Samostatná a nezávislá, ale stále obklopená přáteli: Ninon de l’Enclos

V době, kdy žena měla na výběr mezi manželstvím a klášterem, si zvolila třetí cestu – kariéru kurtizány. Okouzlila Paříž a její sláva se šířila daleko za hranice. Stala se ikonou pracující moderní ženy.


Ninon de l’Enclos vyrostla v salonech čtvrti Marais. Její otec byl libertin, který vynikal ve hře na loutnu a bral ji s sebou do těchto míst, kde už jako malá dívka asistovala mnohdy krutým hrám s láskou. Tehdy okolo sebe poznávala moc mužů a závislost žen, pokrytectví světa a velikost opravdového přátelství, které se stalo její vysoce postavenou hodnotou.

Není divu, že tato žena v příštích stoletích inspirovala umělce k nejrůznějšímu ztvárnění ve filmech (L'Allé du roi, 1996; Merveilleuse Angélique, 1965; Cyrano et d'Artagnan, 1964 aj.), románech (Mémoires de Ninon de Lenclos), divadelních hrách (Ninon, Lenclos ou la liberté) i operách (Ninon de Lenclos). Slavný šlechtitel růží 19. století Jean-Pierre Vibert po ní pojmenoval jednu ze svých odrůd…

Domaine de Montchevreuil
Nachází se 52 km od Paříže a dnes nabízí stylové ubytovací a gastronomické služby. Asi nejzajímavější časy zažilo tohle panství v době krále Slunce. Své vášnivé aféry tady prožili Louis de Mornay, budoucí markýza de Maintenon která tu později vychovávala královy levobočky nebo markýza de Montchevreuil. Celá staletí patřilo rodu de Mornay. Oficální web

Domaine de Villarceaux
Panství asi 65 km severozápadně za Paříží. Původně vystavěné ve 13. století se stalo svědkem milostných dobrodružství Louise de Mornay s Ninon de l’Enclos a s později s Françoise Scarron, která sem zavítala po smrti manžela na pozvání markýzových bratranců a sestřenic de Montchevreuil. Oficální web

Rue des Tournelles
Tato ulice, která patřila do čtvrti Marais, dnes leží na rozhraní 3. a 4. pařížského obvodu. Dům č. 36 v ulici des Tournelles byl postaven v roce 1642 pro prokurátora Châteletu, Louise du Baille. Nakonec byla budova k pronájmu, čehož v roce 1644 využila slavná kurtizána Ninon de Lenclos. Její salon se brzy stal centrem veškerého uměleckého a společenského dění Paříže. Svůj byt koupila v roce 1684 a zde také zemřela (některé zdroje tvrdí, že zemřela v č. 56).

Ninon de l'Enclos v díle Anne Golon
V rue de la Tourelle, Ninon de Lenclos píše Mme de Sévigné doporučení pro jednu z jejích přítelkyň. Je to Mme Scarron, rozená Francoise d’Aubigné, čerstvá vdova po velice známém satirickém básníkovi, který ji však zanechal zcela bez prostředků. „Je to skromná žena, která by mohla dát řád vaší domácnosti, komorným a služebnictvu. Bohužel je krásná jako anděl a příliš tichá. Proto ji žádná žena nechce ve svojí blízkosti. Všichni muži touží po ní.“
Kurtizána zapečetí svůj dopis rudým voskem a se zívnutím se protáhne. Milenec, kterého čeká je někdo váhavý, markýz de Saucourt. Spadne konečně do její pasti? Očekává jeho návštěvu tento večer, ale je pozdě a on tu ještě není… Jde do své šatny, kde má dostatečné množství parfémované vody s pomerančovými květy. Na svém mramorovém stolku má stará panna pudry z Kypru, pomády z Frorence a Říma, španělský vosk, oleje z Nice, svěží mléka a vody vonící po květinách, parfémované kahany, které se rozhoří tou nejkrásnější vůní…
Ale někdo klepe na malá zahradní dvířka. Chvála bohu! Je to jeho…
(Golon, A. - Golon, S. Angelika. Angélique – Le chemin de Versailles. Paris: Opera Mundi, 1958. – v českém vydání je první kapitola vynechána.)

Slavné citáty mademoiselle de l'Enclos
Dokonalost má mnoho jmen a krása není nic, než jedno z nich.




Mnohem větší genialita je potřebná k milování než k velení armádám.




Herci by měli ukazovat víc, než běžný život. V každodenním životě můžete narazit na docela dost obyčejných, nenápadných lidí a já nevidím důvod, proč byste jim měli být vystaveni ještě na jevišti.



Skutečně lichotivá slova nejsou ta, která připravujeme, ale ta která nám uniknou bezmyšlenkovitě.




Odolávání ženy není vždycky jen důkaz její ctnosti, ale častěji její zkušenosti.




Ženská ctnost není nic jiného než výhodný mužský vynález.





Každý čin, kterého se dopouštíme, všechno, co děláme, je buď vítězstvím, nebo porážkou v boji o to, stát se tím, kým chceme být.




Muži ztrácejí více vítězství svou vlastní nešikovnost, než jakoukoli ctností ženy.




Čím více hříchů přiznáte, tím víc knih budete prodávat.





Dnes pro mne vychází nové slunce; všechno žije a ožívá, zdá se, že všechno se mnou mluví o mé vášni, všechno mě vybízí k tomu, abych ji opatrovala.




Jestliže Bůh musel dát ženám vrásky, mohl je aspoň dát na chodidla jejích nohou.




Rozumná žena by se měla řídit svou hlavou, když se jedná o manžela, a svým srdcem, když se jedná o milence.




Je s podivem, že pravidlem pro ženy je cudnost, jestliže to, čeho si nejvíc cení u mužů je smělost.




Muž má na výběr mezi tím, jestli bude ženy milovat nebo jim rozumět.




To, co je pozoruhodné a krásné není vždycky dobré, ale to, co je dobré, je vždy krásné.




Radost mysli je měřítkem její síly.





Láska nikdy neumírá hladem, ale častěji na zažívací obtíže.





Se ženou mluvte neustále o ní a jen málokdy o sobě.





Žena, která miluje muže, mu dá cokoli kromě další ženy.





Je v pořádku nechat jídlo na další den, ale potěšení by se mělo brát tak, jak přichází.




Zrození budoucí feministky

Podle některých biografií se Anne de l’Enclos (někdy zapisováno jako Lenclos) narodila už v roce 1614, podle jiných až v roce 1623, celá řada se však shoduje na roku 1620. Kupodivu přesněji a jednotně je uváděno přesné datum 10. listopadu a Ninon skutečně hrdě naplnila všechna očekávání od slunečního znamení štíra. Vyrůstala ve svým způsobem tradiční středostavovské rodině, jaké žily v pařížské čtvrti Marais. Zatímco madame de l’Enclos byla až fanaticky zbožná, pan de l‘Enclos právě naopak. Miloval zábavu a humor, hrál na loutnu a pohyboval se v módních salonech. Její otec ji bral často do salonů dam v Marais, kde se přirozeně naučila společenské konverzaci a hodně četla. Henri de l’Enclos Ninon vychovával spíš jako svého syna a mladá dívka, kterou oslovoval Ninon, ho zbožňovala. Ve dvanácti otci oznámila, že již není dívka, ale chlapec. Otce to pobavilo a nechal jí u krejčího zhotovit chlapecký oblek s kalhotami, ve kterém ho doprovázela na projížďce v parku. Jakoby byla chlapec, učil ji historii, filozofii a hře na loutnu. Ve třinácti poznala filozofii a knihy Michela de Montaigne. Spolu s dalšími filozofy je ukrývala do desek modlitebních knih a četla je při hodinách strávených v kostele. Tehdy došlo k události, kterou označila za moment rozhodnutí. Uprostřed mše v průběhu svatého týdne si zpívala jakousi oplzlou písničku, kterou znala ze slonů a kněz jí vyhuboval. Ninon naznala, že náboženství znamená jen výmysly a zásahy a není nic pro ni.

Tahle rodinná idylka plná konfliktů mezi jejími rodiči skončila, v roce 1632. Její otec se utkal v souboji kvůli jiné ženě, a protože souboje již byly nelegální a jeho sok vysoce postavená osobnost (Louis de Chabans, pan de Maine, šlechtic a člen státní rady, guvernér Sainte-Foy a generál benátského dělostřelectva), vítězný Henri de l’Enclos musel opustit Paříž. Ačkoli Ninon vyrůstala na pomezí protichůdné zbožnosti a volnosti, už velice brzy se zdálo zřejmé, pro kterou cestu se rozhodne. Matka vynaložila všechno úsilí, aby z dcery vyrostla bohabojná žena, ale Ninon byla už od útlého věku odhodlána zůstat nezávislá, svobodná a nikdy neskončit v manželství jako vedli její rodiče. Rozhodla se pro život plný duševního i tělesného potěšení. Po otcově odchodu se nutnost volby přiblížila. Souboj definitivně zničil pověst rodiny. Henri de l’Enclos se skrýval více než 16 let v Dauphine (podle některých zdrojů mimo Francii) a Ninon se nikdy nepodařilo vypátrat, kdo stál za všemi intrikami a domoct se spravedlnosti u krále. Najít ženicha pro nemajetnou dceru kriminálníka bylo téměř nemožné a Ninon čekala jednoznačná budoucnost v klášteře Karmelitánek, kde přijímali i dívky bez věna (podle některých pramenů tam strávila necelý rok po smrti své matky). Ninon křičela, zlobila se, argumentovala, bouřila se a tuhle vizi samozřejmě odmítla. Vydělávala si hraním na loutnu, zpěvem a tancem, ale to samozřejmě nestačilo. Mohla se provdat nebo vstoupit do kláštera, případně by se jí jednou mohla naskytnout příležitost stát se guvernantkou, jako se později podařilo její přítelkyni Françoise Scarron. Ninon se rozhodla pro cestu kurtizány. K zděšení madame de l‘Enclos šla za svým cílem a nechala se svést hrabětem de Coligny, aby tak překazila matčiny zbylé snahy dceru provdat. V šestnácti tedy poznala lásku a v osmnácti už dostávala měsíční penzi od pařížského poradce parlamentu. Po smrti matky přidala dalšího ochránce a zdvojnásobila svůj příjem. Rozhodla se pro život luxusní prostitutky.

Čtvrt Marais, do níž se narodila, byla tehdy mimo jiné velice mondénní centrum promiskuitního života, takže se její matka Marie-Barbe de l‘Enclos bez velkých protestů smířila s tím, že teď bude vydělávat Ninon, coby luxusní kurtizána. Po matčině smrti v roce 1642 Ninon mohla zcela završit svůj vývoj směrem k hrdému ateismu a libertinství. Její učitelkou se stala jiná populární slečna ze čtvrti Marais, Marion Delorme. Zanedlouho se coby vyhledávaná a vzdělaná kurtizána stala jednou z královen Paříže.

Pravidlo tří měsíců

Jednou prohlásila, že kdyby jí někdo nabídl ctnostný život, raději by se oběsila. Byla zábavná, vtipná, chytrá, a ačkoli nevynikala žádnou nadstandardní fyzickou krásou, mezi její mocné milence patřili králův bratranec Condé, Gaston de Coligny, François de La Rochefoucauld tři generace mužů z rodu de Sévigné, Saint-Evremond, vévoda d’Enghien a mnozí další. Tito pánové ji sice podporovali, ale Ninon byla i tak hrdá na svůj nezávislý příjem, protože si své milence vybírala. Muže ze svého okruhu dělila do tří skupin: platiči, beznadějní mučedníci a její rozmary. I kardinál Richelieu toužil patřit alespoň do jedné skupiny. Nabídl jí 50 tisíc za jednu noc v její posteli. Ninon tehdy přijala obnos a poslala místo sebe svoji zkušenější přítelkyni Marion Delorme.

Dá se předpokládat, že kouzlo a atraktivita vtipné a filozofující dámy vycházely z její nespoutanosti. Otevřeně mluvila o sexu, ráda plavala nahá a na rozdíl od svých současníků se pravidelně koupala. Hlavní motto, kterého se držela, znělo „miluj s vášní, ale jen pár minut.“ Ninon se nadevše bála lásky a zklamání, takže si stanovila časový limit pro své známosti – tři měsíce. Jeden z jejích milenců odmítl odjet na pracovní cestu, dokud Ninon nedonutil podepsat smlouvu o věrnosti, zatímco bude pryč. Ačkoli ji podepsala, hned jak byl pryč, bavila s ní celou sérii nových milenců.

Aplikovala na lásku pravidla tržní ekonomiky. Když si všimla, že poptávka převyšovala nabídku, ceny rostly a starala se o to, aby měla vždy v záloze štědré milence za své neplatící mučedníky.

Louis de Mornay markýz de Villarceaux: Osudový muž

Luis de Mornay, markýz de Villarceaux se s Ninon seznámil jednoho dubnového večera 1652 v obývacím pokoji satirického básníka Scarrona, kde se komentovalo veškeré nejnovější dění u dvora, hovořilo se o umění, skládaly verše, hrála hudba a diskutovalo se o filozofii. Tehdy třiatřicetiletý Louis de Mornay měl pověst skvělého milence, měl atletickou postavu, byl výborný jezdec, sportovec a voják ve službách jeho veličenstva. Zastával úřad kapitána gard vévody d’Orléans a pana Dauphina a taky úřad pro královský lov králíka a lišky. Navíc byl bohatý, a ačkoli nebyl žádný intelektuál, navštěvoval slavné pařížské salony, díky čemuž se orientoval ve světě umění a literatury. Sám byl nadaný malíř, který se svému koníčku na rozdíl od ostatních šlechticů té doby aktivně věnoval – jeho nejslavnější dílo je akt Françoise Scarron, budoucí královy ženy markýzy de Maintenon, který údajně namaloval popaměti a během celého jejího života visel na panství Villarceaux.

Ninon ztělesňovala ideál moderní ženy, která se o sebe stará sama a sebevědomý, atraktivní svůdce Louis de Mornay byl na první pohled její ideál. Bláznivě se do něj zamilovala a porušila pravidlo tří měsíců, když s ním strávila tři věrné roky na jeho panství Villarceaux. Jedním z důvodů jejího odjezdu však také byla vrcholící fronda (některé prameny uvádějí, že z toho důvodu strávila několik měsíců v Lyonu). Její salon totiž do té doby navštěvovali mocní lidé z obou stran politického spektra a slečna de l’Enclos byla v nebezpečí a riskovala zatčení a uvěznění v klášteře. U dvora však mnozí stále intrikovali proti vztahu Louise a Ninon. Villarceauxova o poznání starší manželka Denise zastávala úřad dvorní dámy královny matky a její vulgární žárlivé scény byly pověstné. Jednou například ztropila scénu před přáteli, když měl jejich malý syn předvést své nové znalosti a jakýmsi přeřeknutím se přiblížil k odkazu na slečnu de l’Enclos. Samozřejmě to schytal nic netušící učitel. V záležitosti se angažovala také slečna de Montpensier, králova sestřenice a vehementně usilovala o zatčení de Mornayho. Ten již v minulosti několikrát pobýval v Bastile, kam se dle des Réauxových slov dostal díky intrikám „dobrých přátel“ z okolí mladých pařížských panen, které svedl.

Louis a Ninon se rozhodli pro opatrný odklon od Paříže. Nejprve strávili pár týdnů na zámku Breuil (nyní v Yvelines) s Villarceauxovým přítelem, panem de Valliquierville. Tento člověk byl libertin, vyznavač vegetariánské stravy a studoval kabalu s rabínem. Ninon se s kultivovaným mužem okamžitě spřátelila a celé hodiny s ním diskutovala o filozofii a pojetí smrti u starých Řeků. Na jaře 1653, kdy už šťastně žila ve Villarceaux, jí v jednom z dochovaných dopisů píše básník Scarron, aby se vrátila do Paříže a informuje ji o tom, že madame de Flesques šíří mnoho pomluv o Villarceauxovi. Ten se během let na venkově věnoval lovu, zatímco Ninon dál studovala s místními vzdělanci. Z Paříže stále přicházely stížnosti na toho, kdo unesl jejich královnu ptactva, jak její obdivovatele kdysi nazval básník Scarron a skrývá ji na svém zámku. Villarceaux se staral o zábavu ženy svých snů, a nikoho mezi ně nepustil. Mezi tím ptáci dál požadovali, aby ji směli vidět, a namítali, že ji nesmí mít sám pro sebe, zatímco markýz je ignoroval úplně stejně, jako odbýval žárlivé výlevy své ženy.

Ani šťastné časy plné touhy nemohly trvat věčně. Když Ninon zjitila, že je těhotná, chtěla využít pomoc lektvaru z antimonitu. Tento lék však pravděpodobně zabil její někdejší přítelkyni a učitelku Marion Delorme a Louis de Mornay se na to odmítl dívat a riskovat. V té době mu porodila syna Louise, který byl později vychováván na venkově, a z pozice mocné ženy ho ochraňovala. De Mornay ho uznal za vlastního v roce 1657. Vášeň postupně vyprchávala a Ninon tahle monogamie začínala nudit. Nakonec se vrátila do Paříže. Louis se Morany ji žárlivě následoval až tam a Ninon si v jedné slavné hádce ustříhla své hnědé vlasy a podala mu je, čímž hned po svém příjezdu zahájila módu nového účesu.

Po jejich rozchodu jí Louis de Mornay tohle ukončení nějakou dobu zazlíval, ale nakonec se z nich stali přátelé a on se znovu vrátil do jejího salonu a zařadil se do houfu dalších bývalých milenců, kteří – prakticky bez výjimky - zůstávali jejími dobrými přáteli. Navíc mu tento „únos“ slavné Ninon na celé tři roky přinesl větší slávu, než všechny jeho další úlovky dohromady. Ninonina přítelkyně, madame Scarron se stala další dlouhou známostí Louise de Mornay. Po smrti manžela v roce 1660 strávila s Villarceauxem také tři roky. Mladá vdova po Paulu Scarronovu tenkrát přijala pozvání Louisovy sestřenice madame de Montchevreuil a právě tehdy začal jejich milostný román (de Mornay se jí dvořil už za manželova života).

V salonu slavné kurtizány

Její salon v domě číslo 36 (někdy se uvádí č. 28, což je však budova Hôtel de Sagonne od Mansarta z let 1667 - 1670) v ulici des Tournelles opět začali navštěvovat největší osobnosti království: princ de Condé, vévoda de La Rochefoucauld, Molière, mladý vévoda d’Orléans (budoucí regent), Jean de la Fontaine, Jean Baptiste-Lully, maršál de Miossens, markýz de Sévigné a oba jeho synové, Jean Racin, César de Vendôme (syn Jindřicha IV.), Paul Mignard, až do své smrti Paul Scarron a později také ženy jako mademoiselle de Scudéry, madame de Lafayette, Catherine de Vivonne, Marguerite de la Sablière, madame de Galins, Charlotte-Élisabeth de Bavière (princezna Palatinská), Henriette de Coligny (dcera jejího prvního milence), Marie Desmares (Racinova herečka a milenka), Françoise Scarron a další. Po návratu do Paříže byla snad ještě populárnější než před tím a z přijímacího salónu slečny de l’Enclos se stalo centrum uměleckého dění. Pobízela mladého Molièra (dělala korektury jeho první verze Tartuffe) a další začínající umělce, aby se nebáli vydat svá díla.

Její styl zahrnoval vždy jen jednoho milence, a když ji začal nudit, upřímně mu to řekla a přijala dalšího. Nikdo však už neměl právo přesáhnout maximum tří měsíců. V počátcích jejího salonu nebyla veřejně proklamovaná pozice kurtizány s houfem obdivovatelů a ještě k tomu ženy s vyhraněným postojem k organizovanému náboženství úplně snadno akceptovatelná. Odtud pramenila řada obtíží a v roce 1656 byla Ninon na příkaz Anny Rakouské uvězněna v klášteře Madelonettes (v nynějším 3. pařížském obvodu; Dnes již neexistuje, ale ještě za revoluce sloužil coby vězení a jistý čas v něm strávil např. i markýz de Sade). Když se Ninon o tomto příkazu dozvěděla, sladce navrhla, co třeba klášter Grand Cordeliers, protože byl známý spoustou prostopášníků. Čas strávený ve vězení využila k sepsání knihy La Coquette vengée (Pomsta kokety), kterou po celou dobu skrývala ve svém prádle. Zanedlouho královna Kristýna Švédská napsala kardinálu Mazarinovi, aby byla Ninon de l’Enclos, kterou před časem sama navštívila, propuštěna.

Ženy dominovaly kulturnímu životu 17. století a byly to právě tehdejší intelektuálky, které stvořily myšlenku tzv. salonů, kde se mohly diskutovat a rodit nejrůznější myšlenky. V salonu krásné Ninon se nehrály karty, ani se nekřičelo, nestrpěla hádky a v žádném případě tu neměla místo ani politika. Hostitelka udržovala věci v lehkém, povzneseném tónů na pozadí hudby a umění. Opilci u ní nebyli vítáni a ona sama se alkoholu vyhýbala. Navzdory jejím pravidlům ji nikdo nemohl považovat za snoba. Z počátku byl její salón výhradně mužskou záležitostí, a ačkoli se jí ctnostné a „respektované“ ženy vždycky vyhýbaly, začala se přátelit s Françoise Scarron, která její salón navštěvovala se svým manželem Paulem Scarronem. Obě ženy měly v mnohém podobný osud a byly si tak blízké, že se Françoise bezprostředně po smrti zadluženého básníka nastěhovala ke slavné kurtizáně a říkalo se, že byly také milenky.

(Ne)stárnoucí hvězda z rue des Tournelles

Po čtyřicítce se rozhodla nebýt dál toutéž kurtizánou. Namísto toho otevřela akademii, kde učila syny ze šlechtických rodin umění milovat, se zaměřením na potěšení ženy. Její kurikulum zahrnovalo péči o milenku nebo manželku, jak s nimi zacházet, správné přístupy k namlouvání a jak vztah ukončit. Její škola se okamžitě stala populárním místem, a ačkoli z ní nevzešly žádné písemné materiály, mnoho z jejích slavných pouček dál šířili její studenti. Pokud šlo o specifické problémy jejích žáků, Ninon se jim věnovala soukromě a ráda jim poradila a vedla je. Když slovní instrukce nestačily, vzala je do postele, aby jim ukázala, v čem spočívá milostné umění. Mnoho šlechtičen žárlilo na instrukce, které se dostávají mužům a chtěly dostat své vlastní ponaučení. V takovém případě jim Ninon pomáhala soukromě. Jedna z jejích dochovaných odpovědí na otázku mladé ženy, která se jí ptala, jak velká by měla být prsa, aby potěšila muže, jí odpověděla, že by zkrátka měla být dost velká na to, aby naplnila jeho dlaň.

Její nový salon v ulici Tournelles číslo 36 se otevřel v roce 1667 a každý den v čase mezi 17. a 21. hodinou symbolizoval aristokratickou kultivovanost, libertinství a nezávislost. Ke starým hostům jako Condé, Lully, Molière a Villarceaux přibývali další, např. Fontenelle, Charles de Saint-Évremond, budoucí regent Philippe d’Orléans, Antoine Godeau, Antoine Gombaud, rytíř de Méré, vévoda de Saint-Simon, hrabě de Bussy, Jules de Clérambault, Damien Mitton, abbé François de Châteauneuf, Huygens, François Le Métel de Boisrobert, Charles Perrault, básník Chapelle, Jean Ogier de Gombauld, abbé de Pons, César Phœbus d'Albret, Jean Hérault de Gourville, malíř Nicolas Mignard, kterému stála modelem, Charleval (syn vévodkyně de Longueville), Jean Racine a jeho milenka, herečka tragédií Marie Desmares la Champmeslé, François III. Dusson, Nicolas Boileau, synové markýze de Sévigné Charles de Sévigné a Louis de Lesclache.

Její syn Louis de Boissière, kterého měla s Louisem de Mornay, a jehož markýz v roce 1657 u notáře prohlásil za vlastního, se proslavil v pozici důstojníka královského námořnictva. Markýz de Villarceaux svou záležitost tehdy nejprve probral s Ludvíkem XIV., který mu pro syna udělil úřad rytíře de Boissière (Ludvík XIV. si tyhle potíže v budoucích letech ještě mnohokrát vyzkoušel na vlastní osobě). Maršál d'Estrées měl údajně dojem, že je to však jeho syn a postaral se o jeho povýšení. Louis de Boissière se později oženil s krásnou kreolkou z Martiniku, ale zemřel bez potomstva v Toulonu v roce 1732 (uvádí se, že zemřel ve věku 75 let, což by však odpovídalo roku narození počítaného od jeho oficiálního uznání markýzem de Villarceaux). Některé starší publikace uvádějí nepravděpodobnou historku o tom, že existoval ještě další syn s markýzem de Villarceaux a tuto teorii rozvíjejí v romantickou tragédii - syn údajně netušil, že je Ninon jeho matka a později se jí usilovně dvořil. Když mu sdělila pravdu o jeho narození, ze zoufalství se měl probodnout.

Jak se rozhodla již v mládí, skutečně celý svůj život zůstala nezávislá a svobodná. Byla přesvědčená, že nemá duši a až do konce proklamovala svůj ateismus. V pozdějším věku upřednostňovala oslovení mademoiselle de l’Enclos namísto Ninon, a také ve stáří měla řadu milenců. Zamilovala si syna svého právníka Françoise Aroueta, který se také jmenoval François a později se stal známým pod jménem Voltaire. Ve své poslední vůli mu odkázala 2 tisíce liver, aby si mohl koupit knihy. Ninon ve svém životě nelitovala ničeho, kromě stárnutí. Říkávala, že stáří je pro ženu peklo, ale ještě na smrtelné posteli, když jí bylo asi 85-90 let (v závislosti na přijatém roce narození), složila poslední verše. Stalo se tak v 17 hodin, dne 17. října 1706 v jejím bytě v ulici des Tournelles


Literatura a další zdroje:
Lenclos, N. Life, Letters, and Epicurean Philosophy of Ninon de L'Enclos, 1903.
Lettres de Ninon de Lenclos au marquis de Sévigné, Paris, 1813.
Lettres de Mme de Coulanges et de Ninon de l'Enclos, Chaumerot jeune,‎ 1823.
Les historiettes de Tallemant des Réaux, 3e édition, J. Techener, libraire,‎ 1857.
Lettres de Ninon de Lenclos. Précédées de mémoires sur sa vie, Paris, 1920.
Giraud, Ch. Histoire de la vie et des ouvrages de Saint-Évremond. Chapitre X. Ninon de Lenclos.
http://scandalouswoman.blogspot.cz/2007/11/ninon-de-lenclos-mademoiselle-libertine.html
http://racineshistoire.free.fr/LGN/PDF/Mornay.pdf
http://aelliott.com/reading/ninon/life/chapter_VI.htm
La rebelle de Villarceaux. Les Amis du Domaine de Villarceaux
http://ninondelenclos.free.fr/C001/index.htm
http://ecrits-vains.com/ballades/balade22/balade22.htm


« zpět na Osobnosti 17. století