S „úchylkou“ jménem Angelika, jak to vnímalo moje okolí, jsem začala ve 12 letech. Kromě aktivního sportu (basketbal, volejbal, běh), který zabíral dost velkou část mého času, jsem milovala různé knihy, tou dobou jsem ale hltala hlavně Karla Maye, Emilia Salgariho a Alexandra Dumase. Další mojí velkou zálibou byly filmy. Nejoblíbenějšími byly hlavně francouzské, italské a samozřejmě i německé „Vinnetuovky“. Filmy 60. let. Pravidelně jsem kupovala časopis Kino a občas Film a divadlo, abych nepropásla nějakou novinku. Sbírala jsem obrázky herců a hereček. Měla jsem jich opravdu spoustu.

Když jsem navštěvovala 6. třídu uviděla jsem filmovou sérii „Angelik“. Samozřejmě mě ihned očarovala. Po filmech s de Funèsem, Belmondem, Bardotovou, Lorenovou, Lolobrigidou... najednou tak velkolepý historicko-romantický kostýmní pětidílný film. Měl vše, co si divák mohl přát. Dobrodružství, napětí, trochu násilí, erotiky, souboje, smyslné ženy, sympatické muže, krásné (i když ne dobové) kostýmy a účesy, prokládáno rychle se střídajícím prostředím nádhery a luxusu v tajemných palácích kontrastující s chudobou podsvětí, nádhernou romantikou pirátských lodí a drsného i voňavého Orientu, vše celkem umě dávkováno a završeno okouzlující, sugestivní hudbou M. Magne, která vháněla až slzy do očí. Nechala jsem se unášet krásnou pohádkou a přiznávám, dostalo mě to. Od této chvíle jsem nevynechala žádné představení ať bylo v místním či okolním kině či náhodou v televizi.

Čas ubíhal, já měla 15 let a začala jsem dojíždět do školy v Brně. Tehdy jsem začala pátrat po předloze, ze které scénář přece musel vycházet. Internet neexistoval, informace se hůře sháněly. Na otázku kdo jsou autoři A. a S. Golon mi nikdo nedokázal odpovědět, ve slovnících také nebyla zmínka. Časem se ale štěstí pousmálo, za výkladem jsem objevila v tehdejším nakladatelství Naše vojsko 1. díl. ve slovenštině Angelika markíza anjelov, vydaného roku 1972. Pak jsem jen četla a četla.. Rázem jsem pochopila, že filmová a knižní se od samého začátku od sebe podstatně liší. Je jiná, opravdová, s hlubokými city, ... Najednou se přede mnou otevřel úplně jiný svět. Ihned jsem vyrazila shánět další díly ale vždy stejná odpověď: „V češtině ještě nikdy nevyšla a ve slovenštině se tady objevil v omezeném množství jen 1. díl. V době, kdy každé knihkupectví dostávalo jen omezené množství různých žádaných knih a stávaly se fronty od časných hodin, to byl pro mě na Slovensku problém. Štěstí se ale usmálo i podruhé. Našla jsem mezi spolužačkami kamarádku, která mi prozradila, že její maminka je Slovenka a na Slovensku žije její sestra s rodinou. Ihned jsem reagovala: „Prosím a neměla by Angeliku?“ Podařilo se mi ji sugestivně vysvětlit, jak bezvadné to musí být knihy, že ji půjčím 1. díl. Štěstí bylo, že teta měla a od té doby nám vždy po přečtení každého dílu po jednom posílala. To jsme už byly tři, které četly jak o život doma, ve škole pod lavicí a všude kde se dalo. Bohužel, vše končilo 6. dílem.

Život plynul dál. Postupně se mi lety podařilo sehnat sem tam nějaký díl v českém vydání. Vdala jsem se, měla děti, různé problémy. Ale Angelika mě silně ovlivnila. Ač jsem se v životě dostávala do jakkoli složité, těžké nebo nepříjemné situace a mnohdy si říkala, že to nezvládnu a vše vzdám, vždy jsem si říkala, jak by na mém místě jednala ona. Kolikrát už mi pomohla přežít, zvednout se, zase jít dál. Nic nevzdat, dát do toho vše a stále bojovat. Dává mi ohromnou sílu. Když je mi moc smutno, vím, že stačí otevřít knihu, přečíst si kousek vtipných slovních přestřelek mezi Angelikou a Joffreyem a zase dostávám dávku optimismu, že vše přeci zvládnu. Mnohdy si při čtení uvědomuji i úplně stejné pocity, prožitky.

Okolí mě dlouho moc nechápalo. Každý se pousměje, jakýže brak to mám ráda. I u mojí nejbližší rodiny to vždy budilo úsměv a smích. Moje dvě dcery, když viděly, že sahám po knize Angelika nebo zrovna běžela v televizi, vždy utíkaly pryč. Nerozuměly mi. Nevnucovala jsem jim to. Chápu, že každá kniha někoho osloví, jinému neřekne nic ale to musí přijít samo.

Potom jednoho dne moje starší dcera sama sáhla do police a přečetla si díl „Angelika a král.“ Nadchlo ji to, začala o tom mluvit a shánět se po dalších dílech. Najednou jsme měly společné téma. Angelice se podařilo sblížit mě s mojí dcerou. Od té doby jsme si ještě daleko více rozuměly. Začaly jsme spolu shánět chybějící knihy, Jana se naučila jazyky a vypátrala existenci Anne a Nadji Golonových, celé prázdniny jsme si užily sestavováním seznamu postav, ...ale podrobné pokračování již najdete v příběhu Jeanne. :-) Nyní i moje druhá, mladší dcera, která kolem nás chodila s neskrývaným smíchem, s nadšením pročítá Angeliku. Takže lety se podařilo Angelice propojit mě i s mladší dcerou. Jsem šťastná, že především spojuje sestry a ony se nadšeně baví, například jakou barvu zvolit aby stránky Angeliky vypadaly co nejlépe, co vylepšit... Angelika je fenomén, dokáže vše!

K tomu není co dodat.. takovou rodinku bych také chtěla mít
Nechci si dělat iluze, že se můj nyní 2-letý syn bude jednou třeba zajímat o Angeliku... abych tyto šance navýšila, budeme muset ještě "zapracovat" na holčičce...
Athenais, jaké je to číst Angeliku třeba s 20-letým odstupem? Jak píšeš, stále stejné myšlenky a pocity, nebo třeba až po letech chápeš některé věci jinak?

Moc hezké! Zvlášť fajn je to, jak na to přišly i tvé dvě dcery...je to hned lepší, když se máš s kým dělit.

Vždy je to úžasné a vždy najdu něco „nového“, zajímavého. Není to jen věkem, že člověk vidí spoustu věcí trochu jinak v 15 letech, jinak ve 20, 30, 40 i teď, když klepe 50. Je to hlavně zkušenostmi, které nás mění, vztahy s lidmi...nikdo nezůstává stejný...určité hodnoty se mění...Angelika a Joffrey... se vyvíjí tak jako každá z nás. Prochází různými rolemi (ač se v 17. století poněkud lišily od dnešních) určité základní prvky zůstávají. Nikdy člověk nepochopí, neprocítí něco tak, jako když si stejnou nebo podobnou situaci prožije sám. A to ať to jsou cesty vzhůru nebo pády – obavy a starosti s podnikáním, mateřství a všechna rozhodnutí kolem dětí, vztahů ...jak je těžké bojovat s „dobroditelkou“, jak je reálná její existence, pochopí člověk teprve, když si to zkusí na vlastní kůži...:-)

Nepsala jsem odpověď, že bych neměla co napsat. Spíš je toho až příliš mnoho.
A asi bych vypsala to, co cítí, po přečtení Tvého příspěvku, každá z nás...

Jenom tedy něco malého - je krásné, když si matka s dcerou rozumí v něčem tak vyjímečném, a ještě to dcera dotáhne tak daleko. Mít v rodině spřízněnou duši podle mě není tak časté.

( a ještě v 50 vypadat takhle )

Athenais, vďaka za krásny príbeh, a vlastne Tebe vďačíme za to, že tu máme tento skvelý web že si k Angelike priviedla dcéru ... Ja som už s mojou tiež začala: rozprávam jej (aj vymyslené a našej dobe prispôsobené) príbehy o neposlušnom dievčatku menom Honorine

jeanne píše:

Mimochodem, máma prostě jen měla všude nastražené Angeliky, člověk zakopával o vidokazety, knihy, výstřižky... to je pak marná snaha uniknout

Tie príbehy sú veľmi krátke, človeku už tesne pred spaním mozog veľmi nefunguje. Väčšinou ide o to, že keď moja vlastná dcéra robí niečo zle, tak v mojom príbehu to robí zle Honorine a jej matka - Angelika - ju učí, čo je správne. Samozrejme, je to čisto výchovné

Jé, to musí být krásné příběhy...! Já mám k Honorině velmi vřelý vztah, protože mi vždy připomínala moje dcery, hlavně Jeanne. Z těch jejích "perel" jsem také často byla v šoku. :-)

jeanne píše:

jůůů, možná bychom nějaký ten příběh o Honorině mohli jednou najít ve čtenářské fikci?

Mimochodem, máma prostě jen měla všude nastražené Angeliky, člověk zakopával o vidokazety, knihy, výstřižky... to je pak marná snaha uniknout

Kedze si stare veci z tejto stranky, clanky i forum davam po davkach, aby som si to vychutnala,
vzdy tu objavim nieco nove a velmi "chutne"

"Nastrazene Angeliky" ha ha to sa podarilo

a pekne pomalicky ste sa ty a sestra chytili do nastrazenej pasce

Kto by to povedal ze ta dcera co sa na jej mame najkor smiala, sa raz stretne z pani AG a zacne
budovat, po uspesnej ceskej, medzinarodnu web stranku. ;-)

PS: Ano z tych pribehov o Angelike a Honorine by mohla byt super fikcia, a neskorsie mozno aj knizka
pre male Honoriny a ich mamy Angeliky ;-)

Athenais píše:

Jé, to musí být krásné příběhy...! Já mám k Honorině velmi vřelý vztah, protože mi vždy připomínala moje dcery, hlavně Jeanne. Z těch jejích "perel" jsem také často byla v šoku. :-)

Ze by si preto Jeanne nafarbila vlasy na cerveno ????

Od mé poslední návštěvy tady se toho v mém životě mnoho událo a na Angeliku nezbývalo moc místa, narodila se mi dcera, teď má přes dva roky, a od samého narození je to paličaté a náročné dítě, dává mi zabrat, ale když to tak vezmu, jaká byla Angelika jako dítě??? :-D hm, ještě uplyne hodně vody, než narafičím svou past :-) snad se do ní to moje šidlo také chytne :-)