Cesta do Versailles a princ de Condé… Jak pak píše samotná Angelika, celou dobu ho čtenář vnímá jako negativní postavu (sluha Tonnel, Fouquet, jed, jeho účast ve frondě, válka proti mladému králi, …), ale v těchhle pasážích působí velmi lidsky až dojemně...
Přerušil ji: „Ale ano, ale ano! Znám vás dobře, paní Morensová. Viděl jsem vás u Ninon i jinde. Jste veselá jako děvčátko, krásná jako kurtizána a máte uklidňující mateřské srdce. Navíc vás
podezírám, že jste jedna z nejinteligentnějších žen v království. Ale nedávejte to najevo, protože jste bystrá a víte, že muži nemají chytré ženy rádi.“
Teď se zas usmála Angelika, kterou tohle nečekané vyznání překvapilo.
„Vaše Milosti… Vy mi lichotíte! Ráda bych věděla, kdo vám o mně dal tyhle informace?“
„Nepotřebuji od nikoho žádné informace,“ odpověděl svým břitkým a tvrdým vojenským tónem. „Pozoroval jsem vás. Nevšimla jste si, že si vás často prohlížím? Myslím, že se mě trochu bojíte. A přesto nejste bázlivá…“
Vzal ji kolem pasu a přitáhl k sobě.
„Proto vás miluju, drahoušku,“ řekl tiše. „Všiml jsem si, že přestože jste žena, máte odvahu bojovníka. Útočíte ve správné chvíli, využíváte slabosti protivníka s machiavelistickou šikovností
a zasazujete mu příšerné rány. Ale ještě jste se pevně neusadila na svých pozicích. Teď vás držím! Jak jste svěží a pružná! Máte krásné tělo, vzbuzující jistotu… Ach, tolik bych chtěl, abyste mi
nenaslouchala jako princovi, ale jako ubohému, dost nešťastnému člověku, jímž ve skutečnosti jsem. Jste jiná než ty kokety s tvrdým srdcem.“
Ponořil obličej do Angeličiných vlasů.
„Tady máte ve vlasech bílý pramen, který mě dojímá. Vypadá to, že pod zdáním mládí a veselí jste prožila velké bolesti. Zmýlil jsem se?“
Pomyslela si, že kdyby jí byl dnes ráno někdo řekl, že než nastane večer, octne se v náručí prince de Condé a bude si bez zábran opírat čelo o jeho urozený hrudník, ohradila by se, že život
přece není tak bláznivý. Ale její život nebyl nikdy jednoduchý a ona si začala pomalu zvykat na překvapení osudu.
„Od svého mládí,“ pokračoval, „jsem miloval jen jedinou ženu. Nebyl jsem jí vždycky věrný, ale miloval jsem jen ji. Bylá krásná, něžná, byla to spřízněnkyně mé duše. Intriky a úklady, jichž jsme byli neustále předmětem, protože nás chtěli od sebe odehnat, ji unavily. Co mi zůstává od té doby, co zmizela? Celý život jsem měl jen dvě lásky: ji a válku. Moje milovaná odešla do kláštera a ten prevít Mazarin podepsal Pyrenejský mír. Jsem už jen panák, který se klaní mladému králi v naději, že bůhvíkdy dostane nějakou vojenskou hodnost a možná velení, pokud krále někdy
napadne vyžadovat na Vlámech královnino jmění. Mluví se o tom… Ale nechme toho nechci vás nudit! Pohled na vás ve mně probudil živý plamen, který už málem uhasínal. Nejhorší je, když zemře srdce… Chtěl bych vás mít pořád u sebe…“