Dámy, otváram nové téma do ktorého chem ukladať všetky chýbajúc state s prvého dielu:

chýbajúca stať, prvý deň po návrate z letohrádku. Našla som to v chorvátskej knihe:

Podľa mňa sa to do paláca hrnuli húfy bývaliek:

Napriek včerajšiemu svadobnému obradu a stále silnejšej horúčave, bol v paláci neustály pohyb. Angelika mala dojem, že doňho bolo možné úplne slobodne vstúpiť a tiež aj z neho vyjsť. Tu a tam na chvíľu zbadala počerné tváre malých predavačov fialiek, španielskych žobrákov otŕčajúcich svoje ruky, ženy s pleťou tmavou ako mahagón, ktoré boli ochotné za pár mincí predpovedať z dlane nádherný osud.
Trma vrma spôsobená množstvom pážat, sluhov a slúžok sa miešala s trúbením, sprevádzajúcim prichádzajúcich pánov, ktorí so svojmi spoločníkmi prišli na návštevu. V rohoch dlhej verandy za stĺpmi schovaní muzikanti neprestajne brnkali na svoje gitary a citary na počesť krásnych žien húfne sa hrnúcich do dvora, ktoré ledva pozdravili Angeliku, odchádzajúc po skupinkách vášnivo diskutovať poéziu. Táto celá vznešená spoločnosť sa onedlho znovu zíde na Ferii, hlavnej ulici mesta, kde pri modrastej oblohe večera budú počúvať serenády spevákov. Alebo sa možno stretnú v katedrále a všetky tie dámy, nedbalo pohybujúc svojimi vejármi v ťažkom vzduchu nasýtenom kadidlom, budú kútikom oka pozorovať aké šaty majú oblečené ich susedky.

A to prosím vás ešte porozprával Angelike po ich prvej noci milovania!

„A vy, Angeliko, jste přepůvabná nahá malá jeptiška! A nepochybuji o tom, že z vašich rukou se mé duši dostane odpuštění. Nezatracujme životní rozkoše. Tolik jiných národů žije podle úplně jiných zákonů, a nejsou proto ani méně ušlechtilé, ani méně šťastné. Když jsem zjistil, jak necitelné srdce a nešlechetné city skrýváme pod nádhernými šaty, vysnil jsem si pro své vlastní potěšení daleko jemnější muže a ženy, kteří dělají jménu Francie větší čest. (VSUVKA)Těší mě to, protože miluji ženy stejně jako všechno krásné. Ne, Ne, Angeliko, klenote můj, nemám žádné výčitky svědomí a nepůjdu ke zpovědi…“

Koľko žien odsúdených k frigidite a prinútených znášať neschopných a barbarských milencov, bude mať v budúcnosti lepšie návyky. Tým pádom budú oveľa šťastnejšie vo svojich spálňach a samozrejme vďaka tomu sa budú o to sebavedomejšie pohybovať v salónoch. A ja sa tomu radujem, lebo mám rád ženy, ako všetky pekné veci. Nie nemám výčitky svedomia a ani kvoli tomu nepôjdem na spoveď

toto je v starej talianskej a chorvátskej knihe

začiatok úvodu z nemeckých najstarších kníh, prvá kapitola markízy Anjelov:

Aby sa zachovala poetičnosť pôvodneho textu, je to voľný preklad ktorý však zodpovedá pôvodnému obsahu.

Úryvok zo začiatku prvej kapitoly Angelika Markiza Anjelov - Prvé celosvetové vydanie z roku 1656.


Angelikina žiariaca Versaillská hviezda

Angelikina jasná hviezda sa rozžiarila na dvore Ľudovíta XIV prudko ako svetlo kométy. Už nebola dievčatkom, ale ženou dozrievajúcej krásy podobnej pôvabu začiatka leta, s modro-zelenými očami, zlatými vlasmi a zdravým, pružným telom ušľachtilého zvieraťa. Avšak nie iba jej krása, predovšetkým jedna vec spôsobovala podivné kúzlo jej bytosti, ktorému už toľkí podľahli: Tajomná aura ktorá ju obklopovala, ktorej súčasťou boli žiara šťastia rovnako ako i tieň nešťastia.
Avšak ona zvíťazila, prekonala nepriaznivý osud, a teraz, a teraz keď sa kúpala v lúčoch žiarivej priazne kráľa slnko, nebol už nikto, kto by sa ešte odvážil šepkať o jej minulosti ...

tak sa napríklad toto objavilo iba v pôvodnej starej talianskej knihe:

Viem, že tento text nieje až taký zaujímavý , ale čo je zaujímavé: Nieje to ani v starej nemeckej, ani v Integrale vydaniach, a myslím že tam v tej starej Talianskej knihe je takých vecí viacej

Čoskoro potom, sa zjavilo mesto, zdobené vežami a červenkastými zvonicami. Pochod postupoval úzkymi uličkami, hlbokými tienistými koridormi, kde viselo fialkasté svetlo.
Dievčaťu z Poitou sa náhle zjavili rady tehál, z ktorých bolo postavené Toulouse. Mesto oblečené v tmavo červenom, z jeho slepými monumentmi, takmer arabskými, vyzerajúce prísne zaodeté do farby krvi. V nej bol zapísaný strohý, autoritatívny duch Toulouse, zatiaľ čo uličky a námestia plné piesní, hudby a kvetov rozprávali o bezstarostnom živote.


Text patrí namiesto toho ktorý som v českom zvýraznila:

Angelika si uvědomila, že to nepromluvil markýz ďAndijos, ale ten druhý muž. Aby nemusela pohlédnout na odporný obličej, sklonila se ke kytici.
Za chvilku se objevilo město ježící se věžemi a červenými zvonicemi. Průvod se vnořil do úzkých uliček, do hlubokých stinných alejí, kde panovalo narudlé příšeří.
V paláci hraběte de Peyrac Angeliku rychle převlékli do překrásných šatů z bílého sametu vyšívaných bílým saténem.

Napríklad sme našli v stati po súboji z Germontazom toto:

Po konci súboja si prudkým pohybom roztvoril svoj plášť, takže sa vôňa fialiek ktorou bol presiaknutý jeho odev, miešala s vôňou jeho potu, čo ešte viac rozpálilo jej vášnivú túžbu. Nesmelo vsunula ruku do otvoru jeho košele a dotkla sa jeho štíhlej hrude. Pokožku mal jemnú a zlatistú ako drevená exotická socha.
--------------------------------------------
Citát: Andelika Markiza Andela. Chorvátske vydanie


kůň pomalu kráčel podél řeky, kopyta se mu bořila do písčité cesty. V nevelké vzdálenosti střežili svého pána tři sluhové, Angelika však jejich přítomnost nevnímala. Měla pocit, že se ocitla úplně sama pod hvězdným nebem, sama v náručí Joffreye de Peyrac, který si ji posadil před sebe do sedla a odváží si ji do garonnského letohrádku, aby s ní prožil jejich první milostnou noc.
Nepopoháněl koně, držel uzdu v jedné ruce a druhou paží mladou ženu objímal. V blaženém opojení znovu pocítila tu dobyvačnou sílu, jejímž prostřednictvím se pokusil jednou večer utlumit její nechuť k polibku. Ale to už se stalo tak dávno, že to ani nebyla pravda. Ten okamžik nastal teď. Takže se k němu bez zábran přivinula a skryla tvář do měkkého sametu jeho oblečení.
Nedíval se na ni, ale naopak upřeně hleděl na plynoucí vody. Pootevřel ústa a tím starobylým nářečím zanotoval píseň, jejíž slova znala.

V chorvátskej knihe je to takto:

V blaženém opojení znovu pocítila tu dobyvačnou sílu, jejímž prostřednictvím se pokusil jednou večer utlumit její nechuť k polibku. Ale to už se stalo tak dávno.
Vážny bol iba terajší moment. Bez rozmýšlania, akoby zbavená vlastnej vôle, sa bez zábran privinula k nemu, schovajúc si svoju tvár v záhyboch jeho pokrkvaného kabátca. Po konci súboja si prudkým pohybom roztvoril svoj plášť, takže sa vôňa fialiek ktorou bol presiaknutý jeho odev, miešala s vôňou jeho potu, čo ešte viac rozpálilo jej vášnivú túžbu. Nesmelo vsunula ruku do otvoru jeho košele a dotkla sa jeho štíhlej hrude. Pokožku mal jemnú a zlatistú ako drevená exotická socha.
Nedíval se na ni, ale naopak upřeně hleděl na plynoucí vody. Pootevřel ústa a tím starobylým nářečím zanotoval píseň, jejíž slova znala.

Chorvátom verím, lebo u nich v knihách je väčšia časť z toho čo je v Integrále, dokonca sa zdá že sú ešte o niečo lepší ako nemecký kanón.

---------------------------------------------

Ach a po súboji dôležitá vec ktorá sa objavila iba v nemeckom integrále:

veta, kde sa Angelika Joffreyovi po súboji hodila okolo krku. V českej to chýba celkom, vo francúzkej je to ináč, a v nemeckej je to takto:

Joffrey de Peyrac k nej otočil tvár. Táto bola zaliata potom. Videla ako sa jeho štíhla hruď pod červeným zamatovým oblekom dvíhala a klesala ako kováčske mechy. Vrhla sa k nemu, dotýkala sa ho, Zúfalo ho objala. Musela sa presvedčiť že skutočne žil a nebol zranený.
Pozrel sa dolu na ňu. (zohol sa k nej???), Keď si v jej zelených očiach prečítal cit ktorý ju teraz premohol, pery sa mu pomaličky zvlnili v úsmeve.
"Poď," povedal veliteľsky.


Napadlo ma že konečne vieme prečo Borderier, ktorý sa pri prvých doch dieloch dosť držal predlohy,
natočil scénu kde sa Angelika po súboji hodí Joffreyovi okolo krku

Moirro, už se těším na další objevy.

Zajímavé čtení, moc díky za vytvoření rubriky.

výborná téma moirra, super, ja tiež verím, že raz celú Angeliku skompletizujeme....
v celku dosť textov "zmizlo"...

No ja seriózne uvažujem o tom že vezmeme prvý a druhý český diel vo worde a
doplníme to presne tam kam to patrí - ale necháme to farebne označené.

Ale keďže je pôvodný text český - inak by som musela naskenovať slovenskú knihu - mal by to asi
niekto ešte preložiť do češtiny. Najlepšie Dasha - veď je češtinárka - poprípade ak by nemala toľko času
tak niekto iný - a ona potom bude opravovať "úlohy"

Pôvodný tex myslím pôvodnú knihu - nie integrále - z integrále by sme tiež doplnili do nej veci na správne miesta
v knihe - v správnom poradí - a nie tak sprehádzané ako to spravili.

To sa budeme musieť vždy všetky radiť a rozhodnúť. No je to dosť veľký projekt, ale myslím že to stojí za to.

Keď to bude hotové, ja mám Word 2013, ktorý bez problému sformátovaný text uloží ako PDF, a označené state
zostanú farebné - z PDF si potom každý môže spraviť svoj formát na čítačku - iphone - či android.

preklad humorného rozhovoru kráľa a Lauzuna z nemeckého kanónu.
-----------------------------------------------------
Chýbajúca časť sa nachádza v Českej knihe tuto:

„Oh drahoušku, všechno je to velice bolestné, dovedu si to představit," vydechla vévodkyně de Soissons a s rozzářeným pohledem se ovívala vějířem. „Ale nezoufejte, kola osudu se točí dál. Člověk se dostane do Bastily, to je pravda, ale taky se dostane z ní.Víte, že Péguilina de Lauzunvzal král na milost?"
„Péguilina!" vykřikla Angelika, kterou to jméno a novinka okamžitě uklidnily. „To je báječné! Jak se to stalo?"
„Jeho Veličenstvo má slabost pro drzosti toho odvážného šlechtice. Využilo první záminky, aby ho zavolalo zpátky k sobě. Říká se, že Lauzuna poslali do Bastily, protože se utkal s Filipem Orleánským. Dokonce se i tvrdí, že se bil kvůli vám!"

--------------------------------

Môj preklad zo starej Nemeckej knihy.

Ten rozhovor kráľa a Lauzuna pani AG napísala brilliantne.


"Ach, moja milá, všetko je to veľmi ťažké, tuším to" povzdychla si vojvodkyňa Soissons, „ale nenechajte sa odradiť, kolesá osudu sa neustále otáčajú.“ Iste, je ľahké dostať sa do Bastily, ale tiež je rovnako ľahké dostať sa von. Viete, že Péguillin de Lauzun bol opäť vzatý kráľom na milosť? "
»Péguillin!" Zvolala Angélique, ktorú táto správa a toto meno náhle rozveselili. "Ach, ako sa len teším! Ako sa to všetko zbehlo? "

"Poďte, sadnite si, porozprávajme sa trochu," povedala Soissonka milo. "Ten príbeh je na nezaplatenie. Avšak pretože dobe poznáte Péguillina, myslím že vás to vôbec neprekvapí.
- Dobre viete, že tento odvážny šľachtic, ktorý si nikdy berie servítky pred ústa, vraj už kráľovi zasa raz nahovoril toľko drzostí, že tento ho poslal do Bastily. Iní však hovoria, že to bolo preto, pretože Lauzun skrížil kord s kráľovým bratom, Philippom d'Orléans. Avšak je dosť možné, že jeho Veličenstvo už veľmi postrádalo Lauzuna a len hľadalo zámienku aby ho dalo zavolať späť k dvoru. Minulý týždeň rozprával jeden z dvoranov kráľovi pri Petit Lever o kapucínskych fúzoch, ktoré si väzeň nechal narásť
„Och, tie teda musím vidieť! "Povedal Kráľ. " Mali by ste ho neodkladne priviesť ku mne. "
O štyri hodiny neskôr, sa náš bradatý Péguillin postavil pred kráľom. Ten sa smial tak hlasno, že aj tí najmrzutejší dvorania, dokonca aj pán de Préfontaines, cítili povinnosť aby urobili to isté.

„Pane“ vravel Péguillin so smrteľne vážnym výrazom na tvári. "Človek vskutku musí byť mojim panovníkom, aby sa smel beztrestne smiať na mojich fúzoch.“
„Oh, ale tieto fúzy sú vskutku rozkošné! "Povedal Kráľ.
„Teda Vaše Veličenstvo vidí, že netreba toho veľa, aby sa človek z dobrej rodiny premenil na capa, predovšetkým v očiach galantného dvora.“
„Vojvoda, niekedy zachádzate vskutku priďaleko so svojimi vtipmi. Kedy sa už konečne polepšíte? "
„Namôjveru, Sire, práve preto že som taký ako som, pravdaže s výnimkou tých fúzov, som získal česť mať podiel na vašej láskavosti. Ak mám teda sám seba začať meniť, žiadam vás, dajte mi vedieť, vaše Veličenstvo, a my sa potom budeme zlepšovať spolu. "
„Nuž, vy nepolepšiteľný, ja vám teda odpustím. Ste voľný. "
„ Srdečná vďaka, môj vznešený vládca, ale rád by som bol ak by ste mi vysvetlili: Tú milosť dostal ten nehodník, ktorým som, alebo ten rozumný človek, ktorým by som sa mal stať?“
„V každom prípade, je to zrejme ten komický chlap, ktorým nepochybne ste, kto bude z toho všetkého ťažiť.“
Na čo si ten čertovský chlapec Lauzun kľakol a objal kráľové kolená. Nikto nedokáže lepšie ako on, zjednotiť odvahu rozmaznaného obľúbenca s poníženosťou dvorana. Kráľ preňho na mieste utvoril novú hodnosť kapitána dragúnov Francúzska a Péguillin si konečne dal oholiť bradu.

"Som veľmi šťastná pre pána de Lauzun," povzdychla si Angelika.
Vojvodkyňa z Soissons vyzerala zvedavo.
"Niektorí dokonca tvrdili že pán de Lauzun sa bil s Monsieurom kvôli vám..."
Angeliku striaslo pri spomienkach na tie príšerné scény. Opätovane poprosila madame de Soissons, o zachovanie najprísnejšej mlčanlivosti, aby nikto neodhaliť jej nové útočisko. Vojvodkyňa, ktorú skúsenosti už naučili, že sa k tým ktorí upadli do nemilosti treba chovať dobre, aspoň teda kým ich vladár definitívne nezavrhne, jej všetko svätosväte prisľúbila a s objatím sa rozlúčila.

Tento odstavec som našla v Nemeckej knihe - Angelika na návšteve vo Vaux de Vicomte:

Teraz to konečne dáva logiku prečo bol hneď potom ten atentát pri ktorom strieľali na Angeliku!!!!!

Ten vynechaný odsek začína hneď po tom čo našli Kouassi-Ba.
-------------------------------------------------------------

- Čo spravíme s Kouassi-Bom? Starostila sa Margot.
- Samozrejme že si ho necháme pri nás.
- Ale čo budú hovoriť ľudia?"
- Kto? Myslíte si, že všetci ľudia okolo nás nemajú čo iného robiť iba sa starať sa o činy môjho Negra? Dobre sa najesť, získať dobré kone na prepriahnutie, pohodlne stráviť noc, toto sú ich jediné obavy. Kouassi-Ba zostane schovaný na voze pod plachtou, a keď budeme v Paríži v našom vlastnom dome, všetko sa už vyrieši samo. "
Pretože sama sebe chcela dodať odvahu dôrazne opakovala: "Vieš dobre Margot, že to všetko je iba nedorozumenie."
Vo večerných hodinách piateho dňa sa celý dvor zastavil, aby prenocoval v zámku Vaux-le-Vicomte patriacom Monsieurovi Nicolasovi de Fouquet, ktorý bol správcom financií.
Angelika by bola najradšej pokračovala ďalej v ceste, ale jej zvedavosť bola príliš veľká. Toto bola vzácna príležitosť stretnúť slávneho Fouqueta, ktorého meno počula prvýkrát za takých zvláštnych okolností. Možno dokonca niekde v zámockých chodbách narazí aj na Clementa Tonnela ?
Poslala Andijosa a zálohu pripraviť ďalšiu zástavku v Rambouillet, a nechala si pri sebe len Cerbalanda ktorého vďaka jeho jemným očiam a miernej duši ešte stále volali mladý Cerbaland. Tento sa snažil najlepšie ako vedel nájsť pre ňu čo najlepšie ubytovanie, ale každý sa dnes chcel ubytovať u Fouqueta, takže Angelika napokon našla iba tak trochu nepohodlnú miestnosť nad stajňami. Kedže však nemala v úmysle tlačiť sa do popredia alebo sa dokonca nechať Fouquetovi predstaviť, neprekážalo jej to.

Stratená v zástupe dvoranov, obdivovala bielu budovu s harmonickou fasádou. Prešli po vestibule, zdobeného kolonádou stlpov a starovekými antickými sochami a vstúpili do veľkého oválneho salónu, ktorý bol hlavnou miestnosťou v dome. Vošli pod hlavnú kupolu ktorú podopieralo šesť Hermesov, nesúcich koše kvetín a ovocia na hlavách. Fresky v kupole ešte neboli dokončené. Maliar, o ktorom sa hovorilo veľa chvály, Charles Le Brun, podporovaný desiatimi remeselníkmi pracoval na jej výzdobe.
Dvorania pozdvíhali nosy hore a boli schopný rozpoznať, že umelec sa chystá reprezentovať akýsi nebeský slnečný chrám. V strede svietiacej oblohy bolo z hviezd vytvorené súhvezdie vo forme veveričky, čo bol Fouquetov znak v erbe. Bohovia a bohyne Olympu, ročné obdobia, mesiace, týždne, dni, hodiny, ho uctievali a podávali mu dary zeme a neba.


Dvorania upadali pri toľkej nádhere do extázy, a dokonca aj kráľ neskrýval svoj obdiv, ale jednako sa niektorí mlčky na seba významne pozerali. Vari Fouquet nevie že mladý kráľ si vybral slnko ako svoj znak? Nebola to jedinečná drzosť, umiestniť samopašnú veveričku takmer všade, aby vykukovala na každom rohu sprevádzaná arogantným mottom jej pána:
"Quo non Ascend?" Kam sa ja nevyšplhám?

Potom kráľ so sprievodom navštívil záhrady navrhnuté a založené umelcom akým bol Le Notre. Kým Angelika obdivovala veľkú perspektívu paralelne nasadených stromov a nadchýnala sa oslňujúcimi záhonmi kvetov, vytvárajúcich zložité obrazce ako na výšivke, nevdojak musela myslieť na svoju matku. Akú radosť by madame de Sancé zrejme mala z tohto harmonického usporiadanie krovia, vody a rastlín!
Angelika zbadala Nicolasa Fouqueta s kráľom ako prešli okolo nich v malom koči. Zvedavo si ho prezerala. Kto by si pomyslel, že za touto vychudnutou tvárou s veľkými melancholickými očami, v ktorých sa plachosť miešala z prefíkanosťou, ba až zlobou, vzplanuli toľké ambície?
"Ten Fouquet vyzerá v skutku desivo" pomyslela si.
--------------------------------------

A za týmto prichádza na druhý deň po odchode atentát...a celé to teraz samozrejme dáva viac zmyslu....

A samozrejme aj to že potom pokračovala Angelika v kráľovninom koči, kde bola v podstate dobre chránená kým sa dostala ako tak z Foquetovho dostrelu.

Práve som po identickom talianskom texte objavila že tuto je jeden odstavec ktorý nieje v českej starej ani v českej INTEGRALE:

-----------------------------------------------------------------------------------

Tu je talianský text ktorý nasleduje za vetou :
Co se skrývá v tvých zelených očích, připomínajících hlubiny rozbouřeného oceánu?“

"Viete, miláčik, ja som hľadal tajomstvo žien nielen v nich samých, ale v aj zaprášených starých rukopisoch ... Toto vás rozosmieva? ...
Oddal som sa umeniu dvorskej lásky, povýšenému Andreom Chapelainom na filozofiu lásky, ktorá je schopná u muža či ženy rozvíjať, kultivovať tieto ohnivé emócie. Všetkému sa dá naučiť, všetko sa dá doviesť k dokonalosti. Nebudem viac pred vami skrývať svoju hru. Mám len jedno želanie: zviesť vás.
To pretože sa mi zdáte zo všetkých najkrajšia a najviac milovania hodná ... "

a pokračuje to:
Slyšela, jak se pohnul, a jeho husté černé vlasy ji pohladily po nahém rameni jako měkká
hedvábná kožešina......




Angelika sa na Joffreyových výkladoch smiala?

INAK: preklad vznikol z kompilácie chorvátskeho a talianskeho textu - zdá sa že popri nemeckej
aj tieto sú skvelé integrále...

Ešte pár postrehov:

riprese con un tono carezzevole che l'incantò.
povedal nežným tónom ktorý ju blažil ......

toto naozaj poriešila česká prekladateľka vynikajúco:
opakoval něžně a ona byla blažená.

Aaach rozkošné!

Našla jsem další chybějící text z původního německého vydání (přeloženo Deepl, text jsem jen lehce gramaticky upravila, modře je to, co chybí):

Kardinál vyšel z té kruté a šílené krize jako vítěz. Za necelý rok se jeho rudá sutana opět objevovala na chodbách v Louvru, ale už nedošlo k žádné "mazarinádě". Všichni už byli na pokraji sil.
Angelika věděla, že vesnice Monteloup byla téměř celá srovnána se zemí. Na zámku dokonce tábořili důstojníci, ale doporučení prince Condého je přimělo chovat se k baronovi a jeho rodině zdvořile, takže na ně nevzpomínali příliš ve zlém. Na druhou stranu polovinu mul si vojáci bez dalšího odvezli. Nicméně peníze na penzionát pro Angeliku byly nadále zasílány přesně, což dokazovalo, že starý Molines si navzdory všemu, co se stalo, uměl pomoci.

Angelika právě dosáhla sedmnácti let, když se dozvěděla o matčině smrti. Hodně se v kapli modlila, ale neplakala. Nemohla uvěřit, že už nikdy neuvidí tu štíhlou postavu v šedých šatech s černým šátkem, přes který v létě seděl staromódní slaměný klobouk. Jako správkyně sadu a zeleninové zahrady věnovala paní de Sancé svým hruškám a zelí snad více péče a něhy než svým početným dětem. Protože si nemohla dovolit vytvářet ve svém parku labyrinty a vodní prvky jako bohaté šlechtické dámy, uspokojovala své ambice spíše na venkově. Její ovoce a zelenina byly nejkrásnější v kraji a díky nim Angelika a její sourozenci místo toho, aby se cpali kaší a zvěřinou, vyrůstali na bohaté a pestré stravě plné salátů a kompotů, která jim všem dodávala svěží pleť a železné zdraví. To je požehnání, které člověk v sedmnácti letech jen těžko ocení. Paní de Sancé měla jemný hlas, ale její slova byla až příliš skoupá. Neúnavnou prací udržovala své děti při životě, ale ony ji viděly jen málo.
Ale toho večera, když Angelika ležela natažená ve své úzké posteli, si náhle uvědomila, že to byla právě tato tichá a vždy tajně vzdychající žena, kdo ji nosil pod srdcem. Cítila se dojatá a jemně si rukou pohladila své mladé tělo, které bylo pevné a masité. Bylo možné, že by se v tak stísněném, dobře uzavřeném prostoru dalo nosit skutečné, živé dítě, a to desetkrát za sebou či i vícekrát? A děti mizely, nejprve do náručí sester, pak do světa, do Ameriky nebo do náručí svých manželů, anebo dokonce umíraly. Najednou si vzpomněla na to podivné bledé stvoření, které bylo její malou sestrou Madelon. Oddělena od matčina lůna poznala jen hrůzu a úzkost. Vzpomínka na sestru jí rozechvěla. Žila ve vymyšleném světě, který byl strašnější než ten skutečný, a nikdo se jí nezastal.
„Až budu mít děti,“ řekla si Angelika, „nenechám je umřít daleko od sebe. Budu je milovat, ach, jak je budu milovat a držet je v náručí po celý den!“

Zejména ta druhá pasáž je moc hezká. O baronce de Sancé jsme si sice stále mnoho nedozvěděli, ale ten závěr vysvětluje mnohé. Angelika tenhle svůj slib sama sobě dodržela . Úplně mi teď vytanulo to Filipovo napůl odsuzující a napůl obdivné zvolání, jak je Angelika jiná než ostatní ženy (= divná), mj. proto,že miluje svoje děti .

Dauphine, vďaka za tieto úlovky! Ten druhý bol potom čiastočne doplnený v Integrále (pasáž o šalátoch a zdraví malých detí de Sancé), ale to ostatné mi známe nebolo. A je to nádherné! Naozaj to pomáha vytvárať nielen obraz Angelikinej matky, o ktorej vieme naozaj málo, ale aj upevňuje to, čo už vieme o samotnej našej hrdinke.

No ja som na to prišla až nedávno. keď som hladala niečo o Willhelmovi Lutzenovi že to v českej nieje.

Zato chýba v nemeckej, viď Interview o nemeckom vydavateľovi Blanvalet, tá časť kde sa obšírne píše o činoch pedofila a sadistu Gillesa de RETZ.
nestihla som to však ešte preložiť, tak oceňujem že Mlle Rescatorová to preložila.

Narazila jsem na další chybějící odstavec z německého vydání, o který jsme byly ochuzeny. Na druhou stranu je potřeba říct, že německé vydání zas bylo ochuzeno o odstavce, které v našem překladu jsou.

Je to z kapitoly, která popisuje ráno po svatební noci (teď mluvím o původním vydání, v integrale je to přepracované ještě jinak):
- V německém vydání chybí odstavec o tom, jak se Angelika probudila, vrátila se zpět do Toulouse, mluvila s Tonnelem.
- Následně text v obou překladech pokračuje "V následujících dnech se Angelika mohla přesvědčit, že palác hraběte de Peyrac je určitě nejnavštěvovanějším místem ve městě. (...) Každé ráno jí pozdravil. Seděla proti němu u obědů, jichž se pravidelně účastnilo nejméně deset dalších lidí, takže s ním nemusela zůstat mezi čtyřma očima, jak se obávala." (toto je opsané z českého překladu, ten německý je jemně odlišný, ale v podstatě pojednává téměř o tom samém)

VYNECHANÁ ČÁST (přeloženo z němčiny):
"Nenechte se odradit všemi těmi cizími tvářemi, které přicházejí a odcházejí do mého paláce, Angeliko," řekl jí hrabě jednoho dne. "Pokud by vás obtěžovaly, můžete se uchýlit do letohrádku na Garonně."
Angelika však necítila potřebu se izolovat. Postupně se nechala okouzlit půvabem tohoto rušného života. Některé dámy, které se na ni zpočátku dívaly povýšeně svrchu, nakonec musely uznat její důvtip a inteligenci a přijaly ji do svých kruhů. Vzhledem k úspěchu slavností pořádaných hrabětem v tomto domě, který byl navzdory všemu také její, získala mladá žena postupně chuť převzít vedení jejich organizace. Bylo ji vidět, jak spěchá z kuchyně do zahrady a z půdy do sklepení, vždy následována svými třemi malými černoušky.
Zvykla si na jejich směšně kulaté a černé tváře. V Toulouse bylo mnoho černošských otroků. Jen Kouassi-Ba Angelice do jisté míry imponoval. Kdykoli se před ní ten tmavý kolos se smaltovaně bílýma očima objevil, musela si dodat odvahu, aby strachy neutekla. Zdálo se však, že je velmi jemný. Nikdy od hraběte de Peyrac neodcházel a byl to on, kdo střežil dveře do tajemné místnosti uvnitř paláce, kam se hrabě každý večer a někdy i přes den uchyloval. Angelika nepochybovala, že tento uzavřený prostor ukrývá křivule a zkumavky, o nichž Henrico vyprávěl její sestře. Ráda by tam vstoupila, ale neodvážila se. Bylo na jednom z hostů v domě, aby jí tuto novou stránku manželovy podivné povahy odhalil.

- V českém překladu děj pokračuje: "Zároveň však neuplynul den, aby jí neposlal nějaký dárek, ozdobu nebo šperk, nové šaty, kus nábytku nebo bonbóny či květiny."
- V německé verzi je celá tahle část, o dárcích a především epizoda o darovaném náhrdelníku, vypuštěna. Což je docela smutné. Navazuje rovnou další kapitola o Bernallim.

Jinak připomínám, že nejsem němčinář, všechno je přeloženo překladači a lehce upraveno, aby se to lépe četlo.

Osobně se mi ten odstavec líbí, vlastně mi docela navazuje na atmosféru toulouských fikcí od Moirry - Moirro, už víme, kde jsi čerpala inspiraci. Umím si činorodou Angeliku spíš představit jak běhá po paláci sem a tam a organizuje, než jako bázlivou dívenku, která palác mnoho měsíců téměř nezná, jak je to pak v integrale.

EDIT: A koukám, že v jsme už dřív rozebíraly že v této části je i chybějíci text z chorvatského vydání, který je ještě trochu o něčem jiném a není zas v tom německém ani českém. Už si ty všechny vypuštěné texty vkládám do české verze ve Wordu, tak třeba jednou budu mít ucelený kánon (asi tak za 100 let).

Ms_Rescator píše: *

15 kvě 2024, 21:30

Narazila jsem na další chybějící odstavec z německého vydání, o který jsme byly ochuzeny. Na druhou stranu je potřeba říct, že německé vydání zas bylo ochuzeno o odstavce, které v našem překladu jsou.

no a napríkald čo sa týka českej verzie 6teho dielu tam niesu niektoré veci ktoré sú slovenské - a naopak v slovenskej chýbajú nejaké čo sú v českej

Ms_Rescator píše: *

15 kvě 2024, 21:30

EDIT: A koukám, že v jsme už dřív rozebíraly že v této části je i chybějíci text z chorvatského vydání, který je ještě trochu o něčem jiném a není zas v tom německém ani českém. Už si ty všechny vypuštěné texty vkládám do české verze ve Wordu, tak třeba jednou budu mít ucelený kánon (asi tak za 100 let).

No a my ten perfektný kánon chceme samozrejme tiež.

Lenže čím ďalej budeme pokračovať v o vyhľadávaní - tým viacej verzií si budeš musieť vkladať.
Možno je to budúcnosť písania moderných kníh: vyberte si ako chcete aby to pokračovalo pre každého vlastnú variantu

Ms_Rescator píše: *

15 kvě 2024, 21:30

Osobně se mi ten odstavec líbí, vlastně mi docela navazuje na atmosféru toulouských fikcí od Moirry - Moirro, už víme, kde jsi čerpala inspiraci. Umím si činorodou Angeliku spíš představit jak běhá po paláci sem a tam a organizuje, než jako bázlivou dívenku, která palác mnoho měsíců téměř nezná, jak je to pak v integrale.

Tak v tomto sa poriadne mýliš. Ja som najskôr písala šťastné a nešťastné časy toulouské iba pre samú seba - a vtedy som žiadnu nemeckú Angeliku ešte nemala a dokonca ani integrále - lebo jednu som si kúpila a zahodila ju pri čítaní do kúta od zlosti že je tam všetko pomotané. Mal som iba slovenské kompletné vydanie, 14 kníh, a nič iné.
Neskoršie som si dokúpila starú sériu - lebo mi docvaklo že aj v prvom slovenskom a neskoršom slovenskom vydaní sú rozdiely.

až keď som spoznala vás som si začala nakupovať iné vydania ako slovenské, začala som nemeckými a potom som si kúpila kompletnú Integrále a postupne som začala kupovať aj v iných jazykoch -lebo mi docvaklo že zdokonalovať sa v cudzích jazykoch čítaním Angeliky môže byť super zábavné, a napokon ma pochytila zberateľská vášeň.

veď napokon aj z mojich príspevkov na fóre vyplýva že som bola sama šokovaná aké sú v rôznych jazykových vydaniach rozdiely (to bolo až neskôr, po mojej prvej fikčnej sérii)
a sama som sa prekvapila ako Dávid ktorý náhodou zabil Goliáša že som pri mojom písaní trafila do čierneho, a niektoré veci ktoré som napísala a vlastne si domyslela a vymyslela som neskoršie objavila v Integrále alebo v inojazyčnom vydaní
ako keby som sa pri písaní napojila na pani AG

Také jsem často velmi překvapená jako moc se texty v jednotlivých jazycích a vydáních liší, ale na druhou stranu máme díky tomu o další zábavu postaráno.

Milé kolegyně, obdivuji Vás a děkuji

V prvním díle je toho opravdu hodně, co bylo vypuštěno nebo přepsáno. Našla jsem dalších několik vynechaných stran a dokonce i celou kapitolu. Pro děj sice nejsou zásadní, ale pěkně ho dokreslují a propojují následné momenty v budoucích dílech.

Tahle vypuštěná část začíná momentem, kdy se Josselin a Raymond vrátí z koleje na Monteloup a dědeček de Ridoué se rozčílí, že Josselin se stále chce vydat na moře. Mimochodem, kromě vypuštěné části s Gillesem de Retz a vyrabování Nicolasovy vesnice, je v německém překladu vynechána zmínka o přezdívce "Markýza Andělů" a jejich andílcích.

Fialově je to, co chybí:

Ach! Kdyby byla muž, vůbec by se dědečka neptala. Už dávno by odjela a odvezla by do Nového světa i své andílky. ...
Josselin jí vadil nejen proto, že byl tak zachmuřený a nespokojený, ale také proto, že si nechal mluvit do života jako malý hloupý kluk.

Paní de Sancé si nasadila na hlavu velký slaměný klobouk a právě se chystala jít do zeleninové zahrady, když ji nevhodná podívaná přiměla jít do zámecké jídelny. Našla tam Gontrana, který se zrovna pral se špinavým venkovským chlapcem. Angelika jim dělala rozhodčího.
Protože jí vyhození dvou nejstarších synů z koleje těžce zasáhlo na srdci, nebohá paní se teď velmi rozzlobila.
"Kolikrát ti máme říkat, Gontrane, že tihle malí rošťáci nejsou pro tebe dobrá společnost. A pro Angeliku už vůbec ne. Ať už jsi pryč, ty darebáku!"
Chlapec vrhl sardonický pohled na zámeckou paní, která měla na sobě záplatované šaty neurčité barvy a v obnošených botách neměla žádné punčochy. Pak se poklidně poškrábal na své rozcuchané hlavě.
"Ne, dokud si nepromluvím s baronem," vysvětlil. "Posílá mě pan správce zámku. Prý je to naléhavé. Tady je od něj vzkaz."
Vytáhl z pěsti malý balíček, který byl zřejmě obyčejným čtyřikrát přeloženým listem papíru bez obálky a bez voskové pečeti. Správce sousedního zámku, pan Molines, v něm žádal barona de Sancé, aby se co nejdříve dostavil do jeho domu, protože se by s ním rád projednal záležitost, která se ho týká a mohla by ho zajímat…
Baronka nervózně zmačkala papír a pak se ho pokusila znovu uhladit.
"Odnes tento dopis baronovi," řekla chlapci. "Musí být ve výběhu pro mezky za domem. A nezdržuj ho na cestě."
Když chlapec odešel, paní de Sancé, která jen s obtížemi ovládala svůj hněv, si vzala za svědky své děti.
"Není tohle hrozná doba, ve které žijeme? Musíme se smířit s tím, že si měšťanský soused, hugenotský správce, tenhle obyčejný Molines, dovolí jednoduše předvolat vašeho otce, jeho, který je skutečným potomkem Jindřicha II. Už slyším, jak mi dobrý Armand říká, že "tyhle návštěvy mají co do činění s obchodem, který se netýká žen", ale já bych ráda věděla, jaký poctivý obchod může šlechtic vést se správcem sousedního zámku. Určitě jde zase o muly! ... Ještě bych pochopila, kdyby šlo o chov koní. Moje rodina byla vždycky velkorysá a nikdy jsme se nestyděli za svůj původ od blahoslaveného Clauda Gouffriera, vrchního štolby krále Jindřicha II. Ale mezci a osli! Opravdu si říkám, jestli by pro nás nebylo lepší, kdyby váš otec požádal krále, aby byl znovu uveden do služby. Když se člověk přestěhuje blíž ke dvoru, může se těšit z královy velkomyslnosti. Bylo by to lepší než trčet na panství s nemožnými sedláky, povaleči a zloději, kteří se k tobě chovají s nepředstavitelnou drzostí. Tentokrát jsem odhodlaná si o tom s Armandem promluvit. Nechrání nás před těmi lumpy dostatečně."
Angelika a Gontran poslouchali matku s jistým údivem. Nebyli zvyklí slyšet ji mluvit tak dlouho a hlavně tak rozhořčeně. Obecně byla mírná, i když chladná, nonšalantní a rezignované povahy. Ale potupa, která se dostalo jejím dvěma nejstarším synům, na něž byla velmi pyšná, ji rozrušila a posílila v ní pocity nevyjádřené zášti, které se v ní hromadily po nesčetná léta smutku a těžkostí.

Paní de Sancé se náhle odmlčela, když si uvědomila, že pokračovala v hovoru v přítomnosti svého syna a dcery. Oči se jí zalily slzami.
Gontran a Angelika se ostýchavě vyhýbali jejímu pohledu. Ačkoli vyrůstali jako děti lesa, všechny děti Sancéových se vyhýbaly projevům emocí a matčino náhlé obvinění, která byla jindy tak veselá, i když si občas povzdechla, je uvádělo do rozpaků.
Paní de Sancé si navíc už teď vyčítala, že se nechala unést, a snažila se odvést pozornost:
"Co tady děláte, děti? Venku ještě svítí slunce. Udělaly byste lépe, kdybyste vyběhly na louku..."
Gontran se rozzlobil: "Mami, před pěti minutami jsi nás obvinila, že se chováme jako venkovští burani, a teď chceš, abychom běhali s pastevci.”
“Je mi to pořád milejší, než abyste se povalovali po domě nebo se zavírali na půdě a dělaly tam kdoví co. Trávit čas o samotě není ve vašem věku dobré.”
"Maluju si a vyřezávám," řekl Gontran s jistou hrdostí.
Oči se mu rozzářily.
"Chceš, abych ti ukázal nějaké své dílo, matko?"
Aniž by čekal na její odpověď, odběhl k truhle a vyhrabal kus dřeva a list papíru. Bylo to poprvé, co rodině nabídl, že jí ukáže své dílo. Matčina slova ho však dojala, aniž by si to připustil, a on cítil potřebu změnit její názor.
"Podívej, tohle je hlava starého Viléma."
Jako správná matka rodiny, kterou byla, se baronka, s očima stále ještě zamlženýma slzami, sklonila se nad kusem dřeva z hrušně, které jí syn podával. Cítila, že se jí situace vymyká z rukou. Co si počít se všemi těmi netrpělivými, vzpurnými potomky, kteří měli ještě ke všemu tu drzost mít vlastní představy o své budoucnosti?
Hlava starého Viléma si byla jistě velmi podobná, ale proč se Gontran chtěl stát sochařem a malířem? Jaké je to vůbec povolání? Paní de Sancé dobře věděla, že slavní umělci žijí například u dvora nebo v Římě. Ve své mysli je však stavěla na stejnou úroveň jako lidi od divadla nebo kejklíře. V žádném případě to nebylo úctyhodné povolání. Neznala žádného šlechtice, který by byl malířem.
"A tady je portrét Angeliky," řekl chlapec a vytáhl list.
Pestrobarevná malba zobrazovala jakousi pirátku střílející ze své muškety, mezi šklebícími se vousatými tvářemi.
"Jak můžeš tvrdit, že tohle představuje tvou sestru," vykřikla nešťastná matka. "Angelika je krásná! Je docela dobře možné, že z ní bude dobrá partie nebo, dá-li Bůh, vstoupí do významného řádu.
"A co když si Bůh přeje, aby se stala vůdkyní nějakého loupežnické bandy?"
"Gontrane, ty se rouháš! Někdy si říkám, jestli máš vůbec nějaký rozum. Angeliko, ty ani neprotestuješ proti tomu, co říká tvůj bratr?"
Ale Angelika se lhostejně usmála. Přitiskla nos k oknu a špehovala otce. Jakmile ho spatřila, jak se blíží po zablácené cestě a opírá se o hůl se stříbrným knoflíkem, která byla jeho jediným luxusem, vklouzla do kuchyně a oblékla si boty a plášť. Pak běžela za otcem do stájí, kde baron sedlal koně.

"Mohu vás doprovodit, otče?" zeptala se se svým nejroztomilejším výrazem. Bylo v něm trocha postranního úmyslu, ale měla toho hodného a klidného muže, jehož každodenní starosti poznamenaly jeho sluncem zahnědlé čelo hlubokými vráskami, opravdu ráda.
Neodolal a posadil ji před sebe do sedla. Angelika byla jeho nejoblíbenější dcerou. Považoval ji za mimořádně krásnou a chvíli snil o tom, že se provdá za vévodu.
----
Jinak tím vlastně dávají mnohem větší smysl ty zmínky o Gontranově kreslení v pozdnějším ději:

„Vzpomínáš si, Gontrane? Kdysi jsi maloval obraz starého Viléma."
„Starý Vilém je taky mrtvý."
„Ano, já vím."
„Ten portrét ještě mám. A namaloval jsem ještě jeden, krásnější... zpaměti. Ukážu ti ho."
2. část, 1. dílu
- zajímavé, že původně to byla socha, v našem překladu už je to malba

„Proč by vás měl děsit můj osud, pane abbé? Mně se prostě nelíbilo žít v přepychu Versailles a v jeho poctách. Byla jsem vždycky neposlušná venkovská bytost, co chodí s oblibou bosá v úvozech cest. Když jsem byla ještě dítě, můj bratr Gontran – ten, kterého král oběsil – mě nakreslil jako vůdce zbojníků. Vždycky měl jakési vrozené předtuchy... Už jsem žila mezi bandity a zloději v Paříži. (…)" 4. díl


Mimochodem v pozdnějším vydání vyměnila AG předka barona de Sancé z původního krále Jindřicha II. za Filipa Augusta.
Jindřich II. - francouzský král, syn Františka I., manžel Kateřiny Medicejské, milenka Diana de Poitiers
Filip August středověký král ze 12. století, pomohl k sjednocení Francie, s Richardem Lví Srdce se dal na křížovou výpravu. (A za mě tam ten Filip August pasuje lépe...)
Claude Gouffrier - předek baronky de Sancé, byl bohatý dvořan za Františka I. a Jindřicha II., vrchní královský štolba, renesanční sběratel a předloha pro postavu v pohádce Kocour v botách

To je krásný úryvek! Díky za něj! Hezky dotváří vztah mezi sourozenci de Sancé - v našem okleštěném vydání jsou sice sourozenci představeni, ale nějaký hlubší vztah z textu nevyplývá. Tady je sice jen zmínka, ale lze z ní vyčíst, že Gontran s Angelikou spolu trávili čas a byli si blízcí. Stejně tak je opět o něco líp uchopitelná baronka, včetně kontrastu mezi původem a realitou (když si ji trhan měří úkosem, protože nemá ani punčochy). Co se Filipa Augusta týče, byl to docela výlupek, ale v moderní historiografii má jeho jméno lepší zvuk než Jindřichovo, tak možná proto .

Když se teď víc na to německé vydání dívám, tak mi přijde, že to byla taková první verze celého příběhu. Blanvalet z něj povyházel to, co mu přišlo až moc (Gillese de Retz, orgie v klášteře, rabování Nicolasovy vesnice atd.) a vydal to. A možná po úspěchu v Německu, kdy bylo možné Angeliku najednou vydat ve francouzštině, se AG rozhodla vrátit tyhle vypuštěné pasáže a některé věci ještě dopsat / přepsat. Viz třeba ta pasáž ve 4. díle o pevnosti If.
V 1. díle je zas kapitola o stavbě stájí pro muly, která dala lidem práci a o začínající Frondě. Ta kapitola byla vypuštěna a místo toho se o Frondě dozvídáme až z rozhovoru s markýzem du Plessis, který byl původně kratší. A takových věcí je tam víc.

Co se týče té výměny předků, ten Filip August mi přijde logičtější, jednak to dokládá starobylost rodu Sancé a jednak je to přece ten slavný křižák, jehož krev Angelice koluje v žilách, jak se na to několikrát pak odkazuje. Jindřich II. je za mě příliš "současný".

Mě se úryvek velmi líbí, takový hezky předurčující. Ono těchto momentů je v celém díle hodně, tak mi tak hezky do angeliky zapadá i tato ukázka.
Pěkná práce Jak mě mrzí že umím jen Anglicky ale předpokládám že tam moc ztracených úryvků nakonec nebude

Ms_Rescator, Skvělá práce

Ms_Rescator píše: *

29 kvě 2024, 15:10

Co se týče té výměny předků, ten Filip August mi přijde logičtější, jednak to dokládá starobylost rodu Sancé a jednak je to přece ten slavný křižák, jehož krev Angelice koluje v žilách, jak se na to několikrát pak odkazuje. Jindřich II. je za mě příliš "současný".

plne súhlasím, Dauphine! Henrich II. je príliš "skorý" predok.

A vďaka za tento úryvok! Veľmi pekne dopĺňa celú knihu, približuje postavu Angelikinej matky (Gontran jej tyká, to je milé ) a dodáva viac svetla na Angelikinu divokú, vidiecku minulosť. Je jasné, po kom má Honorine svoje "chlapčenské" správanie!

Ms_Rescator píše: *

28 kvě 2024, 19:46

Mimochodem v pozdnějším vydání vyměnila AG předka barona de Sancé z původního krále Jindřicha II. za Filipa Augusta.
Jindřich II. - francouzský král, syn Františka I., manžel Kateřiny Medicejské, milenka Diana de Poitiers
Filip August středověký král ze 12. století, pomohl k sjednocení Francie, s Richardem Lví Srdce se dal na křížovou výpravu. (A za mě tam ten Filip August pasuje lépe...)
Claude Gouffrier - předek baronky de Sancé, byl bohatý dvořan za Františka I. a Jindřicha II., vrchní královský štolba, renesanční sběratel a předloha pro postavu v pohádce Kocour v botách

Dobrý postreh!

Hm... ja som to pochopila tak že Baronka pochádzala z rodu ktorého predkovia boli potomkami Gouffiera a Angelikin otec potomkom rodu Filipa Augusta. Niekde som to už rešeršovala a použila aj to že predkovia Joffreya de Peyrac a Angeliky de Sancé bojovali bok po boku v križiackých výpravách v svätej zemi.

Tie mapy na Francúzskej WIKI sú vskutku zaujímavé. Ukazujú interakciu Toulouskych grófov z Francúzkymi kráľmi.

https://fr.wikipedia.org/wiki/Philippe_II_Auguste

Rod de Sancé tedy v dějinách Francie skutečně existoval?

Chtěla jsem nasdílet pěknou pasáž ze starého něm. překladu. Je to z doby, kdy Angelika žila v Templu s paní Scarronovou (text barevně je z něm. překladu):

„Ať mě vezme čert, jestli lžu," vykřikla mladá vdova a oči jí svítily nadšením. „Neexistuje v Paříži místo, kde by se člověk cítil příjemněji. Je tam božské prostředí, všichni se chovají nesmírně slušně a člověk se tam nikdy nenudí. Salón Ninon de Lenclos je skutečně ďábelská past, nikdo by totiž nevěřil, že ho vede osoba tak pochybných mravů. Víte, co se o ní říká? Ninon de Lenclos spala s královstvím Ludvíka XIII. a snaží se postupovat stejně i s královstvím Ludvíka XIV. Což by mě ostatně vůbec neudivilo, protože její mládí se zdá nezničitelné."

Zdrženlivá povaha madame Scarronové nezabránila Angelice v jistých pochybnostech o její ctnosti. V této jemné a ostýchavé ženě byla smyslnost, kterou nedokázala zakrýt chudoba jejího vzhledu a jednoduchost jejích výrazů. Přesto životní styl její sousedky nevedl k pomluvám. Každé ráno chodila na mši a večer na pobožnosti. Když za ní Angelika nečekaně přišla, četla tlustou opotřebovanou modlitební knížku.
Jednoho dne, když Angelika procházela chodbou, se jí zdálo, že zaslechla tlumené sténání vycházející z pokoje její přítelkyně. Když se chystala zaklepat a zeptat se, jestli se s ní všechno v pořádku, najednou se jí zdálo, že tyto povzdechy jsou ozvěnou mužského šepotu. Angelika se nestydatě podívala klíčovou dírkou a viděla, že je nevinná vdova v náručí muže způsobem, ve kterém se nelze mýlit. Muž se zdál být zcela odhodlán uspokojit její touhu. Poznala v tom muži správce jedné vznešené dámy, která někdy, jeho prostřednictvím, přinášela paní Scarronové malý příspěvek.
Tak on přidal svůj osobní příspěvek. Angelika se tiše pro sebe zasmála, vrátila se do svého pokoje a rozhodla se svou přítelkyni trochu uvést do rozpaků tím, že bude dělat více či méně jasné narážky. Pak si to ale rozmyslela. Co je jí po tom, jestli se Françoise d’Aubigné rozhodla být zbožná i vášnivá? Nesnažíme se celý život sladit své ideály se svými slabostmi?
Člověk by musel být Joffrey de Peyrac, aby se cítil v jednotě s Bohem, lidmi i sám se sebou. Jenže Joffrey nezapadl do své doby. Nemluvil stejným jazykem jako tito muži a ženy, kteří byli znechuceni svými pochybnostmi a zbožní tajným odporem. Joffrey nebyl jako ostatní a možná z tohoto důvodu byl souzen.
Angelika si povzdechla a posadila se před svůj oheň. Vzala jehlici a dala se do háčkování kabátku, při kterém zapomněla na milostné avantýry vdovy Scarronové.


Asi nikoho nepřekvapí, že se mi na tom nejvíc líbí ten odstavec s charakteristikou Joffreye. Protože ta vlastně shrnuje celou jeho osobnost v jednom odstavečku. Hotový člověk v míru sám se sebou a s okolním světem, tím pádem sebejistý a okouzlující.

ha, to je zaujímavé doplnenie o zbožnej pani Scarronovej! Nuž, vtedy sa naozaj žilo ľuďom ťažko v tej atmosfére, ktorá vládla: na jednej strane presvedčenie, že len bohabojným a cudným životom spoznáme raj (keďže na zemi je len utrpenie), na strane druhej prirodzené telesné potreby - a samozrejme aj túžba naplniť tie duševné návštevou intelektuálne sršiaceho salóna kurtizány de Lanclos! Iba skutočne silné osobnosti to mohli mať "vysporiadané" - a Joffrey medzi ne naozaj patril.

Vdovu Scarronovou mám zafixovanou v hlavě jako zbožnou a cudnou dámu. S tímhle obrazem mi proto vůbec nekorespondovaly výkřiky v knize od Benzoni, kde byla označována výrazy velmi hrubými. Po přečtení chybějícího úryvku si kladu otázku, nakolik byla ctnostná a nakolik jen maskovala umné zacházení s ženskými zbraněmi .

PenelopaW píše: *

07 srp 2024, 16:22

Vdovu Scarronovou mám zafixovanou v hlavě jako zbožnou a cudnou dámu. S tímhle obrazem mi proto vůbec nekorespondovaly výkřiky v knize od Benzoni, kde byla označována výrazy velmi hrubými. Po přečtení chybějícího úryvku si kladu otázku, nakolik byla ctnostná a nakolik jen maskovala umné zacházení s ženskými zbraněmi .

priznám sa, že pani Scarronovú poznám len z diela AG, ale určite musela mať v sebe aj veľké erotické kúzlo, keď si k sebe pripútala záletníka Ľudovíta XIV. Samozrejme, že v ich vzťahu bolo oveľa viac ako len sex, ale nejaká telesná iskra tam preskočiť musela.

Chtěla jsem sdílet další střípek z německého překladu, protože mi přijde vtipný. Úplně vidím Joffreye a jeho majordoma (?) Alfonsa, jak se domlouvají, co Alfonso zas napovídá arcibiskupovi. Joffrey se na tom musel určitě zlomyslně bavit.

"Někdo nás poslouchal?"
"Jsem si tím jist. Není to poprvé, co mám dojem, že naše rozhovory někdo sleduje."
„Je to nevyhnutelné. Špionáž je síla vlád a naše doba udělala z této odporné činnosti instituci. Mezi našimi lokaji a pážaty v tomto paláci jsou nejméně tři špióni. Jeden ve službách guvernéra, jeden ve službách krále, jeden ve službách arcibiskupa. Toho posledního znám: je to Alphonso. Proto ho nevyháním, protože už jsem s ním dávno domluvený, co má svému pánovi říkat. Nejznepokojivější je ale ten čtvrtý, ten, který se nedá rozeznat. Už nějakou dobu cítím, že se tu skrývá.“
"Jaký zvláštní život!" povzdechla si Angelika, která vlastně ani nevěděla, zda má brát manželova slova vážně, protože je říkal způsobem, jako by to byl všechno jen žert.
Vrátil se na své místo. Bylo stále větší horko. (...)

Ježis to je hrozně hezký takový typický Joffrey Tak tohle je velmi povedený úlovek.

Ms_Rescator píše: *

16 zář 2024, 21:08

Chtěla jsem sdílet další střípek z německého překladu, protože mi přijde vtipný. Úplně vidím Joffreye a jeho majordoma (?) Alfonsa, jak se domlouvají, co Alfonso zas napovídá arcibiskupovi. Joffrey se na tom musel určitě zlomyslně bavit.

No vidíš, toto mi úplne ušlo, hoci to v nemčine mám načítané. Super objav!

Haha mne už fantázia pracuje na plné obrátky, čo takého kázal Joffrey Alfonzovi aby rozprával arcibiskupovi.

Tvoj najnovší úlovok len zapadá to toho, čo si myslím o vzťahu gróf de Peyrac - arcibiskup z Toulouse Bože, tak rada by som si prečítala pokračovanie Moirrinej fikcie "Osudy mesta Toulouse", kde sa barón de Fontenac dozvie o tom, že Veľký Kriváň z Languedocu prežil hranicu! Alebo nejaké Joffreyho zamyslenie nad dávnym životom a spomienku na arcibiskupa...

moirra píše: *

17 zář 2024, 22:45

Haha mne už fantázia pracuje na plné obrátky, čo takého kázal Joffrey Alfonzovi aby rozprával arcibiskupovi.

Tak to by ses s námi měla podělit o své představy (nežádám rovnou fikci, stačí v odrážkách napsat nápady).
Myslím, že to muselo být vybalancované, Alfonso nemohl říct arcibiskupovi nic zásadního, ale muselo to být zas dostatečně zajímavé na to, aby arcibiskup nepojal podezření, že se na tom s hrabětem domluvili. A nebo byl arcibiskup tolik zoufalý, že vzal za vděk jakoukoliv novinkou, i když by byla sebevíc nudná haha, to by bylo vtipné. Proto tam taky chtěl tak moc "procpat" Béchera, aby se dozvěděl víc.

Precious píše: *

25 zář 2024, 14:32

Alebo nejaké Joffreyho zamyslenie nad dávnym životom a spomienku na arcibiskupa...

Vidíš, a já si myslím, že si na něj Joffrey ani nevzpomněl, protože to pro něj byla tak zanedbatelná postavička z minulosti... něco jako Carmencita. Přijde mi, že Joffrey se nikdy moc neohlížel, vzpomínal snad jen na svou matku a pak samozřejmě na

Ms_Rescator píše: *

25 zář 2024, 16:07

Přijde mi, že Joffrey se nikdy moc neohlížel, vzpomínal snad jen na svou matku a pak samozřejmě na

Což by vysvětlovalo, proč si v jednom z posledních dílů nepamatuji ani Desgreze, přestože ten sehrál dost zásadní roli v Joffreyově přelomovém životním momentu .

Na mě zrovna tohle působilo jako chyba v textu, jako kdyby tu pasáž psal někdo jiný. Přišlo mi nevěrohodné, že by si JP nepamatoval (i když uznávám, že toho vidíme jako podstatnou figuru hlavně díky Angelice, v jejímž životě sehrál výraznější roli). Stejně tak mi nesedí, že by Joffrey sem tam nevěnoval myšlenku i dalším osobám ze své minulosti, byť to nemuselo nutně být nějaké hluboké zamyšlení. Ale arcibiskup v jeho životě sehrál důležitou roli, byl to dlouholetý intelektuální sok, kdežto Carmencita byla jen milostná epizoda. A proč by Peyrac vzpomínal na bývalku, když roli osudové ženy sehrála v jeho životě úplně jiná dáma?

PenelopaW píše: *

07 říj 2024, 15:55

Ms_Rescator píše: *

25 zář 2024, 16:07

Přijde mi, že Joffrey se nikdy moc neohlížel, vzpomínal snad jen na svou matku a pak samozřejmě na

Což by vysvětlovalo, proč si v jednom z posledních dílů nepamatuji ani Desgreze, přestože ten sehrál dost zásadní roli v Joffreyově přelomovém životním momentu .
Na mě zrovna tohle působilo jako chyba v textu, jako kdyby tu pasáž psal někdo jiný. Přišlo mi nevěrohodné, že by si JP nepamatoval (i když uznávám, že toho vidíme jako podstatnou figuru hlavně díky Angelice, v jejímž životě sehrál výraznější roli). Stejně tak mi nesedí, že by Joffrey sem tam nevěnoval myšlenku i dalším osobám ze své minulosti, byť to nemuselo nutně být nějaké hluboké zamyšlení. Ale arcibiskup v jeho životě sehrál důležitou roli, byl to dlouholetý intelektuální sok, kdežto Carmencita byla jen milostná epizoda. A proč by Peyrac vzpomínal na bývalku, když roli osudové ženy sehrála v jeho životě úplně jiná dáma?

Kde si na Desgreze nepamatoval? V 10. díle si na něj vzpomíná a dál to načtené nemám.

Jinak to jsem se zřejmě špatně vyjádřila, určitě si na důležité lidi z minulosti pamatoval. Joffrey měl dobrou paměť, vždyť byl pořád ve střehu a o několik kroků napřed. Takže měl určitě v hlavě všechno propojené jako pavučinu, minulost s budoucností. Spíš jsem myslela, že sentimentálně nevzpomínal na věci které byly a zbůhdarma je neanalyzoval. Slovy Desgreze neobracel popel minulosti, který už rozfoukal vítr. A Carmencitu si nepamatoval protože mu kvůli všechny ostatní milenky vyletěly z hlavy, to je jasné. Arcibiskup nebyl ženská, tak mu z hlavy nemohl vyletět.

"Arcibiskup nebyl ženská, tak mu z hlavy nemohl vyletět."
Tak to je trefně vyjádřeno.
Ještě k té Carmencitě, já myslím, že na ni zapomněl ještě před svatbou. Když se v Toulouse dožadovala jeho pozornosti, tak ji připomněl pravidlo ze školy lásky:
"Nová láska vyhání starou."
Ona byla jen jedna z mnoha a pro něho to byla uzavřená kapitola. Angelika to samozřejmě viděla jako žena jinak.

Nějak se mi stále nezdá, že by Joffrey na Carmencitu zcela zapomněl, což nemusí znamenat, že by se neřídil heslem "...nepřevracet popel." To že si dlouho nevzpomněl, neznamená že zapomněl. Jednak si myslím, že muži z mnoha důvodů na své milenky úplně nezapomínají - zeptejte se nějakého takového chlapa - a pak Carmencita nehrála zrovna bezvýznamnou roli v jeho životě. A byla tou poslední před Angelikou.

Už dlouho jsem tu chtěla sdílet německou verzi atentátu na Angeliku v Louvru, která je ještě o něco šílenější než tu kterou známe. Schválně jsem se dívala i do integrale, jestli to tam náhodou není a nebylo. Takže zde (barevně je to, co je navíc):
---
Nesla lahvičku ke rtům a všimla si, že se na dně vytvořila kovově lesklá usazenina. Dala pozor, aby tekutinu nezamíchala, a napila se. Bylo to kyselé a pálivé.
„A teď mě nechte samotnou," řekla a postavila lahvičku zpátky.
Ale princ si všiml usazeniny, která zůstala na dně lahvičky. Vzal stříbrnou lžičku, seškrábl zbytky do malé kuličky a podal ji nešťastnici.
"Tohle spolknete," nařídil zlostně.
Rytíř popadl Angeliku za obě ruce a držel ji, zatímco se Monsieur snažil vtlačit jí koncentrovaný jed mezi rty. Nakonec to vzdala, vrhla se na postel v předstíraném zoufalství a podařilo se jí vyplivnout smrtící pilulku mezi záhyby prostěradla.
Necítila žádnou bolest, zřejmě jídlo, které snědla u princezny Henrietty, ještě chrání vnitřek žaludku před rozkladnými účinky jedu, řekla si. Neztrácela úplně naději, že unikne trýznitelům a vyhne se děsivé smrti.
(...)
Filip Orleánský táhl rytíře de Lorraine pryč. „Rychle! Už má před sebou jen několik chvil." Clément Tonnel už vyšel.
Jakmile vytáhli paty, Angelika se jedním skokem vrhla k oknu. Podařilo se jí ho otevřít, do tváře ji šlehl déšť, vyklonila se nad temnou propast.
Neviděla absolutně nic a nebyla schopná odhadnout, jak hluboko je zem, ale bez váhání vylezla na parapet.
V tu chvíli vstoupil do místnosti kněz. Když viděl, že se mladá žena chystá vyskočit, vpadl dovnitř a chytil ji za šaty, ale látka se roztrhla. Angelika už skočila do prázdna.
Zdálo se jí, že padá celou věčnost. Prudce dopadla do jakési stoky, ponořila se do ní a to ji určitě zachránilo před vážnějším poraněním. Příšerně ji píchlo v kotníku, takže si chvilku myslela, že si zlomila nohu. Ale byl to jen výron.
Když vstala, udeřil ji těžký předmět, který za ní dopadl a rozbil se. Byl to zřejmě rytíř, který se za ní na knězovo zavolání vrhl a pokusil se ji udeřit plným džbánem vody z umyvadla.
Posunula se podél zdi o kousek dál. Pak si několikrát strčila pramen vlasů do krku a zvracela.
---
Je zajímavé, že co se týče násilí / sexuálních scén je německá verze proškrtanější. Ale oba atentáty na Angeliku mají rozšířené. Připomínám, že ten první je v němčině prodloužen o přenocování ve Vaux-le-Vicomte a Fouqueta kterého Angelika zahlédne před atentátem.

Tak toto je naozaj drsné! Vďaka za doplnenie!

Ms_Rescator píše: *

10 říj 2024, 20:23

Je zajímavé, že co se týče násilí / sexuálních scén je německá verze proškrtanější. Ale oba atentáty na Angeliku mají rozšířené. Připomínám, že ten první je v němčině prodloužen o přenocování ve Vaux-le-Vicomte a Fouqueta kterého Angelika zahlédne před atentátem.

Angelika uvidela Fouqueta pred atentátom... No naozaj sú tie verzie rôzne, v slovenčine v knihe "Angelika a kráľ" je jasne uvedené, že Angelika v živote Fouqueta nevidela (a napriek tomu jej jeho meno stále naháňalo strach, aj po rokoch.)

Precious píše: *

14 říj 2024, 09:30

Tak toto je naozaj drsné! Vďaka za doplnenie!

Ms_Rescator píše: *

10 říj 2024, 20:23

Je zajímavé, že co se týče násilí / sexuálních scén je německá verze proškrtanější. Ale oba atentáty na Angeliku mají rozšířené. Připomínám, že ten první je v němčině prodloužen o přenocování ve Vaux-le-Vicomte a Fouqueta kterého Angelika zahlédne před atentátem.

Angelika uvidela Fouqueta pred atentátom... No naozaj sú tie verzie rôzne, v slovenčine v knihe "Angelika a kráľ" je jasne uvedené, že Angelika v živote Fouqueta nevidela (a napriek tomu jej jeho meno stále naháňalo strach, aj po rokoch.)

No videla aj nevidela - podľa toho úryvku čo je tu vo vlákne hore vyššie, hoci jednu noc spala vo Vaux v izbe nad stajňami, Fouqueta iba letmo zahliadla s kráľom v koči keď si spoločne prehliadali záhrady. Avšak Fouquet musel byť o jej prítomnosti dobre informovaný, pretože práve tá návšteva vysvetľuje ten atentát na Angeliku tesne po ich odchode z Vaux.
Pani AG tam aj píše že ďalšia zástavka mal byť zámok Rambouillet. Tento leží 50 kilometrov juhozápadne od Paríža. Predpokladám že pani AG vychádzala z historických análov o tom ako sa kráľovský dvor vracal z Saint-Jean-de-Luz.
Cieľom však nebol priamo Paríž a teda Louvre, ale Vincennes, kde sa potom kráľ aj s novomanželkou pripravoval na slávnostný vstup do mesta.