Muž, který rozsvítil Paříž: Gabriel Nicolas de La Reynie

V době, kdy byla Paříž největším městem na světě a v jejích točitých uličkách žilo více než půl milionů obyvatel, pověřuje král Slunce velitele pařížské policie, pana de La Reynie, velice těžkou úlohou - zajistit v jeho hlavním městě bezpečnost.


Pierre Mignard: Nicolas de La Reynie
Gabriel Nicolas (1625-1709) byl nejmladším synem chudé rodiny z města Limoges. Prostřednictvím výhodné svatby dostal roku 1645 věnem malou nemovitost s názvem „La Reynie“, která mu vynesla roční příjem ve výšce 200 livrů. Následně se stal úředníkem v Angoulême, poté předsedou Rady v Bordeaux. Protože se v době Frondy držel stranou a aktivně se na povstání proti panovníkovi nepodílel, stal se později správcem Jeana Louise Nogareta de La Valette, guvernéra v Guyenne a vévody z Épernonu, který jej představil u dvora. Zde si La Reynie koupil úřad zasedajícího ve státní radě (obdoba dnešního členství v parlamentu).

Dlouhá léta vnitřních válek a náboženských sporů měla za následek nebývalý vzrůst kriminality. Mezi zločinci kralovali bandité, ale v půlmiliónové Paříži (v průběhu 17. století narostl počet obyvatel z původních 200 000 na více než dvojnásobek!) se bylo možné setkat i se všudypřítomnými žebráky, kapsáři, dezertéry, trestanci a prostitutkami. Po čase dokonce obsadili jednu z pařížských čtvrtí a řídili ji sami. Hrozivá situace vládla i v městské dopravě - po Paříži jezdilo kolem 100 000 koní a 12 000 kočárů. Jediným možným východiskem byla zásadní policejní reforma. Ludvík XIV. proto roku 1661 zřídil šestnáctičlennou komisi, v níž zasedal mj. pozdější ministr financí Jean-Baptiste Colbert (1619-1683), která měla za úkol do února 1667 navrhnout přijatelné řešení.

Úřad velitele policejních sil v Paříži

Dne 26. 3. 1667 vyšel slavný policejní edikt, který položil základy rozsáhlé policejní reformy. Kromě striktního oddělení policie od soudnictví, které byly původně řízeny jednou osobou, došlo i ke zřízení pařížské policejní centrály (policejního ředitelství) pod názvem Úřad důvěry a bezpečnosti (burreau de confiance et sûreté) v čele s generálním náměstkem (generál-poručík) pařížského prévota pro policii (lieutenant général du prévôt de Paris pour la police), kterýžto pojem se běžně překládá jako pařížský policejní ředitel.

Na Colbertovo doporučení převzal La Reynie nově vytvořený úřad velitele policejních sil v Paříži (za zakoupení úřadu zaplatil 250 000 livrů). Když se tento energický muž úřadu ujímal, nikdo ještě netušil, že na místě zůstane 30 let a že samotná funkce policejního ředitele bude existovat více než 300 let - změnil se pouze její název a stala se policejní prefekturou. Do pozornosti krále se ovšem La Reynie dostal již v roce 1661, kdy si koupil funkci soudního rady komory žádostí (maitre de requêtes) u parlamentního soudu a vedl si v ní znamenitě.

Centralizace policejní správy v půlmiliónové Paříži

V jeho funkci došlo k centralizaci policejní správy a sloučení do té doby existujících čtyř hlavních policejních důstojníků. La Reynie se zasloužil o zlepšení čistoty a bezpečnosti francouzského hlavního města, kde došlo i k likvidaci chudinských „slumů“ (tzv. Dvorů zázraků), které byly centrem kriminálních živlů. Současně byly zdvojnásobeny stavy policie, která pak disponovala 410 pěšími a 144 jízdními policisty. Policie nadále dohlížela na plnění svých vyhlášek, zajišťovala klid a pořádek (zejména v noci), zadržovala pachatele, přistižené na místě činu, odváděla je do vězení, vykonávala policejní dohled a na základě rozhodnutí soudů pomáhala královskému hrdelnímu soudci. Jak se začala činnost pařížské policie rozvíjet, zvětšoval se také její archiv, do kterého se zakládaly všechny policejní spisy, a dokonce i originály cenzurovaných děl. Později se rozmohlo využívání agentů provokatérů (agent-provocateur) a informátorů. Oficiálně se jim říkalo „bdělí“ (vigilants), ale lidé jim říkali šedokabátníci (robes grises) nebo přímo špiclové (mouchards).

Stejně jako v jiných oblastech, nová instituce policejního ředitele se prosazovala pomalu, neboť nezískala od panovníka zcela neomezenou moc, a La Reynie nebyl žádným diktátorem, jak jej líčí literatura z období romantismu (viz například „Slečna de Scudéry“ E.T.A. Hofmanna, která má i několik filmových adaptací). Aby mohl potírat zločinnost v hlavním městě, musel svádět mnoho kompetenčních bojů, a to nejen s civilním soudcem, který zůstal jeho nadřízeným ve Velkém Châteletu (pevnost v této době sloužila jako sídlo nejen policie, ale i městských ozbrojených složek a justiční správy, přičemž fungovala i jako vězení pro pachatele běžných trestných činů - šlechtě byla vyhrazena Bastila), ale řešil konflikty i s městskými konšely či finanční radou, nemluvě o podřizování se požadavkům pařížského parlamentu (pojem „parlament“ označoval soudy, nikoli složku zákonodárné moci, jak ji známe z našeho prostředí). Vedle toho pravomoci policie nesahaly na celé město - nábřeží, přístavy či hradby stále spadaly pod kompetenci radnice - a mnohá území měla specifická práva a postavení a rozhodovali zde samostatní rychtáři (např. území podléhající arcibiskupovi, kapitule při Notre-Dame, opatství v Saint-Germain, či z Angeliky známý komplex v Templu řízený místním převorem apod.). Ač tedy La Reynie zlikvidoval hlavní centra podsvětí, nemohl zabránit tomu, aby se lumpové neukrývali před jeho muži v Teplu či v opatství Saint-Germain-des-Prés.

Každodenní úkoly velitele policie

Každodenní úkoly velitele policie byly velmi různorodé, jeho pravomoc dosahovala i na tiskárny a knihkupectví, dvakrát týdně organizoval v Châteletu policejní komoru, kde soudil na žádost procesy, týkající se řemesel, dohlížel na zásobování, především byl ale soudcem flagrantních přečinů. Svými současníky byl La Reynie líčen jako svědomitý muž poslušný rozkazů svých nadřízených. Vrchní kontrolor financí Louis de Pontchrartain mu kupříkladu vydal příkaz zajistit, aby krejčí na oděvy nepřišívali látkové knoflíky, užívané doposud, ale knoflíky hedvábné (skutečným cílem opatření bylo podpořit hedvábnický průmysl). Nicolas de La Reynie se zprvu této povinnosti bránil a poukazoval na to, že je policistou, nikoli kupcem. Následně však obdržel dopis, v němž jej de Pontchartrain jménem krále vybízel k poslušnosti „neboť Jeho Veličenstvo mi několikrát důrazně zopakovalo, že navzdory důvodům, jež uvádíte, si přeje, abyste byl poslušen jeho rozkazů i v této záležitosti, stejně jako ve všech ostatních. Vaší povinností je zkonfiskovat všechny nové i staré oděvy s látkovými knoflíky a udělit pokutu všem krejčím, kteří se takto provinili. Přísně potrestejte všechny, kdož se dopustili, nebo se dopustí, výše uvedeného přestupku.“ A policejní ředitel se bez dalšího odporu podrobil, i když šlo jen o knoflíky ke kalhotám… (Decker, 2001, s. 150)

La Reynieho názory na prosazování práva a pořádku byly na svoji dobu velmi pokročilé a dodnes tvoří základy moderních policejních složek. „Činnost policie spočívá v zabezpečení bezpečnosti veřejnosti a soukromých osob tím, že chrání město od toho, co způsobuje nepořádek a chaos.“ (www.revolvy.com)

Zatímco královské nařízení udělovalo policejnímu řediteli určité povinnosti, umožnilo mu současně svobodu organizovat vlastní správu postupným shromažďováním všech starých institucí pod svoje vedení. V době vlády Ludvíka XIV. mezi sebou soutěžily čtyři „policejní“ síly: policejní šéf, lukostřelci a příslušníci svobodné královské stráže, vyšetřovatelé kriminálních činů a jednotky spadající pod městskou radu a pařížského prévota. La Reynie reorganizoval všechny tyto síly a spojil je pod svá křídla. Spojené jednotky pak byly pověřeny zajišťováním bezpečnosti v ulicích Paříže i dohlížením na okolí města. Mimo to La Reynie znovuzavedl autoritu krále namísto panující autority prévota města a pařížského parlamentu, kteří až doposud spravovali policejní, obchodní i obecní správu města.

Osobnost Nicolase de La Reynie

Přestože madame de Sévigné považovala La Reynieho za „odporného“ a Primi Visconti uvedl, že byl schopen „obrátit naruby všechny počestné pařížské domácnosti, jen aby se zavděčil králi“, ve všem jeho počínání byla patrná hlavně snaha o prevenci spíše než o represi. Saint-Simon o něm dokonce napsal, že jako první pozvedl úřad velitele policie na úroveň důležitého ministerstva, a to jen díky tomu, že se těšil důvěře krále, udržoval úzké styky s dvorskou společností a vyřizoval mnoho záležitostí, v nichž měl moc prospět či uškodit i těm nejvýše postaveným. Ve svém úřadu proslul skromností, spravedlností a nestranností, s jakou jej i vykonával. Vždy dbal o to, aby nikomu neublížil častěji a více, než by bylo nutné. (Decker, 2001, s. 152)

I po zrušení ediktu nantského (1685) La Reynie bránil protestanty proti mnohdy nesmyslnému pronásledování, někdy dokonce s rizikem ohrožení vlastního života a bezpečnosti. Mimo jiného patřil i k zastáncům přístupu poskytovat spíše pomoc než represi žebrákům a tulákům, a prosazoval i zásady péče o opuštěné děti zanechané v ulicích. (www.revolvy.com)

Nicolas de La Reynie působil též jako soudce či prokurátor v mimořádných soudních líčeních, včetně „Chambre ardente“ - soudní komise, která vyšetřovala Velkou travičkou aféru, zasedala po několik let a vyslechla kolem 400 podezřelých. Ve zprávě o rozhovoru s králem ze dne 27. 12. 1679 uvedl: „Jeho Veličenstvo nám ukázalo právo a naši povinnost v takových silných a přesných termínech a zdůraznilo nám, že pro veřejné blaho nás žádá, abychom co nejvíce pronikli do nešťastné aféry s jedy, abychom toto zlo vyrvali i s kořeny, pokud je to možné. Doporučil nám, abychom uplatňovali přísnou autoritu bez rozdílu mezi osobou, statusem či pohlavím, a Jeho Veličenstvo nám to povědělo tak jasným a živým slovem, a současně tak dobrotivě, že není možné nepochopit, s jakou spravedlností má v úmyslu vykonat toto vyšetřování.“ (Clément, 1866, s. 172)

Roku 1697 odstoupil de La Reynie z funkce jako hlavní ředitel pařížské policie a jeho nástupcem se stal Marc René d'Argenson (1652-1721). La Reynie však zůstal členem státní rady a roku 1709 zemřel v Paříži. Téhož léta si Ludvík XIV. nechal doručit všechny dokumenty související s Travičskou aférou, které se v domě někdejšího policejního ředitele našly, a následně je spálil. Netušil však, že La Reynie z toho nejpodstatnějšího nechal udělat opisy, zbytek převedl do regest a resumé, a celý soubor nechal uložit v Bastile. Díky tomu se informace o této hanebné etapě francouzského dvora dostaly v 19. století na světlo a nyní jsou volně přístupné v rámci Archivů Bastily ve francouzské národní knihovně (Bibliothèque nationale de France).

La Reynie a pouliční osvětlení

Po mnoho století se v Paříži svítilo svíčkami, ale veřejné osvětlení zpočátku vůbec neexistovalo - v době panování Filipa Sličného (přelom 13. a 14. století) hořely v noci svíčky a pochodně pouze na třech veřejných místech: u vchodu do Velkého Châteletu, u Nesleské věže a na hřbitově Neviňátek. Teprve roku 1524 vyšlo královské nařízení, podle kterého měli mít všichni majitelé domů v jednom z oken vedoucích do ulice po celou noc rozsvícenou svíčku. Současně platilo, že všichni noční chodci museli nosit rozsvícenou lampu. Příslušníci cechu nočních strážných nabízeli nočním opozdilcům své služby a doprovázeli je k domovům s olejovými lampami či pochodněmi.

Až do poloviny 17. století byly pařížské ulice tmavé a plné nebezpečí. Jak uvádí Jiří Žák: „V křivolakých, úzkých, tmavých a špinavých uličkách nebyla samozřejmě snadná ani orientace. Představme si ubohého pocestného, který vešel do města Svatojakubskou branou a okamžitě se ocitl v páchnoucím a nepříliš příjemném bludišti, v němž se sotva vyznali sami Pařížané. Jak se asi vyptal na cestu? Ulice sice měly svá jména, ale ta se udržovala jen v ústní podobě, takže obyvatelé jedné čtvrti znali pouze ulice ze svého bezprostředního okolí. Navíc se často stávalo, že jedním názvem bylo pojmenováno více ulic.“ (Žák, 2002, s. 15)

Paříž byla v této době největším městem na světě a v jejích točitých uličkách žilo více než půl milionů obyvatel. Především v noci se Paříž stávala královstvím falešných žebráků, nejrůznějších podvodníků, zlodějů a vagabundů. „Za několik dní služby jsem dostal doslova záplavu stížností od občanů, kterým podvodníci ukradli klobouky a paruky, často násilně. Několik z nich bylo zraněných mečem na hlavě, včetně královského právníka jménem Cerneau, který jim včera padl do rukou,“ vzpomínal v té době jeden ze strážníků. (2. September 1667 - Erste Straßenbeleuchtung in Paris)

Básník Nicolas Boileau (1636-1711) roku 1660 psal: „Nejnebezpečnější zcela opuštěný les je bezpečným přístavem v porovnání s Paříží!“ Městská historička Stéphanie Le Gallic z pařížské Sorbonny vysvětluje: „Lidé tehdy chodili po západu slunce do postele a vstávali při východu slunce. Po setmění většinou zůstávali doma. Policie, jak ji známe dnes, v podstatě neexistovala, a noci byly plné brutálních vražd.“ (tamtéž)

Zmodernizovaná Paříž krále Slunce: Čistota, světlo a bezpečnost

To se mění roku 1667. Za vlády Ludvíka XIV., krále Slunce, se smradlavá a temná stoka postupně mění v moderní kosmopolitní město. Novým mottem se stává „Čistota, světlo a bezpečnost“. V tomto roce dochází ke zřizování prvního pouličního osvětlení. „S nástupem pouličního osvětlení vzniká nový noční kulturní život, přičemž noc už nepatří vrahům a zlodějům, ale občanům, kteří jdou do divadla či do opery,“ dodává Stéphanie Le Gallic. (2. September 1667 - Erste Straßenbeleuchtung in Paris, online)

Noční osvětlení zavedl Gabriel Nicolas de La Reynie, pařížský policejní ředitel, kterého král pověřil těžkou úlohou zabezpečit bezpečnost v jeho hlavním městě. La Reynie měl v plánu osvětlit každou ulici, přičemž bylo umístěno celkem 2 726 svíček ve skleněných lampách a postupně přibývaly další a další. Policejní ředitelství nařídilo občanům 40 okresů tehdejší Paříže, aby na zvuk zvonce rozsvítili lampy. Ty byly umístěny na obou koncích ulic buď na domech nebo pověšeny na provaze taženém přes ulici; nařízení určovalo, že ulice musí být osvětleny od začátku listopadu do konce února. Porušení povinnosti bylo velmi přísně pokutováno.

Jak píše J. DeJean (2006, s. 187) „Na konci století zachytil rytec Nicolas Guérard poprvé scénu náležející do sféry nazývané od oněch dob nočním životem, kdy městský ruch pokračuje bez přerušení i po západu slunce. Ukázal, jak již funguje pařížské veřejné osvětlení. Na pravé straně vidíme elegantně oblečeného muže, který právě vyzvání na zvon, aby oznámil, že je čas zapálit lampy. Určený lampář se začíná přesně v určenou dobu věnovat svému úkolu. Vkládá zapálenou svíci do lampy, zatímco dítě se nahýbá nad košem, aby připravilo svíci pro další lampu. Muž spouštějící vpravo lampu u zdi domu mezitím čeká, aby ji mohl vrátit na původní místo, jakmile do ní bude vložena zapálená svíčka. Guérardova rytina současně názorně dokumentuje, jaký dopad mělo zavedení nového systému veřejného osvětlení na Paříž a její obyvatele. Všimněte si samotné ulice: je čistá, bez odpadků, a současně i elegantně vydlážděná dlažebními kostkami. Obchůdek, jejž vidíme na levé straně, jen vzkvétá zásluhou možnosti rozšířit napříště otevírací hodiny. Je jasně osvětlen, příjemně upraven a zve k návštěvě - nejlepší důkaz, nakolik kráčí pouliční osvětlení a rozvoj obchodování společně ruku v ruce.“

Když se roku 1697 de La Reynie se svojí funkcí loučil, byla Paříž se svými 6 000 pouličními svítilnami nejlépe osvětleným hlavním městem v Evropě. Zahraniční „turisté“ začali hojně navštěvovat „osvětlené město“, aby obdivovali pařížský vynález rozsvítit noc ve vlastním městě, který nevynalezli dokonce ani Řekové či Římané pro bezpečnost svých států.

V roce 1745 byly svíčky nahrazeny olejovými lampami, které byly navíc vybaveny jakýmsi reflektorem odrážejícím světlo a osvětlujícím tak větší prostor, a současně byly umístěny na zvláštní sloupy. Vznikly tak první pouliční svítilny. První byly postaveny v rue Dauphine ve čtvrti Saint-Germain-des-Prés, odkud se brzy rozšířily po celé Paříži. V průběhu století devatenáctého bylo pouliční osvětlení plynofikováno. Kromě osvětlení pařížských ulic přispěl La Reynie svými nařízeními i k čistotě města. Čističi byli povinni každý týden dvakrát čistit ulice. Mějme však na paměti, že šlo o čistotu relativní, čistotu období baroka. Zvyk vylévat na ulici obsah nočníku byl natolik rozšířen i u významných osob, že roku 1701 vysoký parlamentní úředník kanovník Petit zemřel, protože se při tomto úkonu příliš vyklonil z okna.


Rozprášení Dvora zázraků
Počátky tzv. Dvora zázraků sahají pravděpodobně do raného středověku, pokud můžeme věřit historikům jako Henri Sauval (1623-1676) nebo Marcel Le Clere, autorům jako Nicolas Boileau (1636-1711), Victor Hugo (1802-1885) a Robert Jean Boulan (1903-1959).

Milovníky staré Paříže bude možná zajímat, že budovy dnešní Káhirské pasáže (Passage du Caire) uprostřed čtvrti Sentier ve 2. pařížském obvodu, kde lze nalézt malo- i velkoobchodníky s konfekcí, koženou galanterii, obuv a různé etnické textilní dílny, byly postavené v těsné blízkosti tzv. Grande Cour des Miracles - Velkého dvora zázraků, jak byl ironicky nazývaný komplex dvorů a polorozpadlých budov, přiléhajících ke klášteru Filles-Dieu, kde mezi 16. a 18. stoletím žila ta nejhorší pařížská spodina: zloději, prostitutky a žebráci. Podobných dvorů bylo tehdy v Paříži celkem 12 a jejich název byl údajně odvozen od toho, že žebráci, kteří na ulicích předváděli ta nejhorší postižení, aby vyvolali soucit, se po návratu do svého obydlí jakoby zázrakem uzdravili, chybějící údy jim dorostly, vředy a rány se zahojily a ti, kteří údajně nemohli chodit, se postavili na nohy. (Fialová, 2012)

Cour des Miracles na ilustraci autora Gustava Doré z knihy Zvoník u Matky Boží od Viktora Huga
Prostřední Dvora zázraků bylo dokonale organizované. Jeho obyvatelé hovořili svým vlastním nářečím - žargonem, docházelo tu k strašným zločinům a pohybovat se v končinách, kde se nacházel Cour des Miracles bylo pro nepovolané tak životu nebezpečné, že se tam bála chodit dokonce i policie, stejně jako vojsko. Věrný popis Dvora zázraků lze kromě díla Anne Golon nalézt také ve „Zvoníkovi od Matky Boží“ od Victora Huga či v knihách jiných, výše uvedených autorů.

Byl to právě Velký Dvůr Zázraků, který roku 1668 rozprášila královská policie:

L.Tobr: Nicolas de La Reynie
Když se ohlédla na palác Velkého Korzára, který vzpínal své hroutící se věže a propadlé oblouky do načervenalé podvečerní oblohy, vyvstala jí před očima vidina jiného soumraku: ten nastane, až se sem přižene pan de La Reynie na koni, obklopený svými ozbrojenci. Celá zem, celé tohle podivné město starých kočárů, baráků, opuštěných klášterů, toto dlouho zakázané město na předměstí Saint-Denis bude poseto mrtvolami banditů, skosených v posledním náporu konečné zuřivé bitvy. Před brlohem Velkého Korzára si jezdec přiloží k ústům trumpetu, rozvine pergamen a bude vyvolávat: „Poslechněte, vy všichni bandité, kteří se skrýváte. Král vyhlásil milost pro ty, kdo se dobrovolně vzdají. Ale posledních dvanáct, jež chytíme, bude oběšeno.“ Strašný obchod. Nikdo nebude chtít být mezi posledními dvanácti. Jako mrak kobylek se rozutečou, budou se ztrácet ve tmě: dav zbabělců a falešných drábů, surovců, nuzáků, mizerů a dezertérů, bývalých vojáků, studentských zběhů a mrzáků, žebráků, vagabundů, zdánlivých epileptiků a jiných simulantů bude utíkat, propadat se do prvních nočních stínů. Až na dně té díry najdou Dřevěnej zadek, lidský trup bez nohou, osamělý a hulákající, a dráb mu jedinou ranou kordu protne hrdlo.
Tak jednoho krvavého večera roku 1668 skončí pařížský Dvůr zázraků, skončí dlouhý, staletí trvající boj mezi králem podsvětí a králem Francie.
(Angelika a král 2. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 217-218. V českém překladu chybně uveden rok 1680)

„Čištění“ Velkého Dvora zázraků (Celle du Fiel d'Alby, dnešní druhý pařížský obvod) proběhlo na jaře roku 1668. Po selhání tří komisařů, kteří sem byli vysláni, nakráčel k centru kriminálních živlů La Reynie sám, nechal vybourat šest otvorů ve zdech krále Karla V. a připravil své (skromné) síly na útok. Spolu se strážníky, biřici a pomocnými policisty byla zločinecká čtvrť obklíčena. La Reynie nechal hlásnou troubou vyhlásit, že král nařídil evakuaci celé čtvrti a že ti, kteří se vzdají dobrovolně a bez odporu odejdou, budou ušetřeni. Avšak posledních dvanáct bude oběšeno nebo posláno na galeje. Toto prohlášení vyvolalo mezi žebráky paniku a všichni začali utíkat, co jim síly stačily, neboť nikdo nechtěl být mezi posledními. Když se ze Dvora zázraků „vypařili“, policie nenašla ani oněch dvanáct. Boj o Paříž tímto krokem ale pouze začal. Situace, zvláště v noci, byla nebezpečná ještě několik měsíců. Policie však za použití drastických metod (zatýkání a přímá deportace zločinů bez rozhodnutí soudu na galeje a do Karibiku) nakonec zvítězila.

Po zavedení nočního osvětlení a rozprášení Dvora zázraků se z Paříže stalo „nejbezpečnější město světa“, takže Ludvík XIV. nařídil zbourat městské hradby, z nichž se staly široké bulváry, které známe ze současné Paříže.

Po stopách Gabriela Nicolase de La Reynie v Paříži
Venku byla ještě tma, temnější než v jiných hodinách noci, protože velké, takzvané pětihodinové svíce právě dohořely a svítilny potemněly. Angelika nemusela chodit příliš daleko. Po chvíli už zvedala bronzové klepadlo u vysokých vrat v Queronallské ulici, a když ospalý strážný vystrčil nos ze zamřížovaného okna vrátnice, nechala si zavolat pana de La Reynie. (Angelika a král 2. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 223)

Přestože se v Paříži nachází přímo ulice s názvem rue de La Reynie (dlouhá 174 metrů a sevřená ulicemi rue Saint-Denis a Sevastopolským bulvárem, který byl zbudován v polovině 19. století a tvoří hranici mezi prvními čtyřmi pařížskými obvody), první pařížský ředitel policie bydlel na jiných místech. Zmíněná ulice, ležící v 1. a 4. pařížském obvodu, začala hrdě nosit jeho jméno až roku 1822, do té doby se jmenovala rue Trousse-Vache. La Reynieho jméno nese též ulice v jeho rodném Limoges.

Rue de La Reynie se však nachází nedaleko rue Quincampoix, kde měl policejní ředitel v čísle popisném 22 svoji rezidenci.

V prvním pařížském obvodu leží i rue du Bouloi, na jejímž rohu stál hôtel de Losse, rodný dům kardinála Richelieu, jenž později koupil první policejní ředitel a přejmenoval jej na hôtel de La Reynie. Po jeho smrti dům zdědil La Reynieho syn Jean-Nicolas, pán ze Saint-Sulpice, hôtel pak přešel na člena královské rady Jacquese d'Albyho a později na člena pařížského parlamentu Louise-Antoina Rouille de Boissy. Historická budova je dodnes dobře rozpoznatelná velkou fasádou nesoucí masky a medailony, zdobeným štítem a balkonem. Dům sloužil nejen k bydlení, ale i jako rezidence šéfa pařížské policie, před La Reyinem jej využíval i jeho předchůdce Antoine Dreux d’Aubray.

Pamětní tabule prvního ředitele pařížské policie na domě č.p. 2 v rue de la Cité ve 4. pařížském obvodu (Paris au fil des plaques)
V rue de La Cité pak můžeme nalézt pamětní desku věnovanou představiteli modernizace policejních složek, která nese tento text:

„Praefectus curatoresque urbis ad vigiles qui custodierunt eam. — Gabriel Nicolas de La Reynie, conseiller du Roy, premier lieutenant général de police de la ville, prévôté et vicomté de Paris, en assura les fonctions de 1667 à 1697. Mort le 14 juin 1709. — Homme d'une grande vertu qui dans cette place pouvait s'attirer la haine et s'acquit pourtant l'estime universelle (Saint-Simon).“ Překlad: „Praefectus curatoresque urbis ad vigiles qui custodierunt eam. — Gabriel Nicolas de La Reynie, člen královské rady, první policejní ředitel, prévôté et vicomté Paříže, vykonávající své funkce od roku 1667 do 1697. Zemřel 14. června 1709. — Muž velké ctnosti, který na svém místě mohl vzbuzovat nenávist, ale přesto si získal úctu (Saint-Simon).“

Filmy a literatura
Pieter Van Schuppen podle předlohy Pierre Mignarda: Nicolas de La Reynie
Gabriel Nicolas de La Reynie je předmětem několika historických monografií i četných syntetických děl a článků věnujících se policii nebo Travičské aféře. Stejně jako jeho podřízený François Desgrez vystupuje v mnoha historických románech, namátkou např. dvoudílná série Juliette Benzoni s názvem „Čas travičů“ (první díl vyšel pod názvem „Zabili královnu“, druhý jako „Králova komnata“, obojí Praha: Nakladatelství Brána, 2014), „Královna temnot. Voisinová, vražedkyně z Velkého století“ Francoise Hamelové (Ostrava: Domino, 2004), „The Oracle Glass“ americké autorky Judith Merkle Riley (London: Coronet Books, 1994, německy vyšlo pod názvem „Die Hexe von Paris“) či tetralogie Jeana-Michela Riou „Versailles, le Palais de toutes les promesses“ (Flammarion, 2015 - souborné vydání). Jako historická osobnost vystupuje i v románové sérii Angelika od manželů Anne a Serge Golon, a v neposlední řade v novele „Slečna de Scudéry“ od Ernsta Theodora Amadea Hoffmanna.

Ve filmu sa La Reynie mimo jiných objevuje v „L'affaire des poisons“ z roku 1955 od režiséra Henri Decoina a samozřejmě ve filmových a divadelních zpracováních „Slečny de Scudéry“, například „Das Fräulein von Scuderi - nach E.T.A. Hoffmann“ (DEFA Filmjuwelen / DDR).


Autorky: Taťjana Antonová, Miriam Hessik


Literatura a další zdroje:
BLUCHE, F. (2006). Za časů Ludvíka XIV. Praha: Argo. ISBN 80-7203-675-0.
CLÉMENT, P. (1866). La police sous Louis XIV. Paris: Librairie Académique Didier et Cie. ISBN 2-259-01360-0.
DECKER, M. de. (2001). Madame de Montespan. Život nejslavnější metresy. Ostrava: Domino. ISBN 80-7303-044-6.
DEJEAN, J. (2006). Noc, kdy se zrodilo šampaňské. Historie luxusního životního stylu od Ludvíka XIV. po současnost. Praha: Brána. ISBN 8072432702
FIALOVÁ, H. (2012). Passage du Caire - Káhirská pasáž. Paříž pro pokročilé
HOFFMANN, E.T.A. (1909). Slečna de Scuderi. Praha: Ottovo nakladatelství - J. Otto.
KOVAŘÍK, J. (2008). Královské vraždění. Příběhy z francouzských dějin. Brno: MOBA. ISBN 978-80-243-3069-3.
MORANDIÈRE, H. de la. (2015). The Cour des Miracles. MyRealParis
RILEY, P.F. (2001). A Lust for Virtue. Louis XIV's Attack on Sin in Seventeenth-century France. Greenwood Publishing Group. ISBN 0313317089, 9780313317088
SLUŠNÝ, J. (2007). Světové dějiny policie: Středověk, novověk. Praha: Slávy dcera. ISBN 80-903725-2-X.
TUCKER, H. (2017). Let There Be Light: Paris’ first police chief exposes the unholy work afoot in the ‘crime capital of the world’. Vanderbilt Magazine
ŽÁK, J. (2002). Kdyby nám Paříž vyprávěla. Brno: Jota. ISBN 80-7217-399-5.

PSB en Lyonnais - Forez - Beaujolais: Nicolas de La Reynie
WDR: 2. September 1667 - Erste Straßenbeleuchtung in Paris: Kerzen an jeder dunklen Ecke
Le Paris pittoresque: Rue du Bouloi: 1er arrondissement de Paris (D'après Histoire de Paris rue par rue, maison par maison, par Charles Lefeuve, paru en 1875)
Paris révolutionnaire: Rue du Bouloi
Paris révolutionnaire: Rue Quincampoix
Wikipedia: Rue Quincampoix


« zpět na Osobnosti 17. století