Udělala jsem z toho příběhu s pevností If ucelený text:
(…)
Další dokument, který pečlivě vypracoval pan de Calistère, obsahoval seznam nákladů, které vznikly v souvislosti s tímto podnikem:
20 livrů za pronájem hostince U Modrého hroznu v den popravy.
30 livrů za mlčení pro majitele této hospody, pana Gilberta.
10 livrů do márnice na nákup mrtvoly, která bude zpopelněna místo odsouzeného.
20 livrů odškodného pro dva mladíky, kteří přinesli tělo na popraviště.
50 livrů pro kata, také jako odškodné.
10 livrů za bárku se senem, která byla najata k odvozu vězně z Paříže z přístavu Saint-Landry.
10 livrů jako odškodné pro říční lodníky. Celkem 150 livrů.
(AG nakonec změnila čísla i výslednou částku, vtipné je, že snížila katovi spropitné )
Angelika se však pozastavila zejména nad následujícím dokumentem. Týkal se útěku vězně ze zámku d'If. Tato zpráva byla sepsána o čtyři roky později, nepochybně v době, kdy se Angelika, nyní manželka Filipa du Plessis-Bellière, znovu objevila u dvora. Při této příležitosti se král zřejmě chtěl dozvědět o osudu bývalého hraběte z Toulouse, který byl již dlouho zapomenut ve vězení.
Zprávy o tom, že tento nepohodlný vězeň, který zemřel p ř i pokusu o útěk, musel uklidnit rostoucí náboženské skrupule panovníka. Tento útěk a tato smrt přišly v pravý čas. Příliš nápadné i chytré! Při bližším zkoumání totiž v této zprávě správce zámku d'If něco nesedělo. Nevypadalo to dokonce, jako by bylo vymazáno jiné jméno, než bylo místo něj napsáno jméno hraběte de Peyrac? Guvernérovo husí pero se zřejmě tvrdošíjně bránilo a na tomto místě rozstříklo inkoust.
Angelika si povzdechla.
Kdyby tak našla toho Arnauda de Calistère, který jejího manžela po jeho "popravě" odvezl z Paříže!
Tady informace o Joffreyovi končí, děj navazuje příchodem Desgreze. Další informace se dozvídáme až od něj.
(…)
Rozhovor s Desgrezem:
(začátek je víceméně stejný, jak ho známe my)
(…)
"Měl jste promluvit," zopakovala. “Pomyslete na to, jakého strašného hříchu jsem se kvůli vám dopustila, když jsem si vzala jiného muže, ačkoliv byl můj manžel stále naživu!" Desgrez pokrčil rameny.
"Živý...?"
"Ale stále byl vězněn na zámku d'If. Král mi to sám řekl."
Policejní náčelník zavrtěl hlavou.
"Možná, ale ten příběh není pravdivý. Guvernér si ho náhodou vymyslel, zahnán do kouta opakovanými královými dotazy na vězně, kterého za svými zdmi nikdy neměl, přestože už čtyři roky měl živořit v jedné z jeho kobek. Nevěděl co jiného dělat, než sdělit králi smyšlený příběh o pokusu o útěk a mrtvole vyplavené mořem na břeh. O všem ujistil Jeho Veličenstvo padělanými dokumenty. Ve skutečnosti hrabě de Peyrac skutečně uprchl a máme všechny důvody se domnívat, že se utopil, ale v Seině. Jen několik hodin poté, co opustil Paříž pod velením Arnauda de Calistère. Tento bývalý mušketýr a v současnosti nižší policejní agent se mi k tomu přiznal. Zde jsou složky jeho zprávy. I s rizikem, že se králi znelíbím, jsou mé zdroje spolehlivější než jeho... protože ani králům někdy příliš nezáleží na tom, aby znali holou pravdu."
Policista vytáhl z kapsy svého starého kabátce svazek papírů. Angelika ho převzala třesoucí se rukou.
To, co v něm bylo napsáno, se stalo v době, kdy na Place de Grève dohasínaly poslední plameny hranice a Angelika, všemi opuštěná, se svíjela v agónii na jedné z ubohých postelí Hôtel-Dieu, zatímco rodila malého Cantora.
V tichu rozlehlé krajiny se vzdalovala těžká, tajemná bárka...
"... Kolem půlnoci zastavila bárka, která vezla nás a vězně, pod Mantes a zakotvila na strmém břehu. Všichni jsme si potřebovali trochu odpočinout a já jsem nechal stráž u vězně. Od chvíle, kdy jsme jej převzali od kata, nejevil žádné známky života. Museli jsme ho přenést podzemní chodbou, která vede ze sklepa U Modrého hroznu do přístavu. Od té doby ležel pod kupkou sena a téměř nedýchal..."
Angelika se snažila představit si zmučené tělo, nyní oblečené do bílé košile odsouzence na smrt.
"Než jsme se oddali spánku, zeptal jsem se, jestli nemá nějaké přání. Zdálo se, že mě neslyšel."
Ve skutečnosti si pan de Calistère říkal, když se zabalil do kabátu, aby se "oddal spánku", že příštího rána pravděpodobně najde svého vězně spíše mrtvého než živého. No, nenašel ho vůbec!
(...)
následuje popis hledání vězně po okolí, v klášteře i v Paříži, tak jak ho známe i my
Malomocný tulák nebyl zatčen. Přesto se v Paříži objevil. Lidé se ho báli. Připomínal ďábla. Jeho tvář musela být obzvlášť děsivá, protože ji vždy skrýval za kusem látky nebo dokonce za jakousi ornamentální maskou. Policista, který ho jednou v noci potkal, neměl odvahu mu masku sundat. Muž zmizel dřív, než stačil přivolat vojáky noční hlídky.
Tím skončilo hledání malomocného tuláka, zvlášť když v tu dobu bylo v rákosí u Gassicourtu pod Mantes nalezeno tělo muže, který se utopil asi před měsícem. Toto tělo bylo již značně rozložené. Jediné, co se dalo zjistit, bylo, že šlo o velmi vysokého muže.
Konečně byl poručík přesvědčen, že se jeho vězeň už neobjeví.
Calistère se velmi obratně dostal z nepříjemné situace, do které se svou nedbalostí dostal, když podplatil správce pevnosti d'If. Tento guvernér měl beztak pochybnou pověst. Na jeho seznamu vězňů už byla řada fiktivních věžňů stejného druhu, za jejichž vydržování bez výčitek svědomí získával poněkud skoupé částky, které mu správa vyplácela. Nyní, když byla hraběti de Peyrac poskytnuta poměrně značná částka na zajištění jeho pohodlí ve středomořské pevnosti, využil guvernér rád příznivé příležitosti, aby s pomocí této prozřetelné půjčky podpořil své vlastní pohodlí. A protože Arnaud de Calistère navíc odlehčil svůj měšec o značný počet tolarů, aby zcela překonal rozpaky guvernéra, kterého však rozpaky tížily jen stěží, neváhal podepsat dodací list pro uprchlého a pravděpodobně utonulého vězně. Navíc se vězni do pevnosti If posílali stejně jen proto, aby se na ně navždy důkladně zapomnělo. Kdyby se proti vší pravděpodobnosti někdo v Paříži náhodou zeptal na některou z živých mrtvol, guvernér měl stále možnost odvolávat se na útěk a smrt ve vlnách. Tuto možnost už předtím několikrát s úspěchem využil.
Pokud se vyskytlo příliš mnoho administrativních potíží, byl v ponurých kobkách utopen nějaký jiný vězeň, aby se vyhovělo pravdě. Tímto způsobem se jim dařilo vždycky.
"Takže vidíte," uzavřel Desgez, "že váš manžel v době, kdy jste se rozhodla provdat za pana du Plessis- Bellière, na zámku d'If nebydlel. Byl vůbec naživu? To je úplně jiná otázka. No, všechno, co víme, nasvědčuje tomu, že to byl utopený muž z Gassicourtu. A jaký je pro vás rozdíl v tom, jestli byl upálený, nebo utopený?"
Angelika se zachvěla.
"Ne, ne, to není možné!" vykřikla a vzrušeně vyskočila.
"Co byste dělala, kdybych tenkrát promluvil?" Desgrez naléhal. "Všechno byste zničila, stejně jako se právě teď chystáte všechno zničit. Hodila byste do větru všechny své karty, své šance, svou budoucnost i budoucnost svých dětí. Jako posedlý člověk byste utekla hledat stín, přízrak. Stejný jako ten, kterého máte na mysli nyní. Přiznejte," řekl výhružně, "že právě to máte v úmyslu: odejít hledat svého manžela, který je už deset nebo jedenáct let nezvěstný!"
Vstal a posadil se těsně před ni. "Kam? Kudy?" zeptal se. "A proč?"