Jeanne, prohlašuju tě za největší angelikologickou kecku na světě!! Prej: nemůžu psát několik fikcí naráz, nedokážu napsat fikci o dábelském Rescatorovi jako dauphine... bla bla bla :
pěkně si vymýšlíš
Aaaach, tvá fikce mi šla přímo do středu mého totálně rescatored srdíčka a Rescator mi opět způsobil takové to příjemné sevření, takže nemusíš mít starost, že bys snad nezvládala ponuře ironickou atmosféru, tento tebou rozšiřovaný kacířský blud je jednou provždy vyvrácen
Trnu, když pomyslím, že bych ti bývala neposlala ten úryvek z knihy, ach, dobře já!
To spojení dvou osob - Rescatora a pana de Peyrac je prostě úchvatné!! Aach
. Co se týká vědeckého přínosu - fikce perfektně prospívá v oboru bradologie a maskologie, v tělesné kultuře se samozřejmě realizuje nejvíce, jen se obávám, že věčně nespokojené, pedantské oddělení jizvologie bude mít zas nějaký problém, ale to se snad vyřeší standardizací fikcí a vydáním předepsaných jizvologických kvót, které musí každá fikce obsahovat přesně podle jizvologického manifestu, jak jsem již předesílala
.
„Jistě, vaše matka byla světice a já jsem ten nejzkaženější člověk pod sluncem." ach, pořádná rescatorsky sarkastická poznamka po pracovním dnu bodne. Mimochodem, co tam dělal zamaskovaný?? Zas asi nějaké sofistikované hrátky ne?!
„Můj syn bude vždycky na prvním místě, madame,“ vypálil k ní maskovaný Rescator aaach ♥
„Vaše matka je mrtvá, a nebo zpátky u krále a vy to víte stejně dobře jako já,“ zastavil ho Joffrey a vstal. Měl radost, že tenhle rozhovor se synem nakonec dobře dopadl a nalezli snad nějaké vzájemné pochopení, ale neměl chuť skončit v melancholickém rozpoložení a přemýšlet nad něčím, co nešlo vrátit zpět.
pěkně jsi rozmotala zapeklitý problém
V dalších dnech se společnost paní de Blansac, která se nechtěla vzdát své šance na místo paní Rescatorové, stávala stále nesnesitelnější, že si sám zaneprázdněný pan Rescator musel vyhradit čas na schůzku s panem Jerômem.
hihi, to je zoufalý
u obou dvou. a Rescator, mistr umění milovat, si musí dávat schůzky se svým hvězdářem, aby ho zbavoval nechtěných exmilenek, to je konec
Krom toho všeho, je perfektní jak jsi dokázala do děje zakomponovat všechny ty vedlejší postavy z Akádie - Defoury, Marcellinu, Arpetignyho a samozřejmě drahého Villedavraye s květinovým motivem na vestě, pěkně bys jim tam spřádala intriky, možná lépe než ďáblice
, a přidala Jeroma, který je úžasně osobitý a úžasně reálný, prostě jak kdyby z kánonu vypadl, je to miláček.
Ze dvora se už zdálky ozývaly rány sekyrou a dunění padajícího dřeva. Když tuhle práci převzal samotný Rescator, neznamenalo to obvykle nic jiného, než aktivní způsob řešení špatné nálady, jíž způsobila nějaká scénka paní de Blansac či jiné předchůdkyně.
„Pane, …pane,“ volal Jerôme už zdálky a vypadalo to, jakoby s konkrétním jménem čekal na okamžik, než dotyčného uvidí, aby se rozhodl, jaké oslovení bude pro dnešek adekvátnější. Pán Gouldsbora se své činnosti zřejmě věnoval od brzkého rána, protože už vypadal docela klidně. Na záda se mu lepila zpocená košile, a když zvedl hlavu s vlasy v černém šátku, dokonce se lehce usmíval.
„Pane de Peyrac,“ oddechl si Jerôme, když ho spatřil v docela dobré náladě.
ach, Rescator štípající dřevo, to je tak vzrušující a vtipná představa zároveň
a nápad používat oslovení dle nositelovy nálady je naprosto brilantní, naprosto jsi mě tím dostala, předávám ti angelikologický odznak za mimořádně oblažující přínos v oblasti angelikologie
Loni na podzim se jim podařilo najít pro sebe jisté pochopení a od té doby byli zvyklí na poměrně otevřenější způsob humoru. Byla to pro něj příjemná změna, která ho vracela do jeho mládí, protože ačkoli být Rescatorem skýtalo množství výhod, tou hlavní stinnou stránkou byl fakt, že neměl blízké přátele, kteří by s ním bez obav vtipkovali. Nikdo se nedovážil dělat si legraci z obávaného pána Středomoří a piráta z Karibiku. Od doby, co ho chlapci našli, byl jejich otec vždycky vážný, seriózní obchodník, pirát nebo jak ho chtěl kdo nazývat, a kromě těch krásných mrch, co se na něj lepily, se snad nevěnoval žádným koníčkům. Jeho jediný osobní život představovali jeho synové, ale ti tady většinu roku trávili studiem na univerzitě v Bostonu, takže byl ve skutečnosti sám.
ach, ano takhle to přesně vidím, chudáček drahoušek, skoro si pohrávám s myšlenkou mu do Středomoří přece jen nějakou spřízněnou duši poslat. A mimochodem už jsem přišla na to, proč pana dokonalého tak často trápíme, není to proto, že bychom byly masochistky (nebo možná jen trochu) ale proto, že bychom ho rády utěšovaly a opečovávaly a měly jeho osud ve svých rukách
. Nebo ne? Kdo by o tom nesnil...