Dočítám Markýzu andělů a samotná scéna milování prince de Condé a vévodkyně de Beaufort je velmi pěkně napsaná:
Když Angelika pohlédla k posteli s nebesy, měla najednou dojem, že obraz s bohem a bohyní oživl.
Na lůžku mezi shrnutými prostěradly, jejichž krajkové konce padaly na podlahu, se objímala dvě bílá a nahá těla. Byla tak propletená, že si Angelika nejdřív myslela, že tam spolu zápasí dva mladíci, dvě nestoudná pážata; teprve po chvíli rozeznala, že je to muž a žena.
Mužovy hnědé lokny téměř zakrývaly tvář ženy, kterou jako by hodlal svým dlouhým tělem úplně rozdrtit. Jeho pohyby byly ale něžné, pravidelné a nějak vášnivě naléhavé, ve světle lampičky mu hrály vypracované svaly.
Žena ležela v polostínu, Angelika zahlédla jen jemnou nožku opírající se o mužovo tělo, ňadro, vykukující zpod paží, které ho objímaly, lehkou bílou ruku. Jako motýl poletovala nad mužovými boky a skoro mechanicky je hladila, pak se najednou otevřenou dlaní opřela o hranu lůžka a z hedvábných polštářů se ozvalo hluboké zasténání.
V nastalém tichu Angelika zaslechla dvojí dech, který se prolínal a stále zrychloval, jako by se zvedal vítr před bouří.
Pak se náhle uklidnil v dlouhém vzdechu. Ve stínu se znovu ozvalo ženské zaúpění a ruka klesla na bílé prostěradlo jako utržená květina.
Angelika byla tak vzrušená, že se jí málem udělalo mdlo, a současně očarovaná. Tak často pozorovala obraz Olympu a vychutnávala jeho svěžest, kouzlo a vznešenost, že na ni nakonec zapůsobila scéna, jíž byla svědkem a jejíž smysl jako i malá zkušená venkovanka znala, dojmem nesmírné krásy.
"Tak to je tedy láska," řekla si a projel jí záchvěv hrůzy a rozkoše zároveň.
A něco pro příznivkyně Nicolase a animální vášně:
Jedla jahody, s rozkoší je vychutnávala a uvědomovala si, jak obrovskou cenu pro ni mají.
Naposledy v Monteloupu, říkala si. Naposledy. To nejkrásnější v mém životě drží tyhle ruce, ty hnědé Nicolasovy dlaně.
Dojedla, zavřela oči a opřela si hlavu o mohutný dub.
"Poslechni, Nicolasi..."
"Poslouchám," odpověděl nářečím.
Pocítila na tváři jeho horký dech vonící po moštu. Byl tak blízko, skoro se jí dotýkal, opájel ji svou přítomností. Ale nedotkl se jí, a když na něj náhle pohlédla, viděla, že si dal ruce za záda, aby odolal pokušení se jí zmocnit, obejmout ji. Zarazil ji jeho pohled, z něhož šel strach, díval se na ni bez úsměvu, s divokou žádostivostí. Ještě nikdy nenarazila Angelika na tak silnou mužskou touhu, nikdo jí nedal tak jednoznačně najevo, jakou vášeň vyvolává její krása.