mimi píše:

PenelopaW píše:

Další měšťanské šaty (opět pánské):

Do místnosti vešel jakýsi muž. Mohlo mu být asi třicet, ale choval se velmi odměřeně. Jeho plný, pečlivě vyholený obličej měl pod hnědou parukou výraz zároveň vážný i po-zorný, skoro kněžský. Nakláněl hlavu lehounce na stranu jako ti, jejichž povoláním i zvykem je naslouchat lidem, kteří se jim svěřují.
Podle pohodlných černých soukenných šatů s nenápadnou černou lemovkou a rohovinovými knoflíky a s nabíraným, ale prostým límcem Angelika uhodla, že před ní stojí její švagr prokurátor.

(Královské slavnosti)

Soudě dle informace o knoflících, mlynáři vydělávali víc než prokurátoři v hlavním městě .

Mlynáři možná na venkově ušetřili na jídle. Ve městě se muselo vše nakoupit. Prokurátorova žena měla nejméně jednu služku. To vše nebylo zadarmo. Paní prokurátorová držela manžela zkrátka.

Chudák Hortenzie, ta má tedy u nás pověst .

I když zde bych asi řekla, že mlynář se skutečně měl lépe. Pokud byl Valentin jediným mlynářem v oblasti, mouku k němu museli chodit mlít a nakupovat všichni, takže měl monopol na potravinu, bez které se lidé neobejdou. Plus: pokud mu patřily nějaké pozemky nebo dostával platby za použití plavebních kanálů, které spravoval apod., opravdu na tom mohl být lépe než prokurátor v hlavním městě. Je nutné si uvědomit, že prokurátor řešil nejen žaloby ex offo (tam, kde byl dotčen státní zájem), ale živili ho hlavně klienti, kteří chodili vyhledávat jeho právní služby. A pokud neměl hodně dobré jméno, musel se ohánět, aby tuto klientelu měl. Vzpomeňme na písaře, kteří stáli před jeho kanceláří, a odchytávali chodce, aby jim vychválili pánovy právní služby.

Dům, před nímž se kočár zastavil, nebyl o nic veselejší než ostatní, přestože měl v každém patře tři poměrně vysoká okna. V přízemí byla kancelář, na jejíchž dveřích byla destička s nápisem: Mistr Fallot de Sancé. Královský prokurátor.
Dva písaři, zívající na prahu, se vrhli k Angelice, jakmile položila nohu na zem, a zavalili ji proudem slov v nesrozumitelném nářečí. Nakonec pochopila, že vychvalují úspěchy kanceláře mistra de Sancé, což je údajně jediná instituce v Paříži, na niž by se měli s důvěrou obrátit lidé, kteří chtějí vyhrát jakýkoliv proces.
„Nepřijela jsem kvůli procesu,“ odpověděla Angelika. „Jdu navštívit paní Fallotovou.“
Zklamaně jí ukázali na dveře vlevo vedoucí k prokurátorovu bytu.

Netuším teď z hlavy, kolik prokurátorů bylo po Francii a zda byl jejich počet nějak přesně stanoven, ale konkurence v hlavním městě mohla být velká. Takže i když je Gaston Fallot v kánonu prezentován jako bohatý ženich (jehož rodina chtěla sňatkem s Hortenzií ze starého šlechtického rodu dodat jeho jménu lepší zvuk), z hlediska měšťanstva mohl v Paříži patřit k nějakému průměru, popř. nějaké vyšší střední třídě. Viz Hortenziin outfit, který i ve srovnání s nejskromnějšími Angeličinými šaty byl velmi chudobný...

Když se mírně nalíčila – tušila, že švagr nebude mít pravděpodobně příliš v lásce ženy, které se malují –, upadla do rozpaků, jaké šaty si obléct. I ty nejjednodušší vypadaly vedle toalety chudinky Hortenzie, která měla na šedých šatech jen pár sametových mašliček, příliš vznešeně.


K tématu královských prokurátorů něco málo z Pitavala a Slušného Dějin policie:

Královští prokurátoři byli původně zástupci krále v procesech, které se bezprostředně dotýkaly jeho zájmu. Postupně se z nich stali státní úředníci zastupující krále ve všech záležitostech (již ne v těch, které byly vybírány ad hoc). Současně se vytváří úřad královských advokátů (avocats du roi), kteří později získávají právo zastupovat nejen panovníka, ale udílet právní porady veřejnosti (ovšem pouze v těch případech, kde není dotčen zájem krále nebo státní pokladny).

Oba úřady získávají v době absolutismu významné postavení, jsou účinným nástrojem královské v moci v boji o její upevnění – vedle běžného zastupování krále měli i povinnost hledat takové záležitosti, na nichž by panovník mohl mít zájem a které by mu mohly prospět. Prosazují tak myšlenku, že veškerá soudní pravomoc je vyhrazena panovníkovi a šlechtické soudy vykonávají tuto pravomoc jen odvozeně.

SOUDNÍ PROCES byl v této době velmi složitý a bez přesně vymezené struktury. Názor na postavení stran i průběh řízení v sobě spojovaly některé prvky kanonického práva s prvky starého domácího procesu, a mísil je do nepřehledného celku. Prolínalo se řízení předběžné, hlavní i provádění důkazů, přičemž kterýkoli úkon mohl být proveden v kterékoli fázi procesu.

V trestním řízení (procés extraordinaire, mimořádný proces) se od 16. století objevují nové prvky. S růstem královské moci odpadá soukromá iniciativa při zahájení řízení (kdy soudní orgány začaly konat teprve tehdy, kdy někdo uplatnil poškození svých zájmů) a vystupuje role královských prokurátorů. Ti se stávají vyšetřovateli i žalobci zároveň (v této době též vedou registry o trestních záležitostech). Soudní řízení dostává inkviziční charakter – proces je veden tak, aby bylo dosaženo přiznání obviněného, soud vychází z předpokladu, že obviněný je vinen a žádá od něj, aby svoji nevinu prokázal. Právo na obhajobu se téměř ztrácí. Obžalovaný je současně v nerovnoprávném postavení – soud o nově zjištěných faktech informuje prokurátora a vyšší orgány, ale nemusí je oznamovat obžalovanému a ten se k nim nemůže vyjádřit. Proces se stává písemným a tajným řízením – rozhodování o vedení procesu a vyslovení rozsudku je v rukou jednoho soudce a je vyhlašováno jen za přítomnosti zapisovatele.

Od některých soudů nebylo možné se proti rozsudku odvolat vůbec, u jiných pouze k orgánům, které byly podřízeny královské moci. Revize procesu tak byla možná pouze cestou mimořádných opravných prostředků, a to zejména rozhodnutím panovníka a převzetím případu do oblasti jemu vyhrazeného soudnictví)

Soudní proces bylo možné zahájit dvěma způsoby:

1. soukromá žaloba – udání, oznámení trestného činu poškozeným či jeho příbuznými (dénonciateurs)
2. žaloba podaná z moci úřední královským prokurátorem

Druhý způsob byl původně uplatňován jen tam, kde byl postižen zájem panovníka, později i tehdy, dostal-li se případ porušení zákona do vědomosti soudu a prokurátora, kteří zahajují řízení bez předchozí žádosti postižených. Důvodem byla snaha státu zaručit obyvatelům určitou míru právní jistoty a ochranu bezpečnosti v rámci potřeb (které však nejsou v kolizi se zájmy a potřebami vedoucích složek).


Usuzuji proto, že pokud Fallotovi nebyl přidělen nějaký proces z moci úřední, vystupoval především v procesech soukromých a záleželo na jeho umu a renomé, jaká klientela a v jakém počtu ho vyhledávala. Přidělování procesů, zejména těch, v nichž si mohl udělat jméno, pak záleželo "na vyšší moci":

„Neříkejte kdyby, madame. Spravedlnost je. A v jejím jménu vás přijímám ve svém domě.“
Hortenzie vyskočila, jako když ji píchne.
„Ale Gastone, vy jste se zbláznil. Od té doby, co jsem si vás vzala, mi neustále opakujete, že je vám kariéra nade vše a ta že závisí jedině na králi…“
„A na spravedlnosti, drahoušku,“ přerušil ji mírně, avšak rozhodně manžel.
„Jenže to vám nebránilo už několik dnů neustále mluvit o obavách, aby sestru nenapadlo uchýlit se k nám. Vzhledem k tomu, co víte o zatčení jejího muže, by pro nás taková možnost podle vašeho tvrzení znamenala naprostou zkázu.“
„Mlčte, madame, nebo začnu litovat, že jsem v jistém ohledu porušil profesionální tajemství a prozradil vám, co jsem se náhodně dozvěděl.“

Shrnutí potomků Hortenzie a Gastona Fallota de Sancé:

Ve vydání Čs. spisovatele (Markýza andělů 2) je zmíněn jen Martin a půlroční miminko, které bylo svěřeno kojné na venkově:

„Madame," řekl slaboučký hlásek vedle Angeliky, „otec mě poslal, abych vám vyřídil, že jídlo je na stole a že vás čekáme v jídelně k modlitbě."
Byl to asi osmiletý chlapeček, kterého viděla před chvílí ve skříni.
„Už nemáš strach z Kouassi-Ba?" zeptala se.
„Ne, madame, jsem rád, že znám černého pána. Kamarádi mi to budou závidět."
„Jak se jmenuješ?"
„Martin."

„Chtěla jsem vidět, jestli je maličký už vzhůru. Mám moc ráda děti, madame. Je velká škoda, že paní Hortenzie dává děti kojné. Před šesti měsíci porodila a dítě jsem musela odvézt do Chaillot. Od té doby umírám každý den strachy, že mi přijdou oznámit, že nežije. Kojná totiž neměla mléko a já si myslím, že ho bude krmit chlebem namočeným do vody nebo do vína."

V Integrale (Královské slavnosti) se však dozvídáme minimálně pohlaví dalších potomků manželů Fallot de Sancé:

Malý Martin prošel kolem s nádobou parfémované vody a s ručníkem. Všichni si umyli ruce. Chlapec vykonával svou službu s vážnou tváří. Měl hubený obličejík a hodně se podobal Hortenzii. Byl tu také asi šestiletý chlapec, trochu podsaditý jako jeho otec, a čtyřletá holčička, z níž byl vidět jen kulatý čepeček a hnědé kučery, neboť tvrdošíjně seděla se skloněnou hlavou.
Hortenzie poznamenala, že měla ještě dvě další děti, které umřely maličké. Holčička se právě vrátila od kojné, k níž jí dali při narození a která žila v malé vsi poblíž Paříže s názvem Chaillot. Proto byla tak zakřiknutá a stýskalo se jí po venkovance, která ji vychovávala spolu s jejím soukojencem.
V té chvíli holčička trochu zvedla hlavu a Angelika uviděla její jasný pohled.
„Jéje, má zelené oči!“ vykřikla.
„Ano, bohužel,“ vzdychla Hortenzie nešťastně.
„Bojíš se, že ti vyroste druhá Angelika?“
„Nevím. Tahle barva nevzbuzuje důvěru.“

U miminka není řečeno, zda šlo o chlapce či dívku, ale protože Moirra manželům přiřkla dvě dcerky:

Zelené oči Marie-Adele, iskriace zlosťou jej pripomínali ich niekdajšie škriepky z Angelikou.
Mladšia Madelon, nevynikala vzhľadom, zato o to viac svojou uštipačnosťou a preto jej naopak pripomínala samú seba.

viewtopic.php?f=8&t=620#p19116

Neskromně jsem si dovolila jmenovat další ratolesti, včetně onoho miminka, ze kterého jsem udělala chlapečka:

Doma na něj čekala Hortenzie, už brzy devítiletý Martin jistě před spaním uklidňoval mladší sourozence a možná usnul v bratrově posteli. Gerard se na rozdíl od sestřičky Marie-Adele vždycky bál tmy. A v Chaillot měli malého Laurenta, kterému byl nedávno jeden rok… Třeba je bůh obdaruje ještě dalším děťátkem, oba si přáli ještě alespoň jednu dcerku…

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 631#p25631


Když jsem i ve fan fictions rešeršovala manžele Fallotovy, moc se mi líbilo, jak jejich osudy v citované fikci rozvedla Moirra:

Joffrey jej však skôr ako niečo stihla povedať zobral vietor z plachiet:
- Mrzí že ste sa vtedy kvôli mne dostali do nepríjemností. Som veľmi rád že sa všetko dalo znovu do poriadku, ako sa zdá. Ukázal rukou okolo seba na dosť honosné zariadenie salónu.
Hortense sa pod jeho spýtavým pohľadom na chvíľu odmlčala, akoby o niečom uvažovala a napokon odvetila:
Gaston sa po tom čo sme upadli do nemilosti pár rokov živil ako notár. Zachránilo nás že bol nielen prokurátorom ale aj šikovným poradcom v oblasti obchodného práva. Hlavne toho čo sa týkalo obchodných zmlúv a prípadných sporov z nich vyplývajúcich. Potom nečakane zdedil nejaké peniaze a kúpil si znovu úrad prokurátora. Pred nedávnom ho dokonca povýšili. Zdá sa že odkedy vás kráľ omilostil, aj nám sa darí zo dňa na deň lepšie. Rozkríklo sa že sme rodina s Peyracovcami a pozývajú nás dokonca i do šľachtických domov. Nie som však naivná, a viem že nám pochlebujú iba preto, že vaša rodina je znova na výslní.
Toulouskému veľmožovi zažiarili zuby v úprimnom úsmeve:
- Podceňujete svojho manžela madame. Veď dokonca i pán Colbert si cení jeho názory a odborné znalosti.

- Pošepkáva sa že pán Colbert je z vašim manželom nadmieru spokojný. Vraj mu šikovne poradil v niektorých obchodno-právnych záležitostiach. Pravdu povediac, aj sám som chcel požiadať Gastona aby sa pozrel na právnu stránku pár mojich záležitostí. V Paríži ale aj v Toulouse. Tak trochu som za tie roky stratil prehlaď, a pravdupovediac zaberá mi to dosť vzácneho času ak sa mám starať ešte aj o právnu podstatu vecí. A keďže by som nerád prišiel do konfliktu so zákonom, potrebujem niekoho šikovného komu by som mohol dôverovať.

To je opravdu zajímavý příspěvek. Vždy tu najdu něco, čeho jsem si v románu nevšimla, nebo mě to nezaujalo. Proto se teď tak ráda vracím k některým kapitolám a doslova je chci "vytěžit" žasnu nad tím, jak propracované a s jakou odvahou Anne psala o situacích, které by jí mohly připadat nadbytečné. Nebála se, že se u nich bude čtenář nudit. Nenudí, jen jen je čte jinak ve 13 a jina v 50

Sofinava1 píše:

Nenudí, jen jen je čte jinak ve 13 a jina v 50

Pod tohle bych se podepsala. Když jsem kupř. četla díl Angelika a její láska v pubertě, nezůstalo toho ve mně skoro nic kromě matné vzpomínky, že se to odehrávalo na lodi . Ale když jsem to četla teď, vdaná a s dětmi, áchala jsem nad tím, jak je to krásně napsané a některé myšlenky a obraty si v knize založila .

Sofinava1 píše:

Vždy tu najdu něco, čeho jsem si v románu nevšimla, nebo mě to nezaujalo. Proto se teď tak ráda vracím k některým kapitolám a doslova je chci "vytěžit"

Mám sílící pocit, že já si některých věcí všímám, stejně jako Moirra, jen díky tomu, že je chci vytěžit do vlastní fikce . Aby námi vymyšlené události a situace seděly, člověk je musí o něco opřít. Takže když chce např. někdo psát o dětech Fallotových, je dobré si zjistit, kolik jich vlastně měli a jakého pohlaví . A takhle je toho mnohem víc. Kdybych sem měla vypsat všechny věci, co jsem hledala kvůli své fikci, tak by mi příspěvek nestačil . Ale nutno říct, že odpověď se vždy někde mezi řádky v textu skrývala, jen se člověk musel dívat pozorně .

Budu se opakovat, ale čím víc mám načteno a zjištěno, tím víc si četbu užívám a stejně jako Ty smekám před AG, jak měla vše propracované. A to prosím v době, kdy nebyl žádný internet a archivní dokumenty nebyly uspořádány v nějakém uceleném fondu s inventářem a rejstříkem, neexistovaly specializované monografie na dílčí osobnosti Ludvíkovy doby, nebyla encyklopedická hesla... A přesto vše sedí a poukazuje na to, jaká mravenčí práce za psaním musela stát.