A tady ještě báseň o Philippovi, kterou jsem ale napsala už před pár lety:
Philippovo vyznání
Nebýt té skříňky s jedem v rukou Tvých,
nikdy bych se neoženil, a vůbec ne s Tebou.
Zelené smaragdy Tvých očí zebou,
jejich pohled mě drtí,
zlaté provazy Tvých vlasů škrtí,
na Tvých rtech málokdy je vidět smích.
A přesto náhle cítím – miluji Tě, lásko má!
Vím, že umíš být vypočítavá, krutá, zlá,
nebyl jsem šťasten, že Ty budeš žena má.
Však svou krásou lapilas’ mě do svých sítí,
vím, že kromě Tebe nemám nic,
nemám jiný smysl pozemského žití,
bez Tebe ztracen jsem, ale s Tebou víc.
Protože nejsem jediný, kdo touhu k tobě má.
Muž, který vládu má nad francouzskou zem,
král Slunce, jehož věrným služebníkem jsem,
též chce lásku Tvou,
neberouc ohled na svazek nás dvou,
a tím odsoudil mě k tmám.
Neboť já stále cítím – miluji Tě, lásko má!
Vím, že umíš být vypočítavá, krutá, zlá,
nebyl jsem šťasten, že Ty budeš žena má.
Však svou krásou lapilas’ mě do svých sítí,
vím, že kromě Tebe nemám nic,
nemám jiný smysl pozemského žití,
bez Tebe ztracen jsem, ale s Tebou víc.
Miluji Tě, však králi oddán jsem zcela,
nemohu si vybrat jen jednoho z vás.
Mou situaci může vyřešit jen střela,
dobře mířená, co zláme mi vaz...
Hleď, do války mám odjet za pár dní,
a už se odtud, lásko, nevrátím.