Prázdnou chodbou se ozval hysterický smích.
Procházející Angelika se zarazila a rozhlédla se kolem. Smích neustával, stoupal do vysokých tónů a vzápětí se měnil v tichý vzlykot. To se smála žena. Angelika ji neviděla. Toto palácové křídlo, kam se uchýlila před vedrem, bylo velice klidné. Duben se svými prvními teplými dny poněkud otupoval život v paláci. (....)
Byla to vysoká žena, jejíž dokonalé tvary vyhovovaly vkusu těch, kdo obdivují Rubensovy a Rembrandtovy obrazy.
Usedla do určeného křesla. V jejích černých, doširoka otevřených očích byl trochu vylekaný výraz. (...)
Joffrey vstal a s přehrávaným kulháním k ní přistoupil. Vzhlédla: "Nepokoušej se mi zprotivit. Copak tvé kulhání, tvá zranění hrají nějakou roli v očích žen, které jsi miloval? Je to nic ve srovnání s tím, co jim dáváš!"
Vztáhla k němu ruce.
"Ty jim dáváš rozkoš," šeptala. "Než jsem tě poznala, byla jsem chladná. To ty jsi ve mně roznítil plamen, který mě stravuje."
Angelice tlouklo srdce, jako by se jí mělo rozskočit. Bála se, a nevěděla čeho, snad aby ruka jejího manžela nespočinula na tom krásném rameni, které se mu tak beze studu nabízelo. Ale hrabě se opíral o stůl a nehnutě pokuřoval. Viděla ho z profilu, zohyzděná půlka obličeje byla odvrácená. Najednou měla před sebou úplně jiného člověka, prameny bohatých černých vlasů lemovaly obličej s dokonale čistými rysy.
"Příliš náruživý člověk neumí opravdu milovat," řekl a s klidem vyfukoval oblaka modrého kouře. "Vzpomeň si na přikázání dvorské lásky, kterým tě můj palác naučil. Vrať se do Paříže, Carmenchito, to je útočiště lidí, jako jsi ty."
"Jestli mě vyženeš, půjdu do kláštera. Ostatně manžel mě tam stejně chce dát zavřít."
"Báječný nápad, drahoušku. Slyšel jsem, že se v Paříži zakládá mnoho zbožných útulků. Zbožnost přišla do módy. I královna Anna Rakouská prý koupila velice krásný klášter ve Val-de-Grace a umístila tam benediktýnky; a řád salesiánek je taky hodně vyhledávaný."
Carmenchita ho spalovala pohledem.
"To je všechno, co mi k tomu dokážeš říct? Já jsem připravená se pohřbít v klášteře, a ty mě ani nepolituješ?"
"Já nemám sklony k soucitu. Jestli je tady někdo k politování, pak je to tvůj manžel, vévoda de Mérecourt, jenž byl tak nerozvážný a přivezl si tě z madridské ambasády sem. A nesnaž se mě už zaplétat do svého výbušného života, Carmenchito. Ještě ti řeknu poslední přikázání galantní lásky: Milenec smí mít vždycky jen jedinou milenku. A ještě: Nová láska vyhání bývalou."
"To mluvíš o mně nebo o sobě?" zeptala se.
Pod černými vlasy a černým oblečením zbledla jako stěna.
"To říkáš kvůli té ženské, kvůli tvé manželce? Myslela jsem, že si ji bereš pro majetek. Mluvils o nějakých pozemcích. Takže sis ji vybral za milenku? Nepochybuju o tom, že ve tvých rukách se z ní stane obdivuhodná žačka. Jak ses ale mohl zamilovat do dívky ze severu?"
"Není ze severu, je z Poitou. Znám to tam, je to mírná země, kdysi patřila k Akvitánskému království. Sedláci tam mluví jižním nářečím, a Angelika má pleť jako zdejší dívky."
"Ty už mě nemiluješ," vykřikla náhle žena. "Ach, znám tě víc, než si myslíš."
Sklouzla na kolena, pověsila se Joffreyovi kolem krku.
"Ještě je čas! Miluj mě! Vezmi si mě! Vezmi si mě hned!"
------------------------------------------
V tomto textu jsem narazila na historickou chybu z církevních dějin. Joffrey mluví o řádu selesiánek, ale selesiánky v 17.století ještě neexistovaly. Řád selesiánek byl založen v Itálii roku 1872 srov.
https://www.sdb.cz/rozhovory/salesianky ... pomocnice/ Zatím nevím, jestli je to chyba překladatelky nebo paní AG.