Opět v Paříži! Na čarodějnický proces a chudého advokáta se zapomnělo, takže se Desgrez mohl vrátit. Bylo mu ovšem jasné, že je natolik kompromitován, že svůj advokátský úřad raději prodal a za utrženou nemalou sumičku si zakoupil úřad důstojníka u policie. V tamních kruzích byl sice již znám jako šikovný mladík, přesto však jeho příchod do Chateletu vzbudil u některých služebně starších kolegů jistou nedůvěru. A protože bylo zvykem, že se každý nový policista musel u svých druhů řádně „zapsat“, byl Desgrez coby nováček pověřen sehnat dostatek alkoholu, aby ho ostatní mohli důstojně přivítat do svých řad. Bylo to sice porušení disciplinárních předpisů, ale pokud byly policejní složky v případě, že by se v ulicích noční Paříže něco semlelo, akceschopné, nadřízení přimhouřili obě oči.
Desgrezovi se díky četným známostem podařilo získat velmi lacino nejen dostatek burgundského vína, ale i soudek pančované kořalky z Normandie. V hlavě se mu přitom rozezněl hlas jeho starší sestry, která ho vychovávala a snažila se mu - někdy svéráznými metodami - vštípit nejen morální zásady, ale i trochu rozumu. Pokud mohl soudit, tak se jí to vcelku podařilo. Nyní jako by slyšel její káravý tón: „Pokud by ostatní chlapci upíjeli mešní víno, upíjel bys s nimi?“ a musel se pousmát: „Kdybys jen tušila, kde jsem získal trénink!“
„Večírek“ v Chateletu se vydařil a podnapilí důstojníci se velmi dobře bavili. Hluk jejich zábavy se nesl kamennými chodbami a zástupci cechů, kteří plnili svoji občanskou povinnost, jen nasucho polykali a záviděli. Kapitán chateletských stráží přezdívaný Lidožrout si na hlavu vztekle narazil paruku. „Co si ta verbež sakra myslí! To mne ani nenechají spát!“ a vydal se zjednat pořádek. Protože ale policisté tvořili veselou chásku a mezi dveřmi mu ihned nabídli plný pohárek, řekl si, proč se po náročné práci neuvolnit mezi svými. Vždyť kdo jiný by měl pro jeho únavu pochopení, než ti chudáci, co se potloukají ulicemi za kdejakými lotry, a měšťané i chudina na ně hledí s nedůvěrou jako na špicly. Již brzy pod klenbami rezonoval i jeho hlučný smích.
Noc ještě nekončila a podroušená společnost se rozhodla pokračovat v načaté zábavě v některém z podniků v Údolí lásky. Popíjet s družnými kumpány je sice dobrý relax, ještě lepší je ale dívat se při tom do očí či rozšněrovaného živůtku nějaké pohledné krásky. A nováček Desgrez se osvědčil podruhé, tentokrát jako dobrý průvodce, když vybral „palác“, jehož fasáda sice nebudila důvěru, ale který ukrýval ty nejhezčí dívky v Paříži. A ke všemu nebyly ceny nijak vysoké!
Toho večera nevěstinec navštívila různorodá skupina. Kromě rozjařených policistů a Lidožrouta, který jim zdatně sekundoval a litoval, že mezi jeho podřízenými nejsou stejně zábavní lidé, se sem přišel ohřát i malý kapsář ze Dvora zázraků Flipot. Nevěstky ho měly rády, hladily ho po vlasech, štípaly žertovně do tváří, a potajmu mu strkaly nejrůznější dobroty. Najíst se sice mohl i v Nesleské věži, ale nač koukat na Laloka, když se může zahřát mezi tolika hezkými ženskými? Prostředí plné frivolního smíchu, lechtivých vtipů, polibků bylo rozhodně zajímavější než sledovat další z hádek Rošťáka a Polačky. A když byli někteří ze zákazníků hodně nedočkaví, zahlédl Flipot i něco víc než jen koketní úsměvy.
V lokále byla přítomna i žena Velkého korzára Rozina. Přestože si ji Tlustý Rolin nárokoval jen pro sebe, občas se jí povedlo mu vyklouznout a najít útulek mezi ostatními prostitutkami. A protože vypadala hodně mladě a pro zákazníky byla tabu, tvrdili, že je to neteř zdejší mamá. Tou byla skutečná dáma. Potrpěla si na vnější znaky své moci, takže se oblékala líp než vznešené Pařížanky, a na pokoj si vodila jen ty nejmovitější zákazníky. Většinu času sledovala ostřížím zrakem, zda mají pánové co pít, jestli některé z děvčat nezahálí, a jestli mince stále cinkají. Toho dne na sobě měla růžové saténové šaty a módní klobouček.
Společnost brzy opanovala celý salonek a Desgrez se rozhodl vytáhnout se potřetí a naposledy. Aby dokázal svým kolegům, že jeho rodiče nebyli vždy chudí a mohli si dovolit zaplatit mu několik lekcí hry na klavír, usedl k harpsichordu a pustil se do hry. Sice absolvoval lekcí jenom pár a znal všehovšudy jen tři písně, ale případnou nedokonalost prstokladu mohl ukrýt za množství vypitého alkoholu. I tak ovšem sklidil úspěch u všech přítomných, protože harpsichord zde sloužil k odkládání pánských svršků a už dlouho se ho nedotkl někdo, kdo by uměl skutečně hrát. Nevěstky se ihned zasnily a pánové využili jejich romantického rozpoložení k sjednání další slevy. Flipot poprvé zjistil, jak je hudba mocná, a zatímco Rosina obdivovala švarného policistu, snažil se pochytit alespoň pár akordů, aby příště mohl takto triumfovat také. A bude úspěšnější než Linot s těma svýma andělsky modrýma očima, tvářičkou cherubína a dědečkovým flašinetem!
Když Desgrez spustil „Tři tambory“, netušil, že nevědomky zadrnkal i na strunku Lidožroutova vojáckého srdce. Kapitán biřiců odhodil paruku a se džbánkem kvasu v ruce začal hudbu doprovázet hřmotným, ale překvapivě čistým zpěvem. Jeho bezprostřednost natolik okouzlila samotnou mamá, že si diskrétně za jeho zády pohmatem ověřila pevnost jeho pozadí, aby tak sama před sebou schválila volbu dnešního milence.
Když se nad ránem spokojený Lidožrout vracel zavěšen do Desgreze do svého služebního bytu, nadšeně mu děkoval. „Hochu, jestli někdy potkám tu nejkrásnější couru na světě, bude to tvojí zásluhou!“