Právě je 22 srp 2017, 07:20

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 151 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 7, 8, 9, 10, 11  Další
Autor Zpráva
PříspěvekNapsal: 24 kvě 2017, 21:59 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
V blízkosti Wapassu

Zatímco Katarína a její sestry právě skolily obřího bizona, co ohrožoval skupinu vlků a už už z něj připravovaly hovězí vývar, slušivé mokasíny a rohožku před vigvam, markýza du Plessis de Belliere zase jednou navštívila Polačku tamtéž. Potřebovala se odreagovat a tohle místo k tomu bylo jako stvořené.

Její schůzka s panem Fouquetem dva dny zpátky byla sice zábava, ale ne tak velká, aby jí vystačila do konce týdne. Fouquet, se kterým těch posledních přibližně 15 let vedla střídavě pracovní, osobní a napjaté vztahy ji v posledních týdnech zval tu a támhle do divadla i do přírody, až se nakonec ozval s nabídkou práce. Jejich stručná korespondence samozřejmě skončila okamžitou hádkou. Muže, typického berana prostě nemohla vystát a on jí povýšeně odpověděl, že vůbec nerozumí ambicím jeho a jeho zaměstnanců, ale že je marné jí tohle vysvětlovat. Věděla, že o další spolupráci s ním nestojí, ale proč si tuhle moc a pozici neužít…!?

Nejprve v jeho budoiru diskutovali o tom, které scény z erotických rytin by bylo nejlepší nechat sehrát na divadle, nějaké další rytiny sami vytvořili a pak už jej prostě nechala, aby se plně věnoval jejímu uspokojení, zatímco ona pro něj ani nehnula prstem. Za každý z jejích textů, které byly předmětem pracovní nabídky, jí nabídl zhruba stejně směšnou částku jako obvykle a ona si užila ten moment, kdy se na něj jen podívala shora z pod svých řas a řekla si o více než trojnásobný honorář, se kterým v dané situaci ač nerad souhlasil. Chvíli na to se oblékla, urovnala své sukně a dodala: „Děkuji, pane. I za vaši nabídku na spolupráci, ale bohužel teď na ni nemám vůbec žádný čas, potřeby ani ambice.“

V mezičase samozřejmě poslala rytinu zátiší s jejíma nohama a rozházeným prádlem na Fouquetově stole saskému šlechtici s tou úžasnou úchylkou, s níž touží po sdílení detailů zažitých s jinými. Odpověděl jí, že jej čeká podobná historka během víkendu a dá jí vědět o průběhu…

„Dovolíte mi alespoň poslat vás domů mým kočárem?“ zeptal se nečekaně Fouquet, který se nikdy neuměl chovat, a ona povytáhla s překvapením obočí.
„Tak jako jste vy skončila s krajany, taky já se už vídám jen s cizinkami a naučil jsem se, co se sluší a patří,“ vysvětlil a Angelika se usmála a odcházela. Multikulturní obohacování jsou skvělá věc, ale Fouquet měl do slušnosti cizinců ještě pěkně daleko.

***

V ten úžasný květnový horký den stačila ještě ráno naplno pracovat ve svém úřadě v Paříži, v poledne v Dijonu využít pro práci dlouhý oběd s vyslankyněmi carského dvora v Moskvě přímo pod rozpálenými věžemi katedrály a večer už dorazila do Wapassu. Nechala si okamžitě připravit lázeň, převlékla se do letních neformálních šatů a modrobílých letních střevíčků a vyrazila na večerní schůzku.

„Víš, že tihle polosaracéni z Balkánu jsou to samý co Turci a až už jim pak nemůžeš říct ne, viď markýzo?“ upřímně ji varovala zkušená Polačka.
„Polačko, vím, co dělám a co chci,“ otočila se k ní ještě zelenooká markýza a popravdě řečeno v tu chvíli ještě jednou ve svých myšlenkách zapochybovala… Co když je tenhle Peršan opravdu příliš orientální sousto?

Neměla čas přemýšlet a o pár minut později ji v samém centru města zezadu oslovil mužský hlas. Otočila se a spatřila ho pár centimetrů před sebou. Nebyl o moc vyšší než ona, ale vypadal ještě mnohem líp než na obrazech. Zatraceně dobře! V mládí stál modelem mnoha luxusním krejčovským salónům a vášeň pro luxusní obleky nejslavnějších návrhářů a pro budování své image mu zůstala.
Nastoupili do kočáru a ona zastavila jeho ruku, když jí už podruhé odhrnul vlasy z tváře a pohladil po krku.
„Vadí vám to, chcete, abych přestal?“ zeptal se.
„Ne, ne…, ale…,“ usmála se. V rychlosti ji seznámil se svým sociálním statusem muže z jednoho z nejmocnějších rodů na Balkánském poloostrově a dodal, že si nic nepamatuje o ní.
„To je v pořádku, pane, všichni kolem sebe máme tisíce lidí, svět je tak velký, taky jsem neměla čas na domácí úkoly a číst, co jsme si řekli už dřív…, proto jsem se vás přece dnes ráno ptala, zda jste večer volný. Je tu řada dalších mužů, kteří se se mnou touží setkat, a já bych rozhodně nečekala sama v slzách, jestli si uděláte čas.“
„Já jsem ale řekl, že si ho udělám. Většina mé rodiny už dnes dorazila ke mne do města, naštěstí matka s družinou dvorních dam přijede až zítra, ale zařídil jsem si volný večer pro vás. Víte, že jsem vám psal, že si máte vybrat jakýkoli palác ve městě a bude pro vás připravený. Můžu pro vás udělat cokoli a chci pro vás něco udělat.“
„Děkuji,“ odpověděla a sotva stačili probrat víc informací ze svých rodin, už už vystupovali z kočáru.

Drahé víno, nejvybranější syrové hovězí, jaké milovala, všude svíčky a letní horká noc, zatímco jí předváděl, jaký nejdražší pudr na paruky si dovezl před pár dny ze Španělska. Fungoval současně jako afrodisiakum a měl ho od svého osobního lékaře a přítele z Barcelony.
Angelika se rozesmála: „Hádám, že svým typickým milenkám při večeři při svíčkách neukazujete tyhle věci.“
„Ne, ale vás chápu od první chvíle jako parťáka, přítele. Sdílíme spolu tyto intimní informace, bavíme se o svých sexuálních potřebách, problémech, o afrodisiacích, svém těle, módě, vráskách…“
„Ach ano, ti pařížští podvodníci nedokáží pořádně udržet mé čelo,“ rozčílila se Angelika, když po měsíci od poslední aplikace zase nedrželo jako před tím a nad obočím se objevila vráska.
„Vždyť vám už měsíc říkám, ať se mnou jedete do Barcelony, kde vám můj lékař na mé náklady udělá cokoli, co budete chtít. Vidíte mé čelo? Je nejlepší. A vy to pořád rušíte. Chci, abyste mě doprovázela na mých cestách, užijeme si je.“
„Proč mě vlastně vytrvale chcete na své cesty, když jste spolu ještě ani nespali a nemůžete vědět, jaká jsem v posteli? Co když jsem příšerná?“
„To ale není to hlavní. Jsem rád, že jste žena, se kterou se cítím dobře a můžu mluvit o všem a navíc, nevěřím, že byste mohla být v posteli příšerná. Vy.“
„Hmm, dobře, ale pro mě to je důležité. A jde o to, že jsem už příliš stará a miluju svou nezávislost na to, abych se stala vaší přítelkyní, která vás čeká v každém přístavu a dělá vám doprovod na úkor svého života.“
„Stejně si vyberete mě. Jsem ten nejlepší, koho můžete mít.“
„Ještě jsme to nezkusili,“ připomněla mu s mrknutím.
„Já to nemyslím jen sexuálně. Můžu vám koupit cokoli, co budete chtít a ještě vypadám takhle. Seznámím vás s mými spolupracovníky ve Španělsku. Nechci se už realizovat jen ve finančním odvětví. Chci začít velký projekt na pomezí módy, životního stylu, estetických zákroků…, přesně tam byste zapadla.“

Přesunuli se dalším kočárem do jiného salonu a stále víc se dotýkali jeden druhého a líbali. Najednou si vzpomněl na všechno, co si napsali před tím: „Jste připravena udělat mi všechno to, co jste psala v detailech?“
„Myslím, že si je už nepamatuju, vedu tolik korespondencí, ale jsem připravena udělat mnohem víc. Jen pro vás, pane,“ přeháněla přesně v jeho stylu.
„Jste ženatý, pokud s vzpomínám, co jsem o vás zaslechla,“ nadhodila téma, které jí za celou dobu nikdy ne a ne říct.
V atmosféře jejich otevřené komunikace nezaváhal: „Ano, jsme oba z tradičních balkánských rodin, nejbohatších a mocných, takže když jsme pro sebe našli svobodně zalíbení…, poznali jsme se v Novém světe, tak jsme se vzali, ale vše vyprchalo a nežijeme spolu, jsem normální muž, co píchá své komorné, asistentky a oficiální přítelkyně. Samozřejmě si beru, co chci a byly jich tisíce.“
„Možná bychom si v rámci svého přátelství mohli vyprávět tyto detaily z našich jiných afér, zatímco budeme spolu,“ zkusila to Angelika, zatímco mu šeptala mu svůj návrh tohoto druhu do ucha a olízla ho.
„Ne, to by nešlo, miláčku. Jsem na tohle příliš tradiční macho,“ odpověděl, jakoby ji litoval a jednou rukou chytil její ruce za zápěstí a druhou ji chytil za vlasy tak, že musela zaklonit hlavu.
Samozřejmě to pro ni byla nesnesitelná kombinace vzrušení a touhy bojovat o svoji nezávislost. Právě roto byla ztracená. Ostatně už v prvních 10ti sekundách, když ho uviděla, věděla, že ho chce. Chemie, srovnatelná jen s nejvyššími nezapomenutelnými historkami, do nichž patřili jen Sardiňan, pan de Guiche a pan de Condé. A teď její touha neskutečně rostla.
„Řekněte mi, jak moc je pro vás důležitý můj sociální status?“ zeptal se.
„Velmi. Ale ne ve smyslu peněz. Nepotřebuji je, jsem nezávislá a umím si na své pohodlí vydělat sama. Nemusela bych pracovat 7 dnů v týdnu, ale mám ráda pěkné věci a svůj standard. A váš status je pro mne důležitý v tom, že se odráží ve stylu naší komunikace a v posteli. Nebojíte se mě chytit za vlasy. A já zase vždycky říkám, že dělám vědu jen kvůli mužům a jejich pozornosti.“
„Jste opilá a blázen, miláčku…, ale úžasná.“
„Já vím, že jsem,“ rozesmála se.
„Už zase! Nemůžete jednou už jen říct „děkuju“, tak jako všechny normální ženy?
„Ne, protože jsem úúúžasná, chápete?“, přiváděla ho k šílenství.

Další kočár a přesun do paláce s terasou v centru města. Ani si nevšimla, jak jejich šaty skončily na zemi, ale jejich první seznámení tohoto druhu bylo neskutečné. Ani si nevzpomínala, co na sebe neustále křičeli, a kdy byli v posteli, kdy na terase s pohledem na svítící město, kdy na jiných kusech nábytku a pak zase zpátky v posteli. Dokonce je nevytrhlo z atmosféry ani to, když se zelenooké dokonalé dámě spustila z nosu krev a kapala na bílá prostěradla. Kus kapesníku problém zastavil a v jejich rozpoložení se krev stala jen dalším vzrušujícím motivem.

„Nejsem si jistý, kdo šukal koho. Ale vím, že mi dva si ještě užijeme hodně zábavy, miláčku,“ zhodnotil jejich doslova boj, zatímco pospíchal věnovat se alespoň nad ránem své tradiční rodině.
„Mohla byste mě zítra navštívit v mém úřadě, v té budově vedle katedrály, má komorná vás bude nenávidět, když se v polední pauze nebudu věnovat jí, ale vám…,“ rozesmál se.
„Co raději v neděli? Mám o víkendu už něco jiného,“ navrhla raději Angelika.
„To by už příbuzenstvo mohlo být pryč, ale napište mi.“
„Proč já? Napište mi vy,“ odpověděla.
„Madame, to vy jste řekla, že mě nepotřebujete a nemusíte mě už nikdy znovu ani vidět,“ připomenul jí.
„Ano, ale tenhle hloupý výrok beru zpět. Chci vás a přesně tohle cítit znovu a znovu,“ usmála se nevinně, nahá před zrcadlem.
„Jsem rád, že to vidíte stejně. Ozvěte se mi.“

***

Další den v poledne místo toho vyrazila na schůzku s místním sedmačtyřicetiletým atraktivním šlechticem, vysokým napůl Germánem napůl Angličanem. Káva v salonu v centru města byla zcela jiná schůzka a oni si hodinu seriózně vyprávěli o své kariéře. Zatímco se při každém oslovení pane a madame usmívali a na pozadí seriózní konverzace plynuly erotické představy, jaké rozvíjeli v předešlé a následující korespondenci. Zkrátka milý způsob, jak si užít odpolední kávu.

V ten samý večer dorazil do města i švédský pan dokonalý, aby se svojí společnicí z předchozího víkendu na severu strávil další víkend. Angelika se s trochou výčitek musela nadechnout, znovu vykoupat a převléct a byla připravena zářit s panem perfektním. A bohužel taky tradičním. Jejich milování byla další úžasná hodina, jejich siluety dokonalých těl vytvářely neskutečná zátiší a ona si rychle zvykla na pomalé plynutí oproti předešlému dnu, který si sakra užila, sotva dorazila do Wapassu.

Dlouhé snídaně, líbání a válení v posteli, procházky parky, zahradami, městem, jídlo, další procházky a štrůdl všude. Smáli se kontrastu toho, jak vypadají a jaké věci úmyslně jedí a užívají si, takže jsou provokací pro všechny obyčejné lidi okolo. Když v neděli odjížděl, bylo jí najednou smutno.
„Před pár týdny jsem netušila, že existujete a teď zase odjíždíte a chybíte mi…,“ řekla a myslela to ve své chvilkové melancholii upřímně. Objímali se do poslední chvíle.

Rozhodně ale byla připravená vrátit se k spalující hře se šlechticem z Balkánu, která je bojem mezi nabízenou pozicí asi desáté milenky a obchodní společnice s výhodami. Však on se nakonec s jejím návrhem a druhou variantou smíří a akceptuje jej – s mnoha výhodami pro oba. Když se tu noc loučili, ukazoval jí obrazy své favoritky. Vypadala jako Angelika jen hezčí v tváři.
„Je moc pěkná. Asi mladší než já,“ poznamenala.
„O patnáct let, proboha,“ dodal, „ale nemůžu na ni zapomenout. Jsme spolu 6 měsíců, čekala na mě na každém letišti, byla jistota, ta tvář co je všude… a teď v Londýně, kde jste měla být se mnou vy, mi dva dny dělala hysterické scény. Mám jí napsat? Poraďte mi.“
„Jste silný, úspěšný muž, a já současně taky chápu, že máte rád ten pocit nějaké stability ve vašem životě, že ji uvidíte všude, kam ji s sebou vezmete, …ale nepotřebujete to, můžete mít ve svém životě mnohem zajímavější lidi – a zajímavější ženy. Nemůžu na vás čekat všude, ale můžeme spolu vytvořit velké věci… na pozadí spalující vášně. My dva. A upřímně. O čem jste si bože mohl povídat s dvacetiletou holkou?“
„Já nevím, o ničem a v posteli jste taky lepší, samozřejmě, ale nechcete mě doprovázet na mých cestách, tak co mám dělat?“

Nenapsala mu žádný list ty tři dny, co se neviděli a ani on se v neděli neozval. Byla připravena mu ukázat, že respektuje jeho životní styl a že také ona má svůj vlastní komplexní život a nečeká na něj. Strávila tedy večer s Polačkou v parku mezi kosatci všech barev a se sklenkou bílého vína v ruce. Každá barva kosatců, oblíbené květiny krále Francie voněla jinak a Angelika je milovala…

V pondělí večer se ozval: „Miláčku vy jste na mě zapomněla, kde jste?“
„Já? Myslela jsme, že ten večer nejste vy volný. Jsem zpět v Paříži na den, odjíždím ale ráno do Dijonu a pak do Provence na pracovní cestu až do pátku. Do Petrohradu odjíždím až další neděli…“
„Já jsem si ale myslel to samé o vás a vašem večeru,“
„Odjíždím do Londýna. Chci vás.“
„Vezměte to na návratu domů do Vídně přes Paříž!“
„Vezmu, víte, že jsem chtěl udělat tour po pařížských salonech“ odpověděl a ona mezi tím měla jasno. Chce s ním vyrazit na cesty. Řecko a Španělsko po jejím návratu z Ruska, ostatním se nějak vymluví a stihne to před cestou do východní Asie a indonéských ostrovů na začátu července. Má dost lpění na vrabcích v hrsti v podobě jejího úřadu v Paříži, možná ztratí všechnu práci, na kterou už beztak nemá čas, ale je čas hrát o holuby na střeše!

Věděla, že nemůže všechno, ale pokusí se co nejdéle udržet všechny, co ji těší a mají jí co dát: Chce trávit všechny poklidné víkendy se švédským princem, i když jeho touha není právě spalující. Vzdálenost mezi Paříží a Stockholmem byla nic…, věděla, že chci užít přítomnost okouzlujícího Peršana ve svém životě a poznat lidi z jeho kruhů. Ta hra, kdy mu dává najevo, že chce být jeho, ale nikoli v roli milenky, ale v roli obchodní společnice, kterou se učil akceptovat… byla v dokonalém kontrastu s jeho touhou ukázat jí, že je pořád ten nejlepší jakého s svobodně může vybrat. Právě proto ta hra stála za to. A v posteli ji teď prostě bavil nejvíc. Měli si co dát. A věděla, že jsou pro ni nezajímaví všichni dosavadní Italové. Nemají jí co nabídnut kromě příjemných víkendů, ale jejich kontakty a oblasti ji neměly jak posunout a obohatit. Proč by měla věnovat svůj čas důstojníkovi z vojenské základy ve Ferraře a slavnému pianistovi ve Florencii, když by to nebylo nic než zábava? Jejich obory a kontakty pro ni neměly význam. Věděla, že s Italy končí.

„Madame, jak se máte celu dobu, žijete ještě v Paříži?“ dostala přesně v tu samou chvíli, kdy ráno vyrážela z Wapassu rovnou do úřadu v Dijonu stručný list.
Bohatý Ital, s nímž měla jít na večeři ještě před velikonocemi, když rozkvétaly bílé stromy, ale zmeškal svou cestu a náhradní cesta nebyla k dispozici tenkrét. Upřímně si teď nemohla vzpomenout na jeho jméno.
„Ztrácel jste se v jazyce, práci nebo příliš mnoha aférkách, pane? Já vlastně ve všem a pěkně jsem si teď užila víkend ve Vídni!“
„Vlastně ani jedno. Přesně před měsícem a půl zemřela moje matka, díky níž trochu hovořím vaším jazykem, přesně tak dlouho jsem ve vaší zemi teď nebyl. Neměl jsem na nic náladu, ale toužím po tom vás konečně potkat. Řekněte, kdy jste volná, a vyrazím na cestu k vám. A pak hned pojedeme ke mně do Itálie a na mou loď, ano?“
„Dobře. Jedna večeře, když okamžitě zapomenu na všechny ostatní muže ve svém životě, a jsem vaše… jinak víc času nemám.“
„Platí, ale já vím, že budeme spolu.“

Její dny zase plynuly tak jak to milovala. Hekticky. Sotva dorazila do Paříže, čekala ji návštěva její přítelkyně z Poitou, paní Scarronové, druhý den do Dijonu, další dny s přítelkyněmi do Provence, kde se měla setkat s maršálem du Plessis a vyrazit s ním zpět do Paříže jedním kočárem, aby stačili prodiskutovat právníkem připravenou smlouvu o jejich majetkovém vyrovnání, podepsat ji konečně a předat skříňku s jedem, která byla její součástí. Po večerním návratu ji čekala práce v Paříži a v půl desáté večeře v nejluxusnějším salonu s bohatým Italem.

Neplánovala raději přesně, kdy se stačí setkat se spalujícím Peršanem, respektive doufala, že se trefí spíš až do dalšího dne, aby ho nemusela trápit zmínkami o jiných... a napsala raději svému dokonalému švédskému princi, že je volná příští pátek až do nedělního rána, kdy odjíždí do Ruska. Zkrátka se z Dijonu vrátí o den dřív, aby se mu mohla věnovat, když dorazí ze Stockholmu zase do Paříže. Byla připravena ho přijmout jako prvního oficiálního muže ve svém pařížském bytě.
„Příště mi řeknete, co máte rád v posteli,“ napsala mu.
„Teď nevím, co mám na to odpovědět. Jsem docela normální a nudný.“
„To jsem si všimla,“ dodala.
"Je to moc problém, madame,“
„Mám vás ráda, i když jste normální,“ napsala ten katastrofální kompromis a nechápala, jak může někdo tak dokonalý a skvěle fukční mít tak malou potřebu.

Do té doby…


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 27 kvě 2017, 20:51 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Báječný okouzlující život markýzy du Plessis de Belliere

Někdy je život neskutečně absurdní. Roky nezakopnete o zajímavého chlapa a myslíte si, že nikdy nepotkáte nikoho, kdo by byl zajímavý aspoň jako pan du Plessis de Belliere a zavíráte oči před vším, co vás v takovém vztahu zabíjí. Platíte a trpíte a myslíte, že tu není na světě nic jiného pro vás… A pak. Symbolicky uzavřete celou kapitolu, odstěhujete se zahrabaná z venkova do města, podepíšete majetkové vyrovnání, zaplatíte naposledy za tu opovážlivost, že jste ho přestala milovat a odešla (zaplatíte i právní smlouvy a notářsky ověřené podpisy, dáte mu poslední hotovost). A pak se vše změní: Potkáváte jednoho úžasného chlapa za druhým a musíte se rozhodovat, kdo je v tu danou chvíli úžasnější a s kým ten drahocenný čas strávíte. Proč jsme je nemohla potkávat po částech!? Takže půjdete do mise Řecko s Peršanem z Balkánu, do Itálie plavit se na loď a cestovat po ostrovech s dokonalým italským šlechticem nebo do dalších švédsko-francouzských víkendů se švédským princem…?

Když před pár měsíci prožívala svoji jarní kapitolu, kterou tenkrát nazvala „Jarní plynutí... za štěstím“, ještě nemohla tušit, kteří její protagonisté z ní se stanou těmi klíčovými. A nečekaná náhoda rozhodla. Byl to ON, elegantní napůl Francouz, napůl Ital, čerstvý čytřicátník, černovlasý vysoký štíhlý muž s výraznýma modrýma očima. Hezoun. Pracoval s lidmi a jejich psychickými stavy, pracoval s největšími společnostmi v Anglii a ve zbytku světa, miloval své nejrychlejší kočáry, plachetnice na moři, závodní koně, cestování, luxusní kuchyně, módní výstřelky…, všechno, co muže činí nanejvýš atraktivním, ale bohužel nebylo zřejmé, do jaké míry taky miluje atraktivní ženy. Mohla jen doufat, že stejným způsobem sbírá tyto klenoty a zkušenosti, protože ona zkušené muže, co se rádi baví, milovala.

Jisté bylo jen to, že se snažil zaujmout krásnou paní du Plessis už na začátku února, ještě před tím, než poznala advokáta ze Sorbonny a evropských univerzit (který jí nyní ostatně dál připomíná, že má myslet na své opálení u něj v nové práci ve Španělsku); než poznala Sardiňana – správce paláců, ke kterému tenkrát díky chemii a chřipce tak prudce vzplanula; než poznala vojenského důstojníka z Ferrary – se kterým strávila jednu jedinou noc v jarní Paříži a zakončenou mezi polibky na Pont Neuf (a teď ji stále zve na víkend); než poznala Itala z Říma, který miloval své divadelní koníčky a ráno jí osobně připravil velkou snídani; a než poznala florentského pianistu… Prostě, to už od té doby byla pěkná řádka Italů, které poznala, a osud tomu chtěl, aby si udělala slušné srovnání, než JEHO konečně pozná. A co teprve švédský princ, se kterým teď trávila všechny víkendy, co teprve sexy Peršan z Balkánu toho času pobývající ve Vídni, co teprve… Zkrátka ty zbytečné a jednorázové si už ani nepamatovala.

Italský pan hrabě se ozval v to brzké pondělní ráno, když se vracela z pětidenního pobytu v okolí Wapassu (tedy z víkendu se švédským pricem, Polačkou a dalšími zajímavými pány) a byla pevně rozhodnutá, že s Italy končí. Vysvětlil jí okolnosti, kdy mu zemřela matka a až teď se teprve probudil a naznal, že je čas navázat přesně tam, kde skončil…. Vůbec mu nedošlo, kolik času mezitím uběhlo, a že ostatním se čas nezastavil a žijí ty dva měsíce naplno dál. A kolik toho teprve zažila paní du Plessis!

Teď ji pochválil za hru, jak ji rozehrála. Když mu napsala, že je okolo ní mnoho mužů a dá mu leda šanci udělat u ní tak nezapomenutelný dojem, že na všechny zapomene nebo má smůlu, na chvíli se zarazil. Nedošlo mu, že čas plyne a může potkat někoho jiného… A rozhodl se jednat. Chce svoji šanci využít. Zkonzultoval s ní nejbližší možný termín a jejich schůzka byla stanovena na pátek ve 21:30 v poslední květnový týden. Angelika se toho dne vracela z pracovní cesty v Provence, taky z posledního odpoledního jednání s maršálem kus ot Tours a ve chvíli, kdy zapadalo slunce, se oba po dlouhých zaprášených cestách konečně ocitli ve stejném velkoměstě. Pan hrabě přicestoval jen na jednu jedinou noc a druhý den musel být zpět v Itálii.

Zastavil s kočárem před jejími dveřmi a čekal. Zapadající slunce zářilo do té pohádkové scény, kterou později popsal jako okamžiky štěstí. Moment, kdy už byl tak blízko a věděl, že každou vteřinou ji uvidí. Otevřou se dveře a bude tam.

Když ho spatřila, křikla k němu: „Dobrý večer, konečně!“
Vykročila s úsměvem ho obejmout. Políbili se na obě tváře. Věděla okamžitě, že ho chce. Byl ještě atraktivnější než na obrazech. Výrazné rysy, dokonalý úsměv, zářivě modré oči kontrastovaly k černým vlasům. Extravagantní, velmi extravagantní módní outfit. Byl nepřehlédnutelný. Ale do té scény letního večera před jejím domem prostě patřil. Bylo to, jako kdyby tu na ni před jejím městským bytem čekal každý pátek a trávili je spolu celý život. Popravdě řečeno se bála, že jejich živé téma bude tak trochu o počasí, protože za celé ty čtyři měsíce nedošlo na jediný dvojsmysl, na jedinou explicitní rytinu jejich těl, nic… Bože, nejspíš bude ještě normálnější a v sexu nudnější než švédský princ, který skutečně necítil potřebu zabývat se těmito aktivitami častěji než jednou za den. Sice dlouho, kvalitně, vášnivě a naplno, ale to bylo celé.

A teď s dokonalým Italem místo toho… hned v kočáře ji dokonale políbil, pohladil po krku a v kontrastu k tomu chytil za vlasy, jejich objetí vedlo okamžitě k markýziným rukám v jeho kalhotách a k jeho prstům hluboko pod jejími sukněmi. Jako vášnivý Ital si ji uměl užít a jejich vzdechy málem rušily kočího… Večeře v nejdražším salonu města skončila dlouho po půlnoci a ani jeden nechápali, kam ten čas zmizel.
Diskutovali o svých kariérách a on vyádřil úvahu, ve které je sice obdivuhodné co všechno dokázala jedna malá zbytečná markáza de Sance de Monteloup ze zapadákova mezi bažinami, předurčená k osudu tet Jeanne a Pulcherie, ale on se narodil do pohádkově bohaté rodiny farmaceutů. Když nic nechce dělat, nemusí. Ale on chtěl a dle jeho teorie to je nakonec těžší. Ji k jednání donutil život a těžké okolnosti, musela se snažit a starat. Jeho nic, přesto chtěl a hodně toho dokázal.

„Můžete dostat každého, koho chcete a já taky. Jsem atraktivní a bohatý. Dává smysl, že tu jsme dnes spolu,“ řekl.
„Máte samozřejmě pravdu,“ usmála se na něj.
„Takže, přijedete ke mně do Itálie?“ zeptal se zase.
„To vám odpovím až zítra ráno,“ rozesmála se.
„Nebojím se, že byste nesouhlasila,“ sebevědomě dodal a ona jeho prsty ucítila pěkně hluboko.

A proti všem jejím zvyklostem skončili v její posteli. A on do toho výjevu, který pozorovali v zrcadle vedle postele, zkrátka patřil. Nakonec skončili zpocení a spokojení v těsném objetí a usmívali se na sebe mezi šeptanými slovy… „Zítra si budeme myslet, že se nám to jen zdálo,“ řekla.
„Taky si myslím, potřeboval bych vás aspoň týden mít jen sám pro sebe…“ odpověděl ve své nedokonalé francouzštině.
Tak jako mluvila ve verzi francouzské vlámštiny se švédským princem, mluvila s Italem francouzsky, ale ne vždy jí rozuměl. Byl paradox, když jí vysvětlil, že jeho italský otec a francouzská matka spolu mluvili francouzsky. Pak se přestěhovali do Itálie, matka se začala učit italsky a svéhlavé dítě už chtělo mluvit jen italsky a anglicky, francouzštinu zapomnělo a teď ji dohání.

Dívali se na sebe, jakoby to bylo poprvé a naposledy. Usnula, místo toho aby si ho užila naplno. Nemohla si pomoct, ale byla už k smrti vyčerpaná. V ten den před tím na pracovní cestě do Provence, kam s dalšími dvořany z královských úřadů vyráželi v 5 hodin ráno, nakonec ve vinném sklepě testovali vzorky až do 3 hodin ráno, hned to samé ráno v pátek brzy ráno se nechala vysadit v Monteloup, stačila další setkání s tamější přítelkyní, oběd s rodinou a pak ji tam vyzvedl maršál du Plessis, který tam právě absolvoval výcvik se svým plukem.

***

„Vy jste s Philippem stále v kontaktu?“ divil se starý baron de Sancé se znechuceným výrazem.
„Naposledy, podepisujeme dnes majetkové vyrovnání. Velký den a já už vím, že se nikdy nebudu zahazovat s někým, kdo si mě nezaslouží. Jen ať mi to dnes Philippe naposledy připomene. Že už jen s muži, co se u mě chtějí starat a hýčkat si mě. Zasloužím si víc. Mnohem víc. Cesty, večeře, víkendy, prázdniny... to vše je jen začátek.“

Philippe bez řečí vše chladně podepsal a jejich manželství navždy skončilo.
„Nemohu vám ale zaplatit první nájem z mého pobytu na vašich pozemcích hned teď jak je ve smlouvě,“ řekl.
„To jste zase na mizině, Philippe?“
„Zainvestoval jsem do své přítelkyně. Bylo to drahé,“ odpověděl vážně.
„To jste se tak změnil?“ pozdvihla obočí.
„Mám moc rád Stéphanie, rozumíme si jako s nikým jiným, ale nechci s ní spát. Nebaví mě a ona sex miluje. Tak jsem ji přesvědčil, že její cesta je stát se kurtizánou, seznámil ji s Denise, mou nejlepší přítelkyní, slavnou kurtizánou jak víte… a Stéphanie mi přiznala, že o tomto vždycky snila, jen ji nikdo nepodpořil…,“ vyprávěl vážně a dojemně Philippe.
„A vy jste vždycky chtěl žít s kurtizánou a ve mně měl jen nudnou vědkyni jako je Katarína a trpěl,“ vážně pokývla Angelika.
„Ano, doufám, že když bude mít dost práce, nebude nic chtít po mě a náš vztah bude fungovat. Já budu spát se svými milenkami, které nenávidím, jak jsou hloupé slepice, ale baví mě v posteli jejich přednosti a všichni budou spokojeni. Stéphanie potřebovala nové nehty, paruky, šaty, obrazy a zítra začíná ve Španělsku s jedním Maurem. Strávíme dnes spolu noc na zámku a ráno ji doprovodím.“
"Tak ji alespoň večer podpořte a neponižujte ji jako jste to dělal mě, když jste mě donutil brečet nad sebou, jak jsem v posteli neschopná a nejhorší ze všech," kladla mu na srdce.
"Tak to nevím jak zvládnu," zakoulel očima.
"Tak si u toho představujte ty vaše peníze a zvládnete to. Jinak vám zítra se zničeným sebevědomím nikam neodjede a přijdete o všechno," vysvětlila mu.
"Hmm, to máte pravdu, budu se muset nějak přemoct pro jednou."
„Philippe, vy ji vážně milujete,“ měla téměř slzy dojetí v očích Angelika. Moc jim to přála.
„A až začne vydělávat, všechno mi vrátí a zaplatí mi nový kočár,“ dodal starý známý Philippe, jak ho znala nejlíp.
„Ach tak, takže nebudete čekat na den, kdy vám řekne, že už vás nemiluje a vy budete chtít všechnu podporu, co jste pro ni udělal zase vrátit zpět jako ode mne. Chcete to hned,“ pochopila, že se Philippe nikdy nezmění a bylo já zle z toho, jak mohla být tak blbá a žít s takovým sobcem.

***

Aby těch šílených náhod s dokonalými setkáními a s momenty „prásk - chci ho“ nebylo málo, zažila na své pracovní cestě do Provence, kde se ve vinném sklepě konalo zasedání představitelů královských úřadů, NĚCO, co se jí v oboru nikdy nestalo: Potkala atraktivního mladého docenta, kterého chtěla a všichni viděli, jak ji taky on hltal očima, jenom ji spatřil. Jak to, že se nikdy nesetkali!?
Naneštěstí byla v jejím doprovodu jejich společná přítelkyně, která měla jít za svědka na svatbu tohoto atraktivního pána s jejich dobrou přítelkyní z Vlámska. Tuctovou ošklivkou, co ho nemohla bavit, a bylo zřejmé, že to dělá, kde se mu zachce.

Angelika věděla, že ho chce dostat, tuhle jednohubku si nenechá ujít, chce ho vyzkoušet… intimní kontakt mezi odborníky v jejím oboru je přesně to, co její kariéra potřebuje.
Nechtěla tlačit na pilu, jen s ním drze flirtovala, ale věděla, že ten večer to není. Kdyby ho dostala za každou cenu, mohlo by to být pro její kariéru kontraproduktivní. Ráno, když se přede všemi loučili a políbila ho na obě tváře, si ji přitáhl k sobě a pošeptal: „Měli jsme se poznat víc.“
„Příště. Doženeme to,“ odpověděla nahlas a svým zeleným pohledem se zabodávala do jeho očí.

„V září pana kolegu pozveme na akci, co organizujeme u nás v Dijonu,“ řekla Angelice její dobrá starší přítelkyně, která vše pozorovala, „…bez jeho roztomilé budoucí ženušky, v té době už možná ženy… Tam ho dostanete,“ dodala s jiskřivým úsměvem k Angelice.
„Já vím,“ pokývala Angelika s mrknutím.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 29 kvě 2017, 19:19 
Offline
Markýzové
Markýzové

Registrován: 29 črc 2014, 21:17
Příspěvky: 448
Markýza du Plessis-Bellière má sice "nacestováno" mnoho kilometrů, její život je vskutku těžký, ale rozvod nečekaně lehký.

Naposledy, podepisujeme dnes majetkové vyrovnání........Philippe bez řečí vše chladně podepsal a jejich manželství navždy skončilo.

Jen tak na okraj jsem se chtěla zeptat - nebyl rozvod v 17.století možný jen při nenaplnění manželství? :?: To by se u této ženy asi těžko dokazovalo.
P.S. Ital je fiktivní postava nebo se opírá o nějakou skutečnou historickou či literární osobu?


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 kvě 2017, 22:35 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Rozvod nebyl tak snadný, uvážíme-li, že trvalo rok a půl od jejich rozluky, než se to konečně podařilo. Řekněme, že tu šlo o majetkovou svobodu, když maršál podepsal, že už nemá vůči markýze žádné majetkové nároky. A samozřejmě, že tahle absurdně snadná finální tečka v kontrastu k prvním agresivním reakcím, kdykoli se kdysi snažili řešit své majetkové poměry..., byla... tím víc absurdnější.
A k rozvodům v té době... pokud si vzpomínám na rešerše k Salonům Paříže, tak někteří si je uměli vydobít.

Jeví se Ital jako někomu podobný, když pátráme po jeho "předloze"??? Opravdu velmi "osudově" vyznívající postava... naštěsí s Angelika naučila nejen netlačit na pilu a nespěchat, ale taky udržet nadhled, takže... bude-li pan dokonalý, to musí ukázat on sám..., a to ještě v té nejlepší konkurenci hráčů.


*** *** ***

Před branami Petrohradu

Ital odjel, víkend končil a ona se tu neděli večer měla v krátkosti sejít s královským úředníčkem, který byl zodpovědný za její pracovní cestu do carského Petrohradu. Červnové bílé noci, kde po ty dva týdny nezapadá slunce a všichni slaví kouzelný letní slunovrat, ji čekaly. Ten pán, který byl pověřen plánem a realizací ji od první chvíle neměl rád. Setkali se jen dvakrát na pár okamžiků a jemu právě končila platnost jeho úřadu. Madame du Plessis a její pracovní cesta se tak stala jeho poslední zakázkou. Snažil se té zakázky zbavit, stokrát navrhoval, aby madame du Plessis odjela až na podzim, že vyřídit teď narychlo všechny formality není reálné…

Angelika si vybavovala ten okamžik, kdy se rozčílila nad jeho poslední sabotérskou zprávou mezi svými třemi aférkami uprostřed letní Vídně minulý víkend. Odepsala mu bez pozdravu a neformálně, v pondělí ráno přijedu a vše zvládneme a on jen nechápavě kroutil hlavou. Vzdal to a podvolil se, poslední zakázku splní. V neděli se vypravil tedy z Dijonu, kde působil a kam madame do svého úřadu neměla nikdy čas přijet a měl se s ní sejít, na cestu do Paříže, aby mu paní du Plessis (v jeho sukormém vyjádření, ta arogantní kráva) alespoň vlastnoručně podepsala všechny potřebné dokumenty k její cestě a měl s čím dál pracovat.

Měla na sobě neformální letní šaty, rozcuchané vlasy a rozmazaný makeup z projížďky, když ji uviděl upristřed Place Royal a pozdravil suše s odstupem jako vždy. Měl na sobě módní letní oblek, komplikvaný vysoký účes a ještě komplikovanější velké vousy. Všechno to zapadalo do image mladého muže, pro kterého je jeho vlastní styl velmi důležitý a umí ho podat.
Vše podepsala a najednou se začali bavit, o práci, o životě… o svých aférkách.
„Nemáte se náhodou teď sejít se svým polským přítelem, jak jste zmiňoval před chvílí?“ připomněla mu.
„Vlastně se nečekaně dobře bavím a je to moje poslední pracovní zakázka v mém úřadu pro Francii, od září budu pracovat v tom samém úřadu ve Vídni,“ odpověděl rozesmátý a rozhodně nespěchal za Polákem.
„Tenhle večer by ovšem stál za pěknou povídku. Vaše poslední cestovní formality, co jste někomu zařídil a jejich… příjemně nezapomenutelný závěr,“ zabodávala se mu do očí a on její nabídce nemohl odolat.
Ta nedostižná madame du Plessis, co mu svým chováním ničí noci už týden. O deset let starší krásná dáma, která k němu vpadla před časem do kanceláře jako fůrie a řekla jen: „Zařiďte to.“

Ještě než skončili v její posteli jí do detailu vyprávěl, jak ji a její zakázku nenáviděl. Byl však coby úředník ve službách Francie neskutečně obětavý, takže se stejně obětavě až do 4 hodin ráno věnoval markýze de Plessis de Belliere jako své poslední zakázce s veškerým úsilím a naplno.
„Už vím, proč všichni chtějí vaše nahé obrazy a proč máte tolik obdivovatelů. Vážně to umíte neskutečně, madame,“ stále si ji dobíral zveličováním jejích titulů. „Je madame se službami spokojena? Ještě něco pro vás mohu udělat?“
„Naplánujte mi cestu do carského města na neděli po poledni. Švédský princ ode mě odjíždí tou dobou,“
„Jak si madame přeje…, ale nevím, jestli to půjde, udělám pro vás všechno co mohu a rád vás zase uvidím,“ usmál se na ni.

Když ráno spěchala do svého dalšího úřadu, rozhodla se totiž, jak stráví poslední noc před odjezdem: Potřebuje se vyspat a to je reálné jedině se švédským princem, až moc reálné. Ruší tedy cestu na večeři v Miláně se svým Peršanem, italský pan dokonalý je ve hře nejdřív za týden a ona má víc štěstí než rozumu, když jí švédský princ oznámil, že další dva víkendy po Rusku bude zaneprázdněný. Dát tohle dohromady, její volba byla jasné. Konečně mu poslala list s odpoěvdí na jeho několikrát položenou otázku, tedy že ho ráda uvidí.

Bylo to bláznivé, ale po právním rozchodu s Philippem, po sedmi letech manželství a dalším roku a půl kdy ho dál živila a scény následovaly jedna za druhou, tedy po 8,5 letech… přišla totální změna. Úplně jiné typy mužů a ona šťastná, nezávislá a silná. Tři favorité, z nichž si nechtěla, nemusela ani nemoha vybírat. Plynutí… okamžiky spokojenosti, klidu, nepokoje a vzrušení… čas.

# Peršan byl příběh, který nemohl mít tradiční budoucnost, ale mohl mít budoucnost netradiční - ať už na jakkoli dlouhou nebo krátkou dobu. Bylo to iracionální, ale i kdyby musela, nedokázala by přestat. A proč by vůbec v otázkách vztahů měla následovat rozum!? Vtahy nejsou o rozumu, ale o emocích a kdykoli by si měla vybrat něco rozumného a tohle… věděla by, co chce zažít a kde být. Hra co pálí. Jejich poslední rozhovor byl toho dokonalý odrazem.
„Chtěl bych na svém těle víc pracovat, ale jsem unavený,“ řekl.
„Já vím, drahý, ale měl byste, potřebuji vás v nejlepší formě a síle,“ odpověděla s našpulenými rty.
„Začnu zítra,“ řekl, jako všichni věční začátečníci, co by chtěli, ale nedonutí se.
„Potřebujete mě. S mojí podporou to zvládnete,“ její oči se na něj usmívaly.
„Ano, potřebuji vás, pomůžete mi dosáhnout mých cílů.“
„Zasloužíte si to,“ řekla přesvědčivě a vysvětlila základní východiska, která povedou k jeho viditelným úspěchům.
„Děkuju miláčku, za to se s tebou příště budu milovat v ráji na bílém písku.“
„To doufám! Právě jsi získal nejlepší milenku a správkyni tvé kondice a síly v jednom. Jsi vážně dokonalý obchodník!“ flirtovala s ním. "Budeme tak spolu moct trávit hodně času a budu pro tebe pracovat mezi naším milováním..."
„Nejlepší na tom je, že vás mám rád a jste moje maličká.“
„Ano, to je na tom nejlepší.“
„Takže jste jen moje maličká? Žádné jiné vazby.“
„Promluvíme si o tom později, mám nějakou práci,“ reagovala, když se zase vrátil k jejich věčné rozepři.
„Dobře, zapomeňte na tu maličkou, beru to zpět. Jsme staří přátelé,“ pochopil hned, že tentokrát ji ještě nepřesvědčí.
„Mám vás moc ráda a budu ráda, když zkusíme nejprve tuhle verzi přátelství-ochod-sex. Miluju naše diskuse stále o tom samém, jsou tak vzrušující… A když tahle verze nebude fungovat, zkusíme jinou a najdeme přesně takovou, jaká bude vyhovovat nám a našim osobnostem.“
„Dobře.“

# Ital. Tahle kapitola byla tak stará. Před čtyřmi měsíci ještě netušila, že všichni ostatní vůbec existují, ale potkala ho teprve minulý týden. Ano, v tom setkání, bylo tam všechno…, ale všechny ty zkušenosti, co už měla, ji naučily neplanout pro něco příliš rychle. Gesto, když přiletěl na večeři ji poznat, gesto, s nímž čekal před jejími vraty a popsal je jako okamžiky štěstí… Jejich sdílení nadšení z detailů, jako je například mokré dláždění ulic v letní večer po dešti. Ten dokonalý pach stoupá vzhůru a oni byli oba dva zkrátka fanoušci jevu zvaného radosti z maličkostí a rádi si o nich vyprávěli. Snad to bylo způsobeno i jejich podobnými úřady v práci s lidmi...

# Švédský princ. Kapitola, která byla tak jednoduchá a přirozená, víkend za víkendem, že nakonec dokonce čekala s celou svou domácností na jeho návštěvu a těšila se. Od první chvíle věděla, že na jeho dokonalosti je jediný stinný mráček, že pro něj umění rozkoše není nijak podstatné. Jen díky tomu, že mu stačila ta jediná, byť kvalitní, hodinka se u ní dostával na třetí pozici v celém trojlístku favoritů. A teď se tohle taky měnilo! Co bude dělat!? Skoro se na něj zlobila, to snad budou všichni tři na první příčce, a kdo bude na druhé a třetí?
„Zapomněl jsem se zeptat už dřív, co máte ráda v umění rozkoše?“
„Mám ráda vše intuitivní, kdykoli a kdekoli. Ráda se dívám a jsem sledována. Podle okamžité nálady, tvrdě i pomalu… Nebojte se, už nepotřebuji odškrtávat žádný seznam experimentů, mnohem více je naplňující dlouhé ráno v posteli s někým, s kým se cítím příjemně, než sbírka anonymních role play.“
„To jste mě skoro zklamala. Bál jsem se, že budete vyžadovat pro vaše uspokojení něco jako artistické výkony a být u toho na jiné planetě,“ odpověděl, „opravdu bych si vás taky rád užil víc a častěji.“
„Mám od první chvíle, co vás znám, pocit, že vaše velké přednosti nevyužívám naplno,“ řekla na to Angelika.
„Jsem rád, že mám alespoň něco, co máte ráda.“
„Mám toho ráda mnohem víc a vy to víte.“
„Nápodobně,“ dodal jen a pak už se jejich konverzace dostala dál, „až uvidím zase váš dokonalý zadek, jsem si docela dobře jistý o kvalitě výsledku.“
„Ach jistě, výsledek bude, že mi připomenete, že vy přece máte lepší,“ vrátila mu to.
„Tak tím si nejsem jistý, chci vás hned teď cítit.“


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 09 čer 2017, 22:05 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Angelika v Rusku

Svého švédského prince nechala spát ve své velké posteli a vyrazila na cestu do země na dalekém severovýchodě… Cesta uběhla rychle, ačkoli tentokrát nenarazila na nikoho, jako byl pan de Guiche, který jí zpříjemnil již tu první cestu na sever - shodou okolností, když cestovala na první večeři ve Švédsku, a kdo by si tenkrát pomyslel, kolik víkendů bude následovat…
„Člověk si příliš snadno zvyklá na příjemné věci, chybíte mi,“ napsala jako první zprávu z carského Ruska.
„Taky mi chybíte, je to zvláštní,“ odpověděl Švéd, toho času zpět na svém západněji položeném severu.
Jejich poslední víkend v Angeličině paláci v Paříži byl tak příjemný… večerní posedávání na nábřeží Seiny, procházky ruku v ruce při západu slunce, líbání na každém rohu Marais, sklenka vína v Tuillerie, tradiční francouzské pokrmy z markýziny kuchyně a v to horké odpoledne víc než jedna kvalitní hodinka v její posteli! Stále se ve svém spontánním zájmu, který jí u něj kdysi chyběl, zlepšoval... ostatně, vždycky uměl své velké přednosti skvěle využívat, a skutečně jí začínal chybět, hned jak odjela…


Konečně seděla v zahradách Tsarkoye sela vzdáleného asi 30 kilometrů za Petrohradem a přes pěstěné stromky vonících růží pozorovala modrou fasádu mezi bílými francouzskými okny zámku. Kateřinin palác byl o poznání méně honosný než Ludvíkovo Versailles, ale Angelika se tu pořád cítila jako doma, když procházela zdejší zrcadlovou galerií…

Severský přístav plný širokých bulvárů pojmenovaný Saint Petersburg protínala řada kanálů, zlehka sevřených honosnými městskými paláci a mosty. Něco jako pařížské Marais severu. Všechno bylo mnohem větší! A jaro sem teprve teď dorazilo… V polovině června! Křiklavě ostré zelené barvy čerstvých lístků březových hájů a pod nimi barevné hlavičky pampelišek, hyacintů, narcisů a tulipánů. Šeříky ještě byly v nedohlednu. Ano, tulipánová móda zasáhla i Rusko a Le Notrova koncepce zahrad s kaskádami a grand canalem coby jeho light motivem dominovala Petershofu. Petrův palác taky asi 30 kilometrů od metropole, jen jiným směrem, byl na rozdíl od Kateřinina paláce celý žlutě bílý a průhled velkého kanálu končil přímo v širém moři. Tohle neměl ani Ludvík XIV. Takže státní návštěvy mohly doslova doplout až do paláce. Taky Angelika sem doplula další den z centra Petrohradu malou lodí. Byla však tak unavená, že celou plavbu prospala a otevřela své zelené oči až před terasami palácového komplexu…

Byla z celé atmosféry ruského Versailles unešená. Aby však měla její cesta alespoň nějaký mráček, cítila se v Rusku o poznání méně doma, co se týkalo zájmu mužů. Ve srovnání se zbytkem Evropy se zdejší pobyt dal nazvat téměř katastrofou! Její první poznatky byly následující: Všichni ji díky zeleným očím a světlým vlasům považovali za Rusku, takže její krása nijak nevybočovala; Nikdo tu nemluvil žádným jiným jazykem než rusky: Angličtina, němčina, francouzština…? Ani omylem, Rusové byli uzavřený svět sám pro sebe, který nikoho jiného nepotřeboval; Ruští pánové přistupovali k cizinkám s odstupem a velmi obezřetně…

Jeden z jejích korespondentů, který aspoň odpovídal ucházející angličtinou, byl obyčejný měšťák, o to víc bylo překvapivé, že alespoň dokázal komunikovat. Jaké však bylo Angeličino zděšení, když jí na otázku, zda by jí neukázal město, odpověděl, že se s ní nemůže setkat živě, protože používá pro komunikaci slovníky a cítil by se trapně. Chtěla mu odpovědět, že v posteli slovníky potřebovat nebude, ale uvědomila si, že muž s tak malým sebevědomím by ji v posteli nebavil s žádným jazykem… Rezignovala tedy na ruský příběh a další den měla raději schůzku s vysokým cizincem ze západní Evropy, který tu byl taky jen na pracovní cestě na pár dnů. Sdělili si navzájem zcela explicitně svoji potřebu interkulturní výměny a postěžovali si na své neúspěchy mezi Rusy.

Když viděla vysokou postavu vlámského šlechtice, jak prošel u fontány v malých zahradách za obdobou Ludvíkova Louvre, tedy za ruskou Hermitage, věděla, že jejich noc bude přinejmenším ucházející. Chvíli se procházeli mezi carskými kočáry v podobě malých vajíček za Hermitage a pozorovali její sytě zelené fasády… Byla už půlnoc a slunce nezapadalo. Byl letní slunovrat a noci na severu bílé… O skelničku vína později už procházeli úzký schodištěm paláce v centru města, který měl muž z královského úřadu pro mezinárodní vazby pronajatý. Angelika s úsměvem pozdravila jeho vlámské přátele, kteří spolu s ním sdíleli palác a teď svému příteli záviděli jeho příběh z Petrohradu, zatímco jim se ten večer zatím žádný nepodařil… a přišli do jeho soukromé ložnice. Žádné jiskření, jen byli oba atraktivní, stejně staří a rádi na svých cestách sbírali příběhy, takže si zkrátka jen vyšli vstříc…

Nečekala nic zvláštního a s překvapením objevila jeho nečekaně velké …fyzické přednosti, s jakými se u žádného ze svých milenců už dlouho nesetkala! Nakonec si užili tři slušné scény a madame du Plessis oproti svým zvyklostem odešla příjemně unavená, až v pozdní ráno.
„Když budete někdy v Paříži, můžete se ozvat, je to na vás…,“ řekla jen na rozloučenou a žádný další kontakt neplánovala.

"Splněno. Petrohradský příběh přibyl do sbírky, ačkoli to byl cizinec" napsala mladíkovi z královského úřadu, který její cestu zařizoval.
"Mám na nás být hrdý?" odepsal jí právě z cesty do Itálie.
"Uvážímeli vaše instrukce, a že jsem to tu mezi těmi hroznými Rusy, jako žena neměla jednoduché, tak ano. Dejte mi pak vědět s vaší bilancí. Myslím, že jste si to cestou mezi ty všechny jižany coby konkurenci taky neudělal zrovna snadné."
"Já se o své úpěchy vážně nebojím," odpověděl sebevědomě.

O to víc bylo překvapivé, když druhý den dostala od své petrohradské historky list se záminkou pracovní spolupráce a dotazem, jak to že madame du Plessis už má víkendové přátele s výhodami snad ve všech evropských městech, ale ne v jeho Bruselu!?
Slušně flirtujíc mu odepsala, ale neměla zájem se s ním znovu setkat…, když bude chtít víkendy v Bruselu, najde si jistě někoho, s kým najde navíc i chemii a jiskření, byť jistě nebude mít tak velké… přednosti.

Aby těch zoufalých nabídek nebylo málo, doputovaly k ní i další listy až sem: Dán o dvě hlavy vyšší než ona, u kterého tenkrát strávila lednový víkend, a pak už se jí neozval… Na jeho poslední vzkazy o pár měsíců později nereagovala a teď mu konečně tedy na další z nich odepsala, že se má výborně a užívá si svůj život tak jak plyne… Další byl advokát ze Sorbonny, který připomínal svoji nabídku na její prázdniny u něj v novém úřadě ve Španělsku, pak důstojník z Ferrary, který se ptal, jestli bude madame du Plessis volná setkat se s ním poslední červnový týden, florenstský pianista, který upřímně postrádal korespondenci s madame du Plessis, a ona mu odpověděla též zcela upřímně, že i jí už jejich komunikace chyběla a ujistila ho, že se k němu jednou vážně dostane (až bude na řadě). Největší zoufalec a lakomec pan Fouquete ji poprvé pozval na víkend do Alp!
„Lepšíte se pane, vaše nabídky už začínají být obstojné mezi všemi mými favority z evropských velkoměst, ale jsem bohužel v Rusku!“ odpověděla mu.
„Jste neskutečná, a vy to víte!“ byla jen jeho reakce.

Mezitím se dozvěděla, že Philippe du Plessis si už nastěhoval domů mladičkou Stephanii, bezpochyby proto, aby ho mohla živit a Angelika se nemohla dočkat, až svůj palác prodá i s párečkem uvnitř. Sice za mizernou cenu a bude někde muset získat hotovost na splacení zbytku zadluženého sídla, ale pořád ta nabídka, kterou jí sehnala její přítelkyně paní Scarronová, byla neodolatelná. Prodisktuje své nabídky se svými přáteli perským vyslancem (nemohla se dočkat až se příští víkend ve Vídni zase uvidí) a se švédským princem. Měla ráda jejich pohled na věci, ale věděla taky, že situaci musí zvládnout sama, nepůjčí si hotovost od své rodiny ani od žádného ze svých bohatých milenců, byť by to pro ně bylo to nejmenší. Nebude ale nikdy nikomu patřit, nebude jen jednoho z nich.

„Nechte věci plynout, užijte si teď náš úžasný sever a na nic teď nemyslete… Vsadím se, že vám chybí váš chaotický život,“ odepsal jí švédský princ.
„Prodiskutujeme všechny vážné věci před tím, než se budeme milovat… naprosto vám rozumím, že už se tam nudíte a chybí vám váš šílený rozlítaný život, miláčku…,“ odepsal jí perský vyslanec.

Navzdory tomu všemu porozumění s oběma zyblými stále sázela na italského šlechtice. Potenciálně byl ten nejvíc pravý - a přesně ten pan dokonalý z popisu někdejší věštby…, ten vysoký, atraktivní, pohádkově bohatý muž s černými vlasy a světle modrýma očima, co se objeví až u ní ve dveřích a bude tam v tu chvíli všechno. Ano, když si snažila představit si, s kým z nich všech by teď nejraději trávila osamělé dny v Petrohradě, byl to on. Ano, nakonec se mezi všemi paláci, parky, kávami a návštěvami krejčovských salonů cítila sama. Nemít to všechno s kým sdílet... Jeho listy teď byly poměrně řídké, protože se právě věnoval svým námořním koníčkům a užíval si na lodi, „…no jak myslíte, drahý,“ pomyslela si cynicky Angelika, „nebudu na vás čekat doma, až si smyslíte s vašimi termíny a pak se zase objevíte a stejně rychle zmizíte zatímco mrtvá usnu ve vašem náručí.“


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 10 čer 2017, 00:39 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Poslední ruský polibek

Ten vysoký, štíhlý, mladý muž s výrazným ruským přízvukem a pronikavýma očima byl jako ukradený ze scénáře o ruské romanci. Měl na sobě výstřední padnoucí modrý oblek a žlutý šál jako kravatu. Velmi známý výstřední umělec, o pár let mladší než Angelika, se proslavil prací se světlem v zahradách i interiérech paláců a katedrál a byl vyhledávaný po celém Rusku. Nebyl jediný umělecký magazín, kde by nesnili o jeho portrétu a ženy z jeho šarmu omdlévaly. Vlastně byl podstatně známější než slavný zadek madame du Plessis de Belliere. Přednášel na umělckých školách a mladí studenti snili o tom, že jednou dosáhnou stejného věhlasu v oboru.

Během jejího pobytu v Petrohradě si vyměnili nekolik stručných listů, ale vůbec ho jako potencální historku nebrala do úvahy, protože byl tak zaneprázdněný, že jí večer stěží odepsal.

Bylo hodina po půlnoci, její poslední noc v Rusku, když dostala list:
"Kdy odjíždíte, madame? Musím vás poznat. Odpusťte mi moje zdržení, mou pozdní odpověď... Nemůžete zůstat v Petrohradě jeden jediný den navíc, prosím?"
"Odjíždím zítra odpoledne. Takže se musíme potkat v Paříži, u dvora, ke kterému patřím" odpověděla jen.
"V tom případě přijedu do Paříže, přijedu za vámi,"
"Miluju spontánní rozhodnutí, nemám problém přiletět na večeři do Itálie nebo do Švédska, ale víte jak je těžké vyřídit všechny cestovní povolení a náležitosti k tomu, aby člověk absolvoval jedinou večeři s ruským umělcem!?"
"Vím madame, přijedu za vámi. Příští měsíc. Teď jste kde? Mohu přijít vás políbit, prosím..."

Poslala mu adresu a do patnácti minut stál okouzlující typický ruský šlechtic před jejími vraty. Uviděla ho a vykročila směrem k němu. Po celém deštivém dni přestalo pršet a byla další bílá teplá noc. Půl druhé ráno, prohodili pár vět a jejich rty se setkaly. Byl to tak jemný polibek, jaký už dlouho nezažila, ale byla v něm ta správná jiskra, která předznamenávala, co by bylo následovalo dál. Milovali by se pomalu a vášnivě, nechal by ji vnímat každý kousek kůže a každý pohyb.
"Přála bych si vás jen poznat o pět dnů dřív."
"Já vím..."
"Byla jsem tu tak sama...," dál se líbali a objímali uprostřed Ruska.
"Přijedu za vámi..., jste nádhlerná."

Otočila se a všimla si, jak se všichni komorní a pážata z paláce dívají na scénu jako ukradenou z kýčovitého románu ze Sibiře..., umírání na lásku. To pochopitelně nerealizovala, protože při množství paralelních příběhů, které prožívala, by byla mrtvá už nadobro. Vžďyt švédský princ jí upřímně chyběl a dobrou hodinu zpátky vedla další vášnivou korespondenci s perským vyslancem ve Vídni.

Poslední myšlenka se kterou vzrušeně usínala té poslední noci v Petrohradě byla, že je neskonale šťastná, že jí osud nadělil její lásku ke svobodě a nezávislosti. Kdyby byla už roky provdaná spořádaná ženuška jednoho milovaného muže někde ve venkovském paláci, nezažila by tyhle dokonalé příběhy vášně, které jí život přináší. Ještě stále cítila jeho vůni... jediný nekonečný vášnivý polibek, jaký se nezapomíná.

Myslíte si, že ten příběh bude mít pokračování? Zeptala se Angelika svých přítelkyní Polačky a slečny Rescatorové.
"Ovšem, že bude. O tom je váš život, drahoušku. Jeden příběh navazuje na druhý. Nemůžete je zastavit a vytrhnout z kontextu. Bez příběhu slavného ruského umělce byste nezažila další příběh, který máte zažít...," odpověděla bez zaváhání slečna Rescatorová.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 28 čer 2017, 22:59 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 3154
Bydliště: Wien
Polačka a rozšafná Markíza
Dve priateľky sa práve vrátili s prechádzky po rozkvitnutých záhradách Tuilleries a nechali si od lokajov naservírovať ľadové ovocné šťavy riedené šampanským v ktorých plávali kúsky exotického ovocia.
- Okrem toho že som tento týždeň dohodla predaj polovice paláca inkluzívne Maršála a jeho najnovšej konkubíny, vymenila piatich správcov, pätnástich milencov, predala dve letné sídla a uzavrela osem nových obchodov sa vôbec, ale vôbec nič nedeje. – Vzdychla si markíza du Plessis-Belliere.
Jednoducho príšerná nuda! Doložila gúľajúc očami a veľavýznamne, tak trochu demonštratívne si zívla.
- Ale moja drahá! Rozosmiala sa Polačka. Ste ešte mladučká, a nechápete že niekedy, keď sa nič nedeje, nedeje sa ani nič zlého. – Prestaňte sa mračiť a užívajte si tento krásny letný deň.

Vzápätí aj ona zvraštila čelo, lebo ju zasa rozbolel zub, už ani nevedela ktorý.
- Nemala som chodiť k tomu kráľovskému zubárovi. Zaúpela.
Pani maršálová na ňu usmiala a ležérne sa roztiahla na diváne. Na hrudi si pre lepší dojem našuchorila šľahačkové šaty s napenenej bielej krajky. Boli dosť podobné tým čo ich tak nenávidela mladá slečna Rescatorová, hoci si ich sama kúpila, ibaže ešte omnoho romantickejšie.
- Vidíte, v tomto ste zasa naivná vy drahá. Uškrnula sa Angelika.
Azda ste sa neinformovali že nášmu kráľovi tí neschopníci v ústach narobili diery dvakrát také veľké ako zlatý Loidour? Vraj mu tade vidno rovno do nosa.
- Ach nerozprávajte mi už o tom! Vyskočila Polačka zo stoličky a vlasy sa jej postavili dupkom. Už k nim v živote nevkročím! Dva týždne sa mi špárali v jednom jedinom zube až som z toho skoro zošalela. Vŕtali, točili, mykali, pílili, pilníkovali ....Ešte že ma napokon zachránil náš mastičkár z dvora zázrakov. Náš kráľ veru nemá rozum! Na jeho mieste by som ich nechala rozštvrtiť na kolese, aby si aj oni niečo užili .... Rozohnila sa.

Odrazu sa zasekla v polovici vety a tvár sa jej rozjasnila v šťastnom úsmeve:
- Ach, hrnie sa sem posol vašeho “eštebychcel” manžela. To zas bude zábava.
Zatlieskala rukami. Aaach a hneď za nim sa sem valí posol s dopisom od mladej slečny Reskátorovej! Aký užasný deň!
- Viete moja drahá Naposledy keď som jej písala stala sa mi taká nepríjemná chyba. – pokračovala bez toho aby sa čolen nadýchla a jej spoločníčka si pomyslela že Polačku by v trkotaní nezastavilo ani keby jej v ústach narobili viacej dier ako samotnému vznešenému Ľudvíkovi.
- Bolel ma veľmi ten zub, tak som našej slečne omylom namiesto “pokúste sa viacej žiť” napísala “viacej piť”. Kým som jej v ďalšom liste vysvetlila moju chybu, odpísala stručne a krátko:
Už je neskoro.
A stále čosi melie o nejakých dvojičkách. Myslíte si že už s toho alkoholu vidí dvojmo?
- Dvojmo vidíte vy. Zasmiala sa Angelika. – Očividne ste už zasa prehltla o tabletku viacej, pretože ten posol je iba jeden.
To už príchodzí markýze podával zapečatený zvitok od slávneho maršála. Podľa jeho hrúbky sa dalo vytušiť že je dlhočizný.
- Mám počkať na odpoveď. Zatváril sa dôležito vojak v uniforme oddielu pána du Plessis.
- Choďte sa v kľude vyspať. Mávla pani du Plessis rukou. Kým toto dočítame bude istotne ráno. Po odpoveď si príďte na poludnie.
Posol ešte ani poriadne nevypoklonkoval z miestnosti a už dnu svižným krokom vpochodoval ďalší v rovnakej uniforme.
- A potom že kto tu vidí dvojmo. Uchechtla sa Polačka.
Dajte sem! Vytrhla mu roličku s pečaťou, tentoraz o poznanie tenšiu, z ruky. – A practe sa za svojim kamarátom.
- Stavíme sa že viem čo je v tomto druhom napísané?
Chvatne rozlomila pečať a z hurónskym rehotom predčítala:
- Ako dlho mám ešte čakať? Nikdy mi načas neodpovedáte na moje správy!
- Maršál už zasa blázni. Vyvrátila Angelika oči k nebu.
- A tu je tretí! Oznámila jej matróna, ukazujúc prstom na práve vchádzajúceho vojaka, zvíjajúc sa od smiechu tak, že zabudla aj na svoje nehodné zuby.
Mladá žena však ihneď spoznala že táto správa je akási iná.
- Ó, tento nieje od neho. Je to od tej jeho blonďavej cintľavky.
Poďme losovať ktorá s nás bude čítať ktorý. Navrhla Polačka svojej priateľke. Alebo viete čo moja milá? Pošleme týchto cintľavých lokajov spať a budeme si na striedačku predčítavať nahlas.
Och, ja som vedela že váš ex sa nám ako nikto iný vždy vie postarať o skvelú zábavu. A to dokonca ešte aj na diaľku! Vždy som vám vravela že medzi vašimi ctiteľmi, terajšími, minulými aj budúcimi jednoducho nemá konkurenciu.
Konečne sa za služobníctvom zabuchli dvere a obidve dámy si prestali vykať a prešli do ich obľúbeného žargónu z podsvetia.

Polačka začala predčítavať z prvého listu:
Och moja drahá, najdrahšia tak nekonečne my chýbate ..... začala sladkým hlasom a Angelika na ňu gánila.
Vzápätí zmenila tón a oveľa hrubším hlasom, za aký by sa nehanbil ani samotný Gonfarel dokončila predčítavanú vetu: i keď by som vás z radosťou najradšej zaškrtil, vy podlá stvora ....

Hoci sa jej priateľka držala za hlavu, Matróna, ktorej po lícach tiekli slzy, a to istotne nie z prežívanej romantiky neochvejne čítala ďalej:
.......zmieta ma túžba vás znovu uvidieť.
Nie veru žiadna nieje taká ako vy ...krásna .. múdra.... šikovná ... nezabudnuteľná..... moja zbožňovaná ....
Polačka znovu prešla do romantického tónu, aby vzápätí hlasom burácajúcim ako hrom dokončila: ale to si namýšľate iba vy hlupaňa jedna neschopná .... keby ste len vedeli ako vás nenávidím

Je jednoducho božský! Otočila sa k Angelike držiac si jednou rukou brucho a druhou líce, pretože ju oboje rozbolelo od smiechu.
- No to by si s ním ale musela skúsiť žiť, Polačko!
- No to by si úbožiačik dlho nepožil. A to by bola skutočne škoda! Zafilozofovala si bývala veliteľka pluku Poliakov.
Teraz si na rade ty markíza. Podávala dopis svojej spoločníčke otŕčajúc jej ruku až pod nos.
- Na! Čítaj teda!

POKRAČOVANIE NASLEDUJE :P :P


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 29 čer 2017, 09:44 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Děkuju za super pokračování a těším se na další... vždyť Angeličin vývoj poté co ztratila královský úřad, vskutku stagnuje a ve špatné náladě usmíná sama a odmítá jedno zachránce za druhým. Budí se ještě vyčerpanější a nemůže se soustředit na nic... Pozvání od Mulaye Ismaila do Dubaje, od mladého a vskutku atraktivního Savaryho s perskými kořeny toho času v Zurichu (a ještě více od jeho okouzluící blond parťačky pro věci zábavy, která se do Angeliky doslova zbláznila a Angelika se už už těšila až pozná kouzlo zábavy ve třech), od bratrance pana de Guiche, jako vždy připraveného vyplnit jí polední pauzy...
Nerzapomeň tedy shrnut odmítnutí Portugalce zděšeného, že madame du Plessis má vrásky!, anglického advokáta, který byl příliš slušný muž než aby ji mohl bavit, tradičního, ale o to šílenějšího Izraelce a všech maršálů a maršálků (zejména těch italských) komplet!
Ten poslední víkend se vskutku snažila, políbila snad čtyři žáby, co se proměnily v ropuchy a ona nic necítila. Černá díra.
Ach... ten nekompromisní tajemný Holanďan s pronikavým pohledem, stejného typu člověka jako Švéd, na toho jí myšlenky nezastaví ani sebezoufalejší období. Řekla mu, že se nesetkají ani v Amsterdamu ani v Paříži, ale na neutrálním území. Jen tak se rozehrávají nové partie a první kapitoly! Musí to být rozhodně v jiné zemi... a jemu se její nápad samozřejmě velice líbil. Ostatně tak jako kdysi švédský prin rozehrál jejich komunikaci prohlášením o srovnání jejich dokonalých zadků, Holanďan pro změnu prohlásil, že obrazy aktů madame du Plessis jsou tak atraktivní právě proto, že je ženskou verzí jeho dokonalého těla. Bylo mu těsně před padesátkou a v jeho pohledu byl všechen nadhled a užívání si života, který shledávala tak atraktivním...
"Jaké je vaše znamení?" zeptal se prakticky a když odpověděla, nadšeně prohlásil, že poznal na 20 žen stejného znamení, jako markýza du Plessis a vyhovují mu zkrátka nejlépe... On sám byl toho stejného znamení (váhy) jako její první Ital kdysi...
Spoléhá na seriózního švédského prince a pohádkového Itala, kteří ji nejlépe vrátí do víru zábavy. Pak se uvidí, kdo bude na řadě a co se vyvine s hledáním nového úřadu.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 06 črc 2017, 14:17 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Léto v Paříži

Angelika se vrátila z carského města do Paříže a poslala krátký vzkaz většině svých favoritů, o tom, že je zpět v Evropě a dál se vše vyvíjelo zcela dle očekávání. Tak proč propadala depresivním náladám? To že byl její švédský princ dva týdny zaneprázdněný, věděla dlouho dopředu přece a na ten následující víkend s ním se těšila. To že její italský blíženec zase zmizel, to nebylo nic překvapivého, stejně jako fakt, že když se v hlavě rozhodla, že v jejím životě vůbec není podstatný a raději bude testovat doporučení všech svých přítelkyní o tom, že seriózní slušný muž je ten nejlepší stavební materiál a je jen odrazem šikovné ženy co si z něj udělá. Tedy včetně toho jak si ho přiblíží obrazu svému v posteli… Jediný detail – rozdíl by v tom, že tuhle zkušenost její tenkrát mladičké přítelkyně udělaly s dvacátníky, ne ona, více než pokročilá třicátnice se čtyřicátníkem… ale to nic neměnilo na tom, že to je úkol hodný madame du Plessis.

A zrovna v tu chvíli, kdy v hlavě odstranila italského vévodu, se zase na minutu přesně ozval jakoby se nechumelilo. Jako vždycky:
„Už jste zpátky z Ruska? Pojedeme do mého domu u moře?“
Musela se pěkně zhluboka nadechnout, protože právě plná stresu a napětí trávila čas na dalším setkání kvůli získání nového královského úřadu. Přicházela o své poslední zrnko stability, o svůj úřad, který bude muset vyklidit do konce léta. Připravila tedy výpověď a snažila se nepropadat sebelítosti, kterou u všech večtně sebe tak nenáviděla. Jen ubírá energii a k ničemu dobrému nevede. Ale ať dělala cokoli, pár dnů stejně byla bez nálady (proto minulý víkend zvládla doslova několik krátkých iterview při hledání záplaty na základní potřeby, tedy na jednu noc, ale nakonec odmítla 4 muže při večeřích či sklenkách vína hned po prvním polibku a neměla chuť s nimi pokračovat... Odešla ze 4 schůzek po sobě! To nebude jen chyba u těch pánů.) a jen si říkala, proč mají někteří lidé to štstí trčet celý život v bezpečí dobrého úřadu s jistou rentou a ona si ten klid už snad nikdy nezaslouží. Věděla, že vždycky nějak přežije, může zase brát spoustu vedlejších nabídek a zakázek všeho druhu – a už s tím prventivně opět začala (spousta hrozné práce, jakou už na jaře odmítala), ale copak si nezaslouží víc než přežívání? Kdo docení její schopnosti, konečně!?
Litovala se jako skutečná Katarína. Italskému vévodovi se však o svých pocitech ani na moment nezmínila. Její emoce si nezaslouží… Byli v tomto ohledu rovnocenní soupeři. U něj byla jen ta zářivá s nadhledem. Silná a okouzlující.

Neuměla si ale pomoct v tom ohledu, aby ho poslala někam. Byl přespříliš atraktivní a lákavý, plný energie, uměl si užívat života, pořád vymýšlel nové projekty a fungovaly mu... a chtěla ho, mít ho vedle sebe se skleničkou vína a pak, ještě hlouběji… a naštěstí tenhle příběh měla zcela pod kontrolou. Za pár hodin odepsala:
„Pane, to jsem vám přesně psala před dvěma týdny.“
„Asi jsem vám nerozuměl ve vaší francouzštině a náznacích,“ marně se kál a ona mu to pochopitelně nevěřila ani na chvíli. Byla ale příjemná změna, že od té chvíle přešili na korespondenci v angličtině, která zajišťovala porozumění významů. Aspoň v něčem dostal rozum.
„Teď už čas nemám, vaše nabídka je lákavá, ale odplouvám do Indonesie příští pondělí.“
„Tak přijedu do Paříže. V pátek, může být? Zůstanu do neděle, než odplujete. Já vás prostě musím vidět,“ reagoval jako dřív.
„Dobře, v pátek tedy. S pocitem, že tohle děláme každý pátek.“ Usmála se sama nad těmi řádky a dodala, „víte, že jsme asi skutečně kompatibilní, když uvážíme vaše mizení a můj emocionální odstup? Jsme sice oba dokonalí a atraktivní a můžeme dostat každého nebo každou, které si zamaneme, ale ne každý to s námi vydrží, aniž by byl na prášky nebo zoufalý z našich osobností.“
„Přesně tak. Naprosto si to uvědomuji, že jste jedna z mála s potenciálem vydržet to se mnou.“

*****

Těšila se na něj a mezi tím si užívala další kapitolu se švédským princem. Dokonalý atleticky krásný pár, byť stjeně vysokých lidí, kráčel versailleskou menagerií a smál se právě u ohrady s růžovými plameňáky. Tady byla ještě před rokem s Philippem, když kráčeli jako páv s pávicí a jejích stará chemie zafungovala a oni skončili ve stodole se senem pro slony… Teď na něj nemá nejmenší chuť (odoslova jí páchnul a jeho občasné nabídky popuzovaly) a Philippe žije pěkný vztah s mladičkou kurtizánou Stéphanií na venkově. A ona se tu směje a objímá se seveřanem. Popošli k výběhu slonů a on ji obejmul zezadu, políbil na krku a ona na něj zase dostala chuť. Usmáli se na sebe očima, ale bohužel věděla dobře, že pak klidně seriózní není ten typ, se kterým se končí na slámě…
Zatím?
Doma ve svém budoáru sama servírovala připravenou večeři, když ho ucítila za svými zády stejně jako v královské menagerii, ale tentokrát nepřestal. Jeho prsty si brzy našly cestu do jejího klína a ona se s radostí lehce prohnula, aby ho líp ucítila. O chvíli později ji se smíchem a silou svých zápasnických koníčků zvedl do výšky a hodil na postel.
„A přesně takhle prosím znovu a znovu,“ usmála se na něj o dvě kola později, než zpocení a krásně vyčerpaní usnuli.

Když druhý den v poledne odcházel, cítila se zoufale melancholická a smutná. Zamilovávala se. Musela hledat úsměv, aby se rozloučili a podle hesla „mám víc štěstí než rozumu“ v tu chvíli dostala list od pana de Guiche! Právě se vrátil do města z Itálie, jeho žena bude ještě pár dnů stále v Itálii a on nedokáže být doma sám…
„Ach ano, musíte mě zachránit. Jsem hrozně smutná. Víte, jak jsme se potkali naposledy, před dvěma měsíci, když jste odplouval do Nového světa a já do švédské metropole? Tak právě ten pán, s nímž jsem tenkrát večeřela ode mne právě odešel…“
„Tak to je dokonalé. Měla jste se mnou krásnou rychlovku těsně před večeří s ním, a teď ho můžu nahradit ještě v teplé posteli… Rozhodně nic neměňte, popíšete mi každý detail, co jste zatím zažila s kterým z vašich favoritů a jak se která skvrna dostala do vaší postele…,“
„Jste prostě nejlepší,“ odpověděla a už se začínala cítit líp.

Ten večer usnula zase spokojená a ještě před tím s úsměvem na rtech mohla švédskému princi a se starým dobrým přítelem vedle sebe upřímně a bez výčitek odepsat, že na něj myslí a děkuje mu za krásný další víkend… Už teď se těšila na nějaký příští. Ostatně švédský princ tento víkend narychlo pojede do Amsterdamu se svým o čtvrt století mladším alternativním nevlastním bratrem z Uher... Aneglika se smála té představě, kdo bude mít špatný vliv na koho. Starší přespříliš seriózní z bratrů nebo ten mladší a velmi nestandardní? Každopádně ta prvotní myšlenka přišla od staršího z bratrů, který si asi neuměl představit strávit celý víkend na svatbě dcery své starší sestry, kde se měla sejít celá jeho švédská a uherská větev.

*****

Hortenzie! Jakoby těch rodinných ténat nebylo dost.
Její sestra z venkova jí napsala vzkaz, že přijede. Angelika absolutně nechápala proč, ale s radostí by přivítala sestru ve svém domě. Vyměnily si několik vzkazů:
„Dorazila bych do Paříže po poledni v úterý,“ napsala Hortenzie.
„Dobře, tou dobou mám práci, ale mohu se s vámi sejít ve městě odpoledne a pak byste na mě počkala v paláci a večer můžeme vyrazit do města, k řece, na víno do salonů…, cokoli.“
„Taky vy na mě nemáte čas? Netrefím nikde v Paříži. A večer nikam nejdu, ve městě jsou individua co mi budou nabízet omamné látky.“
„Ach?“ nechápala Angelika, "Tak to byste mi taky mohla nějaké sehnat, jestli říkáte, že je to tak snadné, sestřičko."

Další den měla Hortenzie dorazit a její městská zelenooká sestra s jahodovými vlasy se snažila optimalizovat všechny své povinnosti tak, aby se jí mohla maximálně věnovat.
„Kdy vás tedy mohou očekávat?“ poslala vzkaz.
„Je to komplikované, nemáte na mě čas. Odložíme to na neurčito,“ dotčeně odpověděla Hortenzie dál sedící uprostřed poitouských močálů, zatímco už Angelika nechala převléct všechny postele v domě a naplnit kuchyni.
„Ach,“ bylo jediné na co se markýza zmohla.
„Nepochybuji, že si najdete náhradu do té vaší převlečené postele,“ dodala ještě Hortenzie.

A dokázala. Potřebovala se uklidnit. V to úterý byl pan de Guiche a jeho pět kol, zpět jako dřív.
„Jste dokonalá, neumím si představit, že to takhle nemáte se všemi vašimi milenci. Nemůžu věřit, že to s vámi zvládají tak málo často, jako když mi vyprávíte teď o švédském princi…“ nechápal.
„Ne, bohužel opravdu nemám. Stále mi ze všech vyhovujete nejlíp. Cítím se s vámi tak atraktivně a přirozeně jako s nikým jiným. Proto přirozeně končím v těch pozicích před zrcadlem, co máte tak rád. Nepřemýšlím nad ničím s vámi. Zatímco s většinou ostatních bych se po každém dalším kole pravděpodobně umyla a něco si oblékla, s vámi by mi to naopak připadalo nemístné. My dva jen se potkáme, tak jsme okamžitě nazí a trávíme tak hodiny… jíme jako teď v posteli kuře, pijeme víno z krásných sklenic, smějeme se, bavíme se o práci, partnerech, vaší ženě a našich kariérách a spolupracovnících a mezi tím se neustále líbáme a dotýkáme a pokračujeme dalšími a dalšími vyvrcholeními, jen tak jakoby mimochodem. Ne, to takhle se všemi bohužel opravdu nemám. Ale teď si uvědomuji, že to je i moje chyba. Třeba se švédským princem se opravdu nechovám tak jako teď s vámi, tak proč si tady stěžuji, že to zvládá jen jednou za den?
„Je to o zpětné vazbě, nikdy nejsme se dvěma různými lidmi ti samí..., a takovou jako vás teď vidím, vás znám jen já,“ přikývnul a zadíval se zase do jejích očí.

Nasmáli se nad vyprávěními o tom, co všechno s kým v mezičase zažila a zhodnotil portréty všech jejích aktuálních favoritů.
„Ano, vidím tady pokroky, jsou úspěšní, atraktivní a lepšíte se, ale já si vedle vás pořád ještě představuji někoho trochu jiného…“ zamyslel se.
„Tak to by mě zajímalo, jak vidíte muže po mém boku vy, který mě tak znáte,“ rozesmála se.
„Jednoduše. Je vysoký, snědý, tmavovlasý. Znamením asi štír, i když my blíženci jsme nejlepší…,“ rozesmál se taky, „a je cizinec a velmi bohatý, úspěšný a sportuje hodně a je starší než vy a má ty sexy vrásky co milujete a to hlavní, má tu pravou úchylku, rád sdílí svou sexy ženu s jinými a poslouchá její příběhy, rád se jí chlubí a rád se dívá, jak si to užívá s muži i s ženami… prostě zbožňuje ji a všechno pro ni udělá.“
„Ach jak vy mi rozumíte,“ olízla jeho rty a už ho znovu ucítila připraveného k pokračování. Stačilo se posunout o malý kousek a byla nad ním.

*****

Paní Scarronová to dokázala! Sehnala kupce na ten zadlužený kus jejích nemovitostí na Plessis. Na ten kus, který obýval Philippe se svou maličkou blond kurtizánou. A ona se tak kousek po kousku zbavuje posledních vazeb. Už nebudou ani majitelka a nájemník. Je to slušný paradox, pomyslela si. Člověk 7 let něco buduje, vztah a vše co k němu patří a pak to zabere minimálně další dva roky kdy vyděláváte jen na to, abyste to uzavřeli a odstřihli. Nejdřív to vzalo rok času, energie a peněz dál živit Philippa a pak ho vyplatit, aby už přestal vyhrožovat a něco nárokovat a teď šetří na splacení dluhu, protože cena, jakou kupec nabídl všechno nepokryje. Ale až transakce skončí. 30. září bylo stanovené to datum, nebude mít žádné finanční závazky s bankou a zbude ji jen ta část sídla, která bude jen její a ona ji dál bude pronajímat tomu mladíkovi z Nového světa nebo komukoli jinému a částka pokryje polovinu jejího nájmu za palác v Paříži. Přála si přece získat lepší pocit stability a myslela, že ho dosáhne získáním dobrého úřadu a místo toho přišla o ten jediný, co měla…, ale neplánovaně jí dosáhne takto. Ještě jedna investice, doplatit chybějící částku bance a bude naprosto volná jen s majetkem, co generuje určitý zisk a s nulovou vazbou k maršálovi! Ostatně ten jí den zpátky napsal, že se rozešel se Stéphanií. Skoro jí ho bylo líto dokud hodinu na to nedostala zpráv od paní Scarronové o tom, že u nich byla a maršálovi mají doma idylku na pohovce... Philippe bude vždycky psychopat s psycholopatickými historkami.

S tímto krásným pocitem se těšila na víkend s italským vévodou a na pondělní odplutí do Indonesie. Jak milovala tu vůni kávy z místních plantáží, pralesy okolo klidných vod zálivů a zvuky papoušků v korunách. Už si představovala jak si užije letní románek s nějakým atraktivním evropským šlechticem, kterého si vybere u večeře v některém drahém paláci nebo ještě lépe při koupání ve vlnách… A madame du Plessis s jahodovými vlasy, zelenýma očima a v letních róbách, respektive nahé u palácového bazénu přece nikdo neodolá…


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 06 črc 2017, 20:37 
Offline
Královská rodina
Královská rodina

Registrován: 19 čer 2014, 20:21
Příspěvky: 866
Moirro, povídání o setkání Polačky a markýzy, to byl prostě vtipný a svěží koncert. :applaus:

Jeanne, vyprávění o dalších hektických příhodách paní markýzy bylo jako vždy super. Na zážitky v Indonesii jsem moc zvědavá. :agree:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 09 črc 2017, 20:11 
Offline
Markýzové
Markýzové

Registrován: 29 črc 2014, 21:17
Příspěvky: 448
Polačka byla opět báječná, jen mě mrazilo v zátylku při představě, co měla asi autorka a tato dáma společného. Doufám, že mají už obě klid a pohodu.
A markýza v mořských vlnách nebo nahá u bazénu je příjemná představa. Třeba zvolní, je na mě moc rychlá. Mohla by si naordinovat malou dovolenou a dát čtenáři nahlédnout pod pokličku nějakého takového vlahého večera u vody od a až do zet. Ale co já vím, jak by takový oddech u moře tato dáma pojala - rozhodně jsem na tu Indonésii zvědavá. :agree:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 22 črc 2017, 12:07 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Za vůní kávy pod listovím palem a zpět... k čokoládě

Angelika stojí na přídi lodi, která si razí svoji cestu klidným zálivem lemovaným indonéskou džunglí, aby doplula až do další východní metropole. Singapur, Jáva, Borneo… jména všech ostrovů a měst se tu mění podle toho, která vlajka evropských království zase jednou vypluje po stožáru. Kolonie a vůně koření, kávy, čokoláda… Barevná tržiště a domorodci jako mravenci mezi nimi. Je zase tady…, kdo ví proč, ale na rovníku se vždycky cítí tak příjemně. Kouzlo exotiky propojené s evropskou kulturou je jí hrozně blízké. Cítit se jako uprostřed francouzských, anglických nebo vlámských velkoměst s tím jediným rozdílem, že slunce zapadá velice brzy, vychází pozdě a teplota se nikdy nezmění. A Angelika milovala teplo. Snad ještě nikdy v životě si nepovzdechla, že by někde bylo příliš horko.

Kokosové palmy vrhaly jen minimální stín a markýza du Plessis se otočila na lehátku u bazénu před velkou anglickou vilou. Své pracovní povinnosti dokončila dva dny zpátky a ještě stále jí zbývaly 3 dny k vlastní zábavě. Brzké ranní projížďky po pláži, koupání ve vlnách na odlehlých místech… A vůbec, copak jí záleží na tom, co si kdo myslí o nějaké bláznivé francouzské markýze? Cítila se tu tak svobodná, že ve slunci úplně zapomínala na pudřenku a make-up… Svoboda.

Otočila další list od jednoho ze šlechticů, co se usadili až na indonéském Bali. Ach bože, zase, pomyslela si. Další luxusní bezdomovec, co měl pocit, že je třeba utéct zkaženému evropskému velkoměstu a najít svůj smysl života kdesi v džungli. Co se to jen s těmi pány děje? Nejprve se vrhají do kariéry získávání nejvyšších politických míst, královských úřadů, neváhají tomu obětovat spánek, leckdy zdraví, osobní život a k zoufalství svých rodin ani nestvoří své nástupce v početném potomstvu… Pak vezmou pár svých obleků, nechají celé své služebnictvo a paláce v Evropě, koupí si coby další hračku drahou loď, co jim skýtá spoustu zábavy a pohodlí a odplují… Neví sami kam, cestují a poznávají země. Na tom by snad ani nebylo nic zlého, kdyby ta migrace neznamenala odliv skutečně inteligentních mužů z velkoměst – proto snad není schopná narazit na jediného potenciálního pana dokonalého, všichni už utekli??? A navíc, nadobro jim na jejich nových adresách v Kanadě, v Peru, v Indonésii…, kdekoli, přeskočilo v nekompromisním povýšeneckém vysvětlování ostatním, že oni již došli svého osvícení, zatímco vy jste jen ztracení v civilizaci…

Jeden z nich byl přesně na tom pomezí. Angelika četla jeho řádky: „Madame, dozvěděl jsem se o kráse vašich zelených očí, jahodových vlasů a dokonalém těle…, toužím po tom vás poznat. Zabýval jsem se těmi samými odvětvími jako vy, máme toho tolik společného. Žijete tady? Já právě uvažuji o tom, jak tady už zůstat, nechci již vyměňovat svůj čas za peníze.“
„Ach, doufám, že tedy nebudete jedním z těch dalších hrdých emigrantů z Evropy do pralesa, pane? Mohu vás ještě zachránit? Prosím, řekněte mi, že nejste další takovýto případ?“ dělala si legraci z pozice ženy, která by sakra postrádala křišťálové lustry, kabelky, šaty a botičky… Ostatně i tady utratila několik měšců za spoustu nových šatů, které doma umně zkombinuje s evropskými kolekcemi a bude mít definitivně něco jiného než ostatní dvorní dámy!
„Zníte jako žena, co má hodně zkušeností s muži… Co vlastně hledáte?“ odepsal jí šlechtic na útěku do pralesa a ona už cítila, že tento pán nemá smysl pro humor.
„Hledám zajímavé příběhy, muže, se kterým strávím úžasný okamžik nebo okamžiky… co jiného a vy?“
„Já v žádném případě nehledám ženy, které jsou agresivní a arogantní. To mě skutečně odpuzuje.“ Byla odpověď, která Angeliku vskutku rozesmála. Zoufalec, který ji tak chtěl a současně se tak moc bál odmítnutí, že raději poslu nakázal nepřijmout od adresátky žádný případný vzkaz nazpátek. Odstřihnout a utéct. Do pralesa.

Tím vzdala celé potenciální seznamování v Indonésii a těšila se o to víc na své evropské favority. Jako telepatií se jí všichni ozvali hned na začátku cesty.

#1
„Madame, posílám vám kočár. Povečeříte dnes se mnou v Benátkách, prosím?“ psal italský vévoda.
„Bohužel, Právě odjíždím na svou dalekou cestu, pane,“ zakroutila nad svým oblíbeným zmatkářem hlavou. Jak může být někdo tak atraktivní a roztržitý a nepraktický v jednom? Vždycky mu zamotá hlavu, když si uvědomí, že ho nepotřebuje… A to je současně to, co je rozděluje. Muži milují, když se o někoho mohou starat, když jsou na nich dvacetileté slečny závislé, brečí pro ně a čekají na jejich kočár. Ženy, které je nepotřebují, je sice provokují k dobývání, aby si u nich odpočinuli od svých milovaných roztomilých hysterek, ale nedokáží se k nim emocionálně připoutat. Ale co, stejně nemá na výběr. Je jaká je, a tuhle roli hrát nemůže.

Poslala mu vydání francouzského Galantního Merkuru, kde psali o markýze du Plessis, jak si ve společnosti přátel užila velký divadelní festival na Loiře. Bylo to o tom víkendu, kdy nemohl přijet.
„Nechápu, proč se mnou moji přátelé nechtějí nikam chodit. Nechtěla jsem sbírat všechny ty kontakty na přítomné pány… Nedělám to schválně.“
„Chcete mě?“ zeptal se.
„Jistě, jenom vás, pan.“
„Tak si nehledejte nikoho jiného“
„Až přestanete mizet a žena nebude potřebovat tisíce náhradníků pro život s vámi.“

Ostatně celý divadelní festival byl úžasný. Užila si dva dny se svou dobrou přítelkyní paní Scarronovou, která ve společnosti zářila a znala každého. Na snídani zaskočily k jedné z jejích přítelkyní, na oběd k další, k paní de Blansac a pak vyrazili kočáry a v nejlepších šatech na velkou událost na zámku Chambord. Obří zámek na Loiře hostil Racinovu společnost, Molierovu společnost s jeho Armandine. Byli tu Boileau, Lully s jeho tanečníky a hudebníky a všichni odvěcí rivalové, konkurenti a spolupracovníci.

Paní de Blansac právě zjistila, že je těhotná. Bože, jak jí to jen manžel mohl udělat. Už dva roky zodpovědně počítá své plodné dny a lže mu o jejich datech, zatímco on che dalšího potomka. A teď, zapomněla na jejich prázdninách na jejich početní hru a stalo se to. Pan de Blansac zářil a neustál si svoji ženušku dobíral, a objímal ji a ona se rozčilovala při představě, že další rok bude zase jednou ze hry nejlepších zábav. Musí si užít. Ještě naposledy. V jedné ruce lahev vína očima probodávala svůj nový objekt.
„Na koho to tak zíráte Therese?“ zeptala se madame Scarronová.
Angelika při té poznámce zvedla oči od kusu listu, na který seiózně škrábala svou odpoěď pro svého seriózního švédského prince. Vážně mužům co jí v rudých šatech s bílými puntíky vnucovali své kontakty, nevěnovala nejmenší pozornost.
Všimla si atraktivního modrookého muže, typického sukničkáře salonů.
A hned vedle něj dalšího, uviděla ho. A on uviděl ji. Oba zaváhali. Budou dělat, že se neznají, nebo se alespoň pozdraví?
„Ah, dobrý den,“ pokývli lehce na sebe a usmáli se a dál se každý věnovali svým přátelům.
„A vy ho znáte!?“ zeptala se paní Scarronová, která velmi dobře znala paní du Plessis i paní de Blansac a nic jí neuniklo.
„Ne toho modrookého, ale jeho přítele.“
„Bussy-Rabutina, mého bratrance…?“ rozesmála se paní Scarronová a bylo jí jasné, o jaké historce je tady řeč.
„V čem je problém? To byl v posteli tak hrozný? Nebo snad vy?“ Zeptala se paní Blansac, která tyhle historky neznala.
„Ne, ne“ rozesmála se Angelika, „Ale řekněme, že tohle je druh hry, která se nehraje obden, vlastně ani ob týden. Jen jednou za asi tak 4 měsíce chcete mít pár pořádných modřin.“

Tutéž noc byly dámy zpět v rolích venkovských ženušek obvykle obklopených hromadou krásných dětiček ve zemnšených kopiích dospělých šatů, když jedinou svobodnou z nich, madame du Plessis, nad ránem dostihl list od pana de Busy Rabutin.
"Kde jste madame? Ztratil jsem z obzoru vaše rudé šaty s puntíky. Viděl jsem vás někde celý večer.... Užijeme si to i s mým přítelem, přijďte za námi."
"Pozdě pane, jsem už ve městě ubytovaná s mou přítelkyní a spíme,"
"Tak přijedeme my, dá si to s náni vaše přítelkyně ve čytřech?"
"Nedá." rozsmála se té představě nebohé paní Scarronové, jak by se divila.
"Ach, to jsme podcenili plánování! Taková škoda, moc by se vám to líbilo,"
"Jsem si jistá že ano, ale brzy ráno se vracím do Paříže. Užijte si to beze mě," odpověla a usnula.

#2
„Drahoušku, chybíte mi. Kde jste?“ ozval se perský vyslanec asi po třech týdnech.
„Právě jsem doplula do Singapuru. Mé milované město žije a září… běžím tu právě ke svému oblíbenému krejčímu…“
„Kdy se vrátíte? Neviděli jsme se tak dlouho…, potřebuju se sejít s někým normálním.“
„Taky mi chybíte.“
„Vynahradím vám to,“
„Mé tělo miluje slunce, ale mé vrásky nikoli, budu po návratu potřebovat vaše slavné lékárníky…“
„Ano, pojedeme do Španělska, kdy se vracíte?“ zeptal se znovu a ona neodpověděla.

#3
„Užívám si tady na severu další tréninkový program a dietu, bez motivace, ale pokračuji ve svém cíli na návratu k nejlepší atletické formě a hladově myslím na vás… Váš klín je nyní to jediné, co bych mohl jíst a vlastně ani to teď není možné. Jste tak daleko…“
„Skutečně mluvím s tím seriózním pánem ze Stockholmu?“ podivila se v žertu.
„Zdá se, že ano. Jen se u něj projevují následky dietního jídelníčku. Jste tak nádherná, a miluji vaši francouzskou kuchyni…“
„To je vskutku dobré vědět. Už žádné mé jídlo. Miluju tyhle důsledky…“
„Ale já taky vaše hovězí na francouzský způsob.“
„Už nikdy.“
„Ach, vám taky člověk podá jeden malý kus a vy si vezmete celou ruku. Ale může to být přínosné pro oba, nakonec.
„Ano, prosím. Přínosně, krátce, intenzivně a často.“
„Rozumím, intenzivní intervalový trénink.“
„Konečně.“



Po návratu byla pozvána k dalšímu obchodnímu setkání. Dlouhá cesta ji nemohla zastavit od toho, aby zářila. Přepudrovala poněkud červený nos, komorná jí vytvořila velký účes z vlasů, kterým slunce a indický oceán dodaly ještě zlatější barvu a nové šaty se zelenými exotickými motivy. Přiléhavě střižené podle poslední módy a ukazující všechny důležité tvary a kůži.

Ředitel velkého nakladatelského domu a východoindické společnosti byl starší muž, zavalitý, ale usměvavý a příjemný v drahém obleku. Udělal na ni celkem příjemný dojem a i on působil potěšeně, jakou atraktivní hráčku může jeho společnost dostat do týmu. Nic neříkal. Bizarní, ředitel co mlčí. Také dva muži, s nimiž se setkala ještě před svou dalekou cestou, jen seděli okolo jednacího stolu a nic neříkali. Oni byli autory a tvůrci celého projektu, vytvořili ho a hledali muže nebo ženu, spolupracovníka, co mu propůjčí svoji tvář a bude ho prosazovat v dalších velkých společnostech, na univerzitách a podobně. Oni si ji vybrali a teď ji představili výkonnému šéfovi a majiteli celého impéria. Muž okolo padesátky, atraktivní, inteligentní hráč, agresivní obchodník, který i slovo agresivní výkonnost ve vazbě na úspěch a zisk používal ve větách velmi často. Pan předseda představenstva s občas ironicky ušklíbnul a energie z něj čišela. To on si vzal hlavní slovo a kladl na ni otázky a požadavky. Na setkání s až tak vysokým hráčem nebyla úplně připravená, proč jen si nezjistil informace o tom, kdo vede celou společnost a za řadu svých neobratných odpovědí si obrazně chtěla trhat vlasy na hlavě. Pak až dodatečně zjistila, že je mu přes padesát, třicet let ženatý, otec tří dětí pracujících v jeho společnostech, cestovatel a majitel podniků různých sfér… O to větší bylo její překvapení, když hned druhý den dostala list od mladšího z autorů projektu (snad jeho syna?), jestli by se mohla dostavit v pondělí do kanceláře a doladit s nimi detaily smlouvy a jejich spolupráce, protože ji chtějí. Chce ale ona taky je? Chce skutečně další práci? Toužla na jedné straně po větší stabilitě, než jen být na volné noze s tisíce paralelními projekty jako doposud, ale současně milovala svoji svobodu. Ta pro ni byla hlavní hodnotou. Touto spoluprací získá určitou stabilitu, ale také omezí svoji svobodu. Diksutovala svůj pocit s přítelkynemi a švédským princem, který jí gratuloval i rozuměl...

V ten den jí italský vévoda poslal list od svého lékaře. Bohatý zmatkař si při svých drahých koníčcích a vášní pro rychlost zlomil ruku.
„Neuvěřitelné,“ okomentovala jednoslovně.
„Já vím…,“ odpověděl. I jemu došla řeč.
„To jste prostě celý vy. Vlastně mě to ani nepřekvapuje. S vámi aby měl člověk tisíc náhradníků,“
„Madame, dorazím i s rukou v neděli.“
A na to už ani neodpověděla a vyrazila v tu samou minutu na schůzku – osobní schůzku s panem Čokoládou.

Belgický obchodník s čokoládou, vysoký atraktivní čtyřicátník z Antwerp měl neustálé pracovní cesty po celé Evropě, doma ve vlámském městě desetiletou blond dceru, s níž si užíval společné zájmy v módě a krejčovských salonech a se svojí ženou už pár let nežil. Dřív však sdílel vášeň pro módu s ní. Užívali si coby navenek okouzlující pár kombinace drahých, luxusních a obyčejných kousků pro vytvoření osobního stylu, ale jak Angelice vzpomínal, byli absolutně nekompatibilní v posteli. Sice s chemií, ale on byl svobodomyslný, chtěl se bavit o tématech rozkoše, posouvat hranice rozkoše a jeho žena mu ani nedovolila prstovat ji.
„To myslíte vážně? Až tak? To jste ji nepodváděl a žil roky v tomto?“ podivila se Angelika.
„Na konci už samozřejmě ano, ale jsem pořád příliš plachý muž, který žije ve svých fantaziích a nemívám obvykle sex na první schůzce. Vlastně ani polibek. Chci si vše promyslet, poznat svůj objekt.“
„Ač dnes vás vaše pařížský zákaznice měla vzít do salonu, kde je běžné celou noc sdílet další přítomné sexuální partnery…,“ poznamenala jeho dřívější informaci o tom, čeho se vzdal co vyměnil za dnešní setkání s ní. Ach, tyto salony byly teď v Paříži tak oblíbené, že snad už nikdo nechodil nikam jinam.
„Ano, to měl. A hodně žen už mé prsty dovedly k mokrému vrcholu. Dokážete stříkat?“
„Vy velmi zkušení plaší muži jste totiž nejhorší,“ mrkla na něj.
„Takže mi dovolíte zůstat takovým a přijet za vámi brzy zpátky do Paříže?“
„Myslím, že ano, ale musím vás políbit a vědět teď….“ Sotva dořekla svoji podmínku a jejich polibek se stal realitou. Nebyl úplně nezastavitelný, ale s dalšími minutami se stával víc a víc vášnivým a její ruce potřebovaly poznat jeho další přednosti. Stáli na nábřeží a letní Seina protékala okolo nich.
„Dobře, už teď jsem vás donutila porušit až příliš vašich pravidel o tom, co vy neděláte na první schůzce a sama udělala výjimku tím, že jindy trvám na tom dostat vše do hodiny od prvního setkání nebo sbohem… Nuže, vraťte se brzy, pane Čokoládo, toužím po poznání umění vašich prstů a jazyka.“


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 črc 2017, 16:09 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Skutečně doma

Angelika právě relaxovala v příjemných lázních, které se stále více dostávaly do módy. Scházela se tu pravidelná klientela v Paříži, která se znala, takže nebylo těžké všimnout si, když se tu čas od času objevila nová tvář. A ta červencová stála docela za to. Atraktivní mladík, velmi tmavý typ a vousy a vlasy podle poslední módy s prakticky dokonalou postavou. Toho si byla schopná všimnout okamžitě a stejně dobře věděla, že si i všimnul on jí. Žádné okázalé zírání, ale nenápadné příjemné pozorování bočními pohledy. Zapomněla ale na něj a věnovala se rozhovoru se svými obchodními přáteli. Na odchodu automaticky sáhla po svých střevících, které odložila na místě k tomu určenému a v hedvábné botě uviděla stočený vzkaz se jménem a adresou: Seriózní obchodní kontakt.

Pousmála se a věděla, že ač se už neskonale těší na svého švédského prince, který u ní jednoznačně zvítězil a po nikom jiném netouží…, musí přece odměnit tu rozkošnou snahu. Podle jména věděla, že ten snědý muž je buď Španěl, nebo Portugalec, takže zvolila třetí jazyk a napsala:
„Ztratil jste svůj obchodní kontakt v mé botě.“
„Neztratil. A odpusťte mi madame ten zoufalý krok. Ale všiml jsem si vás v lázních, ale byla jste tak soustředěná na práci, že jsem vás neměl odvahu vyrušit a smutně odešel… ale jen do teď, než jsem dostal váš vzkaz!“
„Jak jste věděl, které střevíce jsou moje?“ podivila se zelenooká Popelka.
„Bylo tem jen několik párů dámských střevíců… a popravdě řečeno. Ty ostatní nemohly být vaše. A mimochodem, máte velmi malou nožku.“
Samozřejmě i tu historku musela užít a pokračovat v ní. A proč ne, copak je taková aférka konkurencí k jejímu seveřanovi!? Zato věděla, že má plné zuby italského vévody… Končí s ním. S jedinou skutečnou konkurencí. Byl to přesně ten okouzlující a pohádkově bohatý podvodník, jakého jí předpověděla do cesty věštba La Voisin i Polačky. Ale její život je její volba, a ona se nikdy nebude rozhodovat jen podle vášně, ale nakonec vždycky podle rozumu. Jistě, měla s ním jiskřivou přitažlivost, smích a všechno, ale jeho zlomená ruka byla poslední kapka pro její trpělivost s ním.
Doufala, že už se nikdy neozve, když jako obvykle dostala jeho vzkaz:
„Už mi sundávají sádru madame, já… , chápejte, nechtěl jsem vás ní. Chci své ruce používat na maximum. Přijedu okamžitě!“
„Ne, nemám tento víkend čas na vás!“ napsala okamžitě.
„Tak v neděli?“
Neodpověděla.
„Tak v pondělí, …v úterý?“ pokračoval nekompromisně.
Neodpoví mu jako průměrný náladový muž. Nebo je to příliš dětinské a mohla by se s ním sejít na večeři a říct mu, že se rozhodla pro někoho seriózního, protože se chová jako idiot? Musela se té představě naplno rozesmát. Už viděla ten obraz, jak mu přeříkává takový monolog s vážnou tváří, což ho samozřejmě neskutečně pobaví a skončí zase v posteli. Ne, nemělo to řešení.

Tlačili na ni se setkáními během toho víkendu redaktor Galantního Merkuru, jako ani kdyby půl roce nepochopil, že už ho nikdy vidět nechce; letitá stálice Fouquet; nový Portugalec co hledal svoji Popelku; jistý mladičký Ital co se přistěhoval před časem do města…, její švýcarský lékař s jeho přítelkyní na věci zábavy… a ona se těšila jen na švédsko-uherského prince. Byly to už tři krásné měsíce jejich setkávání. Kde se setkají příště? Uvažovali o víkendu ve Španělsku, Lisabonu, Londýně, Praze nebo Helsinkách…

Dorazil pozdě po půlnoci a ona měla co dělat, aby se na něj unavená usmála. Když se o hodinu později dostali do postele, myslela, že jsou natolik vyčerpaní dlouhým pracovním dnem, že usnou okamžitě. Stačilo, aby se k němu přitiskla a jediný polibek zažehl jejich vášnivou jiskru ještě větší než kdy před tím… „Zkušená žena si talentovaného muže posune k obrazu svých potřeb…“ projela jí hlavou ona poznámka jejích přítelkyní a pak už nemyslala na nic. Neptal se, jestli je unavená a chce spát, ale najednou ho uviděla nad sebou a nekompromisně ji přitlačil k matraci a tvrdě políbil, zatímco si jeho prsty našly cestu do jejího klína…
Konečně. Jejich milování bylo konečně šílené, intenzivní a krátké a zdálo se, že teprve pak oba mohli spokojeně usnout.

Když společně posnídali, vrhli se do pokračování. Dlouze jí odhrnoval vlasy z tváře, jako když se potkali poprvé v severském přístavu jarního Švédska. Neměl už žádné rozpaky a jen si naplno užíval, že je celá jeho. Při procházkách pařížskou lucemburskou zahradou se neustále objímali, líbali a usmívali jeden na druhého. S každou další kapitolou se na sebe těšili mnohem víc a Angelika se musela pousmát sama sobě, když usedli k šálkům s kávou a s výhledem na ulici. Její oči se střetli s typickým Balkáncem. Vysokým a sakra atraktivním. Kdyby tak zrovna neměla jednu silnou švédskou paži okolo ramen…

Princ ji pozval na krásnou večeři v luxusním salonu celou seskládanou z mořských plodů v orientálním stylu a ona mu vyprávěla o novém úřadě a svých výzvách.
„Už vám začínám rozumět,“ pousmál se s dalším kouskem růžového kaviáru na vidličce.
„Ano?“
„Pracujete neustále tolik, protože prostě máte ráda pěkné věci… víc úřadů, víc šatů a podpatků.“
„Přesně tak,“ rozesmála se taky a uzobla kus nudliček najemno nasekaného celeru v omáčce.
„Takže? V jakém městě se potkáme coby příští kapitolu? Neapol, Barcelona, Lisabon, Helsinky, Praha…?“ zeptala se.
„Je to na vás madame.“
„Ale mě se líbí všude, kde mohu usnout ve vašem objetí.“
Usmál se na ni a vytáhnul malou truhličku „Pro vás madame. Výstižně!“
Rozbalila ji a našla krásný flakón parfému s vůní citrusů. Měl dokonalé jméno „Milostný příběh.“
„Škoda, že se přímo nejmenoval Milostné kapitoly, děkuju vám,“ rozesmála se.

Procházeli se v západu slunce dál po nábřeží Seiny, když se začali rozhlížet po příjemném místě k dalšímu občerstvení.
„Tady?“ zeptal se, když jí padly oči k honosnému paláci, kde pracoval jako správce Ital z její únorové aférky.
„Ne, raději něco příjemnějšího,“ odpověděla a skončili raději v krásné malé utajené zahradě na ostrově svatého Ludvíka.
Večer v jejím budoiru se jen dlouho objímali a líbali na lenošce před toaletním stolkem, jejich ruce si draly cestu pod šaty, když ucítila zase tu nesnesitelnou touhu a tentokrát opět s tím inovovaným nekompromisním milencem, který ví, co chce.
„Asi jsem vám zničil potah vaší lenošky,“ usmál se při pohledu na tu spoušť, co po nich zůstala.
„Jsou věci, co za to stojí a tohle za to rozhodně stálo,“ usmála se na něj a políbila ho jemně.
„To stálo,“ dodal.

„Ach už teď mi chybíte,“ usmála se smutně u jejich nedělní snídaně, když se zase loučili, ale člověk nemůže dostat milostný příběh bez nostalgické dochuti. Prodávají se jen v kompletním balení.
„Vy mě taky. Snad mě doma nečeká žádné nemilé setkání…“
„Ano?“
„Moje sousedka se stěhuje zpět do svého paláce.“
„A…?“
„Rok a půl jsme spolu žili.“
"Proč jste se rozešli?"
"Protože jsem viděl, že to nesměřuje, kam by mělo a neviděl jsem možnost jak se tam dostat, tak jsem to ukončil."

Její úsměv se pomalu obracel k hořkosti a měla před očimu tu více než pravděpodobnou vidinu jak tohle skončí.
„Takže jste naposledy zkoušel něco nadmíru praktického, deset metrů od vašich dveří a teď zkoušíte opak přes půlku Evropy. Zajímavé,“ konstatovala však zcela klidně.

Vida, takže i pan seriózní je jen člověk, projelo jí hlavou a k tomu obraz jak to s takovými setkáními končí a pokračuje… trocha vzpomínek, emocí, chemie, co nikam nezmizela. A ještě k tomu tak prakticky a blízko. Nemá smysl uvažovat o tom, co neovlivní. Je absurdní, jak se můžete nakonec sebevíc rozhodovat zdravým rozumem a ne instinky, vyřadíte všechny, kde je dokonalá vášeň a chcete dát šanci tomu jedinému co dává smysl a pak vás racionalita doběhne tak, jak by vás to nikdy nenapadlo. A ona dobře věděla, že taky pan seriózní je ve svým jednání maximálně racionální člověk co dá přednost praktičnosti a reálným obrysům...

Dobře, když to nakonec nebude švédský příběh, bude nějaký jiný... na světě je přece tolik mužů a nejlepší na tom stejně je to poznávání nových lidí a nových příběhů.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 03 srp 2017, 16:26 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 3154
Bydliště: Wien
podobne ako Snehulienke či Popoluške napokon pricválal princ na bielom koni

Obrázek

a z markízy s pomaly ale iste stáva skvelá romantička .... :lol: :lol:

„Takže? V jakém městě se potkáme coby příští kapitolu? Neapol, Barcelona, Lisabon, Helsinky, Praha…?“ zeptala se.
„Je to na vás madame.“
„Ale mě se líbí všude, kde mohu usnout ve vašem objetí.“
Usmál se na ni a vytáhnul malou truhličku „Pro vás madame. Výstižně!“
Rozbalila ji a našla krásný flakón parfému s vůní citrusů. Měl dokonalé jméno „Milostný příběh.“
:love:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 04 srp 2017, 13:10 
Offline
Site Admin
Site Admin
Uživatelský avatar

Registrován: 14 zář 2007, 13:57
Příspěvky: 2006
Bydliště: Praha
Být Angelikarínou: Halušky na klasicistním talíři

Katarína nebyla ani hezká, ani velká, ani malá, ani nic lepšího… byla totiž ve všem nejlepší.
Takhle bývá Katarína, coby postava původní fikce, popisována. Tenkrát se jevila jako zcela původní objev své doby (a už je to pěkných pár let), který svou popularitou převálcuje Angeliku (která totiž nebyla v ničem nejlepší).

Toto téma nikdy nekončí, takže dřív nebo později muselo dojít k pojednání na téma srovnání těch dvou žen. Jak však takovou analýzu uchopit? Angeličin online deník nazvaný Těžký okouzlující život Madame du Plessis, která vede svůj nudný každodenní život, se k tomu jeví poměrně vhodný.

Madame du Plessis se pohybuje v obyčejném světě, kde žádný hrabě de Peyrac neexistuje a je jen na ní samotné, jak a kam bude svou cestu směřovat. Nepotřebuje vlastně žádného velkého filosofa a vědce své doby, který je navíc pan super bohatý a k tomu dokonalý v posteli. A kdyby se ten pohádkový hrdina objevil, byl by pro ni vůbec tím panem dokonalým, kdyby ji poznal uprostřed Marais? Jak by reagoval na ženu, která sice navenek vypadá jako atraktivní zelenooká Pařížanka, ale žije jako svérázná Katarína z Uher? Byl by pro ni ten pravý, když už dávno není teenagerka z močálů, která se nechá snadno překvapit jeho velkou osobností? Sotva. Angelika je v tomto stejná jako Katarína. Taky by ho nedokázala jen tak obdivovat, protože ví, že je ve všem sama dobrá. Není sice nejlepší vědkyně, nejbohatší žena a nejlepší milenka, ale je v tom všem prostě seberealizující se třicátnice, která má ráda pěkné věci a pěkné chvíle a užívá si všechno, na co má chuť.

Další otázkou, kterou si v té souvislosti můžeme položit je, kdo je potom pro Angelikarínu pan dokonalý? Nikdo? Podle toho, co zažívá, to tak někdy možná vypadá. Možná nám ale i tato hypotetická odpověď může napomoci při hledání odpovědi na úplně primární otázky – je Angelika ve skutečnosti Katarína a je Katarína Angelika?

Madame du Plessis žije životem svérázné vědkyně Kataríny s neustále rozpracovanými dvaceti projekty: Zrcadlová síň ve Wapassu? Latrína se splachováním lepším než vodovody do Marly? Stažený bizon usmažený na guláš se spočítanými hodnotami pro švédsko-uherského prince!? Ale ovšem! To přece dokáže a ještě se večer bude nudit, takže si doupraví své jahodové vlasy a použije dva tři okouzlující šlechtice!

To všechno je přece těžký okouzlující život vědkyně Kataríny v obalu markýzy Angeliky, a ta si nakonec perspektivního muže vybere jedině racionálním rozhodnutím! Taky proto u ní zvítězil pan seriózní ze severu. Stejně jako Katarína, taky Angelika dobře ví, že kombinace životních zkušeností, vlastní snahou získaného sociálního postavení, dobré ekonomické situace a více než dokonalého těla a módního stylu, je to jediné, co dává smysl. Nebude se přece rozhodovat podle povrchnějších kritérií.

Závěrem tedy můžeme konstatovat, že Angelika a Katarína jsou zcela určitě jedna a tatáž osoba. Tímto je zpochybněno Adino autorství Kataríny, což však nepovažuji za podlomení Katarínina mýtu, nýbrž za jeho podložení.

PS: Drahá Polačko, madame du Plessis se nestává romantickou, to jen Švédsko-Uherský princ disponuje takovým nadhledem a klidem, že jí připomenul, že prostě nemohou ovlivnit své pocity a nezbývá jim, než je žít tak, jak přicházejí. Příští víkend se sejdou v Praze (Jsou snad nějaký Peyrac, co by tam neměl jezdit!? A stejně je Praha jen metaforou.) a ona bude ta nejdokonalejší v nových šatech a vysokých podpatcích jen pro něj. Musela se totiž sama sobě pousmát, hned když naškrábala vzkaz svému jinému favoritovi z Prahy, že dorazí v pátek a bude mít volné dvě hodiny. To přesně by markýza udělala před pár měsíci. Neztrácela by čas čekáním na druhého, ale užila si před tím ještě prvního a oba pěkně intenzivně a naplno. Teď dopis roztrhala a rozesmála se. Je těžké zbavit se starých zvyků - přesně jako Katarína. ;)

S pozdravem

Angelikarína, baronesa Uherská-Monteloupská du Plessis (je jedno z které mokré díry která pochází, když se svou zoufalou potřebou jít svou cestou dostaly, kam se dostaly)

:eyes: :katarina:


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 151 ]  Přejít na stránku Předchozí  1 ... 7, 8, 9, 10, 11  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 1 návštěvník


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
Založeno na phpBB® Forum Software © phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz