Prázdniny s Angelikou

Slíbila jsem i svůj příspěvek a sliby se mají plnit. Jak jsem se tedy s Angelikou seznámila já? Bohužel, tím nejtypičtějším českým způsobem – díky filmům Bernarda Borderie s Michèle Mercier v hlavní roli. Zamilovala jsem si je už v dětství a téměř nikdy jsem si nenechala ujít žádnou reprízu. Jenže zbytek mé rodiny mé nadšení nesdílel a spíše si ze mě dělal legraci, což v podstatě trvá doposud. Jedinou spřízněnou duši jsem snad mohla najít v mé babičce, která údajně tyto filmy také milovala a v 60. létech na ně stávala fronty před ostravskými kiny, kdyby nezemřela ještě předtím, než jsem se s Angelikou blíže seznámila.

Přibližně od střední školy jsem tušila, že existuje i knižní verze Angeliky a že má dokonce pokračování, ale nikdy jsem po ní nepátrala. Vše se změnilo až o prázdninách po 4. ročníku VŠ. Měla jsem za sebou poměrně náročné zkouškové období a uvažovala jsem o nějaké knize, nad kterou by se dalo relaxovat. Jen tak z plezíru jsem do vyhledávače místí knihovny zadala jméno „Golon“ a málem jsem spadla ze židle. Měli všechny díly od „Nezkrotné Angeliky“ výš. Jakmile jsem se začetla do prvních stránek, propadla jsem jakési extázi a celé následující dva měsíce jsem doslova hltala jeden díl za druhým. Shodou okolností jsem ještě v září narazila v antikvariátu na předcházející tři díly a přečetla jsem si ji tedy celou.

Jako už mnohokrát, i tehdy jsem se přesvědčila, že kniha je daleko lepší než sebepovedenější filmové zpracování. I tak však filmy s Angelikou zcela nezavrhuji – vždyť mě přece přivedly k této vynikající knize.

Od té doby se Angelika podvědomě vkradla do mé mysli. Krátce po přečtení knih a někdy i v průběhu čtení jsem si začala ověřovat historickou pravděpodobnost událostí, které Angelika zažila, existenci míst, která navštívila a osobností, se kterými se potkávala. A nevycházela jsem z údivu. Většina těchto reálií byla skutečná. Místa jako Tadoussac, Frontenakova pevnost či území pěti irokézských národů jsem nacházela v historických atlasech. O některých jménech či událostech jsem slýchávala dokonce na historických přednáškách. Angelika se tedy pro mě stala nepřekonatelnou učebnicí historie pro období vlády Ludvíka XIV.

Ale nejen to. Pokud nemohu usnout, obrátím se v myšlenkách k Angelice. V hlavě se mi odehrávají celé pasáže, které pak pomalu rozebírám a představuji si, jak bych asi reagovala já. Angelika je mým vzorem. Přála bych si mít její odvahu, šarm a další přednosti. Pro začátek mě těší alespoň to, že jsme narozeny ve stejném znamení a obě máme velice optimistický pohled na život. Také si velice vážím Angeličiných / autorčiných postojů a názorů na lidskou svobodu, toleranci (a to nejen náboženskou) a lásku mezi lidmi. Tyto knihy, pokud se nad nimi člověk trošku zamyslí, přímo vyzývají všechny své čtenáře k tomu, aby se lidé k sobě chovali lépe, s úctou, ať už je každý z nás jakýkoliv.

Co říci na závěr? Popřála bych knihám o Angelice, aby v očích širší veřejnosti ztratily onu nálepku podřadnější literatury a zaujaly v ní své čestné místo.