Anne Golon: rozhovory ve Versailles

Překlad rozhovorů s Anne Golon z roku 1999 pro její čtenáře a první oficiální stránku v angličtině The World of Angélique (dříve Angléliquebooks), která bohužel v současné době již není aktivní.

V exkluzivním rozhovoru ve Versailles na podzim roku 1999 Anne Golon volně hovořila o různých aspektech svého života. Rozhovor se uskutečnil s neocenitelnou pomocí Anniny dcery, Nadine Goloubinoff, která vystupovala jako tlumočník, a zde je přepsán v plném znění. (Harvey J. Adkins)

Část 1.: Život, Angelika a naděje pro budoucnost

Narodila jste se jako Simone Changeux. Kdy jste se stala známou jako Anne?

Před Anne Golon jsem měla ještě asi čtyři nebo pět pseudonymů...

Dnes se sama chápete jako Anne nebo jako Simone?

Většina mé rodiny mi říká Joëlle, to byl můj první známý pseudonym. Můj manžel Serge mi také říkal Joëlle. Když jsem psala první knihu Angeliky, jak už jsem měla jméno svého manžela (Goloubinoff), tak jsem převzala poněkud hloupě také jeho pseudonym – Golon, které použil, když napsal knihu vzpomínek. Tu napsal s pomocí ještě jednoho francouzského spisovatele. V té době každý začínal od nuly.

Bylo vám 18 let, když jste napsala první knihu, ale byl to také rok, kdy začala válka. V jedné z předešlých knih mluvíte o vaší cestě na kole z okupované Francie do Španělska.

Přesně tak. Během války, když Němci obsadili Francii, měla země tu výhodu, že Němci ještě neobsadili venkov. Proto jsem si dovolila takovouto cestu. V Paříži to bylo velice těžké. Požádala jsem o povolení k odchodu a prostě jsem malovala venkovskou krajinu, jíž jsem procházela. Potřebovala jsem vidět další místa a chtěla jsem přejít Francii z jedné strany na druhou. V roce 1941 jsem na kole podnikla cestu do Poitou a každou noc jsem požádala o pohostinství v klášteře. Proto jsem dobře znala atmosféru klášterů a celou tu oblast. V té době jsem si všimla stop minulosti, možná proto, že tam nebyla žádná auta, jen koně a vozy, a lidé byli ještě v původních a tradičních krojích. Nebyla tam také žádná kůže, takže jsem i na kolo nosila tradiční dřeváky. Bylo to těžké, ale nemohla jsem najít moderní boty, tak jsem si je nechala. Šla jsem na úřad a řekla jsem jim, že sbírám obrazy a materiál ke knize, a žádala jsem o povolení ke koupi nějakého oblečení, ale v té době jste nic nesehnali, protože Němci brali všechno. Chtěla jsem jít do Velké Británie nebo do Španělska, ale pokud bych se o to pokusila, mohli by mě zastřelit. Místo toho jsem zamířila ke španělské hranici, jen šlápnout nohou na svobodné území. Jela jsem z Versailles do Poitou a poznávala a obdivovala nejrůznější oblasti, potom jsem šlápla do pedálů a jela podél pobřeží do La Rochelle přes okupované území. Na cestě ke španělským hranicím byla volná zóna, ale bylo zakázané ji překročit. Do volné zóny nechodívali Němci v uniformě až do roku 1942, kdy už vládli všude. Byla jsem mezi mořem a zakázaným územím, když mě Němci zajali. Vzali mě do zámku, vyslechli a dali mě do vězení s další ženou. Doufali, že spolu budeme mluvit a něco prozradíme. Řekla jsem veliteli, že jsem se jen chtěla dotknout jednou nohou Španělska, protože to byla svodobdná země. Řekla jsem: „Jsem mladá, chci dobrodružství a chci napsat knihu o kráse své země.“ Všiml si mých obrazů a mému příběhu uvěřil. Řekl mi, že pořád ještě je možné navštívit velmi krásné místo, Baskicko - území, kde měl Ludvík XIV. svatbu. Takže mě propustil i s potvrzením poté, co viděl mé obrazy. A když mě propouštěl, řekl: „Pokud to děláte z estetických důvodů, běžte a podívejte se na tuto sochu a tento kostel.“ Takhle on mi věřil a řekl: „Ach, vy Francouzky!“ Bylo to jako malý zázrak uprostřed války, protože válka byla hrozná. A všichni ti vojáci mě, mladou ženu, nezastřelili, protože jsem měla ty propouštěcí papíry a bez nich bych nebyla schopná pokračovat. A tak jsem dosáhla španělských hranic, dotkla se svojí nohou Španělska a jela zpátky.

Co si vaši rodiče mysleli o tom všem, co jste podnikla jako mladá dívka?

Můj otec byl námořní důstojník a během války utekl a já mu pomohla. Řekla jsem mu, že pojedu jen několik málo mil denně a že budu přespávat v klášterech, takže budu v bezpečí. Každý měl tenkrát kolo, aby mohl jezdit na venkov shánět vejce a tak podobně, a potom jet zase domů. Pro mě to byl jen další krok, abych se posunula dál. Bylo to krásné – žádná auta, žádní turisté. Bylo to pro mě velice důležité, protože jsem měla zážitky do budoucna.

Tehdy se zrodil nápad na knihy Angelika?

Já už psát začala, ale nijak zvlášt jsem si nemyslela, že budu psát o této oblasti. Ale napadlo mě, že mohla vypadat jako v 17. století, protože tam bylo málo lidí, hrady a zámky - a lidé žili jako za starých časů. Zbytek Evropy žil v hrůze a já měla štěstí a uvědomovala jsem si, že své mládí už znovu neprožiju.

Po válce jste vyhrála literární cenu a peníze jste v roce 1949 použila na cestu do Afriky. Proč Afrika?

Abych se dostala ven z Evropy, kde jsme byli během války uvězněni po dobu pěti let. Chtěla jsem odejít co nejdál, jak jsem mohla, ale neuměla jsem anglicky, tak jsem hledala místo, kde lidé mluví francouzsky. Jmenovalo se to Rovníková Afrika – část Konga. Chtěla jsem psát články o lidech, kteří tam žijí, a o lidech, kteří pro Afriku něco dělají. Měla jsem seznam jmen tamějších lidí, které jsem kontaktovala, a na různých projektech tam pracoval Serge Goloubinoff. Každá země má svá vlastní dobrodružství.

Vzali jste se v Africe?

Ano. Několik měsíců po mém příjezdu jsem odjela do džungle a podnikla velkou cestu společně s doktorem, který léčil lidi se spavou nemocí. Když jsme se tehdy vrátili, byli jsme zamilovaní, ale nikdy jsme neřekli „Pojďme se vzít“. Rozhodli jsme se vzít, až když jsme se chtěli vrátit do Francie, abychom se mohli vrátit společně.

Kdy jste dostala nápad psát o Versailles a Angelice?

Když jsem se vrátila do Francie. Výsledek života v koloniích byl ten, že můj manžel byl velice nemocný ze všech nákaz v osadách a já musela najít práci, protože Serge žádnou hledat nemohl, protože neměl licenci. Možná proto, že byl z Francie příliš dlouho pryč, nebo snad že byl na straně De Gaulla. Bylo to velice těžké. Tak jsme začali pracovat společně. Jediná věc, kterou jsme měli, bylo moje pero, takže jsem s jeho pomocí napsala několik vědeckých článků a nějaké vzpomínky, protože Serge prožil mnoho podivných situací a viděl spoustu věcí. Psala jsem, a když se uzdravil, prodával články do novin. Já jsem vždy milovala historii. Gone with the Wind (Jih proti severu) mě inspiroval. Během války se lidé pokoušeli uniknout skrze knihy a byla to doba, kdy knihy lidem pomáhaly žít. Já jsem nepřečetla jediný francouzský historický román. Jedině nedávno jsem četla Notre Dame de Paris (Chrám Matky boží v Paříži).

A jak ovlivnilo váš život, když Angelika přinesla velký úspěch?

Byli jsme zachráněni! Mohli jsme jíst, mohli jsme uniknout do více zdraví prospěšného klimatu ve Švýcarsku a mohli jsme si koupit dům. A pak, Serge si mohl koupit lístek na další cestu do Afriky.

Museli jste se v Paříži stát hodně známými, když se kniha stala úspěšnou. Seznámili jste se s hodně novými lidmi?

Ne, vůbec ne. Každopádně, já jsem o to zájem neměla, měla jsem v povaze nechat Serge, aby byl v té přední linii. Já jsem vždy psala, psala a psala a náš život byl potom docela pěkný. Bylo to krásné. Bylo dobré vědět, že jsme mohli vychovávat naše děti a že jsme je uživili.

Chtěla jste říct, že jste psala pro podporu vaší rodiny, ale také protože milujete psaní?

Ano. Já jsem napsala spoustu knih ještě před knihami Angelika, pod jinými pseudonymy. Každá kniha má odlišné pozadí, odlišné psychologické problémy. Vždycky mě baví psát.

Mluvíte o psychologii. Zřejmě máte velkou znalost lidské psychologie. Kde jste to získala?

To je záležitost talentu. Někteří lidé se učí z lidských vnějších stránek – a někteří se to učit nemusí, mají pro to osobní vnitřní cit, talent. Kdybych neměla smysl pro psychologii, nemohla bych ji použít při svém psaní. Ale musíte to zažít. Proto jí je v ranějších knihách Angeliky méně. Potom přišel postup i v psychologických částech. Někdy se na něco podívám a zdá se mi, že ta věc je povrchní a ne jako v reálném životě. Ale to nebyl případ Angeliky.

Kolik je toho ve vás z Angeliky?

Ona vyjadřuje to, co jsem být nemohla. Kdybych zažila idylická dobrodružství jako Angelika, nikdy bych nemohla být autorem. Angelika je víc vnější, otevřená a já víc vnitřní, klidná. Angelika mě zajímá, protože má všechny reakce impulsivní ženy, které nebyly nikdy předtím popsány. Ani celá tahle příležitost, jakou jsem já měla během války – která samozřejmě nebyla tak dramatická, jako byla pro Angeliku – kdy mi nikdo nepomohl. Cítila jsem, že jsem do té doby pořádně nežila. To se stane člověku, který je zcela opuštěný vlastní rodinou nebo přáteli. Když jsem psala něco nového, měla jsem vždycky pocit, že se najdou čtenáři, kteří objeví nějakou radu v tom, o čem jsem psala. Například během války to byli Židé. Viděla jsem, jak s nimi zacházeli, a v Angelika se bouří se něco podobného děje s protestanty. Všichni tito lidé neměli to „správné“ náboženství a byli za to pronásledováni.

Jste hrdá na to, že jste stvořila Angeliku?

Jsem šťastná.

Jenom šťastná?

Velice šťastná. Je to moje. Je to realita. Nikdo a nic to nemůže zastavit nebo změnit. Předtím jsem hodně četla a měla jsem vizi – být schopna psát – a všechno se to sešlo. Psaní bylo vždy potěšením bez ohledu na okamžik. Je to jako film. Setkávám se s lidmi a naslouchám jim, ale nemám čas dělat si poznámky, protože je poslouchám. Mým snem je mít způsob, jak psát rychleji.

Litujete něčeho?

Ničeho ve svém psaní nelituji. Psaní mi pomáhalo žít a byl to velice spokojený život.

Ještě pořád máte nápady?

Vím, co se s nimi stane, ale neřeknu to. Počkám, až to napíši.

Za padesát let, jak byste chtěla, aby se vzpomínalo?

Nestarám se. Moje dílo bude mluvit za mě. Věřím, že čtenáři ho znovu objeví. Jedno z mých přání je vidět film natočený tak, jaká Angelika byla. V prvních filmech byla Michèle Mercier vybrána proto, že byla přítelkyní režiséra. A v těch filmech je napsaná Angelika tak, aby byla stejná, jako je Michèle Mercier, a ne jaká ona skutečně je. Chtěla bych tedy vidět film s reálnou Angelikou. Gone with the Wind byl příklad dobrého filmu udělaného přesně podle knihy.

Na internetu je mnoho řečí o tom, kteří herci by dnes byli dobří pro neobvyklé role a která herečka by dnes byla dobrá Angelika. Ale my jsme nebyli schopni si představit nikoho.

Měli by to dělat lidé, kteří ji milují a kteří jí rozumějí.

Co je vaše největší přání do budoucna?

Znovu odhalit Angeliku – nejen knihu, ale také filmový projekt, a brzy mít pro práci zařízení na způsob nového věku (počítač)! Ušetří to hodně času. Chci pracovat rychleji. Chci dokončit čtrnáctou knihu. A mimochodem, bude i patnáctá.
Část 2.: Pracovní partnerství mezi Anne a Sergem

Jaká byla role Serge v Angelice?

Někteří lidé se pokoušejí tvrdit, že všechny knihy napsal Serge – včetně té po jeho smrti! Pouze první knihy byly výsledkem spolupráce a všiměte si, že všechny série knih dnes říkají, že Anne a Serge Golon napsali ty knihy společně. Bylo to velmi výjimečně. Pokud mluvíme o spolupráci, kniha Nezkrotná Angelika, která se odehrává v severní Africe, je toho dobrým příkladem. Pomohl mi, protože měl odtud zkušenosti. Serge žil v Persii a Mulay Ismail byl skutečná postava, a on mi pomohl svými znalostmi té oblasti a historie. Trocha k trošce a já měla dost informací k podrobnému popisu. Velice ráda jsem psala Nezkrotnou Angeliku, protože to byla výzva zasadit veškerý děj do uzavřeného prostředí. Jak šel čas, Serge se více soustředil na malování a výzkum. Odjeli jsme do Ameriky kvůli dalšímu dílu a shromáždili jsme spoustu dokumentace a rešerží. Po návratu mi přestal pomáhat a já pracovala sama. Občas jsem ho o pomoc požádala a on mi s výzkumem pomohl, ale psala jsem jen já. To bylo kolem doby Angelika a ďáblice.

Popisy myšlenek lidí v Americe, víry Indiánů a způsoby lovců jsou velice podrobné a vykazují velké množství znalostí. Kde jste se to dozvěděla?

Jedním z mých cílů bylo jet do Ameriky, ale zjistila jsem, že o této zemi vůbec nic nevím. Takže, když jsem tam jela, byla jsem rozhodnutá objevit Ameriku a napsat zbytek příběhu - který ještě neskončil - o ní. V té době bylo zcela neznámé, co se tehdy v těch dnech v Americe odehrávalo. Nikdo tam nevěděl nic o zvířatech nebo zdejších Indiánech. Jednalo se o vůbec první román, který vyprávěl o úplně prvních krocích Ameriky. Jeli jsme z New Yorku do Quebeku autem a po dobu tří měsíců jsme po cestě zastavovali na různých místech. Byla tam spousta historických míst a ukázek obchodních stanic z té doby. Viděla jsem, jak se dělají zelené svíčky, a to je jedna z napínavých částí pozdějších románů. Kamkoliv jsem šla, vždy tam byl někdo, kdo se mnou dělal výzkum na jeho vlastním území, a já jsem to použila.

Serge zemřel v té době?

Ano, když jsem psala díl Angelika a ďáblice.

Na čem dalším pracoval Serge, když se psaly knihy?

Když jsem pracovala na knihách, Serge nepracoval, ale měl mnoho obchodních kontaktů a vynalézal různé věci, léky na onemocnění kůže a podobné věci. Serge také našel nějaké doly v Africe a dělal si na ně nárok, tak odjel do Afriky. Znal to tam, kde ty doly byly. Ale nebyl dost silný (finančně) a velké společnosti je chtěly sebrat bez zaplacení.

Serge byl také malíř. Máte mnoho jeho obrazů?

Ano. Existuje i knižní výtisk s malbami nás obou.

Co dalšího vám ho připomíná?

Necítím se dobře, když mluvím o velice osobních věcech, které jsem s ním zažila, protože moji odpůrci zkoušejí použít jeho vzpomínky proti mně. Byl o 18 let starší než já a většinu svého života prožil dřív, než mě potkal. A všechno, co prožil, bylo naprosto skvělé. Mohli byste natočit tři filmy o jeho životě předtím, než jsme se poznali. Vedl velice dobrodružný, velmi zajímavý, vzrušující život. Dokonce i když jsme se setkali, bylo to jen další dobrodružství. Nikdy jsme nebyli usedlá rodina. V mnoha směrech jsme byli velice moderní manželé. Později, když jsem pracovala celý den, Serge si vzal na starost děti, takže jsem měla možnost věnovat se svojí práci.

Je velmi zřejmé, že jste si byli velmi blízcí.

Ano, oba jsme byli velmi dobrodružní. Ale pokud jde o knihy, pomáhal s historií a příběhy, ale nikdy se neptal "Co uděláme s Angelikou?", protože se o to nestaral. Nebyla to jeho tvorba a nemusel na to dát známku svého vlastnictví, to vůbec ne. Je to jako Angelika. Je to příběh o vztahu mezi mužem a ženou.


Část 3.: Golonovský unikátní proces psaní

První kniha je ohromná – přes 800 stran – jak dlouho jste ji psala?

Když chcete začít, tak si nejdříve musíte připravit materiály. Sestavila jsem životy postav, pracovala jsem ve dne v noci přes deset měsíců. Psala jsem a zároveň jsem vyhledávala materiály v knihovně.

Musela jste mít hodně sebedůvěry, abyste napsala tak rozsáhlou knihu a vynaložila tak velké úsilí na něco, co nemuselo být nikdy vydáno. Jak velkou máte sebedůvěru?

Jedno bylo jisté – neměli jsme žádnou jinou práci, tak jsme měli čas. Lidé se tehdy ptali po knihách, protože za války žádné nebyly.

Jak velký podíl na celém výzkumu máte vy a kolik toho dělal Serge?

Asi stejně a samozřejmě jsme o knize hodně mluvili. V té době přestavovali Versailles a my jsme se šli spolu podívat, jak jim to jde.

V prvních dvou knihách velice podrobně popisujete svatbu Ludvíka XIV. a dvůr. Tohle jste získala vaším výzkumem?

Samozřejmě. Tehdy ještě nebyla muzea s dobovými kostýmy, ale my jsme našli mimořádné staré knihy. Také mezi nimi byla jedna o Dvoře zázraků. Jeli jsme do Paříže, abychom se podívali na ta místa, kde se knihy odehrávaly.

Měly vaše první knihy mapu Paříže, jako mají ty pozdější díly?

Ne. Poprvé jsem uvažovala o vložení map, když jsem přemýšlela o Francouzích, kteří budou číst o Americe. Nemyslela jsem si, že je nutné vkládat mapy Francie, protože jsem psala ve Francii.

V jaké denní době jste psala?

Psala jsem po celou dobu vždycky, když jsem mohla – ráno, v poledne, večer, mezi výzkumem. A samozřejmě jsem také měla na starost čtyři děti. Moje první dítě bylo nemocné a slabé, měli jsme německou pečovatelku. Kvůli jeho zdraví ho vzala k sobě domů do hor, kde bylo lepší prostředí, a to ho zachránilo. Byl tam skoro rok. Samozřejmě, často jsme ho navštěvovali a uzdravil se.

Psala jste ručně?

Všechno ručně.

A pozdější knihy, ty v Novém světě, jste psala také ručně?

Ano, vždy, vždy ručně.

Máte schované rukopisy?

Ano, ale jen některé. Kdybychom měli všechny, potřebovali bychom na to celý dům. Ale máme jich dost, abych na nich mohla ukázat, jak to vypadalo.

Kolik toho napíšete za den?

To záleží na tom, jestli u sebe máte dítě. V současné době, vzhledem k právním záležitostem, ne příliš mnoho, ale doufám, že velmi brzy to bude od 5 hodin ráno do 1 hodiny odpoledne. Když jsem byla ve Švýcarsku, psala jsem v tom prvním roce po našem přestěhování knihu 'Angelika se bouří' a měla jsem dvě děti. Nedokážu říct, jak moc jsem psala. To záleželo na životě, který jsme právě vedli. Někdy jsem se musela starat o děti a lidé museli na další příběh čekat! Dneska ty knihy lidé dostanou jednu po druhé. Ale tenkrát museli čekat 3 nebo 4 roky. Proto jsem nešťastná, že nepřeložili poslední 3 knihy do angličtiny. Chtěla jsem pro své čtenáře příběh dokončit.


Část 4.: Důležitost náboženství v příbězích Angeliky

V knihách hodně mluvíte o katolických kostelích a Angelika se zdá být věřící, ale bez dogmatu. Stejně tak má cit pro náboženství východu (orientu).

Proto je tak moderní a má mnoho přátel, ona má totiž cítění nového století. Náboženství je lepší cítit, protože ve všech náboženstvích a ve všech vyznáních byly lidé paralyzováni. Proto jsem chtěla přidat ten příběh o sporu mezi jezuity a Angelikou, který symbolizuje konflikt vůči ženě, jež představuje hřích - zlo. Někdy se usmívám, protože vidím všechny ty lidi, kteří si nevšimli, že toto dílo je výbušné.

Zdá se, že Angelika je téměř předchůdce náboženství Nového Věku, nového druhu pohledu na náboženství oproti tomu starému.

Ano. Jsem překvapená, že to takhle nevnímá více čtenářů.

Předběhla jste svou dobu. V současné době se ve filmech a článcích mluví o čarodějnicích a nových náboženstvích více otevřenějším způsobem a zdá se, že Angelika tohle dělala již před 30 lety.

Možná je tohle ten důvod, proč nebyla přijatá s větší vážností, protože zneklidnila některé lidi. Přesto byla věřící. Ona si nekladla otázky. Například, když přijela do Quebeku, myslela na to, že musí mít zpovědníka nebo bude zavržena. Byla šťastná, když se znovu ocitla v kostele, aby zpívala písně, jako když byla ještě dítě, a považovala se za součást toho všeho. Kostel ji nabádal, aby takhle, jedině tímhle způsobem věřila, ale ta žena takhle nevěřila. Neunikneme vlastní době. V 17. století si člověk nemohl dovolit říct „já jsem nevěřící“, jinak by byl upálen. A v mnoha ohledech je to stejné i dnes.

Dnes existuje mnohem více společenství.

Ano. Já jsem mimo skupinu, protože jsem skutečně věřící a něco už jsem viděla a cítím některé věci, které vůbec nemají spojitost s Francouzi. Chodím do kostela, ale když v současné době mluvíme o Bohu a modlitbě, lidé se na nás dívají, jako bychom byli blázni. V knize Angelika a Nový svět je také scéna, kdy Angelika najde divokou mátu před tím, než se seznámí s Indiánem Outaakem, a skoro v těch lesích a v přírodě, která je velmi primitivní a přesto velice otevřená, vidí Boha. Když je Angelika v Novém světě, kde je planeta příliš nová, jsou její silné stránky velice primitivní. Je jako dítě a bere věci jako takové.

Zdá se mi, že Angelika byla předchůdcem Francouzské revoluce. Že korupce dvora byla něco, s čím bojovala, a tato korupce pak vedla o několik let později k Revoluci.

Ne, to nebyla korupce, která vedla k Revoluci, ale je to zajímavá otázka. Revoluce byla ve skutečnosti velké svinstvo. My jsme na tom pracovali a nebylo to tak, jak jsme si všichni mysleli.