Právě je 14 pro 2019, 21:43

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]




Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 61 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další
Autor Zpráva
PříspěvekNapsal: 30 pro 2018, 12:25 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
Už včera jsem Ti chtěla napsat, že jsi se nějak rozjela, ale vidím, že jsi se rozjela ještě víc :mrgreen: . Ta nemoc je přece jen k něčemu dobrá, Moirra začala opět angelikovat ;) . A má osobní hypotéza je, že jsi hledala ten pamflet proti Valliérové 8) :) .

Díky za výborné životopisné informace o básníkovi, z toho už by šlo napsat nějaký článek, ne? ;)


Já mohu opět jen zclopotovaně shrnout, co je o něm v knihách:

Co se týče jeho působení v Paříži, v knihách jsou zmíněny dva časové údaje:

1. Desgrez hovoří s Angelikou na konci roku 1660:

„Předpokládám, že váš bratr se už musel seznámit s jedním z těch pamfletů, které od dnešního rána kolují po Paříži. Claude Le Petit, slavný básník z Pont-Neuf, který už dobrých šest let kazí dobré trávení urozených lidí, se doslechl o procesu s vaším mužem a využil toho, aby smočil pero ve vitriolu.“ (Popravený u Notre-Dame, s. 122)

Což by znamenalo, že Špína (alias Poète-Crotté) by v hlavním městě operoval od roku 1654.

2. V souvislosti s jeho dopadením a popravou (tzn. rok 1664):

Na prahu Marais se křik davu zastavoval. Od rána procházely zástupy náměstím Gréve kolem šibenice, na níž se houpalo tělo Clauda le Petit, básníka Špíny z Pont-Neuf. Patnáct let zaplavoval Paříž svými epigramy a písněmi a nikdo nemohl uvěřit, že je opravdu mrtvý, oběšený. (Cesta do Versailles, s. 72)

To by ovšem kladlo počátek jeho působení a psaní již do roku 1659!

A dávalo by to smysl s ohledem na další ze zmínek (tentokrát v souvislosti s útěkem tiskaře a jeho dvou pomocníků z popraviště):

Paříž, hrdá na to, že vyrvala tři ze svých synů šibenici, cítila, že se v ní znovu rodí duch frondy. Vzpomínala, že v roce 1650 to byl právě básník Špína, kdo první rozhodil jedovaté šípy „mazarinád“. (Cesta do Versailles 2, s. 74)

Vzpomeňme i na to, co o něm říkal Desgrez:

„Jednou by ho měli opravdu pověsit.“
„Je pravda, že naše drahá a nepříliš schopná policie řadí tyhle básníky mezi lidi s nepřátelskými úmysly, jenže dokud se do toho nezapojíme my, já a můj pes, nikdy toho básníka z Pont-Neuf nedostanou.“
„Udělejte to, prosím vás!“ vykřikla Angelika a chytila Desgreze oběma rukama za klopy kabátu. „Ať mi ho Sorbonna přinese v zubech, mrtvého či živého.“
Spíš bych ho šel nabídnout panu Mazarinovi, protože kromě vás je jeho nejhorším nepřítelem on, to mi věřte.“



O básníkově životě a minulosti toho v kánonu příliš není:

Kromě toho, že miloval svobodu, nikdy se nechodil najíst do Nesleské věže či k jiným banditům, ale raději hladověl či vyhledával své občasné milenky (květinářku, služtičku, … a paní Morensovou ;)), popř. nabízel své sexuální služby v lázních paničkám, a kromě toho, že přespával pod břichem koně jezdecké sochy krále Jindřicha IV. na Pont-Neuf, je v knize jediná zmínka o jeho minulosti:

„Odejdeš z Paříže,“ rozhodla. „Tvůj úkol je splněn, protože poslední pamflety jsou napsány, vytištěny a uloženy na bezpečném místě.“
„Opustit Paříž? Kam bych šel?“
K tvé staré chůvě, k té ženě, o níž jsi mi vyprávěl, že tě vychovávala v Jurských horách. Brzy nastane zima, cesty budou zasněžené a nikdo tě tam nepůjde hledat. (…)"

(Cesta do Versailles 2, s. 67)

A pak ještě zde:

Jsem vítr. Vítr ze zastrčeného kouta v Berry. Když kosili seno, pokosili mě s ním..."
(Světla a stíny Paříže, s. 58)

Ačkoli zde mohl mluvit o seně a nikoli přímo o sobě ;) .


Vzhled:

moirra píše:
Básnik špína napísal sám o sebe:

Keď uvidíte muža, ktorý s ťažkosťou, s klobúkom, venčí svoje staré topánky a s krkom škrteným špinavou handrou, arogantne stúpať po kresťanstve, bradatého ako divoch a špinavého až po uši, v tmavej vysokej obuvi bez opasku a jazyka topánky, a niekoľkými franforcami starého kabáta neustále zakrývajúceho svoju nahotu, Díva sa na každého z nás plachým a škuľavým pohľadom premieľajúc medzi zubami zopár tvrdých nadávok a hryzúc si do krvi kurie oká na prstoch, keď hovorím vám, s takýmito črtami uvidíte muža, môžete si s určitosťou povedať: to je francúzsky básnik! Ak vám to niekto poprie, pôjdem to povedať do Ríma!


Gaston Fallot o něm nemluví moc lichotivě:

Když si pomyslím, že to hubené neduživé bidlo dokáže donutit prince a dokonce krále, aby skřípali zuby, tvrdím, že není zrovna povzbudivé žít v takovéto době.
(Královské slavnosti, s. 304)

Ale samotná AG ho popisuje vcelku sympaticky:

Mladík byl v černém obnošeném obleku, na několika místech dokonce děravém. Kolem krku ho tísnil ošumělý plátěný límec a opasek kabátu zdůrazňoval jeho hubenost.
Ale měl výraznou tvář. Sice bledou a vyhladovělou, přesto však téměř hezkou. Dlouhé a úzké rty vypadaly jako stvořené, aby neustále mluvily a smály se pro nic za nic. Obličej nevydržel ani chvíli v klidu. Šklebil se, smál, neustále se měnil. Střapatá světlá patka, která mu padala do očí, dodávala té zvláštní fyziognomii jakousi naivní venkovskou prostotu, kterou však popíral mazaný pohled.
(…) Vytáhl ze sena stéblo a začal ho žvýkat. Jeho světlé oči* se zamyšleně upřely do prázdna. Měla chvíli pocit, že už na ni zapomněl. Na co myslí? Možná na notredamské věže, kam se podle svých slov nechá zavřít... Jeho příliš bledá tvář, nehybná a vzdálená, se teď nezdála tak mladá. Kolem očí se usadily ony nitkovité stopy, jimiž bída a hýření poznamenávají muže v plné síle.
(…) Sebral starý klobouk se špičatou střechou, jaký nosívají profesoři, narazil si ho na blonďatou kštici a vyklouzl zpod plachty. (…) Slyšela jak dupe po palubě. Pak ho zahlédla běžet po sluncem ozářeném nábřeží. Celý v černém, se špičatým kloboukem, hubenými lýtky a děravým pláštěm vlajícím ve větru připomínal podivného ptáka.


(Světla a stíny Paříže, s. 59, 61 a 64)

* Pořád ho slyšela, jak opakuje tahle slova. A v dlouhých nocích, kdy nebyla schopna ani na okamžik usnout, ho viděla před sebou, jak ji pozoruje světlýma očima, zářícíma jako voda Seiny, když se v ní odráží slunce. (Cesta do Versailles 2, s. 75)


Tiskař pamfletů:

Obrázek

moirra píše:
Istotu však máme o napochodovaní polície do tlačiarne k bratom Rebuffé, na ulici Rue Saint-Germain , v blízkosti mosta Pont Neuf. Polície takto zachytila a zničila už pripravené listy ktoré boli v tlači aj príslušné nachystané matrice. Autor bol ihneď zatknutý a uväznený. Pri prehliadke v jeho dome sa našlo nespočet ručne písaných pamfletov , ktoré kolovali po Paríži.
(znamená to že nebýval na ulici ?)


Tiskař je v kánonu jmenován jako mistr Gilbert:

Obrátil hezký bledý obličej k východu, kde svítalo.
„Ano, k obědu to stihnem. Lis pana Gilberta je vždycky připraven, když může roznést ozvěnu mého skřípění zubů proti mocipánům. Už jsem ti říkal, že syna pana Gilberta odsoudili na galeje pro nevím už jakou pitomost? To je nám vhod, co?“

(Cesta do Versailles 2, s. 53)

S masivním šířením pamfletů, a s každým dalším jménem, policie začala zostřovat svoje metody. Zatkla nejen všechny prodavače na Pont-Neuf, ale také obsadila a hlídala všechny tiskárny, podrobovala lidi mučení, … a stejně tak stráže v Louvru prohlížely každého, kdo přicházel i odcházel. Na tiskaře ale nakonec došlo:

Noc byla pořád všemocná a Markýza andělů se spoustou svých lidí mohla bez nehody přenést bedny z Univerzitní čtvrti až do paláce Dřevěnýho zadku.
O dvě hodiny později byl zatčen tiskař a jeho pomocníci. Jeden prodavač, kterému kat v Châteletu nalil do hrdla pět litrů studené vody, prozradil mistrovo jméno. Našli u něj důkazy o jeho vině, ale ani stopy po dalších jménech.

(Cesta do Versailles 2, s. 65)

Obrázek

Obrázek

Oproti jiným ale mistr Gilbert dopadl velmi dobře:

Na náměstí Gréve právě přivezli na káře tiskařského mistra Gilberta a jeho dva učedníky.
Byly pro ně postaveny další tři šibenice vedle té, na níž visel básník Špína. Když mistr Aubin strčil tiskařovu plešatou hlavu do oprátky, ozval se najednou hluk, který sílil:
„Milost! Král mu udělil milost.“
Mistr Aubin zaváhal.
Občas se stávalo, že královská milost vyrvala odsouzence z nelítostných katových rukou už téměř na šibenici. Mistr Aubin musel počítat s panovníkovým rozhodnutím, musel být tedy přesný,
ale ne zas moc uspěchaný. Klidně čekal, až mu donesou milost podepsanou Jeho Veličenstvem.
Zatím se ale nic nedělo. Bylo to nedorozumění. Ve skutečnosti vozík kapucínů, který jel pro těla odsouzenců, nemohl projet příliš početným davem, a tak mnich, který dělal vozku, začal křičet: „Pusťte povoz!“
A každý slyšel: „Došla milost!“
Když mistr Aubin zjistil, k čemu došlo, klidně se znovu dal do díla. Ale mistr Gilbert, který byl před několika okamžiky už smířený s osudem, najednou nechtěl umřít. Bránil se a začal strašným hlasem křičet: „Spravedlnost! Spravedlnost! Odvolávám se ke králi. Mě chtějí zabít, a vrahové malého obchodníčka s oplatkami a hospodského Bourjuse se procházejí na svobodě. Chtějí mě pověsit,
protože jsem hájil pravdu! Odvolávám se ke králi! Odvolávám se k Bohu!“
Lešení, na němž stály všechny tři šibenice, pod tlakem davu prasklo. Na kata začaly pršet kameny a rány klackem, musel tedy pustit oběť a schovat se pod lešení. Zatímco dav běžel pro
žhavé uhlí, aby lešení zapálil, strážní na koni vnikli na náměstí a bičem se snažili lidi rozehnat. Ale odsouzenci mezitím utekli…


(Cesta do Versailles 2, s. 73-74)


Poprava:
moirra píše:
Nakonec za urážky skončil upálením na hranici, byť byl před tím "humánněji" oběšen a až pak veřejně spálen!

moirra píše:
Už 26. augusta 1662 podplukovník D´Aubray napísal kanclérovi Seguierovi, že je potrebné mať niekoho kto poslúži ako odstrašujúci príklad. Začiatok súdneho procesu a rozsudok Chateletskej komory boli viac ako rýchle: obžalovaný bol odsúdený na smrť upálením na námestí Place de Greve hneď po tom, čo mu useknú pravú ruku.

Odvolanie básnika bolo zamietnuté, Súdny dvor ho vypočul 30. augusta a na druhý deň potvrdil rozsudok. Poslanci sa iba potichu rozhodli , že odsúdený bude tajne uškrtený tesne predtým, než bude doručený plameňom. Vykonaný bol 1. septembra 1662.


„Markýzo andělů,“ zalykal se, „právě jsem viděl… na náměstí Gréve… básníka Špínu.“
„Na náměstí Gréve?“ opakovala. „Ale on se zbláznil! Co tam dělá?“
„Vyplazuje jazyk,“ odpověděl Flipot. „Oběsili ho.“
(…)
Od rána procházely zástupy náměstím Gréve kolem šibenice, na níž se houpalo tělo Clauda le Petit, básníka Špíny z Pont-Neuf. Patnáct let zaplavoval Paříž svými epigramy a písněmi a nikdo nemohl uvěřit, že je opravdu mrtvý, oběšený. Ukazovali si na jeho světlé vlasy povívající ve větru, na jeho prošlapané boty s vypadanými hřebíky. Matka Marjolaine
plakala. Na rohu Košíkářské ulice brnkala matka Křiklounka s obličejem zmáčeným slzami na skřipkách otce Křiklouna slavný refrén:

Až odejdu do kláštera
na Vrch vzdechů navždycky
s vyplazeným jazykem
šeptat modlitbičky…
Když to dav slyšel, dostával se do vytržení a zaťatými pěstmi hrozil směrem k radnici.
(…)
Nechtěla jít na náměstí Gréve. Stačilo jí, že tam Barbe vodila děti jako na mši a neodpustila si jedinou podrobnost ze smutného obrazu: jak světlé vlasy básníka Špíny povlávají kolem brunátného obličeje, jak tenká lýtka v černých punčochách připomínají vývrtku, jak mu pověrčivý kat nechal špičatý klobouk a u opasku kalamář z rohoviny a husí brk.


(Cesta do Versailles 2, s. 72 a 75)

Dle časové osy k popravě "našeho" básníka došlo koncem roku 1664, tedy máme další příklad úpravy historických faktů literárnímu záměru ;) .

Nicméně musím říct, že osobně mne velmi překvapilo to upálení - tento trest byl vyhrazen především čarodějům, čarodějnicím a podobným zločincům. Vyplývá mi z toho jediný závěr, že básník Špína opravdu musel ležet oficiálním místům v žaludku...


Nu a co se týče jeho epigramů a básní, v kánonu je několik úryvků, včetně toho směrovaného proti Valliérové. O této básni se zmiňuje i Benzoni v Čase travičů, která píše, že si pamflet objednala madame de Montespan. Benzoni beru hodně s rezervou, ale zajímalo by mne, zda si informaci o hanopisu vypůjčila od Anne Golon, nebo zda nějaký skutečně existoval a francouzské autorky historických románů ví víc než my :) . (zkusím ještě dohledat konkrétní úryvek z knihy od Benzoni…)

EDIT: Nenašla jsem... Buď jsem si dělala lajdácky poznámky, nebo to bylo v jiné knize, ale ač jsem projížděla výpisky i k jiným knihám z této doby, zmínku o tom, že Montespanka si objednala pamflet hanobící Vallierovou jsem nedohledala :( .


Naposledy upravil PenelopaW dne 01 kvě 2019, 13:52, celkově upraveno 2

Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 pro 2018, 12:48 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
Úžasné zhrnutie dátumov z kanóna Táni avšak nezabúdaj že pri písaní článku o historických osobách
sa držíme výhradne historických udalostí - i keď by bolo skvelé aby mal každý z týchto hrdinov ešte aj
angelikologickú časovú osu :roll:
(viď článok o Andijosovi ktorý som napísala alebo o Ninon od Jeanne)

pani AG písala tak ako píšu všetci pisatelia historických románov: hoci sa držala faktov, keď sa jej to hodilo
dátumovo si to tak trochu posunula - v tomto prípade si posunula, podobne ako Lauzunovu svadbu o pár mesiacov,
skutočný dátum popravy (leto 1662) o vyše roka a pol (zima 1664)

ja som včera večer našla ešte aj útlu knížočku - životopis básnika Špínu ;)
ano článok o ňom je v podstate hotový - iba to dať na papier a pridať zoznam zdrojov :D

mám aj v podstate hotové ďalšie články: Lauzuna a Frontenaca a samozrejme
by sme už mali hodiť do placu aj Desgreza ;) :P ale v tomto spolieham na jeho najväčšiu fanynku


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 pro 2018, 14:23 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
PenelopaW píše:
Už včera jsem Ti chtěla napsat, že jsi se nějak rozjela, ale vidím, že jsi se rozjela ještě víc :mrgreen: . Ta nemoc je přece jen k něčemu dobrá, Moirra začala opět angelikovat ;) . A má osobní hypotéza je, že jsi hledala ten pamflet proti Valliérové 8) :)


Presne tak :P tvoja hypotéza je absolutne správna - veď vieš že Polačka :la-polak-fun: sa dokáže do historických faktov zakusnúť ako Desgrezov stopovací pes
.....a myslím že som už na dobrej stope ....

PenelopaW píše:
Nu a co se týče jeho epigramů a básní, v kánonu je několik úryvků, včetně toho směrovaného proti Valliérové. O této básni se zmiňuje i Benzoni v Čase travičů, která píše, že si pamflet objednala madame de Montespan. Benzoni beru hodně s rezervou, ale zajímalo by mne, zda si informaci o hanopisu vypůjčila od Anne Golon, nebo zda nějaký skutečně existoval a francouzské autorky historických románů ví víc než my :) . (zkusím ještě dohledat konkrétní úryvek z knihy od Benzoni…)

EDIT: Nenašla jsem... Buď jsem si dělala lajdácky poznámky, nebo to bylo v jiné knize, ale ač jsem projížděla výpisky i k jiným knihám z této doby, zmínku o tom, že Montespanka si objednala pamflet hanobící Vallierovou jsem nedohledala :( .


No musíme to skúsiť nájsť...ty hľadaj u Benzoni a ja v knihách od Claude le Petita ;)


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 16:16 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
https://referaty.aktuality.sk/claude-le ... ferat-7487

ÚRYVKY Z BÁSNÍKOVÝCH PAMFLETŮ

„Tento piatok 29. deň mesiaca august je súdený pred nami človek do škoricovej farby zaodetý, on, ktorý nám prehlásil že prišiel na príkaz dodržania rozhodnutia včerajška, on, ktorého sme sa pýtali, vypočúvali spôsobom a módou ktorá nasleduje. Pýtali sme sa teda Octava Julliena des Valous, Equestrian, syna Germaina des Valons, Equestrian, lorda Duchesne a Luise Anquelique du Vesnien, jeho manželky. Pýtali sme sa ho na vek, odpovedal, že dovŕšil sedemnásť rokov devätnásteho dňa tohto marca.“ „Opýtali sme sa na tému debaty, ktorú mal vo štvrtok dvanásteho augusta, s menovanými Jacquom Chaussonom a Jacquom Paulmierom, v apartmáne na tretom poschodí domu na Sain Antoine, blízko starého Rue Du Temple, obývaného tým samým Chaussonom, odpovedal, že poznajúc Chaussona, a po odprevadení domov mladým mužom menom Sueur, konečne odišiel dvanásteho augusta. Paulmier povedal Chassonovi keď hovoril o des Valonovi, „Je tam pekný blondiak!\" na čo Chausson odpovedal: „Verím že dosť pekný na to aby nám ponúkol svoje služby\".

Keď des Valon odsekol že by si želal byt vhodný na tu úlohu, Chausson vyhlásil a povedal, že služba ktorú od neho žiadajú ho nebude stáť nič, a že Paulmier bol zaviazaný zaobchádzať s nim rovnako, ak by chcel. Des Valon majúc neúspech uvedomil si že nepožiadal o splnenie želania, ktoré bol zaviazaný poskytnúť Paulmierovi, Chausson pokračoval, a v objatí mu odopol gombík na jeho nohaviciach, a potom ho začal Paulmier poznávať telesne, a spáchal s ním zločin sodomy. Cítiac to, začal kričať a vzpierať sa, a potom pribehla stará žena, pracujúca ten deň v dome pána Petita, obchodníka a šéfa domu, ušiel.“

Chaussonovo ospravedlnenie

Priateľu, pochovali toho nešťastného Chaussona, toho slávneho barana s kučeravou hlavou; Vďaka svojej smrti sa stal nesmrteľným: nikto nikdy nezomrel podivnejším spôsobom. Spieval s veselým hlasom žalospev a vyzliekol si bez zblednutia košeľu, a od ohnivého stohu dreva horiacej hranice do tváre smrti hľadel bez strachu a chvenia. márne ho napomínal spovedník už v plameňoch, s krucifixom v ruke, aby myslel na svoju dušu; Pri spodku hranice, keď ho hltal oheň, otrčil hanblivo proti oblohe svoj špinavý zadok: a aby umrel tak ako žil, otrčil tento lotor celému svetu svoju riť!

Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž

Moje oblečenie je úplne zničené! A ja by som chcel aby bol obesený, ten kočis, ten nevyliečiteľne chorý. Hlavne, kde je moje zrkadlo? Ja, čo som nikdy nechcel vidieť Diabla by som sa chcel vidieť. Mám právo sťažností z dôvodu, z prospechu metamorfóz; Moje topánky, moje pančuchy, môj kabát, môj golier , moje rukavice, môj klobúk prešli do rovnakej tinktúry a v stave keď sa vidím pokladal by som sa za smetie ak by som si povedal, to som ja! To nie je smetie čo sa tu drží; Hrom do toho! bahno všetko vyhládza, aby som uspokojil môjho sluhu, je treba aby vám to pripomínal. Elixír prehnitých výlučkov prekliate výkaly Paríža, smola ohavných prekliatcov, čierne výkaly Pekla čierne hovnové jedlá Diabla Diabol vás môže zaškrtiť!

Sonet o mojej knihe

Kurtizány Priapa a otca Bacchusa, statní strážcovia nočnej hliadky, ctihodní páni nevyčerpateľných gulí, experti v pripravovaní o panenstvo, remeselníci paroháčov; A vy psie mrchy, neporaziteľné trtáče, ktoré z našich mečov robíte vretena, dámy Pobehlice, prijemné chŕlidlá, vy, podlí napichovači a papučkári zadku; Príďte všetci do bordelu tých zmyselných múz: duch, ktorý sa potešuje v satirických prejavoch, oslobodí bez pochyby, počujúc tie akordy, rozkvitajúcu knihu bez návratu vášne: Tu sa rozdúchavajú miesta telesného potešenia, zatiaľ čo dychtíme po potešení duše.

Bordel múz

Všetko je teraz urobené na Parnasse a panny vrchu Helicon si nechajú strčiť dnu vola takisto ako hore zadok, Phoebus ich tiež robí nadarmo, opatrne aby jeho imanie nevstúpilo do inej rodiny, Bohovia chráňte nás od zlého úsudku, ale keďže sme potešili tie dievčatá, môžeme rovnako potešiť koňa. Pegas ma peknú šiju, je dobre zaopatrený, je z hlupákov dobre vybavený, zadné nohy ma veľké a tvrdé. V tomto výpočte vôbec nemám záujem o vola ani o zadok nejakej cundry, ale myslím že je horším činnom ukojiť 9 sestier úkolovo ako ojazdiť koňa.

Básnik - špina

Keď uvidíte muža, ktorý s ťažkosťou, s klobúkom, venčí svoje staré topánky a s krkom škrteným špinavou handrou, arogantne stúpať po kresťanstve, bradatého ako divoch a špinavého až po uši, v tmavej vysokej obuvi bez opasku a jazyka topánky, a niekoľkými franforcami starého kabáta neustále zakrývajúceho svoju nahotu, Díva sa na každého z nás plachým a škuľavým pohľadom premieľajúc medzi zubami zopár tvrdých nadávok a hryzúc si do krvi kurie oká na prstoch, keď hovorím vám, s takýmito črtami uvidíte muža, môžete si s určitosťou povedať: to je francúzsky básnik! Ak vám to niekto poprie, pôjdem to povedať do Ríma!


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 16:19 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
REFERÁT O BÁSNÍKU ŠPÍNOVI

https://mreferaty.aktuality.sk/claude-l ... ferat-7486

Claude Le Petit: Básnik špina

Moja práca je o človeku, ktorý zomrel veľmi mladý, no napriek tomu, stihol vo svojom živote napísať niekoľko odvážnych a poburujúcich pamfletov, ktorým sa ľud smial a ktorých sa dvor bál. Claude Le Petit, francúzsky básnik a pamfletista, ma spomedzi jeho „kolegovcov“ zo 17. storočia upútal najviac. Bol mladý, odvážny a odvaha sa často spája i s hlúposťou, ktorá mu iste nechýbala, keď si dovolil za čias Ľudovíta XIV. písať tak ako písal. Už jeho prezývka:„Le Poeté Crotté“, ktorá znamená Básnik - bahno, alebo poetickejšie a voľnejšie preložené Básnik - špina, čo - to naznačuje. Z básní, ktoré som opísala a pokúsila sa analyzovať, srší drzosť a opovážlivosť. O tom, že takéto praktiky sa nevyplácajú sa Claude presvedčil na vlastnej koži, a to doslova, skončil totiž „na hranici“. Pokúsila som sa zozbierať čo najväčšie množstvo informácií, aj keď to bolo mimoriadne komplikované. Neovládam francúzštinu ani nemčinu a preto som si musela nájsť ľudí, ktorí by boli ochotní preložiť mi tieto texty, sama som sa snažila prekladať z angličtiny a taliančiny.

Problémom je

Že vo všeobecnosti, textov o žurnalistike zo sedemnásteho storočia je biedne málo. Ale „keď sa chce, všetko sa dá“, a tak ovládam Le Petitov život lepšie ako svoj a môžu sa i iní ľudia o ňom dozvedieť aj z iného prameňa, ako z Angeliky. Napriek všetkým prekážkam, ktoré mi na niekoľko týždňov dosť skomplikovali život som nakoniec našla dostatočné množstvo informácií o básnikovi ostrého pera, chudobného vrecka, ale bohatého ducha. Claude sa nebál pranierovať francúzsku spoločnosť sedemnásteho storočia a zanechal nám obraz v podobe pamfletov o pravej trári Paríža a jeho obyvateľov. Niektoré básne sú nadčasové a dotýkajú sa aj dneška, ale musím povedať, že ešte i dnes sa málokto opováži písať takým úprimným a kritickým okom ako Básnik - špina pred vyše tromi storočiami.

Ako žil a tvoril Básnik - špina

Napriek tomu, že sa mi nepodarilo získať veľa informácií o „Básnikovi - špina“, rok jeho narodenia bol napísaný na každom odkaze spojenom s jeho menom. Claude Le Petit sa na narodil v tom istom roku ako „kráľ Slnko“ – Ľudovít XIV, v roku 1638, ako syn krajčíra. Takže takmer celý jeho krátky život prežil „v tieni“ tohto absolutistického panovníka, ktorý sa dostal na trón ako štvorročný, ale ešte nebol schopný samostatnej vlády. Francúzsko teda bolo v rukách dvoch regentov – jeho matky a kardinála Mazzarina, ktorý zomrel v roku 1661 a vtedy sa Ľudovít konečne sám chopil moci. Claude bol študentom, básnikom a pamfletárom. Vyrastal v kolégiu bratov jezuitov, avšak veľa si z ich náuky nevzal.

Vyštudoval právo a pravdepodobne aj vďaka tomu rozmýšľal až priveľmi racionálne. Jeho krátky život zostal zvečnený na papieri. Stihol napísať množstvo básní a pamfletov a po jeho smrti bola vydaná i kniha. Básnikov môžeme považovať za jedných z prvých predchodcov žurnalistov, samozrejme nie takých, ktorí rojčili o prírode a včielkach, ale takých, ktorí pojednávali o svojej dobe a do svojich básni vkladali informácie o sociálnych pomeroch či spoločenských udalostiach. Žil na rozhraní dvoch literárnych období baroka a klasicizmu. Baroku vládlo motto: márnosť nad márnosť. Ľudí sa zmocňoval pesimizmus, beznádej, zúfalstvo, nedôvera v pozemský život. Jediná istota bol transcendentálny (nadpozemský) svet a pozemský zmyslový svet bol len jeho odrazom. Do popredia sa dostalo náboženstvo a viera v záhrobný život.

Klasicizmus

Sa zase vyznačoval absolutizmom, túžbou po poznaní pravdy, prekonaní mysticizmu vo filozofii. Do popredia sa dostal ľudský rozum a poznanie (filozofia racionalizmu - René Descartes: „Cogito, ergo sum.“) Claude bol rozpoltený medzi týmito dvoma literárnymi obdobiami. Nepísal veselé básne a samozrejme ani pamflety, ale vonkoncom sa nepridŕžal viery v posmrtný život. Bol vzdelaný a všetko si chcem vysvetliť rozumovo, mystický nepozemský svet pre neho neexistoval a preto sa vysmieval duchovenstvu i svätcom. Claude mal záľubu v písaní satirických a obscénnych diel ako napríklad „La Chronique scandaleuse ou Paris ridicule“ (Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž) či „Le Bordel des Muses, ou les neuf Pucelles putains“ (Bordel múz, alebo deväť skurvených panien). V každej svojej básni nám zanecháva obraz o svojej súčasnosti a nachádzame v nich aj čosi z našej prítomnosti, vládne v nich nadčasovosť.

Jeho najznámejším dielom

Je pamflet o smrti homosexuála Chaussona (Chaussonovo ospravedlnenie). Sexuálnu orientáciu som spomenula zámerne, pretože práve to bol dôvod jeho popravy tak typickej pre sedemnáste storočie – upálenie na námestí Gréve. Jacques Chausson a Jacques Paulmien (Fabry) obvinení zo zločinov sodomy a spáchaní uvedomelých činov boli odsúdení na smrť. 29.decembra 1661 mali vyrezané jazyky a boli skutočne za živa upálený. Sonety boli vytvorené na tému ich nerestí a ich mučenia. Pre Claudea to bola vďačná téma, v dobe, keď ju písal však iste netušil, že o niekoľko mesiacov skončí rovnako ako priateľ Chausson. Claude bol ateista, dokonca šliapal po kresťanstve a podľa prameňov, i toto bol jeden z dôvodov odsúdenia. Claude bol človek voľných mravov a neštítil sa radovánok bežného života parížskeho básnika. Samozrejme, kresťanské „desatoro“ mu nevyhovovalo.

Jeho provokatívna nezachovaná báseň

„Le plus beau péché du monde, chanson sur la vierge de T“ (Najkrajší hriech na svete, je pieseň o panne T) utvrdila všetkých o jeho ateizme a súčasne ho usvedčila z pohŕdania vyššími mocami (teda duchovenstvom), Bohom a svätými. Spomínanou básňou si podpísal definitívne rozsudok smrti. Polícia na neho striehla od doby, keď v súboji zabil augistiánskeho kňaza (nezistila som, kedy presne to bolo). Po tejto vražde ušiel z krajiny a precestoval v priebehu niekoľkých rokov Európu. Keď sa vrátil v roku 1662, dokončil už spomínanú zbierku „Le Bordel des Muses,...“, z ktorej sa nezachovali všetky diela. Polícia v tomto roku u jeho kníhtlačiarov zhabala spisy: „Sú počiatkom knihy, ktorá si zasluhuje skôr temnotu, než zjavenie pred vami!“ Napísal civilný poručík kancelárovi Seguierovi.

Napísal pamflet o smrti Chaussona

(Chaussonovo ospravedlnenie) a čoskoro ho chytili a odsúdili na spálenie jeho diel a uťatie pravice. Tento stredoveký spôsob zabránenia majstrovi vykonávať jeho remeslo im však očividne nestačil a tak opäť zasadol súd a odsúdil ho na smrť upálením na námestí Gréve spolu s jeho tvorbou, za „urážku božského a ľudského veličenstva“. V dodatku rozsudku stálo: „Claude Le Petit bude tajne zaškrtený pred tým, než ho upália.“ Tieto rozsudky sa končili výrokom: „Ó, aká milosrdná je spravodlivosť!“ Claudeovo posledné želanie bolo stretnúť sa s nemeckým barónom Shildebeckom, ktorého spoznal v Nemecku. Jemu odhalil svoju tajnú skrýš, kde mal ukryté diela, barón mu musel prisľúbiť, že ich vydá a tak vďaka nemu sa slová Claudea Le Petita dostali do celého sveta. Claude Le Petit skončil upálený na námestí Gréve v Paríži 1. septembra 1662 ako 23 ročný.

Jeho priateľ, básnik François Colletet vo svojich spomienkach píše

„V ten deň, prvého septembra, bol upálený na námestí Gréve v Paríži, po uťatí rúk, verejne sa priznajúci Claude Le Petit pred Notre Dame v Paríži, bol zaškrtený advokát z parlamentu, autor Bergerovej hodiny a Školy záujmov pre vytvorenie knihy Bordel múz alebo deväť kurevských panien, Chaussonovo ospravedlnenie a iné veršované skladby a próza plná bezbožností a rúhania proti česti Boha, Panne Márii a štátu. On mal 23 rokov a bol veľmi ľutovaný čestnými ľuďmi kvôli peknému vznešenému duchu, ktorého mohol použiť na veci viac hodnotné.“ Dielo „Le Bordel des Muses,...“, ktoré bolo uchránené od ničiacich plameňov bolo vydané v roku 1663. Jedinečný exemplár tohoto vydania vlastnila Národná knižnica, avšak dielo v 19. storočí zmizlo. Vďaka zachráneným kópiám dvoma knihomilmi Edouardom Tricotelom a exekútorom Alfredom Bégisom bolo v roku 1918 vydané Slodobomyšlienkarske dielo Claudea Le Petita.

Chaussonovo ospravedlnenie

Chausson bol bývalý riaditeľ colnice a spisovateľ. Dňa 16. augusta 1661 bol obvinený z pokusu o znásilnenie mladého šľachtica, sedemnásť ročného Octava Julliena des Valos. Bol usvedčený zo sodomy a odsúdený na smrť. Pred popravou mal vyrezaný jazyk a bol upálený zaživa (v jeho prípade spravodlivosť nebola milosrdná, pretože ho nepoctili zaškrtením pred samotným rozsudkom upálenia). Sodoma, ktorá ho priviedla na šibenicu je neprirodzený pohlavný styk, názov vznikol od mesta Sodoma, ktoré Boh zničil, pre nežiadané sexuálne radovánky. Nejde o spojenie mužských a ženských pohlavných orgánov, ale väčšinou, a to bol aj Chaussonov prípad, to je análny sex medzi dvoma mužmi (samozrejme aj medzi ženou a mužom, orálny sex či zoofilia). Podľa vyšetrovania (príloha č.: 1), ktoré som čítala, sa tento zločin odohral vďaka nedorozumeniu, aj keď ťažko presne pochopiť o čo išlo.

Mladý šľachtic sám prišiel za Chaussonom do domu pána Petita, ktorý iste nebol náš pamfletár, pretože ten bol príliš chudobný na to, aby mal dom a navyše spomínaný Petit bol obchodníkom, s inými profesiami sa jeho meno v tomto texte neviazalo. Des Valos sa v podstate ponúkol na vykonanie istej služby a pravdepodobne netušil, že sa ponúka ako prostitút. Neskôr zistil, čo vlastne s ním robia „začali páchať hriech sodomy a keď to ucítil, začal kričať.“ Le Petit, ktorý bol Chaussonov priateľ napísal na jeho počesť pamflet, ktorý sa volá Chaussonovo ospravedlnenie, alebo v niektorých iných prameňoch je nazývaný Sonet o smrti Chaussona (príloha č.: 2).

Pamflet

Je vznešenejšie meno pre hanopis. Pôvodne to bola báseň, v ktorej autor zámerne zamlčal všetky kladné vlastnosti, črty nejakej osobnosti, veci, udalosti a vyzdvihol iba zápory. Dnes však pamflet nemusí mať iba formu básne. Pamflet bol jeden z prvých letákových novín, obsahoval iba jednu podrobne spracovanú správu. Claude prostredníctvom tohto pamfletu zvečnil Chaussona, tak ako to píše aj v prvej strofe tejto básne. Vedel, že proces odsúdenia sodomy, sa dostane do dejín a i on sa stal jedným zo sprostredkovateľov tejto udalosti. Použil metaforu, ktorá sa však zďaleka vyhýba pravde. „Spieval veselým hlasom žalospev“, Chausson nemohol v čase popravy nič spievať, pretože mu vyrezali jazyk, ale aj ďalšími veršami ho zobrazuje, ako človeka, ktorý sa nebál šibenice. Nemal zo smrti hrôzu, pretože na ňu „hľadel bez strachu a chvenia“. Chausson bol podobne ako Le Petit ateista, čo je spomenuté v ďalšej strofe. I keď už horel v plameňoch, neoľutoval svoj čin a spovedník ho márne varoval, aby myslel na svoju dušu. „A aby umrel tak ako žil, otrčil tento lotor celému svetu svoju riť!“ Ako som už niekoľkokrát spomenula, Chausson bol homosexuál a práve to ho odsúdilo do plameňov – zneužil mladého chlapca.

„Hriech sodomy“

Ako je poeticky napísané neznamená nič iné ako odsúdenie kvôli análnemu sexu. V sedemnástom storočí, keď Boh a viera boli ešte na prvých priečkach v rebríčku hodnôt, bolo páchanie hriechov „proti prírode“ trestným činnom. Týmto spôsobom sexuálneho spojenia nie je možné splodenie dieťaťa a ako vieme, Biblia zakazuje súlož, pri ktorej nemôže dôjsť k počatiu. Claude chce, z môjho pohľadu, týmito slovami vlastne vyjadriť „ako žil“, spával s chlapcami. Tento pamflet, nie je čisto informatívny, pojednáva síce o spomínanej situácii, ale nedrží sa presne toho, čo sa odohralo. Nie je tu vyjadrené, že Chausson najskôr prišiel o jazyk, ba skôr naopak „spieval veselým hlasom“.

Claude zakrýva informácie a tým sa pamflet stáva skôr populárnym a nie detailne pravdivým. Nemravný Paríž Claude sa nevyjadroval o Paríži vo veľmi priaznivom svetle. Opisoval jeho špinu i jeho „kútiky rozkoše“, pretvárku, ktorá tam vládla i ťažký život Parížanov. V nešťastnej dobe, keď žil, keď človeka mohli verejne a „spravodlivo“ upáliť, sa Paríž spomína v spojení: obdobie "slobody vymočenia sa". V slávnom sedemnástom storočí, kedy stúpala sláva Francúzskeho kráľovstva pod vládou Ľudovíta XIV. znamenal rozmach monarchie paradoxne úpadok zdravotných pomerov. Ak sa zdravotníctvom za Kráľa Slnka zaoberáme, tak iba preto, že doba priniesla mnohé zarážajúce kuriozity, ktoré neboli bežné ani v stredoveku.

Hygiena bola v tejto dobe na veľmi nízkej úrovni - ešte aj kráľ sa odmietal kúpať, keďže sa mu po pobyte v teplej vode točila hlava a tak očistnú procedúru zo svojho dňa úplne vynechával. Jediné, čo si on a jeho dvorania umývali boli ruky a aj to iba v liehovej vode, či voňavkami, keďže umývanie „obyčajnou“ vodou by bolo pod ich úroveň. Robili tak hlavne preto, že pri jedle sa pri kráľovskej tabuli nepoužívali príbory a jediná vidlička, ktorá vo Versailles existovala sa používala iba občas. Ďalším problémom bol nedostatok záchodov, ktoré nahradili záchodové stoličky v „cabinets d´aisance“ (ľavý kabinet).

Keďže ich kapacita nestačila, reagovali urodzené dámy a páni pri riešení svojich telesných potrieb tak, že ich robili, kde sa len dalo - v okolí urodzených sídel, alebo v parku zámku vo Versailles. Ešte horšie pomery vládli v Paríži, kde splašky unikali priamo do Seiny a odtiaľ zasa putovali späť do útrob mešťanov, keďže sa voda brala bez prevarenia priamo z rieky a kapacita troch vodovodov - z ktorých jeden slúžil ešte z rímskych čias - jednoducho nestačila. To sa samozrejme prejavovalo periodickým vzplanutím epidémií počnúc morom a končiac úplavicou. Vysoká úmrtnosť kojencov nebola ničím nezvyčajným a aj u dvorných dám prežívala sotva tretina detí. Tieto zarážajúce skutočnosti opísal Claude vo svojom diele Škandalózna kronika alebo smiešny Paríž (príloha č.:3).

Báseň začína s vlastným opisom. Má znečistené oblečenie a prial by si, aby kočiš, ktorým pravdepodobne myslel sluhu, bol obesený. Nestaral sa o čistotu Claudeovho oblečenia. Náš Básnik - špina si však nikdy nemohol dovoliť držať žiadneho lokaja či kočiša. „Ten nevyliečiteľne chorí“, v predchádzajúcom texte som spomenula, ako to vyzeralo v stredovekom Francúzsku, okrem absolutistického panovníka mu vládli mnohé choroby. Mor, ktorý je vysoko nákazlivý sa šíril kvôli takmer žiadnej hygiene. Chcel aby bol obesený, ten, ktorý je šíriteľom nákazy. Claude hovorí, že by chcel zrkadlo, aj keď nikdy nechcel vidieť Diabla, upozorňuje, že on sám je Diablom. V ďalšej strofe, si uvedomuje, že sa môže sťažovať, môže ľuďom povedať, čo sa deje „z dôvodu, prospechu metamorfóz“.

Má na to dôvod a to ten, že sa darí premenám, premenám oblečenia na jednofarebnú špinavú masu. Špiny Paríža je tak veľa, že znečistila i jeho šaty, ktoré „prešli do rovnakej tinktúry“ – sú rovnakej farby, splynuli. Je taký špinavý, že sám seba by považoval za smetie, ak by sa videl. Avšak v poslednej strofe varuje, že to čo ich obklopuje nie sú smeti. „Bahno všetko vyhládza“ – všade sa dostalo, všetko prikrylo. Keďže sám o sebe hovorí ako o Diablovi, za svojho sluhu môže považovať práve toto bahno, ktoré všetko ničí. „Je treba, aby vám to pripomínal. Elixír prehnitých výlučkov, prekliate výkaly....“

Claude si myslí, že ľudia zabúdajú na to, čo sa vôkol nich deje a tak im to treba pripomínať. Vzápätí vymenúva to, čo sa dalo bežne nájsť v uličkách Paríža či na brehu Seiny. Všetko to pochádza od Diabla, teda od niečoho ničotného, čo pohlcuje a je prirodzene odporné. „Diabol vás môže zaškrtiť“, ak si Francúzi nezačnú uvedomovať, v akom prostredí žijú, sami sa zničia. Tento proces skazy už bol odštartovaný, pretože mor a rôzne iné choroby „z nehygieny“ prekvitali a sužovali krajinu kráľa Slnko. On sám sa považuje za Diabla – i on je jeden z mnohých, z tých, ktorí „šíria“ smeti, bahno... Claude týmto pamfletom poukázal na neútešnú situáciu Francúzska. Báseň je nadčasová, pretože nehovorí ani o mieste, ktoré opisuje ani o čase.

Opisuje ju negatívne, a hoci v tomto období ešte ani len netušili, že niekedy bude svetom plynúť prúd dekadencie, Claude tu jasne tieto prvky využíva: čierne výkaly Diabla, bahno, elixír prehnitých výlučkov... Priam navodzuje hrôzu spájaním slov. Ďalšie diela, ktoré nie sú francúzskej spoločnosti na chválu sú „Sonet o mojej knihe“ (príloha č.:4) a „Bordel múz“(príloha č.:5) z knihy „Le Bordel des Muses,...“. I keď už renesancii dávno odzvonilo, v týchto dielach sa vracia k antickej mytológii.

Používa

Mená rímskych a gréckych bôžikov a vrchov, pretože múzy boli bohyne umení v antickom Grécku. Claude ich však neopisuje tak krásne a vznešene ako Homér, skôr francúzske prostitútky takto vysoko poctil. V diele Sonet o mojej knihe spomína mená Priapus a Bacchus. Priapus bol grécky boh plodnosti, syn bohyne Afrodity a boha Dionýza, ochraňoval dobytok, ovocné plody a mužské prirodzenie. Bol vystavaný v záhradách, ako patrón alebo v chrámoch jemu zasvätených. Bol zobrazovaný s veľkým stoporeným penisom, keď prišla stredoveká „figová cenzúra“, cez ohanbie mal namaľovaný list, ale stále ukrývajúci erekciu. Sochy boli využívané aj na tresty, za prehrešky na nich vinníkom vykonali sodomu.

Bacchus bol rímsky boh, po grécky sa volal Dionýz (Priapovov otec), bol bohom vína a nerestí zobrazovaný nahý, ale namiesto figového listu mal strapec hrozna. Kurtizány, je všeobecne známe slovo, boli to prostitútky, ale neboli určený pre „obyčajných“ ľudí. Boli to kňažky lásky, ktoré dokonale poznali svoje telo a sprostredkovávali božskosť od bohýň lásky. Muži, s ktorými sa milovali boli posvätení. Tieto ženy mali výnimočné práva a postavenie. Boli veľmi vzdelané a múdre. Claude v prvej strofe oslovuje kňažky lásky a prisudzuje ich bohovi Priapovi a bohovi Bacchusovi. Priapovi pretože mal výnimočné postavenie – bol bohom plodnosti a telesných rozkoší a Bacchusovi, ktorý bol tiež bohom neresí, ale predovšetkým vína. Víno je silné afrodiziakum, odstraňuje zábrany a uvoľňuje telo i myseľ. Ďalej vymenúva návštevníkov, ktorí sa chodia do nevestincov potešiť: ctihodní páni nevyčerpateľných gulí; experti v pripravovaní o panenstvo... alebo tam prípadne sami pracujú. Všetkých pozýva do „bordelu tých zmyselných múz“, kde sa potešuje len telo, aj keď by sa viac žiadalo potešenie duše.

To sa však kúpiť nedá a nevestince ho neponúkajú. V diele Bordel múz, sa vracia na miesta, kde podľa gréckych mýtov sídlili múzy – na vrch Parnas a na vrch Helicon, kde žil Priapus. Bohovia medzi sebou vyznávali sexuálne radovánky a to platilo i medzi súrodencami: „ukojiť 9 sestier“. Tak Claude kladie otázku, či nie je lepšie potešiť koňa keď sme už potešili sestry. Odsudzuje tieto mravy medzi bohmi a myslí, že skutočne je lepšie „pobaviť sa“ s koňom, ako so sestrami. Záver Opísala som francúzskeho advokáta, ktorý sa stal pamfletárom, živil sa perom a perom aj skončil. Bol upálený pre urážania ľudského a božského veličenstva – Ľudovíta XIV. - kráľa Slnko, Cirkvi, Boha, Panny Márie a duchovenstva. Mal šťastie a pred samotným upáleným, spolu s jeho pamfletmi, ho zaškrtili.

Bol mladý a chudobný (príloha č.:6), ale pátral po kráse ducha (viď.: Bordel múz). Jeho diela sa zachovali vo veľmi skromnom počte a málokto ich preložil do iného jazyka ako je francúzština. Claude predbehol svoju dobu a využíval prvky, ktoré nastúpili o niekoľko storočí neskôr (dekadencia), alebo sa vracal k prvkom dôb minulých (renesancia). V každom prípade pranieroval spoločnosť a dobu v ktorej žil. Ponižoval kresťanstvo a vysmieval sa z neho. Svojimi pamfletmi poburoval šľachtu a zabával obyčajných ľudí. Jeho diela sú nadčasové a i dnes majú ľuďom čo povedať. Sú akousi výstrahou i výsmechom. Claude nebol žiadny anjel, ale nepáčili sa mu mravy spoločnosti a stav Francúzska tak ako ho poznal.

Ak si prečítate jeho básne

Myslím, že sa nebudete čudovať, že skončil v plameňoch, samozrejme, keď si uvedomíte, v ktorom storočí žil. V dobe, keď duchovenstvo malo veľkú moc, dovolil si verejne urážať všetko sväté. V článkoch o ňom stojí: „Claude Le Petit, francúzsky básnik zo sedemnásteho storočia upálený pre „ateizmus“.“. Jeho diela ma zaujali svojou drzosťou. Nebál sa napísať čo si myslí, aj keď určite vedel, čo na neho čaká, ak ho chytia. Claude bol navyše prenasledovaný kvôli vražde kňaza a tak musel dlho unikať pred spravodlivosťou. Napriek tomu, že som pred dvoma mesiacmi ešte o ňom nič nevedela, dnes mám jeho krátky život rozkúskovaný.

Myslím, že za tých 23 rokov, ktoré prežil stihol napísať veľmi kvalitné diela i keď plné vulgarizmov, ale aj to patrí k životu. Nie sú to iba lyrické snívania, ale keď sa človek zahĺbi do čítania, zistí, že skutočne majú hlavu i pätu a dobrú myšlienku. Je škoda, že bol upálený tak mladý a nestihol napísať viac diel, ktoré by sa zachovali. Určite by boli odkazom pre ďalšie storočia. „Svet je plný hlupákov, a ten kto to nevidí, mal by žiť osamote a rozbiť svoje zrkadlo!“ Claude Le Petit, Básnik – špina. (pozn.: prílohy nájdete v referáte s názvom: Claude Le Petit - prílohy)


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 17:18 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
PenelopaW píše:
P.S.: Asi někdo z Vás nemá v živější paměti, jak to bylo s básníkem ve filmu? Tzn. jak se seznámili s Angelikou apod.? Součástí popisu by totiž měl být i vývoj postavy. Tu knižní mám docela v paměti, ale film nemám šanci shlédnout v kuse celý, abych to poskládala. Pamatuji si jen, že na útěku před Sorbonne, vlezl Angelice do vany :-).


No ja si tú scénu z filmu ako sa zoznámili pamätám dosť dobre :la-polak-fun:

Angelika ide s kyticou kvetov ktorú dostala od kvetinárok k nábrežiu. Položí si ju na múrik pri Seine a táto jej spadne dolu.
Keď sa vyberie po stopách kytice zbadá loď zo senom.
Tam si ľahne si do sena, ktorého vôňa jej pripomína Monteloup a privoniavajúc k nemu zaspí a tam sa rovnako ako v knihe - zoznámi s Básnikom Špína, ktorý ju pozoroval ako spí. (spokojne ma opravte ak si neičo nepamätám správne)

Takže Borderie sa dosť držal knižnej predlohy.

Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 18:17 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
Opis stretnutia z knihy:

Angelika se potácela únavou. Šla bosá, protože ztratila obě boty. Obličej měla ztrhaný a
otupělý. Když došla na nábřeží Tournelle, ucítila vůni čerstvého sena. První jarní seno. Stály tu lodě,
přivázané lany, s lehkým voňavým nákladem. Do pařížského svítání vydechovaly závoj omamného
kadidla, aroma tisíců uschlých kvítků, příslib blížících se krásných dnů.
Sešla až na navigaci. Pár kroků od ní se námořníci hřáli u ohně a nevšímali si jí. Vklouzla do
vody a vyhoupla se na příď jedné z lodí. Pak se s rozkoší zabořila do sena. (...)

Obrázek

Angelika se natáhla a zkřížila ruce na prsou. Oči se jí zavřely. Nořila se, topila v seně. Plula
na oblaku omamné vůně a už necítila zmučené tělo. Monteloup ji objímal, tiskl na svá prsa. Vzduch
měl znovu vůni květů a rosy. Vítr ji hladil. Pomalu se vznášela, stoupala k slunci. (...)
Vrátila se do Monteloupu a seno k ní znovu vysílalo vůni lesních malin. Po rozpálených
tvářích a vyschlých rtech jí stékala voda z potůčku jako jemné pohlazení. Pootevřela ústa a vydechla:
„Ještě!“
Ve spánku jí po tvářích tekly slzy a ztrácely se ve vlasech. Nebyly to slzy bolesti, ale příliš velké něhy.
Protahovala se, celá se poddala té znovunalezené rozkoši. Cítila, jak se propadá, jak ji kolébá šepot lesa a polí:
„Neplač… Neplač, holčičko… Už je to pryč… Zlo už skončilo… Neplač, ubožátko.“
Angelika otevřela oči. Ve stínu plachty rozeznala, že vedle ní leží nějaká postava.
Pozorovaly ji dvě veselé oči.
Zamumlala:
„Kdo jste?“
Neznámý si položil prst na ústa.
„Jsem vítr. Vítr ze zastrčeného kouta v Berry. Když kosili seno, pokosili mě s ním… Podívej, opravdu, nemám ani vindru.“
Rychle si klekl a obrátil kapsy.
„Ani vindru. Ani sous. Sklidili mě se senem, naložili na loď a teď jsem v Paříži. Podivná historka venkovského větru.“
„Ale…,“ nechápala Angelika a pokusila se soustředit myšlenky.
Mladík byl v černém obnošeném obleku, na několika místech dokonce děravém. Kolem krku ho tísnil ošumělý plátěný límec a opasek kabátku zdůrazňoval jeho hubenost. Ale měl výraznou tvář, sice bledou a vyhladovělou, přesto však téměř hezkou. Dlouhé a úzké rty vypadaly jako stvořené, aby neustále mluvily a smály se pro nic za nic. Obličej nevydržel
ani chvíli v klidu. Šklebil se, smál, neustále se měnil. Střapatá světlá patka, která mu padala do očí, dodávala této zvláštní fyziognomii jakousi naivní venkovskou prostotu, kterou však popíral mazaný pohled. .......

v knihe rozhovor pokračuje a básnik odíde keď si uvedomí že je to Rošťáková (Nikolasová) milá ....

nedá mi to nepridať ešte maličkatý úryvok:

„Kdo jste?“ zašeptala a dotkla se jeho paže.
Obrátil k ní oči, které jako by nesnesly denní světlo.
„Už jsem ti to řekl: jsem vítr. A ty?“
„Já jsem vichřice.“
Dal se do smíchu a objal ji kolem ramen.:
„Co udělá vítr a vichřice, když se sejdou?“ :trubadur:
Lehounce se k ní přitiskl. Najednou ležela v seně a nad sebou, úplně blízko, měla ta dlouhá a citlivá ústa. Kolem nich byla malá vráska, která jí naháněla strach, aniž věděla proč. Ironická,
trochu krutá. Ale pohled byl něžný a veselý.Nakláněl se nad ní, dokud se ona sama, fascinovaná jeho výzvou, neposunula směrem k němu. Teprve tehdy ji objal a vášnivě políbil.
Byl to dlouhý polibek, deset polibků v jednom, které se pomalu rozpojovaly a zase splývaly.
Pro Angeličiny otupené smysly to bylo znovuzrození.


Potom sa stretnú zasa keď Angelika vidí ako si u veľkého Matúša necháva za peniaze trhať zdravý zub :shock: :? ....

Toho podzimního podvečera se Angelika procházela po Pont-Neuf. Přišla pro květiny a
využila příležitosti, aby si prohlédla jednotlivé krámky.
Zastavila se před pódiem Velkého Matyáše a zděsila se. Právě trhal zub člověku, který klečel
před ním. Pacient měl otevřená ústa, roztažená navíc zubařskými kleštěmi. Ale Angelika poznala
jeho světlé vlasy, rovné jako kukuřičná vlákna, a černý obnošený kabát. Byl to muž z lodi se senem. ...



To už je Angelika hostinská , sleduje básnika, o ktorom ešte netuší kto to je a vezme ho do hospody a dá mu najesť ...

(Kapitola 3 druhý diel cesta do Verailles v češtine)

Obrázek

napokon sa stretávajú znova keď básnika naháňa Sorbonne
scéna vo filme je tiež dosť podobná:

Kdosi zabouchal na bránu; Angelika si přehodila župan a šla se podívat okénkem ve dveřích.
„Kdo je tam?“
„Otevři, kamarádko, honem! Pes!“
Angelika bez rozmýšlení odsunula závoru. Novinář vpadl do dveří. V tu chvíli se ze stínu
vynořil bílý pes, vyskočil a stiskl mu krk.
„Sorbonno!“ vykřikla Angelika.
Vrhla se kupředu a chytila dogu za vlhkou srst.
„Nech ho, Sorbonno! Lass ihn! Lass ihn!“
Mluvila německy, protože si neurčitě vzpomínala, že Desgrez psovi vydával rozkazy tímto jazykem.....


Vtedy sa Angelika :eyes: po prvý krát dozvie kto je vlastne ten muž z lode zo senom.

samozrejme že jej to z určitou dávkou zlomyselnosti prezradí Desgrez:

Takže jsem z výšin velkých slov padl do propasti mlčení.“
„Mluvíte pořád stejně krásně, pane Desgrezi.“
„Když mám příležitost. Pak znovu objevuji půvab řečnického umění. A zřejmě právě proto jsem byl pověřen zvláštním úkolem: mám na starosti zločince, kteří zneužívají psané slovo: básníky, novináře, prostě pisálky všeho druhu. Takže dnes večer zrovna pronásleduji obávanou osobu, chlapa jménem Claude Le Petit alias básník Špína. To individuum může děkovat za pomoc jedině vám.“
(...)

a o chvíľu jej nemilosrdne jej pripomenie toto:

„Něco mě napadá,“ řekl ještě, „ten básník Špína napsal při procesu s vaším manželem pěkně ošklivé drby.
Počkejte, nějak tak…
A krásná madame de Peyrac v té chvíli
chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily,
aby měla možnost znovu
dělat v Louvrů k… u.“
„Oh, mlčte, pro slitování boží,“ vykřikla Angelika a zacpávala si uši.
„O tom už nikdy nemluvte. Já už si nic nepamatuju. Nechci si pamatovat.“ ...........


Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 18:30 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
Angelika prošla místností a opřela se o zeď blízko krbu. Cítila se slabá a bezradná. Básník k ní vzhlédl. Viděla, jak mu v očích tančí červené odlesky plamenů.
„Tys nevěděla, kdo jsem?“
„Nikdo mi to neřekl, jak jsem to mohla tušit? Vaše pero je hrubé a bezbožné, a vy…“
„Jen pokračuj…“
„A vy jste mi připadal dobrý a veselý.“
„Jsem hodný na malé coury, co pláčou v lodích se senem, ale na šlechtu jsem zlý.“
Angelika vzdychla. Jen pomalu se rozehřívala. Kývla hlavou ke dveřím.
„Teď musíte jít.“
„Jít!“ vykřikl. „Jít, když pes Sorbonna čeká, aby se mi zakousl do kalhot .. (...)



Už zasa som sa zasnívala a ochám :ach: ako nádherne poeticky :trubadur: pani Golonová opísala toto:

„Vyháníš mě?“
„Vyháním vás.“
„Ale tobě jsem přece neublížil!“
„Ublížil.“
Dlouze na ni pohlédl a pak natáhl ruku.
„Musíme se tedy udobřit.“
A protože zůstala nehybně stát, dodal:
„Oba nás pronásleduje pes. Co nám zbude, jestli se budeme zlobit ještě na sebe?“
Nespouštěl napřaženou ruku.
„Oči ti ztvrdly a jsou chladné jako smaragdy. Už v nich není ten sluneční odlesk, který v říčkách pod loubím jako by vybízel: miluj mě, líbej mě…“
„Tohle všechno říká řeka?“
„Tvé oči to říkají, když mě nemáš za nepřítele. Pojď…“ :ok:

Najednou podlehla a přikrčila se vedle něj. Okamžitě ji objal kolem ramen.
„Chvěješ se. Už nevypadáš jako povznesená hostitelka. Něco tě vyděsilo a ublížilo ti. Pes? Policajt?“
„Policajt, pes, a také vy, pane básníku Špíno.“
„Ó, zlověstná pařížská trojice.“ :twisted:


Obrázek


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 21:45 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
Nedozvěděla se Angelika jako první básníkovu pravou identitu od pana Bourjuse? Když ho vyháněl z hostince? Desgrez :desgrez: jí pak jen připomněl pamflet o Vardesovi? Nejsem u počítače, ale myslím, že když se k ní Básník Špína bežel schovat před Sorbonnou, už veděla, o koho jde...


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 30 dub 2019, 22:49 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
U smelého kohúta (kokrháče) v kuchyni:

Oh, vy jste nemožný,“ protestovala a vymkla se mu. „Z těch vašich hned lyrických, hned strašně přízemních vyznání se jednou zblázním!“
„To právě chci. No tak, přestaň se upejpat.“
Rázným pohybem, který dokazoval, že se mu síly vrátily, ji k sobě přitáhl, zvrátil jí hlavu azačal ji líbat.
Rána vařečkou do stolu je od sebe odehnala.
„U svatého Jakuba,“ lamentoval mistr Bourjus. „Ten proklatý novinář, ten satanův zplozenec, ten lhář a klevetník v mém domě, v mém hostinci, a ještě mi svádí dceru! Vypadni odtud, mizero, nebo tě na ulici vykopu, až se z tebe začne prášit!“
„Slitování, pane, slitování s mými ubohými kalhotami. Jsou tak obnošené, že by vaše vznešená noha mohla být příčinou scény, pro ženské oko pohoršlivé.“
„Vypadni odtud, rošťáku, pisálku, vyžírko jeden! Zneucťuješ těmi svými děravými hadry a kloboukem jarmarečního kejklíře můj hostinec.“
Ale chlapec se jen smál a držel si oběma rukama ohrožované pozadí. Vyběhl ze dveří na ulici, udělal dlouhý nos a zmizel.
Angelika poněkud zbaběle prohlásila:
„Ten člověk sem za mnou vlezl a já se ho nedovedla zbavit.“
„No,“ zabručel hostinský, „netváříš se zrovna nespokojeně. Pomalu, krasavice, jen se nevzpouzej! Já proti tomu nic nemám: trochu pošpásování občas pěknou dívku rozveselí. Ale upřímně řečeno, Angeliko, zklamala jsi mě. To k nám nechodí dost slušných lidí? Proč sis vybrala právě toho novináře?“


Hmmm.. :roll:
Bourjus síce vykrikoval že je pisálek a novinár, ale keďže takých po Paríži bolo zrejme mnoho a nepovedal konkrétne, zrejme to zostalo bez povšimnutia - a hlavne si to Angelika zrejme vôbec nespojila s tým že by to mohol byť samotný Básnik Špína.


Každý si to samozrejme môže vyložiť po svojom ale pre mňa osobne jednoznačne nevedela a preto Angelike verím že to jej

„Nikdo mi to neřekl, jak jsem to mohla tušit?" nebola iba rozmarná slovná hračka ale pravda

Ale to je zrejme aj tým že som sem dávala iba úryvky - a to je potom trochu vytrhnuté z kontextu. človek si musí tie texty prečítať najlepšie celé - ale nechem zaspamovať forum pridávaním siahodlhých kapitol.

Napriek tomu ešte ďalší úryvok :P ;) :

Angelika za sebou s drkotajícími zuby zavírala závoru. Byla promrzlá až do morku kostí, stála venku jen nalehko. K pocitu chladu se přidalo vzrušení ze setkání s Desgrezem, kterého nejenže dlouho neviděla, ale dozvěděla se od něj mnoho novinek.

Vešla do pokoje a přibouchla dveře. Světlovlasý muž seděl u krbu a rukama si objímal hubená kolena. Připomínal cvrčka.
Mladá žena se zeptala bezbarvým hlasem:
„Vy jste básník Špína?“

Usmál se.
„Špína? To určitě. Básník? Možná.“
„To vy jste napsal ty… ty nehoráznosti o slečně de La Valličre? Copak nemůžete nechat lidi,aby se v klidu milovali? .....


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 01 kvě 2019, 14:18 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
Obrázek

Shrnutí aktérů u Rudé masky:

„Tady jsou,“ odpověděl Desgrez a vytáhl z pláště pergamenový svitek. „Výsledek naprosto soukromého pátrání, jenž znám pouze já: do hostince U rudé masky toho října 1664 vešli: pan d’Orléans, rytíř de Lorraine, pan vévoda de Lauzun…“
„Oh, prosím vás, bez titulů,“ vydechla Angelika.
„Je to silnější než já,“ zasmál se Desgrez. „Víte přece, že jsem oddaný služebník krále. Takže tedy: pánové de Brienne, de Vardes, du Plessis-Belliere, de Louvigny, de Saint-Thierry, de Frontenac, de Cavois, de Guiche, de La Valličre, d’Olone, de Tormes.“
„De La Valliere? Bratr královy milenky?“
„Osobně.“
„To je příliš krásné,“ šeptala a oči jí svítily pomstychtivostí. „Ale… počkejte, to je čtrnáct. Já jich napočítala třináct.“
„Zpočátku jich bylo čtrnáct, protože s nimi byl markýz de Tormes. Ten pán v letech se rád účastní výstřelků mládeže. Ale když zjistil, jaký záměr má králův bratr s tím chlapcem, odešel se slovy: ‚Sbohem, pánové, na těchhle cestách vás doprovázet nebudu. To radši pocestuj u jinam a klidně se vyspím u markýzy de Raquenau.‘ Není tajemství, že tato tělnatá dáma je jeho nejnovější milenka.“


Obrázek

1. pamflet si podal pana de Brinne:

Když si Ludvík XIV. sedl k obědu, položil si mezi tři křepelky na víně, rybí polévku, pečeni na okurčičkách a mísu velrybích jazyků před sebe pomačkaný papír, jehož ještě vlhká tiskařská čerň mu špinila prsty. Král byl velký jedlík a od jisté doby se naučil potlačovat své city. Nedal si tedy pokazit chuť k jídlu tím, co četl. Ale když dočetl, panovalo v místnosti, kde se obvykle šlechtici se
svým pánem příjemně bavili, ticho jako v hrobě.
Pamflet byl psán tvrdými výrazy a obvyklým nevytříbeným stylem, ale jeho slova píchala jako šípy. Ostatně tenhle způsob vyjadřování už deset let charakterizoval v očích celé Paříže rebelantského ducha města.
Vyprávělo se tu o statečných činech pana de Brienne, vysokého králova šlechtice, který chtěl kdysi unést „nymfu s vlasy jako měsíční svit“ pánovi, jemuž vděčil za vše, mluvilo se tam o častých hádkách s manželkou, které byly příčinou mnoha skandálů, ale hlavně byla řeč o tom, že se ten výtečník večer předtím zastavil v jedné hospodě v Údolí chudoby. Tam ten galantní muž a jeho kumpáni nejdřív zprznili malého prodavače oplatek, pak ho probodli mečem. Vykastrovali majitele hostince, který následkem toho zemřel, jeho synovci rozmlátili hlavu, znásilnili jeho dceru a zábavu dovršili tím, že hostinec zapálili, takže z něj zbyla jen hromada popela.


Ano, já, básník Špína,
vám řeknu, kde je vina
za zločin podlé chásky
spáchaný u Rudé masky.

Při posledním zločinci strnete hrůzou,
protože mezi tou lůzou
měl kdosi královskou krev.

Dvanáct dní, dvanáct tváří,
a každá jiná. V den třináctý
pak sdělí vám má zpráva
jméno hlavního vraha.


2. pamflet - pan d’Olone

Ale druhý den se nad Paříží objevilo nové mračno bílých papírů. Král našel epigram pod talířem, když se chtěl najíst, dřív než vyrazí do Bouloňského lesíka na hon na daňka.
Hon byl odvolán a pan d’Olone, nejvyšší lovci Francie, se vydal opačným směrem, než plánoval. Tedy namísto toho, aby vyrazil po Královnině promenádě dolů, zamířil nahoru rovnou do Bastily.
V novém pamfletu ho Špína uváděl jako muže, který držel pana Bourjuse, když ho vraždili.


3. pamflet - markýz de Lauzun

Pak přišla řada na Lauzuna. Když jel v kočáře na ranní audienci ke králi, zaslechl na ulici své jméno. Okamžitě obrátil koně a vyrazil směrem k Bastile.
„Připravte mi pokoj,“ vybídl guvernéra.
„Ale pane vévodo, nemám ohledně vás žádný rozkaz.“
„Dostanete ho, buďte bez obav.“
„Jenže kde máte zatykač?“
„Tady,“ řekl Péguilin a podával panu de Vannois potištěný papír, který za pár sous koupil od jakéhosi podobaného kluka.


4. pamflet - Frontenac

Frontenac na nic nečekal a raději rovnou utekl. Vardes mu to živě rozmlouval.
„Útěk je přiznání. Prozradí vás; i když si budete dál hrát na nevinného, možná projdete tím sítem udání bez úhony. Podívejte se na mne. Vypadám snad vyděšeně? Směju se a žertuju dál.
Nikdo mě nepodezírá a král se mi dokonce svěřuje, jak ho ten případ trápí.“
„Vy se přestanete smát, až na vás dojde řada.“


viewtopic.php?f=3&t=441&start=15

5. pamflet - Vardes

Jen co /Frontenac/ dorazil k německým hranicím, objevilo se v pamfletu i jeho jméno, ale prošlo celkem nepozorovaně. Ve skutečnosti byl totiž ten večer vydán veřejné potupě i Vardes, a to takovým způsobem, že to vyvedlo z míry i krále. Básník Špína totiž neobvinil tohohle „mondénního kata“ z ničeho menšího, než že byl autorem onoho dopisu, který se přede dvěma lety dostal do královniných komnat jen proto, aby jí diskrétně oznámil nevěru jejího manžela se slečnou de La Valliere. To nařčení obnovilo dosud živou ránu v panovníkově srdci, protože se mu nikdy nepodařilo dopátrat viníků; mnohokrát o tom dokonce mluvil s Vardesem a žádal ho o radu.

6. a 7. pamflet - Louvigny a Saint-Thierry

Louvigny a Saint-Thierry, kteří rezignovali předem a připravili se na pohanu, se jednoho krásného rána dozvěděli, že Paříž teď zná přesný počet jejich milenek a jejich milostných pletek.

8. pamflet - markýz de Cavois

Ten vyšel vylučovací metodou z výčtu jmen a soupisu vydávaných pamfletů.

9. pamflet - markýz de Tormes

Markýz de Raquenau o své manželské pohaně věděl, ale bylo mu to jedno. Jenže když zjistil, že je vykřičena na celé město, pokládal za svou povinnost vyzvat soka na souboj. Při něm byl
manžel zabit. A zatímco se pan de Tormes oblékal, vynořil se markýz de Gesvres a předával mu zatykač. Markýz de Tormes, který ještě nečetl obviňující pamflet, myslel, že ho odvádějí do Bastily
kvůli souboji.
„Už jen čtyři, už jen čtyři,“ zpívali kluci v dlouhém průvodu.


10. pamflet - de Guiche

„Slíbil jsem pařížskému policejnímu prefektovi panu d’Aubrays, který se za to osobně zaručil králi, že tři poslední jména ze seznamu se na veřejnosti nikdy neobjeví. A přestože autora pamfletů oběsili, bylo dnes předhozeno Pařížanům jméno hraběte de Guiche. (…)"

11. pamflet - markýz de La Valliere

Když pochopil, že na něj už taky dojde, šel se markýz de La Valliere svěřit sestře do Bironského paláce, který Ludvík XIV. své milence zařídil. Louisa de La Valliere celá vyděšená poradila bratrovi, aby se králi otevřeně přiznal.
Udělal to.
„Zlobil bych se na sebe, kdybych vás potrestal příliš přísně a rozplakal tím krásné oči, které jsou mi drahé,“ řeklo mu Jeho Veličenstvo. „Odjeďte z Paříže, pane, a vraťte se ke svému pluku v Rousillonu. My ten skandál utlumíme.“


12. a 13. pamflet - rytíř de Lorraine a králův bratr

Ti byli nakonec ušetřeni, byť - jak ukazuje obrázek nahoře - v textu pamfletu, který král našel během oběda ve filmu, je uveden velkými písmeny právě rytíř de Lorraine...

Obrázek
(Ukrytí pamfletů na Dvoře zázraků - Velkým korzárem je zde Kulový spodek)

Pan Colbert bručivě uznal, že požadavky této mladé osoby jsou sice vysoké, ale oprávněné a podložené. V podstatě jí ve všem vyhověli. Na oplátku se měli drábové pana d’Aubrays dostavit do jedné barabizny na venkově pro truhlu, kterou tam uloží neznámí lidé, v níž budou pamflety se silně vytištěnými jmény markýze de La Valliere, rytíře de Lorraine a králova bratra.


Zajímavé je, že co jsem si teď pouštěla vybrané scény z Báječné Angeliky, namísto Filipa (který se ve filmu odmítl zábavy účastnit) byl davu nabídnut... d'Aubray! Takže nejen, že se Borderie vypořádal s Brinvillierskou, která pletichařila proti Joffreyovi (viewtopic.php?f=3&t=469&start=45#p25068), ale ještě se obul do jejího papá či bratra :) .


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 02 kvě 2019, 14:52 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
jeje tak tie pamflety si zosumarizovla dokonale!
sklopotované na jedničku :ok: :D

vidím že si použila http://www.simpleimageresizer.com - hm :roll:
dajú sa tam fotky teda aj ukladať?

pre tie ktoré by chceli zbierku mojich Angelikologických fotiek pridávam linky an flickr a pinterest:

https://www.pinterest.at/Moirra48/

https://www.flickr.com/photos/90236063@N02/albums

Bohužial Flickr obmedzil bezplatne albumy na 1000 fotiek tak som musela hromadu vymazať :?


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 02 kvě 2019, 15:13 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
moirra píše:
vidím že si použila http://www.simpleimageresizer.com - hm :roll:
dajú sa tam fotky teda aj ukladať?

Myslela jsem, že když použiju odkaz, tak to bude funkční, ale co jsem se dívala do tématu k Brinvilliers, kde jsem obrázky vkládala stejným způsobem, tak tam už obrázky nejsou aktivní a zde v diskusi se nezobrazují... Takže to funguje asi jen nějakou dobu.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 05 kvě 2019, 16:53 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 09 lis 2008, 01:00
Příspěvky: 4193
Bydliště: Wien
Aby to teraz nebolo uplne rovnaké ako na tom druhom webe
dopilujem na náš web môj článok o Básnikovi Špínovi v Slovenčine

(aby sme v tom mali jasne, je iba logické, že časti ktoré pridávam k jednotlivým postavám sem na fórum
si súčasne ukladám do pripravených článkov - pretože sú ich súčasťou)

Ja by som navrhovala tvoje skvele sklopotované Pamphlety a tiež Informácie o Básnikovi vo Filme
pridať ako odnož k článku - je fakt škoda aby to tu bolo stratené v diskusiách.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
PříspěvekNapsal: 31 črc 2019, 16:10 
Offline
Královská rodina
Královská rodina
Uživatelský avatar

Registrován: 14 říj 2016, 19:08
Příspěvky: 1429
Bydliště: Liberec
Básníkova přezdívka

„Říkají mi básník Špína. Asi proto, že chtějí pošpinit toho, koho se na smrt bojí.“
(Claude Le Petit k Angelice ve filmu „Báječná Angelika“, 1965)

„(…) mám hrůzu z toho, když někdo špiní vznešené a úctyhodné city.“
„Na světě není nic vznešeného, natož úctyhodného.“

(Cesta do Versailles 2)


Cha! Narazila jsem na vysvětlení básníkovy přezdívky, a při té příležitosti se vzdělala v literárním obrazu chudých a hladových básníků:

http://www.textes17.org/cntxt_pocrott.html#3
http://www.parnassereforme.fr/fiches/poetecrotte.php

Můj chabý překlad a výcuc z prvního odkazu:

Obraz hladovějícího básníka, chudého jako kostelní myš, který je nucen prodávat svůj talent, aby si zajistil obživu, byl v 17. století velmi populární. Nejednalo se však o žádnou novinku, byl známý již v antickém Římě (kupř. sedmá Juvenálova satira) a nové popularity nabyl s úspěchem španělských pikareskních románů ve Francii. Literární topos však odrážel i krutou realitu: Životní styl básníků za vlády Jindřicha IV. a Ludvíka XIII., do doby, než kardinál Richelieu začal podporovat literaturu, byl většinou skutečně žalostný, zejména ve srovnání s jejich předchůdci v 16. století. Bohatý patron mohl pro spisovatele představovat určitou jistotu, nebyl ale zárukou bohatství, a básníci, kteří za své příjmy vděčili jen vlastnímu peru, museli neustále bojovat o svůj denní chléb.

Mathurin Régnier (1573-1613) si téma chudých básníků zvolil za námět jednoho ze svých satirických sonetů. V básni mj. uvádí charakteristiku chudého básníka, jenž nosí špinavé oblečení a děravé boty, které umožňují ihned rozpoznat jeho povolání. Je-li však chudoba osudem všech básníků, Régnier se hněvá, že nelze rozlišit talentované od těch bez nadání.

O několik let později si Marc-Antoine Girard (1594-1661), pán ze Saint-Amant, zvolil jako objekt své sžíravé satiry básníka Marca de Maillet (též Mailliet, kolem 1568 - cca 1628), který byl úspěšný v době, kdy ho dotovala královna Margot (1533-1615), avšak po její smrti se snů o slávě v literárním světe musel vzdát. Ve spojení s jeho jménem Saint-Amant poprvé použil označení „básník Špína“ a v básni „Le Poète crotté“ z roku 1629 představuje jeho odchod z Paříže a smutné rozloučení s městem, jež Maillet tolik miloval. Saint-Amant povýšil Régnierovy myšlenky o barvitý vizuální obraz chudého básníka, kterým vytvořil více, než původně zamýšlel. Načrtl nejen portrét jednotlivce, který jeho současníci snadno rozpoznali, ale současně vytvořil stereotyp, který převzali a rozvedli další spisovatelé v následujících staletích.

Stereotyp chudého satirika, který neváhá namočit brk ve vitriolu, aby svými verši upozornil na nešvary mocných, byl v 17. století velmi populární. K přesvědčení, že Paříž za vlády Ludvíka XIV. byla podobných pamfletistů plná, přispělo několik faktorů. Jedním z nich bylo pozoruhodný rozkvět literárního světa. V letech 1643-1665 došlo k výraznému nárůstu těch, kteří se pokoušeli zajistit si živobytí svým perem (za 100 let se počet spisovatelů a básníků ztrojnásobil). Tento údaj se současně kryje s obdobím, v němž ubylo patronů a bohatých mecenášů, kteří pro literáty vždy představovali zdroj křehké finanční podpory. Paříž pak byla navíc velkým lákadlem pro mnohé chudáky, doufající, že zde udělají štěstí, a tak bylo skutečně možné nabýt dojmu, že hlavní město francouzského království je obýváno hlavně chudými a hladovými básníky.

Po porážce frondy vznikla pravá literární tradice chudých básníků, která navázala na modely vytvořené předchozími generacemi. Claude Le Petit přijal Régnierovu myšlenku a začal svá díla podepisovat Saint-Amantovým slovním spojením „Básník Špína“.


Nahoru
 Profil Poslat soukromou zprávu  
 
Zobrazit příspěvky za předchozí:  Seřadit podle  
Odeslat nové téma Odpovědět na téma  [ Příspěvků: 61 ]  Přejít na stránku Předchozí  1, 2, 3, 4, 5  Další

Všechny časy jsou v UTC + 1 hodina [ Letní čas ]


Kdo je online

Uživatelé procházející toto fórum: Žádní registrovaní uživatelé a 2 návštevníků


Nemůžete zakládat nová témata v tomto fóru
Nemůžete odpovídat v tomto fóru
Nemůžete upravovat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete mazat své příspěvky v tomto fóru
Nemůžete přikládat soubory v tomto fóru

Hledat:
Přejít na:  
cron
Založeno na phpBB® Forum Software © phpBB Group
Český překlad – phpBB.cz