Brigitte Bardot

Je jednou z těch filmových legend, které svou existencí hodně změnily. Aniž by se musela zříct křehké ženskosti, vytvořila nový typ moderní ženy - mocné, svobodné a na muži nezávislé.

Ta proklatá uličnice (Cette sacrée gamine, 1955) Režisér Michel Boisrond natočil lehkou a velmi francouzskou komedii vycházející z Vadimova námětu o ošklivém káčátku, které se pozvolna proměňuje v labuť. Brigitte Bardot hraje dceru majitele nočního podniku. Je to jeho milovaná holčička s copy a tlustými brýlemi. V příběhu prožije řadu hloupostí, ale hlavně se z ní díky množství doplňků, jako jsou síťované punčochy a černé rukavice po loket stane přitažlivá a sebevědomá žena. Hlavní postava, která tak trochu představuje přeměnu samotné Brigitte se jmenuje ...Brigitte. ...a Bůh stvořil ženu (Et Dieu créa la femme, 1956) Roger Vadim svým dílem předložil světu novou morálku. Hlavní hrdinka napsaná podle Brigitte, Juliette, není amorální postava, je jen žena, která dává přednost sexu před konvencemi. Její čistota se projeví v odmítnutí dekadentního světa elegantního, leč zkorumpovaného rejdaře, ale ocitá se mezi dvěma bratry Tardieuovými, kteří představují rozdvojeného Vadima. Starší Antoine (Christian Marquand), zachrání Juliette z moře, ale je to ona, kdo ho svým kouzlem ovládne. U mladšího Michela (Jean-Louis Trintignant) ji dojme jeho citlivost a upřímná láska. Skandální scéna z jejich svatební hostiny se však již podobá živé smrti. Klenotníci měsíčního svitu (Les bijoutiers du clair de lune, 1957) Brigitte hraje Ursulu, mladou a čistou dívku, která se nečekaně dostane z temného kláštera. Jenomže je to díky muži, jenž zabil jejího strýce a svedl tetu. Ursula ho však neudá - naopak, uprchnou spolu a stráví týden plný vášně a násilí v horách ve Španělsku. Ve Vadimvě sado-masochisticky inspirovaném filmu je Brigittina postava v černých krajkách a s teatrálními gesty dovedena k parodii. Film sice nedosáhl úspěchu ..a Bůh stvořil ženu, ale svými otevřenými scénami i námětem se posunul zase o kus dál. Smím prosit? (Voulez-vous danser avec moi?, 1959) Výjimečně se nejedná o lehkou komedii, ale o detektivní film, který vznikl v režii Michela Boisronda. Přesto v něm Brigitte lehce přechází od dramatu k humoru a objeví se v řadě tanečních scén. Hraje tu soukromého detektiva v sukních. Aby Virginie odhalila pravého vraha tanečnice Anity, musí se vydávat za žákyni jejích tanečních kurzů. Hlavní podezřelý je Anitin manžel, ke kterému však Virginie pociťuje nevysvětlitelnou důvěru. Nakonec tak dokáže odhalit skutečného vraha. Babetta jde do války (Babette s’en va-t-en guerre, 1959) Válečná komedie s Brigitte v roli vojačky, zahalené od hlavy k patě. Babette pracovala jako služka ve veřejném domě, ale při evakuaci se jednoho dne dostala do Londýna. Tam začne pracovat pro zahraniční odboj France Libre. Píše se červen 1940, když Babette dostane za úkol unést německého generála. Zjistí se totiž, že tato služka je přesnou kopií jeho bývalé milenky. Babetta musí seskočit padákem na území Francie, odolávat veliteli gestapa, jezdit na koni, škrábat se na letadlo, přelézat zdi... Soukromý život (Vie privée, 1962) Brigitte hraje Jill, postavu zlomenou, roztříštěnou, dohnanou k smrti. Jill žije v Ženevě, ale teď se vrací do Paříže, kde má tančit. Velice rychle se stala modelkou, potom hvězdou filmového plátna. Pronásledována tiskem již nemá žádný soukromý život, ocitá se v nervové krizi a zrovna snadný není ani její vztah s divadelním režisérem Fabiem (Marcello Mastroianni). Na festivalu ji novináři obklíčí... Louis Malle natočil příběh o odvrácené straně života hvězdy, jaký Brigitte skutečně prožívala. Závěrečný pád do nekonečna nemá znamenat smrt, ale jen oddělení části jí samé. Odpočinek válečníka (Le repos du guerrier, 1962) Francouzsko-italský film Rogera Vadima, který se podílel i na scénáři. Sarkastická a schopná měšťácká dívka Geneviève Le Theil touží po méně prozaickém štěstí, než jaké očekává její romantický Pierre. Povolaná na venkov kvůli formalitám, si Geneviève splete dveře od hotelového pokoje, za nimiž se Ranaud (Robert Hossein) pokouší o sebevraždu. Ukáže se, že Renaud začíná přebírat kontrolu nad jejím životem a ačkoli ji ponižuje verbálně i emocionálně, nezdá se, že by se od něj dokázala odpoutat. Jen Geneviève může válečníka (spisovatele v životní i tvůrčí krizi) zachránit. Pohrdání (Le mépris, 1963) Jean-Luc Godard, hlavní představitel Nové vlny se svým scénářem, tak trochu normálnějším, než obvykle vytvořil jedinou milostnou scénu s Brigitte v červené a modré. Hlavní postavou je filmový scénárista Paul Javal (Michel Picolli), který šťastně žije se svojí ženou Camille (Brigitte). Režisér však chce film psychologický, producent chce film dobový a Javal potřebuje hlavně vydělat peníze. Lichotí jednomu i druhému a dokonce podporuje vztah, který se producent Jerry snaží navázat s jeho ženou. Camille manžela miluje a odmítne hrát tuto hru, současně ho však opouští ...ústředním pocitem je pohrdání. Viva Maria (Viva Maria, 1965) Louis Malle upravil v té době oblíbený westernový styl po svém - v parodii. Děj zařadil do Střední Ameriky okolo roku 1900 a příběh má hned dvě hlavní hrdinky, které se musejí opírat jedna o druhou, nikoli o pomoc muže. Brigitte (Maria II) představuje dceru irského anarchisty, kterou v Mexiku zničeném válkou našli potulní komedianti. Mezi nimi je i francouzská zpěvačka Maria (Jeanne Moreau). Falešná dvojčata Maria I a Maria II vystupují ve stejných černých korzetech a punčochách. Medvěd a panenka (L’ours et la poupée, 1969) Režisér Michel Devill natočil propracovanou a velmi úspěšnou romantickou komedii, v níž Jean-Pierre Cassel hraje venkovského violoncellisty a otce mnoha dětí, tedy medvěda. Brigitte pochopitelně představuje panenku, v podobě samostatné a moderní Pařížanky, která jen tak mimochodem láme mužská srdce. Ze srážky medvědova starého vozu s panenčiným naleštěným autíčkem vznikne nenávist, která má hodně blízko k lásce. Rumový bulvár (Boulevard du rhum, 1971) Film Roberta Enrico se odehrává v roce 1920, v době prohibice, a taky v době největší slávy hvězdy němého filmu Clary Bow. Je to příběh Cornelia (Lino Ventura), pašeráka na „Rumovém bulváru“, který tráví veškerý čas tím, že chodí na všechny filmy slavné Clary, které se v Karibiku promítají a zanedbává tak dodávky alkoholu do Spojených států. Brigitte tu dostala dvojroli, takže hraje jak ve vlastním filmu, tak v kouscích parodií na němé dobrodružné filmy, které jsou do něj vkládány.

Brigitte Bardot znamená víc symbol Francie 60. let, než skutečnou bytost, přesto se 28. září 1934 do měšťanské rodiny, kde se vše dělalo jak se sluší a patří narodila žena tohoto jména. Její rodiče ztělesňovali vybranou formu tradice ...a pokrytectví. Brigitte i její mladší sestra Mijanou chodily do školy k jeptiškám, aby se naučily správně klopit pohledy, rodičům vykaly a jakékoli citové projevy byly přípustné maximálně tak k chůvě. Po většinu dětství nešťastná Brigitte byla přesvědčena o své ošklivosti. Nosila totiž rovnátka a brýle. Současně se však od šesti let připravovala na baletní kariéru a díky tvrdé taneční škole si osvojila umění za všech okolností dobře vypadat a ovládat se. Bylo jí patnáct, když se poprvé ocitla na obálce prestižního módního časopisu, hned na to následoval první konkurz na roli ve filmu, jenž nebyl pro její budoucnost tolik důležitý, jako setkání s budoucím světovým režisérem Rogerem Vadimem. Tedy ještě nikterak významný asistent a reportér v neznámé dívce jako jediný spatřil to, co z ní teprve hodlal stvořit a změnit tím jejich životy. V letech 1952 - 1956 natočila 16 filmů, až přišel skutečný zlom (...a Bůh stvořil ženu), ale během té doby se z nesmělé dívky, která si kvůli jakési malé roličce musela nechat obarvit své později tak slavné vlasy na černo, stal pojem, který vlastně nebyl budován nijak uměle, byl spíš logickým vyústěním skutečné Brigitte. S ...a Bůh stvořil ženu se s Vadimem rozešli, ale protože se znali téměř od jejího dětství, zůstali vlastně přáteli a později režíroval ještě tři její filmy. Kariéra Bardotové pokračovala ďábelským tempem, množství článků stíhalo množství natáčecích dnů, cestování, které tak nenáviděla... a křehká dívka převálcovaná fenoménem z jejího jména a osoby stvořeného se tu a tam pokoušela o sebevraždu. Její pokusy byly patrně jen demonstrativní, nasvědčoval by tomu její nesouhlas se smrtelností člověka. Na druhou stranu nás mystifikuje svými nadšenými popisy rodinné hrobky a krás hřbitova v Saint-Tropez. Nicméně ujistí nás tak alespoň v jednom - její osobnost, je dosti složitá - a nezapomeňme, že od jisté doby představuje dvě! Velkým úspěchem byla komedie Babetta jde do války, jejíž scénář vznikl ve spolupráci s Gérardem Ourym. Tuhle bláznivou roli si docela užila, nejen proto, že jejím partnerem tu byl Jacques Charrier. Ten se stal jejím manželem a otcem jejího syna Nicolase. Brigitte, která se nikdy necítila dost silná na to stát se matkou zase jednou ustoupila přáním svého partnera, jen aby ji neopustil. Přesto s mužem, který chtěl ovládat každý detail manželčina života nezůstala dlouho. Ve své autobiografii, na níž pracovala 21 let, Bardotová teprve objevuje a lituje, proč tehdy nedokázala najít vztah ke svému synovi. V komediích báječná, ale v depresivních scénách opravdová Brigitte se svým instinktivním talentem nijak nepoznamenaným hereckými kurzy chtěla do svých postav dát vždycky kus sebe. Nikdy se nepodřizovala rolím, naopak - své hrdinky upravila k obrazu svému. A v tom spočívá její autentičnost. Takhle vznikl i snímek Pravda, film s velmi kladným hodnocením kritiky. Všechny zaujala zejména její sebevražedná scéna aniž tušili její skutečné prožitky. Byl to jeden z těch mála projektů, kde svoji roli skutečně prožila. Herečka, která sama říká, že ve skutečnosti nikdy nehrála, svůj text buďto bez jakéhokoliv zájmu odříkávala a nebo jej hluboce prožívala, dokázala jít až k sebezničení, až tak daleko, že uvěřila, že je to „doopravdy“. Slavná depresivní scéna, kterou vlastně nepředstírala jí získala uznání, status skutečné umělkyně a současně taky podřezané žíly o 26. narozeninách, když zůstala sama doma. Obyčejně stačil jediný neúspěšný vztah a upadala v nekonečné deprese, úspěch ve filmu to nemohl změnit. Jak byla vzdálená od klasického prototypu šťastných kariéristek. Brigitte nikdy nedokázala žít v první řadě pro sebe, a v tom patrně spočívá její neštěstí. To všechno, co mělo působit jako vrtochy filmové hvězdy, a co prohlubovalo image BB, která se jen baví střídáním milenců, byly ve skutečnosti spíše zoufalé známosti, pramenící z její nerozhodnosti a strachu ze samoty. Z krize se jako obvykle velmi rychle vzpamatovala a v roce 1965 natočila s Jeanne Moreau film Viva Maria. Sice stále více nenáviděla tu šibalsky svůdnou blond image, ale přeci jen si uvědomovala, že je placená za to, aby dělala drzou, ale ne moc, vykrucovala se, ale ne moc a pózovala. A tak se tentokrát pro film Louise Malle brodila v mexických řekách plných pijavic a film jim přinesl ohromný úspěch. Rok na to se Brigitte, která milovala svatby, bez ohledu na krize, které po nich přicházely zase vdávala. Bylo to potřetí, opět po sedmi letech. A opět příliš ustupovala tomu strachu ze samoty. Německý milionář Güneter Sachs tak získal pěknou paní domu k večeřím s obchodními partnery, do více částí dne se však Brigitte nehodila. V jednom z těchto nenaplněných okamžiků vznikla nesmrtelná píseň Je t’aime moi non plus. Ta slova si svou krví napsali v hloubi duše naprosto romantická Brigitte Bardot a slavný skladatel Serge Gainsbourg. Na čas vytvořili pár výjimečných osobností, ze kterého zbylo jen několik písní. Bohužel právě tento slavný duet plný vzdechů poznal světlo světa až o něco později a to v podání další Gainsbourgovy partnerky, Jane Birkin. Brigittin vlivný manžel tehdy zakročil proti vydání desky s písní Je t’aime moi non plus. ...a odešla, když byla na vrcholu Když točila Medvěda a panenku, byla již rozvedená, ale jako vždy „hlavně ne sama“ (to, že o to byla uvnitř osamělejší si tehdy stále ještě neuvědomovala). Projekt s maximálně profesionální přípravou, s promyšleným a vkusným humorem, a co víc, s rolí, kde mohla být sama sebou. Toho roku byla vyhlášena nejpopulárnější herečkou a získala řadu ocenění, která jen výjimečně přebírala osobně. V roce 1970 ještě přibyl úspěch Rumového bulváru, dobrodružného příběhu z Mexika a Ameriky, kde Brigitte střídá množství paruk a neobjeví se ani v jedné milostné scéně s Lino Venturou. Dokáže tak, že úspěšný příběh lze natočit i bez nich. Sama nemá ráda dnešní filmy s otevřenými milostnými scénami, tak vzdálené od jejích kdysi skandálních scén ve filmu Světlo z druhé strany, pro něž Truffaut žádal cenzuru. Převrat, který filmu dala existence BB spočíval v tom, že diváci přijali scény, vyvolávající představy, tedy záběry, které mohou být dráždivější než úplná odhalení. Byla to teorie vycházející z faktu, že každá realizace je nevyhnutelně také omezená. Tahle myšlenka byla od té doby mnohanásobně překročena, svět filmu, i ten skutečný se změnil. V roce 1954 si dvacetiletá Brigitte vytyčila hranici dalších dvaceti let na to, aby se z ní stala profesionálka a tak se i stalo. Poslední záběr jejího posledního filmu, kde zůstává s holubicí v ruce je z roku 1973. Své 39. narozeniny slavila již jako hvězda na odpočinku. Proč Brigitte opustila film a jak si to mohla dovolit, to lidem vrtalo dlouho hlavou. Nejpravděpodobnějším se zdá být její tvrzení, že jej opustila proto, aby film neopustil ji. Byl to ten strach, co se nad ní stále vynořoval jako stín, strach, že nebude dost milovaná, dost fascinující, dost hezká... A v tom patrně spočívá i její malé vítězství. Poprvé to byla ona, kdo někoho opustil a už nikdy se nenechala zlákat možnostmi návratu - překonala strach. A dovolit si to mohla také proto, že vždycky uměla své finanční prostředky dobře investovat. Nicméně již dávno znala náhradu za svět filmu, který ji stejně nikdy nenaplňoval. Mohlo by se zdát, že tento nový život - boj za práva zvířat si zvolila jakožto módní záležitost, ale pravdou je, že Brigitte byla od mládí pověstná svými „nemístnými“ scénami, co se týče lovů, historkami z natáčení, kam přicházela se svými zvířaty, její záchrany kachen apod. Od roku 1966 aktivně spolupracovala se Spolkem pro ochranu zvířat. V jejích bytech a letních sídlech mělo množství psů a koček, občas také koz a ovcí vždycky své místo. Snad tento život přináší současné Brigitte větší radost než ten filmový. A úžasná BB, kterou nechala daleko za sebou žije svým vlastním - díky filmu nesmrtelným životem v podvědomí nás všech. Fenomén BB Nemusíme znát jediný film, kdysi slavné Brigitte Bardot, abychom neměli jakési povědomí o její jedinečnosti, o tom jak zasáhla do historie filmu a vlastně změnila svět i mimo něj. Jak tedy vznikl tento filmový fenomén? Skutečná Brigitte díky svým kořenům prvotně představovala styl dobře vychované studentky, ale velmi spontánní. Její drzé odpovědi, které sebejistě vrhala po novinářích byly přirozeně doprovázeny červenáním se. V dokonalém spojení toho jaká byla uvnitř s Vadimovými ďábelskými plány se mohla stát skutečným ztělesněním nové epochy, v níž se pojí schopnosti s naivitou, krutost a sobectví dítěte. Vždyť jí bylo 18, když se stala jeho znuděnou manželkou, která točí provokující filmy, jen proto, aby vydělala peníze na manželův slavný projekt. Byla tedy ochotná riskovat, aby svůj život změnila v umělecké dílo. Nikdy nechtěla být herečkou, to už se však dostala do propasti veřejného života hvězdy, kam ji Vadim vyslal bez zpáteční jízdenky. Jakýmsi oficiálním potvrzením fenoménu BB bylo právě proslulé Vadimovo dílo ...a Bůh stvořil ženu, které se stalo předchůdcem moderního filmu, kde odhalené scény a humor nevylučují, aby byl film inteligentní. Tehdy se Brigitte poprvé zamilovala do svého filmového partnera (Jean-Louis Trintignant), což se jí i v budoucnu stávalo velmi často. Vadim chtěl stvořit fantastickou bytost a ona ho nechala daleko za sebou... Přesto tento nepoučitelný člověk stvořil ještě Catherine Deneuve a Jane Fonda. Ovšem to je jiná kapitola. Po úspěchu filmu, hlavně v USA je z Brigitte rázem módní dívka, sexy kočka francouzského filmu, později přímo mezinárodní sex-symbol. Byla to BB, kdo ve vysokých botách zpíval někdejší hit Harley Davidson, který pro ni napsal Serge Gainsbourg. Stvoření BB bylo tak jiné oproti schematickým americkým hvězdám typu Marilyn Monroe. V původní vizi měla sice navázat právě na Marilyn, ale svojí přirozeností a francouzským šarmem ji naprosto překročila. Byla to doba, kdy odzvonilo všem uměle budovaným hvězdám jedné jako druhé, přirozenost zvítězila na celé čáře! Brigitte nosila jen silně nalíčené oči, které provokujícím způsobem kontrastovaly s dlouhými blond vlasy, buďto v ležérním drdolu zvaném „zelí“ nebo je nechávala jen tak přirozeně padat do očí. Účes, který se obejde bez nákladných služeb kadeřníka umožnil sekretářkám i venkovankám vypadat sexy, plátěné šaty, džíny, které odpovídaly Brigittině životnímu stylu předznamenaly revoluci v módě. Navíc se neusmívala, stačily jen její našpulené rty... Takhle se zrodily počátky toho neopakovatelného stylu blond krásek šedesátých let, který zůstává nezapomenutelným a jedinečným. Je obrovským paradoxem, že symbolem svobodné ženy nového věku je žena, která se nadevše děsila samoty a to tak moc, že raději zůstávala s partnery, kteří k ní byli lhostejní, podváděli ji, leckdy uhodili... Ta mocná dáma si je v podstatě vydržovala, takže žila jako muž a přesto zůstávala ženou. Toto je současně i následkem rozdvojení Brigitte z masa a kostí a slavné BB. Dostala se nakonec do bludného kruhu. Jak měla poznat, že jde ve vztahu právě o ni skutečnou, a ne o „nedosažitelný sen ženatých mužů“. V řadě rozhovorů mluvila o BB ve třetí osobě. BB byla falešně zvrácená, když mluvila s nudnou společností, uměla být falešně naivní, když s intelektuály, stejně tak stydlivá k exhibicionistům a nevychovaně rozpustilá k upjatým. Ale skutečná Brigitte je nadmíru pravdivá... a proto se tak trápila Tento ohromný úspěch symbolu BB, který se jí stal nesvléknutelným šatem, přinesl víc potíží té, která už tak neuměla být šťastná. Silný vztah, který navázala s diváky, byl založený na směsici nenávisti a lásky, zažívala házení rajčaty stejně jako skutečný, až posedlý zájem o její hvězdu. « zpět na Filmové ikony 60. let