Hrabata
|
|
Offline |
|
Příspěvky: 270 Registrován: 18 led 2024, 22:28
|
| |
|
|
V prvním díle je toho opravdu hodně, co bylo vypuštěno nebo přepsáno. Našla jsem dalších několik vynechaných stran a dokonce i celou kapitolu. Pro děj sice nejsou zásadní, ale pěkně ho dokreslují a propojují následné momenty v budoucích dílech.
Tahle vypuštěná část začíná momentem, kdy se Josselin a Raymond vrátí z koleje na Monteloup a dědeček de Ridoué se rozčílí, že Josselin se stále chce vydat na moře. Mimochodem, kromě vypuštěné části s Gillesem de Retz a vyrabování Nicolasovy vesnice, je v německém překladu vynechána zmínka o přezdívce "Markýza Andělů" a jejich andílcích.
Fialově je to, co chybí:
Ach! Kdyby byla muž, vůbec by se dědečka neptala. Už dávno by odjela a odvezla by do Nového světa i své andílky. ...
Josselin jí vadil nejen proto, že byl tak zachmuřený a nespokojený, ale také proto, že si nechal mluvit do života jako malý hloupý kluk.
Paní de Sancé si nasadila na hlavu velký slaměný klobouk a právě se chystala jít do zeleninové zahrady, když ji nevhodná podívaná přiměla jít do zámecké jídelny. Našla tam Gontrana, který se zrovna pral se špinavým venkovským chlapcem. Angelika jim dělala rozhodčího.
Protože jí vyhození dvou nejstarších synů z koleje těžce zasáhlo na srdci, nebohá paní se teď velmi rozzlobila.
"Kolikrát ti máme říkat, Gontrane, že tihle malí rošťáci nejsou pro tebe dobrá společnost. A pro Angeliku už vůbec ne. Ať už jsi pryč, ty darebáku!"
Chlapec vrhl sardonický pohled na zámeckou paní, která měla na sobě záplatované šaty neurčité barvy a v obnošených botách neměla žádné punčochy. Pak se poklidně poškrábal na své rozcuchané hlavě.
"Ne, dokud si nepromluvím s baronem," vysvětlil. "Posílá mě pan správce zámku. Prý je to naléhavé. Tady je od něj vzkaz."
Vytáhl z pěsti malý balíček, který byl zřejmě obyčejným čtyřikrát přeloženým listem papíru bez obálky a bez voskové pečeti. Správce sousedního zámku, pan Molines, v něm žádal barona de Sancé, aby se co nejdříve dostavil do jeho domu, protože se by s ním rád projednal záležitost, která se ho týká a mohla by ho zajímat…
Baronka nervózně zmačkala papír a pak se ho pokusila znovu uhladit.
"Odnes tento dopis baronovi," řekla chlapci. "Musí být ve výběhu pro mezky za domem. A nezdržuj ho na cestě."
Když chlapec odešel, paní de Sancé, která jen s obtížemi ovládala svůj hněv, si vzala za svědky své děti.
"Není tohle hrozná doba, ve které žijeme? Musíme se smířit s tím, že si měšťanský soused, hugenotský správce, tenhle obyčejný Molines, dovolí jednoduše předvolat vašeho otce, jeho, který je skutečným potomkem Jindřicha II. Už slyším, jak mi dobrý Armand říká, že "tyhle návštěvy mají co do činění s obchodem, který se netýká žen", ale já bych ráda věděla, jaký poctivý obchod může šlechtic vést se správcem sousedního zámku. Určitě jde zase o muly! ... Ještě bych pochopila, kdyby šlo o chov koní. Moje rodina byla vždycky velkorysá a nikdy jsme se nestyděli za svůj původ od blahoslaveného Clauda Gouffriera, vrchního štolby krále Jindřicha II. Ale mezci a osli! Opravdu si říkám, jestli by pro nás nebylo lepší, kdyby váš otec požádal krále, aby byl znovu uveden do služby. Když se člověk přestěhuje blíž ke dvoru, může se těšit z královy velkomyslnosti. Bylo by to lepší než trčet na panství s nemožnými sedláky, povaleči a zloději, kteří se k tobě chovají s nepředstavitelnou drzostí. Tentokrát jsem odhodlaná si o tom s Armandem promluvit. Nechrání nás před těmi lumpy dostatečně."
Angelika a Gontran poslouchali matku s jistým údivem. Nebyli zvyklí slyšet ji mluvit tak dlouho a hlavně tak rozhořčeně. Obecně byla mírná, i když chladná, nonšalantní a rezignované povahy. Ale potupa, která se dostalo jejím dvěma nejstarším synům, na něž byla velmi pyšná, ji rozrušila a posílila v ní pocity nevyjádřené zášti, které se v ní hromadily po nesčetná léta smutku a těžkostí.
Paní de Sancé se náhle odmlčela, když si uvědomila, že pokračovala v hovoru v přítomnosti svého syna a dcery. Oči se jí zalily slzami.
Gontran a Angelika se ostýchavě vyhýbali jejímu pohledu. Ačkoli vyrůstali jako děti lesa, všechny děti Sancéových se vyhýbaly projevům emocí a matčino náhlé obvinění, která byla jindy tak veselá, i když si občas povzdechla, je uvádělo do rozpaků.
Paní de Sancé si navíc už teď vyčítala, že se nechala unést, a snažila se odvést pozornost:
"Co tady děláte, děti? Venku ještě svítí slunce. Udělaly byste lépe, kdybyste vyběhly na louku..."
Gontran se rozzlobil: "Mami, před pěti minutami jsi nás obvinila, že se chováme jako venkovští burani, a teď chceš, abychom běhali s pastevci.”
“Je mi to pořád milejší, než abyste se povalovali po domě nebo se zavírali na půdě a dělaly tam kdoví co. Trávit čas o samotě není ve vašem věku dobré.”
"Maluju si a vyřezávám," řekl Gontran s jistou hrdostí.
Oči se mu rozzářily.
"Chceš, abych ti ukázal nějaké své dílo, matko?"
Aniž by čekal na její odpověď, odběhl k truhle a vyhrabal kus dřeva a list papíru. Bylo to poprvé, co rodině nabídl, že jí ukáže své dílo. Matčina slova ho však dojala, aniž by si to připustil, a on cítil potřebu změnit její názor.
"Podívej, tohle je hlava starého Viléma."
Jako správná matka rodiny, kterou byla, se baronka, s očima stále ještě zamlženýma slzami, sklonila se nad kusem dřeva z hrušně, které jí syn podával. Cítila, že se jí situace vymyká z rukou. Co si počít se všemi těmi netrpělivými, vzpurnými potomky, kteří měli ještě ke všemu tu drzost mít vlastní představy o své budoucnosti?
Hlava starého Viléma si byla jistě velmi podobná, ale proč se Gontran chtěl stát sochařem a malířem? Jaké je to vůbec povolání? Paní de Sancé dobře věděla, že slavní umělci žijí například u dvora nebo v Římě. Ve své mysli je však stavěla na stejnou úroveň jako lidi od divadla nebo kejklíře. V žádném případě to nebylo úctyhodné povolání. Neznala žádného šlechtice, který by byl malířem.
"A tady je portrét Angeliky," řekl chlapec a vytáhl list.
Pestrobarevná malba zobrazovala jakousi pirátku střílející ze své muškety, mezi šklebícími se vousatými tvářemi.
"Jak můžeš tvrdit, že tohle představuje tvou sestru," vykřikla nešťastná matka. "Angelika je krásná! Je docela dobře možné, že z ní bude dobrá partie nebo, dá-li Bůh, vstoupí do významného řádu.
"A co když si Bůh přeje, aby se stala vůdkyní nějakého loupežnické bandy?"
"Gontrane, ty se rouháš! Někdy si říkám, jestli máš vůbec nějaký rozum. Angeliko, ty ani neprotestuješ proti tomu, co říká tvůj bratr?"
Ale Angelika se lhostejně usmála. Přitiskla nos k oknu a špehovala otce. Jakmile ho spatřila, jak se blíží po zablácené cestě a opírá se o hůl se stříbrným knoflíkem, která byla jeho jediným luxusem, vklouzla do kuchyně a oblékla si boty a plášť. Pak běžela za otcem do stájí, kde baron sedlal koně.
"Mohu vás doprovodit, otče?" zeptala se se svým nejroztomilejším výrazem. Bylo v něm trocha postranního úmyslu, ale měla toho hodného a klidného muže, jehož každodenní starosti poznamenaly jeho sluncem zahnědlé čelo hlubokými vráskami, opravdu ráda.
Neodolal a posadil ji před sebe do sedla. Angelika byla jeho nejoblíbenější dcerou. Považoval ji za mimořádně krásnou a chvíli snil o tom, že se provdá za vévodu.
----
Jinak tím vlastně dávají mnohem větší smysl ty zmínky o Gontranově kreslení v pozdnějším ději:
„Vzpomínáš si, Gontrane? Kdysi jsi maloval obraz starého Viléma."
„Starý Vilém je taky mrtvý."
„Ano, já vím."
„Ten portrét ještě mám. A namaloval jsem ještě jeden, krásnější... zpaměti. Ukážu ti ho."
2. část, 1. dílu
- zajímavé, že původně to byla socha, v našem překladu už je to malba
„Proč by vás měl děsit můj osud, pane abbé? Mně se prostě nelíbilo žít v přepychu Versailles a v jeho poctách. Byla jsem vždycky neposlušná venkovská bytost, co chodí s oblibou bosá v úvozech cest. Když jsem byla ještě dítě, můj bratr Gontran – ten, kterého král oběsil – mě nakreslil jako vůdce zbojníků. Vždycky měl jakési vrozené předtuchy... Už jsem žila mezi bandity a zloději v Paříži. (…)" 4. díl
Mimochodem v pozdnějším vydání vyměnila AG předka barona de Sancé z původního krále Jindřicha II. za Filipa Augusta.
Jindřich II. - francouzský král, syn Františka I., manžel Kateřiny Medicejské, milenka Diana de Poitiers
Filip August středověký král ze 12. století, pomohl k sjednocení Francie, s Richardem Lví Srdce se dal na křížovou výpravu. (A za mě tam ten Filip August pasuje lépe...)
Claude Gouffrier - předek baronky de Sancé, byl bohatý dvořan za Františka I. a Jindřicha II., vrchní královský štolba, renesanční sběratel a předloha pro postavu v pohádce Kocour v botách
|
|