Chtěla jsem si přečíst, nějaké příběhy, než sem hodím ten svůj, ale jelikož odkaz nefunguje, tak se do toho dám. Nějaké střepinky se dají vyčíst už z mých předchozích příspěvků, ale tady bych to tak nějak shrnula.
Poprvé jsem viděla Angeliku někdy ve svých osmi, devíti letech schovaná za dveřmi našeho obýváku, protože mě na ni naši nechtěli nechat dívat. Tak jsem špizovala tajně. Pak se za několik let opakovala a to už jsem koukat směla. Jako dítě jsem nebyla velký čtenář, takže ani nevím jak, jsem se přibližně v té době ocitla v naší malé obecní knihovně a narazila jsem tam na první tři díly v brožované podobě. Ty jsem přelouskala během jedněch prázdnin a chtěla jsem samozřejmě další. Jenže další ještě nebyly vydané. Ani později je naše knihovna nezakoupila, tak jsem si je od čtvrtého dílu začala kupovat sama, postupně tak jak vycházely. Byla to hrozná muka, vždycky čekat půl roku než vyjde další díl. No tak se mi to čtení protáhlo na celkem tři roky. Angeliku jsem tedy četla od svých 13 do 16 let. Hned někdy na začátku, tedy asi v těch 13 letech, mě z dlouhé chvíle popadlo nutkání si ji nakreslit. Tedy tu Angeliku, jak jsem si ji vždycky představovala, v podobě Michele Mercier. V té době tady ještě nepronikalo moc zpráv z venku a tak ani o této herečce jsem se toho nikde moc nedočetla a musím se přiznat, že jsem si ji bláhově idealizovala. Pro mě splynula s Angelikou v jednu osobu, jako pro mnohé jiné. Až mnohem později, když byla Angelika znovu vysílána, objevovalo se s ní pravidelně několik rozhovorů pro různé časopisy, kde si převážně stěžovala na to, jak ji Angelika zničila život. To už jsem ji přestávala mít tak nějak ráda. Ale z tohoto období mi zůstal nádherný koníček, kreslení. Možná by mě nikdy nenapadlo vzít tužku do ruky, kdybych si nechtěla tak urputně tu moji Angeliku nakreslit znova a znova. Takže mě přivedla ke čtení, kreslení, lásce ke všemu francouzskému (francouzštinu jsem bohužel zatím nezvládla), ale ten zásadní vliv, byl mnohem hlubší a ne vždycky se s ním snadno žije. Angelika vtiskla do mého DNA představu o tom, jaká má žena být: hrdá, soběstačná, nezávislá, milující svou rodinu. Její postoj k mužům byl sice trošku jiný, než je ten můj, ale ona byla první, která mě směřovala k tomu být „Indépendante femme“. Za Angelikou následovaly další silné ženské vzory, ale mám pocit, že kdyby jí nebylo, moje povaha, by dnes nebyla taková, jaká je.