Při pondělku a po výletu s dětmi, z něhož mne ještě teď bolí nohy (jen pryč s vámi, poporodní kila, huš huš!), přidávám první půli dvacáté kapitoly. Nejprve budou líčeny události všem dobře známé. Následně další, ale z Desgrezova úhlu pohledu. Myslím, že jedna postava, obecně vnímaná jako spíše nesympatická, by si po dnešku mohla získat Váš soucit. Hospoda U Tří holí a návštěva lázní zase příště .


Minule jsme zcela zapomněli na hudební doprovod, a tak přidávám nyní, neb píseň ladí i s tím, co aktuálně prožívají Angelika a její advokát . Ovšem víme, že na konci ten šach mat čeká je i Joffreye...

Spirituál Kvintet: Za svou pravdou stát - https://www.youtube.com/watch?v=Raw7kaCtfp8


Márnice ve Velkém Châteletu

Informace o praxi v Châteletu jsem převzala z jediné česky vyšlé detektivky o Nicolasi Le Flochovi (Jean-François Parot: Spiknutí v ulici bílých pláštů. Praha: Brána, 2014, ISBN 978-80-7243-703-0).

Dále pak odtud:
http://www.nicolaslefloch.fr/Lieux/Chatelet.htm
https://fr.wikipedia.org/wiki/Grand_Châtelet#La_morgue
http://www.nicolaslefloch.fr/Lieux/Morgue.html
https://www.histoires-de-paris.fr/morgue-du-chatelet/

(Škoda, že ta stránka věnovaná Le Flochovi již není aktivní... )

Tohle pokračování bylo perfektní. Věděla jsem, jak chvíle, kdy jde Angelika žádat o milost pro Joffreye, prožívá Angelika, ale být ve stejnou dobu s Cerbalaudem, jejím švagrem, sestrou a Desgrezem, kteří se strachují o její život, bylo skvěle popsané.Netušila jsme, že Angeliku hledal i Cerbalaud v márnici v Châteletu.

Připomněla jsi, jak Joffrey zpíval den před zatčením králi. Když jsem tuto část kdysi četla, vzpomínám si, že jsem si pomyslela, jak byly tyto dva okamžiky pro krále asi ponižující :

„Zazpíváte nám?“ zeptal se král.
Joffrey de Peyrac se zachvěl. Obrátil k Ludvíkovi XIV. povýšený pohled jako na cizince, který mu nebyl představen. Angelika se vylekala. Vzala ho za ruku.
„Zazpívejte pro mě,“ zašeptala.
Hrabě se usmál a pokynul Bernardovi d’Andijos, který rychle vyšel ven.

.........Chvíli se probíral strunami a pak zpíval staré písně v languedockém nářečí nebo známé milostné popěvky.
Nakonec se vztyčil v celé své výšce, posadil se k infantčiným nohám a spustil španělskou písničku v ďábelském tempu, plnou drsných arabských výkřiků, v níž zněla veškerá vášeň Iberského poloostrova. Během vřelého vystoupení mladá královna odložila neproniknutelný výraz, který se snažila na veřejnosti zachovávat po vzoru svého otce. Víčka se jí zachvěla a její krásné oči se rozzářily.

Těším se ke Třem holím.

Tereza píše:

Připomněla jsi, jak Joffrey zpíval den před zatčením králi. Když jsem tuto část kdysi četla, vzpomínám si, že jsem si pomyslela, jak byly tyto dva okamžiky pro krále asi ponižující

Pro chudáka Ludvíka toho bylo - v souvislosti s Peyrakovými - ponižujícího mnohem víc . Vždyť i to setkání v Louvru dopadlo tak, jak dopadlo, neboť:

Přinutila se vzhlédnout. Ludvík XIV. byl vážný a neproniknutelný. Jako by si nedokázal vybavit jméno návštěvnice, ačkoliv mu ho Vznešená slečna před několika okamžiky ohlásila. Angelika cítila, jak pod jeho chladným pohledem tuhne.
Nevěděla, že Ludvík XIV. nezdědil prostotu svého otce Ludvíka XIII., ale zato jeho nesmělost. Měl vášnivě rád nádheru a pocty, a tak se snažil ze všech sil potlačit pocit méněcennosti, který se vůbec nehodil k jeho postavení. Přestože už byl ženatý a navíc záletný, kdykoliv se octl o samotě se ženou, a především s krásnou ženou, vždycky ztratil sebejistotu.
A Angelika byla krásná. (...)

Při opětovném čtení mne pak zarazilo, jak je v textu několikrát naprosto zřetelně řečeno, že za celým tím čarodějnickým procesem stojí Fouquet. Člověk má - možná kvůli vzpomínce na pod kůží zaryté filmy - tendenci neustále vinit krále, ale i Malý Výsost, když se Angeliku snaží sprovodit ze světa, ji informuje, kdo za tím vším stojí:

„No, když stejně za několik okamžiků už nebudete naživu, nevím, proč bychom byli zbytečně nelidští," řekl sladce. „Nejste tak nevědoucí, madame, jak se tváříte. Velmi dobře víte, na čí rozkaz jsme tady."
„Král?" vykřikla Angelika a předstírala respekt.
Filip Orleánský pokrčil útlými ramínky.
„Král je nanejvýš schopen poslat do vězení lidi, na které žárlí. Ne, madame, nejde o Jeho Veličenstvo."

„Je to kvůli panu Fouquetovi?"
Králův bratr nebyl s to zadržet spokojený úsměv.
„Takže se vám vrací paměť? Víte tedy, proč pan Fouquet tak trvá na vašem mlčení?"
(...) „Co bylo, bylo," řekl váhavě. „Od té doby mě pan Fouquet zahrnul veškerým dobrodiním. Je správné, abych mu pomohl odstranit hrozbu, která nad ním visí. (...)"

Tereza píše:

Netušila jsme, že Angeliku hledal i Cerbalaud v márnici v Châteletu.

Toto vše je Angelice řečeno až u Tří holí:

"(...) Co vaše zranění?"
„I to už víte?"
„Patří to k povinnostem policisty a advokáta v jedné osobě. Ale přiznávám, že mi hodně pomohl tenhle pán."
Cerbalaud s očima rudýma nevyspáním a s voskovým obličejem odvyprávěl konec tragédie, do níž byl nejpodivnější náhodou také zapleten.

Mne spíše zarazil ten Kouassi-Ba. O tom, že byl s Angelikou v Louvru, je v daný večer jen nenápadná zmínka:

Všechno je ztraceno... a je to má vina. Ztratila jsem Joffreye, opakovala si Angelika.
Vyděšeně běžela chodbami Louvru. Hledala Kouassi-Ba. Chtěla vidět Vznešenou slečnu...
Její vystrašené srdce marně volalo na pomoc spřízněnou duši. Postavy, které míjela, byly hluché a slepé — nejasné loutky z jiného světa.
Stmívalo se, blížila se říjnová bouře, která rozechvěla okna, rozhýbala plameny svíček, hvízdala pode dveřmi a rozevlála závěsy.
Sloupoví, galerie, slavné stíny obrovských schodišť, pozlacené truhlice, průchody a dlaždice, pilíře... Angelika bloudila Louvrem jako temným lesem, jako smrtícím labyrintem.
V naději, že najde Kouassi-Ba, sestoupila po schodech a došla na vnitřní dvůr. Musela couvnout před lijákem, narážejícím se svištěním na budovu.

Vše mnohem víc vyplývá z dalšího děje, až když se Kouassi-Ba objeví v Templu a vypráví, co se onu noc dělo a jak potom přežíval na ulici:

Angelika už otevírala ústa, aby se tomu podivnému prohlášení podivila, když je přerušil jakýsi zvláštní hluk, podivné, jakoby zvířecí chrochtání přicházející ze schodiště.
Paní Scarronová otevřela dveře, ale hned je zase rychle přibouchla.
„Bože můj, na schodech je démon!"
„Cože?"
„Je úplně černý."
Angelika vykřikla a vrhla se na práh.
„Kouassi-Ba," zavolala.
„Jo, to já, mlostpani," odpověděl Kouassi-Ba.
Vynořil se z tmavého schodiště jako přízrak. Na sobě měl hadry svázané provázky, pleť našedlou a unavenou. Ale když zahlédl Florimonda, vyrazil divoký pokřik, vrhl se k dítěti a radostně poskakoval.
Françoise Scarronová zděšeně vyběhla a zavřela se ve svém pokoji.
Angelika složila hlavu do dlaní a zamyslela se. Kdypak... kdypak vlastně Kouassi-Ba zmizel? Už si nevzpomínala. Všechno se jí pletlo. Konečně si vybavila, že ji doprovázel do Louvru toho příšerného rána, kdy se setkala s králem a málem zemřela rukou samotného vévody Orleánského. Od té chvíle — musela si to přiznat — na Kouassi-Ba úplně zapomněla.

Že na něj zapomněla, je sice kruté, ale s ohledem na všechny ty události, které prožila i pochopitelné. (Byť za Margot dala minimálně sloužit zádušní mše.) Ale divím se, že na něj zapomněli i všichni ostatní, kteří o jeho existenci věděli?

Penelopo, tohle pokračování se moc moc povedlo.
Propojení Angličtina boje za svobodu a záchranu Joffrey propojené s Desgrezovým příběhem je perfektní. Těším se na, další vyprávění.

Mimi a Terezo, děkuji za pochvalu. A že jste to Vy, dodávám konec kapitoly. Výběr odpovídajícího hudebního doprovodu je na čtenářích.

Úvodem se omlouvám všem skalním vyznavačům kánonu za jistou úpravu Desgrezovy repliky. Desetkrát uškrcenou, dvakrát utopenou a stokrát pohřbenou jsem použila v textu výše a nechtěla jsem se nyní opakovat.

Pokud bych měla parafrázovat nedávno shlédnutý film S tebou mě baví svět, Angelika v lázních Desgrezovi (a všem ostatním okolo, včetně Sorbonny) ukáže Sedmý div světa. U Desgrezových úvah na toto téma jsem se inspirovala i Terezinou fikcí o pánech Gaskoňcích, kteří i toto téma probírají velmi otevřeným způsobem .

Příznivci rodiny de Sancé budou snad rádi za opětovné setkání s Gontranem a blížící se seznámení se s Raymondem. A pozorní čtenáři, kteří znají mé ostatní fikce, jistě pochopí narážku a odhalí totožnost drobné dámy, která si také po atentátu na Angeliku u Tří holí zdřímla.

Opět báječné pokračko!
Snad se nebudeš Penelopo zlobit, když postřehy přidám později.
Jen jeden dotaz - kdo je dáma, co se bavila opičkou?
Pokud je to známá osoba,mám v hlavě vymeteno .

Pokračování bylo stejně výborné jako předchozí část. Těším se na další.
Drobná paní v krčmě, no mám svūj nápad, ale nechám zatím prostor i ostatním.

A máme tu kus jednadvacáté kapitoly. Proč se jmenuje tak, jak se jmenuje, bude odhaleno v druhé části.

Jelikož mám trochu výčitky, že první půle kapitoly je hlavně líčením toho, co již z kánonu známe (když já se nechtěla vzdát té repliky o mandlích, která se objevuje v Integrale!), učinila jsem důkladné rešerše o Templu. Prvotně jsem hledala onu Caesarovu věž a jak to tak bývá, s jednou stránkou na mne vyskočily další a další. A tak jsem nakonec našla nejen vyobrazení Caesarovy věže, "v jejímž stínu měli jezuité pohodlný dům", ale i plánky a makety Templu.


Temple:

Komplex Templu se nacházel nedaleko čtvrti Marais, kde Angelika zakotvila v ulici Franc-Bougeois coby paní Morensová, když zbohatla prodejem čokolády. Marais si dodnes uchovalo kouzlo starobylosti, neboť je to téměř jediné místo v Paříži, kterého se nedotkla Haussmannova přestavba. Stávaly zde paláce královské (Saint-Pol a des Tournelles), ale i šlechtické. Čtvrť sahala od dnešního náměstí Chatelet až po Arsenal, a když vznikal systém dnešních arrondissementů, byla rozdělena do dvou z nich. Severní část, oddělená ulicemi Franc-Bourgeois a Rambuteau, připadla do III. obvodu, jižní část se stala IV. obvodem. Třetí obvod by bylo možné označit jako tajemný a ač uličky kolem Réamurovy ulice a rue de Turenne mají často minimum půvabu, patří tato místa k historicky nejvýznamnějším v Paříži. Ve 13. století zde byl stále ještě venkov, bažiny, pole a hrstka vinic, několik osamělých domů. Král Ludvík VII. zde poskytl půdu řádu templářů a o nějakých padesát let později za Filipa II. Augusta už zde stál Villa nova Templi, jemuž se zkráceně začalo říkat Temple a o něco později Enclos du Temple. Ačkoli Temple brzy pohltilo rozrůstající se město, stále zůstal "státem ve státě".

Temple se zpočátku nejvíce podobal mohutnému středověkému hradu. V jeho centru stál obrovitý donjon se čtyřmi kulatými věžemi, po každé v jednom rohu, který byl postaven kolem roku 1212. Donjon byl sídlem velmistra a byla zde uložena pokladna řádu. Nacházel se přibližně v místech dnešního square du Temple. V okolí donjonu, v uzavřeném prostoru označovaném jako "enclos", začaly vznikat ulice, náměstí, kostely i parky. Kolem roku 1621 nepravidelný obdélník pokrýval již území o rozloze 120-150 ha a byl naprosto soběstačný i ekonomicky. Stávala zde jatka i tržiště. O tom, o jak velký komplex šlo, si lze udělat představu z názvů dnešních ulic, které v sobě nesou slůvko "Temple": bulvár du Temple, Faubourg-du-Temple, Vieille-du-Temple, Font-du-Temple...

Druhá polovina 13. století v Paříži se odehrávala ve znamení Templářů, jejichž moc rostla úměrně s jejich bohatstvím díky šikovné finanční politice. Francouzští králové se u nich rychle zadlužují, a tak Filip IV. Sličný, který dobře pochopil, že templáři ohrožují královskou moc, nechal nejprve pozatýkat všechny Židy a poté obrátil svoji pozornost k templářům. 13. října 1307 jsou pozatýkáni všichni nacházející se tou dobou na území Francie, a jejich velmistr Jacques de Molay je v březnu 1314 upálen. (Mimochodem: onoho 13. října byl pátek, a proto je "pátek třináctého" od té doby považován za smolný den.)

Temple sám o sobě zásahem proti templářům neutrpěl. Některý movitý majetek sice zabavil král, ale větší část svěřil do správy Řádu milosrdných bratří sv. Jana Jeruzalémského, z něhož se později vyvinul Řád maltézských rytířů. Součástí enclos v té době byly velkopřevorův palác, budovy kláštera, kostel, hřbitov, donjon, špitál a budova vězení. V roce 1667 začal velkopřevor Jacques de Souvré Temple přestavovat, vznikly zde nové ulice, domy a paláce. Klášterní zahrada se otevřela veřejnosti, i když do ni mohli vcházet hlavně ti, kteří bydleli v prostorách Templu.

Angelika se zapsala na radnici pod nenápadným jménem paní Martinová. Nikdo se jí na nic neptal. Další dny se těšila z nového, ale příjemného postavení mladé matky ze skromného prostředí, která navazuje vztahy se sousedy a nemá jiné starosti než pečovat o své dítě. Jedla u stolu ve společnosti paní Cordeauové a jejího syna, patnáctiletého chlapce, který se něčím učil ve městě, a starého zkrachovalého obchodníka, jenž se v Templu skrýval před věřiteli.
„Mé životní neštěstí je," vykládal ochotně, „že mě otec a matka špatně vychovali. Ano, madame, naučili mě být čestný. To je nejhorší chyba, které se může člověk dopustit, když chce obchodovat."

Françoise d'Aubigné jí řekla, že se nastěhovala do Templu, protože tady může bydlet tři měsíce a neplatit činži. Je totiž úplně na dně a hrozí jí, že ji věřitelé nechají vyhodit na ulici.

Byl to vůbec svět sám pro sebe. Na území Templu neplatily zákony koruny, ale zákony diktované velkopřevorem. Mohli se zde skrývat lidé, kteří prchali před královou spravedlností, ačkoli jakýsi řádový "výbor" zkoumal jejich minulost a neumožňoval pobyt vyslovených zločinců či uprchlých vězňů.

Matka Cordeauová na ni křikla:
„Je u vás nějaký úplně černý mužský?"
Angelika seběhla ze schodů.
„Ano, paní Cordeauová. Je to Maur, můj... můj bývalý sluha. Moc hodný chlapec..."
Ctihodný muž se představil jako rychtář Templu, který má za úkol vykonávat tu jménem opata spravedlnost. Řekl, že není možné, aby tu Maur zůstal, navíc když mu hlásili, že je oblečený jako žebrák.
Angelika ho dlouze přesvědčovala a nakonec se zaručila, že Kouassi-Ba opustí pevnost před půlnocí.

Ale jednoho odpoledne si ji dal zavolat rychtář z Templu, pověřený správou pevnosti.
„Dcero," řekl jí bez obalu, „jsem nucen vám jménem pana opata oznámit, že musíte opustit Temple. Víte přece, že přijímá pod svou ochranu pouze ty, jejichž pověst nemůže uškodit dobrému jménu jeho malého společenství. Musíte tedy odejít."
Angelika už otevírala ústa, aby se zeptala, co jí vyčítají. Pak ji napadlo, že se vrhne k nohám vévody de Vendome, velkého opata. Nakonec si ale vzpomněla na králova slova: „Už o vás nechci nikdy slyšet."
Takže tedy vědí, kdo je. Možná se jí bojí ještě i teď... Pochopila, že je marné žádat jezuity, aby jí pomohli. Pomáhali jí, když bylo o co bojovat. Ale teď jsou kostky vrženy. Budou držet stranou všechny ty, kteří se jako Raymond kompromitovali v té trapné záležitosti.
„Dobře," procedila mezi zuby, „odejdu z pevnosti před půlnocí."
„Vím, že jste si zaplatila nájemné," řekl rychtář, který si vzpomněl na spropitné, které mu strčila kvůli Kouassi-Ba. „Nemusíte tedy platit ,odchodné'."

Později specifická jurisdikce Templu umožnila jisté uvolnění mravů, kdy se zde hrálo divadlo, v sálech velkopřevorství se pořádaly "galantní slavnosti" a královští dvořané se zde mohli scházet s dámami velkého světa. Z pochmurné pevnosti se Temple začal stávat místem, kde bylo možné potkat spíše módního světáka než asketického mnicha. Jistý abbé Chaulieu, jemuž se neřeklo jinak než "Anakreón Templu" tu pořádal proslavené večeře. K jeho stolu chodívala madam de Maintenon, Ninon de Lenclos, La Fontaine a další. Se starými pořádky však končila i éra Templu.

S pádem Bastily dorazila revoluce a Temple se stal vězením královské rodiny. Většina budov byla během Revoluce zbořena, roku 1805 zmizely hradby, o pět let později nechal Napoleon zbořit i starý donjon. Nejdéle odolával velkopřevorský palác, který definitivně z mapy Paříže zmizel za Napoleona III. Na jeho místě byla postavena budova radnice III. obvodu a místo donjonu vzniklo náměstí s parkem.

(Jiří Žák: Co ještě Paříž neřekla. Brno: JOTA, 2004)


A nyní avizovaný obrazový doprovod a informace (ve francouzštině):

https://fr.wikipedia.org/wiki/Maison_du_Temple
https://www.tombes-sepultures.com/crbst_1717.html
http://histoiredumarais.canalblog.com/a ... 89799.html (o tom, kde se Temple nacházel - mapky současných ulic)
https://fr.wikipedia.org/wiki/Maison_du_Temple
https://fr.wikipedia.org/wiki/Tour_du_Temple (na stránce odkaz na mapu s půdorysem Templu)
http://www.cosmovisions.com/monuParisTemple.htm
http://www.europexplo.fr/les-templiers- ... istorique/

Caesarova věž je moc hezky vidět zde:
https://www.passion-patrimoine.fr/spip.php?article9 (obrázek v podkapitole La Villeneuve du Temple, Césarova věž je označena číslovkou 1)
https://www.templedeparis.fr/2017/07/31 ... s-en-1450/ (hranatá věž zhruba uprostřed obrázku, mezi kostelem sv. Marie a donjonem)
http://www.cosmovisions.com/monuParisTemple.htm

Mnoho parádních obrázků (i když hlavně pak z 18. století) je na fóru věnovaném Marii Antoinettě: http://marie-antoinette.forumactif.org/ ... iie-siecle
(Jen POZOR!!! Pokud byste obrázky chtěli rozkliknout, začne vás to házet na nějaké pornografické stránky!)

A na závěr krásné VIDEO (klášter Templu kolem roku 1550):
https://www.facebook.com/grez.productio ... 423996880/

Pokud by měl někdo zájem, články i obrázky mám postahované a mohu poslat.


Nedá mi to, abych sem nevložila úryvky, které hezky dokreslí prohlížení obrázků a sledování videa:

Když procházeli vysokými hradbami Templu, na nichž se tyčily střílny a soubor gotických věží, kterým dominovala pochmurná hradní věž, netušila Angelika, že se octla v jediné části Paříže, kde je člověk naprosto bezpečný a svobodný.
Tahle pevnost, která kdysi sloužila jako útulek bojovných mnichů, jimž se říkalo templáři, a později maltézským rytířům, se mohla chlubit starobylými privilegii, před nimiž se skláněl i král: Neplatily se tam daně, nesahala sem žádná státní ani policejní pravomoc a nemajetní dlužníci tu nacházeli útulek před pronásledováním. Už po několik generací patřil Temple francouzským královským levobočkům. Současný opat, vévoda de Vendome, byl přímým potomkem Jindřicha IV. a jeho nejslavnější milenky, Gabriely ďEstrées.
Angelika, která neznala zvláštní postavení tohoto městečka stojícího osaměle v srdci Velkého města, se necítila zrovna příjemně, když přecházela padací most.
Ale na druhé straně klenutých vrat panoval překvapivý klid.
Temple už dávno ztratil své bojové tradice. Zůstal jen klidný útulek, který nabízel svým šťastným obyvatelům nejrůznější výhody pro život zároveň osamělý i světácký. Směrem k aristokratické čtvrti viděla několik kočárů, které stály před nádhernými paláci de Guisů, Boufflerů a Boisbourdanů.

Při procházkách se Angelika vyhýbala místu, kde stály krásné paláce, v nichž buď dobrovolně nebo ze šetrnosti žily bohaté a vážené osobnosti, které se usadily v templářském klášteře. Trochu se bála, že by ji návštěvníci a návštěvnice, jejichž kočáry hlučně projížděly branou, mohli poznat. Především se však nechtěla začít litovat. Bylo lepší přerušit všechny styky se svým bývalým životem — ostatně nebyla snad ženou ubohého vězně, kterého všichni opustili?

Jednoho rána se s Florimondem vracela z procházky od vysoké hradní věže. Narazili tam na stádo koz, které pasáček z Belleville často přiváděl do Templu. Nechával je pást na rozlehlé louce u vysoké věže a dojil je postupně tak, jak žádali zákazníci. Podle něj bylo kozí mléko výborné pro kojné a oslí „pro osoby zesláblé rozmařilým a prostopášným životem". Přestože Angelika naprosto nebyla ten poslední případ, často si kupovala džbánek oslího mléka.


Carreau du Temple:

Náměstí, kde bydlela Angelika (a kde Anna s Desgrezem nakupovali v 9. kapitole):

Téhož večera se Angelika se synkem přestěhovali do skromného bytu vdovy Cordeauové na Carreau du Temple.
Tak se jmenovalo náměstí s tržištěm, kde se usídlili obchodníci s drůbeží, s rybami, s masem, česnekem, medem a řeřichou. Každý z nich měl za malý poplatek rychtáři právo se tu postavit a prodávat za cenu, jakou chtěl, bez daní a další kontroly.

Dost mne zaujaly ty šlechtické paláce v Templu a při hledání informací o Tržišti jsem narazila na informaci, že v 17. století zde skutečně vzniklo mnoho paláců aristokracie i měšťanstva.
Tržiště s názvem Carreau du Temple existuje i dnes, jedná se ale o nově postavené zastřešené pavilony

http://pietondeparis.canalblog.com/arch ... 25290.html

PenelopaW píše:

Byl to vůbec svět sám pro sebe. Na území Templu neplatily zákony koruny, ale zákony diktované velkopřevorem.

Toto je hodně zajímavá informace v návaznosti na La Reynieho: Je nutné brátv potaz, že když nastoupil do funkce, sváděl velké kompetenční spory nejen s civilním soudcem z Chateletu, ale i s městskými konšely, a jeho pravomoci nesahaly na celé město. Nejen Temple, ale i jiné části města totiž měly vlastní specifická práva a postavení, takže přestože rozprášil Dvůr zázraků, nemohl La Reynie (a ) zabránit tomu, aby se před ním zločinci neukryli v Templu nebo Saint-Germain-des-Prés. Když pracujeme s touto informací a podíváme se, čeho všeho policejní ředitel nakonec dosáhl, musíme smeknout.

PenelopaW píše:

krásné VIDEO (klášter Templu kolem roku 1550):
https://www.facebook.com/grez.productio ... 423996880/

Výběr několika obrázků, které mají návaznost na události v kánonu .

Je to už delší doba, kdy jsem přečetla všechny knihy o Angelice, takže mi některé pasáže pochopitelně vypadly. Tentokrát jsem si znovu přečetla ty části, kterých se toto pokračování týká. Líbilo se mi prolínámí originálního textu s Desgrezovými úvahami a některé detaily, které příběh doplňují. Třeba to, jak Desgrez nesl malého Florimonda do Templu v náruči.

A nedá mi, abych nepřipojila dojemný text, který jistě Penelopě ve fikci bude chybět, neboť se týká Angeličina soukromí, když Desgrez z Templu odešel :

Jakmile Desgrez a Gontran odešli, mladá žena nakrmila dítě a uložila ho do kolébky. Florimond fňukal, volal Barbe a své malé bratrance. Aby ho potěšila, začala mu zpívat písničku o zeleném mlýnku, kterou měl rád. Zranění ji skoro nebolelo a péče o dítě ji rozptýlila. Přestože byla zvyklá mít kolem sebe mnoho služebnictva, prožila poměrně chudobné dětství, takže ji nevyvedlo z míry, že přišla o poslední služku.

A ohromně mě potěšilo, jaké falešné jméno si Angelika na radu Desgreze vybrala.

Těším se na pokračování.

Penelopo, připojuji se k Tereze a tleskám Ti.
Jako vždy super propojení kánonu a fikce. Také já si opakují událostí z Angličina života v Paříži po Joffreyově uvěznění. Jsem moc zvědavá, jak budou probíhat dalšį setkání Desgreze a Anny.
Už se mi po ní trochu stýská.
Těším se na další vyprávění.

Děkuji. Jsem ráda, že jsem Vás přivedla zpět ke čtení a "ad fontes" .

Tereza píše:

Líbilo se mi prolínání originálního textu s Desgrezovými úvahami a některé detaily, které příběh doplňují. Třeba to, jak Desgrez nesl malého Florimonda do Templu v náruči.

Co se originálního textu týče, snažím se úryvky vybalancovat, abych jen nepřepisovala knihy AG. Snad se zatím daří a snad se bude dařit i nadále .

S replikami jako takovými je to problém, neb v původním vydání Čs. spisovatele a v Integrale se mnohdy liší nejen slovosled, ale i použitá slova. Kupříkladu tam, kde se Desgrez vyznává Angelice, že skončí jako "škrabák" je v Integrale uvedeno "darebák". Anebo nyní, když jsem si rekapitulovala Angeličino setkání s panem Clopotem, tak písař v Integrale výslovně uvedl, že na proces se může čekat klidně 20 let - což v původním vydání není. Tam o 20 letech, kdy by Clopot nechal Joffreye zavřeného ve vězení, mluví až sama Angelika.

Jsem ráda, že Vás těší detaily! V mnoha momentech jsem přemýšlela nad tím, co dělaly ostatní postavy, když autorka sledovala jen Angeliku. U stěhování do Templu je jen vágně uvedeno, že "téhož večera se Angelika se synkem přestěhovali do skromného bytu vdovy Cordeauové na Carreau du Temple" a až později je zmínka, že "Desgrez s Gontranem odešli". Tudíž jí Ti dva museli být nápomocni. (Na rozdíl od vlastní sestry a švagra, kteří - když nic jiného - disponovali nosítky a sluhou, který mohl něco odnést...) Když pak byla nucena Temple opustit, "vrátila se domů, naskládala do malého koženého kufříku všechno, co jí zbylo, zabalila teple obě děti a naložila je na vozík, který jí posloužil už při prvním stěhování."
Původně jsem ji chtěla nechat jet od Hortenzie povozem, na kterém by se všichni vezli a Gontran šel vedle nich, ale pozdější zmínka o vozíku mi vnukla jinou ideu. A těhotná ženská přece nebude vláčet vzrostlé batole .

Tereza píše:

nedá mi, abych nepřipojila dojemný text, který jistě Penelopě ve fikci bude chybět, neboť se týká Angeličina soukromí, když Desgrez z Templu odešel

Ano, zatímco se Angelika zabydlovala, Desgrez už byl na cestě do rue Jean-Beausire .
Ten úryvek na mne naopak působí velmi optimisticky - mám z něj pocit, že Angelika se po těch vypjatých atentátových dnech ocitla v teple, bezpečí, najedená a na nějakou dobu zajištěná. Pro mne je mnohem drsnější a jímavější její odchod:

„Jdeme na procházku, mami?" zeptal se Florimond.
„Vracíme se k tetě Hortenzii."
„Uvidím zase Babu?"
Tak říkal tehdy Barbe.
„Ano."
Vesele zatleskal a nadšeně se rozhlížel kolem.
Angelika tlačila vozík ulicemi, kde se bahno mísilo se zbytky roztálého sněhu, a pozorovala obličejíky svých dětí, které se k sobě tiskly pod teplou pokrývkou. Osud těch křehkých bytostí ji tížil jako olovo.

Ten protiklad dětského nadšení a jejího vědomí, že odcházejí nejen do mrazu, ale hlavně do nejistoty... A pak "přivítání" u Hortenzie...

Tereza píše:

A ohromně mě potěšilo, jaké falešné jméno si Angelika na radu Desgreze vybrala.

Manžel nebo některý ze synů se jmenuje Martin?

mimi píše:

Jsem moc zvědavá, jak budou probíhat další setkání Desgreze a Anny.
Už se mi po ní trochu stýská.

Nejpozději v neděli se dočkáš .

Penelopo, nucený odchod z Templu, ten já řadím mezi nejdojemnější a nejsmutnější scény. Už po prvním přečtění se mi dostal pod kůži.

mimi píše:

Jsem moc zvědavá, jak budou probíhat dalšį setkání Desgreze a Anny.
Už se mi po ní trochu stýská.

A máš to tam!

Polohu, která je u nás označována jako "na koníčka", Francouzi mnohem lyričtěji označují jako "pozici Andromachy" - ne nadarmo se říká, že tenhle národ je národem lásky .

Andromaché byla manželkou trójského prince Hektóra a dle dochovaných bájí se právě takto se svým mužem milovala. V rámci studia jsem louskala i Illiadu, ale na explicitní popis jsem nenarazila. Z parafrází příběhů vím jen to, že před bojem se Hektór se svojí manželkou miloval, a tyto pasáže patří mezi Homérovy nejkrásnější. Anna jako vzdělaná dívka narážku samozřejmě ihned pochopila.

http://www.elle.fr/Love-Sexe/Sexualite/ ... que-118022
Protože mi přece jen jistá cudnost brání, doporučuji text zkopírovat a hodit do překladače. I z otrockého překladu Google translate je zjevné, co dělalo domácí trojské služebnictvo, zatímco Andromaché "cválala" .

Pro ty, kteří s řeckými mýty nejsou tak dobře obeznámeni, doporučuji zejména Zamarovského knihu Bohové a hrdinové antických bájí: https://www.databazeknih.cz/knihy/bohov ... baji-15605

Info i zde:
https://cs.wikipedia.org/wiki/Andromaché
https://cs.wikipedia.org/wiki/Hektór
https://cs.wikipedia.org/wiki/Odysseus
https://cs.wikipedia.org/wiki/Agamemnón
https://cs.wikipedia.org/wiki/Kirké

Penelopo, podařilo si Ti velmi pěkně navázat na děj z kánonu.
Desgrez opět navštívil Annu a skončilo to oboustrannou spokojeností.
Ovšem od té doby co tráví stále více času ve společnosti , tak tomu propadá.

O většině novinek týkající se kauzy pana de Peyrac Anně při každé z návštěv referoval, ale zdaleka jí nesvěřoval vše. Je otázkou, zda by se něco změnilo, kdyby jí prozradil, že v pozadí uvěznění hraběte stojí postava vikomta de Vaux, protože ač se dívka nedobrovolně stala strážkyní tajemství pánů Colberta, Hervarta a Talona, Fouquetova pozice byla v tuto chvíli naprosto pevná a snad nikdo v království si nemohl připadat tak bezpečný jako on. To, že před rokem někdo začal plánovat jeho pád neznamenalo, že Fouquet do rozpoutání soudního procesu padne. Rozhodně by se ale změnilo vše, kdyby jí řekl o svých stále častějších myšlenkách na krásnou kouzelnici Kirké, hraběnku de Peyrac. Před vnitřním zrakem se mu opět promítly sametově hebké obliny a svůdná úžlabinka mezi nimi, přímo vybízející, aby do ní zabořil nos. Kdyby ho žádala, aby jí po dobu dvanácti měsíců dělal společníka na ostrově Aiaia, ani by předtím nemusela měnit jeho přátele ve vepře. Vedle spící Anny se ty představy snažil zahnat, přesto však než usnul, v duchu znovu zaslechl něžný šepot: „Jste nesmírně hodný, Desgrezi.“

Anna mnoho ví a zná, ale naštěstí neumí číst myšlenky. To je pro pana vlastně dobře.

V některém dřívějším příspěvku jsem psala, že by mě zajímalo, která událost definitivně zlomí Desgreze a způsobí trvalou slabost pro Angeliku. Pro sebe jsem tipovala, že to byla noc, kdy už bude Angelika Rošťákova milenka a kdy ji v chytí se Sorbonou.
Ale že to bude pohled na její prsa v lázních, tak to mě vážně nenapadlo. Přitom je to vlastně z hlediska chlapa naprosto logické.


„Pak byste ovšem vy byl Hektór, štít Tróje.“
Desgrez se tiše rozesmál. ....„Vždycky jsem chtěl být spíše Odysseem.“

Kdyby jen Desgrez tušil, že se díky procesu s Peyracem stal spíše Achilleem a jeho jediným zranitelným místem bude nikoliv pata, ale ta jedna jediná zelenooká žena.

Těším se na příští pokračování.

Jak píšeš, Mimi, pro Desgreze je jen dobře, že Anna neumí číst myšlenky. S ohledem na to, jak je hubatá na Mersona, se obávám, že by to neskončilo u inzultací verbálních .

Tereza píše:

V některém dřívějším příspěvku jsem psala, že by mě zajímalo, která událost definitivně zlomí Desgreze a způsobí trvalou slabost pro Angeliku. Pro sebe jsem tipovala, že to byla noc, kdy už bude Angelika Rošťákova milenka a kdy ji v chytí se Sorbonou.
Ale že to bude pohled na její prsa v lázních, tak to mě vážně nenapadlo. Přitom je to vlastně z hlediska chlapa naprosto logické.

Miluji Tvé postřehy! atím zlomený není, jen poblouzněný . Ale i to někdy stačí .

Tereza píše:

Kdyby jen Desgrez tušil, že se díky procesu s Peyracem stal spíše Achilleem a jeho jediným zranitelným místem bude nikoliv pata, ale ta jedna jediná zelenooká žena.

Achileus mne při psaní vůbec nenapadl a je to naprosto trefné!

Jinak pro tuto kapitolu nemáme žádný hudební doprovod...

Za to mne se zpětnou platností napadl jeden k Desgrezově básničce pro Annu (první sloky):

Karel Plíhal: Dopis https://www.youtube.com/watch?v=muvbCKsiffQ

Ač s úvodem kapitoly nejsem ale vůbec spokojená, nepřišla jsem zatím na to, jak ji přepsat, a tak vkládám konečnou verzi, co mám...
(Pokud by někoho napadl nějaký "upgrade", budu ráda za jakýkoli tip!)

Tentokrát opět události z kánonu nám dobře známé a já jen připomínám onen citovaný básníkův pamflet: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... =30#p24397


Mám k Vám, bystré a přemýšlivé čtenářky, velikou prosbu... Budu nyní předbíhat událostem, ale myslíte, že při setkání Desgreze s Joffreyem v Bastile

- mohl Desgrez (či Angelika ve svém dopise) prozradit Joffreyovi další těhotenství?
- přišla řeč i na pamflet básníka Špíny?

Ad první otázka:
V knize to není výslovně řečeno, až když se Angelika setkává s otcem Antoinem, který byl Joffreyovi přidělen jako zpovědník před popravou, žádá ho, aby se manžela zeptal, jak má dítě pojmenovat až se narodí. Dozvěděl se Joffrey tedy o jejím těhotenství až takto na konci (to už byla na začátku 9. měsíce)* nebo mu to napsala do dopisu / prozradil Desgrez při některé ze svých návštěv u vězně?

* Cantor se narodil v den popravy, a to 3 týdny před termínem porodu.

Ad druhá otázka:
Osobně si myslím, že na to nebyl čas, ale přijmu-li za svou fikci od Moirry (a to já udělám ráda), tak se pamflet do Bastily dostal... Mohl být Joffrey natolik zvědavý, že by pokořil hrdost a učinil na to nějakou narážku už tehdy? Nebo to nechal celé ty roky v sobě hlodat?

Policajt sa zamyslel.
Angelika mu nikdy nevysvetľovala čo sa vlastne vtedy stalo, a vlastne sa ani veľmi nebránila keď jej hovoril o tom pamflete, čo bolo u nej dosť nezvyčajné. Avšak jeho dlhý nos mu vravel že celkom iste v tom bolo niečo iné, ako že by mladá žena, celou svojou dušou milujúca svojho manžela, nebola mohla odolať šarmu niektorého z šľachticov.
- Myslím že vtedy ufúľaného básnika niekto nesprávne informoval....Povedal napokon.
- Bol som celý čas pri tom, teda viem ako vám vaša manželka bola oddaná, ako veľmi vás ľúbila.
Napriek tomu že ju na konci už všetci, a nebudem ani tajiť že aj vrátane mňa, prehovárali aby si zachránila aspoň vlastnú kožu, nechcela o tom ani počuť. Vravela že ostane pri vás až do samého konca.
V duchu si dlhoročný priateľ a strážny anjel Markízy anjelov húdol inú pieseň: Ty si blázon policajt. Vari mu tu nebudeš ťahať pod nosom medové motúzy.

Můj odpolední rituál s kávou, nohama na taburetu a něčím ke čtení se dnes díky Desgrezovi mimořádně vydařil.
Odpovím nejdřív na otázky :
- myslím, že o těhotenství Angeliky Desgrez Joffreyovi řekl. Svou teorii opírám o fakt, že v knize Angelika Desgrezovi výslovně nezakázala ( ), aby mlčel. Možná by tím sdělením dal Desgrez Joffreyovi větší motivaci pro boj v procesu
- kdybych chtěla J. d. P. pokořit, podstrčím mu pamflet k přečtení do vězení. Dobrá duše, která se popase na cizím neštěstí, se vždycky najde

Při četbě této části fikce mě zamrazilo. Protože tím okamžikem, kdy si Angelika přečetla pamflet a žádá pro Špínu oprátku, začal její boj proti proudu doby a její zelené naberou nádech nebezpečnosti. Škoda, že ji Joffrey v tuto chvíli a v této době neviděl. Další Angeličiny dny vlastně perfektně vystihla Musichetta :
...na Tvých rtech málokdy je vidět smích...

P.S. Kvůli Penelopině žádosti o odpovědi na dvě otázky mám tušení , že se blíží rozhovor dvou velkých mužů.

Po náročném pracovním dni byla fikce příjemné přivítání.
Teď odpovědi.
.Já jsem byla vždy přesvědčena, že v dopise Angelika Joffreyovi o tom, že čeká dítě, napsala. Vždyť to byla první možnost sice omezeného, ale přesto kontaktu.
S pamfletem si nejsem jistá, ale myslím, že ho Joffrey nečetl. Byl přece dost izolován. Jedině, že by mu ho podstrčil schválně některý z dozorců. Pokud by tomu tak bylo, tak by se Joffrey asi moc nedivil. Byl přece na útoky na svou osobu zvyklý. Boháč, který se dostal na dno, to je přece sousto pro autory pamfletů. Pro básníka byli on a Angelika boháči, které on ve svých básních doslova cupal na kusy.

Děkuji svým věrným čtenářkám a přispěvatelkám v této diskusi za jejich odpovědi!

Zajímavé je, že jste si ani jedna nepoložila otázku, co se chystá na Desgreze?

PenelopaW píše:

Děkuji svým věrným čtenářkám a přispěvatelkám v této diskusi za jejich odpovědi!

Zajímavé je, že jste si ani jedna nepoložila otázku, co se chystá na Desgreze?

Já jsem si ji položila a jsem samozřejmě zvědavá.
Ty nám ale stejně nic neprozradįš a budeme si muset počkat na další vyprávění.

PenelopaW píše:

Zajímavé je, že jste si ani jedna nepoložila otázku, co se chystá na Desgreze?

Proces ještě nezačal, jedině že by bouchly saze jeho Anne. Jinak jsem teda mimo

Těžko věřit, že to, co jsem dnes přidala, má ve wordu víc jak tři strany. Valem ale díky poznámkám pod čarou, na něž se alespoň stručně odkazuji:

Pierre Séguier:
https://en.wikipedia.org/wiki/Pierre_Sé ... =258570525
https://www.britannica.com/biography/Pierre-Seguier
https://fr.wikipedia.org/wiki/Pierre_Sé ... France.jpg
https://www.nationalgalleries.org/art-a ... lor-france
https://en.wikipedia.org/wiki/Pierre_Sé ... eguier.jpg
https://cs.m.wikipedia.org/wiki/Soubor: ... -1661).JPG
https://www.artsy.net/artwork/michel-la ... re-seguier



My už Séguiera z kánonu známe jako starce, ale z obrázků výše si lze udělat představu, jak vypadal v dobách, kdy měl ještě tmavé vlasy . Ta poslední rytina je asi nejvíc podobná tomu, jak mohl vypadat v časech Peyrakova procesu.

Denis Talon:
https://fr.wikipedia.org/wiki/Denis_Talon
https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... sselet.jpg
https://www.wikidata.org/wiki/Q3022940# ... du_roi.jpg
https://www.metmuseum.org/art/collection/search/352447



A jak se Vám, dámy, líbí Talon s tím přísným pohledem na obrázku z posledního odkazu? Anne Golon ho u soudu nevykreslila zrovna příjemně, ale na rozdíl od lehce zženštilého Fouqeta vypadá na těch rytinách jako docela pěkný mužský?

Mimochodem, Talon byl roku 1661 hlavním prokurátorem při soudním procesu s Fouquetem, který byl vždy jeho rivalem. Svoji kariéru nakonec ukončil v roce 1693, jako předseda parlamentu v Paříži.

Barona de Masseneau snad netřeba představovat?

V té chvíli dorazil protijedoucí kočár a skřípavě zastavil.
Vystoupil z něj tlustý mrtvičnatý muž, jemuž z krajkové vestičky s mnoha stuhami vyčnívala jen hlava, pokrytá stejnou vrstvou pudru jako prachu. Jeho nákladné oblečení tvořilo podivný kontrast k upocené tváři. Mával holí se slonovinovou rukojetí, na níž se skvěla saténová rozeta, a křičel: „Jak se opovažujete mlátit mé lidi? Copak nevíte, vy neotesanče, že máte co činit s předsedou toulouského parlamentu, baronem de Masseneau, pánem z Pouillaku a jiných statků? Žádám vás, abyste se klidil a nechal nás projet.“

(...)

Angelika v letu zahlédla zkřivenou tvář pana Masseneaua, mávajícího nazdobenou holí a křičícího: „Pošlu hlášení... Pošlu dvě hlášení... Pan de Orléans, languedocký guvernér, se všechno dozví... A královská rada.“

Séguier s Talonem Vás zanechali chladnými, takže doufám, že konec kapitoly Vás trochu vytrhne z letargie .

Píseň:
Jarek Nohavida - Dopisy bez podpisu
https://www.youtube.com/watch?v=mqoyTn3_T8U

Penelopo, tak jsem si přečetla obě pokračování. Ten pan Talon byl podle portrétu fešák, ale nelíbil se mi výraz v jeho očích. Nevím, jak to říci, ale působí tvrdě.

Další část odpovídá na otázku, jaké rozhodnutí čeká na Desgreze. Říkala jsem si, že to asi bude souviset s Annou. Myslela jsem, že to bude řešit až po prohraném procesu s hrabětem de Peyrac. Ono se mu to trochu hodí do krámu, jak se říká. Opustí oddanou dívku a přitom má omluvu, že ji vlastně chrání. Dělá to pro její dobro, což je také trochu pravda. Bojí se o přijít o svou nezávislost na ženách. Anna mu to ulehčovala, nemusel o ni bojovat. To ho prostě tolik nevzrušuje.

Vrátila jsem se po pár dnech do civilizace, dala si do kafíčka smetanu - a i tak mi to kafe při čtení fikce(teda dvou částí ) pěkně zhořklo. Na Desgreze jsem se naštvala. Uvědomila jsem si, že by oddanou Anne stejně opustil, i kdyby nedošlo k tomu nepříjemnému setkání se těmi třemi hajzlíky.
A pak mi blesklo hlavou, že je mu teprve dvaadvacet a také jsem si vzpomněla na vlastního syna a jeho naprosto pragmatický přístup k dívkám (označovaných za kamarádky), které se občas objeví po jeho boku a zkonstatovala jsem, že se ani po téměř čtyřech stoletích vzorec uvažování mladých mužů nijak nezměnil. Naštěstí. Prostě kdo není vybouřený a připravený na rodinný život, ať si užívá toho svobodného, co to dá.
A tak jsem zprvu pohoršení nad Desgrezem vyměnila za jisté polehčující okolnosti, které tak hezky vystihl W.M. :
https://www.youtube.com/watch?v=h_8OzH0TbZI

P.S. Ale stejně Desgrezovi věřím, že bude Anne stále zpovzdálí sledovat a jistit její bezpečnost.

Jsem povrchní, ale na Talonovi se mi nelíbí to znaménko / bradavice . Výraz v očích, zejména na obrázku z posledního odkazu, má dost přísný, až znepokojivý. Možná za to mohl rytec, možná byl opravdu tak nepříjemný, jak nám ho vylíčila AG

Nu a Desgrez... Uvidíme, jak to půjde od úmyslu k činům. Je to smutné, ale bez závazků je to užívání si vždy radostnější. Po svatbě se z toho už stávají povinnosti . Kdysi jsem pálila za jedním pánem, ale začal jevit zájem, až když mi začal nadbíhat jeho kamarád. Třeba něco takového zabere i tentokrát?

A ten Matuška...

Desgrez je skutečná postava, proto by bylo zajímavé vidět třeba jeho mladá léta než se oženil.
To se nesplní a tak si můžeme dovolit naše představy.

To je vlastně prima.

PenelopaW píše:

Jsem povrchní, ale na Talonovi se mi nelíbí to znaménko / bradavice . Výraz v očích, zejména na obrázku z posledního odkazu, má dost přísný, až znepokojivý. Možná za to mohl rytec, možná byl opravdu tak nepříjemný, jak nám ho vylíčila AG :

Na panu Talonovi mě zaujal i ten asi pořádně škrobený límec. Je na obou vyobrazeních v odkazech výše.. To je nějaká součást oděvu soudců nebo se jedná o něco běžného?

Terezo, pokud si prolistuješ nějakou publikaci o módě 17. Stoletį, tak ty límce najdeš na oblečení měšťanů i šlechticū.
Pokusįm se něco vyhledat na rytinách Václava Holara nebo obrazy Karla Škréty.

Ten strohý tvar- či střih - mě mate. Mužské límce z francouzského dvora mám totiž zafixované jako krásný krajkový doplněk á la Philippe du Plessis-Bellière.

Ty krajkové límce najdeme hlavně na portrétech šlechticů. Záleželo na postavení. Dvořan se podle mě jinak oblékal než soudce nebo třeba dobře situovaný měšťan.
Portrét Fridricha Falckého, to byl protestant, ale na parádu si potrpěl.

https://www.epublishing.cz/tajemstvi-ce ... losti-c-81

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ ... Hollar.jpg

Tereza píše:

Ten strohý tvar- či střih - mě mate. Mužské límce z francouzského dvora mám totiž zafixované jako krásný krajkový doplněk á la Philippe du Plessis-Bellière.

Nevím, jestli tu někde nefiguruje obrázek pana d'Aubray, ten měl taky takový fuj límec . Možná to skutečně souviselo s povoláním lidí od soudu, neb bohatí byli oba pánové dost na to, aby nosili i krajky?

https://murderpedia.org/female.B/b/brin ... photos.htm

PenelopaW píše:

Tereza píše:

Ten strohý tvar- či střih - mě mate. Mužské límce z francouzského dvora mám totiž zafixované jako krásný krajkový doplněk á la Philippe du Plessis-Bellière.

Nevím, jestli tu někde nefiguruje obrázek pana d'Aubray, ten měl taky takový fuj límec . Možná to skutečně souviselo s povoláním lidí od soudu, neb bohatí byli oba pánové dost na to, aby nosili i krajky?

https://murderpedia.org/female.B/b/brin ... photos.htm

Podobné límce mají na portrétech právě malíři Václav Hollar a Karel Škréta, nebo lidé na jejich portrétech. To nebyli soudci, ale třeba matematik s chotí.

PenelopaW píše:

Tereza píše:

Ten strohý tvar- či střih - mě mate. Mužské límce z francouzského dvora mám totiž zafixované jako krásný krajkový doplněk á la Philippe du Plessis-Bellière.

Nevím, jestli tu někde nefiguruje obrázek pana d'Aubray, ten měl taky takový fuj límec . Možná to skutečně souviselo s povoláním lidí od soudu, neb bohatí byli oba pánové dost na to, aby nosili i krajky?

https://murderpedia.org/female.B/b/brin ... photos.htm

Jen hypotéza: Možná, že v "civilu" nosili krajky a honosnější šaty, a jen na těch rytinách byli zpodobněni s límcem strohého střihu a bez ozdob a krajek. Ten, kdo pak na vyobrazení koukl, věděl, že dotyčný pán zastává nějakou funkci v soudnictví - něco jako atribut u svatých v ikonografii.

K Jardinovým kulinářským preferencím viz Markýza andělů 2:

„Copak že ses nebránil, chlapče?" zeptala se mladá žena a usedla k hluboké misce, do níž jí domácí právě nandávala hrachovou kaši, omaštěnou velrybím tukem.
(...) Byla doba půstu, a tak denně jedli vařené velrybí maso s hrachem, předvánoční postní jídlo chudáků.
(...) I přes poslední střízlivá slova si Angelika večer při přípravě Florimondovy večeře pozpěvovala a konečně ji zase zachutnal ten věčný kousek velryby matky Cordeauové.

Podle českého kalendáře má dnes svátek Anna a já jí naprosto bezcitně dám ke jmeninám fotbalový dárek...

Píseň pro tuto kapitolu:
Pepa Nos - Jak je Ti https://www.youtube.com/watch?v=LdaM0RN6bOA

Ačkoli trefná by byla i tahle, má oblíbená depresivní píseň. Když je mi na nic, používám ji jako terapii a hned je mi líp: https://www.youtube.com/watch?v=ysAoZ4CgcHM

Musím tedy říct, že jak jsem ten text měla napsaný hodně dlouho dopředu a zrovna u tohoto mi přišlo, jak bude snadné to napsat, nakonec jsem se docela zasekla a zjistila, že to taková legrace není. Po autorském přečtení (mí betačtenáři zoufale selhávají) mi to místy přijde takové patetické... ale je fakt, že k velké lásce trochu toho patosu patří, tak snad to není zas až tak zlé, jak se to zdá mně .

Tak. A je to.
Krutější rozchod jsem si snad ještě nikdy nepřečetla. Jistěže chtěl Desgrez Annu chránit a chápu, že ve své době neviděl vzhledem k společenské nerovnosti mezi nimi žádnou perspektivu jejich vztahu, ale stejně pálil těmi nejsilnějšími kalibry. Připravil se opravdu důkladně - co věta, to urážka, korunovaná výrokem a feně, co roztahuje nohy. Hajzlík jeden.
Nějak už mu po tomto výstupu ani nevěřím, že by někdy mohl za Annou přijít a kajícně se omluvit. A pokud k tomu náhodou někdy dojde , mohl by prosím nejdřív potkat Mersona a dostat přes hubu?

A tento začátek kapitoly se mi moc líbil :
Každý krok po úzkých schodech byl těžší než předchozí, s námahou zvedal nohy a měl pocit, jako kdyby stoupal na Golgotu. Protože však učinil rozhodnutí, které bylo pro oba nejlepší, a jež mělo dívku v konečném důsledku ochránit před mnohem horším osudem, než je zlomené srdíčko, musel věc dovést do konce a vztyčit nahoře svůj kříž.

Tereza píše:

Nějak už mu po tomto výstupu ani nevěřím, že by někdy mohl za Annou přijít a kajícně se omluvit.

Sama ho na kajícníka moc netipuji. Pokud někdy k nějaké omluvě a vysvětlení dojde , jistě to nebude s pokorou a pugétem...

Tereza píše:

A pokud k tomu náhodou někdy dojde , mohl by prosím nejdřív potkat Mersona a dostat přes hubu?

Jako vždy mi čteš myšlenky!

Náš hrdina ve snaze ochránit se rozhodl ubližovat co nejvíce. Chtěl, aby u Anny vyvolal ten nejhorší dojem a to se mu povedlo. Bude si ho pamatovat jako bezcitného hulváta a zapomįnánį pro ni bude lehčí.Využil vše, co se dalo. Na jeho obranu je nutné přiznat, že i on trpėl a neřįkalo se mu to lehce.
Anna mu na začátku chtěla něco sdělit a poradit se s ním. Co to asi bylo? Doufám, že se to brzy dozvíme.
Patetické mi tohle vyprávěnį nepřišlo. Desgrez spálil mosty , ale spálil je navždy?

mimi píše:

Anna mu na začátku chtěla něco sdělit a poradit se s ním. Co to asi bylo?

Mimi má ode mne pochvalu za všímavost . Otázky úmyslně ponechávám nezodpovězené

Po dlouhé odmlce přidávám začátek další kapitoly. Pokračování bude o víkendu, ale ještě to zdaleka nebude vše...

Bastila:

Přidávám obligátní výčet odkazů:

http://www.nicolaslefloch.fr/Lieux/Bastille.htm (FJ; stránka již neexistuje, ale díky way-back-machine se mi podařilo získat její text, který mohu zájemcům poskytnout)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bastila (ČJ)
https://fr.wikipedia.org/wiki/Bastille (FJ)
https://en.wikipedia.org/wiki/Bastille (AJ)

A nezapomeňme na plány a obrázky:

http://parismuseescollections.paris.fr/ ... rincipales
http://parismuseescollections.paris.fr/ ... rincipales
http://parismuseescollections.paris.fr/ ... rincipales
http://parismuseescollections.paris.fr/ ... rincipales
http://parismuseescollections.paris.fr/ ... let-1789-3
(veškeré obrázky z těchto stránek lze kliknutím na příslušnou ikonku zvětšit na celou obrazovku)

https://gallica.bnf.fr/ark:/12148/btv1b84423514/f1.item (možno stáhnout do počítače v JPG nebo PDF; viz příloha)

http://www.parislenezenlair.fr/histoire ... tml#page-1 (zde je mj. zajímavý obrázek Ludvíkova zatykače - lze si tak hezky představit, jak mohl vypadat ten Joffreyův)
http://pietondeparis.canalblog.com/arch ... 89496.html (mnoho obrázků a mapek)

Videa:

https://www.youtube.com/watch?v=JIEIBAkaLY0 (animace umístění pevnosti v současné Paříži a velmi stručná virtuální prohlídka, zahrnující pád Bastily: začátek na 0:50)
https://www.youtube.com/watch?v=cxCsXgF2GSk (velmi pěkné video zahrnující mj. průřezy pevností; zhruba na 2:08 začínají obrázky pádu Bastily a následuje její destrukce)

Printscreeny z videí samozřejmě mám, takže zájemci (Moirra??) se mohou hlásit .

-------------------------------

Co se týče mnou uváděných délkových jednotek, vycházela jsem z toho, že v 17. století se metrická soustava ještě běžně neužívala. Délka lokte se lišila dle oblastí, ale obecně činila kolem 1 metru, takže ve fikci počítejte 1 loket = 1 metr.

Když jsem se dočetla, že Bastila měla vlastní zvonici, chtěla jsem si trochu víc vyhrát s tím motivem zvonění. V knize totiž Desgrez Angelice říká, že návštěvu má domluvenou na poledne:

Její důvěra byla odměněná. Advokát se večer skutečně vrátil se dvěma výbornými novinkami: předali mu část spisů a dostal povolení navštívit vězně.
(...) Řekl, že půjde do Bastily zítra kolem poledne. S vězněm může mluvit jedině v přítomnosti správce, ale doufá, že později se mu podaří promluvit si s hrabětem de Peyrac mezi čtyřma očima.

Jenže, když se mi podařilo najít o zvonech krásný článek, zjistila jsem, že byly instalovány až roku 1784...

http://histoireduvaldepitres.blogspot.c ... tille.html

-------------------------------

O Bastile jako takové padlo již něco málo zde:

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... ila#p24439

Ráda bych tu zapadlou diskusi trochu rozdmýchala, neb na ní mi visí podstatná část kapitoly.

PenelopaW píše:

Aj napriek svojej neutešivej situácii videl pozitívne, že práve k Vianociam dostal milý darček. V tajnosti a za prísnych opatrení ho previezli z Bastily do väzenia Justičného paláca. A večer , keď po dlhých mesiacoch zložil svoje zmorené, vychudnuté a zoslabené telo na tvrdú lavicu, ďakoval osudu,že konečne nemusí spať schúlený na vhkej, stuchnutej slame v malej cele.

V noci, keď nevedel spávať , počúval štrkot reťazí, výkriky, náreky, úbožiakov ako on, rozliehajúce sa zo susedných ciel a mráz mu chodil po chrbte. Posledné dni už len ležal, nevládajúc niekedy ani zjesť nedefinovateľnú hmotu, podobajúcu sa na kašu, ani kúsok suchého chleba, ktorý mu hodili v polorozbitej miske na zem.

Tým, že sa ocitol v Justičnom paláci, znamenalo, že ho čaká súdny proces.

Když jsem si sestavovala osu událostí, které předcházely samotnému jednání před soudem, narazila jsem na to, že naopak v Bastile bylo s Joffreyem zacházeno dobře:

„Viděl jste ho?"
„Koho?"
„Mého muže."
„Oh ne! O tom nemůže být ani řeči, je dokonale utajený. Velitel Bastily ručí hlavou za to, že s nikým nepromluví a nikomu nenapíše."
„A zacházejí s ním dobře?"
„V této chvíli ano. Má dokonce postel a dvě židle a nosí mu jídlo přímo od velitele. Dokonce prý často zpívá a popsal malým kamínkem stěny své cely matematickými vzorci. Taky se pokusil ochočit si dva obrovské pavouky."
„Oh, Joffreyi," usmála se Angelika, ale do očí jí vstoupily slzy.

Takže Joffrey měl velmi slušnou celu i dobré jídlo .

PenelopaW píše:

Bastillu jsem zatím tolik nestudovala, takže netuším, jaké typy cel zde byly, a určitě tam byly i cely špatně vybavené, kde vězeň nemohl mít vlastní nábytek a spal jen na slámě. Plus je otázka, kdo za Joffreye pobyt platil, protože rodina oficiálně nic nevěděla a uvězněn byl v podstatě incognito. Nicméně dle toho prvního citátu z Markýzy Andělů 2 usuzuji, že s ním zprvu zacházeno zle nebylo. Tipovala bych tedy, že až do okamžiku, než král jmenoval soudní porotu, byl Joffrey "jen" uvězněn (aniž by pořádně věděl proč), ale zacházelo se s ním dobře. Ovšem v okamžiku, kdy byla jmenovaná porota, musela být už vznesena obžaloba. A to je podle mne ten moment, kdy se s ním začalo jednat podstatně hůř, neboť francouzský právní systém v té době hodně vycházel ze středověkého práva, kdy se se zatčeným zacházelo jako kdyby už byl shledán vinným (na rozdíl třeba od anglického práva, kde se vina prokazovala u soudu a na obviněného se nahlíželo optikou presumpce neviny). A s ohledem na to, že jednotlivé fáze tehdejšího procesu se prolínaly, bylo naprosto běžné vykonávat výslechy, včetně použití útrpného práva (které se pak ještě praktikovalo po odsouzení k zostření uloženého trestu), ještě před samotným soudním procesem a vynesením rozsudku.

Co se tedy vzhledu cely týče, z toho, co jsem vydedukovala při četbě, a vyčetla jinde, bych řekla, že do nějaké vlhké a hnusné díry ho dali právě až po převozu do Justičního paláce.

Tomu by odpovídalo i to, nač jsem letmo narazila na různých webech:

Bastila sloužila mj. jako vězení pro královské vězně (šlechtu, vyšší měšťanstvo), kteří zde měli větší pohodlí než v jiných věznicích. Měli k dispozici velké pokoje, jídlo, sluhu, nábytek a kamna na vytápění. Měli svolení udržovat písemný styk s vnějším světem, přijímat návštěvy a relativně volně se pohybovat po pevnosti (...).

Bastila měla rovněž od konce 17. století část mnohem méně vybavenou pro obyčejné vězně umístěnou šest metrů v podzemí, a která sloužila jako trest pro neukázněné vězně.

Otázka do pranice:

Měl Joffrey po celou dobu pobytu v Bastile jednu celu, a nebo byl poté, co se věci daly do pohybu, přesunut do nějaké hnusné díry??

-------------------------------

Snad Vám stručnost přidané části fikce vynahradí nalejvárna o Bastile a hlavně zamyšlení, jak to bylo s tou celou .

Celá fikce je parádní, ale jestli na něco opravdu celou dobu čekám, tak je to právě setkání obou osudových mužů Angeliky. A tato chvíle je už za rohem .

Jinak jsem pro smradlavou, chladnou a vlhkou celu. Žádné ohledy, nepřítel číslo jedna. I to pozdější mučení mi spíš nahrává myšlence, že s Joffrey nebylo zacházeno jako s jinými, kteří se z nějakého důvodu ocitli v Bastille.
A nevím, kde jsi přišla na míru 1 loket = přibližně jeden metr. Náhodou jsem se touto otázkou lehce před několika lety zabývala, loket měl většinou délku cca 50 - 80 cm max, průměrně okolo 60 cm (podle země či většího města). Byla to obecně vzdálenost od konečku prstů k loketnímu kloubu, takže 1 metr je podle mě příliš mnoho.

A takové drobnosti se mi moc líbí. Když čtu, slyším je :
První zvon za hradbami začal pravidelnými údery do šedivého nebe ohlašovat poledne, a zvony ostatních pařížských kostelů a klášterů mu záhy začaly odpovídat.

Přidávám se k Tereze. Jsem pro temnou, vlhkou celu, kde leží Joffrey na nějaké tvrdé pryčně. Samozřejmě jsem zvědavá na první setkání D. a J. Mám svou představu a ráda ji srovnám s tvou.
Délku loktu jsem měla také zafiksovanou 60 cm. Metr mě překvapil.
Těším se na pokračování.

Tereza píše:

Jinak jsem pro smradlavou, chladnou a vlhkou celu. Žádné ohledy, nepřítel číslo jedna. I to pozdější mučení mi spíš nahrává myšlence, že s Joffrey nebylo zacházeno jako s jinými, kteří se z nějakého důvodu ocitli v Bastille.

mimi píše:

Přidávám se k Tereze. Jsem pro temnou, vlhkou celu, kde leží Joffrey na nějaké tvrdé pryčně.

To jsou zatím dva hlasy ku mému prospěchu, protože to nechci přepisovat . Pokud se neobjeví ještě i nějaký hlas protichůdný, s dostatečně pádnými argumenty, dopustím se sice historického anachronismu, ale na druhou stranu hezky napojím na fikci od Errnie. A tohle propojování fikcí mne moc baví. S ohledem na témata, která volím, jsem si zatím jen vypůjčila od Terezy pekaře Deneviewa coby přítele tesaře Mersona .

Tereza píše:

A takové drobnosti se mi moc líbí. Když čtu, slyším je :
První zvon za hradbami začal pravidelnými údery do šedivého nebe ohlašovat poledne, a zvony ostatních pařížských kostelů a klášterů mu záhy začaly odpovídat.

Nu a zde jsem měla krásnou vsuvku ve smyslu, že Desgrez tentokrát vnímal především hlas tří zvonů vězeňské zvonice, který jindy nechával bez povšimnutí, ale nyní zaznamenával každý úder na úkor ostatních zvonů, a ještě víc na něj z toho padaly chmury .

Doma mám tuším někde digitalizovanou nahrávku gramodesky, která zachycovala zvonění pražských zvonů před druhou světovou válkou, kdy jich kupa byla roztavena...

Tereza píše:

A nevím, kde jsi přišla na míru 1 loket = přibližně jeden metr. Náhodou jsem se touto otázkou lehce před několika lety zabývala, loket měl většinou délku cca 50 - 80 cm max, průměrně okolo 60 cm (podle země či většího města). Byla to obecně vzdálenost od konečku prstů k loketnímu kloubu, takže 1 metr je podle mě příliš mnoho.

mimi píše:

Délku loktu jsem měla také zafiksovanou 60 cm. Metr mě překvapil.

Původně jsem si chtěla sypat popel na hlavu a obhajovat se, že když jsem své duševní úsilí soustředila směrem k Bastile, děti mne neustále vytrhovaly z "flow", a tak došlo k chybě...

JENŽE mi to nedalo, abych si raději neotevřela soubory, kde mám informace k francouzským historickým mírám a vahám. "Pařížský loket" (L’aune de Paris) činil skutečně kolem 1 metru, přesněji 1,884 m (3 stopy a 8 palců). V Bordeaux byl loket dlouhý 1,4561 m, v Troyes 0,812 m...

https://www.histoire-genealogie.com/Les ... et-mesures
http://www.genealexis.fr/cartes-postale ... iennes.php

A protože miluji výzvy (a mám kulové co dělat), otevřela jsem si Vademecum pomocných věd historických, v němž se praví:

S expanzívní politikou antického Říma se římská měrná soustava dostávala i do zaalpských provincií. Tam žila v barbarizované podobě i po rozpadu říše v tvořících se raně feudálních státech, splývajíc namnoze s tradičními místními jednotkami, které vznikly z praxe společenského života. (...) V jednotlivých oblastech se míry hodně lišily, vlivem feudální ekonomické i politické roztříštěnosti. Míry (a váhy) byly odvozovány od přirozených měr (odvozených od rozměrů lidského těla), od přežívající antické (zvláště římské) normy a od přírodních podmínek jednotlivých oblastí (členitost území, klima, úrodnost půdy). Jako první se pokusil zavést jednotnou měrnou soustavu Karel Veliký koncem 8. století, který adaptoval původní římské míry. Kupř. stopa činila dnešních 0,34 m (což když si vynásobíme třemi, tak se skutečně blížíme k 1 metru pařížského loktu!)

Od počátku 13. století se v centralizovaných monarchiích začaly prosazovat snahy o sjednocování měr (Anglie, Uhry, Kastilie, ...), přičemž přednost měly hlavně míry ústředního tržiště a hlavního města. V zemích, kde se začaly prosazovat kapitalistické vztahy nejdříve (Nizozemí, Anglie), se sjednocování měr v 16. století dělo spontánně v důsledku vytváření nadregionálních celozemských trhů. Legislativní unifikace byla většinou druhotná a završovala celý proces.

Ve Francii začal iniciativu ve sjednocování měr a vah přejímat stát poprvé v roce 1650, poté v letech 1671 a 1725.

A pro úplnost vývoje jen dodávám, že objektivní situaci k vytvoření nové metrologické soustavy, která by jednotlivé měrné soustavy vzájemně spojila a jednotlivé míry exaktně a vědecky definovala, vytvořila Velká francouzská revoluce...

V našem prostředí užívaný český loket byl v celé Evropě naprosto metricky výjimečný (0,5914 m), neboť vždy odpovídal dvěma římským stopám.

Nicméně, když se v knize dívám na tabulky starých antických měr a vah, tak římský loket činil 0,444 m. Na počátku 17. století byl loket u nás dlouhý 0,5914 m, v rámci systému Dolnorakouské soustavy měr a vah činil 0,777 m. Netuším, kde tedy Francouzi vzali ten cca 1 metr - asi měli delší ruce .

Přidán další kousek. Ty, které se těší na Joffreye, asi zklame, ale na druhou stranu si "ve stručnosti" zopakujeme, čemu má hrabě čelit, a to také není na škodu .

Přidán další kousek. Ty, které se těší na Joffreye, asi zklame, ale na druhou stranu si "ve stručnosti" zopakujeme, čemu má hrabě čelit, a to také není na škodu .

PenelopaW píše:

Přidán další kousek. Ty, které se těší na Joffreye, asi zklame, ale na druhou stranu si "ve stručnosti" zopakujeme, čemu má hrabě čelit, a to také není na škodu .

Je pravda, že jsem se těšila na duel J+D , ale tato "vsuvka" mi byla jen ku prospěchu. Hezky mi uskládala okolnosti procesu a znovu připomněla celou jeho absurditu.

A tato událost mi nic neříká :
Mnozí z nich ještě pamatovali loudunskou aféru, ve své době o to hrůznější, že ďábel Grandinovým prostřednictvím pokoušel právě ženy zasvěcené Bohu, a navíc na svaté půdě přímo v klášterních celách.
Mohla bych poprosit autorku o nějaké bližší informace?

Tereza píše:

Je pravda, že jsem se těšila na duel J+D , ale tato "vsuvka" mi byla jen ku prospěchu. Hezky mi uskládala okolnosti procesu a znovu připomněla celou jeho absurditu.

Než k rozhovoru dvou idolů přistoupíme, je nutné si uvědomit, že je touto dobou sice mladíkem, který má již něco najeto, ale stále ještě ne úplně zkušeným a proti JP je to kuře. Aby tedy z duelu nakonec nebyl duet .

Tereza píše:

A tato událost mi nic neříká :
Mnozí z nich ještě pamatovali loudunskou aféru, ve své době o to hrůznější, že ďábel Grandinovým prostřednictvím pokoušel právě ženy zasvěcené Bohu, a navíc na svaté půdě přímo v klášterních celách.
Mohla bych poprosit autorku o nějaké bližší informace?

Vida, vida, čekala jsem, jestli se spíše někdo chytí té "ruky vítězství", k níž jsem ještě včera listovala v přečtených knihách a snažila se učinit stručné shrnutí. Leč, jak to tak bývá, zaboha jsem nemohla najít (ale našla pak nečekaně něco jiného, co jsem hledala před půl rokem ).

Nevím, kdy to heslo na wikipedii vzniklo, ale byla bych přísahala, že ještě před rokem tam nebylo: https://cs.wikipedia.org/wiki/Urbain_Grandier

Vše podstatné tedy zde, a dokonce v češtině. Samozřejmě, že při napsání Grandierova jména a slůvka "Loudun" do googlu, vyjede ještě mnoho cizojazyčných zdrojů, ale pro základní vhled to stačí.
Zájemcům o podrobnější verzi (včetně zmínky o tom, že Grandier měl styk s jednou svojí milenkou přímo v kostele - to by bylo teprve rouhačské, kdyby toto Peyrac provedl toulouskému arcibiskupovi, a ještě s vlastní manželkou!!) doporučuji Pitavala.

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... val#p24723

Řekla bych, že některé z Pitavalových příběhů byly na 100 % inspiračními zdroji Anne Golon. Celý čarodějnický proces s Joffreyem vykazuje mnoho stejných prvků, obvinění z ovlivňování žen jsou dokonce téměř identická. A i nebohý abbé Grandier byl nakonec kvůli závisti a intrikám odsouzen k upálení...


Poznámka : Grandierovo jméno uvádím ve stejné formě, jako v kánonu, tzn. jako "Grandin".

U sousedního stolu komentoval líčení starý písař pro své kolegy:
„Jestli ta jeptiška sehrála komedii, tak se jí to tedy povedlo. V mládí jsem byl u procesu s abbé Grandinem, kterého upálili za to, že očaroval jeptišky z Loudunu. Odehrávalo se to naprosto stejně. V sále nebylo dost plášťů, aby zakryly všechny ty krasavice, které se svlékaly, jakmile Grandina uviděly. Nikdo nestačil ani vydechnout. Dneska to ještě nic nebylo. To když se přišlo do Loudunu, tak se ty nahotinky válely po zemi a..."
Naklonil se a ty nejdráždivější podrobnosti jen šeptal.


A na závěr pro "fajnšmejkry", toto bylo součástí Anniny charakteristiky v první kapitole fikce:

Jeptišky si ji brzy oblíbily, neboť byla zbožná, pokorná, učenlivá a pracovitá. V její prospěch hrálo i to, že patřila mezi ta hezčí děvčata - i když od aféry v Loudunu, která šokovala polovinu Francie včetně ženských klášterů, uplynulo již 20 let, trápily ji nějakou dobu obavy, aby ji kvůli jejímu vzhledu neposedl ďábel, neboť ten je pověstný tím, že prý má dobrý vkus. Nakonec pochopila, že i když má pěknou tvář, zlý duch do ní nevstoupí, ale čím starší byla, tím více začínala snít o tom, že se jednou vášnivě zamiluje do nějakého uhrančivého muže. Ve svých představách mu nedávala žádnou konkrétní podobu, cítila jen neurčitou potřebu velké a osudové lásky.