Musely to být jedny z těch typických zasněžených Vánoc mého dětství – alespoň jsem se v té době za dítě ještě považovala, i když moje spoužačky ze třídy už třeba měly dospělejší zájmy. Podle tvaru balíčků pod stromečkem jsem se snažila odhadnout jejich obsah. Ten hranatý od tety bude určitě tradiční knížka. Proboha, hlavně žádný western jako loni!
O několik chvil později jsem rozbalila knihu „Angelika a spiknutí stínů“, aniž jsem tušila, že se právě začal psát příběh neobyčejného přátelství.
Nejspíš jsem v té době nevěděla, že existuje stejnojmenný film, a jestli přece, měla jsem ho zaškatulkovaný v „dospěláckém“ světě, který mi byl na hony vzdálený. Seznámila jsem se s ním až později a odvrhla ho jako méněcenný a nehodný „mojí“ Angeliky.
Knížka mě zaujala dějem, ale hlavně něčím nedefinovatelným – duchem, snad atmosférou, něčím, pro co nemohu najít to správné slovo. Každý řádek se před mýma očima mění v obraz, jež emocionálně rezonuje s mým nitrem. Tato „čtenářská Nirvána“ je jev, který jsem i coby vášnivá čtenářka prožila jen velmi zřídka.

Tetinu knihovnu jsem podrobila důkladnějšímu průzkumu a objevila v ní oba díly Markýzy andělů. Vždycky jsem měla ráda dějepis, a naši hodnou, ač poněkud suchopárnou učitelku. Pak jsem ale objevila daleko působivější učitelku a výbornou vypravěčku – Anne Golon. Před mýma očima ožíval obraz francouzského venkova, viděného očima bosé dívenky s rozpuštěnými vlasy a nenuceným půvabem dítěte. Stejně jako já i ona utíkala do lesa, měla své tajné skrýše a připravovala v nich tajemné lektvary.

Když jsem začala dojíždět na střední školu, objevila jsem v okresní knihovně v Táboře regál s kompletní Angelikou a zároveň malý antikvariát na rohu, kam se občas nějaký ten díl zatoulal.
Od té doby se Angelika stala mou nedílnou součástí. Myslím na ni, když se nudím. Vedu s ní dialogy. Ve chvílích nejistoty, když už nevím kudy kam, se ptám, jak by se asi zachovala ona. Angelika ve mně vybudovala mou dnešní osobnost.
Dovedu si odpustit trapasy a provinění, která jsem si dřív dlouho vyčítala:
„ Měla pocit, že se nikdy v životě nedopustila tolika nenapravitelných chyb jako v této chvíli. (...) Nevadí. Tou scénou se jí ulevilo. Viděla však před sebou ty zděšené a nechápavé prosté obličeje.“

Zjistila jsem, že v některých situacích není od věci využít svého šarmu:
„ Pane Savary, mám dojem, že mě nutíte sehrát poněkud zvláštní, nechci-li říci odpornou roli...“
Mužíček se nevymlouval.
„No ano, každý má dělat to, co mu přísluší,“ mínil. „Já jsem vědec a pokoušet se svádět vyslance není můj obor. Zatímco když vás Bůh stvořil jako ženu, navíc okouzlující ženu, jistě měl s vámi v tomto ohledu nějaké úmysly.“

A samozřejmě jsem vždycky toužila najít takového muže, který by se přiblížil podobě románového Joffreye, což je samozřejmě hodně vysoko nastavená laťka. A přesto se našel „hrdina“, který tuto překážku dokázal zdolat:
„Angelika mu najednou v duchu blahořečila, že je jiný než „ostatní“, že je tak nepochopitelný, tajemný dokonce i pro ni, dokáže být neuvěřitelně tvrdý a současně strašně něžný, ve své dobrotě je schopen uznat, že ona, Angelika, má právo na jeho hluboký cit, protože ona jediná ho dokázala i pokořit, upoutat ho, aniž by sám sebou za ten cit pohrdal nebo se ho bál.“

Přečetla jsem spoustu knih a mnohé z nich nalezly čestné místo v mé knihovně, ale nikdy jsem si k žádné hrdince nevybudovala takový vztah. Krásná, inteligentní, oduševnělá, ale přesto svou impulzivností a entuziazmem neobyčejně lidská žena, která nikdy nepodlehla konvenci své doby, v níž se zrodila a snažila se prolomit tyto nesmyslné bariéry i u lidí kolem sebe.

Když čtu sama po sobě předchozí odstavec, jsem překvapená: Tak by mohla znít anotace opravdu hodnotné knihy! Proč vlastně, i když je to moje oblíbená četba, jsem pořád v něčem ovlivněná veřejným míněním, pro které je Angelika jen klasická kýčovitá limonáda?
Nevadí. Jsme ve 21. století, na počátku věku Vodnáře:
„Budeme si muset počkat na období Ducha, až znovu vytryskne pramen živé vody poznání.“
Zešedlým ukazovákem, na konci zčernalým od tabáku, ukázal na stránku knihy před sebou.
„Vodnář,“ zabručel. „Vidíte, tady... Stařec, který nalévá vodu poznání.“

Kdy tedy jindy, když ne teď? Úspěchem je už i tato webová stránka, a tak i já jsem odhodlaná udělat vše proto, aby se dílo Anne Golon jednou dočkalo svého Vítězství v očích české veřejnosti.

dasho, tvůj příběh mi v mnohem připomněl ten můj. Taky když jsem si kupovala Angeliku, nemuseli mí příbuzní dlouho přemýšlet o tom co mi koupit pod stromeček. Angeliku a spiknutí stínů, jsem dostala dokonce 2x Zajímavé pro mě tehdy bylo, že když jsem si postupně kupovala díly jak vycházely, nikdy jsem nevěděla, jestli zrovna tenhle není ten poslední. Nikde totiž nebylo napsáno, kolik má vlastně dílů. A už jsem zkoro zapomněla, jak jsem byla tenkrát rozčarována, když jsem dočetla Angeliku a cestu k vítězství. Nemohla jsem uvěřit, že tohle je opravdu konec. Ale pak jsem se s tím nějak smířila a nepátrala jsem dál. To až letos, když mi sestřenka, která jediná se mnou kdysi sdílela alespoň poloviční vášeň k Angelice, řekla, že bude Anne Golon v Praze, jsem narazila na tuhle stránku a od té doby jsem zase "posedlá" .

Ano, ano, i já jsem objevila tuhle stránku právě včas, abych tu načerpala pozitivní energii a mohla dál šířit osvětu o Angelice!
Teď , po návštěvě Anne, je nás "Angelikologů" ještě více potřeba - zřejmě těch pár kusých článků, které o ní zpravily, udělalo v hlavách "lidových vrstev" guláš v tom smyslu, že Angelika má svou knižní předlohu a dokonce žijící autorku...