Tak tohle bylo snad největší a nejkrásnější překvapení, které jsem tu četla.
Kdysi v dětství jsem viděla dvoudílný italský film (bohužel je to tak dávno, že si název nepamatuji) na téma seznámení – soužití – rozchod dvou velmi mladých lidí, kdy první díl se odehrával z pohledu ženy a druhý díl (úplně ten samý příběh) se odehrával z pohledu muže. Tenkrát jsem byla doslova fascinovaná tím, jak moc jsou vzpomínky na ty samé prožité situace pro dva lidi tak moc odlišné, a ten film mě neskutečně nadchl. Tehdy jsem i pochopila, co přesně znamená, že „každá mince má dvě strany“. A stejně tak mě teď nadchlo tvoje vyprávění.
Člověk by si při čtení této pasáže v kánonu řekl, že on prostě „jen odešel“. Možná by někoho napadlo třeba i něco navíc, jako že mohl odjet zpátky na svůj zámek, kde dopil zbytky ze svatební hostiny, nebo že tu růži tam nechal poslat po Margot, která měla ráno zjistit, zda je A. v pořádku, nebo já nevím, co ještě
Málokoho napadne, jak tuto noc prožíval i novomanžel, protože v té chvíli ještě nikdo není seznámen s tím, že dotyčný má také city – i pro čtenáře je to v tuto chvíli ještě „neznámý pán“. A ještě míň lidí by dokázalo odhadnout, co by se v muži jeho pověsti vlastně mohlo odehrávat – jestli vůbec.
A ty jsi nám předvedla něco, co předčilo veškeré očekávání.
/tleskající smajlík/
To je prostě tak nádherný, poutavý, silný, procítěný, inteligentní, vtipný ... a smutný. Snad poprvé mi bylo p.D. trošičku i líto, každopádně jsem tu „jeho svatební noc“ prožívala až do morku kostí. Je až k neuvěření, jak hluboko jsi dokázala do duše p.D. nahlédnout.
Krásně se ti podařilo propojit popis prostředí s popisem událostí, tok myšlenek s monologem, kánon s povídkami, minulost s přítomností, budoucnost s nadějí ...
Prostě nádhera, nemám slov. Díky, že jsi se obětovala a se svým „sněním“ se s námi podělila