Zatím mi to s tím Bécherem neulehčujete, podlý člověk by se psal lépe .

Úvodem dlužím Tereze poděkování, neb na myšlenku doplnit do textu úryvky z Angeličina dopisu mne přivedla ona. Takhle je to mnohem lepší .


Kde se u svatomartinské brány vzal ten kůň jsem řešila hodně dlouho. Pan d'Aubray mi přijde jako logická volba, protože jen tak někdo by asi koně v té době nepůjčil (obzvlášť bez záruky, že ho dostane zpátky), a jeho nákup byl mimo Desgrezovy finanční možnosti. Vycházím z toho, co se v tomto směru píše o útěku básníka Špíny:

Odpoledne zašla na Saint-Germainský jarmark a koupila koně, který ji stál polovinu úspor.
Pak si v Údolí lásky „vypůjčila“ od Fešáka jednu z jeho pistolí. Dohodli se, že před půlnocí se Fešák, Pivoňka a několik dalších vydají s koněm k Montmartreské bráně. Špína tam taky dorazí s pár spolehlivými chlapy Dřevěnýho zadku. Doprovodí ho přes předměstí až na venkov.

A protože dle mých fikčních úvah Aubray Desgrezovi pomáhal již v minulosti, nebo se minimálně znali (jednak syn přítele, druhak melouchařil pro policii), proč by svému "podřízenému" nemohl půjčit koně? Pokud by ho Desgrez nechal na nějaké přepřahací stanici, tak by se oř vždy k policejnímu veliteli dostal nějakou cestou zpátky. Nebo nejpozději při Desgrezově návratu do hlavního města. Úmyslně jsem taky podsunula do přímé řeči to zvratné zájmeno, kterým si policejní velitel advokáta tou výpomocí "přivlastňuje" a nepřímo určuje jeho další dráhu:

"(...) A až se situace uklidní, pošlu si pro vás."


Souhlasím s tím, že fikce od Errnie je fakt dobrá! Psala jsem to do komentáře v diskusi, z té první části na mne velmi živě dýchá ta bezútěšnost Joffreyovy situace. Takže @Errnie, piš dál!!

S ohledem na bezútěšnost Peyrakovy situace jsem čekala, že se někdo ozve na tu jeho prosbu, aby se Desgrez postaral o Angeliku. Takový hrdý muž a něco takového pustil z pusy?? Jistě věřil, že bude zproštěn všech obvinění, ale se všemi těmi výslechy, čekáním v cele, únavou, vysílením... ho určitě nejednou muselo napadnout to nejhorší. Nebylo by tedy rozumné snažit si bezpečnost milované ženy nějak pojistit??

Tenhle nápad jsem dostala při psaní toho jejich prvního setkání v Bastile a přišel mi naprosto geniální. Protože by to taky znamenalo, že pan policista - přítel Desgrez - pomáhá Angelice nejen proto, že je do ní zamilován, ale i proto, že kdysi dal slib jejímu muži...

...Jemuž slíbil, že se vynasnaží, aby se jí dařilo dobře, čemuž dostál i v okamžiku, kdy za ním přišel abbé Antoine. Pragmatický Desgrez vyhodnotil, že Angelice bude líp, když se provdá za Filipa, získá postavení a majetek, které ji zajistí, než kdyby se měla pouštět do rizika s láskou, která už možná není co bývala... A třeba ho i dojal záblesk její dívčí naivní lásky, když o úmyslu vdát se za krásného markýze mluvila?

PenelopaW píše:

S ohledem na bezútěšnost Peyrakovy situace jsem čekala, že se někdo ozve na tu jeho prosbu, aby se Desgrez postaral o Angeliku. Takový hrdý muž a něco takového pustil z pusy?? Jistě věřil, že bude zproštěn všech obvinění, ale se všemi těmi výslechy, čekáním v cele, únavou, vysílením... ho určitě nejednou muselo napadnout to nejhorší. Nebylo by tedy rozumné snažit si bezpečnost milované ženy nějak pojistit??

Tenhle nápad jsem dostala při psaní toho jejich prvního setkání v Bastile a přišel mi naprosto geniální. Protože by to taky znamenalo, že pan policista - přítel Desgrez - pomáhá Angelice nejen proto, že je do ní zamilován, ale i proto, že kdysi dal slib jejímu muži...

Tak tato událost mě zarazila, ale měla jsem čas ji dohledat v kánonu až dnes. V "Angelice a její láska" totiž Joffey de Peyrac vzpomíná na lodi na to, že napsal závěť a požádal Molinese, aby se o ženu postaral. Nežádal Desgreze, ale Molinese - zde důkaz :

Jednou večer se však vracel v záři měsíce do svých pokojů a s překvapením objevil na svém lůžku krásnou dívku s velký¬ma laníma očima, rudými ústy pod lehkým závojem. Průhledná tunika prozrazovala nádherné tělo.
Bývalý languedocký mistr v umění milovat už tak strašně dávno nepomyslel na milostné souboje, že ho napadlo, že jde o žen nějaké služky a málem ji poslal pryč. Řekla mu však, že ji poslal sám svatý marabut a pověřil ji, aby v noci pobavila jeho hosta, kterému se už vrátily sily a může je tedy věnovat i ženám.
Nejdřív se rozesmál. Díval se, jak s vědoucí prostotou svého povolání odhazuje jeden za druhým své mnohé závoje, a srdce mu začalo tlouct. Zatoužil po ženě.
Stejně jako toužil po chlebu, když umíral hlady, po prameni vody, když žíznil, právě tak ho to teď táhlo k Šafránové pleti, vonící po ambře a jasmínu. Právě v tuto noc zjistil, Že opravdu zůstal naživu.
A právě téhle noci si za dlouhé měsíce poprvé vzpomněl na Angeliku. Tak ostře ho zabolelo u srdce, že nemohl usnout. Milenka spala na koberci jako klidné mladé zvířátko, dokonce i dýchala sotva slyšitelně.
On ležel na orientálních polštářích a vzpomínal. Poslední žena, kterou držel v náručí, byla ona, jeho žena, Angelika, víla z poitouských močálů, jeho malá modla se zelenýma očima.
Utonula v hlubině času. Chvílemi ho napadlo, co se s ní asi stalo. Nedělal si starosti. Zřejmě se vrátila k rodině a netrpí samotou ani bídou. Pověřil přece Molinesa, svého poitouského společníka, aby se postaral o finanční záležitosti mladé ženy v případě, že by se s ním něco stalo. Zřejmě uprchlá s oběma synky na venkov, říkal si.

Spíš se mi podle toho zdá, že Joffrey Desgrezovi oznámil, že sepsal závěť (možná už dřív) a pověřil spolehlivého Molinese, ať se postará o jeho rodinu. Desgreze podle mého možná v této otázce vynechal.

Tereza píše:

Tak tato událost mě zarazila, ale měla jsem čas ji dohledat v kánonu až dnes. V "Angelice a její láska" totiž Joffey de Peyrac vzpomíná na lodi na to, že napsal závěť a požádal Molinese, aby se o ženu postaral. Nežádal Desgreze, ale Molinese

Jsi dobrá, HODNĚ dobrá! Dokonce jsem to zpětně dohledala ve svých poznámkách a je to na s. 138 v knize . Ihned doplňuji do tabulky s časovou osou procesu!

Ovšem já to teď musím přepsat a celá má geniální myšlenka šla vniveč!

Prosím pěkně, je toho víc, co jsem zapomněla? Abych to při přepisování sladila s kánonovou realitou??

Tereza píše:

Spíš se mi podle toho zdá, že Joffrey Desgrezovi oznámil, že sepsal závěť (možná už dřív) a pověřil spolehlivého Molinese, ať se postará o jeho rodinu. Desgreze podle mého možná v této otázce vynechal.

Pokud závěť sepsal před procesem*, mohl ji Desgrez Molinesovi z Paříže poslat, neb tvořil jediného prostředníka mezi vězněným Joffreyem a zbytkem světa venku. Ale samozřejmě Desgrez nemusel mít ani tuchy, co se tam psalo, jen "hodil dopis do schránky".**

* Kdyby to bylo PO procesu:
- netuším, zda vůbec měl pravomocně odsouzený možnost sepisovat nějakou závěť
- dostal by se takovýto dopis vůbec k Molinesovi? (je v kánonu zmínka o tom, že by Molines závěť opravdu obdržel??)

* To, že to bylo PŘED procesem by mi sedělo z vícero důvodů:
- Peyrac neví, co bude, a chce manželce krýt záda (PO procesu už VĚDĚL, co bude)
- vynesením rozsudku věděl, že nemá jak manželku finančně zajistit, takže neměl, co jí odkázat (Cituji z rozsudku: "Všechen jeho majetek připadne králi.")
- kdyby při psaní závěti již věděl, že všechny jeho majetky připadly králi, těžko by se po letech domníval, že Angelika zůstala zajištěná, odjela k příbuzným a měla se dobře

Zajímavé je, že až mnohem, mnohem později se dozvídáme, že Angelice zůstal ten zlatý důl. Plus král později hovoří o tom, že JI chtěl ponechat stranou, viz zde:

„(...) Nechci, aby mě Vaše Veličenstvo pokládalo za tak nedbalou, že si dovoluji před ně předstoupit v nemoderních šatech a příliš skromných špercích."
„Nedal jsem příkaz, aby byl zabaven váš majetek, dokonce jsem doporučil, aby madame de Peyrac byla ponechána na svobodě a nikdo ji neobtěžoval."
„Jsem Vašemu Veličenstvu nesmírně vděčná, že se ke mně chová s takovou pozorností," řekla Angelika s úklonou. „Ale nemám nic, co patří jenom mně, a protože jsem spěchala, abych se dověděla, co se stalo s mým manželem, vyrazila jsem do Paříže pouze s malou částkou peněz a několika šperky. (...)"

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... =30#p25262

- tudíž, pokud se k Molinesovi závěť dostala, s ohledem na obstavení majetku v Toulouse a jeho propadnutí Koruně by se M. mohl starat jen o ten zlatý důl... Což sedí.

(Jen mě v tomto kontextu napadá, proč se na něj neobrátila mnohem dříve? Po procesu byla i duševně na dně, ale když začala stoupat nahoru ... ? Jistě, sama nevěděla, že nějaký důl má, ale Molines by jí mohl dát nějakou radu... ?)

„Přiznejte, Molinesi, že jsem si nepočínala tak špatně,“ uzavřela.
Pokývl hlavou.
„Zasloužíte uznání. Přiznávám, že vaše spojení mi nepřipadají špatná. Samozřejmě všechno závisí na tom, jaký majetek jste měla na počátku.“
Angelika se tvrdě a hořce zasmála.
„Na počátku?… Neměla jsem nic, Molinesi, méně než nic. Chudoba, v níž jsme žili v Monteloupu, nebyla nic ve srovnání s tím, v čem jsem žila po smrti pana de Peyrac.“
Když vyslovila to jméno, zůstali hezkou chvíli tiše. Protože oheň uhasínal, Angelika vzala špalek z koše, stojícího před krbem, a položila ho na žhavý popel.
„Musím vás informovat o vašem dole ve Stříbrné Huti,“ řekl Molines stejným klidným tónem. „Za poslední léta velkou měrou přispěl k zlepšení situace vaší rodiny a bude jen správné, abyste výtěžek z tamější výroby teď dostávala vy a vaše děti.“
„Důl tedy nebyl zkonfiskován jako ostatní majetek hraběte de Peyrac?“
„Unikl hrabivosti královských kontrolorů. Kdysi to přece bylo vaše věno. Otázka vlastnictví pozemku byla poněkud zamlžená…“
„Jako všechny záležitosti, kterými jste se zabýval, mistře Molinesi,“ zasmála se Angelika.
„Máte talent sloužit několika pánům.“
„Ale to ne,“ bránil se správce upjatě. „Nemám několik pánů, madame. Mám jen několik obchodů.“

(Cesta do Versailles 2)

** Pokud závěť s instrukcemi a adresou dostal až v den procesu, kdy pak musel narychlo opustit Paříž, co když ho vůbec neposlal?

Já mám svou teorii.
Co když Joffrrey, který si byl vědom, že leží mocným v žaludku, už vše s Molinesem dohodl dříve, např. po narození Florimonda. Prostě pro jistotu, kdyby se s ním něco stalo. Angelice to už nestačil říci, nechtěl ji strašit.
Trochu mě vrtá hlavou, proč nevzkázal po Desgrezovi nebo po svém zpověníkovi Angelice ať se obrátí na Molinese, že s ním dohodl pomoc v případě nouze.

Mohlo se stát obojí -Joffrey mohl závěť sepsat opravdu dřív, když už se stahovala mračna a mohl o pomoc i požádat ve slabé chvíli ústně Desgreze (což se ve fikci právě stalo a je to i logické, protože je na dně a neví, jestli další mučení přežije).
Ale také mohl dostat možnost sepsat závěť před popravou, ale třeba jí velitel nebo někdo mocný stopil. Což není špatná teorie, protože o závěti nikdo jiný nemluví.
Nebo ji mohl dát abbému a ten nějakému poslovíčkovi, kterého ale špehovali a přepadli Fouquetovi lidé, takže se závěť ztratila.

Že závěť nedoputovala k Molinesovi, je totiž možné. Ve výše citovaném rozhovoru Angeliky s Molinesem vůbec nepadá slovo závěť. Jen je patrné, že se Molines pídil po majetku, který nebyl konfiskován. O závěti se tam vůbec nemluví, což je divné.

Pokud by šlo o klasickou závěť, pak bych chápala, že ji Joffrey psal PŘED procesem. Protože v tom okamžiku očekával, že ještě má nějaké majetky a logicky by se snažil vypořádat své záležitosti, pro případ, že by zemřel.

Kdyby to bylo PO procesu, napadá mne jediná věc, s jakou by Molines mohl Angeliku zajistit. A to MOLINESŮV A JOFFREYŮV TAJNÝ BUSSINESS "S MULAMI" (čti: se španělským zlatem).

Celá tahle věc byla tajná, a i když v roce 1660 už byli Španělé kamarádi, stejně by to asi Peyrakovi na kreditu nepřidalo, kdyby se toto veřejně profláklo. Tím by se vysvětlovalo, proč by závěť neposlal po Desgrezovi nebo abbé Antoinovi, ačkoli minimálně druhému (později) dosti důvěřoval. (Jenže to by dopis do Poitou musel poslat po někom třetím a s ohledem na to, že od vynesení rozsudku do vykonání popravy seděl ve vězení nebo ho tahali na skřipec, nevím o nikom, kdo by to mohl být... Kdyby nějaký anonymní člověk, čím by mu za předání vzkazu zaplatil??? To hovoří v neprospěch téhle teorie...)

O jejich obchodním partnerství vlastně jako třetí věděla už jen Angelika, která s těmito informacemi operovala i při svém hledání manžela ve Středomoří:

Angelika se uvelebila na složené plachty na zádi, kde byla chráněná před větrem. Bez velké chuti žvýkala slané a kořeněné maso se sucharem, jímž Pannassave podělil cestující. Dívala se na kousek „pinia“ a z paměti se jí vynořovaly dávné vzpomínky. Přes všechno své vědecké vzdělání Savary zřejmě nevěděl, že to není surové olovo, ale roztavené práškové stříbro, které se hned po slití opálí sírovými párami, aby vypadlo ještě černější a špinavější. Byl to zastírací manévr používaný kdysi hrabětem de Peyrac při převozu stříbra z jeho Stříbrné huti do Španělska a Anglie a ona slyšela, že mnozí pašeráci ve Středomoří to dělají stejně.
Když se kolem poledne Melchior Pannassave zase při siestě natáhl na oblíbenou lavičku, Angelika si přišla sednout vedle něj.
„Pane Pannassave,“ oslovila ho tiše.
„Ano, krasavice?“
„Jen malou otázku. To stříbro převážíte pro Rescatora?“

(Nezkrotná Angelika)

mimi píše:

Trochu mě vrtá hlavou, proč nevzkázal po Desgrezovi nebo po svém zpověníkovi Angelice ať se obrátí na Molinese, že s ním dohodl pomoc v případě nouze.

Tím by se to vysvětlovalo, ne?

Jenže teď je tedy otázkou, co tedy vlastně Joffrey při vzpomínání myslel tou svojí ZÁVĚTÍ!!!

V knihách se ale o klasické závěti nepíše. Jen o pověření Molinese, aby se o Angeliku postaral. Samozřejmě J. mohl takový dokument sepsat a předat Molinesovi už dříve, ale ten se o něm nezmiňuje.
Prostě mě napadlo, že mohl požádat zpovědníka ať A. doporučí návrat domů a kontaktovat Molinese. Jenže před mučením a popravou si to ani už nestačil uvědomit. Byl to mladý muž. Miloval život a čekala ho strašná smrt v plamenech. Když si znovu vše vybavoval, tak prostě věřil, že se A. vrátila domů k otci. Kde by měla hledat útočiště

mimi píše:

Já mám svou teorii.
Co když Joffrrey, který si byl vědom, že leží mocným v žaludku, už vše s Molinesem dohodl dříve, např. po narození Florimonda. Prostě pro jistotu, kdyby se s ním něco stalo. Angelice to už nestačil říci, nechtěl ji strašit.

To, že ležel mocným v žaludku, podle mne Joffrey předtím nevěděl / neřešil. Vezměme si jen, s jakou lehkovážností provokoval toulouského arcibiskupa, a to byl největší církevní zástupce v oblasti a tedy ne ledajaký bezvýznamný protivník. Zjevně neočekával, že by biskup nakonec jejich škorpení mohl hnát dál.

Nicméně coby bohatý šlechtic a de facto jediný držitel majetku* mohl mít sepsanou nějakou klasickou závěť, kterou třeba aktualizoval po sňatku a narození prvního syna. Majetkové poměry manželů byly jistě upraveny i svatební smlouvou. Ovšem - s ohledem na inkviziční charakter francouzského soudnictví - se obávám, že takováto závěť by pozbyla odsouzením na platnosti. Takže tu v potaz brát nemůžeme.

Tereza píše:

mohl dostat možnost sepsat závěť před popravou

Řekla bych, že vězni odsouzenému z čarodějnictví k popravě upálením, který byl ještě před popravou mučen, a jehož komplicové byli odsouzeni taky, by tohle asi nepovolili...

Tereza píše:

Ve výše citovaném rozhovoru Angeliky s Molinesem vůbec nepadá slovo závěť. Jen je patrné, že se Molines pídil po majetku, který nebyl konfiskován.

mimi píše:

V knihách se ale o klasické závěti nepíše. Jen o pověření Molinese, aby se o Angeliku postaral. Samozřejmě J. mohl takový dokument sepsat a předat Molinesovi už dříve, ale ten se o něm nezmiňuje.

Dívala jsem se i do francouzského textu a ani zde se nevyskytuje přímo slovo ZÁVĚŤ. Tedy skutečně mohlo jít o nějaký vzkaz, aby se Molines ujal finančních záležitostí mladé vdovy. Což taky nepostrádá jistou logiku, protože Molines byl lišák, dokázal najít nějaké skulinky, vytvořit výhodnými investicemi nějaký kapitál, o obchodu "s mulami" nemluvě. Takový vzkaz mohl být poslán před i po procesu, ačkoli PŘED dává s ohledem na postavení vězně a jeho možnosti cokoli posílat asi větší smysl... PO by prostředníkem mohl být opravdu jen abbé Antoine, ale v neprospěch tohoto vysvětlení hovoří, že
a) abbé byl sice mladý, ale svědomitý, takže by vzkaz určitě předal
b) kdyby jej předal, Molines by zřejmě Angeliku vyhledal a zjišťoval, co se s ní stalo? (ledaže by to opravdu udělal, ale s ohledem na její zmizení v noční Paříži neuspěl a později o tom s ní nemluvil)
c) z pozdějších pasáží vůbec nevyplývá, že by Molines jakýkoli pokyn obdržel

Tereza píše:

O závěti se tam vůbec nemluví, což je divné.

Jestli to nebude tím, že tu větičku o pověření Molinese tam AG šoupla jen tak, aniž by to promýšlela tak, jako my .


* To mne dovedlo k zamyšlení (odbočka), jak to tehdy vysoce postavení šlechtici měli se správnou majetku a financí? Kdo se třeba Filipovi staral o rozpočet a hlídal mu výdaje? Molines? Komorník Fialka? A kdo mohl být správcem toulouského hraběte? Měl nějaký kapitál uložený po bankách nebo všechno v hotovosti doma v truhličce a v cenných předmětech? Kdyby zemřel klasickou smrtí, jak by probíhalo dědické řízení?

To je téma na rešerše! Škoda, že tu není Moirra .

Penelopo, já myslím, že J. věděl, že mocným není moc po chuti. Při jeho inteligence je to pravděpodobné. To že provokoval a nedbal na to, byl prostě rys jeho povahy. On se tím bavil a provokoval.

Celá ta otázka závěti / odkazu nastoupila na přetřes po úryvku z Angelika a její láska:

Poslední žena, kterou držel v náručí, byla ona, jeho žena, Angelika, víla z poitouských močálů, jeho malá modla se zelenýma očima.
Utonula v hlubině času. Chvílemi ho napadlo, co se s ní asi stalo. Nedělal si starosti. Zřejmě se vrátila k rodině a netrpí samotou ani bídou. Pověřil přece Molinesa, svého poitouského společníka, aby se postaral o finanční záležitosti mladé ženy v případě, že by se s ním něco stalo. Zřejmě uprchlá s oběma synky na venkov, říkal si.

Tudíž vyvstala logická otázka, zda se Joffrey na Molinese obrátil PŘED či PO procesu?

Ovšem tak, jak je ten úryvek neurčitě formulovaný, mohla být tahle dohoda klidně už mnohem staršího data a vůbec nemusela mít vazbu na proces.

Formulace "v případě, že by se s ním něco stalo" může být opravdu obecná. Ovšem kdyby měla vazbu na proces (což by svůj smysl taky dávalo, proč by Joffrey na vrcholu sil a s "neotřesitelným postavením" uvažoval o své smrti), tak by ji na Molinese mohl směrovat nejdříve po Desgrezově návštěvě v Bastile. Do té doby byl přísně střežen, bez možnosti kontaktu s okolím, vzkaz by mohl poslat tedy jen pak přes svého advokáta, popř. po procesu přes zpovědníka. Jakožto vzdělaný muž musel před procesem (po procesu už věděl) minimálně tušit, že s takovýmito obviněními nemá šanci si majetek udržet... A tak by mi potom dávalo smysl, že Molinese žádal právě o udržení příjmů z jejich obchodování. Pokud by Molines dostal podobný vzkaz před vynesením rozsudku, mohl mít dostatek času na opatření potřebných listin a všeho, aby prokázal, že důl byl Angeličiným věnem, do konfiskovaného majetku nespadá a udržet ho pro rodinu de Sancé.

A další úvaha: Pokud bylo v procesu předem rozhodnuto o vině a trestu (což víme, že bylo), tak by zřejmě příslušné úřady s konfiskací začaly záhy po vynesení rozsudku a po popravě, což by Molinesovi moc času k právnímu kličkování nedávalo. Z tohoto úhlu pohledu by bylo lepší, kdyby dostal vzkaz v předstihu, aby mohl konat, tzn. Joffrey mu instrukce poslal PŘED procesem .

jeanne píše:

PenelopaW píše:

Tudíž vyvstala logická otázka, zda se Joffrey na Molinese obrátil PŘED či PO procesu?

Během procesu?

Procesem myslím samotné soudní líčení. Takže tam by to asi během nestihl . Ale pokud proces chápeme jako všechno, co proběhlo od uvěznění do popravy, tak ano. A já si myslím, že ten vzkaz poslal po Desgrezovi, který jakožto obhájce měl jako jediný "zvenku" možnost se s ním vídat a podobnou službu by nedělal za úplatu. (Tím vylučuji možnost, že by Joffrey poslal vzkaz po někom anonymním, kdo mu třeba chodil do cely uklízet, protože někdo takový by to nezištně nedělal a Peyrac ve vězení neměl žádné finanční prostředky.)

A smyčkou se vracím na začátek: Teď to ještě nějak zapracovat do fikce .

mimi píše:

Já mám svou teorii.
Co když Joffrrey, který si byl vědom, že leží mocným v žaludku, už vše s Molinesem dohodl dříve, např. po narození Florimonda. Prostě pro jistotu, kdyby se s ním něco stalo. Angelice to už nestačil říci, nechtěl ji strašit.
Trochu mě vrtá hlavou, proč nevzkázal po Desgrezovi nebo po svém zpověníkovi Angelice ať se obrátí na Molinese, že s ním dohodl pomoc v případě nouze.

Tato poznámka od Mimi mě zaujala a přikláním se k ní čím dál tím víc.

Mám stejnou osobní zkušenost a určitě nejsem sama. Když bylo staršímu synovi 17 let a mladšímu 4 roky, tehdy snad poprvé jsme mu zcela vážně s manželem řekli, že kdyby se s námi něco stalo, musí se o bratra postarat. Pomoc by našel u babičky a dědy, ale zodpovědnost, zejména v dalších letech by byla na něm. Dodnes si na ten první rozhovor vzpomínám, jeli jsme totiž někde autem a on měl bratra hlídat. Později jsme mu dokonce sdělili další pokyny, např. ohledně účtů, nemovitostí atd.

Joffrey mohl udělat totéž. Když byl s Molinesem ladit kšefty, mohl ho nejdřív jen mezi řečí, pak třeba vážněji požádat, aby se o postaral o rodinu a finance, kdyby se mu něco stalo. A nemusel myslet jen na vězení, ale např. na nemoc, úraz v laboratoři atd. Prostě kdo je připraven, není překvapen. Nejednalo se tedy o "závět", Angelice o této ústní dohodě neřekl, aby ji nevyděsil.

Angelika po procesu Molinese nehledala.
Angelice se sevřelo srdce. Tělo měla bolavé, vnitřnosti jako vytržené. Srdce jí krvácelo stejně jako tělo. Zemřela současně s Joffreyem. S malým Cantorem se narodila jiná Angelika, nová žena, v níž jen velice těžko přežijí některé něžné a naivní rysy Angeliky dřívější.
Nespoutanost a tvrdost, která zmítala nedisciplinovanou dívenkou z Monteloupu, se k ní jako černá řeka znovu vrátila otevřenou ranou po úzkosti a děsu.

O děti se postarala tím, že je svěřila sestře a ona šla za jedinou věcí - za pomstou. Její první kroky v Angelice - cesta do V. přece vedly pod okno hospody, kde byl Bécher. Před očima tma, před sebou jediný cíl - "všechny je zabiju...." Kde a proč nakonec skončila, víme.

A tím pádem nevidím žádný problém, proč by fikce nemohla pokračovat tak, je rozepsaná. Joffrey mohl požádat v obavách o Angeličin život Desgreze(Molinese dřív žádal o zabezpečení rodiny, ne o ochranu holého života), to je přece logické. Jak s touto žádostí Desgrez naloží, to budu opravdu zvědavá.

Desgrez po procesu prchal, nemohl by ji ochránit. Domů ji neposílala, tam by ji nějaký najatý vrah hledal jako první. A potom, když se vrátil znovu do Paříže, ji měl možná na očích víc , než si z kánonu myslíme.

Tereza píše:

Tato poznámka od Mimi mě zaujala a přikláním se k ní čím dál tím víc.

Mám stejnou osobní zkušenost a určitě nejsem sama.

Proto by mne zajímalo, jaká byla tehdy dobová praxe. Jestli se běžně "testamenty" sepisovaly ještě za vrcholu sil, a nebo se závěť ve vysokých kruzích nesepisovala a spoléhalo se pak na dědické řízení. Avšak třeba případ Desgrezovy dcery pěkně ukazuje, že a) závěť sepsala (a její matka podle zmínek taky, jen se nedochovala, nebo se mi ji ještě nepodařilo vyšťourat), b) její příbuzenstvo se pak popotahovalo o majetek s manželem. Proč by to tedy nemohlo být stejné i u šlechty?

Joffrey mohl mít svůj majetek "pojištěný" nějakými listinami, ale s ohledem na to, že vše propadlo koruně, mohl Molines opravdu jen operovat s tím dolem. A otázku jeho vlastnictví mohl Peyrac ošetřit mnohem dříve, než k procesu došlo, z důvodů, jaké uvádí Mimi a Tereza.

Tereza píše:

Angelika po procesu Molinese nehledala.
Angelice se sevřelo srdce. Tělo měla bolavé, vnitřnosti jako vytržené. Srdce jí krvácelo stejně jako tělo. Zemřela současně s Joffreyem. S malým Cantorem se narodila jiná Angelika, nová žena, v níž jen velice těžko přežijí některé něžné a naivní rysy Angeliky dřívější.
Nespoutanost a tvrdost, která zmítala nedisciplinovanou dívenkou z Monteloupu, se k ní jako černá řeka znovu vrátila otevřenou ranou po úzkosti a děsu.

O děti se postarala tím, že je svěřila sestře a ona šla za jedinou věcí - za pomstou. Její první kroky v Angelice - cesta do V. přece vedly pod okno hospody, kde byl Bécher. Před očima tma, před sebou jediný cíl - "všechny je zabiju...." Kde a proč nakonec skončila, víme.

Třeba u té pomsty až tak nesouhlasím... Ta je hodně vyzdvihovaná ve filmu, kde Angelika působí až jako totální fanatička. V novém filmovém zpracování dokonce sama před sebou vyhrožuje i králi... Kdežto v knize to na mne po několikerém čtení působilo tak, že ji smrt milovaného člověka naprosto zlomila a na dlouhou dobu paralyzovala. A k hospodě, kde seděl Bécher se dostala více méně náhodou a pohled na něj v ní v té otupělosti probudil první syrovou emoci - nenávist.

Nicméně, když opominu, že to byl autorský záměr, je zajímavé, že útočiště Monteloupu Angelika ve své situaci nevyhledala. Apeloval na ni v tomto směru minimálně Gontran, filmový Desgrez taky (teď se mi motá nový a starý film, ale dohledám). Zůstala v Templu (což se dá vysvětlit tím, že byla mimo sebe), dokud ji odtamtud nevyklopli, protože zjistili, kým opravdu je. Navíc je nutné brát v potaz, že byla těhotná a cestovat v zimě s malým dítětem v té době asi nebyla žádná hitparáda. Měla vůbec prostředky na cestu?? V Templu měla pobyt "předplacený", Desgrez jí dal peníze pro kata, ale z řádek knihy nevyplývá, že by měla ještě nějaké finance? Nu a pak porodila, skončila na ulici a skončila u Rošťáka... A od toho už šlo do Monteloupu asi těžko odejít...

Tereza píše:

A tím pádem nevidím žádný problém, proč by fikce nemohla pokračovat tak, je rozepsaná. Joffrey mohl požádat v obavách o Angeličin život Desgreze (Molinese dřív žádal o zabezpečení rodiny, ne o ochranu holého života), to je přece logické. Jak s touto žádostí Desgrez naloží, to budu opravdu zvědavá.

Já to asi přece jen po zralé úvaze zjemním... A nevložím Joffreyovi do úst prosbu, ale nechám Desgreze, aby ten slib iniciativně vyslovil sám...

Ještě koketuji s myšlenkou, zda vsunout zmínku, že Desgrez poslal nějaký ten dopis Molinesovi...

(Ale říkám si, že Peyrac byl vězněn dost dlouho na to, aby Molines zjistil, že s jeho obchodním partnerem je zle a začal jednat - takováhle novinka se asi rozšířila hodně rychle, nejpozději s bouřemi v Toulouse, ke kterým se připletl Andijos. Takže nač si ještě sichrovat něco, co již považuji za ošetřené.)

Tereza píše:

Desgrez po procesu prchal, nemohl by ji ochránit. Domů ji neposílal, tam by ji nějaký najatý vrah hledal jako první.

Je otázka, jestli ji vrazi ještě měli potřebu hledat, protože pro ně bez manžela už zřejmě nebyla hrozbou. Taky zajímavá úvaha, proč to Fouquet nedovedl "do konce" i s ní?

Tereza píše:

A potom, když se vrátil znovu do Paříže, ji měl možná na očích víc , než si z kánonu myslíme.

To ještě ani netušíš!

PenelopaW píše:

Tereza píše:

Angelika po procesu Molinese nehledala.
Angelice se sevřelo srdce. Tělo měla bolavé, vnitřnosti jako vytržené. Srdce jí krvácelo stejně jako tělo. Zemřela současně s Joffreyem. S malým Cantorem se narodila jiná Angelika, nová žena, v níž jen velice těžko přežijí některé něžné a naivní rysy Angeliky dřívější.
Nespoutanost a tvrdost, která zmítala nedisciplinovanou dívenkou z Monteloupu, se k ní jako černá řeka znovu vrátila otevřenou ranou po úzkosti a děsu.

O děti se postarala tím, že je svěřila sestře a ona šla za jedinou věcí - za pomstou. Její první kroky v Angelice - cesta do V. přece vedly pod okno hospody, kde byl Bécher. Před očima tma, před sebou jediný cíl - "všechny je zabiju...." Kde a proč nakonec skončila, víme.

Třeba u té pomsty až tak nesouhlasím... Ta je hodně vyzdvihovaná ve filmu, kde Angelika působí až jako totální fanatička. V novém filmovém zpracování dokonce sama před sebou vyhrožuje i králi... Kdežto v knize to na mne po několikerém čtení působilo tak, že ji smrt milovaného člověka naprosto zlomila a na dlouhou dobu paralyzovala. A k hospodě, kde seděl Bécher se dostala více méně náhodou a pohled na něj v ní v té otupělosti probudil první syrovou emoci - nenávist.

Asi tyto mé postřehy k diskuzi k této fikci až tak nepatří, ale nedá mi to a vložím pár úryvků z knihy. Dle mého Angelika Béchera hledala. Našla ho možná náhodně, ale hledala ho. Byla otupělá,to ano, ale ne paralyzovaná. Šla za pomstou bez ohledu na následky. A kvůli pomstě přijala své dno. Celý ten závěr Markýzy andělů má velký náboj. Škoda, že ji v těchto okamžicích ani Joffrey, ani Desgrez neviděli.

Angelika dlouho bezcílně bloudila noční zasněženou Paříží, rájem banditů, kde se odehrávaly nejrůznější zákeřnosti a zločiny.
Najednou se vzchopila. Ne, ještě není úplně poražená. Ještě jí zbývá vykonat poslední věc. Mnich Bécher musí zemřít! Ani se při té myšlence nezachvěla.
............
Angelika neodpověděla, nespouštěla oči z mnicha Béchera za sklem. Trpaslík se vyhoupl na okenní parapet...........„Kerej z těch chlapů je ten, co z něj nespustíš voko?“
„Tamhleten v rohu.“
„Snad si nemyslíš, že ten starej pytel kostí, co šilhá každým vokem jinam, pustí chlup?“
Angelika zhluboka vzdychla. Znovu ožila: věděla, co musí udělat.
„Toho člověka musím zabít,“ řekla.
.........
„Máš strach, krasavice?“ ušklíbl se jeden z banditů a ovinul jí paži kolem pasu.
Odstrčila drzou ruku a řekla:
„Ne!“
A protože ji ten chlap nehodlal pustit, dala mu políček.
Nastal zmatek a Angelika se v duchu ptala, co s ní asi udělají. Nicméně strach neměla. Nenávist a vzpurnost, které jí už tak dlouho plnily duši, vyústily do nepotlačitelné touhy škrábat, bít, kousat.
.........
Angelika se k němu zvolna obrátila:
„Ty jsi básník?“
„To sem nesložil já, ale básník Špína.“
„Ty ho znáš?“
„Jesli! To je básník z Pont-Neuf!“
„Toho taky hodlám zabít.“ ........„Ta holka je blázen! Chce vodkrouhnout celej svět!“

„Ano, opravdu, chci, abys mi pomohl někoho zabít.“
Nicolas se zachechtal.
„Zabít! Kohokoliv budeš chtít. Už jsem poslal na onen svět spoustu darebáků.”
Angelika cítila, že ho za ta strašná slova nenávidí, ale zároveň ji zalila nekonečná úleva. On to udělá! Udělá to pro ni. Konečně z ní spadne ta tíha, která ji dusila. Byla to zároveň jakási netrpělivost, která ji znervózňovala, a utkvělá představa tížící její duši a znemožňující jí chladně uvažovat, děs nebo touha, aby konečně splnila svůj úkol, to poslední, co mohla pro něj udělat.
.....Pro Joffreye, pomyslela si, pro jeho čest. Pro jeho pověst. Aby ho ani po smrti nemohl nikdo tupit.
Musí to udělat! Pronásledovala ji už jen jediná myšlenka: musí to dokázat.
Protože to je to jediné, co pro něj ještě může udělat, pro chudáka, popraveného před Notre-Dame, opuštěného všemi a skoro i jí samotnou.
Jedině pak se bude moct znovu nadechnout. A zbytek je jí lhostejný.

.......„Slitování... Peyraku!“
To jméno, vyslovené prokletým hlasem, proniklo Angelice do srdce jako rána dýkou. Při pohledu na to zjevení se jí zmocnilo šílenství. Začala nepříčetně ječet:
„Zab ho! Zab ho!“

A je tady další kapitola. V té předchozí jsem nakonec Peyrakovu repliku trochu upravila. A jelikož se Desgrez neujistil, svědomí mu pak nedalo, aby svůj slib nechal vyznít do ztracena...

Po krátké úvaze jsem doplnila i stručnou zmínečku o zaslání vzkazu do Plessis. Souhlasím s tím, k čemu jsme se dobrali, a totiž že Joffrey si mohl Molinese "zaháčkovat" dlouho před procesem. S ohledem na to, že měl ve vězení dostatek času pro nejrůznější chmurné scénáře jsem si však řekla, proč si to ještě "na poslední chvíli" nepojistit... Jestli mohl Desgrez, coby obhájce a jediný prostředník mezi Conciergerie a "světem venku", vynášet nějaké vzkazy či nikoli, to nyní úmyslně ponechávám stranou .

Šestadvacátá, a já mohu prozradit, že předposlední kapitola (1. části) má v názvu uvedena dvě pojmenování. Nedokázala jsem se totiž rozhodnout, které z nich ponechat: "Čarodějnický proces" označuje, oč půjde, ale "Otázka svědomí" bude nosnou linkou celé této části.

Odváží se někdo tipovat, komu nahlédneme do hlavy příště?


Pro ilustraci vkládám pár obrázků do příloh:

- soudní síň Pařížského parlamentu

https://fr.wikipedia.org/wiki/Droit_de_ ... uis_XV.jpg
https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... A12429.jpg

- soudní síň Justičního paláce při procesu s Fouquetem

http://www.rennes-le-chateau-archive.com/fouquet_1.php


A samozřejmě pro přiblížení atmosféry - Conciergerie a Justiční palác v tématu Paříž - po stopách Angeliky:

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... =60#p22541
http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... =75#p24004

Nedivím se, že se Desgrezovi v tomto křestu ohněm podlomila kolena. Jeho budoucí suverenní chování není jen otázkou vůle, ale také cviku, který právě započal.
Pár postřehů
- přiznám se, že jsem si jako barbar vyhledala pojem akant - paznehtík, a hned je mi líp.
- už dávno jsme se chtěla někoho zainteresovaného zeptat, jestli šachovnicová podlaha byla módním trendem té doby . Objevuje se na mnoha obrazech z velkých sálu a byla i ve filmu v toulouském paláci. (a právě u nás jako kulisa běží film Vládce Paříže z doby Napoleona a je tam ta podlaha v nějakém předsálí také)
- tipuju, že příště přide na řadu sonda do hlavy Béchera

Kolena se podlamovala předsedovi soudu, vidím, že jsem Tě změnou vypravěče zmátla . Bécher bude až přespříště . A černobílé dlaždice měl na Pont Notre-Dame i Desgrez! Psala jsem v tomto směru (podlahové krytiny) dotaz tomu francouzskému historikovi přes bydlení, ale buď se mne rozhodl ignorovat, nebo změnil pracoviště a tedy i e-mail .

Na základě mého včerejšího příspěvku přidávám dnešní dodatek.
Právě jsem si zakázala číst fikce a psát komentář ve chvíli, kdy se se vrátím domů ze setkání s přáteli a kdy jsem ovlivněna pár štamprlkami slivovičky na počest oslavy vítězství na poli sportovním.

Přidám svou maličkost. Před takovým procesem nebylo lehko asi nikomu, ať už stál na straně žalující nebo obhajoby. Kdo měl trochu rozumu a citu, tak věděl o co jde. Ovšem pro Bechera to bylo zadostiučinění díky jeho fanatismu. Pak je tu ještě Carmencita, zhrzená vášnivka, co nevydýchala, že se bývalý milenec oženil.

Ač jsem s ním nespokojena, přece jen přidávám napsaný další kousek, aby diskuse nevázla.

Na vysvětlení jedné drobné narážky: "Jean-Baptiste" znamená v překladu "Jan Křtitel".

Perlička: Hlava onoho zmiňovaného porotcova jmenovce, sťatá na příkaz krále Heroda Antipy, byla uložena a uctívána v kapli byzantských císařů v Konstantinopoli, odkud ji údajně v roce 1203 uloupili účastníci 4. křížové výpravy. Dostala se pak darem francouzskému králi Ludvíkovi IX. Svatému, který ji vystavil ve své soukromé kapli Sainte-Chapelle v Paříži. A znalci vědí, že Sainte-Chapelle se nachází v komplexu Justičního paláce . (https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_K%C5%99titel)

Protože v kánonu je jmény zmíněno pouze několik porotců, kteří Peyraka soudili, Domaille a Mebert, které Bourié spolu s Delmasem zmiňuje, jsou vymyšlení. Jako vždy jsem se inspirovala seznamem obyvatel města Paříže (link někde výše v diskusi), a pokud se sama v sobě nemýlím, šlo skutečně o lidi, kteří vykonávali soudcovské povolání.

Pohled očima lidí z druhé strany procesu - tedy soudců - se mi moc líbí. Tenhle zmetek Jean-Baptiste je přímo ukázkovým případem absolutní krysy. Nevím, jestli se v kánonu ještě po procesu někdy objeví, ale pokud ne, tak jestli mohu poprosit, žádám pro něj od Desgreze nepřímo nějakou exemplární smrt - oni to hoši v podsvětí už nějak vymyslí.

A napadla mě písnička - s Janem Křtitelem je spjatá Salome, a já mám moc ráda originál od Kryla, i když Landova verze také není špatná:
https://www.youtube.com/watch?v=kSVdxMzva9o

A víš, že jsem si tu Salome dnes pobrukovala ve sprše??

Co vím, Bourié už dále v kánonu zmiňován není. Takže ani nevíme, zda byl nakonec opravdu odměněn těmi třemi diecézemi či nikoli. Docela by se mi líbilo, kdyby je ku vlastní nemalé radosti dostal, ale po vypořádání s Fouquetem by bez varování šel ke dnu spolu s Veverkou.

PenelopaW píše:

A víš, že jsem si tu Salome dnes pobrukovala ve sprše??

Co vím, Bourié už dále v kánonu zmiňován není. Takže ani nevíme, zda byl nakonec opravdu odměněn těmi třemi diecézemi či nikoli. Docela by se mi líbilo, kdyby je ku vlastní nemalé radosti dostal, ale po vypořádání s Fouquetem by bez varování šel ke dnu spolu s Veverkou.

Souhlasím s variantou odměnit - odebebrat - zcela ožebračit - ke dnu, ale ke dnu Seiny. Oko za oko. (dnes jsem v ráži.)

Penelopo, přidávám své hodnocení. Myslím, že s touto částí můžeš být spokojena. Pěkně vylíčen "charakter" bezcharakterního a bezpáteřního karieristy. K přání pomsty se připojuji.

Ufff, nakonec, s odřenýma ušima, jsem toho Béchera dala. Šlo to těžko, velmi těžko, ale nakonec mi pomohlo to, co vždycky - historické rešerše!

V českém překladu je Bécher označován pouze jako "františkán", ale když jsem se podívala do francouzské verze textu, toulouský arcibiskup hovoří:

Mais, par exemple, mon moine Bécher, un récollet de grande science, qui se livre pour moi à des travaux d'alchimie, vous en procurerait d'excellentes.

J'ai sous mon commandement, à l'archevêché, un religieux fort savant, de l'ordre des Récollets, le moine Bécher.

Na wikipedii existuje o této odnoži menších bratří samostatné heslo, avšak nikoli v češtině :

FJ: https://fr.wikipedia.org/wiki/Fr%C3%A8r ... %A9collets
AJ: https://en.wikipedia.org/wiki/Recollects
NJ: https://de.wikipedia.org/wiki/Franziskaner-Rekollekten

Jak je zmíněno v textu, Récollets se skutečně věnovali misijní činnosti v Kanadě v jejích raných začátcích; Champlain oslovil pro cesty do Nového světa nejen jezuity, ale i je. Základní kámen první kaple Récollets položila roku 1606 v Paříži Kateřina Medicejská, v 70. letech 17. století byla již jejich pozice v Quebecu hodně silná. Récollets prosluli též jako vojenští kaplani ve francouzské armádě.

Název Bécherova díla Sulla transmutazione jsem převzala z italské verze (cituje z ní Moirra zde na fóru) i proto, že se tato díla běžně tiskla v italštině / latině.

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... =30#p19601

V češtině je uvedeno:

"(...) Ostatně pověst vaší knihovny je stejně vynikající jako vaše! Podívejme se, co tady máte."
V přepychové vazbě tu našel klasiky alchymie: byly tu Paracelsovy Principy konzervace těl tedy mumií, Alchymie od velkého Alberta, Hermetica Hermanna Souringuse, Explication 1572 od Thomase Erasta a konečně, k jeho velkému potěšení, jeho vlastní kniha o transmutaci.
Mnich, teď už úplně klidný a plný důvěry, následoval hostitele.

Koukla jsem se schválně do francouzské verze: son propre livre De la transmutation par Conan Bécher (...). Z toho velkého písmena na začátku usuzuji, že se to opravdu přímo jmenovalo O transmutaci .

(Když to tak po sobě čtu, říkám si, jestli jsem fakt úchyl, nebo je tu i někdo jiný tak zvídavý, že kvůli takovým detailům studuje cizojazyčná vydání? A ano, Moirro, je to narážka na Tebe! )


Mým cílem je dopsat to (= 1. část) do Vánoc / konce roku, ať v roce 2020 začíná s čistým štítem a od nuly .

Tato část s Bécherem mě přinutila přečíst si znovu celou tuto pasáž z procesu očima Angeliky.
vůbec si nepamatuju, jak Bécher vypadal (hubený, šilhavý, vysoký??). Já mám protivné mnichy zaškatulkované jako tlustá hloupá prasátka. No vida, překvapení.
A také jsem se podívala na toho čolka. Pokud se tedy vešel do malé lahvičky, pak by to mohl být opravdu čolek východní(někdy také čolek čínský), je velký jen asi 8 cm a je nenáročný na chov.Mohlo se tedy stát, že si ho Joffrey v celku v pohodě opravdu přivezl. Dost se podobá našim čolkům, kteří byli dřív asi běžní, tak se divím, že bylo kolem něj u soudu tolik povyku.
https://rybicky.net/atlasostatnich/colek_vychodni

Celý ten proces mi pasuje na krásnou píseň Hany Hegerové "Potměšilý host". Zazněla tento týden v StarDance a zpívala ji a zatančila na ni vítězka. Text písně se naprosto parádně hodí k této fikci:
https://www.youtube.com/watch?v=v1ylie6TkyE


Těším se na pokračování, i když vím, že bude kruté....

Tereza píše:

vůbec si nepamatuju, jak Bécher vypadal (hubený, šilhavý, vysoký??). Já mám protivné mnichy zaškatulkované jako tlustá hloupá prasátka. No vida, překvapení.

Borderie herce obsazené ve vedlejších rolích vybíral docela věrně předloze. U Béchera knižního mi bohužel v hlavě utkvělo nechutné slovní spojení "žilnatý krk", které se mi ovšem do textu naroubovat nikam nepovedlo, abych Vás oblažila taky . Když si vzpomenu na Bécherův skon a rozhovor, který předtím vedl s Tlustým měchem (ten zcela odpovídá Tvé představě!), musely ty dvě postavičky kráčející Třešňovou ulicí vypadat docela komicky.

Tereza píše:

A také jsem se podívala na toho čolka. Pokud se tedy vešel do malé lahvičky, pak by to mohl být opravdu čolek východní(někdy také čolek čínský), je velký jen asi 8 cm a je nenáročný na chov.Mohlo se tedy stát, že si ho Joffrey v celku v pohodě opravdu přivezl. Dost se podobá našim čolkům, kteří byli dřív asi běžní, tak se divím, že bylo kolem něj u soudu tolik povyku.
https://rybicky.net/atlasostatnich/colek_vychodni

Vidíš to! I já, která mám pocit, že jsem v kánonu při popisu procesu obrátila každé slůvko naruby kvůli přípravám na psaní fikce, se mám stále co nového učit! Čolkové šli zcela mimo mne a jsem ráda, že jde zde TAKÉ někdo zvídavý!

No a že se jich báli... představ si, že jsi v porotě soudící černokněžníka, který vypadá tak, jak vypadá, má pověst, jakou má, a pak ctihodný zástupce církve zaníceně a přesvědčivě hovoří o tom, že vyráběl nějaká zrůdná stvoření. Přiznám se, že jít do zkoumání lahvičky s touhle myšlenkovou výbavou, tak bych asi na ni ani nesáhla a nebo hned poslala písaře pro tu svěcenou vodu, abych si mohla od té nečisté věci ihned vydesinfikovat ruce . O to víc si i v tomto momentu cením Masseneaua .

Tereza píše:

Celý ten proces mi pasuje na krásnou píseň Hany Hegerové "Potměšilý host". Zazněla tento týden v StarDance a zpívala ji a zatančila na ni vítězka. Text písně se naprosto parádně hodí k této fikci:
https://www.youtube.com/watch?v=v1ylie6TkyE

Ten scénický tanec byl velmi působivý a emotivní, litovala jsem zbylé dvě taneční dvojice, které měly vystupovat poté. Jen ta píseň (ze StarDance) má pro mne na konci takové smířlivé vyznění, ne tu černou beznaděj co vždy cítím, když o procesu čtu v knize. Ovšem full version, to je o něco jinačejší kafe...

https://www.youtube.com/watch?v=Z-KKPkwZB4M

Když jsem uvažovala o písni pro tuto kapitolu, vyšel mi z toho opět Nohavica - i díky té beznaději a frustraci: https://www.youtube.com/watch?v=BQsxfXAkQOw (Pravda a Lež)

keby som ešte tak vedela kde som to skončila čítať a kde mám pokračovať!

Už myslím že viem kde som prestala čítať! Po príchode kráľa do Paríža!

Presne tuto som prestala: (Kapitola 20 Komentáre strana 23 si to sem dávam aby som zasa nezabudla )

PenelopaW píše:

Co se Desgreze týče, při četbě knih se mi zdálo, že si zprvu moc nebyl jistý, zda do toho případu vůbec chce jít. Právě proto, že si velmi dobře uvědomoval ošemetnost celé situace. Moc se mi proto líbí myšlenka, že ho nakonec, vedle možnosti udělat si v advokacii jméno a nabýt nějaké majetky, zviklala osobnost jeho klientky.

Tiež si myslím že Desgreza zviklala osobnost (a krása) jeho klientky a že sa mu pôvodne vôbec ale vôbec do toho nechcelo ....

PenelopaW píše:

A teď požár, takže katedrálu v dohledné době obdivovat nebudu... Jediné, co na tom lze shledat pozitivního, je to, že si nyní díky plánované rekonstrukci, budeme moci představovat, jak probíhala samotná stavba tohoto symbolu Cité…

Tereza píše:

zde již odkaz na tuto hru byl(byl sekce Po stopách Angeliky, upozornila na tu hru Moirra), ale já ho nyní opět přidávám. Před chvílí mně syn ukázal tu PC hru (Paříž , Velká fr. revoluce) Assassin's Creed: Unity, která je nyní ke sažení zdarma, výtěžek jde na opravu katedrály a mladí ji ve velkém hrají. Syn také, a já už jsem se v jeho hře prošla v kalužích okolo Justičního paláce a po Pont Neuf.
https://www.youtube.com/watch?v=MquyxyBqZXE
2 - 5 minuta, 10.30 -paráda

A Francúzi dokonca tej hre žehnajú pretože pri jej vzniku sa verne kopíroval nielen vonkajšok ale aj vnútrajšok katedrály, a preto bude hrať dôležitú úlohu pri jej rekonštrukcii. Ja som hru objavila už dávno pred požiarom - vtedy ešte zadarmo na stiahnutie nebola - a ponachádzala som ju iba po kúskoch - geniálne že sa človek takto môže poprechádzať po starej Paríži a zasnívať sa o našich hrdinoch plus super pomoc pri písaní fikcí!

Další kousek kapitoly nahlédne do hlavy jedné dámě, jež byla nedávno zmíněna i v jiné diskusi, než na sebe strhla pozornost i její sokyně:
http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 862#p25568


Při psaní jsem se nechala ovlivnit dvěma citáty, které se mi povedlo najít na internetu: https://citaty.net/citaty-o-zarlivosti/

„Žárlivost není projevem nedůvěry, ale strachem, že přijdeš o něco co miluješ.“ (Keram Vaníček)

„Žena se zamiluje do muže spíše ze žárlivosti na jinou ženu než z obdivu k němu.“ (Friedrich Dürrenmatt, švýcarský spisovatel a dramatik 1921 - 1990)


Přiznám se, že psaní prvního odstavce mi zabralo asi hodinu. Jak jsem si původně říkala, že sepsat Carmencitin příběh bude snadné, zasekla jsem se na prachsprostých technických otázkách jako:

- Odkud mohl pocházet její manžel?
- Kdy se seznámila s Joffreyem a jak dlouho trval jejich poměr?
- Jak stará Carmencita byla?

Původ vévody de Mérecourt jsem zasadila do Mirecourtu: https://en.wikipedia.org/wiki/Mirecourt

Coby osoba bohatá a u dvora oblíbená však vévoda (jehož křestní jméno je opět smyšlené) na svém panství vůbec pobývat nemusel, takže je to jen taková perlička na okraj. Navíc z kánonu o něm víme to, že se s Carmencitou seznámili na ambasádě v Madridu, takže mohl působit jako diplomat. A ti jsou pověstní tím, že tráví hodně času na cestách .

Mimochodem: Mirecourt je pověstný jako město louten (tyto strunné nástroje se zde vyrábí i opravují), takže, co my víme, Joffrey sem klidně mohl zavítat pro nové struny .

Horší to bylo s Carmencitiným věkem! Při čtení jsem si vždy myslela, že to byla relativně mladá holka, než jsem při rešerši narazila na Sabininu repliku, v níž říká: Moja teta Carmencita bola doňho zbláznená. Mala tridsať rokov a odjakživa viedla roztopašný život. (převzato ze slovenské verze, českou v pdf nemám)

A přitom sama Carmencita Joffreyovi říká: "Než jsem tě poznala, byla jsem chladná. To ty jsi ve mně roznítil plamen, který mě stravuje."

Tyhle dvě věty mne na hodně dlouho uvrhly do vnitřního zmatku, než jsem je nějak myšlenkově uchopila... Samozřejmě netvrdím, že má verze je jediná pravá a budu ráda i za jiné příspěvky k tomuto tématu . Jen budou-li lepší než můj, budu hodně zklamaná a budu cítit silné nutkání to celé přepsat .

V závěru jsem si proto vytvořila menší časovou osu:

1624 - cca Carmencitin rok narození
1643 - Carmencitě je 19, svatba s vévodou de Mérecourt
1648 - konec 30ti leté války, Carmencitě je 24 let
1654 - seznámení s Joffreyem, Carmencitě 30, Joffreyovi 27-28 let
1656 - svatba JP s Angelikou, Carmencitě je 32 let


Pro Terezu mám v dnešním příspěvku hned dva dárečky:

1. Odkaz na její fikci: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=8&t=521

EDIT: Doplňuji ještě odkaz na druhou fikci, která je formou narážky zmíněna: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=8&t=640

2. Zmínka o nočníku v klášteře je jednoznačně narážkou na Hru o trůny. Poznáš, jaké postavy se rozbití nočníku původně týkalo?


Nu a bdělý čtenář samozřejmě odhalí i zakomponované repliky z Borderieho filmu!


---------

Velký Condé: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=3&t=845

Farář Louis Gaufridi z Marseille byl roku 1611 odsouzen pro čarodějnictví a zaživa upálen, neboť ho jeptišky z kláštera v Aix-en-Provence obvinily, že jako čaroděj způsobil jejich posedlost ďáblem. (Pitaval: Slavné kriminální případy, s. 384)

---------

Až při psaní této části jsem si uvědomila, že ač se jinak snažím držet původního vydání, u Carmencitina jména jsem zvolila formu z Integrale. V prvním vydání je totiž označována jako Carmenchita s "ch"! Nechť prosím laskavý čtenář tento renonc promine...

---------

Když jsem si ke Carmencitě před nějakým časem dělala poznámky, narazila jsem na nádhernou repliku v Adině fikci Prvá manželka. Nedá mi to a alespoň zde ji musím ocitovat:

Katarína sa práve vrátila z ranajsej prechadzky, takze jej nalada bola vyborna. Zamýslala stravit dopoludnie v kniznici ako zvycajne.V tom k nej podisiel sluha a oznamil jej príchod Carmencity, vojvodkyni de Merecourt. Nalada jej klesla okamzite na bod mrazu. Co tá zenska chce? Vedela, ze Carmencita je jednou s Joffreyovych nedavnych mileniek. Bola jednou z tych zien, ktoré nemaju vlastnú hrdost a aj po rozchode sa doprosujú muzovej pozornosti. Ona sama takými zenami opovrhovala. Ani sa nedivila, ze ju Joffrey odkopol. Takejto zeny sa musel nabazit po niekolkych tyzdnoch.
Nechala uviest Carmencitu do primacieho salonika.
„Som rada, drahá vojvodkyna, ze mám konecne prílezitost spoznat Vás,“ usmiala sa na byvalu milenku svojho manzela. Ta zostala tiez prekvapena. Cakala nevrazivost a chlad, kedze si bola ista, ze jej meno bolo urcite pred Katarínou spomenuté. Alebo zeby nie?
S uskrnom pozrela na nepeknu zenu s tvarou poznacenou jazvami od kiahní a škaredými zltymi vlasmi. Zrejme jediné, co bolo na nej pekne, bol zlatohnedy jazdecky kostym, ktory ale vyzeral na jej malej postave smiesne.
„Vela som o Vás pocula,“ povedala grofka de Peyrac a podala navstevnícke caj. „Comu môzem vdacit za Vasu navstevu?“
„Prisla som Vas varovat, madam.“
„Varovat a pred cím? Hrozí mi vari nejaké nebezbecenstvo?“
„Vas manzel Vas podvadza!“ povedala Spanielka dôlezito a nedockavo sledovala reakciu svojej hostitelky.
Katarínu to šokovalo, napriek tomu sa bleskorychle ovladla svoj vyraz. Vyrastala v prostredí, kde pretvárka bola sucastou identity kazdeho cloveka,
„Naozaj? To je mi ale novinka! A poviete mi aj nieco, co este neviem?“ opýtala grofka.
Jej reakcia Carmencitu prekvapila. Ocakavala sceny, plac, ale rozhodne nie chlad v očiach mladej ženy, ktora na nu pozerala spoza okuliarov.
„Drahá vojvodkyna, ziadny muz nie je svojej zene verný cely zivot. Maximálne niekolko dní po svadbe. Vsetci hladaju spestrenie. A Vy by ste to mali vediet. Tiez Vam slovo vernost vela nehovorí.“povedala a usmiala sa na navstevnícku. „A muz ako je Joffrey uz vobec nie. Ja som od neho vernost ani necakala. Nie som ako tie hlupe debutantky v Parízi, ktorým stačí zasepkat zamilované slova a ony uveria, ze ich stretla laska na cely zivot.“
„Vy ste vedeli, ze ma milenku? Dokonca niekolko?“
„Ale samozrejme, mila vojvodkyna. Ved jednu mame aj spolocnú. Vola sa VEDA!“ povedala grofka, a rozosmiala sa, ked videla Spanielkin neveriacky pohlad.


http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 5&start=15

Penelopo, zaujaly mě tvoje úvahy o Carmencitině věku.
Já ji vždycky brala jako třicátnici, Joffreyovu vrstevnici. Možná i trošku starší.
S manželem se podle mě seznámili v Madridu, byla to prostě ohnivá Španělska.
Kde poznala Joffreye?
Já si myslím, že třeba s manželem šli prostě hraběte navštívit jako mnoho jiných šlechticů do paláce v Toulouse. Manžel často cestoval a ona se bavila po svém.

Svůj předchozí příspěvek jsme napsala v rychlosti ještě před přečtením tvého vyprávění. Moje představy o Carmencitě od tvých zase tak moc neliší.
Pokračování se mi líbí, je vydařené.
Moc pěkně jsi spojila představy, znalosti z knih a situace z Borderieho filmu.
Říká se, že pomsta bývá sladká. Na konci vyprávění Carmencitě pořádně zhořkla.

mimi píše:

Moc pěkně jsi spojila představy, znalosti z knih a situace z Borderieho filmu.
Říká se, že pomsta bývá sladká. Na konci vyprávění Carmencitě pořádně zhořkla.

Děkuji za pochvalu. Snad se bude líbit i pokračování, které by mělo být zítra.

Jak jsem tak psala ty vedlejší postavy, k nimž má čtenář postoj zpravidla zcela jasný a poměrně jednostranně vyhraněný, říkala jsem si, nakolik jsou ty osoby charaktery tragickými... On i ten Bécher byl (chvílemi) k politování, jak byl ve své malosti a zaslepenosti ubohý... Ovšem moje sympatie k mnichovi trvaly jen po dobu psaní, jakmile jsem si osvěžila jeho další figurování v příběhu (viz rozhovor mistra Aubina se zpovědníkem otcem Antoinem či jeho výstup před Notre-Dame, kde Peyrac vykonával své pokání), musela jsem konstatovat, že ten šmejd ještě skončil hodně dobře. Oproti tomu Carmencita, to je tragédie hodná řeckých autorů. Jak se jí asi žilo s vědomím, že velkou měrou přispěla k smrti svého milovaného?

Nu a pak postavy více vedlejší, přesto v příběhu významné: baron de Masseneau či Angeličin švagr Fallot. Mohu prozradit, že na ty se můžeme těšit příště .

Konec šestadvacáté kapitoly přidán... Připomínám opět tematickou píseň, kterou si doporučuji po přečtení pustit k umocnění pocitu beznaděje:

https://www.youtube.com/watch?v=BQsxfXAkQOw (J. Nohavica: Pravda a Lež)

-----

Pár postřehů a poznámek k této kapitole:

Cadit quaestio = doslova "otázka padá", tedy použito ve smyslu Konec disputace.

Co se posedlosti týče, pokud by někoho zajímalo více, jak se u jeptišek asi projevovala a co vše Carmencita v klášteře mohla předvádět, doporučuji Pitavalovy Slavné kriminální příběhy, konkrétně příběh Urban Grandier a posedlé jeptišky loudunské. Jeptišky kupř. hovořily latinsky, kterýžto jazyk nestudovaly, ve svých celách levitovaly, kvílely, měly záchvaty apod. Původně jsem to nějak chtěla do textu vsunout alespoň ve formě zmínky matky představené, ale už by to bylo jaksi navíc...


Zámečnický učeň:

KNIHA: Prohlásil, že se jmenuje Robert Davesne a je učeň u zámečníka v ulici de la Ferronnerie, v domě U Měděného klíče u mistra Dasrona. Jasným hláskem přísahal, že řekne celou pravdu a nic než pravdu a vzal si za svědka svatého Éloa, patrona zámečnického cechu.

FILM: „Toto razidlo je přesná kopie razidla mnichova, výrobek z dílny mistra Antoina, zámečníka z Bastily. Mám svědka. Můžu jej převést? (…) Prosím, to je dělník, který oba nástroje vyrobil.“

Rue de la Ferronie: https://en.wikipedia.org/wiki/Rue_de_la_Ferronnerie (Zajímavost: v této ulici byl Ravaillacem zavražděn Jindřich Navarrský)

Sv. Eloi neboli Eligius: řemeslník a biskup, narozen poblíž Limoges asi roku 588, zemřel v Nyonu r. 660. Svátek slaví 1. 12. Pocházel z prosté galsko-římské rodiny a byl dát do učení mincmistrovi v Limoges. Po nějaké době upoutal pozornost krále Chlotara II. a byl vybrán za mincmistra v Marseille. Po Chlotarově smrti ho podporoval Dagobert I., na něhož Eligius získal značný vliv. Byl talentovaným rytcem a kovotepcem a získal tolik majetku, že mohl založit kláštery v Solignacu a v Paříži. V roce 641 ho Dagobert jmenoval biskupem v Noyonu a Tournai. Svůj úřad zastával Eligius s velkou vážností, zakládal kláštery a věnoval se misionářské práci mezi pohanskými Frísy. Byl přítelem a rádcem sv. Bathildy a podporoval chudé. Z jeho rukou vyšla četná umělecká díla, zvláště relikviáře, z nichž některé se dochovaly. Je patronem kovářů, podkovářů a všech, kdo pracují s kovy.

(Donal Attwater: Slovník svatých. Rudná u Prahy: Papyrus + Jeva, 1993 s. 113)

https://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Eligius
http://catholica.cz/?id=5866
https://danfil.cz/blog/patron-zlatniku-svaty-eligius/
http://www.katopedia.cz/index.php?title ... BD_Eligius


Některé pasáže jsou oproti kánonu hodně stručné, neboť jsem je nechtěla opisovat. Znalci pochopí a vezmou si ke čtení fikce k ruce kánon, aby byl dojem komplexnější.

Stejně tak ty, co znají a mají rády Borderieho snímek, odhalí použité a převzaté filmové repliky, jež jsem ovšem mnohdy vložila do jiných úst .

-----

Jelikož jsem se tentokrát hodně zaměřovala na Fallota de Sancé, neopomněla jsem ani jeho manželku. Pro zvýraznění sesterských pout jsem se rozhodla dopřát Hortenzii stejný nešvar, jakým trpí i Angelika, a to, že si starší sestra také ráda přispí .

Rovněž jsem troufale pojmenovala ostatní Fallotovic děti, které jsou v kánonu pouze zmíněny (jmenován je jen nejstarší Martin).

Úryvek:
Doma na něj čekala Hortenzie, už brzy devítiletý Martin jistě před spaním uklidňoval mladší sourozence a možná usnul v bratrově posteli. Gerard se na rozdíl od sestřičky Marie-Adele vždycky bál tmy. A v Chaillot měli malého Laurenta, kterému byl nedávno jeden rok…

Ve vydání Čs. spisovatele (Markýza andělů 2) je zmíněn jen Martin a půlroční miminko, které bylo svěřeno kojné na venkově:

„Madame," řekl slaboučký hlásek vedle Angeliky, „otec mě poslal, abych vám vyřídil, že jídlo je na stole a že vás čekáme v jídelně k modlitbě."
Byl to asi osmiletý chlapeček, kterého viděla před chvílí ve skříni.
„Už nemáš strach z Kouassi-Ba?" zeptala se.
„Ne, madame, jsem rád, že znám černého pána. Kamarádi mi to budou závidět."
„Jak se jmenuješ?"
„Martin."

„Chtěla jsem vidět, jestli je maličký už vzhůru. Mám moc ráda děti, madame. Je velká škoda, že paní Hortenzie dává děti kojné. Před šesti měsíci porodila a dítě jsem musela odvézt do Chaillot. Od té doby umírám každý den strachy, že mi přijdou oznámit, že nežije. Kojná totiž neměla mléko a já si myslím, že ho bude krmit chlebem namočeným do vody nebo do vína."

V Integrale (Královské slavnosti) se však dozvídáme minimálně pohlaví dalších potomků manželů Fallot de Sancé:

Malý Martin prošel kolem s nádobou parfémované vody a s ručníkem. Všichni si umyli ruce. Chlapec vykonával svou službu s vážnou tváří. Měl hubený obličejík a hodně se podobal Hortenzii. Byl tu také asi šestiletý chlapec, trochu podsaditý jako jeho otec, a čtyřletá holčička, z níž byl vidět jen kulatý čepeček a hnědé kučery, neboť tvrdošíjně seděla se skloněnou hlavou.
Hortenzie poznamenala, že měla ještě dvě další děti, které umřely maličké. Holčička se právě vrátila od kojné, k níž jí dali při narození a která žila v malé vsi poblíž Paříže s názvem Chaillot. Proto byla tak zakřiknutá a stýskalo se jí po venkovance, která ji vychovávala spolu s jejím soukojencem.
V té chvíli holčička trochu zvedla hlavu a Angelika uviděla její jasný pohled.
„Jéje, má zelené oči!“ vykřikla.
„Ano, bohužel,“ vzdychla Hortenzie nešťastně.
„Bojíš se, že ti vyroste druhá Angelika?“
„Nevím. Tahle barva nevzbuzuje důvěru.“

U miminka není řečeno, zda šlo o chlapce či dívku a mně se líbil chlapeček... Ale jelikož Moirra ve své fikci Kráľovstvo francúzke - Tri návštevy Fallotovým přiřkla dvě dcerky, neodpustila jsem si doplnit Gastonovo přání:

Třeba je bůh obdaruje ještě dalším děťátkem, oba si přáli ještě alespoň jednu dcerku…

Z fikce od Moirry:

Zelené oči Marie-Adele, iskriace zlosťou jej pripomínali ich niekdajšie škriepky z Angelikou.
Mladšia Madelon, nevynikala vzhľadom, zato o to viac svojou uštipačnosťou a preto jej naopak pripomínala samú seba.

http://angelique.cz/phpBB321/viewtopic. ... 620#p19116

O páně Fallotovi a jeho rodině jsem vše shrnula i do jeho tématu v sekci Postavy:

http://angelique.cz/phpBB321/viewtopic. ... 634#p25634

Pokud by tedy někdo chtěl k jeho osobě diskutovat, můžeme zde .

-----

Pro inspiraci při pojmenovávání postav doporučuji tento statistický přehled:

http://www.jmenaprijmeni.cz/francouzska-muzska-jmena
http://www.jmenaprijmeni.cz/francouzska-zenska-jmena

-----

Pokud se v Languedocu hovořilo okcitánsky, dle google překladače by to zvolání barona de Masseneau znělo takto:

Agur! Agur! nire herriko anaia.

Právě jsem si přečetla předposlední příspěvek, který byl věnován Carmencitě a jejímu podílu na procesu.
Hned v úvodu jsem si prohlédla pohoří Wogézy, o kterém jsem nikdy neslyšela - krásný kraj, připomíná mi tak trochu Valašsko.
Život Carmencity v manželství se mi jevil naprosto uvěřitelný. Její setkání s pozorným milencem, kterým byl J.d.P., znamenalo pro ni po letech provozování pouhého sexu opravdu asi otřes. Šachy, snídaně v posteli, inteligentní humor, něha...
moc se mi líbil i důvod, pro ji Joffrey nechal :
Všeho moc škodí, příliš náruživý člověk neumí opravdu milovat, a Carmencita navíc příliš pokoušela sílu svých zbraní,.....
Myslím, že si jako Joffreyova milenka příliš vyskakovala a byla si příliš jistá v kramflecích. A navíc se hrabě v té době ženil. Domnívám se, že tak jako ve filmu byla i v knize poslední Joffreyovou milenkou( i když si myslím, že to nikde nebylo přímo napsáno) a on dal šanci vztahu s Angelikou.
Jen nevím, zda se na závěr, když u soudu ztropila svůj výstup, kála. Mám zkušenost (ne ze své pozice , podotýkám) že pomstychtivá ženská dotahuje svá tažení až do naprostého konce a obvykle bez špetky lítosti. Že je před zainteresovanými za totálni "krávu", je jí jedno.
A děkuji za dvě vlákénka s mými fikcemi - omdlívající Sabine z Gaskoňské sázky a ruce milenek na svém těle, což bylo v den svatby hraběti najednou velmi nepříjemné z Jeho svatební noci.

P.S. GOT a nočník - fakt nevím. Něco mám uloženo, že se to možná týká Sansy.

Tereza píše:

Jen nevím, zda se na závěr, když u soudu ztropila svůj výstup, kála.

Odpověď na toto nám dává Integrale (Popravený u Notre-Dame) a já to zakomponovala i do poslední přidané části kapitoly.

Tereza píše:

P.S. GOT a nočník - fakt nevím. Něco mám uloženo, že se to možná týká Sansy.

Nevím, jestli to bylo i v seriálu, ale z knihy si to pamatuji... Šlo o královnu Cersei. Poté jí ještě v rámci pokání byly ostříhány vlasy a musela nahá běžet ulicemi Králova přístaviště.

PenelopaW píše:

Tereza píše:

Jen nevím, zda se na závěr, když u soudu ztropila svůj výstup, kála.

Odpověď na toto nám dává Integrale (Popravený u Notre-Dame) a já to zakomponovala i do poslední přidané části kapitoly.
.

Kála se, až byl odsouzen k smrti. Myslím, že když vycházela se sálu poté, co předvedla svůj výstup, tak se spíš stále cítila jako vítěz a docvaklo ji, že přispěla k jeho definitivní záhubě, až bylo pozdě.

Penelopo, přečetla jsem si poslední dnes přidané pokračování. Ponor do duší a svědomí vedlejších postav se ti povedl. Bylo to napínavé, přestože smutný konec už známe.
Carmecitin závěr vystoupení převzatý z Integrale mi přišel uvěřitelný. Pomocí někomu na popravu, jen proto, že ukončil vztah, který stejně neměl budoucnost, je dost silná káva.
Jinak mám dotaz, pįše se ještě někde v dalších dílech, co s C. nakonec stalo? Jak dopadla? Sabine jen zmiňuje její frivolní život ještě před Joffreyovou svatbou. Angelika manželovi C. připomněla, ale on už ani nevěděl, že taková žena prošla jeho životem. Nevím, jestli mi někde něco neuniklo.

Tereza píše:

Kála se, až byl odsouzen k smrti. Myslím, že když vycházela se sálu poté, co předvedla svůj výstup, tak se spíš stále cítila jako vítěz a docvaklo ji, že přispěla k jeho definitivní záhubě, až bylo pozdě.

Mně se docela líbí myšlenka, že by k ní to prozření doputovalo s tím Joffreyovým smíchem .

Když jsem teď o tom procesu opakovaně četla, zkoušela jsem na něj nahlížet očima různých postav. My jsme jako čtenářky hodně ovlivněny pohledem Angeliky, která samozřejmě věděla, že její manžel žádný čaroděj není, a poměrně jasně nám nalinkovala, kdo je v procesu hodný a kdo nemá pravdu. Ale z pohledu nějaké obyčejného polovzdělance v auditoriu to muselo být úplně jinak.

Nastoupil tam otrhaný, zjizvený, rozcuchaný, kulhající... sám o sobě děsivý. Celou dobu se posmíval porotcům a dělal šašky i z auditoria, přičemž se - prevít! - odmítl podělit aspoň o to, jak dostat do postele ženské. Pak vystoupil sugestivní mnich Bécher, který přece musí mít pravdu, vždyť je to muž církve a navíc - proč by lhal? Pak svedená krasavice, která tam plive pěnu a zmítá se v křečích, polovina posluchačů práv si musela jít domů převléct spodní prádlo, když se tam vysvlékla. Navrch (ten nezletilec, co udělal nějakou vyskakovací jehlu, toho ani nejde započítat) nějaká podivná výroba zlata, kterou sice Peyrac vysvětluje, ale půlka lidí v soudní síni nechápe, o čem to mluví. Jaké neviditelné zlato v hornině? Jaká kupelace - co? Poté začne hovořit advokát a mluví docela pěkně, člověk by mu to všechno odkýval. ALE... co se stalo s tím duchovním, co to měl všechno dosvědčit?! To je tedy sakra náhoda, že zrovna dneska ho zavraždili! Peyrac navíc moc sympaťák není, vyrábí si zlato a nechá nás všechny platit daně, čte divné knihy, odkazuje se na nějaké dávno mrtvé nebo neznámé vědce, plus paktuje se s hrbáčem a černochem, o které by žádný slušný člověk neopřel ani... kolo od trakaře. A když ho odsoudí, bude aspoň po hodně dlouhé době v Paříži pořádná poprava! Jen aby mi lidi nevyfoukli žeton na místa v první řadě...

mimi píše:

Jinak mám dotaz, pįše se ještě někde v dalších dílech, co s C. nakonec stalo? Jak dopadla? Sabine jen zmiňuje její frivolní život ještě před Joffreyovou svatbou. Angelika manželovi C. připomněla, ale on už ani nevěděl, že taková žena prošla jeho životem. Nevím, jestli mi někde něco neuniklo.

Jestli Ti to uniklo, tak mně také - nevybavuji si (a ani jsem před psaním nedohledala), že by byla Carmencita ještě nějak zmiňována. V poslední kapitole jí ještě věnuji zmínku, ale to je samozřejmě má úvaha a jiný čtenář to může vidět jinak.

Otázkou je, jak se k "svědectví" Carmencity u soudu postavil její manžel.

Souhlasím, že se na Joffreye díváme pohledem Angeliky. A to jak v knize, tak i ve filmu. Navíc Hossein v Borderieho sérii filmů byl pro většinu divaček prostě Joffrey a ony s to s ním prožívaly a soucítily.

Tereza píše:

Otázkou je, jak se k "svědectví" Carmencity u soudu postavil její manžel.

To by mě zajímalo taky!

Právě jsem dočetla poslední řádky fikce (ona to vlatně ani není fikce).
Dokonáno jest.....
Smutné...
Zajímalo by mě, jak dopadl po procesu soudce Masseneau. Unikla mi nějaká zmínka o jeho pozdější kariéře?
Král měl za nehty, o tom žádná. Měl jistě prvotřídní informace, jak proces probíhá. Ráda bych si přečetla, jak ten se svým svědomím bojoval, když nakonec "věnoval" Joffreyovi život.
A vzhledem ke všem okolnostem, které jsi tady v této fikci připomněla, tak o to víc si cením Angeliku, kam to až dotáhla. V tuto chvíli je její situace naprosto, ale naprosto beznadějná.

Tereza píše:

Právě jsem dočetla poslední řádky fikce

Ještě bude jedna kapitola .

Tereza píše:

Zajímalo by mě, jak dopadl po procesu soudce Masseneau. Unikla mi nějaká zmínka o jeho pozdější kariéře?

Pokud vím, ani on později již v knihách nevystupuje. Přitom to, jak zasáhl do příběhu, to má tak úžasný potenciál! Brunátný muž hádající se s Peyrakem u cesty čí kočár má přednost, a pak jeho snaha vést proces v duchu zdravého rozumu a co nejspravedlivěji (mně si získal jen tím, jak chtěl vyřadit ty listiny zaujaté proti Peyrakovi)...

(Díky Dashině Vánoční fikci však víme minimálně to, že navštívil kavárnu U Španělské trpaslice a ochutnal tam fialkové cukroví .)

Tereza píše:

Král měl za nehty, o tom žádná. Měl jistě prvotřídní informace, jak proces probíhá. Ráda bych si přečetla, jak ten se svým svědomím bojoval, když nakonec "věnoval" Joffreyovi život.
A vzhledem ke všem okolnostem, které jsi tady v této fikci připomněla, tak o to víc si cením Angeliku, kam to až dotáhla. V tuto chvíli je její situace naprosto, ale naprosto beznadějná.

Malý vhled do svého uvažování král nabízí Angelice na konci knihy Angelika a král 2. Když si ty věty pročítám znovu, zdá se mi, že od počátku bylo jeho svědomí čisté, neboť neměl v úmyslu Joffreye skutečně zavraždit. A možná si naopak klepal na rameno, jak je vlastně velkorysý.

"Na můj rozkaz," zdůraznil ta slova, "na můj rozkaz byl hrabě Joffrey de Peyrac v poslední chvíli uchráněn strašného osudu. Já sám jsem si to vzal na starost a vysvětlil jsem katovi svá přání stejně jako praktické podrobnosti, jak zachovat vše v přísné tajnosti. Nebylo mým úmyslem udělit mu okázalou milost. Chtěl jsem sice zachránit Joffreye de Peyrac, hodlal jsem však odsoudit hraběte z Toulouse. (...)"

Co na tom, že Joffreye několik dní před tou záchranou mistr popravčí mučil...

S tím postřehem k Angelice souhlasím. Na Databázi knih či v různých diskusích k filmům se setkávám s názory, že to byla vypočítavá mrcha, kašlala na svoje děti apod. ALE: Uvědomme si, že zůstala (resp. s ohledem na fikční časovou osu teprve ZŮSTANE) úplně sama v neznámém městě a téměř bez prostředků. Když zjistili, kým skutečně je, vypověděli ji z Templu. Svoje děti svěřila sestře, protože jí to přišlo jako nejlepší řešení, a sama se jí na krk nevěšela a skončila doslova na ulici. Ano, spala s Nicolasem, ale to bylo vlastně štěstí v neštěstí. Nakonec by stejně zřejmě skončila prodáváním vlastního těla, aby vůbec na ulici přežila, a můžeme být i za ni rádi, že ten, na koho nakonec natrefila, byl jejím přítelem z dětství. Že pragmaticky využila příležitosti a vnutila se pod střechu panu Bourjusovi? Život v podsvětí obrousil i hrany slušnosti, takže co - navíc to hostinskému setsakra vynahradila, vyzdvihla jeho podnik a všechno mu do poslední sous vrátila. Jak muselo být jí, která zažila v Toulouse život jako v ráji a bavlnce, když na ni po Paříži koukali jako na zbohatlici a měšťačku... Kolikrát neseme těžce křivý pohled kolegyně z práce a na ni svrchu koukali všichni bývalí přátelé ode dvora. Máš pravdu, vystoupala od samého dna. My jsme ve výhodě, my to četli nebo viděli, takže víme, že to dobře dopadne, ale ona tuhle možnost neměla .

-----

Mne ovšem trápí jiná otázka - mluvil někdo fistulí nebo byly v soudní síni i děti?

Poprvé během nekonečného líčení Angelika pocítila záchvěv sympatie davu pro toho, jenž právě promluvil.
Jasný dětský hlásek uprostřed davu zavolal:
„My ti věříme!"

Taky jsem se zamýšlela nad osudem Angeliky po popravě. Zima, dvě malé děti z toho jedno novorozeně. Žádné peníze.
Jaký asi mohl být osud vdovy po popraveném čarodějovi? Pro ni ulice a pro děti žebrota. Na tu byly ovšem maličké. Vydat se domů? Sama v zimě s dvěma malými dětmi? Pokud by to dokæzala, ale o tom pochybuji, tak nevím, jak by ji přijali? Osud ji zasazoval tvrdé rány. Tak se naučila podle toho jednat.

PenelopaW píše:

Malý vhled do svého uvažování král nabízí Angelice na konci knihy Angelika a král 2. Když si ty věty pročítám znovu, zdá se mi, že od počátku bylo jeho svědomí čisté, neboť neměl v úmyslu Joffreye skutečně zavraždit. A možná si naopak klepal na rameno, jak je vlastně velkorysý.
....Co na tom, že Joffreye několik dní před tou záchranou mistr popravčí mučil...
l

Vysocí hráči vždy hrají vysoké hry. A svědomí do těch her asi nepatří. Pokud král věděl, jak se s hrabětem zachází, pak i věděl, že se ten muž nemusí dožít ani začátku procesu. Tak jaképak pozdější řeči o milosrdenství. Možná hrál Angelice i tak trochu na city, když jí po jejím odmítnutí na druhý den vysvětloval své pohnutky. Všechno bych mu teda nevěřila.
A pokud ani okem nemrkl nad tím, jak je celý proces s hrabětem toulouským absurdní, potom dobře mu tak , že mu pak celý život smrdělo z huby.....

PenelopaW píše:

Nastoupil tam otrhaný, zjizvený, rozcuchaný, kulhající... sám o sobě děsivý. Celou dobu se posmíval porotcům a dělal šašky i z auditoria, přičemž se - prevít! - odmítl podělit aspoň o to, jak dostat do postele ženské. Pak vystoupil sugestivní mnich Bécher, který přece musí mít pravdu, vždyť je to muž církve a navíc - proč by lhal? Pak svedená krasavice, která tam plive pěnu a zmítá se v křečích, polovina posluchačů práv si musela jít domů převléct spodní prádlo, když se tam vysvlékla. Navrch (ten nezletilec, co udělal nějakou vyskakovací jehlu, toho ani nejde započítat) nějaká podivná výroba zlata, kterou sice Peyrac vysvětluje, ale půlka lidí v soudní síni nechápe, o čem to mluví. Jaké neviditelné zlato v hornině? Jaká kupelace - co? Poté začne hovořit advokát a mluví docela pěkně, člověk by mu to všechno odkýval. ALE... co se stalo s tím duchovním, co to měl všechno dosvědčit?! To je tedy sakra náhoda, že zrovna dneska ho zavraždili! Peyrac navíc moc sympaťák není, vyrábí si zlato a nechá nás všechny platit daně, čte divné knihy, odkazuje se na nějaké dávno mrtvé nebo neznámé vědce, plus paktuje se s hrbáčem a černochem, o které by žádný slušný člověk neopřel ani... kolo od trakaře. A když ho odsoudí, bude aspoň po hodně dlouhé době v Paříži pořádná poprava! Jen aby mi lidi nevyfoukli žeton na místa v první řadě...

Naprosto brilantně shrnuto! Plus viděno optikou buďto katolické morálky nebo poslušností ke králi nebo obojím... Jak se píše v Quebeku - Joffrey byl posledním z velkých velmožů, které se král rozhodl zkrotit, než se jeho moc stala absolutní.
Ohledně Carmencity, tuším, že když Peyrac v Quebeku rekapituluje, říká "Carmencita byla krásná a a nenávistí přímo sršela," takže se na ni nakonec přece jen pamatuje . Jinak Carmencita, tak, jak jsi ji vykreslila, mi připomíná jednu mou spolužačku a to byla fakt mrcha Ta by šla klidně přes mtvoly, takže věřím tomu, co píše Tereza.

dasha píše:

Ohledně Carmencity, tuším, že když Peyrac v Quebeku rekapituluje, říká "Carmencita byla krásná a a nenávistí přímo sršela," takže se na ni nakonec přece jen pamatuje . Jinak Carmencita, tak, jak jsi ji vykreslila, mi připomíná jednu mou spolužačku a to byla fakt mrcha Ta by šla klidně přes mtvoly, takže věřím tomu, co píše Tereza.

Dámy, dámy, vy mi úplně hatíte ten krásný záměr s prozřením a nápravou hříšnice!

V tomhle je AG geniální, jak napsala určité archetypy, v nichž (se) člověk dokáže najít. Také znám pár osob vykazujících (i když nikoli rubensovské) prvky Carmencity!

Slibovala jsem, že při konci roku ukončím i první část, a tak - byť nejsem ale vůbec spokojená - vkládám poslední kapitolu. Nevylučuji ovšem, že následkem reakcí a připomínek bude text zpětně doupraven.

Tentokrát to ponechám bez komentáře a i píseň, která je motivem celé první části, vkládám přímo pod text. Sem si dovolím napsat pouze její originální slova. Více ke kapitole i písni později...


Aime-moi Je T'aime

Tout feu tout flamme, je courrais vers toi
Tu me souriais, je perdais la tête
Quand j'y repense j'ai le coeur qui bat
Notre amour alors faisait ses premiers pas
Ces instants fragiles qui semblent inutiles
Ce sont les photos de notre mémoire
Que l'on se partage entre deux orages
Pour écrire ensemble la fin de l'histoire
Ta robe blanche une alliance au doigt
Au milieu des gens qui faisaient la fête
Et cette chambre où je n'osais pas
C'est un souvenir que je n'oublierai pas

Aime-moi je t'aime, aime-moi toujours
Que serait ma vie si tu n'étais pas là
Aime-moi je t'aime, et aime-moi toujours
J'ai besoin d'amour et j'ai besoin de toi

La terre qui brûle, le bateau s'en va
Quand tout est perdu reste l'espérance
Ce goût de vivre, mon coeur te le doit
Dans tes yeux le soleil s'est levé pour moi
Toi qui vit dans l'ombre des rideaux qui tombent
A qui les bravos jamais ne s'adressent
Quand la salle s'éclaire tu es la première
A laquelle je pense aussi loin que tu sois
Ta main qui tremble qui s'accroche à moi
Et puis dans un cri c'est la délivrance
Tu me le donnes l'enfant qui est là
Tout ce qui est beau me vient toujours de toi

Aime-moi je t'aime, aime-moi toujours
Que serait ma vie si tu n'étais pas là
Aime-moi je t'aime, et aime-moi toujours
J'ai besoin d'amour et j'ai besoin de toi

Tu te fais belle, tu sors avec moi
Les gens se retournent sur ton passage
Ils te regardent tu ne les vois pas
Que je suis heureux de t'avoir près de moi

Aime-moi je t'aime, aime-moi toujours
Que serait ma vie si tu n'étais pas là
Aime-moi je t'aime, et aime-moi toujours
J'ai besoin d'amour et j'ai besoin de toi

Penelopo, nevydržela jsem a přečetla si závěr první části tvé fikce. Myslím, že můžeš být spokojená, mě se to líbilo.
Potvrdilo se to, co jsem si myslela, že chtěla Anna panu advokátovi sdělit. Synáčkovi dala jméno po něm, takže ho stále miluje.
Doufám, že se v další části vrátiš k Anně do doby, kdy ji Desgrez opustil. Jak se s tím vším vyrovnala, když věděla, že čeká jeho dítě? Také by mě zajímalo, jestli sledovala jeho profesní kariéru, nebyla také v soudní síni při přelíčení?
Písničku jsem si poslechla, něco maličko rozumím a moc se mi líbila.

Tak se budu v novém roce těšit na další setkávání se všemi postavami tvého vyprávění.

Závěr se Ti Penelopo opravdu povedl .
Kruh se pro tuto chvíli uzavřel....a další osudy něktých postav nezůstaly nezodpovězeny, a za to jsem moc ráda . A to, že Carmencita ze stránek románu zmizela nahrává Tvé teorii. Kdyby byla vypočítavou mrchou, která by se bez špetky svědomí producírovala po Paříži, on by si ji hněv Angeliky, markýzy andělů, určitě našel. Takže klášter až do konce života je dobrá volba, jen já bych ji tam šoupla čistě jako trest ze strany manžela.

A tento argument rozsudku nad Jofferyovými druhy se mi líbil :
Nestačilo se zastavit u potrestání zpupného hraběte? Ne, aby vše budilo zdání legálnosti, museli být potrestáni všichni čarodějovi přisluhovači…

Ovšem porod Anny, to jsem na rozdíl od Mimi opravdu nečekala. Desgreze mám zaškatulkovaného jako chlapa, kterému se TOHLE nemůže stát. Takže za mě opravdu překvapivý závěr.

Těším se na pokračování, zejména na to, jak si poradíš se dvěma momenty, které mě moc zajímají - jak se Desgrez poprvé dopídí o osudu Angeliky de Peyrac a jaká bude další životní cesta Anny a jejího malého Františka. Desgrez se určitě bude po návratu do Paříže zajímat, co je s Annou, zda je v pořádku. Je pro mě nepředstavitelné, že by se nedozvěděl, že má Anna dítě a že by si nedokázal spočítat, že je jeho.

Píseň jsem si hodila do překladače, text je krásný.

A na rozdíl od Mimi si nemyslím, že je třeba se vracet k těhotné Anně do doby, kdy ji Desgrez opustil. Dovedu si každodenní život dívky, kterou takovým způsobem odhodil muž, představit.