Ve druhém díle Integrale (Toulouská svatba) mne zaujala povědomá zmínka:

Pak začala jedna z dam sedící mezi hofmistrem, prošedivělým mužem, a jedním z languedockých konšelů, poměrně hezká žena jménem Giralda de Lanzac, vysvětlovat, jak se dostala do Paláce trubadúrské poezie, což pokládala za milost, kterou jí seslalo samo nebe a její svatí ochránci.
„Žiju tak daleko v horách, pane de Peyrac, že ke mně zpráva o vaší svatbě vůbec nedolehla,“ oslovila ta dáma hostitele. „Blahořečím okolnostem, jež mě vyhnaly z domova, že mi umožnily zúčastnit se oslav.“
A poté ony okolnosti podrobně vylíčila. Jedna z jejích sousedek, markýza de Couanges, s níž se potkávala jen velice zřídka, protože tamější cesty a mosty jsou často nesjízdné a zničené, šla jednou večer otevřít skupině mužů, kteří bouchali na bránu jejího zámku, a ocitla se tak nečekaně tváří v tvář třem zabijákům.
Posluchači vydechli.
„Ale proč tu bránu otevřela?“
„Žádali o to jménem jejího manžela.“
„Kde byl?“
„S armádou na severu.“
„A proč tvrdíte, že to byli zabijáci?“
Paní de Lanzac vysvětlila, že ten manžel vlastně chtěl být zdvořilý. Toužil získat co nejrychleji obrovské bohatství, které manželka zdědila po smrti svých rodičů, o čemž ovšem ona ještě neměla tušení. Neprodleně k ní poslal tři zabijáky, kteří ji měli „odstranit“. Ale protože to byl duchaplný šlechtic a hodlal jednat s jistou elegancí, dal jí na vybranou, jaký způsob smrti si zvolí. Mohla sejít ze světa železem čili dýkou anebo jedem. Nebo si vybrat ten nejkrutější a hlučný, zato však rychlý způsob – zastřelení. Manžel byl dokonce tak laskav, že v doprovodu těch tří zabijáků byl i kněz, který měl oběť vyzpovídat a dodat jí v jejích posledních chvílích odvahu.
„A co si vybrala?“
„Nejspíš dýku, neboť ji nalezli poblíž zámku ubodanou několika ranami nože.“
„Zřejmě se pokusila o útěk.“
„Kde ho za to budou žalovat?“
„U jakého soudu? U toulouského nebo pařížského?“
Protože všichni chtěli paní de Lanzac dodat odvahu, záhy se rozhořela vášnivá debata o tom, zda je výhodnější obrátit se na královskou justici nebo hledat pomoc podle psaného římského práva, které dosud platí v některých částech Auvergne, kudy prochází hranice.
„Ale mě přece nezavraždili,“ namítla mladá žena. „Bůh mě chraň před tak strašlivým osudem.“
„Přinejmenším byste měla teď, když víte, co se stalo vaší sousedce, opustit svůj ponurý auvergneský zámek a uchýlit se k nám, do Toulouse.“
Giralda de Lanzac přikývla. Přiznávala, že skoro nezavře oko, jakmile zaslechne v samotě své pevnosti houkání sov. Silné zámecké zdi byly kdysi vybudovány proto, aby chránily zámecké pány před útoky potulných lupičů, ale dnes spíš slouží úkladům žárlivých a krutých manželů, kteří vědí, že křik nešťastných manželek nikdo na míle daleko neuslyší.
(…)
„Kde je váš manžel?“ zeptali se Giraldy de Lanzac.
„U armády ve Flandrech jako pan de Couanges.“
„Doufejme, že se ti dva nepotkají a nevymění si ďábelské informace.“


Ve 4. díle (Popravený u Notre-Dame) je pak na tuto zmínku narážka ve scéně, kdy chtějí králův bratr, rytíř de Lorraine a Clément Tonnel zavraždit Angeliku v Louvru:

„Madame,“ prohlásil slavnostně, „zemřete!“
„Opravdu?“ zeptala se Angelika.
Pozorovala tři muže stojící před ní. Měla pocit, že se rozdvojuje. Kdesi v jejím nitru spínala ruce žena šílená strachem a křičela: Slitování, já nechci umřít! A jakási druhá naprosto střízlivě uvažovala: Skutečně vypadají směšně. To snad je špatný vtip. Jako by hráli v nějaké komedii.
Králův bratr pokračoval:
„Abyste si uvědomila, jakou k vám chováme úctu, vaše smrt bude vypadat jako součást úspěšného divadelního představení. Před několika lety jedna vysoce postavená dáma z Auvergne, která vám možná byla podobná, byla zavražděna natolik rafinovaně, že nás to inspirovalo. Můžete si vybrat způsob smrti stejně, jak to nabídl jí její vrah: její manžel, jenž byl za to ostatně odsouzen.“
Angelika mu naslouchala s jakýmsi vnitřním zmatkem, který se pokoušela překonat. Byla si jista, že tuhle historku už někdy slyšela – mluvilo se o ní v celé Francii. To v ní probouzelo přesvědčení, že prožívá jakýsi zlý sen, z něhož se třeba probudí.
Nebo se tito útočníci inspirují nejrůznějšími druhy umění, hrají jakousi svou oblíbenou tragikomedii? Toto století bylo poblázněné divadlem, jemuž holdovali jak trhani, tak kněží. Možná doufali, že se dokážou prosadit v každé roli, nyní nepochybně ale trochu přehrávají.
(...)
„Madame, vy se nám vysmíváte,“ pokračoval králův bratr a netrpělivě se ušklíbl. „Zemřete, ale jsme velkorysí: necháme vás vybrat si způsob smrti – jed, meč nebo kulka.“

Když jsem si načítala Pitavalovy Slavné kriminální případy, případ markýzy de Gange mi celou scénu Angeličiny vraždy v Louvru silně připomínal. A také že ano!

Diane de Joannis de Chateaublanc, markýza de Castellane známá jako markýza de Ganges



Narozena 1635, původem z Avignonu, stala se obětí vražedného atentátu na panství v Ganges v roce 1667. Proslula nebývalou krásou a ač nebyla z příliš urozené rodiny, bohatství (ve výši zhruba 500 000 livrů) po dědovi z matčiny strany Joanninovi, pánovi de Nocheres, ji stavělo naroveň nejurozenějším partiím. Od mládí po jednom z dědových panství používala titul slečna de Chateaublanc.

Ve 13 letech, v roce 1649, se provdala za markýze de Castellane, vnuka vévody de Villars. Markýz ji následně uvedl ke dvoru, kde oslnila i mladičkého Ludvíka XIV., jež ji po dva roky po sobě vyznamenal ctí, že ji při plese žádal o tanec. Přezdívali ji "krásná Provensálka" a nad její krásou se podivovala i švédská královna, která se vyjádřila, že být mužem, věnovala by jí své srdce i city .

Pitaval ji popisuje těmito slovy:
Mignard namaloval její věrný portrét, který byl pokládán za mistrovské umělecké dílo. Měla oslňující bělostnou pleť, již oživoval nejkrásnější ruměnec, jaký kdy příroda vytvořila, neboť nebyl příliš výrazný a něžně s pletí harmonoval a rozléval se po ní; její vlas, neobyčejně černý a přirozeně zvlněný, zvyšoval její krásu tak, že nebylo možno hledět bez podivení na ten soulad. Oči, velké a krásného tvaru, byly téže barvy jako její vlas, a jímavý oheň, jímž zářily, nutil sklopit oči každého, kdo na ni pohlédl; zdálo se, že blesk jediného jejího pohledu mu proniká až do hlubin nitra. Její drobná ústa, jejich barva i krásný tvar a nádhera jejích zubů byly spolu s očima to, co při prvním shlédnutí vzbuzovalo dojem, že její krása je ta nejúchvatnější podívaná, jakou kdy příroda stvořila. Pravidelný nos dodával jí výraz vznešenosti, měkký ovál její tváře, postava, jež byla obrazem dokonalého zdraví, tvar hlavy - vše bylo tak půvabné, tak okouzlující, že nutilo i ty, kdo neměli ani tušení o poezii, aby k ní vzhlíželi jako k bohyni, či máme-li mluvit jako křesťané, jako k nejpůvabnější podobě boží.
I postava byla v plném souladu s krásou její tváře; na jejích pažích, na rukou, na všem, co bylo přístupno pohledům, bylo patrno, že pečlivá příroda tu chtěla vytvořit mistrovské dílo.

Markýza však dle pamětníků nebyla jen krásná, ale i duchaplná. Ke štěstí jí to ovšem nestačilo - její manžel utonul při ztroskotání galéry u Sicílie. Coby bezdětná vdova zůstala ještě nějaký čas u dvora, později se uchýlila do kláštera doma v Avignonu a nakonec dopřála sluchu jednomu ze ctitelů a v roce 1658 se provdala za pana de Lanide, markýze de Gange.

Byl to mladý, dvacetiletý muž ze vznešeného rodu, baron z Languedocu, guvernér v Saint-André a byl bohatě nadán světskými statky. Jako muž byl postavou a krásou tím, čím byla markýza jako žena; při pohledu na ně musel každý říci, že byli pro sebe jako stvořeni. Ovšem ač k sobě zprvu zahořeli láskou, oba měli velmi odlišné povahy, a jak píše Pitaval, všechny špatné vlastnosti byly na straně manžela...

I přes svůj věk byla markýza stále krásná, a protože se kolem ní stále točili muži, její manžel začal žárlit, ač mu ona sama příčinu k podezření nezadala. Po několik let se tak manželé vedle sebe trápili, dokud nedošlo ke zlomovému okamžiku: u markýze ubytovali jeho dva bratři - abbé de Gange a rytíř de Gange.

Abbé měl ďábelskou povahu, byl totiž nanejvýš zlý; byl bezuzdný, zhýralý, bezbožný a zločinný v plném smyslu těchto slov. Nebyl členem žádného řádu; zvolil si takový neurčitý stav, neboť ten nejlépe vyhovoval jeho zhýralosti. Byl to člověk násilnický, oddaný svým vášním, panovačný a chtěl, aby ho všechno poslouchalo. (…) Lze zkrátka říci, že to nebyl ani člověk, nýbrž démon, lstivý a úkladný, který na sebe bral všechny podoby, dokonce i vzhled člověka řádného, příjemného, milého, ochotného a laskavého, přičemž jeho srdce bylo plné zloby.

Rytíř de Gange byl všední člověk, zrozený k tomu, aby ho někdo vedl (…). Abbé de Gange s ním dělal, co chtěl, neuznával ho ani za hodna sdělit mu důvody toho, co mu nařizoval; přitom mu dovedl svou nadvládu tak okrášlit, že ho ovládal, aniž to rytíř pozoroval.

Oba bratři se do švagrové zamilovali, přičemž abbé se ji nejprve pokoušel získat tím, že se mu podařilo chválou krásné příbuzné znovuobnovit lásku mezi manželi. Když se jí však vyznal ze svých citů a byl striktně odmítnut, začal markýzu nenávidět a postupně naočkoval i markýze.

Po smrti pana Nocheres se markýza stala dědičkou velkého majetku - již v té době se ji příbuzní pokoušeli dvakrát otrávit, nejprve smetanou s arsenikem, později (1667) otráveným lékem, který se jí však zdál divný, takže si jej odmítla vzít. Když ji pak pozvali na Gange, byly její osudy sečteny. Její tchýně odjela do Montpellieru, manžel se vydal do Avignonu, a ona osaměla s oběma švagry. Večer abbé vstoupil do jejího pokoje s pistolí a sklenicí obsahující černou tekutinu. Rytíř na to tasil kord a markýza se zprvu naivně domnívala, že na její obranu...

… Konečně otevřel abbé ústa a pronesl polohlasně, ale pevně a rozhodně, tato strašná slova: "Madam, je třeba, abyste zemřela; volte mezi střelou, ocelí a jedem." - "Já že mám zemřít?" vykřikla markýza, "jakého zločinu jsem se dopustila? Vy mne odsuzujete k smrti a chcete popravit? Což jsem si zasloužila tak zuřivou nenávist, která vás žene k této hrozné ukrutnosti?"



Markýza je zkoušela různými slovy obměkčit, než si zvolila sklenici s jedem. Vrahové pak odešli pro faráře, aby jí poskytl rozhřešení, a tak využila získané samoty, vyskočila z okna na hradní nádvoří a tam se vyzvracela. Jeden z podkoní ji pronesl stájemi a pomohl jí utéct. Útočiště našla v domě paní de Prats, která zrovna měla dámskou společnost. Dámy podaly markýze protijed, ale abbé s rytířem ji dostihli, označili za šílenou a vynutili si být s ní o samotě. Rytíř markýzu dvakrát bodl kordem jako dýkou a když se pokusila utéct, bodl ji ještě pětkrát do zad. Aby měli jistotu, pokusil se ji ještě abbé zastřelit, ale jedna z dam mu strhla ruku. Oba muži uprchli, kolem domu byly postaveny stráže a za markýzou se dostavil lékař.

Markýz de Gange se ihned po obdržení zprávy o vražedném útoku vrátil z Avignonu a úspěšně hrál roli bezúhonného manžela. Na svoji spoluúčast však upozornil již přesvědčováním manželky, aby změnila závěť, v níž veškeré majetky odkazovala svým dětem. Ostatně změnu závěti se z ní snažili vymoci i oba pachatelé.

Po několika dnech markýza zemřela a pitva prokázala, že to bylo následkem jedu. Vyšetřující komisař pan de Catelane, jmenovaný parlamentem v Toulouse, dal jejího muže zatknout a odvézt do Montpellieru. Protože však chyběly přímé důkazy, na rozdíl od svých bratrů (odsouzených k lámání v kole zaživa), byl markýz de Gange 21. 8. 1667 odsouzen k doživotnímu vyhnanství, ke ztrátě šlechtictví a zabavení majetku. Spolu s rytířem de Gange se odebral do Benátek, odkud jeli bojovat za republiku proti Turkům v Kandii, a oba při bojích padli. Abbé de Gange uprchl do Holandska, kde se incognito pod falešným jménem stal vychovatelem syna hraběte z Lippe, pána z Viane nedaleko Utrechtu. Protože se zamiloval se do hraběnčiny příbuzné, čestně jí svěřil svoji pravou totožnost, a hrabě ho donutil Viane opustit. Odjel do Amsterodamu, kde se tajně oženil se svojí milenkou, a zemřel coby vážený člen protestantské konsistoře těšící se úctě svého okolí...


F. G. de Pitaval: Slavné kriminální případy. Vimperk : Papyrus, 1994

Heslo na francouzské wikipedii: https://fr.wikipedia.org/wiki/Diane_de_Joannis_de_Chateaublanc

Podrobnější článek o aféře:
https://marilynkaydennis.wordpress.com/2013/02/15/the-death-of-the-marquise-de-ganges/
https://marilynkaydennis.wordpress.com/2013/02/18/the-death-of-the-marquise-de-ganges-part-2/
https://marilynkaydennis.wordpress.com/2013/02/21/the-death-of-the-marquise-de-ganges-part-3/
https://marilynkaydennis.wordpress.com/2013/02/25/the-death-of-the-marquise-de-ganges-part-4/

Ganges:
http://www.auxpaysdemesancetres.com/pages/midi-pyrenees/herault-34/ganges.html

Příběh markýzy z pera A. Dumase st.:
http://www.gutenberg.org/files/2758/2758-h/2758-h.html (anglicky)
https://ebooks.adelaide.edu.au/d/dumas/alexandre_pere/celebrated/chapter18.html (dtto)

Když si člověk čte celý ten popis vraždy, tak inspirace Anne Golon je více než zřejmá - nejen výběr vražedného prostředku, ale též výroky některých z aktérů, skok oběti z okna, zvracení, útěk, obvinění z šílenství... Jen Angelika dopadla podstatně lépe než nebohá krásná markýza...

A zásadní věc:


Kdežto v příběhu o Angelice vypráví Giralda de Lanzac o zavražděné sousedce někdy v roce 1657/1658! Takže zde máme další případ, kdy si autor upravil historické události podle svého .

....Jeden z podkoní ji pronesl stájemi a pomohl jí utéct. Útočiště našla v domě paní de Prats, která zrovna měla dámskou společnost. Dámy podaly markýze jed, ale abbé s rytířem ji dostihli, označili za šílenou a vynutili si být s ní o samotě......

Této části nerozumím.Nepodaly jí dámy spíš nějaký protijed?

Jinak smekám, jak jsi nám předložila tyto události do souvislostí. Ty a tento muž - to je prostě osudové spojení. Měla by jsi zúročit svůj talent - u Policie je stále nedostatek těch pravých, zapálených a neúplatných lidí.

Chybička se vloudila, samozřejmě jí daly protijed . Ovšem, když ho chtěla zapít vodou, rytíř de Gange jí pohár vyrazil z ruky... Nemluvě o tom, že když předtím požila pohár jedu, na dně zůstala sedlina, kterou ti dva výtečníci ještě naředili a přiměli ji markýzu vypít, aby "dokončila přijímání". Brrr, pěkná rodinka! Ještě že v případě Angeliky nebyli vrazi tak důslední a po ruce byli Gaskoňci!

Abych si tu ovšem nepřisvojovala zásluhy neprávem - tentokrát jsem byla líná překládat a vše opsala z Pitavala . Ve stejném svazku je i případ Urbana Grandiera a posedlých loudunských jeptišek, které Anne Golon inspirovaly při psaní Peyrakova procesu. Ale o tom jindy .

P.S.: Co vím, jak funguje naše policie, raději zůstanu doma a budu rodit děti .
P.P.S.: Ovšem v době barokní bych mohla sloužit jako Desgrezova informátorka jako ty zoufalky ze Chateletu v knize, kde vystupuje proutník Desgrez .