moirra píše: *

14 kvě 2023, 13:23

Filip si vzal do hlavy že si kvoli peniazom vezme dcéru bankéra (čo by samozrejme bola tiež mezaliancia, ktorú už vytkla Gontranovi)

PenelopaW píše: *

15 kvě 2023, 22:47

moirra píše: *

14 kvě 2023, 13:23

Filip si vzal do hlavy že si kvoli peniazom vezme dcéru bankéra (čo by samozrejme bola tiež mezaliancia, ktorú už vytkla Gontranovi)

Jen drobná oprava: Slečna de Lamoignon nebyla dcera bankéře, ale soudce, tedy příslušnice "talárové šlechty"

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 374#p25374

PenelopaW píše: *

22 črc 2019, 12:47

Nevybavuji si, jestli to v knize později je uvedeno, ale zhojily nějak peníze paní Morensové křivdu spáchanou na nešťastné Lamoignonové? Řekla bych, že dívenka byla do Filipa pro jeho půvab zamilovaná, takže jí to muselo hodně ranit, když k oddavkám nakonec nedošlo .

moirra píše: *

14 kvě 2023, 12:48

kľúčovým momentom na konci knihy sa stáva moment kedy kráľ veľkodušne zabudne že Angelike vzal všetky tituly.

Tereza píše: *

16 kvě 2023, 20:06

Jak se Angelika zoufale snažila sama sebe obelhávat, že je její osudová láska minulostí, dokládám v této ukázce z Cesty do Versailles, kdy se opět po dlouhé době setkává s Desgrezem :

Lole píše: *

17 kvě 2023, 22:26

Ale mě obecně ta velkodušnost krále připadá více jako manipulace než cokoliv jiné.

Angelika okamžitě pochopila, že jestli se vrátí, zesměšní se. Šla tedy dál, ale stále pomaleji, s tím podivným pocitem bezmoci a osudovosti, jaký občas prožíváme ve snu. V mlze, která ji zahalila, už rozeznávala pouze krále a upřeně se na něho dívala jako přitahována magnetem. Chtěla sklopit oči, ale nedokázala to. Stála teď přímo před ním, jako kdysi v tmavé místnosti Louvrů, kde se mu postavila tváří v tvář. Kromě této strašné vzpomínky všechno jako by se kamsi propadlo. Dokonce si ani neuvědomovala, jaký obraz skýtá ostatním; byla okouzlující v té sluncem zalité galerii v nádherných šatech, zářila teplou krásou a fascinovaným výrazem.
Ludvík XIV. se zastavil, dvořané s ním. Lauzun, jenž Angeliku poznal, se kousl do rtů a schoval se škodolibě za ostatní. Teď něco zažijou!



Král velice zdvořile smekl klobouk, zdobený ohnivými péry. Ženská krása si ho snadno podmaňovala a klidná hrdost, s níž ho tahle žena sledovala smaragdovýma očima, ho vůbec nerozhněvala, ba naopak nadchla. Kdo je to? Jak to, že si jí ještě nevšiml?
Angelika se mezitím jaksi instinktivně hluboce uklonila. Nejraději by už zůstala navěky klečet. Ale přesto vstala, protože ji nezadržitelně přitahovala králova tvář. Dívala se na něj proti své vůli skoro provokativně. Král se podivil. V chování téhle neznámé bylo cosi neobyčejného, stejně jako v tichu a překvapení dvořanů. Rozhlédl se a trošičku povytáhl obočí.
Angelika měla dojem, že omdlí. Ruce na záhybech šatů se jí roztřásly. Opustily ji síly, byla ztracená. V tu chvíli ji uchopily za ruku něčí prsty, stiskly ji, až málem vykřikla, a Filipův velice klidný hlas říkal:
„Sire, dovoluji si Vašemu Veličenstvu představit svou manželku, mař kyzu du Plessis- Belliére.“
„To je vaše manželka, markýzi?“ podivil se král. „To je ale novinka! Slyšel jsem o vás cosi povídat, ale čekal jsem, že mi to přijdete říct sám…“


: „Sire, nepřipadalo mi vhodné oznamovat Vašemu Veličenstvu takovou maličkost…“ ****
„Maličkost? Svatba? Dejte si pozor, markýzi, ať vás neslyší pan Bossuet. A tady dámy! U svatého Ludvíka, od té doby, co vás znám, si občas kladu otázku, z jakého jste vlastně těsta! Víte, že to vaše tajnůstkářství vůči mně mohu brát jako zpupnost?“
„Sire, jsem zděšen, že si Vaše Veličenstvo takto vysvětluje mé mlčení. Ta věc byla tak nedůležitá.“
„Mlčte, pane! Vaše chladná lhostejnost přesahuje meze a já vás už nenechám ani chvíli takhle zle mluvit před tak krásnou bytostí, jako je vaše žena. Proboha, vy jste obyčejný hulvát!
Madame, co si myslíte o svém manželovi?“
„Pokouším se si na něj zvyknout, pane,“ odpověděla Angelika, která se při tom rozhovoru poněkud vzpamatovala.
Král se usmál.
„Jste rozumná žena. A navíc velice krásná. To obojí dohromady obvykle ženy nebývají. Markýzi, odpouštím vám vzhledem k vašemu dobrému vkusu… a pro její krásné oči. Zelené oči… Zřídkavá barva, moc často jsem neměl příležitost ji obdivovat.

Ženy, které mají zelené oči, jsou ty…“
Odmlčel se, na chvíli se zamyslel a pozorně si prohlížel Angeličinu tvář. Pak mu náhle úsměv ze rtů zmizel a celá vladařova postava jako by ztuhla jako zasažená bleskem. Před očima dvořanů, zprvu strnulých, pak vyděšených, začal Ludvík XIV. blednout. Každý si toho musel všimnout, protože král míval překrvenou tvář a jeho ranhojič mu musel často pouštět žilou. Teď na několik vteřin zbledl jako jeho košile, ale v obličeji se mu nepohnul ani sval.
Angelika, vyvedená z míry, na něj znovu pohlédla, bezděky vyzývavě, jako některé provinilé děti hledí na toho, kdo je přišel pokárat.
„Nejste původem z jihu, madame?“ zeptal se král najednou ostře. „Z Toulouse?“

„Ne, pane, má žena je původem z Poitou,“ vpadl okamžitě Filip. „Její otec je baron de Sancé de Monteloup, jehož pozemky leží v okolí Niortu.“
„Oh, Sire, splést si Poitevanku s jižankou,“ vykřikla Athénáís de Montespan a vybuchla svým milým smíchem. „Vy, Sire!“
Krásná Athénáis se již cítila natolik jistá královou přízní, že necouvla před tak odvážným gestem. Rozpaky se rozplynuly. Králi se vrátila barva do tváří. Ovládl se, jako vždy, a pobaveným pohledem sjel po Athénaďs.
„Ano, Poitevanky jsou opravdu velice krásné,“ vydechl. „Ale dejte si pozor, madame, aby pan de Montespan nemusel měřit síly se všemi Gaskoňci ve Versailles. Mohli by se chtít pomstít za urážku svých žen.“
„Copak to byla urážka, Sire? Tak jsem to nemyslela. Chtěla jsem pouze říct, že i když se oba ty typy vyrovnají krásou, nelze si je splést. Promiňte, Vaše Veličenstvo, mou hloupou poznámku.“
Úsměv obrovských modrých očí byl sice zkroušený, ale přesto neodolatelný.
„Znám madame du Plessis už dlouhá léta,“ pokračovala madame de Montespan. „Naše rodiny jsou spřízněné…“
Angelika si slíbila, že nikdy nezapomene, za co je paní de Montespan zavázána. Ať už byly pohnutky krásné Athénaďs jakékoliv, přece svou přítelkyni zachránila.

Král se s mírným úsměvem znovu uklonil před Angelikou du Plessis.
„Tedy… Versailles jsou šťastny, že vás mohou přijmout, madame. Buďte vítána!“
Pak dodal tišeji:
„Jsme šťastni, že vás opět vidíme.“
Angelika pochopila, že ji poznal, ale že jí odpustil a chce zapomenout na minulost.
Naposledy jako by mezi nimi vzplál oheň hranice. Úplně vyčerpaná mladá žena, skloněná v hluboké pokloně, cítila, že má plné oči slz. Král naštěstí opět vykročil. Mohla vstát, rychle si osušit oči a pohlédnout poněkud rozpačitě směrem k Filipovi.
„Jak vám poděkovat, Filipe?“
„Poděkovat mi,“ zasyčel vzteky bez sebe. „Přece jsem musel zachránit s ve Jméno před ponížením a zesměšněním… Jste má žena, sakra! Žádám vás, abyste na to nezapomínala… Takhle přijít do Versailles! Bez pozvání! Bez představení! Jak drze jste hleděla na krále! Vaši ďábelskou pýchu tedy nic nezlomí. Měl jsem vás ten večer zabít!“
„Ach, Filipe, prosím vás, nekažte mi ten krásný den.“

Tereza píše: *

16 kvě 2023, 20:06

Myslím, že jsem se o tom někde tady již zmínila, ale Cesta do Versailles patří k mým nejoblíbenějším dílům - zarputilost Angeliky, uvěřitelnost její cesty ze dna na vrchol a cena ,kterou za to platí. A i když Joffrey de Peyrac v tomto díle nevystupuje, je v podstatě všudypřítomný, a to díky paní paní Morensové. Vždy každý večer usíná a každé ráno vstává s jeho jménem.
Jak se Angelika zoufale snažila sama sebe obelhávat, že je její osudová láska minulostí, dokládám v této ukázce z Cesty do Versailles, kdy se opět po dlouhé době setkává s Desgrezem :

…….stojím ve tmě, pane Desgrezi, a jsem si jistá, že neuhádnete, kdo jsem.“
„Nebudu hádat, madame, já to vím. Už dlouho vím, kdo bydlí v tomto domě, a protože znám všecky hospody v Paříži, viděl jsem vás u Rudé masky. Necháte si říkat paní Morensová................... „Něco mě napadá,“ řekl ještě, „ten básník Špína napsal při procesu s vaším manželem pěkně ošklivé drby. Počkejte, nějak tak… A krásná madame de Peyrac v té chvíli chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily, aby měla možnost znovu dělat v Louvrů k… u.“
„Oh, mlčte, pro slitování boží,“ vykřikla Angelika a zacpávala si uši. „O tom už nikdy nemluvte. Já už si nic nepamatuju. Nechci si pamatovat.“
„Takže minulost je pro vás mrtvá, madame?“
„Ano, minulost je mrtvá.“

Jsem zvědavá , jestli se ve fikci od Penelopy dozvím, jestli jí tato slova Desgrez uvěřil.

Tereza píše: *

16 kvě 2023, 20:06

moirra píše: *

14 kvě 2023, 12:48

kľúčovým momentom na konci knihy sa stáva moment kedy kráľ veľkodušne zabudne že Angelike vzal všetky tituly.

Já bych si dovolila ještě přidat jeden můj klíčový moment z konce knihy - všichni, snad kromě Filipa, Angeliku v ten den, kdy drze předstoupila před krále, podcenili. Viděli jen krásnou ženu a nic víc, neznali pozadí celého jejího odhodlání.

Myslím, že jsem se o tom někde tady již zmínila, ale Cesta do Versailles patří k mým nejoblíbenějším dílům - zarputilost Angeliky, uvěřitelnost její cesty ze dna na vrchol a cena ,kterou za to platí.

Citovat:

kráľ bol očividne v šoku keď ju zbadal, až po hodnej chvíli sa spamätal - a k tomu že sa tváril ako keby v minulosti neexistovala žiadna pani de Peyrac ktorej povedal že ju už nechce vidieť prispeli hlavne dve veci: Philippe du Plessis bol jeho obľúbenec a Montespanka zachránila Angeliku tým že to celé zahrala do autu
a kráľ to teda nakoniec prijal s tým že sa aj on bude tváriť že pani de Peyrac neexistovala a bola iba Angelika de Sancé.

Precious píše: *

18 kvě 2023, 09:38

Aj pre mňa je Cesta do Versailles asi najlepším dielom, ale to som tu už písala. Angelika sa snaží na Joffreyho zabudnúť, aby prežila, ale aké je to ťažké! (čo dokladuješ aj v tvojej nádhernej fikcii Šest příbehu jedné noci ) Ako napísala Moirra, vidí ho vo Florimondovi, počuje v Cantorovi a potom "cíti jeho ducha" v Paláci Beautreillis. Joffrey pre ňu stelesňuje nielen veľkú lásku, ale aj krásny, pohodlný, bezstarostný život, na to netreba zabúdať. Možno to znie menej romanticky, ale samotná Angelika to takto vníma, na viacerých miestach kánonu. Myslím si, že keby sa jej život nebol tak drasticky zmenil, možno by sa aj dokázala zmieriť s jeho smrťou (nie zabudnúť, pozor!) a po rokoch nájsť ak aj nie šťastie a lásku, tak aspoň pokoj a každodenné radosti vo vzťahu s niekým iným. Joffreyho pád a všetko, čo ho sprevádzalo, je pre ňu zároveň veľká trauma - veď keby som pri sebe mala knihu, dala by som citáty, aká bola počas prvých mesiacov života s Nicolasom otupená a psychicky mimo. Jedna vec je stratiť milovanú osobu a ešte k tomu ju vidieť umierať takým strašným spôsobom, druhá vec je prísť pri tom o celý svoj doterajší život a miesto v spoločnosti.

Lole, práve som asi zabruslila do psychoanalýzy postáv, čo ty na to?

mimi píše: *

21 kvě 2023, 15:01

Já jsem druhý díl filmů s názvem Báječná Angelika neměla nikdy moc ráda. Přišlo mi, že A. si nechává od všech jen sloužit a dost tvrdě jde za mocí a penězi. Film se sice zase tolik dějem od knihy neliší, ale chybí tomu vylíčení duševních stavů a psychiky.
Když jsem knihu četla, tak jsem si říkala, jaký by asi byl život skutečné vdovy po upáleném čaroději, pokud by měla štěstí, že přežila. Asi by jí zbyla jen žebrota a prostituce, případně krádeže a nakonec galeje nebo šibenice. Líbilo se mi na Angelice, že chodila vázat kytky, aby si něco vydělala. Potom cesta od pomocnice k hostinské, která zanedbaný podnik povznesla až ho navštěvovali i urození. Znovu o vše přijde. Musí se znovu doslova vyhrabat ze dna. Nakonec tvrdě využije Filipových finančních problémů. Cena, kterou platí není příjemná. Jenže ona není sama, jsou tu dvě děti, kterým chce pomoci.
Kniha ukazuje krutost doby a to, že postavení žen nebylo jednoduché. Snaha začít nový život a pokud možno se nevracet k minulosti, byla tak trochu nutnost.

Zuzanka62 píše: *

21 kvě 2023, 19:42

Trochu mi připadá nezodpovědného muže. Věděl, či tušil,že je něco ve vzduchu a nic neučinil a do Śpanělska bylo blízko. Ale to už by byl jiný příběh

Lole píše: *

21 kvě 2023, 13:15

Velmi se mi to líbí. Co ti budu povídat.
To je docela zajímavá myšlenka, že to byl podstatě pád na dno a podle mě pro ní minulost nemohla být živá už právě protože by se odpor a útěk z Francie podle mě musel odehrát o mnou dříve. Jako jo mě celkově příjde že opravdový vztah mezi nimi se buduje až v Americe, ale celý část ve francie je o tom jak se hrdinka psychicky čím dál víc proměnuje od té co pro ní tituly nejsou zdaleka vším. Ale jo, je vidět že i když umřel tak se snaží navrátit k tomu "pohodlnýmu" životu, ale příjde mi že právě odchod z něj v Angelice se bouří k hugenotům je takový finální proces smíření s tím co se jí vlastně stalo. Jako by se musela vzdát veškerého pohodlí aby nakonec spolu mohli žít opravdu rovnoceně.

Precious píše: *

23 kvě 2023, 09:04

Zuzanka62 píše: *

21 kvě 2023, 19:42

Trochu mi připadá nezodpovědného muže. Věděl, či tušil,že je něco ve vzduchu a nic neučinil a do Śpanělska bylo blízko. Ale to už by byl jiný příběh

presne tak, to už by bolo o niečom inom. Tak z inteligentného grófa de Peyrac AG urobila láskou "zmagoreného" chlapa, ktorý namiesto toho, aby vzal nohy na plecia, ostane pri sukniach svojej ženy

PS: čítala som jednu krásnu fanfikciu práve na tému, ako by to dopadlo, keby JP zobral varovania známych vážne a rozhodol by sa utiecť. Možno ju niekedy preložím.

Precious píše: *

26 kvě 2023, 08:55

Lole píše: *

21 kvě 2023, 13:15

Velmi se mi to líbí. Co ti budu povídat.
To je docela zajímavá myšlenka, že to byl podstatě pád na dno a podle mě pro ní minulost nemohla být živá už právě protože by se odpor a útěk z Francie podle mě musel odehrát o mnou dříve. Jako jo mě celkově příjde že opravdový vztah mezi nimi se buduje až v Americe, ale celý část ve francie je o tom jak se hrdinka psychicky čím dál víc proměnuje od té co pro ní tituly nejsou zdaleka vším. Ale jo, je vidět že i když umřel tak se snaží navrátit k tomu "pohodlnýmu" životu, ale příjde mi že právě odchod z něj v Angelice se bouří k hugenotům je takový finální proces smíření s tím co se jí vlastně stalo. Jako by se musela vzdát veškerého pohodlí aby nakonec spolu mohli žít opravdu rovnoceně.

je veľmi zaujímavé, ako to vnímaš ty, Lole! Nikdy by ma nenapadlo, že, ako píšeš, "odchod z Francúzska je finálny proces zmierenia s tým, čo sa jej stalo." Musím sa nad tým zamyslieť!

Ja by som na ňu nebola v druhej časti taká prísna. Ako uviedla aj Mimi, aká existencia jej ostávala po smrti muža odsúdeného a popraveného za čarodejníctvo? Áno, keď už z nej bola madame Čokoláda, niekto by si povedal, že jej to mohlo stačiť a už sa nemusela hnať za titulom. Ale pre ňu nešlo podľa mňa len o prestíž, išlo jej aj o to, aby získala určité zadosťučinenie. Isteže v tom bola aj túžba získať deťom postavenie, ktoré im náleží. Ale vidím v tom aj túžbu, aby "bol na ňu Joffrey hrdý". Hrdý na to, čo všetko dokázala. "Aby ho bola hodná". On predsa prekonal svoje "znetvorenie", mal silného ducha a zvíťazil nad nepriazňou osudu. Ona chcela dokázať to isté. Niečo také aj hovorí Desgrezovi tesne pred svadbou s Filipom.

Precious píše: *

23 kvě 2023, 09:04

PS: čítala som jednu krásnu fanfikciu práve na tému, ako by to dopadlo, keby JP zobral varovania známych vážne a rozhodol by sa utiecť. Možno ju niekedy preložím.

moirra píše: *

30 kvě 2023, 15:53

nuž keď si inak pozrieme podobné prípady v dnešných časoch pri procesoch zo slávnymi a prominentnými tak vidíme že nejeden z nich sa tiež pridlho spoliehal že sa mu nič nemôže stať - takže popri tej zamilovanosti sa na to istotne spoliehal aj Joffrey a nielen on ale aj hromada iných ľudí si vôbec nedokázalo predstaviť že to všetko zájde až tak ďaleko....
dokonca ani samotný Arcibiskup Toulousky