Neviem dámy či to vy už dávno viete, a len ja som taká nevšímavá, ale ten D'AUBRAY
čo sa stále spomínal v Ceste do Versailles
(nesprávne vo funkcii policajného prefekta, pretože túto funkciu
zaviedol až Napoleón, ale to bude asi len preklad)
a dal Angeliku zo zaviazanými očami viezť v koči na schôdzku z Colbertom & Co
bol otcom markízy de Brinvilliers ktorého ona neskoršie otrávila.

Hotel (palac) rodiny D'Aubray stoji do dnes v ulici susediacej z ulicou Beaureilles ktorá sa dnes volá
Rue Charles V.

http://fr.wikipedia.org/wiki/Rue_Charles-V

Vstupná brána do paláca Brinvillerky ktorá bola ako Desgrez spomína v 5 diely "Angelika sa búri"
Angelikinou susedkou. Palác dodnes stojí

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/ ... MH_rwk.JPG

Ďalšia vec ktorú som ani len vo sne netušila:

Alexandre Dumas napísal o Brinvillerke celú knihu!



Tu sa dá po anglicky si v nej počítať:

http://www.fullbooks.com/Marquise-de-Brinvilliers.html

https://ebooks.adelaide.edu.au/d/dumas/ ... ter16.html

V knihe sa samozrejme spomína aj Chevalier Gaudin de Sainte-Croix spomínaný
v ceste do Versailles keď keď Angelika privoniavala k jeho objednanému jedu Arzeniku.

A tuto ešte originál spis pojednávajúci osúdení Brinvillierky z roku 1676:

Úžasný objav od Terezy - poviedka z knihy

V. P. Borovička: Pařížská Surete pátrá

Ktorá nám čtivou formou približuje život a výčiny markýzy de Brinvillers,

jej priateľov Exiliho a Sainte-Croix a dokonca sa spomína aj lekárnik Glaser.



na osvieženie pamäti pridávam úryvok z knihy Cesta do Versailles:

Ale ona si dělala, co chtěla. Nechodila krást, jen ráda cítila vůni spících domů: goblény, vyleštěný nábytek, pach kuchyně a jídla. Dotýkala se starožitných drobnůstek a zase je stavěla zpátky na místo. Nikdy se v ní neozval vnitřní hlas a neřekl: Co tu děláš, Angeliko de Peyrac? Až tu noc, kdy se Rošťák vloupal do domu starého vědce Glazera na předměstí Saint-Germain.
Tu noc Angelika zahlédla na zdi svícen na svíčku. Zapálila svíčku od zlodějky, zatímco její průvodci plnili pytle kořistí. Pak zpozorovala na konci místnosti malá dvířka; zvědavě do nich strčila.
„Sakra,“ zašeptal Poserův hlas za ní. „Co to má bejt?“
Plamen se mihotal na obrovských skleněných baňkách s dlouhými hubicemi, mezi nimiž se vinuly měděné trubice, stály tu porcelánové nádobky s latinskými nápisy a zkumavky všech barev.
„Co je to?“ opakoval Posera zaraženě.
„Laboratoř.“
Angelika šla pomalu dál a zastavila se před cihlovým pultem, na němž byl kahan. Všímala si každé podrobnosti. Ležel tu malý balíček, zapečetěný červeným voskem, na němž četla: Pro pana de SaintCroix. O kousek dál našla v otevřené krabičce jakýsi bílý prášek.
Angelice se zachvělo chřípí. Tu vůni znala.
„A tohle?“ zeptal se Posera. „To je mouka? Voní to dobře. Je to cejtit po česneku…“
Vzal špetku prášku a nesl ji k ústům. Angelika ho podvědomým gestem klepla přes ruku.
Zahlédla před sebou Fritze Hauera, který křičel:
„Gift, gnädige Frau!“
„Nech to, Posero. To je jed, arzén.“
Vyděšeně se rozhlédla.
„Jed,“ opakoval vytřeštěně Posera.
Couvl a převrhl křivuli, která spadla a s břinkotem se rozbila. Rychle vyklidili prostor. Teď byl salón prázdný. Zaslechli, jak nahoře bouchla o podlahu hůl a stařecký hlas na schodech vykřikl:
„Marie Josefo, zase jste zapomněla zavřít kočku. To je hrozné! Musím se jít podívat.“
Pak se caklonil do haly a znovu zavolal:
„Jste to vy, pane de SaintCroix? Přišel jste si pro balíček?“

Takže ukážka zo spomínanej ukážky

Prvá poviedka z knihy V. P. Borovička: Pařížská Surete pátrá

Poviedka: Ďáblova hezká tvář
ktorú si môžete prečítať v 37 stranovej ukážke z knihy

Marie-Madeleine d’Aubrayová byla krásná, na tom se shodli všichni. Měla jemný obličej, sametový hlas, elegantní pohyby, tmavé uhrančivé oči. Dovedla očarovat každého muže. Svých půvabů využívala, jak mohla.
Narodila se 22. července 1630 ve vážené rodině. Její otec civilní soudce Dreux d’Aubray byl nejen zámožný, ale taky velmi vlivný muž. Byl správcem pařížského Châteletu. Tímto jménem byly označeny dvě budovy a také instituce hlavního města: vězení na levém břehu Seiny a pevnost Châtelet, v níž bylo sídlo francouzské justiční služby. Ať už vládl jedné či druhé, byl to mocný muž.
Jeho dcera byla do větru. Už jako nezletilá prý měla pletky s muži, a tak pro ni otec hledal vhodného ženicha. Našel ho, až když bylo dceři jednadvacet. V roce 1651 se Madeleine provdala za markýze de Brinvilliers. Bylo to podivné manželství, i když za vlády Ludvíka XIV., v době válek, všeobecné demoralizace, období korupce, bezpráví a volných mravů, ne výjimečné.

Markýz de Brinvilliers byl plukovníkem gardového pluku Trassi a v civilu prostopášníkem. Z válečných tažení, ale i od četných milenek přijížděl domů jen občas a nikdy se dlouho nezdržel. Jeho věčně těhotná manželka však nestrádala. Markýz měl vysoký roční příjem třicet tisíc livrů a ona dostala od otce věnem dalších dvě stě tisíc. Plukovník prožíval život v radovánkách, nebránil však své manželce, aby dělala totéž. A jako by se režie osudů ujala Prozřetelnost, sám přivedl své ženě do domu jejího pozdějšího milence, s nímž strávila příštích dvanáct let.
Jmenoval se Jean Baptiste Gaudin de Sainte-Croix, byl hejtmanem pluku, kterému velel markýz de Brinvilliers.

O markýze, jejím milenci i Desgrezovi píše též Jiří Kovařík v knize Královské vraždění (https://www.databazeknih.cz/knihy/kralovske-vrazdeni-13113). Knížka obsahuje též kapitolu o Fouquetovi a o smrti princezny Henrietty. Psala jsem do vydavatelství a MOBA má ještě pár výtisků, takže kdo chce mít knihu doma, ještě ji může koupit .

Jinak o Brinvillierce jako první psal Pitaval, u nás její příběh vyšel v knize Slavné kriminální případy (https://www.databazeknih.cz/knihy/slavne-kriminalni-pripady-49285). Kdo by to chtěl číst, je tam ovšem de facto pouze to, co v knize Pařížská Sûreté pátrá, kterou našla Tereza. Pitaval pouze více rozebírá obhajobu, kterou markýze sepsal advokát. Ten se snažil vše hodit na rytíře Sainte-Croix a zpochybňoval markýzino písemné doznání, které objevil Desgrez v klášteře po prohledání markýziny cely. Protože toto písemné doznání začínalo slovy "vyznávám se před Bohem", advokát hrál na to, že jde vlastně o zpověď a zpovědní tajemství jako takové nemůže být použito jako důkazní prostředek před soudem.

Všechny knížky mám doma, budu skenovat a zkusím z toho sepsat nějaký výtah.

Co se týče popravy markýzy de Brinvilliers, velmi jsem se pobavila nad prací překladatelů:

Cestou prosila svého zpovědníka, aby posadil kata před ni: „Abych neviděla toho ničemu Desgraise, který mne dostal.“ Jel totiž na koni před károu. Zpovědník ji za tato slova káral a tu řekla: „Ach bože, prosím za prominutí, dopřejte mi tedy ten zajímavý pohled.“
(François Gayot de Pitaval: Slavné kriminální případy. Vimperk: Papyrus, 1994, s. 79)

Po cestě řekla zpovědníkovi, aby před ní postavil kata: "Abych neviděla toho darebáka Desgraise, který mě chytil." Jel na koni před károu. Zpovědník ji pokáral za ten cit; řekla: „Panebože, prosím za odpuštění, tak ať mi tu divnou vyhlídku nechají.“
(Marie de Rabutin Chantal de Sévigné: Rozhovory na dálku. Výbor z dopisů. Praha: Odeon, 1977, s. 214-215)

Tak nevím, nevím, je to otázka do pranice: měl Desgrez hezká záda a pozadí, nebo byla markýza tak ovlivněna výbavou rytíře Sainte-Croix, že jí Desgrez nebral?

to je dôležitá otázka do boje treba to dôkaldne zdesgrezovať

čo znamená že treba nájsť skutočný francúzsky oroginál zdroj a pozrieť čo presn je tam o tom pohľade na Desgrezovú
zadnici napísané

ach idem nájsť originál od Pitavala

tomu môžeme veriť lebo žil aj v čase keď ešte žil Desgrez

François Gayot de Pitaval (24. července 1673, Lyon – 2. ledna 1743, Lyon), byl francouzský advokát, nakladatel a spisovatel. Od roku 1734 vydal 20 svazků kriminálních reportáží pod názvem Slavné a zajímavé případy a rozsudky, jimiž byly rozhodnuty, sebrané panem Gayotem de Pitaval, parlamentním advokátem v Paříži, a položil tak základy kriminální reportáže a zpravodajství ze soudní síně. Slovo pitaval se pak stalo zkráceným označením pro žánr sociální a kriminální reportáže

Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Fran%C3%A ... de_Pitaval

Nač číst Pitavala, když odpověď je ukrytá v mojí (zatím nepublikované) erotické fikci .

mám to chápať tak že ve fikci bude podrobný opis desgrezovho čudného zadku?

ja sa vždy snažím dopátrať k originálnemu zdroju s ktorého potom čerpali neskorší
písatelia a väčšinou sa mi to darí - vo viacerých zdrojoch je že Brinvillierka povedala
"čudný pohľad" ale keďže sa do Desgreza ako mnícha tak rýchlo zaľúbila že sa nechala oklamať
a išla s ním na rande von z kláštora, znamená že to bol pohľadný šarmantný muž,
čo tiež potvrdzujú viaceré zdroje

píše sa že keď Brinvillerku viezli na káre na popravisko, Desgrez túto káru sprevádzal,
samozrejme na koni takže zrejme videla jeho zadok ako sa nesie na konskom zadku ....

Dle mých měřítek má moc pěkný zadek .

Nojo, ale zadek pod kutnou vidět není .

Záhada vyřešena! Divný byl zadek toho koně! Upřímně... kdybych jela na smrt, taky bych nechtěla koukat do koňského zadku .

no ano ale na poprave v Paríži mal už Desgrez oblečenie policajného kapitána -
to už nebol inkognito v prestrojení za duchovného ako v Liege

a v tom čase myslím boli kabátce ešte dlhé - takže jediné čo mohlo byť čudné bol fakt zadok toho koňa ...

prehľad vojenských a gendarmer kostýmov toho času na mojom pintereste:

https://www.pinterest.de/Moirra48/offic ... louis-xiv/

zozadu mohol vyzerať asi tak (bez trúbky samozrejme):

počkaj ale keby tam nebola tá zrolovaná deka .... .... ha ha veď ten kabátec bol na zadku roztrihnutý

Kdyby byla Brinvillierka pohřbená a ne spálena a rozprášena, jistě by se v hrobě obracela . Ale líbí se mi, že jedna jediná poznámka vyvolá takový zájem o oděv důstojníků jízdní policie .

jasne! uvedom si predsa že Desgrez určite deku na sedle po Paríži nenosil a na kabátci mal istotne rozparok
ako všetci, inak by sa v tom nedalo jazdiť, z ktorého mu vytŕčal jeho ctený.......

takže spýtajme sa Brinvillerky ČO bolo na tej jeho zadnici také čudné

Tak jsem si přečetla povídku Ďáblova hezká tvář.
Pokud se markýza v posledních chvílích života zabývala tím, jakou měl Desgrez zadnici, tak to podle mě svědčí o pořádné otrlosti. Ale po tom, co měla za sebou, se nedivím.
Já si myslím, že na něj musela mít hrozný vztek, když mu tak hloupě naletěla.
Přitažlivý vzhled se mu hodil i pro dopadení prohnané vražedkyně. Ona dokázala okouzlovat muže a on jí předvedl v praxi její metodu.

Haha, tak vášnivá markýza se docela činila - dočetla jsem se dnes, že i v klášteře měla milence, a to malíře Bertholeta Flemalla (https://en.wikipedia.org/wiki/Bertholet_Flemalle), který bydlel na ostrově naproti klášteru. Dle současných poznatků zemřel na melancholii, ale zlí jazykové tvrdí, že i na něm Marie-Madeleine-Marguerite d'Aubray zkoušela své travičské umění.

http://www.chokier.com/FILES/BENE/Brinvilliers.html
http://www26.us.archive.org/stream/lespeintrescl00michuoft/lespeintrescl00michuoft_djvu.txt

Pochopila jsem též, že s Desgrezem se Brinvillierka sešla za zdmi kláštera víckrát, než jí zjevil svoji pravou identitu a zatkl ji. Takže pokládám otázku: Myslíte, že policista zneužil/využil svého převleku a s markýzou se před zatčením vyspal??