Po stopách fenoménu
Anne Golon svým dílem stvořila fenomén. Atraktivní historické prostředí, romantika, dobrodružství, osudová láska, to jsou jen některé prvky, které se spojují prostřednictvím jednoho společného jmenovatele, jež představuje postava hlavní hrdinky.
Angelika je žena především krásná, ale i inteligentní, charizmatická a svým způsobem iracionální, záhadná. V knize tvoří ideální -a jediný možný - ženský protipól démonického hraběte de Peyrac.
Muži ji milují a umírají pro ni. Pro racionálního čtenáře je někdy až úsměvné, že dovede vzbudit lásku v téměř každém muži a její milenci už na ni nikdy nezapomenou. Ženy se jí chtějí podobat, vzbuzuje v nich přátelství, obdiv, mnohdy i nenávist. Se svým manželem prožívá dokonalé souznění po stránce duchovní, duševní, ale i tělesné, což je některými kritiky chápáno jako „degradace tématu“ a nejčastější důvod, proč často není dílo vnímáno jako historický román, ale pouze jakýsi „nižší žánr“, přestože je vyčerpávajícím způsobem postaveno na historických faktech.
V čem tkví tajemství této jedinečnosti? Jaká hrdinka to vlastně byla stvořena a čím si dokázala získat tolik čtenářů, a především čtenářek? Na tomto místě se můžeme skutečné záměry autorky pouze domýšlet a nechat se vést symbolikou v knize.
Belgický propagátor jógy a vyznavač ženského principu André van Lysebeth řekl:
„Každý muž v sobě nosí představu o absolutní ženě. Kdyby ji skutečně potkal, bude z ní celý paf a neodpoutá se od ní. Byla by to láska na první pohled. Ostatně během celého života ji každý muž hledá. (…) Žena je intuitivní, protože je citlivá a naladěná na kosmické rytmy. Zná tajemství života, zdraví a květin. Okouzluje a zastrašuje zároveň. Jejím tajemstvím je tvořivá síla, která v ní sídlí. Ve vlahé temnotě jejího břicha se vynořuje prvopočáteční kosmická energie, nejskrytější tajemství vesmíru.“
Ženský archetyp
V původní tantrické filozofii ztělesňuje každá, i ta nejobyčejnější žena bohyni, nositelku vesmírných zákonů. Už sama skutečnost, že žena v sobě dokáže vytvořit nový život, bylo pro staré východní filozofy důkazem, že je přímou součástí největšího zázraku přírody.
Opojný kult ženské bohyně však byl během středověku postupně upraven na akceptovatelný mariánský kult.
Středověk dal ženu a její krásu a moc do klatby. Symboly vzrušujících nádherných bohyň byly několik set let houževnatě ničeny, protože se nehodily do nově vznikajícího mužského náboženství. Pronásledované a systematicky vyvražďované ženy přestaly ovládat vysoká mystéria, zapomněly, jak se udržovat pomocí jistých rituálů mladé a krásné (vždyť to bylo životu nebezpečné), zapomněly, jak se dá regulovat početí a jak bezbolestně rodit. Sex byl povolen pouze za účelem plození potomků, dokonce bylo doporučeno mýt se co nejméně, aby se člověk nemusel dotýkat svého „hříšného těla“ více, než je zdrávo.
Každá akce vyvolává reakci karmických zákonů, vše, co je potlačené, propukne v jiné rovině, proto bylo lidstvo „trestáno“ epidemiemi moru, cholery a jiných nemocí. Na ženě byl pod záminkou honu na čarodějnice spáchán pravděpodobně největší holocaust v dějinách lidstva.
V duchu ezoterických zákonů se toto děje se ženami i dnes, byť v nenápadnějším pojetí: Pokud se chtějí prosadit, musí se chovat jako muž a přizpůsobit tomu svou image (znáte nějakou vrcholovou manažerku s dlouhými rozevlátými vlasy?), nemluvě o zemích, kde se ženy musí zahalovat od hlavy až k patě a je zakázán dokonce i klapot ženských podpatků, aby v mužích nevzbuzoval nekontrolované pocity a chování.
Podobně například žena po porodu začíná tloustnout – již splnila svou ženskou povinnost, je na ní nahlíženo pouze jako na matku a její sexuální a jiné touhy jsou často odstaveny na vedlejší kolej.
Kult bílé bohyně
Podstatou ženského archetypu však nejsou jen ladné, často až přehnané tělesné křivky, ale ženské myšlení a ženské vyzařování. Jako příklad tohoto vyzařování můžeme uvést kultovní herečku Marylin Monroe. Všichni, kdo se s ní setkali, se snažili popsat její zvláštní sílu. Hovořili o tajemné bílé záři, která ji obklopovala a kterou kamera dokázala dokonale zachytit. Její postava stále jakoby zářila. Joe DiMaggio, její druhý manžel, o ní prohlásil: „Není snadné být ženatý s elektrickým světlem.“
„Proč je žena s vlasy světla mezi Bělochy s chladnou duší? (…) Nevezme Ti sílu a nezatemní rozum, protože je sama síla a světlo. Její srdce je z čistého zlata a hoří v něm něžný oheň jako v chatrči z kůry, k němuž unavený válečník rád přisedne.“
(Angelika a její láska, s. 320)
Marylin byla ztělesněním ženského archetypu, obsahovala a vyzařovala čistou ženskou energii, měla ženské myšlení bez jakýchkoli mužských prvků. V zoufale mužském světě, kde se i ženy snaží podobat mužům, působí čistý ženský princip jako bomba. Jde o zvláštní psychologický fenomén, který vystupuje v celé řadě klíčových situací, zachycený v legendách, bájích a dokonce i svatých textech. Pochopit působení ženského archetypu znamená pochopit sexualitu, jež tvoří základ našich reakcí na okolní svět. Jeho nositelky se rodí „jednou za sto let“ a jsou svým okolím tvrdě pronásledovány.
„Proč jsou všichni ti kněží proti mně?“ Joffrey de Peyrac právě vycházel z dílny a zaslechl Angeličin výkřik. Vnímal ho jako symbol – výkřik pohaněné ženy. Hanobené a pronásledované už celá staletí.“
(Angelika a Nový svět, s. 409-410)
Životní a sexuální síla byla vždy chápána jako ženská podstata vesmíru. V hermetických alegoriích se od pradávna znázorňovala jako krásná zlatovlasá žena a říkalo se jí Bílá bohyně. Šlo o prastaré ženské božstvo, jemuž byl přisuzován obrovský význam. Byla v něm uctívána nejpůvodnější ženská podstata celého světa. Této zlatovlasé bohyni, obklopené bílým světlem, byl přisuzován obrovský sexuální kult. Ve starověku Bílou bohyni uctívaly vědmy a čarodějnice.
„Chceš, abych ti věštila osud? Chceš, abych ti pomohla získat lásku? Abych ti uvařila nápoj, který ti vrátí zdraví, otřesené dalekými cestami? (…)
Tak tys přišla… ty. Přineslas mi sůl a tabák. Tys má sestra, má dcera. Ach, ty máš obrovskou moc…“
(Angelika se bouří, s. 56-57)
|
|
Čarodějnice nebo víla?
Naše fiktivní hrdinka měla pověst nadpřirozené bytosti, víly či čarodějnice, podle toho, jak se to komu momentálně „hodilo do krámu“. Francouzský středověký venkov jako každý jiný oplýval bohatou mytologií a lidovou slovesností, přesvědčí se o tom každý, kdo někdy otevřel alespoň první díl románu.
Autorka nás do celé ságy uvádí vyprávěním chůvy o zloduchovi Gillesovi de Retz, z čehož je patrné, jak hlubokou tradici měly tyto lidové báje a pověsti. Mnohé jevy, které se nedaly vysvětlit racionálně, byly spjaty s působením těchto bytostí. Církev však tyto, původně pohanské symboly potírala či asimilovala v duchu vlastní, křesťanské filozofie (dobrá víla – později anděl, svátek Slunovratu - Velikonoce apod.)
Americká doktorka psychologie a současně jasnovidka Doree Virtue popisuje několik skupin zvláštních bytostí, žijících mezi lidmi, kteří se inkarnovali z jiných než „obyčejných“ lidských duší a plní na zemi určité poslání související s ozdravením planety a vztahů mezi lidmi. Vyzařují vyšší vibrace, mají jasnější auru a kromě jiného vykazují i některé shodné fyziologické i psychické vlastnosti. Dělí se do skupiny vtělených andělů, elementálních bytostí, nových duší, vesmírných lidí a zasvěcených.
Toto dělení se zajímavým způsobem objevuje ve zlidovělé mytologii a odtud například i v žertovném či polovážném označení jednotlivců, kteří nám tento předobraz něčím evokují.
Pokud bychom tedy měli zařadit Angeliku do konkrétní skupiny, nacházíme ji pravděpodobně na pomyslném průsečíku „elementálních bytostí“ (tzn. víla) a „zasvěcených“:
„Podobně jako vtělení andělé se i vtělené elementální bytosti se fyzicky podobají svým jmenovcům, tzn. vílám, elfům, skřítkům, trpaslíkům, lesním mužíkům, mořským vílám, delfínům, zvířatům a jednorožcům. (…)
Zástupci této skupiny mají velmi často načervenalou barvu vlasů v různých odstínech. Mohou být úplně zrzaví, nebo mohou mít vlasy kaštanově hnědé s červenavým leskem nebo nazrzle blonďaté. K této charakteristice se ještě přidává vzhled jakoby zděděný po keltských předcích, tj. brunátná, zdravě červená pokožka či pihy.“ (Virtue, 2002, s. 61)
O Angelice vědí všichni - a většinou i ti, kdo knihu nečetli - že to byla medová zrzka s nezaměnitelně zelenýma očima v barvě smaragdu. Její pleť byla teple snědá, což tehdy nebylo v módě (anemicky světlá pleť byla známkou aristokracie), ale sama zjistila, že její přirozeně nazlátlá pokožka jí získává více obdivovatelů, než „pokusy složitě si bílit tvář“.
Stejné nároky na vzhled splňuje například i herečka Julie Roberts, navržená v našem „Castingu filmu snů“ na roli Angeliky. Doreen Virtue řadí Julii k inkarnovaným elementálům.
A jak poznáme mezi obyčejnými smrtelníky „Zasvěcence“?
„Vášniví. Exotičtí. Výstřední. Jako by z jejich nitra vycházelo světlo. (…) jsou obdařeni moudrostí a vysoce vyvinutými intuitivními schopnostmi. Jejich pohled je pronikavý a nemá smysl před nimi předstírat nebo lhát, protože okamžitě poznají, kde je pravda. Působí okázale a nápadně. S oblibou se oblékají do vlajících šatů, které jako by připomínaly zašlou slávu romantiky. Obklopuje je aura tajemného, Když jim pohlédnete do očí, v tu chvíli víte, že vědí.
Představitelé skupiny zasvěcených jsou lidské bytosti, které se naučily ovládat energii. Jsou schopni zázračných uzdravení, kouzel ve smyslu zhmotňování svých přání nebo představ, včetně ovlivňování počasí a působení na fyzické předměty formou telekineze a levitace.
(…) Zabývají se studiem pozemských duchovních věd, jako je astrologie, přírodní čarodějnictví wicca nebo kabala. Dále se zabývají pohanským náboženstvím, rituály, léčením s použitím krystalů, léčivých bylin, zaříkáváním, invokacemi za použití svící, šamanismem atd.“ (Virtue, 2002, s. 63)
Pokud na toto rozdělení přistoupíme, v celém díle nalezneme i mnoho dalších představitelů této skupiny. Do očí bijícím příkladem z románu je Sebastien d’Orgeval, který vizi Doreen Virtue naplňuje téměř bezezbytku. Pro někoho může být zarážející jeho oscilace mezi dobrem a zlem, černou a bílou magií, ale pokud pomineme toto tradiční rozdělení, zůstává nám jen jedna univerzální síla, zbytek je pouze „otázka motivace“. Hned po něm si představíme dva krásné rozevláté anděly Ruth a Nomie, Rudovouse a všechny venkovské vědmy, Vilemínu nevyjímaje. Nesmíme zapomenout na indiánské vůdce Pixareta, a zejména Uttakého, magického a krutého jako sama příroda.
Čarodějný hrabě
Patřil do této skupiny mágů a čarodějů i hrabě de Peyrac, který byl jako „čaroděj“ souzen a odsouzen? Přestože byl bezesporu renesančně talentovanou osobností, všechny jeho pohnutky byly čistě racionální. Tam, kde mozku vládne racionalita, nemá mystika příliš šanci se projevit.
„Angelika pozorovala manžela, jehož vysoká postava se jasně rýsovala v plném slunci. Jako by si nádhernou přírodu téměř brutálně podmaňoval. Šel překrásným krajem naprosto samozřejmě. Nedbal na lhostejnost přírody, která Angeliku tak zraňovala.“
(Angelika a Nový svět, s. 23)
Jeho pozoruhodná inteligence vše zvažovala na miskách logiky a prospěchu, přestože byl schopen uznat existenci určitých nevysvětlitelných jevů.
Právě to možná tvořilo chemii a mystérium jejich nadpozemského vztahu s Angelikou a jejich neporazitelnost. Angelika ochraňovala jejich společný svazek na telepatické úrovni (jako v případě léčky hraběte de Varange), zatímco Joffrey bojoval racionální cestou (finále boje s Ambroisine).
„Ty jsi jeho vznášející se duch. On stojí na zemi, protože ho tíží jeho vědění. Ty běžíš napřed, lehká a neviditelná, abys mě polapila.
(Angelika cesta k vítězství, s. 440-441)
Dva jako jeden
U Doreen Virtue nalezneme ještě další vysvětlení jejich výjimečné lásky: V případě, že se lidská bytost dostane v pomyslném schodišti pozemských inkarnací až na poslední schůdek, zvolí si jako odměnu v tomto posledním životě po svém boku osudového partnera. Ten tvoří jeho protějšek a naplnění ve smyslu jin a jang, ženského a mužského pólu a prožijí spolu tento život bok po boku, v principu naplnění duality, k němuž celé naše bytí směřuje od počátku věků, od biblického vyhnání z ráje, jež je vlastně alegorií na dávné rozdělení tohoto principu.
„Spolu máte strašlivou sílu. I černá sutana to řekla: Spojené je neporazíme. Musíme je rozdělit.“
(Angelika cesta k vítězství, s. 441)
Autorka textu: Dagmar Šeráková
Literatura:
Argoni, A. – Argoni, R. Tajemství života. Praha: Eminent, 1998. ISBN 80-85876-60-4.
Virtue, D. Pozemští andělé. Praha: Synergie, 2002. ISBN 80-86099-88-1.
Liedloffová, J. Koncept kontinua. DharmaGaia Praha, 2007. ISBN 978-80-86685-79-3.
|