|
|
|
|
|
|
|
|
||||||||
Pont Notre-Dame
To už nebyl ten hroutící se malý domek na Petit-Pont jako před lety. Teď obýval téměř nový vlastní dům mezi boháči. Byt měl vyzdoben přesně podle špatného vkusu zazobaných mešťáků, s průčelím s pohanskými bůžky nesoucími ovoce a květiny, se zlatými erby a sochami, vymalovanými „jako živé“ jásavými barvami.
(Cesta do Versailles II. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 78-79 a s. 87-88)
Ulice na mostě byla kolem 7-8 metrů široká a lemovaná dvěma řadami domů. Roku 1659 bylo započato s opravami mostu, který byl, na počest příjezdu nové francouzské královny Marie Terezie Habsburské do Paříže v roce 1660, také vyzdoben. Výzdoba průčelí budov, která byla buď zcela nově vytvořena nebo obnovena, je dobře patrná z Avelinova obrazu, který zřejmě inspiroval i Anne Golon a její literární popis v Intégrale, ve svazku Královské slavnosti: Dnes se na obou koncích mostu navíc skvějí velké triumfální oblouky z lehké tkaniny a barevného plátna. (…) Na mostě samotném, podél celé délky ulice mezi domy, z nichž byla odstraněna domovní znamení, trůní obrovské karyatidy sahající do výše prvního poschodí. Svými nataženými pažemi podpírají dvojice medailí z malovaného bronzu, které zobrazují všechny francouzské krále v nástupnickém pořadí od Pharamonda až po Ludvíka XIV. Loubí jsou vyzdobena věrnými kresbami girland ovoce a květin.
(Královské slavnosti, Praha: Fragment, 2009, s. 310-311)
V jednom z mostních domů dle zmínky v Intégrale bydlel dokonce i strýc Angeličina švagra Fallota: Strýc pana Fallota připomněl, že bydlel v jednom z těch nových domů, které byly prodávány za slušnou cenu: je třeba vědět, že každý, kdo ho koupil, musel dát záruku, že v něm bude bydlet devět let a zaplatí dvacet zlatých nájemného ročně.
(Královské slavnosti, Praha: Fragment, 2009, s. 312)
Mostní domy, které byly pýchou a divem Paříže, byly na příkaz Ludvíka XVI. v roce 1786 strženy, neboť byly ve špatném stavu a ohrožovaly stabilitu mostu. (…) všichni, jak místní obyvatelé, tak cizinci, uznávají, že most Notre-Dame se svými jedenašedesáti domy z červených cihel a mramorovými sloupy, jež je spojují, vývěsními štíty obchůdků s mnoha barevnými domovními znameními visícími nad dlážděnou ulicí, která přesvědčuje cizince, že jsou na pevné zemi, nikoliv nad vodou, a květinovými girlandami nad řekou je ten nejmalebnější most v Paříži, ve Francii a ve všech evropských hlavních městech. (…) Bydlení na mostě Notre-Dame mělo své kouzlo. Mezi novoty domů na Pont-Neuf* patřilo i to, že každý byl označen pořadovým číslem vyvedeným zlatými římskými číslicemi na azurovém pozadí, od 1 do 68. „To byla geniální novinka,“ povídal strýc, neboť ten první pokus číslovat pařížské domy se dál zdokonaloval a postupně se čísla dělila na dvě řady, a to sudá pro jednu stranu ulice a lichá pro druhou.
(Královské slavnosti. Praha: Fragment, 2009, s. 310 a 312) Starý most byl roku 1853 nahrazen novým, rovněž kamenným, který měl pět mostních oblouků. Byl však nebezpečný pro říční dopravu (mezi lety 1891-1910 zde bylo 35 nehod lodí!), a proto byly prostřední tři kamenné oblouky nahrazeny jedním kovovým. Přestavba probíhala v letech 1910-1914.
Při pohledu na mapu ostrova Cité je Pont Notre-Dame situován přesně naproti Petit-Pont - advokát Desgrez se po přestupu k policii tedy příliš daleko stěhovat nemusel.
|
Z pokoje, kam sluha Angeliku zavedl, vyzařoval týž měšťácký blahobyt. Ale mladá žena vrhla jen letmý pohled na široké lůžko, jehož nebesa nesly kroucené sloupy, a na pracovní stůl, kde stály psací potřeby z pozlaceného bronzu. Neptala se na okolnosti, které advokátovi dovolily zařídit si tohle skromné pohodlí. (...) Otevřené okno vedlo na Seinu. Zalétal sem hluk vesel a když se všechny lodi nakupily v průplavu pod mostem, voda se z nich řinula jako vodopád. Jemné podzimní slunce se třpytilo na pečlivě naleštěných černobílých dlaždicích. (…) Na dlaždičkách tančila růžová koule zapadajícího slunce.
(Cesta do Versailles II. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 78-79 a s. 87) Ze zmínky o odrazu zapadajícího slunce, které do místnosti pronikalo jediným oknem orientovaným k Seině, lze usuzovat, že dům, v němž se nacházel Desgrezův byt, byl situován na té straně mostu, která směrovala k západu, tedy směrem k Justičnímu paláci a Pont Neuf na špici ostrova Cité.
Podle úryvku byla Angelika do Desgrezova bytu zavedena sluhou. V této době ovšem nelze hovořit o funkci vrátného (v českém překladu je uvedeno „sluha“, ve francouzském originále je však užito pojmu „le concierge »). Své „vrátné“, tedy vysoce postavené sluhy, v té době měly pouze paláce (např. královo sídlo ve Versailles). Existovalo sice povolání „dveřníků“ („portiers“), kteří měli za úkol chránit a otevírat dveře kočárů, ovšem nikoli v úzkých domech na Pont Notre-Dame. Desgrez ovšem mohl zaměstnávat svého sluhu, který by v domě neobýval celé patro, ale mohl mu být vyčleněn malý pokojík v rámci policistova bytu, lůžko v kuchyni nebo na půdě.
„Mám tady pohodlnou koupelnu a všechno, co potřebuje dáma ke své toaletě: líčidla, mušky, parfémy...“
Vrátil se s hedvábným županem v ruce a hodil jí ho. „Oblečte se a pospěšte si, krasavice.“ Poněkud omámená a s pocitem, že se pohybuje v jakémsi mlžném oparu, se Angelika vykoupala a oblékla. Její šaty byly pečlivě složené na truhle. U zrcadla leželo množství věcí, přinejmenším nezvyklým v koupelně svobodného muže: kelímky krémů a červeně, čerň na řasy, celá řada lahviček s parfémy. (Cesta do Versailles II. Praha: Československý spisovatel, 1992, s. 87-88)
O podobě Desgrezovy koupelny si můžeme udělat obrázek z dobových vyobrazení, mezi které patří například Bazinova Žena svlékající se kvůli lázni. Samostatnou otázkou však zůstává, proč měl svobodný muž koupelnu plnou dámské kosmetiky… « zpět na Bydlení na pařížských mostech |
