V každém případě moje cesta k Angelice je už jasná.Jako holka na základce jsem byla taková, jak píše o sobě Dasha. Vysoká, všude jsem byla vidět, což mi tehdy moc sebevědomí nepřidalo. Četla jsem neustále, už od 4 let, což je mým absolutně největším koníčkem. Kolem 15 jsem četla Reise, Světlou atd.. Mamka mě jednou lákala ke sledování Angeliky, chtěla si udělat něco na způsob holčičí romantiky bez tatky a bráchy, ale já jí po scéně se sochou utekla. Prohlásila jsem, že je to největší kravina pod sluncem a hotovo. Dneska už vím, co mě tehdy popadlo. Byla jsem v celkem dravém kolektivu, kde se nějaké takové "sladkosti" moc nenosily, a když jsem se dívala na první díl, naprosto mě vyděsila síla těch emocí, ta krása, prostě to nádherné, co dělá Angeliku Angelikou
NEustále jsem se oháněla tím tvrzením o braku atd., ale někde v koutku se mi to strašně líbilo, jen jsem to nechtěla přiznat 
Pak jsem byla nemocná sama doma, tak jsem sjela celou řadu na videu Pak mě A hodně dlouho míjela a další velké setkání proběhlo asi před měsícem. Nejlepší kamarádka začala o knížkách Anne Golon básnit. Že čte do pěti do rána, strašně ji to nadchlo, právě atmosférou, romantikou. Tak mě navnadila, že jsem klusala do knihovny zjistit, jak to teda je
Tak teď už to vím. Sice víc mě oslovuje Angelika ve Francii, ale ani "americké"díly nejsou vůbec špatné. Jediný požadavek, který mám, je, aby to dopadlo dobře - jsem zatížená na dobré konce, protože těch jiných je v realitě víc než dost. Takže jsem ponořená a moc se mi to líbí 
Myslím že oblíbenost těch knížek je taky v tom, že působí hodně opravdově, něžně, přitom silně...vnímám to jako něco, co je dnes pasé a je to škoda. Takže asi tak se mnou