. Pro úvod si dovolím napsat něco o tom, jak se vyvíjel můj vztah s Angelikou, i když na tom asi nebude nic mimořádného.S filmovou Angelikou jsem se poprvé setkala někdy ve věku kolem deseti let, nebo možná ještě dřív, když se na ni dívali rodiče. A nemohu říct, že by tehdy mé první dojmy byly kladné – v tom věku jsem samozřejmě spoustu věcí nechápala, při různých drsnějších záběrech z bojů apod. jsem si zakrývala oči, ze scény, kde umírá Nicolas, jsem nemohla spát a dodnes si ze mě maminka dělá legraci, že jsem se jí zděšeně ptala, co se děje, když Angeliku někdo znásilňoval. Dále si vzpomínám např. na takové věci, jako že mě hrozně rozesmálo, když toulouský arcibiskup říkal Joffreyeovi, že jeho doutník vypadá jako lejno, nebo že Colin Paturel se mi zdál jako starý muž – ty jeho světlé zaprášené vlasy jsem vnímala jako šediny
. Doopravdy jsem začala mít Angeliku ráda tak kolem dvanácti let – tehdy jsem poprvé viděla všechny filmy celé a začala jsem se zajímat i o knihy, s maminkou jsme je po večerech četly a Angelika se stala mou první velkou vášní tohoto druhu, příběhem, který opravdu silně zasáhl do mého života a hodně mě ovlivnil. Díky ní jsem si také oblíbila Francii a byla jsem u vytržení, když jsme s rodiči navštívili Paříž a já jsem mohla vidět Versailles, Louvre, Nový most, bývalé náměstí de Gréve a podobná místa.Mou velkou láskou se stal zejména Nicolas – jistě hlavně pod vlivem okouzlujícího a romantického Giuliana Gemmy z filmu (to je prostě pro mě jeden z nejkrásnějších chlapů, jaké jsem kdy za život viděla), ale i knižního Nicolase jsem si oblíbila, milovala jsem ho celou silou svého pubertálního srdce a kvůli němu jsem i obecně měla ráda bandity, zbojníky a podobné. A protože mi bylo líto Nicolasovy smrti, vymýšlela jsem spoustu různých možností, jak se příběh mohl odehrávat jinak, aby nezemřel. Smrt svých oblíbených hrdinů jsem zkrátka vždycky snášela špatně. Taky jsem většinou přeskakovala začátek třetího dílu filmu, kde umírá Philippe, protože pohled na něj jsem nemohla snést.
Jednu dobu jsem se Angelice věnovala s extrémní intenzitou, až jsem se jí asi nějak přesytila a nastalo období, kdy jsem se jí téměř nevěnovala. V relativně nedávné době jsem se k ní ale znovu vrátila a opět je ze mě fanynka – a je zajímavé sledovat, jak ve svých dnešních dvaadvaceti letech se pochopitelně dívám na spoustu věcí jinak než v těch dvanácti, čtrnácti apod. Patrně se změnil i můj vkus na muže, protože mnohem víc než Nicolas mě teď přitahuje Philippe – asi už dávám přednost kultivovanějším typům a zároveň mě přitahuje ten typ muže, který je krásný a zároveň má chladné a tvrdé chování. Zejména knižní Philippe je pro mě hodně zajímavý psychologicky a já velmi ráda rozebírám psychiku svých oblíbených hrdinů.
Viděla jsem i novou Zeitounovu Angeliku, a i když na první, druhé i třetí zhlédnutí jsem k ní měla značně rozporuplný a nepříliš pozitivní postoj, pořád jsem ji nechtěla zavrhnout a doufala jsem, že si ji přece jen oblíbím, a to se nakonec i stalo
.
, že se přiznám, že mi mnohé už vypadly z paměti. 
Na druhou stranu to znamená, že ne všichni potenciálně zajímaví chlapi jsou "rozebraní" - a tady tě musím varovat, dodržujeme nepsané pravidlo BFF, že jedna druhé nelezeme do zelí 
.
, o tom můžeme jen spekulovat.