zmizela, nemohu přijet k vám na víkend.“

Polačka a slečna Rescatorová jí k jejímu listu gratulovaly a ona tušila, jaká bude pianistova odpověď.

„Ano, ano a zase ano! Madame, nikomu neubližujete, já vás chci! Vím, že jste žena, která miluje především sebe, a proto nepotřebujete, aby vás milovali muži. To je to, co se mi na vás tak líbí. Já taky vím, proč žiji sám, protože miluji sám sebe a… vlastně jsem to doslova cítil, že jste právě souložila s jinými muži v tu chvíli, kdy jste zmizela… a jsem rád, že jste si to užila. Taky jsem spal zrovna s jednou dívkou… Jsem tak nedočkavý vás poznat! Na víkend se mnou nezapomenete… chci tento příběh.“
„Jsem rada, že se už můžeme bavit o všem a máte svou lidskou stránku i vy, pane, ale tento víkend, který jsme plánovali spolu ve Florencii, jsem už slíbila někomu jinému právě v tu chvíli, kdy jsem zmizela, myslíc, že si zasloužíte něco lepšího, než jsem já.“ Ach bože…, teď už by mu mohla napsat, že zatímco bude mít své koncertní vystoupení, sejde se aby se nenudila se svými přáteli z celé vojenské základny. Což to celé činí konec konců praktickým… kde vzít další volný víkend pro mladého důstojníka z Ferrary, který na ni stále nemůže zapomenout a chce ji vzít na další víkend.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 19 kvě 2017, 00:09 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 3328
Bydliště: Wien
ha ha :lol: tak toto ma neskonale pobavilo:

„Madame musím vás informovat, že můj slavný zadek je vlastně dokonalejší než ten slavný váš… Budete brečet a závidět, až ho uvidíte. To nemůžete přežít.“
„Můj drahý, 7 let jsem žila s narcistickou reklamou na francouzskou armádu a tyhle údajně dokonalé mužské zadky obdivovala den co den…,“ odpověděla mu a byli oba chycení a ztracení.

čo však zasa potvrdzuje pravidlo že hoci len maličká zmienka o ctenom Maršálovi okamžite zdvihne kvalitu čítania na iný level :slzici:
proste nenahraditeľná postava ..... :ok:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 24 kvě 2017, 21:59 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
V blízkosti Wapassu

Zatímco Katarína a její sestry právě skolily obřího bizona, co ohrožoval skupinu vlků a už už z něj připravovaly hovězí vývar, slušivé mokasíny a rohožku před vigvam, markýza du Plessis de Belliere zase jednou navštívila Polačku tamtéž. Potřebovala se odreagovat a tohle místo k tomu bylo jako stvořené.

Její schůzka s panem Fouquetem dva dny zpátky byla sice zábava, ale ne tak velká, aby jí vystačila do konce týdne. Fouquet, se kterým těch posledních přibližně 15 let vedla střídavě pracovní, osobní a napjaté vztahy ji v posledních týdnech zval tu a támhle do divadla i do přírody, až se nakonec ozval s nabídkou práce. Jejich stručná korespondence samozřejmě skončila okamžitou hádkou. Muže, typického berana prostě nemohla vystát a on jí povýšeně odpověděl, že vůbec nerozumí ambicím jeho a jeho zaměstnanců, ale že je marné jí tohle vysvětlovat. Věděla, že o další spolupráci s ním nestojí, ale proč si tuhle moc a pozici neužít…!?

Nejprve v jeho budoiru diskutovali o tom, které scény z erotických rytin by bylo nejlepší nechat sehrát na divadle, nějaké další rytiny sami vytvořili a pak už jej prostě nechala, aby se plně věnoval jejímu uspokojení, zatímco ona pro něj ani nehnula prstem. Za každý z jejích textů, které byly předmětem pracovní nabídky, jí nabídl zhruba stejně směšnou částku jako obvykle a ona si užila ten moment, kdy se na něj jen podívala shora z pod svých řas a řekla si o více než trojnásobný honorář, se kterým v dané situaci ač nerad souhlasil. Chvíli na to se oblékla, urovnala své sukně a dodala: „Děkuji, pane. I za vaši nabídku na spolupráci, ale bohužel teď na ni nemám vůbec žádný čas, potřeby ani ambice.“

V mezičase samozřejmě poslala rytinu zátiší s jejíma nohama a rozházeným prádlem na Fouquetově stole saskému šlechtici s tou úžasnou úchylkou, s níž touží po sdílení detailů zažitých s jinými. Odpověděl jí, že jej čeká podobná historka během víkendu a dá jí vědět o průběhu…

„Dovolíte mi alespoň poslat vás domů mým kočárem?“ zeptal se nečekaně Fouquet, který se nikdy neuměl chovat, a ona povytáhla s překvapením obočí.
„Tak jako jste vy skončila s krajany, taky já se už vídám jen s cizinkami a naučil jsem se, co se sluší a patří,“ vysvětlil a Angelika se usmála a odcházela. Multikulturní obohacování jsou skvělá věc, ale Fouquet měl do slušnosti cizinců ještě pěkně daleko.

***

V ten úžasný květnový horký den stačila ještě ráno naplno pracovat ve svém úřadě v Paříži, v poledne v Dijonu využít pro práci dlouhý oběd s vyslankyněmi carského dvora v Moskvě přímo pod rozpálenými věžemi katedrály a večer už dorazila do Wapassu. Nechala si okamžitě připravit lázeň, převlékla se do letních neformálních šatů a modrobílých letních střevíčků a vyrazila na večerní schůzku.

„Víš, že tihle polosaracéni z Balkánu jsou to samý co Turci a až už jim pak nemůžeš říct ne, viď markýzo?“ upřímně ji varovala zkušená Polačka.
„Polačko, vím, co dělám a co chci,“ otočila se k ní ještě zelenooká markýza a popravdě řečeno v tu chvíli ještě jednou ve svých myšlenkách zapochybovala… Co když je tenhle Peršan opravdu příliš orientální sousto?

Neměla čas přemýšlet a o pár minut později ji v samém centru města zezadu oslovil mužský hlas. Otočila se a spatřila ho pár centimetrů před sebou. Nebyl o moc vyšší než ona, ale vypadal ještě mnohem líp než na obrazech. Zatraceně dobře! V mládí stál modelem mnoha luxusním krejčovským salónům a vášeň pro luxusní obleky nejslavnějších návrhářů a pro budování své image mu zůstala.
Nastoupili do kočáru a ona zastavila jeho ruku, když jí už podruhé odhrnul vlasy z tváře a pohladil po krku.
„Vadí vám to, chcete, abych přestal?“ zeptal se.
„Ne, ne…, ale…,“ usmála se. V rychlosti ji seznámil se svým sociálním statusem muže z jednoho z nejmocnějších rodů na Balkánském poloostrově a dodal, že si nic nepamatuje o ní.
„To je v pořádku, pane, všichni kolem sebe máme tisíce lidí, svět je tak velký, taky jsem neměla čas na domácí úkoly a číst, co jsme si řekli už dřív…, proto jsem se vás přece dnes ráno ptala, zda jste večer volný. Je tu řada dalších mužů, kteří se se mnou touží setkat, a já bych rozhodně nečekala sama v slzách, jestli si uděláte čas.“
„Já jsem ale řekl, že si ho udělám. Většina mé rodiny už dnes dorazila ke mne do města, naštěstí matka s družinou dvorních dam přijede až zítra, ale zařídil jsem si volný večer pro vás. Víte, že jsem vám psal, že si máte vybrat jakýkoli palác ve městě a bude pro vás připravený. Můžu pro vás udělat cokoli a chci pro vás něco udělat.“
„Děkuji,“ odpověděla a sotva stačili probrat víc informací ze svých rodin, už už vystupovali z kočáru.

Drahé víno, nejvybranější syrové hovězí, jaké milovala, všude svíčky a letní horká noc, zatímco jí předváděl, jaký nejdražší pudr na paruky si dovezl před pár dny ze Španělska. Fungoval současně jako afrodisiakum a měl ho od svého osobního lékaře a přítele z Barcelony.
Angelika se rozesmála: „Hádám, že svým typickým milenkám při večeři při svíčkách neukazujete tyhle věci.“
„Ne, ale vás chápu od první chvíle jako parťáka, přítele. Sdílíme spolu tyto intimní informace, bavíme se o svých sexuálních potřebách, problémech, o afrodisiacích, svém těle, módě, vráskách…“
„Ach ano, ti pařížští podvodníci nedokáží pořádně udržet mé čelo,“ rozčílila se Angelika, když po měsíci od poslední aplikace zase nedrželo jako před tím a nad obočím se objevila vráska.
„Vždyť vám už měsíc říkám, ať se mnou jedete do Barcelony, kde vám můj lékař na mé náklady udělá cokoli, co budete chtít. Vidíte mé čelo? Je nejlepší. A vy to pořád rušíte. Chci, abyste mě doprovázela na mých cestách, užijeme si je.“
„Proč mě vlastně vytrvale chcete na své cesty, když jste spolu ještě ani nespali a nemůžete vědět, jaká jsem v posteli? Co když jsem příšerná?“
„To ale není to hlavní. Jsem rád, že jste žena, se kterou se cítím dobře a můžu mluvit o všem a navíc, nevěřím, že byste mohla být v posteli příšerná. Vy.“
„Hmm, dobře, ale pro mě to je důležité. A jde o to, že jsem už příliš stará a miluju svou nezávislost na to, abych se stala vaší přítelkyní, která vás čeká v každém přístavu a dělá vám doprovod na úkor svého života.“
„Stejně si vyberete mě. Jsem ten nejlepší, koho můžete mít.“
„Ještě jsme to nezkusili,“ připomněla mu s mrknutím.
„Já to nemyslím jen sexuálně. Můžu vám koupit cokoli, co budete chtít a ještě vypadám takhle. Seznámím vás s mými spolupracovníky ve Španělsku. Nechci se už realizovat jen ve finančním odvětví. Chci začít velký projekt na pomezí módy, životního stylu, estetických zákroků…, přesně tam byste zapadla.“

Přesunuli se dalším kočárem do jiného salonu a stále víc se dotýkali jeden druhého a líbali. Najednou si vzpomněl na všechno, co si napsali před tím: „Jste připravena udělat mi všechno to, co jste psala v detailech?“
„Myslím, že si je už nepamatuju, vedu tolik korespondencí, ale jsem připravena udělat mnohem víc. Jen pro vás, pane,“ přeháněla přesně v jeho stylu.
„Jste ženatý, pokud s vzpomínám, co jsem o vás zaslechla,“ nadhodila téma, které jí za celou dobu nikdy ne a ne říct.
V atmosféře jejich otevřené komunikace nezaváhal: „Ano, jsme oba z tradičních balkánských rodin, nejbohatších a mocných, takže když jsme pro sebe našli svobodně zalíbení…, poznali jsme se v Novém světe, tak jsme se vzali, ale vše vyprchalo a nežijeme spolu, jsem normální muž, co píchá své komorné, asistentky a oficiální přítelkyně. Samozřejmě si beru, co chci a byly jich tisíce.“
„Možná bychom si v rámci svého přátelství mohli vyprávět tyto detaily z našich jiných afér, zatímco budeme spolu,“ zkusila to Angelika, zatímco mu šeptala mu svůj návrh tohoto druhu do ucha a olízla ho.
„Ne, to by nešlo, miláčku. Jsem na tohle příliš tradiční macho,“ odpověděl, jakoby ji litoval a jednou rukou chytil její ruce za zápěstí a druhou ji chytil za vlasy tak, že musela zaklonit hlavu.
Samozřejmě to pro ni byla nesnesitelná kombinace vzrušení a touhy bojovat o svoji nezávislost. Právě roto byla ztracená. Ostatně už v prvních 10ti sekundách, když ho uviděla, věděla, že ho chce. Chemie, srovnatelná jen s nejvyššími nezapomenutelnými historkami, do nichž patřili jen Sardiňan, pan de Guiche a pan de Condé. A teď její touha neskutečně rostla.
„Řekněte mi, jak moc je pro vás důležitý můj sociální status?“ zeptal se.
„Velmi. Ale ne ve smyslu peněz. Nepotřebuji je, jsem nezávislá a umím si na své pohodlí vydělat sama. Nemusela bych pracovat 7 dnů v týdnu, ale mám ráda pěkné věci a svůj standard. A váš status je pro mne důležitý v tom, že se odráží ve stylu naší komunikace a v posteli. Nebojíte se mě chytit za vlasy. A já zase vždycky říkám, že dělám vědu jen kvůli mužům a jejich pozornosti.“
„Jste opilá a blázen, miláčku…, ale úžasná.“
„Já vím, že jsem,“ rozesmála se.
„Už zase! Nemůžete jednou už jen říct „děkuju“, tak jako všechny normální ženy?
„Ne, protože jsem úúúžasná, chápete?“, přiváděla ho k šílenství.

Další kočár a přesun do paláce s terasou v centru města. Ani si nevšimla, jak jejich šaty skončily na zemi, ale jejich první seznámení tohoto druhu bylo neskutečné. Ani si nevzpomínala, co na sebe neustále křičeli, a kdy byli v posteli, kdy na terase s pohledem na svítící město, kdy na jiných kusech nábytku a pak zase zpátky v posteli. Dokonce je nevytrhlo z atmosféry ani to, když se zelenooké dokonalé dámě spustila z nosu krev a kapala na bílá prostěradla. Kus kapesníku problém zastavil a v jejich rozpoložení se krev stala jen dalším vzrušujícím motivem.

„Nejsem si jistý, kdo šukal koho. Ale vím, že mi dva si ještě užijeme hodně zábavy, miláčku,“ zhodnotil jejich doslova boj, zatímco pospíchal věnovat se alespoň nad ránem své tradiční rodině.
„Mohla byste mě zítra navštívit v mém úřadě, v té budově vedle katedrály, má komorná vás bude nenávidět, když se v polední pauze nebudu věnovat jí, ale vám…,“ rozesmál se.
„Co raději v neděli? Mám o víkendu už něco jiného,“ navrhla raději Angelika.
„To by už příbuzenstvo mohlo být pryč, ale napište mi.“
„Proč já? Napište mi vy,“ odpověděla.
„Madame, to vy jste řekla, že mě nepotřebujete a nemusíte mě už nikdy znovu ani vidět,“ připomenul jí.
„Ano, ale tenhle hloupý výrok beru zpět. Chci vás a přesně tohle cítit znovu a znovu,“ usmála se nevinně, nahá před zrcadlem.
„Jsem rád, že to vidíte stejně. Ozvěte se mi.“

***

Další den v poledne místo toho vyrazila na schůzku s místním sedmačtyřicetiletým atraktivním šlechticem, vysokým napůl Germánem napůl Angličanem. Káva v salonu v centru města byla zcela jiná schůzka a oni si hodinu seriózně vyprávěli o své kariéře. Zatímco se při každém oslovení pane a madame usmívali a na pozadí seriózní konverzace plynuly erotické představy, jaké rozvíjeli v předešlé a následující korespondenci. Zkrátka milý způsob, jak si užít odpolední kávu.

V ten samý večer dorazil do města i švédský pan dokonalý, aby se svojí společnicí z předchozího víkendu na severu strávil další víkend. Angelika se s trochou výčitek musela nadechnout, znovu vykoupat a převléct a byla připravena zářit s panem perfektním. A bohužel taky tradičním. Jejich milování byla další úžasná hodina, jejich siluety dokonalých těl vytvářely neskutečná zátiší a ona si rychle zvykla na pomalé plynutí oproti předešlému dnu, který si sakra užila, sotva dorazila do Wapassu.

Dlouhé snídaně, líbání a válení v posteli, procházky parky, zahradami, městem, jídlo, další procházky a štrůdl všude. Smáli se kontrastu toho, jak vypadají a jaké věci úmyslně jedí a užívají si, takže jsou provokací pro všechny obyčejné lidi okolo. Když v neděli odjížděl, bylo jí najednou smutno.
„Před pár týdny jsem netušila, že existujete a teď zase odjíždíte a chybíte mi…,“ řekla a myslela to ve své chvilkové melancholii upřímně. Objímali se do poslední chvíle.

Rozhodně ale byla připravená vrátit se k spalující hře se šlechticem z Balkánu, která je bojem mezi nabízenou pozicí asi desáté milenky a obchodní společnice s výhodami. Však on se nakonec s jejím návrhem a druhou variantou smíří a akceptuje jej – s mnoha výhodami pro oba. Když se tu noc loučili, ukazoval jí obrazy své favoritky. Vypadala jako Angelika jen hezčí v tváři.
„Je moc pěkná. Asi mladší než já,“ poznamenala.
„O patnáct let, proboha,“ dodal, „ale nemůžu na ni zapomenout. Jsme spolu 6 měsíců, čekala na mě na každém letišti, byla jistota, ta tvář co je všude… a teď v Londýně, kde jste měla být se mnou vy, mi dva dny dělala hysterické scény. Mám jí napsat? Poraďte mi.“
„Jste silný, úspěšný muž, a já současně taky chápu, že máte rád ten pocit nějaké stability ve vašem životě, že ji uvidíte všude, kam ji s sebou vezmete, …ale nepotřebujete to, můžete mít ve svém životě mnohem zajímavější lidi – a zajímavější ženy. Nemůžu na vás čekat všude, ale můžeme spolu vytvořit velké věci… na pozadí spalující vášně. My dva. A upřímně. O čem jste si bože mohl povídat s dvacetiletou holkou?“
„Já nevím, o ničem a v posteli jste taky lepší, samozřejmě, ale nechcete mě doprovázet na mých cestách, tak co mám dělat?“

Nenapsala mu žádný list ty tři dny, co se neviděli a ani on se v neděli neozval. Byla připravena mu ukázat, že respektuje jeho životní styl a že také ona má svůj vlastní komplexní život a nečeká na něj. Strávila tedy večer s Polačkou v parku mezi kosatci všech barev a se sklenkou bílého vína v ruce. Každá barva kosatců, oblíbené květiny krále Francie voněla jinak a Angelika je milovala…

V pondělí večer se ozval: „Miláčku vy jste na mě zapomněla, kde jste?“
„Já? Myslela jsme, že ten večer nejste vy volný. Jsem zpět v Paříži na den, odjíždím ale ráno do Dijonu a pak do Provence na pracovní cestu až do pátku. Do Petrohradu odjíždím až další neděli…“
„Já jsem si ale myslel to samé o vás a vašem večeru,“
„Odjíždím do Londýna. Chci vás.“
„Vezměte to na návratu domů do Vídně přes Paříž!“
„Vezmu, víte, že jsem chtěl udělat tour po pařížských salonech“ odpověděl a ona mezi tím měla jasno. Chce s ním vyrazit na cesty. Řecko a Španělsko po jejím návratu z Ruska, ostatním se nějak vymluví a stihne to před cestou do východní Asie a indonéských ostrovů na začátu července. Má dost lpění na vrabcích v hrsti v podobě jejího úřadu v Paříži, možná ztratí všechnu práci, na kterou už beztak nemá čas, ale je čas hrát o holuby na střeše!

Věděla, že nemůže všechno, ale pokusí se co nejdéle udržet všechny, co ji těší a mají jí co dát: Chce trávit všechny poklidné víkendy se švédským princem, i když jeho touha není právě spalující. Vzdálenost mezi Paříží a Stockholmem byla nic…, věděla, že chci užít přítomnost okouzlujícího Peršana ve svém životě a poznat lidi z jeho kruhů. Ta hra, kdy mu dává najevo, že chce být jeho, ale nikoli v roli milenky, ale v roli obchodní společnice, kterou se učil akceptovat… byla v dokonalém kontrastu s jeho touhou ukázat jí, že je pořád ten nejlepší jakého s svobodně může vybrat. Právě proto ta hra stála za to. A v posteli ji teď prostě bavil nejvíc. Měli si co dát. A věděla, že jsou pro ni nezajímaví všichni dosavadní Italové. Nemají jí co nabídnut kromě příjemných víkendů, ale jejich kontakty a oblasti ji neměly jak posunout a obohatit. Proč by měla věnovat svůj čas důstojníkovi z vojenské základy ve Ferraře a slavnému pianistovi ve Florencii, když by to nebylo nic než zábava? Jejich obory a kontakty pro ni neměly význam. Věděla, že s Italy končí.

„Madame, jak se máte celu dobu, žijete ještě v Paříži?“ dostala přesně v tu samou chvíli, kdy ráno vyrážela z Wapassu rovnou do úřadu v Dijonu stručný list.
Bohatý Ital, s nímž měla jít na večeři ještě před velikonocemi, když rozkvétaly bílé stromy, ale zmeškal svou cestu a náhradní cesta nebyla k dispozici tenkrét. Upřímně si teď nemohla vzpomenout na jeho jméno.
„Ztrácel jste se v jazyce, práci nebo příliš mnoha aférkách, pane? Já vlastně ve všem a pěkně jsem si teď užila víkend ve Vídni!“
„Vlastně ani jedno. Přesně před měsícem a půl zemřela moje matka, díky níž trochu hovořím vaším jazykem, přesně tak dlouho jsem ve vaší zemi teď nebyl. Neměl jsem na nic náladu, ale toužím po tom vás konečně potkat. Řekněte, kdy jste volná, a vyrazím na cestu k vám. A pak hned pojedeme ke mně do Itálie a na mou loď, ano?“
„Dobře. Jedna večeře, když okamžitě zapomenu na všechny ostatní muže ve svém životě, a jsem vaše… jinak víc času nemám.“
„Platí, ale já vím, že budeme spolu.“

Její dny zase plynuly tak jak to milovala. Hekticky. Sotva dorazila do Paříže, čekala ji návštěva její přítelkyně z Poitou, paní Scarronové, druhý den do Dijonu, další dny s přítelkyněmi do Provence, kde se měla setkat s maršálem du Plessis a vyrazit s ním zpět do Paříže jedním kočárem, aby stačili prodiskutovat právníkem připravenou smlouvu o jejich majetkovém vyrovnání, podepsat ji konečně a předat skříňku s jedem, která byla její součástí. Po večerním návratu ji čekala práce v Paříži a v půl desáté večeře v nejluxusnějším salonu s bohatým Italem.

Neplánovala raději přesně, kdy se stačí setkat se spalujícím Peršanem, respektive doufala, že se trefí spíš až do dalšího dne, aby ho nemusela trápit zmínkami o jiných... a napsala raději svému dokonalému švédskému princi, že je volná příští pátek až do nedělního rána, kdy odjíždí do Ruska. Zkrátka se z Dijonu vrátí o den dřív, aby se mu mohla věnovat, když dorazí ze Stockholmu zase do Paříže. Byla připravena ho přijmout jako prvního oficiálního muže ve svém pařížském bytě.
„Příště mi řeknete, co máte rád v posteli,“ napsala mu.
„Teď nevím, co mám na to odpovědět. Jsem docela normální a nudný.“
„To jsem si všimla,“ dodala.
"Je to moc problém, madame,“
„Mám vás ráda, i když jste normální,“ napsala ten katastrofální kompromis a nechápala, jak může někdo tak dokonalý a skvěle fukční mít tak malou potřebu.

Do té doby…


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 27 kvě 2017, 20:51 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2029
Bydliště: Praha
Báječný okouzlující život markýzy du Plessis de Belliere

Někdy je život neskutečně absurdní. Roky nezakopnete o zajímavého chlapa a myslíte si, že nikdy nepotkáte nikoho, kdo by byl zajímavý aspoň jako pan du Plessis de Belliere a zavíráte oči před vším, co vás v takovém vztahu zabíjí. Platíte a trpíte a myslíte, že tu není na světě nic jiného pro vás… A pak. Symbolicky uzavřete celou kapitolu, odstěhujete se zahrabaná z venkova do města, podepíšete majetkové vyrovnání, zaplatíte naposledy za tu opovážlivost, že jste ho přestala milovat a odešla (zaplatíte i právní smlouvy a notářsky ověřené podpisy, dáte mu poslední hotovost). A pak se vše změní: Potkáváte jednoho úžasného chlapa za druhým a musíte se rozhodovat, kdo je v tu danou chvíli úžasnější a s kým ten drahocenný čas strávíte. Proč jsme je nemohla potkávat po částech!? Takže půjdete do mise Řecko s Peršanem z Balkánu, do Itálie plavit se na loď a cestovat po ostrovech s dokonalým italským šlechticem nebo do dalších švédsko-francouzských víkendů se švédským princem…?

Když před pár měsíci prožívala svoji jarní kapitolu, kterou tenkrát nazvala „Jarní plynutí... za štěstím“, ještě nemohla tušit, kteří její protagonisté z ní se stanou těmi klíčovými. A nečekaná náhoda rozhodla. Byl to ON, elegantní napůl Francouz, napůl Ital, čerstvý čytřicátník, černovlasý vysoký štíhlý muž s výraznýma modrýma očima. Hezoun. Pracoval s lidmi a jejich psychickými stavy, pracoval s největšími společnostmi v Anglii a ve zbytku světa, miloval své nejrychlejší kočáry, plachetnice na moři, závodní koně, cestování, luxusní kuchyně, módní výstřelky…, všechno, co muže činí nanejvýš atraktivním, ale bohužel nebylo zřejmé, do jaké míry taky miluje atraktivní ženy. Mohla jen doufat, že stejným způsobem sbírá tyto klenoty a zkušenosti, protože ona zkušené muže, co se rádi baví, milovala.

Jisté bylo jen to, že se snažil zaujmout krásnou paní du Plessis už na začátku února, ještě před tím, než poznala advokáta ze Sorbonny a evropských univerzit (který jí nyní ostatně dál připomíná, že má myslet na své opálení u něj v nové práci ve Španělsku); než poznala Sardiňana – správce paláců, ke kterému tenkrát díky chemii a chřipce tak prudce vzplanula; než poznala vojenského důstojníka z Ferrary – se kterým strávila jednu jedinou noc v jarní Paříži a zakončenou mezi polibky na Pont Neuf (a teď ji stále zve na víkend); než poznala Itala z Říma, který miloval své divadelní koníčky a ráno jí osobně připravil velkou snídani; a než poznala florentského pianistu… Prostě, to už od té doby byla pěkná řádka Italů, které poznala, a osud tomu chtěl, aby si udělala slušné srovnání, než JEHO konečně pozná. A co teprve švédský princ, se kterým teď trávila všechny víkendy, co teprve sexy Peršan z Balkánu toho času pobývající ve Vídni, co teprve… Zkrátka ty zbytečné a jednorázové si už ani nepamatovala.

Italský pan hrabě se ozval v to brzké pondělní ráno, když se vracela z pětidenního pobytu v okolí Wapassu (tedy z víkendu se švédským pricem, Polačkou a dalšími zajímavými pány) a byla pevně rozhodnutá, že s Italy končí. Vysvětlil jí okolnosti, kdy mu zemřela matka a až teď se teprve probudil a naznal, že je čas navázat přesně tam, kde skončil…. Vůbec mu nedošlo, kolik času mezitím uběhlo, a že ostatním se čas nezastavil a žijí ty dva měsíce naplno dál. A kolik toho teprve zažila paní du Plessis!

Teď ji pochválil za hru, jak ji rozehrála. Když mu napsala, že je okolo ní mnoho mužů a dá mu leda šanci udělat u ní tak nezapomenutelný dojem, že na všechny zapomene nebo má smůlu, na chvíli se zarazil. Nedošlo mu, že čas plyne a může potkat někoho jiného… A rozhodl se jednat. Chce svoji šanci využít. Zkonzultoval s ní nejbližší možný termín a jejich schůzka byla stanovena na pátek ve 21:30 v poslední květnový týden. Angelika se toho dne vracela z pracovní cesty v Provence, taky z posledního odpoledního jednání s maršálem kus ot Tours a ve chvíli, kdy zapadalo slunce, se oba po dlouhých zaprášených cestách konečně ocitli ve stejném velkoměstě. Pan hrabě přicestoval jen na jednu jedinou noc a druhý den musel být zpět v Itálii.

Zastavil s kočárem před jejími dveřmi a čekal. Zapadající slunce zářilo do té pohádkové scény, kterou později popsal jako okamžiky štěstí. Moment, kdy už byl tak blízko a věděl, že každou vteřinou ji uvidí. Otevřou se dveře a bude tam.

Když ho spatřila, křikla k němu: „Dobrý večer, konečně!“
Vykročila s úsměvem ho obejmout. Políbili se na obě tváře. Věděla okamžitě, že ho chce. Byl ještě atraktivnější než na obrazech. Výrazné rysy, dokonalý úsměv, zářivě modré oči kontrastovaly k černým vlasům. Extravagantní, velmi extravagantní módní outfit. Byl nepřehlédnutelný. Ale do té scény letního večera před jejím domem prostě patřil. Bylo to, jako kdyby tu na ni před jejím městským bytem čekal každý pátek a trávili je spolu celý život. Popravdě řečeno se bála, že jejich živé téma bude tak trochu o počasí, protože za celé ty čtyři měsíce nedošlo na jediný dvojsmysl, na jedinou explicitní rytinu jejich těl, nic… Bože, nejspíš bude ještě normálnější a v sexu nudnější než švédský princ, který skutečně necítil potřebu zabývat se těmito aktivitami častěji než jednou za den. Sice dlouho, kvalitně, vášnivě a naplno, ale to bylo celé.

A teď s dokonalým Italem místo toho… hned v kočáře ji dokonale políbil, pohladil po krku a v kontrastu k tomu chytil za vlasy, jejich objetí vedlo okamžitě k markýziným rukám v jeho kalhotách a k jeho prstům hluboko pod jejími sukněmi. Jako vášnivý Ital si ji uměl užít a jejich vzdechy málem rušily kočího… Večeře v nejdražším salonu města skončila dlouho po půlnoci a ani jeden nechápali, kam ten čas zmizel.
Diskutovali o svých kariérách a on vyádřil úvahu, ve které je sice obdivuhodné co všechno dokázala jedna malá zbytečná markáza de Sance de Monteloup ze zapadákova mezi bažinami, předurčená k osudu tet Jeanne a Pulcherie, ale on se narodil do pohádkově bohaté rodiny farmaceutů. Když nic nechce dělat, nemusí. Ale on chtěl a dle jeho teorie to je nakonec těžší. Ji k jednání donutil život a těžké okolnosti, musela se snažit a starat. Jeho nic, přesto chtěl a hodně toho dokázal.

„Můžete dostat každého, koho chcete a já taky. Jsem atraktivní a bohatý. Dává smysl, že tu jsme dnes spolu,“ řekl.
„Máte samozřejmě pravdu,“ usmála se na něj.
„Takže, přijedete ke mně do Itálie?“ zeptal se zase.
„To vám odpovím až zítra ráno,“ rozesmála se.
„Nebojím se, že byste nesouhlasila,“ sebevědomě dodal a ona jeho prsty ucítila pěkně hluboko.

A proti všem jejím zvyklostem skončili v její posteli. A on do toho výjevu, který pozorovali v zrcadle vedle postele, zkrátka patřil. Nakonec skončili zpocení a spokojení v těsném objetí a usmívali se na sebe mezi šeptanými slovy… „Zítra si budeme myslet, že se nám to jen zdálo,“ řekla.
„Taky si myslím, potřeboval bych vás aspoň týden mít jen sám pro sebe…“ odpověděl ve své nedokonalé francouzštině.
Tak jako mluvila ve verzi francouzské vlámštiny se švédským princem, mluvila s Italem francouzsky, ale ne vždy jí rozuměl. Byl paradox, když jí vysvětlil, že jeho italský otec a francouzská matka spolu mluvili francouzsky. Pak se přestěhovali do Itálie, matka se začala učit italsky a svéhlavé dítě už chtělo mluvit jen italsky a anglicky, francouzštinu zapomnělo a teď ji dohání.

Dívali se na sebe, jakoby to bylo poprvé a naposledy. Usnula, místo toho aby si ho užila naplno. Nemohla si pomoct, ale byla už k smrti vyčerpaná. V ten den před tím na pracovní cestě do Provence, kam s dalšími dvořany z královských úřadů vyráželi v 5 hodin ráno, nakonec ve vinném sklepě testovali vzorky až do 3 hodin ráno, hned to samé ráno v pátek brzy ráno se nechala vysadit v Monteloup, stačila další setkání s tamější přítelkyní, oběd s rodinou a pak ji tam vyzvedl maršál du Plessis, který tam právě absolvoval výcvik se svým plukem.

***

„Vy jste s Philippem stále v kontaktu?“ divil se starý baron de Sancé se znechuceným výrazem.
„Naposledy, podepisujeme dnes majetkové vyrovnání. Velký den a já už vím, že se nikdy nebudu zahazovat s někým, kdo si mě nezaslouží. Jen ať mi to dnes Philippe naposledy připomene. Že už jen s muži, co se u mě chtějí starat a hýčkat si mě. Zasloužím si víc. Mnohem víc. Cesty, večeře, víkendy, prázdniny... to vše je jen začátek.“

Philippe bez řečí vše chladně podepsal a jejich manželství navždy skončilo.
„Nemohu vám ale zaplatit první nájem z mého pobytu na vašich pozemcích hned teď jak je ve smlouvě,“ řekl.
„To jste zase na mizině, Philippe?“
„Zainvestoval jsem do své přítelkyně. Bylo to drahé,“ odpověděl vážně.
„To jste se tak změnil?“ pozdvihla obočí.
„Mám moc rád Stéphanie, rozumíme si jako s nikým jiným, ale nechci s ní spát. Nebaví mě a ona sex miluje. Tak jsem ji přesvědčil, že její cesta je stát se kurtizánou, seznámil ji s Denise, mou nejlepší přítelkyní, slavnou kurtizánou jak víte… a Stéphanie mi přiznala, že o tomto vždycky snila, jen ji nikdo nepodpořil…,“ vyprávěl vážně a dojemně Philippe.
„A vy jste vždycky chtěl žít s kurtizánou a ve mně měl jen nudnou vědkyni jako je Katarína a trpěl,“ vážně pokývla Angelika.
„Ano, doufám, že když bude mít dost práce, nebude nic chtít po mě a náš vztah bude fungovat. Já budu spát se svými milenkami, které nenávidím, jak jsou hloupé slepice, ale baví mě v posteli jejich přednosti a všichni budou spokojeni. Stéphanie potřebovala nové nehty, paruky, šaty, obrazy a zítra začíná ve Španělsku s jedním Maurem. Strávíme dnes spolu noc na zámku a ráno ji doprovodím.“
"Tak ji alespoň večer podpořte a neponižujte ji jako jste to dělal mě, když jste mě donutil brečet nad sebou, jak jsem v posteli neschopná a nejhorší ze všech," kladla mu na srdce.
"Tak to nevím jak zvládnu," zakoulel očima.
"Tak si u toho představujte ty vaše peníze a zvládnete to. Jinak vám zítra se zničeným sebevědomím nikam neodjede a přijdete o všechno," vysvětlila mu.
"Hmm, to máte pravdu, budu se muset nějak přemoct pro jednou."
„Philippe, vy ji vážně milujete,“ měla téměř slzy dojetí v očích Angelika. Moc jim to přála.
„A až začne vydělávat, všechno mi vrátí a zaplatí mi nový kočár,“ dodal starý známý Philippe, jak ho znala nejlíp.
„Ach tak, takže nebudete čekat na den, kdy vám řekne, že už vás nemiluje a vy budete chtít všechnu podporu, co jste pro ni udělal zase vrátit zpět jako ode mne. Chcete to hned,“ pochopila, že se Philippe nikdy nezmění a bylo já zle z toho, jak mohla být tak blbá a žít s takovým sobcem.

***

Aby těch šílených náhod s dokonalými setkáními a s momenty „prásk - chci ho“ nebylo málo, zažila na své pracovní cestě do Provence, kde se ve vinném sklepě konalo zasedání představitelů královských úřadů, NĚCO, co se jí v oboru nikdy nestalo: Potkala atraktivního mladého docenta, kterého chtěla a všichni viděli, jak ji taky on hltal očima, jenom ji spatřil. Jak to, že se nikdy nesetkali!?
Naneštěstí byla v jejím doprovodu jejich společná přítelkyně, která měla jít za svědka na svatbu tohoto atraktivního pána s jejich dobrou přítelkyní z Vlámska. Tuctovou ošklivkou, co ho nemohla bavit, a bylo zřejmé, že to dělá, kde se mu zachce.

Angelika věděla, že ho chce dostat, tuhle jednohubku si nenechá ujít, chce ho vyzkoušet… intimní kontakt mezi odborníky v jejím oboru je přesně to, co její kariéra potřebuje.
Nechtěla tlačit na pilu, jen s ním drze flirtovala, ale věděla, že ten večer to není. Kdyby ho dostala za každou cenu, mohlo by to být pro její kariéru kontraproduktivní. Ráno, když se přede všemi loučili a políbila ho na obě tváře, si ji přitáhl k sobě a pošeptal: „Měli jsme se poznat víc.“
„Příště. Doženeme to,“ odpověděla nahlas a svým zeleným pohledem se zabodávala do jeho očí.

„V září pana kolegu pozveme na akci, co organizujeme u nás v Dijonu,“ řekla Angelice její dobrá starší přítelkyně, která vše pozorovala, „…bez jeho roztomilé budoucí ženušky, v té době už možná ženy… Tam ho dostanete,“ dodala s jiskřivým úsměvem k Angelice.
„Já vím,“ pokývala Angelika s mrknutím.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 29 kvě 2017, 19:19 
Offline
Vévodové
Vévodové

Registrován: 29 črc 2014, 21:17
Příspěvky: 509
Markýza du Plessis-Bellière má sice "nacestováno" mnoho kilometrů, její život je vskutku těžký, ale rozvod nečekaně lehký.

Naposledy, podepisujeme dnes majetkové vyrovnání........Philippe bez řečí vše chladně podepsal a jejich manželství navždy skončilo.

Jen tak na okraj jsem se chtěla zeptat - nebyl rozvod v 17.století možný jen při nenaplnění manželství? :?: To by se u této ženy asi těžko dokazovalo.
P.S. Ital je fiktivní postava nebo se opírá o nějakou skutečnou historickou či literární osobu?


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 145 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 5, 6, 7, 8, 9, 10  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Google [Bot] a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Založeno na phpBB® Forum Software © phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz