Chcela by som sa dozvedieť nasledovné:
1. čo pohľadáva Polačka s dvoma Lidožroutmi za stolom:
Tak mě včera napadla taková blbost (když bylo toho Valentýna), že by ta fotka mohla být o tom, jak Polačka splácí své dluhy. A že své slovo plní, o tom nemám žádné pochyby. Napsala jsem tedy první část, která je vzhledem k fotografii naprosto zjevná. To, se dělo dál a není už z fotky zřejmé, dopíšu brzy(teda doufám).
Zlodějská čest.
část první
V hostinci U Odvážného kohouta, v rohu místnosti u stolu osvětleného největším svícnem, který tu byl k mání, seděli majitel hostince Jakub Bourjus a jeho nejlepší přítel Jakub Deneview, pekař odnaproti. Alespoň jednou v týdnu udělal Jakub Deneview pár kroků a zašel si na pohárek vína ke svému dlouholetému příteli. Chvíli poseděli, dali si jednu či dvě sklenky, probrali klepy z ulice a nenápadně pokukovali po děvčatech.
A když se hospoda vyprázdnila, otevřeli si láhev a snili.
„Ta zrzka, co přišla s tím holobrádkem, ta by ale stála za hřích!“
„Viděl jsi, jak dnes celá hospoda hleděla do výstřihu té černovlásky? Větší prsa jsem snad nikdy neviděl! Dovedeš si představit, kdyby si tě osedlala a ty by jsi zabořil hlavu do těch naducaných polštářů?“
„Všiml sis, jak se ty dvě plavovlásky měly k tomu cizinci? Taky bych si dal říct!“
Své fantazie spolu rozvíjeli většinou zcela nerušeně. Jejich manželky totiž obvykle v tu samou dobu seděly naproti v pekařství. A těmto tichým a pracovitým mužům bylo naprosto jasné, že ve voňavém krámku nad čerstvě upečenými koláčky jejich chotě právě vzdychají za nějakým panem Dokonalým. A je nutné poznamenat, že jim to vůbec, ale vůbec nevadilo.
Ti dva neměli žádné tušení, že se tento večer zaběhnutým zvyklostem zcela vymkne.
„To všechno je svatosvatá pravda,“ dušoval se Jakub Bourjus, který právě dovyprávěl, co se mu přihodilo během dnešní služby v Chateletu.
„Kdybych Tě neznal, řekl bych Ti, že kecáš,“ pokyvoval hlavou Jakub Deneview.
„Proč bych si to vymýšlel?“ čertil se hostinský.
„No dobře, dobře,“ uklidňoval ho pekař. „ Ale stejně nechápu, co tě to popadlo. Riskovat život kvůli zlodějce! Tvoje žena vždycky láteří, že jsi starý pitomec, ale dnes poprvé s ní musím souhlasit. Taková nerozvážnost!“ brblal.
„Asi máš pravdu,“ vzdychl Bourjus. Vzápětí ale pohodil rameny. „Ale hezká byla, to se musí uznat. Třeba ji ještě někdy potkám,“ dodal.
Jeho přítel jen máchl rukou : „Nebuď blázen, vždyť to byla coura. Kdo ví, kde je jí konec.“ Přiložil pohár ke rtů, sáhl po stehýnku z pečeného kuřete, kterým si přilepšili své dnešní snění a v ten okamžik úlekem nadskočil, neboť se naprosto nečekaně a s velkým rachotem otevřely dveře.
„Neumíš číst? Na ceduli je napsáno ZAVŘENO!“ zařval Jakub Bourjus do tmy.
Ta tvoje cedule je mi ukradená,“ odpověděl ženský hlas a dovnitř se jako velká voda nahrnula pohledná tmavovláska . „Tak jsem tady. Jak jsem slíbila,“ řekla rázně.
Přistoupila ke stolu a položila na něj proutěný košík.
Oba muži zírali s otevřenou pusou.
„Nemám moc času. Kdyby se Rošťák dozvěděl, že jsem tady byla , udělal by ti tady z toho kůlničku na dříví,“ sypala ze sebe. „Kdepak je panímáma?“ zeptala se.
„U nás. S tou mojí,“ hlesl zastřeným hlasem Jakub Deneview, kterému při pohledu na nádherná ňadra a korále právě došlo, s kým má tu čest.
Polačka se malinko zamračila, podívala se nejdříve na hostinského, pak namířila prst na pekaře a zeptala se : „ A to je kdo?“
Bourjus, který už okusil její břitkou rétoriku a věděl, že tuto ženu není radno nechat čekat na odpověď, ze sebe rychle vysoukal : „Jakub Deneview, můj nejlepší přítel.“
„A jak se vlastně jmenuješ Ty?“ houkla na něj Polačka.
„Jakub Bourjus.“
Polačka si stoupla před muže, dala si ruce v bok a znovu vystřelila ukazovák na pekaře. „Co teď s ním?“
A z Deneviewa, který byl ještě stále celý pryč z přítelova dobrodružství ve věznici, nesměle vypadlo : „Mohl bych si také sáhnout?“
Polačka šlehla po hostinském rozzlobeným pohledem a zasyčela : „Tohle jsme si nedomluvili.“
Někdy v životě nastane chvíle, kdy jsme ochotni neuvěřitelným gestem až na hranici sebeobětování zpečetit sílu našeho přátelství. A pro Jakuba Bourjuse tento okamžik právě nastal. „Ať si sáhne místo mě,“ navrhl úzkostným hlasem.
Jeho ochota vzdát se vlastního potěšení pro přítele tmavovlásku nesmírně dojala. Chvíli si oba muže zamyšleně prohlížela a pak ji v očích bleskla pobavená jiskřička. Naštvaný výraz roztál do lehkého úsměvu a svůdně špitla : „Takže jsou tady dva Jakoubkové….“
Udělala pár kroků ke krbu, z jeho římsy vzala ubrousky, vrátila se ke stolu, prohrabala košík a vytáhla kastrůlek a lžíci. Když uviděla vyjevené tváře obou mužů , obrátila se k hostinskému a jen tak jako by mimochodem mile prohodila : „Nevěděla jsem, co máš rád.“ Mrkla na něj a s úsměvem nadzvedla poklici. Místnost zaplavila lahodná vůně .
„Telecí s lanýžovou omáčkou!“ zvolal hostinský. „Kde jsi to vzala?“
Místo odpovědi se mladá žena jen ušklíbla, nebezpečně zúžila oči a znovu sáhla do košíku. Velmi pomalu začala vytahovat železná pouta na dlouhém řetízku. Najednou s nimi práskla o dubovou desku a rozkázala : „Ty nastav levou, a ty pravou ruku!“
Dva přátelé zalapali po dechu. V ústech jim vyschlo, na čele se objevily drobné perličky potu a s vidinou zážitku, o kterém až do tohoto dne ve svých představách jen snili, ihned splnili pokyn.
.Polačka se přes stůl předklonila tak hluboce, až jí prsa málem vypadla z živůtku. Rychlými pohyby rukou uzamkla mužům pouta okolo zápěstí a uvázala jim ubrousky okolo krku. Obešla stůl, uvelebila se mezi ně a zavelela: „Zavřít oči a odteď už ani slov!“ Muži zrudli vzrušením a okamžitě uposlechli. „Nešvindluj!“ houkla ještě na Deneviewa a teprve pak spokojeně řekla : „Tak, a teď si Vás hezky nakrmím.“