Teď jsem se tu registrovala, a myslím, že se mi tu bude líbit. Angelika mě chytla už před relativně dlouhou dobou, to mi mohlo být tak deset (teď je mi 16, no dobře, možná to tak dlouho není
) V televizi jsem tenkrát viděla závěr druhého dílu, a ty pohádkové šaty, co má Angelika na sobě, mě upoutaly tolik, že jsem neváhala běžet do knihovny alespoň pro první tři díly...A od té doby měly všechny princezny utrum. Pro mě už existovala jedině Angelika. Postupně jsem si přečetla prvních pět dílů Angeliky (víc jsem zatím nesehnala), koukla se na všechny filmy, představovala si sebe samu jako Angeliku.Od té doby jsem byla "ztracená". Chtěla jsem mít všechno jako Angelika, do školy jsem chodila v loknách(naštěstí mám vlasy od přírody světlé, jinak by mamku asi kleplo, kdybych se odbarvila
), začala jsem se učit francouzsky, na kytaru se naučila vybrnkávat soundtrack k filmům, jezdila jsem na koni...A začala si více prosazovat svou, neustupovat, trochu přibyl mi také jistý šarm a elegance...Celá rodina mi tehdy říkala "naše malá Angeliko", a babičce to zůstalo doteď . Časem jsem na "svojí" Angeliku pozapoměla, ale asi před půl rokem jsem se náhodou dostala k pár písničkám z muzikálu Angelika...a mánie tu byla znova. V září jsem se znovu koukla na všechny filmy, dávali je na čt 1 vždycky v sobotu odpoledne, a já šla večer potom do tanečních, takže jsem měla prvotřídní inspiraci, co se týkalo účesů a líčení Takže moc Vás všechny zdravím, doufám, že Vás můj příběh neuunudil
a že se s vámi třeba jednou setkám i osobně.... 
.
máš moc pěkný příspěvek (koneckonců jako všichni ostatní). Je hrozně příjemný zjišťovat, že je víc lidí kteří propadli Angelice.