Och holky pre nás skvelá správa:

Zjednotenie Okcitánie !
teda zatiaľ aspoň v zmenšenej verzii

Okcitánie (region)

Okcitánie je jeden z 13 metropolitních regionů Francie. Vznikl 1. ledna 2016 sloučením dvou bývalých regionů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées. Správním střediskem regionu je město Toulouse.



To čo však aj dnešní Okcitánci považujú za Okcitániu je ešte oveľa väčšie -
ale tešia sa že zjednotenie pokračuje. Čiže ako vidíte nič sa od čias Ľudovíta XIV nezmenilo, naopak Okcitáncov sa nepodarilo "poseveranštiť" - teda prerobiť ich na severanov - to slovo som si vymyslela, jazykovedci by si nad ním istotne hromadne vytrhali vlasy.



pridám samozrejme viac informácií o tom čo dnešní Francúzi považujú za "OKCITÁNIU"

celkom mi ušlo že minulý rok zjednotením dvoch provincií vznikol nový Región a
že mu, ako inak, vládne Toulouse

podrobnosti som sa dozvedela v skvelej detektívke z Okcitánskej Provence - ktorá mi omylom padla do ruky
v knižnici keď som bola požičiavať historické knihy o Francii, a prečítala som ju jedným dychom
román z dnešného juhu Francie sa odohráva na pozadí hnutia za zjednotenie historického územia
Okcitánie. ktoré vraj siaha od Španielskej Katalánie až po Taliansky Piemont - má svoj vlastný jazyk a
tradície - odlišné od zvyšného severu Francie

čo som sa o modernej Okcitánii a jej tradíciách dozvedela ešte pridám a tiež budem samozrejme pridávať historické informácie ...



A už zasa nad veľkou časťou Francie vlajú vlajky Grófov Tulouských
(ani som o sebe nevedela aký som Okcitánsky národovec, ako sa z toho vytešujem )

Že má OKCITÁNIA svoj vlastný jazyk a tradície - odlišné od zvyšného severu Francie
spomenula už aj pani AG - kedy Andijos Angelike po ceste z Monteloupu do Toulouse vysvetľuje
tieto rozdiely:

Okcitánia – Opis pani AG


Cosi se změnilo.
Během zastávek si všimla, že místní obyvatelé nemluví francouzsky.
„To proto, že jsme přejeli hranice,“ řekl jí markýz ďAndijos, jako by to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Angelika na něj vyděšeně pohlédla.
Hranice? Snad ji nevezou do Španělska! O tom jí Molines nic neříkal. Když ďAndijos zahlédl její výraz, uklidnil ji.
„Nebojte se. Pořád jsme ve francouzském království. Ale už to není stejná Francie.“
„Co tím chcete říct?“
Copak je snad země, jíž vládne král Ludvík XIV., rozdělena vedví?
ďAndijos přikývl. Ano. Je tu hranice. Ano, země je rozpůlena. A to od prvních staletí křesťanské éry.


Angelika se zeptala, na jakém místě království se tedy ocitla? To je velice složité, přiznal markýz. Jenže Angelika naléhala a objasnila mu, že během svého studia u uršulinek proslula zájmem o zeměpis. Odmítá ji snad informovat proto, že on sám netuší, kudy ta hranice vede? To se markýze dotklo, a tak se s mnoha výmluvnými gesty pustil do vysvětlování.
Jestliže člověk vyjde z jednoho bodu oceánského pobřeží kousek pod la Rochelle, musí se pustit směrem na Limousin a po složitém kličkování přes sopečnou část Auvergne se dostane do střední části francouzského království na východě. Z Bourgogne až do dodnes neprozkoumaných končin, jako jsou močály v Dombes nebo la Bresse, se nakonec dobere na okraj Helvécie, země Švýcarů…
Ale co odděluje zmíněná hranice, která půlí Francii na dvě části a zřejmě vznikla zcela spontánně v nějakých hodně vzdálených časech? tázala se Angelika.
Markýz se nadechl a znovu se pustil do výkladu. Hranice odděluje území dvou jazyků: staré francouzštiny na sever od Loiry a okcitánštiny na jihu. Ale také různé zvykové právo, které panuje na obou stranách této neviditelné hranice, ať už je jakkoli umělá a pokřivená.

Občanské právo, vycházející z římského, platí pro říši a pro jižní provincie. Ústní právo, platné na severu, bylo zavedeno za barbarských nájezdů.
„A jak jistě tušíte, madame,“ uzavřel markýz se širokým úsměvem, „soupeření těchto dvou právních systémů vyvolalo válku. Lépe řečeno problémy, které trvají léta a které se dědí.“
Zdálo se, že mu to připadá nesmírně zábavné.
Francouzi na obou stranách hranic se zřejmě baví tím, že brání svá zvyková práva. Vyprávěl jí několik historek o procesech, co se vlečou celé generace.
Angelika si zapamatovala pouze onen znepokojující fakt: existuje tu hranice.
A její rodina žije na druhé straně. Odloučení bylo ještě výraznější.

Krajina se měnila.
Cestou se řady viničných kůlů střídaly s poli porostlými vysokými a silnými tmavě zelenými stvoly. Jako by tu stála armáda v pozoru. Řada vinic, řada polí zaplněná těmi pečlivě seřazenými zelenými tyčemi. Slunce jimi pronikalo jako skrze mříže. Pod oponou sytě modrého nebe z toho bolely oči.
„To je kukuřice,“ řekl ďAndijos, když zahlédl Angeličin údiv nad neznámými rostlinami.
Indické obilí? Jako v Novém světě, pomyslela si.
„Tady se tomu říká drobnozrnná nebo španělská kukuřice.“
Markýz, vždycky připravený chválit dokonalost svého kraje, jí řekl, že kukuřice se už asi půl století pěstuje od Bayonne až po Toulouse a že sem byla dovezena ze Španělska. Jejich katolická Veličenstva ji dostala od svých kondotiérů z Ameriky spolu se zlatým jablkem, kterému se už nějakou dobu také říká rajské, a několika dalšími novinkami.
„Tato plodina je tím nejkrásnějším darem Nového světa starému kontinentu. Obyvatelé Akvitánie a Languedoku si na ni zvykli, což jim umožnilo přežít hladomory. A nevolník kromě toho může prodávat výhodněji ostatní obiloviny jako oves a ječmen, díky čemuž bohatne.“
Bylo zvláštní, že tyhle novinky z venkovské ekonomiky vyvolávaly v Angelice ještě silnější pocit odloučenosti. Když se za ní zavřel poitouský les, nemusela ani přeplout oceán a už překročila tolik hranic, že se obeznámila s Novým světem a ochutnala jeho plody.

Zatímco „nahoře“ lidé ještě údivem třeštili oči při vyprávění pastora o „indickém obilí“, tady se s tím vzdáleným světadílem, Amerikou, spřátelili už dávno.
Duch Nového světa ještě podtrhl půvab těchto končin. Víc světla! Víc bohatství! Prostě jih!
To znovu posílilo Angeličin dojem, že se stále hlouběji noří do lůna cizího národa. Není to jenom „jazykem“. Všechno je tady cizí. Všichni jsou jiní. A ona, ona opustila svou zemi!
Ale kraj nejsou jen vinice, kukuřice… Táhnou se tu zelená údolí, porostlá ovocnými stromy, strážená nepříliš vysokými, donekonečna se vlnícími kopci, které se nahoře noří do vzdálených mraků. Jakmile překročíte jejich zaoblené vrcholky, znovu se ocitnete na pláni koupající se ve slunci, po níž v oblaku prachu tryskem pádí spřežení, která se vzápětí zarazí o strmé srázy pyšných Pyrenejí.
Náhle se kočáry trmácejí po příkrých cestách pokrytých kulatými balvany stejně jako dna řek a zurčících potoků, které napravo i nalevo bublají mezi borovicemi, buky, duby a kaštany.

Angelika, celá roztřesená, často raději kráčela pěšky a v duchu se ptala, kde vlastně je, to Toulouse.
„Tímhle směrem,“ odpověděl ďAndijos a mávl směrem k východu. „Na druhé straně hranice.“
„Další hranice?“
Rozesmál se a ujistil ji, že tentokrát mluví o ještě křehčí a neviditelnější hranici, o hranici mezi jednotlivými klimatickými pásy. Tady končí vlhké atlantské klima, ovlivněné gaskoňským zálivem na západě, a střetává se se suchým a často horkým dechem starověkého moře národů, Nostra Mare, Nostra Madre, našeho moře, naší matky, modrého Středozemního moře, které se otevírá k dalšímu zálivu, zálivu Lva, kde mají počátek nejstarší legendy lidstva.

„Toulouse leží uprostřed a ovlivňuje veškeré dění. Uvědomte si, madame, že před čtyřmi staletími bylo Toulouse třetí největší evropské město po Římě a Benátkách…“
Markýz ďAndijos byl šťastný, že si s Angelikou na její žádost může takhle povídat, a skrýval překvapení nad tím, že ta mladá a krásná žena se zřejmě zajímá i o něco jiného než o svou osobu, k čemuž mají přirozený sklon všechny kokety.
Je pravda, že Angelika se bezděky nechávala strhnout tolika novými věcmi, pak ji ale znovu ovládla úzkost, jejíž důvod nedokázala určit.
Před Béarnem vjeli cestovatelé do zámku Antonina de Caumont, markýze de Péguilin, vévody de Lauzun.

Už aj samotná Francúzska Wikipédia je výborným zdrojom informácii

o dejinách Okcitánska:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Occitanie ... i%C3%A8cle

Je tam veľký odstavec s názvom 17 storočie a Okcitánsky problém

Francúzov aj ich bratov Talianov musím pochváliť za vynikajúco spracované historické materiály, z veľkej časti prístupné
širokej verejnosti, a nielen študentom či profesorom.

Okrem univerzity, radnice a historického ústavu v Toulouse, má fundovanú zbierku aj univerzita v Montpeliéri.
(pripomeňme si že založená v roku 1289 je táto jednou z najstarších univerzít na svete, a študoval tam podľa kanónu aj Joffrey)

Pretože Montpeliér sa hrdo hlási k Okcitánskej kultúre, má samozrejme aj Montpelierská univerzita svoju vlastnú stránku
o okcitánskej kultúre, jazyku a literatúre.

L'occitan, une histoire

https://www.univ-montp3.fr/uoh/occitan/ ... toire.html

Keďže informácie ktoré sa dajú nájsť v češtine či slovenčine pokladám za nepostačujúce,
budem sa snažiť čo to preložiť ...

Okcitánie -Kraj Tří mušketýrů

Video českej Televízie:

Midi Pyrenee I. - Occitanie

Při cestování první částí Occitanie nás uchvátilo gotické městečko Cordes du Ciel, město Albi, které je na seznamu UNESCO, jeskyně Pech Merle s několika stovkami tisíce let starých obrázků od našich dávných předků, historické obchodní středisko město Cahors a dechberoucí město Racomadour, rozprostřené v jednotlivých patrech nad roklí, kterou protéká řeka Alza. Vítejte v Occitanii, oblasti středověké architektury,

http://www.ceskatelevize.cz/porady/1069 ... occitanie/


Bedekr (Francie) Midi Pyrenee II. - Occitanie


Dnes vás provedeme krajem jihozápadní Francie přes zázračné Lurdy až k vrcholkům Pyrenejí.
Začínáme opět v regionu zvaném Occitánie, i když zrovna pro tu jeho část, ve které se teď nacházíme,
a v níž máme v merku pár městeček, existovalo dříve ještě jedno označení.

A to ve vás určitě vyvolá mnohé asociace - je to Gaskoňsko.
-No jistě! Tři mušketýři, šerm, milostné aféry, hrdinství! + +

http://www.ceskatelevize.cz/ivysilani/1 ... alita=auto

Právě jsem narazila na pozvánku na "výlet" :

https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sv ... -sveta_hig

Tereza píše: *

19 kvě 2021, 13:01

Právě jsem narazila na pozvánku na "výlet" :

https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sv ... -sveta_hig

Kdybychom byly co k čemu, 1x za rok si uděláme cestovatelský sraz a projedeme nějakou část ciziny, která se váže na Angeliku .

Možno aj to raz bude, Penelopa. Roky 2020-2021 moc cestovaniu naklonené neboli.
Ja som mala v pláne v 2020 ísť aspoň do Toulouse. Vtedy boli letenky z Viedne do Brodeaux za 20 €, a vlakom je to za 10 € do Toulouse hodinku.
Nuž ale teraz cestovanie ešte stále moc zábavné nieje. Teraz som neskonale vďačná že som s Dauphine pochodila Paríž a Versailles po stopách Angeliky. Plus sme polozili celú Maltu.

Tereza píše: *

19 kvě 2021, 13:01

Právě jsem narazila na pozvánku na "výlet" :

https://www.idnes.cz/cestovani/kolem-sv ... -sveta_hig

Oh, to je supr! Človek sa hneď zasníva. K článku je krásna fotogaléria!

A dúfam že si si všimla že Francúzi už konečne zasa majú svoje OKCITÁNSKO pohromade. Je na to poukázané aj v tom článku.

Okcitánie je jeden z 13 metropolitních regionů Francie Vznikl sloučením dvou bývalých regionů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées.

A inak, ak by sa chcel niekto zasnívať ešte viac: Teraz sa zjavili tie dve videa Occitánie I a Occitánie II, ktoré som už spomínala hore vyššie na ulož to na stiahnutie v dobrom rozlíšení.

Dokonalá reliéfna mapa Okcitánie a hore nad ňou Poitou - všetko pekne v Okcitánskom jazyku.
Toulouse son mašla bez problému i keď mestá na nej niesu vyznačené - sú tam vyznačené rozličné časti a ako sa v Okcitánštine volajú - takže verím že nájdete aj vy. Nezabúdajme že v časoch Angeliyk a Joffreya de Peyrac sa tam rozprával presne týmto spevavým jazykom.

Veľkým máme označené POETOU to rozumieme, však?
LANGADOC potom GASCONNA a PROVENCA

na to istotne enpotrebujete preklad z okcitánčiny

a potom ešte Bearn a Basco (tam mal Joffrey tiež sídla a léna, kam vzal Angeliku - na krajinu Baskov si Angelika spomína ako tam tancovali )

Potom tam máme TOLOSAN a napokon Lo País d Albi (v Albi mal Joffrey tiež zámok a pozemky podľa kánonu)

samozrejme k dispozícii aj v obrovskom rozlíšení, najlepšie si vyberte to najväčšie:

https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... itania.png

O víkendu vysílala Česká televize https://www.ceskatelevize.cz/porady/127 ... e-francie/ Krátce je zmíněn i hrabě z Tolouse

Přidávám odkaz na cestopis Na cestě po Langedocu https://www.ceskatelevize.cz/porady/118 ... 260120027/

Na netu jsem objevila tento článek https://radiozurnal.rozhlas.cz/jaka-mys ... ux-6270888
Že v kostele našli hrob Ježíše nevěřím, ale zajímavé místo to bude

Sob píše: *

01 úno 2024, 12:32

Že v kostele našli hrob Ježíše nevěřím, ale zajímavé místo to bude

RENNES LE CHATEAUX - skvelý objav - je to naozaj zaujímavé, mystické miesto. Farára odtiaľ podozrievali že našiel poklad Templárov, Katarov či dokonca svätý grál.

Originál Francúzske video, na ktoré pokiaľ máte oči skutočne ani nepotrebujete vedieť francúzsky -ak ste si už predtým prečítali článok na ktorý sem SOB pridala link.

Découverte : les mystères et légendes de Rennes-le-Château

https://www.youtube.com/watch?v=BCHczLfcCj0

pre tie čo vedia nemecky (sme tu najmenej štyry, Ja, Zuzanka, Sob a Errnie) skvelý dokumentárny:

Geheimakte Sakrileg Der Mythos von Rennes le Chateau:

https://www.youtube.com/watch?v=_QI5E4E3fVM

Úryvok zaujímavého článku, ak chcete, hoďte si do prekladača celý:

Katari: V 13. storočí pápež Inocent III. nariadil vyhladenie katarín, "albigéncov", ktorí spochybňovali katolícku cirkev. V rokoch 1208 až 1244 prevzali vedenie tejto krížovej výpravy francúzski "severní" baróni. Pred útekom pred prenasledovaním katari údajne zakopali svoje bohatstvo v zrúcaninách hradu Coustaussa neďaleko Rennes. Hlavným vodítkom pre túto teóriu je nápis, ktorý dal Saunière pripevniť na vstupnú predsieň svojho kostola. "Terribile est locus iste", čo v preklade znamená "toto miesto je strašné". Mohol by to byť odkaz na starovekých "kacírov"?

https://vl-media.fr/5-elements-pour-com ... e-chateau/




A ako bónus pridávam legendami opradený, slávny katarský hrad MONTSEGUR - Rekonštrukcia.

https://www.youtube.com/watch?v=lHWmmBKZiY0&t=25s

„Proboha!“ vykřikl hrabě a neradostně se zasmál. „A máme tu dědice Foulquese de Neuilly, biskupa a pravé ruky strašného Simona de Montfort, který vystavěl hořící hranice albigenských a proměnil nádhernou akvitánskou kulturu v popel. Ještě po čtyřech staletích oplakává Languedoc svou zničenou nádheru a třese se při vyprávění o těch hrůzách. Já, potomek nejstaršího toulouského rodu, jemuž v žilách koluje ligurská a vizigótská krev, já se chvěju, jakmile na mě upřete ty své modré seveřanské oči. Čtu v nich Foulquesův odkaz, dědictví těch nejstrašnějších barbarů, kteří k nám zatáhli sektářství a nesnášenlivost.“
„Moje rodina je jedna z nejstarších v Languedoku,“ zvolal arcibiskup a povstal. V tu chvíli začal mluvit se silnějším jižanským přízvukem, takže mu Angelika skoro nerozuměla. „Vy sám dobře víte, vy drzý tvore, že mi dědictvím patří polovina Toulouse. Už po staletí nám náležejí toulouská léna!“
„Jen čtyři století, necelá čtyři století, pane,“ křičel Joffrey de Peyrac a také povstal.
„Vy jste přijel na vozech Simona de Montfort s potupnými křižáckými výpravami! Vy jste uchvatitel! Člověk ze severu! Seveřané, co děláte u mého stolu?“
Vyděšená Angelika se začala obávat, že se poperou, avšak po posledních slovech toulouského hraběte se ozval hromový smích spolustolovníků.

Nuž veru ani sa Joffreovi de Peyrac nečudujem. Jižania nezabúdaju. Languedoc nezabúda - a nezabudol dodnes.

v roku 2016 sa Okcitánia zjednotila a znovu zrodila. O novom mene pre územie sa hlasovalo.

Okcitánie (region)
region vznikl 1. ledna 2016 sloučením dvou bývalých regionů Languedoc-Roussillon a Midi-Pyrénées. Je pojmenován po historickém území Okcitánie. Správním střediskem regionu je město Toulouse.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Okcit%C3%A1nie_(region)

A všade na tabulách a na vlajkách vejúcich nad mestami nájdeme všade červený znak s okcitánskym krížom, ktorým sa po stáročia hrdili Toulouskí grófi.
(naša prvá okcitánska vlajka ktorú sme s Fantinou na našich cestách jihem videli, bola v Montpellieri)




Skluptúra znázorňujúca OKCITÁNIU na nábreží Garonny v Toulouse:

Bas-relief des Ponts-Jumeaux in Toulouse. Allegória Okcitánie je od Françoisa Lucasa z rokov 1772 až 1775.
O soche: Socha je celá z bieleho carrarského mramoru, predstavuje spojenie Akvitánie a Languedocu a pripomína komodity, s ktorými sa obchoduje po vode: Languedocké štáty poverili Françoisa Lucasa vytvorením tohto reliéfu pri príležitosti výstavby kanála de Brienne. Tvorí alegóriu zloženú z viacerých postáv, z ktorých niektoré predstavujú provinciu Languedoc a Garonne, iné evokujú stavebné práce na Canal du Midi, prosperitu Toulouse a úrodnosť bohatej poľnohospodárskej pôdy.

Nádherný nadhľad vo veľkom rozlíšení:

https://cdt31.media.tourinsoft.eu/uploa ... t=0&crop=0