Ako vtedy asi fakt bola ina doba ale inteligentny Florimond co podelil mnohe po svojom otcovi skonci ako "majster zabavy" vo Versaillles tak ako ja fakt neviem

Já jsem se na to dívala tak, že jediný důvod, proč tuhle práci byl Florimond schopen dělat, a dělat ji dobře, byl ten, že jimi všemi pohrdal. Myslím dvořany. Samozřejmě se tu bavíme o plánování oficiálních zábav, a ne těch jakým se oddával králův bratr a jeho suita spolu s Phillippem u Rudé masky. Nebo takové černé mše a zabíjení novorozenců, kterých se účastnila Athénaïs, v zoufalé snaze si udržet krále a jeho zájem.

mimi píše:

No, já bych také nechtěla, aby děti sloužily králi, který poslal jejich otce na smrt.
Ale děj románu je tak napsaný.

Clara píše:

No jo, dvůr je pěkně nechutné hnízdečko. Však jakou práci měl Lesdiguiéres aby ochránil Florimonda před těmi zvrhlíky na dvoře králova bratra. A v noci pak chudák ještě sám sebe

Bohužel, se nějaká skutečná kariéra dala udělat jen přes krále, tak jak si to Ludvík přesně přál. Aby se mu všichni jeho poddaní plazili u nohou, a neměli čas intrikovat proti němu, jako to udělala fronda. Právě proto mě tak štve, co udělal Joffreyovi. On si ani nedal tu práci, aby se pokusil zjistit, zda je to věrný poddaný, prostě ho z vlastního strachu (způsobeným jeho dětstvím), zničil. Jak si to na konci Angeliky a král u Angeliky ještě snažil omluvit, jako že to bylo státnicky správné rozhodnutí...

Myslím dámy že nieje celkom spravodlivé zvaliť všetko iba na kráľa. Na samom začiatku to vôbec nebola jeho hra.
Myslím že mladý kráľ by sa nikdy na to nebol dal, keby mu Toulousky Arcibiskup, (ten zosnoval proti Peyracovi doslova diabolské intrigy a pripravil prvé spisy s obvineniami) a neskoršie Fouqet a jeho kumpáni nenaservírovali celý Joffreyov spis aj z ohováračkami aký je preňho a pre kráľovstvo nebezpečný priamo na stôl.
A napokon mu, i keď v tajnosti, daroval aspoň život.

To že sa Angelika chcela vydať za Filipa má niečo spoločné s tým že chcela aby sa jej synovia znovu dostali na miesto ktoré im právom ich vysokého rodu patrilo.

Pri dvore veru nebolo na výber veľa šlachticov, ktorí by sa tešili vysokej obľube u kráľa (to bolo dôležité aby kráľ zabudol na svoje slová že už Angeliku nikdy nechce vidieť) a ešte k tomu boli slobodní a z dobrého rodu a v dobrom postavení.
A samozrejme ochotní si zobrať za ženu "majiteľku čokoládovne pani de Morens"
Angelika, ktorú kedysi ohrozoval aj samotný kráľov brat, ktorú kráľ vlastne zbavil všetkých titulov a povedal že o
nej už nikdy nechce počuť, mala skutočne akú-takú šancu sa znovu vrátiť do stavu šľachtického iba sňatkom s takouto osobnosťou. Dovtedy sa z odôvodnenej opatrnosti o svojom skutočnom mene nikde nerozkrikovala.

A to ju v poslednej chvíli ešte zachránil samotný Filip a ešte aj Montespanka:

Král se odmlčel a chvíli se zamyslel a pozorně si prohlížel Angeličinu tvář. Pak mu náhle úsměv ze rtů zmizel a celá vladařova postava jako by ztuhla jako zasažená bleskem. Před očima dvořanů, zprvu strnulých, pak vyděšených, začal Ludvík XIV. blednout. Každý si toho musel všimnout, protože král míval překrvenou tvář a jeho ranhojič mu musel často pouštět žilou. Teď na několik vteřin zbledl jako jeho košile, ale v obličeji se mu nepohnul ani sval.

Angelika, vyvedená z míry, na něj znovu pohlédla, bezděky vyzývavě, jako některé provinilé děti hledí na toho, kdo je přišel pokárat.
„Nejste původem z jihu, madame?“ zeptal se král najednou ostře. „Z Toulouse?“
„Ne, pane, má žena je původem z Poitou,“ vpadl okamžitě Filip. „Její otec je baron de Sancé de Monteloup, jehož pozemky leží v okolí Niortu.“
„Oh, Sire, splést si Poitevanku s jižankou,“ vykřikla Athénáís de Montespan a vybuchla svým milým smíchem. „Vy, Sire!“
Krásná Athénáis se již cítila natolik jistá královou přízní, že necouvla před tak odvážným gestem. Rozpaky se rozplynuly. Králi se vrátila barva do tváří. Ovládl se, jako vždy, a pobaveným pohledem sjel po Athénaďs.

(......) Král se s mírným úsměvem znovu uklonil před Angelikou du Plessis.
„Tedy… Versailles jsou šťastny, že vás mohou přijmout, madame. Buďte vítána!“
Pak dodal tišeji:
„Jsme šťastni, že vás opět vidíme.“
Angelika pochopila, že ji poznal, ale že jí odpustil a chce zapomenout na minulost.
Naposledy jako by mezi nimi vzplál oheň hranice.

A ako Errnie správne uviedla, samotná Angelika to videla takto:

Citovat:

On jediný, markýz du Plessis, velký maršál a králův přítel, mi mohl dopomoci do
Versailles a získat pro mě vznešené tituly a úřady…

Clara píše:

Citovat:

Podľa mňa Phillippe vôbec Angelikinu minulosť a veci týkajúce sa Florimonda a Cantora absolútne neriešil. Z dnešného hľadiska to príde dosť zvláštne ... ako Phillippe je z hľadiska vývoja príbehu dôležitá postava a zaujímavá osobnosť ale ktorá z nás tu by sa za neho vydala ?

Právě to mi hlava moc nebrala, že to v knize vypadá, že ho vůbec nezajímá, za koho byla Angelika provdaná, a kdo je otcem jejích synů. Navíc se mi nechce moc věřit, že by úplně všichni zapomněli, kdo Angelika je. Oni teda většinou zapomínali pro vlastní dobro, některé věci bylo lepší prostě z hlavy vypustit, ale stejně mě překvapuje, že mu nikdo šeptem nesdělil, že byla Angelika provdaná za čaroděje. A nebo, že by to byl Phillippe věděl, a bylo mu to jedno U něj je to vážně těžko říct.

Absolútne vulúčené že by Filip nebol vedel za koho bola pre nim vydatá. Molines predsa bol správca ich pozemkov a on organizoval kedysi Angelikinu prvú svadbu. Ich otcovia boli bratranci, takže sa určite o tej svadbe veľa hovorilo v rodine, a okrem toho v tom čase už existoval bulvár a neexistoval televízor. To znamená že takéto udalosti sa rozoberali po večeroch nielen v rodine, ale vo všetkých salónoch v kráľovstve. Okrem toho boli iba sobáše cirkevné, a u vdovy sa museli zapísať potvrdenia že manžel už nežije a može sa znovu vydať.

Teda je viac ako logické že Filip toto všetko vedel. Ibaže to jednoducho vôbec neriešil.


Inak doslova vidím pred očami ukecaného Lauzuna, ako sa zo svadby v Toulouse vrátil ku kráľovskému dvoru a všade rozkrikoval akú krásnu ženu si ten krivý diabol vzal. Tiež netreba zabúdať že Angelika a Joffrey boli ten najvýstrednejší párik na kráľovej svadbe, na ktorej sa zúčastnil celý dvor.

Myslím si, keďže kráľ dal jasne najavo že chce zabudnúť na to že existoval nejaký bývalý Angelikin manžel menom Peyrac,
všetci dvorania toto jeho rozhodnutie, ako na povel, horlivo nasledovali. (Samozrejme starí priatelia ako Lauzun, Montespanka a Scaronka dobre vedeli kto je Angelika ešte keď fungovala pod menom pani de Morens, a stavím sa že v podstate väčšia časť ľudí u dvora)

..... Stejně tak se nikdo nezmiňoval o prvním Angeličině manželovi ani o důvodech, které mohly donutit příslušnici královské rodiny vyrábět čokoládu. Tito dvořané a frivolní dámy uměli báječně zapomínat v šeptaných důvěrnostech na věci, na něž zapomenout chtěli. ......všichni někdejší oblíbenci ve strachu z nemilosti učili být diskrétnější.
Upřímná dobrota nutila mlčet vévodkyni de Montespan, přestože tolik milovala pomluvy.
Dlouze Angeliku políbila a řekla jí: „Buďte šťastná, velice šťastná, drahoušku,“ a utírala si slzy dojetí.
Madame de Montespan si moc dobře pamatovala na jakýsi velice podivný detail ze života téhle Angeliky de Sancé, ale ponořená do vlastních intrik se o to přestala zajímat. Měla radost, že Angelika bude představena u dvora. .....

Claro, znovu se vracím k tomu, že se divíš, jak mohla být Angelika tak hloupá, že chtěla za muže jen Filipa, když si mohla vybírat.

Moiira píše:
Pri dvore veru nebolo na výber veľa šlachticov, ktorí by sa tešili vysokej obľube u kráľa (to bolo dôležité aby kráľ zabudol na svoje slová že už Angeliku nikdy nechce vidieť) a ešte k tomu boli slobodní a z dobrého rodu a v dobrom postavení.
A samozrejme ochotní si zobrať za ženu "majiteľku čokoládovne pani de Morens"
Angelika, ktorú kedysi ohrozoval aj samotný kráľov brat, ktorú kráľ vlastne zbavil všetkých titulov a povedal že o
nej už nikdy nechce počuť, mala skutočne akú-takú šancu sa znovu vrátiť do stavu šľachtického iba sňatkom s takouto osobnosťou. Dovtedy sa z odôvodnenej opatrnosti o svojom skutočnom mene nikde nerozkrikovala.


Jsem stejného názoru jako Moirra. Podle mě to bylo to nejchytřejší, co mohla udělat, aby se vrátila mezi šlechtu ona a její synové. Proto použila i vydírání a byla ochotna zaplatit snášením manželových surovostí. To, že zbohatla a žila ona i synové v dostatku jako madame Morans, neznamenalo, že její synové a i ona se zařadí zpět mezi šlechtu, kam patří. Byla jen bohatá obchodnice s nejasným původem, vdova, která musela tajit, kdy byl její muž. Byla tak sice částečně skrytá před bývalými nepřáteli, ale naději na postup na společenském žebříčku neměla. Tu jí poskytl až sňatek s Filipem.

Moirro, ve svých příspěvcích jsi důkladně zodpověděla všechny otázky, které tu Clara položila. Já jsem stejného názoru jako Ty, ať už se jedná o důvody Angeličina sňatku s Filipem a názoru, že Filip věděl, kdo byl otec jejích synů.

Když čtu Angeliku, tak hodně myslím na postavu krále. Jeho vliv na její osud a osud obou manželů. Podle mě to byl hlavně on, kdo zapříčinil, že s nimi život tak smýkal. Když si představím, že Angelika u dvora nevěděla o Joffreyovi to co víme my, že mu král změnil trest na doživotí, tak mě ta představa dětí v jeho službách není moc po chuti. Ale i Filip byl jen králův poddaný a Angelika nechtěla dětem ničit dětství a i budoucnost zaséváním nenávisti ke králi. Prostě sklonila hlavu, věděla, že kompromis je nutný. Nakonec sama nevydržela a ze dvora utekla hledat Joffreye.

mimi píše:

No, já bych také nechtěla, aby děti sloužily králi, který poslal jejich otce na smrt.
Ale děj románu je tak napsaný.

Aha čo vraví o tomto Angelika Florimondovi:

„Mami,“ pokračoval, „to otce odsoudil král? Moc jsem o tom přemýšlel a trápí mě to,
protože král je spravedlivý…“
Trápil se, neboť se mu hroutil ideál. Chtěla mu to ulehčit:
„Na smrt ho odsoudili zběsilí závistivci, král mu udělil milost.“
„Ach, to jsem rád,“ vykřikl Florimond, „mám rád krále, ale otce ještě víc. Kdy se vrátí?
Vždyť mu král udělil milost!“
Angelika s těžkým srdcem vzdychla.
„Je to velice zvláštní a záhadný příběh, chlapče drahý. Až donedávna jsem si i já myslela, že
je tvůj otec mrtvý,

Moirro, já jsem myslela na období, než se Angelika dozvěděla o králově milosti. A pro děti bylo samozřejmě lepší neničit jim iluzi a ztěžovat dětství. Vždýť už si prožili všichni hodně špatného. Oni pak sami přiznali matce, jak vynutili pravdu na starém sluhovi.

mimi píše:

Oni pak sami přiznali matce, jak vynutili pravdu na starém sluhovi.

Oni nevynútili pravdu na starom sluhovi, ale od Barbe. Barbe sa totižto preriekla a starý sluha vôbec dovtedy ani netušil že
sú synovia Joffreya de Peyrac. Rozprával im jednoducho iba strašidelný príbeh o bývalom majiteľovi mestkého paláca.
Keď to kedysi rozprával Angelike, táto to brala iba ako výplody jeho bujnej fantázie.

Dokonca si potom hovorila toto:
Proto ji tedy v těch zdech neustále tísnila bolest a radost zároveň. Žil tu přízrak Joffreye de Peyrac…
Joffrey de Peyrac přízrak! Jak smutný osud pro toho, kdo byl sám život, kdo zbožňoval život ve všech jeho formách
a jehož tělo bylo tak dokonale stvořené pro veškerou rozkoš........


Angelika teda poriadne vyvaľovala oči že jej synovia napokon vedeli oveľa viac ako ona samotná.

Ach, jo. Já už v tom mám hokej. Teď čtu Angeliku a její lásku a vidím, že musím zase pročíst i díly předchozí. Tak to je.

To jo, člověk si myslí, že si všechno pamatuje, když ty knihy přečetl, a pak přichází na to, kolik drobností i mnohem víc důležitých detailů prostě a jednoduše přehlédl. Nebo mu vypadly. Já jsem si to i sama uvědomila, když jsem si zkoušela dělat testy na stránkách. Kolik věcí, jsem tam měla špatně. Ale jak které, teda.

Ale to, že Barbe pálili ti dva pitomci chodidla, to si pamatuju. Chudák služka...

To máš Claro pravdu. Knihy jsou obsáhlė a něco si občas člověk prohodí.
Jinak si vybavuji, že se Angelika zděsila, jak dokáží být děti kruté.

Clara píše:

To jo, člověk si myslí, že si všechno pamatuje, když ty knihy přečetl, a pak přichází na to, kolik drobností i mnohem víc důležitých detailů prostě a jednoduše přehlédl. Nebo mu vypadly.

No v nemčine má celá séria cez 6000 strán (samozrejme tam je pred každým slovom povinné "Der Die Das",
takže texty sú o niečo dlhšie)... v češtine by som to musela spočítať....

Je to knižní série, s příběhem který pokrývá víc než deset knih, takže to asi není zas tak překvapivé, že to má zase tolik stran. Které navíc také závisí na tom, v jakém jazyku je napsaná.

Musím říct, že mě docela štve, že v češtině nevyšly další rozšířené díly. Hrozně by mě zajímalo, co přibylo v těch dalších. A vzhledem k tomu, že ani nejsem nijak dobrá v žádném jazyku, si je nemám jak jinak sehnat.
Koupila jsem si sice rozšířenou Markýzu andělů, Královské slavnosti a Světla a stíny Paříže, Toulouská svatba a Popravený u Notre Dame byla na uloz.to, takže jsem na nich ušetřila, ale stejně... Pořád mi to nedá...

Knih je opravdu hodně a různá nakladatelství je vydávají všelijak. Překlady se liší. Někde chybí celé odstavce. Potom se stane, že nám něco do sebe nezapadá. Ach, jo.

moirra má pravdu, o tom, že Joffrey bol ich otec sa preriekla Barbe, keď sa náhodou starý sluha zaspomínal nad starými časmi, keď žil gróf de Peyrac....
Angelika chcela predovšetkým zabudnúť, na svoju minulosť,
v podstate jej myšlienku na sobáš vnukol jej brat Raymond, a jej pri tej príležitosti ihneď napadol Philippe, určite bolo veľa šľachticov s dobrým a starým rodom, ale predsa len, bol jej prvou láskou, tak prečo si v tej chvíli nevybrať, aj keď síce neznámeho ale predsa len známeho chlapa (človeka)

na chudobu, ktorú zažila (a na druhej strane to zocelilo jej charakter - ale to sa všetko ukázalo až neskôr) na všetky tie príkoria chcela zabudnúť a chcela sa mať hlavne lepšie, ona a jej deti, potrebovala moc (peniaze asi moc nie, keďže bola dosť bohatá) a spoločenské postavenie a Molines jej pred svadbou s Peyracom predsa povedal, že ak človek niečo chce musí sa pričiniť aj vlastnou osobou..
bola mladá, chcela žiť, užívať si, veď vedela veľmi dobre, ako rýchlo môže človek o to všetko šmahom ruky prísť... a hlavne túžila po moci, po peniazoch, po dobrom živote, v tom čase bola zaslepená touto túžbou, po hmotných veciach života, proste sa jej "zatemnil" mozog...

v 6.dieli hovorí predsa Rescatorovi

„Když se člověk dostane na životní křižovatku, poté co musel strašně mnoho věcí prožít,
nebyl by vlastně ani opravdovým člověkem, kdyby neměl za sebou něco, za co by se měl stydět.“

v slovenčine to bolo trošku inak
Keď človek veľa prežil a dospel do polovice života, nebol by ani človekom, keby v sebe nenašiel spomienku, za ktorú by sa nehanbil.

po rokoch sa možno aj hanbila za seba, za vydieranie na Philippovi,aj za mnohé iné veci, ale to už prešli roky a jej pohľad na život sa zmenil, myslím v tom zmysle, že veľa prežila a naučila sa porozumieť ľuďom a hlavne veľa odpúšťať, pretože túto vlastnosť a schopnosť niektorí mladí ľudia nemajú, lebo sú mladí, nekompromisní a životné skúsenosti z nich rokmi a časom robia iných ľudí (samozrejme sú aj výnimky ako vždy a ako vo všetkom)

ale aj napriek tomu, predsa len sa nepodvolila kráľovi, jej láska bola oveľa silnejšia, ja nazvem to jej "kontrolka" v hlave jej povedala STOP toto nie, to už nemôžem, to by bolo naozaj proti všetkému čo som verila

práve preto je román Angelika taký úžasný, hlavní hrdinovia prechádzajú rokmi, životnými príbehmi, životnými skúškami, menia sa ich charaktery (a predsa zostávajú ich pôvodné- pevné) ich názory, menia sa , v dobrom, naučili sa odpúšťať, sú veľkodušní, užívajú si každú chvíľu v živote...

Podľa môjho názoru bol Phillip sadomasochysta a keby mal priležitost a nebol by takým zbabelcom tak Jofreyových chlapcov zabije lenže v nich videl Jofreya a kedže vedel ,že Jofrey žije tak ´sa svojím spôsobom bál viac ako kráľa ,

Počkej... proč si myslíš, že Phillippe věděl o tom, že Joffrey žije. Kde by se to dozvěděl? Vždyť i sám král byl přesvědčený, že nežije. Že se mu sice podařilo utéct, ale že se nejspíš utopil. Pravda, ono to asi bylo jednodušší, pak by se král musel nejspíš zabývat tím, kde teda je a co se s ním asi stalo. A on měl jako panovník spoustu jiných povinností, takže...

A zabít Florimonda a Cantora? Jestli narážíš na ten incident na Plessisu, těsně před Phillippovou svatbou s Angelikou, tak při tom byl Phillippe opilý. A z knih nevyplývá, že by kteréhokoli z chlapců, ohrožoval na životě při nějaké pozdější příležitosti. Vždyť s Cantorem se tak trochu i sblížil a ten ho měl rád. A na to, jak si narozdíl od Florimonda všechno pamatoval, mu to nebránilo v tom, aby si Phillippa oblíbil. K tomu by došlo asi těžko, kdyby ho i s bratrem ohrožoval na životě.

Clara píše:

Počkej... proč si myslíš, že Phillippe věděl o tom, že Joffrey žije. Kde by se to dozvěděl? Vždyť i sám král byl přesvědčený, že nežije. Že se mu sice podařilo utéct, ale že se nejspíš utopil. Pravda, ono to asi bylo jednodušší, pak by se král musel nejspíš zabývat tím, kde teda je a co se s ním asi stalo. A on měl jako panovník spoustu jiných povinností, takže...

A zabít Florimonda a Cantora? Jestli narážíš na ten incident na Plessisu, těsně před Phillippovou svatbou s Angelikou, tak při tom byl Phillippe opilý. A z knih nevyplývá, že by kteréhokoli z chlapců, ohrožoval na životě při nějaké pozdější příležitosti. Vždyť s Cantorem se tak trochu i sblížil a ten ho měl rád. A na to, jak si narozdíl od Florimonda všechno pamatoval, mu to nebránilo v tom, aby si Phillippa oblíbil. K tomu by došlo asi těžko, kdyby ho i s bratrem ohrožoval na životě.

Dámy, teraz sa skutočne musím Phillippa zastať.

Angelika nielen že si získala manželstvo vydieraním:

Váhala, ale nakonec si musela připustit fakt, že jí manžel zřejmě nenechá příliš prostoru k manévrování. Zesměšněný, pokáraný králem prohrál na všech frontách, a tak se jeho chování vůči Angelice sotva změní k lepšímu. Když si Angelika upřímně přiznala, co všechno jímohl právem vyčítat, pochopila, že se musí připravit na nejhorší. Proto tak spěchala s uzavřenímobchodu, který zabrání manželovi poslat ji pryč....

ale ešte si aj dovolila s ním uzavrieť nehorázne
provokačnú stávku:

Možná že ještě jednou vyhrajete. Máte velkou šanci. Jenže pozor!
Chci vás upozornit na jedno: závěr bude patřit mně. Mám pověst, že pevně dodržuji své plány a
nikdy necouvnu ze svých pozic. O co se vsadíte, že se jednou mojí zásluhou octnete v nějakém
venkovském klášteře a budete tam štrikovat bez sebemenší naděje se odtud kdy dostat?“
„O co se vsadíte vy, že se do mne jednoho dne vášnivě zamilujete?“
Filip strnul, pak se zhluboka nadechl, jako by ho pouhá tato představa dokonale zhnusila.
„Dobrá, vsaďme se, když to navrhujete,“ pokračovala Angelika s úsměvem. „Když
vyhrajete, nechám vám veškeré své bohatství, svůj obchod, své lodi. Ostatně jaký by to pro mě
mělo význam, vždyť budu zavřená, zošklivělá a utrpením a hrůzou celá zhlouplá?“
„Jen se smějte,“ pohlédl na ni, „jen se smějte,“ opakoval výhrůžně.


Angelika to všetko niekedy vedela v skutku doraziť.

A spomíname si že Filip na konci v skutku kapituloval. Keď to najmenej čakala.

suhana@azet.sk píše:

Podľa môjho názoru bol Phillip sadomasochysta a keby mal priležitost a nebol by takým zbabelcom tak Jofreyových chlapcov zabije lenže v nich videl Jofreya a kedže vedel ,že Jofrey žije tak ´sa svojím spôsobom bál viac ako kráľa ,

Je mi ľúto, ale zrejme si tie knihy iba tak preletela, lebo z väčšej časti mám dojem že si nepamätáš ich obsah.

Filip zatvrdol po svojich životných skúsenostiach. Avšak pod tvrdým obalom sa predsa len skrývalo v celku dobré srdce.

A zrejme bol práve naopak citlivý k ďeťom, podobne ako kráľ ktorý miloval svoje deti, pretože obaja mali neslávne
detstvo.

Keď prehliadneme ten incident zo psami, kedy bol však opitý na mol a príšerne zfrustrovaný že Angelika vydieraním
dosiahla svojho a tak veľmi ho ponížila, vždy keď boli v hre deti, choval sa prekvapujúco, ba niekedy aj celkom nežne.

Prvý krát sa to prejavilo keď znovu raz napochodoval z bičom, a dozvedel sa že Angelika je tehotná:

Rána bičem do podlahy zazněla jako výstřel z kanónu. Angelika vykřikla. Odvaha ji opouštěla.
Uskočila k lůžku a rozplakala se. Ne, ne, nikdy už nebude mít sílu znovu prožít příšernou scénu z Plessis.
„Neubližujte mi, Filipe,“ žadonila. „Ach, prosím vás, nebijte mě… Myslete na dítě!“
Mladý muž se zarazil. Přimhouřil oči.
„Dítě… Jaké dítě?“
„To, co nosím pod srdcem… vaše dítě.“
Rozhostilo se hluboké ticho, rušené jen Angeličinými potlačovanými vzlyky. (...)
Sedl si vedle ní na postel, vzal ji za ramena a přitáhl k sobě.
„Proč jste to neřekla dřív, vy divoško jedna? To bych vás neděsil.“
Nervózně popotahovala, nebyla s to se ovládnout.
„No tak, neplačte, neplačte už,“ opakoval.
Bylo zvláštní opírat si hlavu o rameno surového Filipa, nořit obličej do světlé paruky, vonící
jasmínem, a cítit, jak jí jeho ruka jemně hladí lůno, kde se chvěje nový život, ještě zahalený rouškou
tajemství.
„Kdy se má narodit?“
„Brzy. Už v lednu.“
„Takže v Plessis,“ řekl po chvíli přemýšlení. „Přiznávám, že mám radost....

toto je samozrejme iba oklieštený úrivok ...
oplatí sa prečítať si to celkom celé ......je to hneď prvá kapitola v časti "Vojna v čipkách"

a potom ju zasa prekvapil, nielen že bol pri pôrode (čo Angeliku rozčulovalo) ale napokon sa od Molinesa
nechal presvedčiť, po tom ako "uniesol" svojho syna, že musí do svojho domu prijať aj jeho matku - a tam
objavila Angelika nielen to že vlastne pôvodne počítal s tým že tam bude bývať (už dávnejšie nechal vytapetovať
"jej" komnaty) ale ešte aj že má zrejme naozaj rád deti (čo by si vtedy ešte ani za svet nepriznal)i:

Malý Charles-Henri, starostlivě přiložený k žárlivému ňadru, lačně sál matčino mléko.
Plameny krbu poskakovaly po půvabném těle mladé ženy. Ta scéna šlechtice natolik překvapila, že
měl Molines čas vstát a začít mluvit. Copak pan markýz nevěděl, že maličkého Charlese-Henriho
kojí i matka? Zdraví dítěte není tak pevné, jak by se na první pohled zdálo. Kdyby se muselo obejít
bez matčina mléka, mohlo by to ohrozit i jeho život. Pokud jde o madame du Plessis, neví snad pan
markýz, že by mohla dostat horečku omladnic? A to je to nejmenší, co by mohlo vyvolat náhlé
přerušení kojení.
To všechno Filip nevěděl. Byl jistě povznesený nad takovéhle přízemní záležitosti. Tvářil se
nadutě a jen s velkými obtížemi skrýval strach smísený s nedůvěrou. Ale Molines ví, co říká. Je otec
rodiny, dokonce dědeček.
Markýz se pokusil o poslední obranu:
„Je to můj syn, Molinesi. Chci, aby žil pod mou střechou.“
„To je pochopitelné, pane markýzi. Paní du Plessis tu zůstane s ním.“
Angelika a Filip se zachvěli a tvrdohlavě mlčeli. Pak na sebe pohlédli jako trucovité děti,
které se užuž usmíří.
„Nemohu opustit ostatní dva syny,“ namítla Angelika.
Filip nic nenamítal.

Konečně si markýz přitáhl stoličku a usedl vedle mladé ženy. Angelika na něj klidně
pohlédla.
„No jistě,“ promluvil Filip. „Bojíte se, pod maskou lhostejnosti máte strach. Asi jste
nečekala, že se věci takhle obrátí. Octla jste se ve vlčím doupěti. Proč se na mě díváte tak
podezíravě, když vedle vás sedím? Vždyť i sedlák, když není naprostý surovec, si rád sedne ke krbu
a pozoruje, jak jeho žena krmí prvorozeného syna.“
„Jistě, Filipe, jenže vy nejste sedlák… a jste surovec.“
„Vidím s potěšením, že vaše bojovná nálada ještě nezmizela.“

Ten můj poslední komentář byla spíše obrana Phillippa, než že bych souhlasila s tím, co napsala suhana@azet.sk.

Ten inciden na Plessisu, byl opravdu jediný moment, v jeho nepříliš dlouhém manželství s Angelikou, kdy ohrozil Florimondův a Cantorův život.

A co mě ještě v komentáři suhany@azet.sk praštilo do očí, bylo že se měl Phillippe Joffreye bát... Vždyť se spolu ti dva nikdy nesetkali. Navíc se o Phillippovi dá říct všelico, ale to že by se muž jako on bál nějakého jiného muže... o kterém navíc slyšel jen z doslechu.

suhana@azet.sk píše:

Podľa môjho názoru bol Phillip sadomasochysta a keby mal priležitost a nebol by takým zbabelcom tak Jofreyových chlapcov zabije lenže v nich videl Jofreya a kedže vedel ,že Jofrey žije tak ´sa svojím spôsobom bál viac ako kráľa ,

Souhlasím s Moirrou. I já jsem měla dojem, že jsme obě četly jinou knihu. Neměla jsi v ruce nějakou tu šílenou zkrácenou verzi?

K výčtu vlastností, kdy bylo vidět, jak Fhilippe vlastně celou dobu bojuje především sám se sebou bych přidala moment, kdy jel pěkný kus cesty za Angelikou, aby ji vyjádřil soustrast nad smrtí Cantora. Philippe mi tak trochu připomíná pana "Šedého", kdo ví, co by se z něj vylouplo, kdyby zůstal naživu. (alespoň o pár týdnů/měsíců déle )

Nádherný Filip z Japonskej Mangy:



Spomínate si dámy ako pani AG prirovnávala Phillipa a jeho kostýmy k Pávovi?

A dokonce ústy spisovatele Racina ako dodala na FB Dasha.




páv a pávica boli vo francúzskom originále bažant a bažantica ... kde v tom prípade bažantica je hnedá a bažant farebný ....
čo by bolo sedelo k opisu ich šiat v knihe ....



To už se i Angelika hluboce ukláněla společnosti, vložila malou dlaň do Filipovy ruky a odváděla si ho. Chudák Filip! Proč se ho všechny tak bojí? Byl naopak ve své povýšenosti poměrně bezbranný a dal se lehce obalamutit.
Když párek procházel kolem lavičky, pan de La Fontaine, který tam seděl ve společnosti pánů Racina a Boileaua, řekl nahlas:
„Páv s pávicí.“
Angelika pochopila narážku na kontrast, který tvořilo jejich oblečení: ona hnědá a diskrétní ve svém přepychu, on zářící barvami a šperky. Za vějířem se na básníka, jenž na ni uličnicky mrkl, ušklíbla.
Ale v duchu si říkala: páv a pávice?… Kéž by Bůh dal.


A ešte: pamätáte si dámy z knihy túto scénu s Filipom?

viewtopic.php?f=1&t=607&p=20597#p20597

Ja si tie texty pamätám. Veď napokon, neustále si ich občerstvujem...

Hmm ... hľadala som niečo úplne iné a zasa som urobila objav

Vedeli ste že priezvisko Plessis-Beliere existovalo ?
A že dodnes existuje v Paríži budova ktorej sa vraví palác du Plessis-Beliere?

https://fr.wikipedia.org/wiki/H%C3%B4te ... li%C3%A8re

a na mape zo 17 storočia som tiež našla nejaký hotel Plessis (hotelmi sa nazývali mestské paláce)
je na mape hneď vedľa hotela grófky de Soisson (tá čo kúpila od Angeliky Kouassi-BU)

http://paris-atlas-historique.fr/resour ... s+1600.pdf

Toto bol rod v ktorom boli osoby s priezviskami Plessis-Beliere:

https://fr.wikipedia.org/wiki/Famille_de_Roug%C3%A9

a v Angelikynom období existovala aj iná Markíza du Plessis-Belliere

https://fr.wikipedia.org/wiki/Suzanne_d ... li%C3%A8re

preboha! tá sa dožila sto rokov!

Po Slovensky:

https://sk.wikipedia.org/wiki/Mark%C3%A ... li%C3%A8re

moirra píše:

a v Angelikynom období existovala aj iná Markíza du Plessis-Belliere

https://fr.wikipedia.org/wiki/Suzanne_d ... li%C3%A8re

Jojo, ta figuruje v Čase travičů od Juliette Benzoni .

PenelopaW píše:

moirra píše:

a v Angelikynom období existovala aj iná Markíza du Plessis-Belliere

https://fr.wikipedia.org/wiki/Suzanne_d ... li%C3%A8re

Jojo, ta figuruje v Čase travičů od Juliette Benzoni .

Už jsem si o ní přečetla odkaz na wikipedii.

Nikita111 píše:

Ahoj všem. Já jsem se asi zbláznila.

No, řekla bych, že jsem se asi zamilovala do postavy Philippa.

Chacha, tak přesně takhle to mám ve vztahu k a jsem ráda, že to někdo popsal za mne, protože já už to považuju za diagnózu . S ohledem na to, kolik dam se v této diskusi přiznalo k podobné neřesti mne udivuje, že ze současných návštěvnic fóra cítím jistou desgrezologii jen z Terezy a zdrženlivě z Fantiny…

Toto mne obzvlášť pobavilo s ohledem na nedávnou diskusi: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... 210#p24724

jeanne píše:

Tak mě napadá, že Mr. Grey je vlastně dokonalé spojení postavy hraběte de Peyrac (o pár let staršího, zkušeného, ve všem dokonalého, pohádkově bohatého, kterého všechny ženy mají rády a on vlastně je, i když jen tu nevinnou, co si vyrobí podle vlastních představ miluje...) a markýze du Plessis de Belliere s jeho stíny z dětství.

Tak... třetí čtení série o Angelice a dočten díl Angelika a král 1. Musím říct, že tentokrát jsem si toho Filipa mnohem víc užila.

Můj první dojem z této literární postavy byl hodně negativní, jako postava mi přišel takový plochý, nijaký...

Při druhém čtení mi vadilo, jak za ním Angelika pořád lezla, a naprosto mne pobouřila jejich svatební noc - kdy opilý ohrožoval její děti, pak ji škrtil, zbičoval a znásilnil... a ona si ve finále řekla, že za to vlastně může sama, když ho tak pokořila a vydíráním přiměla k sňatku...

No a teď napotřetí musím Filipa ve vlastních očích rehabilitovat. Jak na mne vždy působil ploše (nechci říct "nemastně, neslaně", protože to přesně neodpovídá tomu, co chci vyjádřit), tak tentokrát nejednou ukázal, že má v sobě velkou hloubku, a ty momenty, kdy "bojuje" s Angelikou a kdy ho to uvádí v nějaký zmatek či neklid byly naprosto dokonalé.

V některých okamžicích jsem se musela skoro smát nahlas, třeba když unesl Charlese-Henriho a "jeho dům", Angelika si to s ním šla v doprovodu služebnictva vyřídit, Molines ji nakonec nějak uchlácholil, a pak na nepřipraveného markýze vyrukoval s tím, že synek musí být kojen i matkou, že matka by mohla dostat horečku omladnic apod., a Filip, který o podobných věcech vůbec nic nevěděl, se snažil potlačit nedůvěru a obavy, takže panu správci se hezky podařilo dosáhnout toho, že manželé začali žít pospolu.

Samozřejmě že dokonalé jsou i okamžiky, kdy se Angelika dozvídá, jak Filip zbledl, když se její kobylka objevila při honu na vlky bez jezdce, či kdy jí skládá poklony v pavilonu ve Versailles, kdy se ukáže, že na Lauzuna přece jenom žárlil nebo kdy se jí snaží namluvit, že Péguilina v souboji zabil a sonduje, jak Angelika bude reagovat...

„Komu by na vás nezáleželo,“ namítl zuřivě, „co všechno jste jen byla schopná vymyslet, abyste na sebe upozornila! Objevujete se před králem bez pozvání… necháte se přepadnout vlky…
porodíte děti… milujete je… a co já vím, co ještě? Vaše vynalézavost je bezbřehá! Bože můj, když jsem viděl, jak se ve Fontainebleau vrací váš kůň s prázdným sedlem…“

Erotické scény, kdy Angeličina čirá láska nakonec přemůžou i Filipovu nedůvěru a chlad, nakonec získávají díky popisům paní AG naprosto nádherný náboj, takže bych je zfleku zařadila do téhle diskuse: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=700

A stejně tak do téhle diskuse: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=281 bych dala hned několik momentů mezi oběma manžely: Když se Filip Angelice svěří, že jedinkrát v životě poznal jakési kouzlo zamilovanosti, když ji coby dívku hledal s jablkem v ruce... když Filip za Angelikou přijede, aby ji utěšil po Cantorově smrti, a přiveze jí náhrdelník... Jejich loučení - a pak samozřejmě scéna, kdy Angelika zjistí, že padl...

Odpovědi na položené otázky v podstatě zazněly všechny: myšlenku na sňatek se šlechticem Angelice vnukl Raymond. Proč by volba nemohla padnout zrovna na idol z dětství? Kdyby ve hře nebyl Filip, setkali bychom se s jiným manželem, kterého by si ovšem brala pragmaticky kvůli zajištění dětí a návratu na výsluní, a kde by nemohl být následný konflikt z toho, že se z dvojice stal díky králi trojúhelník. Takhle v tom byly na rozdíl od kalkulu a vypočítavosti city a romantika .

Směs mých pocitů z Filipa byla vždy podobná, jako je tu v jednom příspěvku líčila Clara, ale tentokrát jsem si do čtení asi projektovala nějaké své dětské naivní a nezkažené lásky a dokázala to Angeličino "lísání", neustálé doufání a i to vytržení z Filipovy krásy, pochopit. Kupa z nás se kolikrát ve vztahu k nějakým lidem, kteří pro nás byli subjektivně významní, vrací do období, kdy pro nás měli význam, přestože jsme sami od té doby "vyrostli", ušli kus cesty, uvědomujeme si svoji hodnotu a zásluhy v životě... A ve finále to bylo právě to, co Angelika na mnoha místech sama konstatovala, že se oba museli vrátit do období té nezkažené lásky z dětství, a zapomenout na to, co od té doby prožili (její zkušenost s muži a z ní plynoucí rafinovanost, Filipovy trpké zážitky a zklamání, která maskoval ještě větší tvrdostí). I kvůli tomu "zbožtění" dětského idolu Angelika tak umanutě toužila po sňatku právě s Filipem, v tu chvíli ji vnímám jako trucovitou holčičku, která prostě chce dosáhnout svého - a opět si kladu otázku, kdo z nás nebyl v podobné situaci, i když třeba nešlo o usilování o přízeň muže??

Snad každou ze čtenářek, která má Filipa ráda či ho vzala na milost, nakonec zasáhne scéna, kdy krásný markýz padne. Já si nyní kladu teoretickou otázku, co by bylo, kdyby nezemřel. To, že by Angelika nelavírovala, jestli se stát milenkou krále, ponechávám stranou, spíše mne zajímá, jak by to bylo s její případnou další láskou k Jofftreyovi. Protože bůh války Mars by se nechal ovládnout Venuší, jistě by se velmi milovali, možná nakonec i odešli ode dvora? A Angelika by rozhodně nikdy necítila potřebu myslet na svého prvního muže a první velkou lásku, protože po Filipově boku by našla lásku velikou a ryzí... Takže z tohohle hlediska je asi nakonec "dobře", že těm úponkům jejich vzájemné náklonnosti nebylo umožněno vyrůst...

Ovšem jak jsem si vždy říkala, že Filip sám šel na smrt dobrovolně, protože se nedokázal rozhodnout mezi zakořeněnou úctou vůči panovníkovi a mezi rodící se láskou k vlastní ženě, tentokrát si kladu otázku, jestli ho Ludvík nepopostrčil... ty narážky na vojenské přátelství, na to, jaký má doma klenot apod., při "poslední večeři", to, že pro Filipa poslal, když vojáci chytili nepřátelského špeha (jistě, byl to jeden z jeho nejlepších vojáku, ale král taky moc dobře věděl, že má zrovna ve stanu na návštěvě manželku), to, že se pak francouzský král zeptal, kdo by se dobrovolně ujal úkolu prozkoumat nebezpečný terén, když znal Filipovu odvahu a riskování... Nějak z toho Ludvíka XIV. tentokrát nemám moc dobrý pocit a vybavují se mi hebrejský král David a Batšeba...

Hodně mne mrzí, že Vojna v krajkách u nás v rámci Integrale nevyšla, protože věřím, že tam by toho o Filipovi bylo mnohem víc.

A dost se divím tomu, že žádná z fanynek tu neuvedla jeho charakteristiku tak, jak jej popsala Ninon. Protože ta je při čtení jednotlivých scén Filipova chování, ať už vůči Angelice či u dvora nebo vůči králi, naprosto výstižná:

„Co si myslíte o Filipovi du Plessis?“ Kurtizána si zamyšleně podepřela bradu a chvíli mlčela: „Myslím si, že když ho člověk dobře zná, zjistí, že je o hodně horší, než vypadá. Ale když ho pozná lépe, zjistí, že je o mnoho lepší, než vypadá.“
„Nerozumím vám, Ninon.“
„Chci říct, že nemá žádnou z vlastností, které slibuje jeho krása, hlavně vůbec netouží po tom, být milován. Když jde ale člověk hlouběji, vzbudí v něm úctu, protože je ztělesněním už téměř vymřelého druhu: šlechtic par excellence. Otázky etikety ho přivádějí do transu. Má hrozný strach, že bude mít flíček na punčoše. Ale smrti se nebojí. A bude umírat osamělý jako vlk a nikoho nepožádá o pomoc. Patří pouze králi a sám sobě.“

Citovat:

Já si nyní kladu teoretickou otázku, co by bylo, kdyby nezemřel. To, že by Angelika nelavírovala, jestli se stát milenkou krále, ponechávám stranou, spíše mne zajímá, jak by to bylo s její případnou další láskou k Jofftreyovi. Protože bůh války Mars by se nechal ovládnout Venuší, jistě by se velmi milovali, možná nakonec i odešli ode dvora? A Angelika by rozhodně nikdy necítila potřebu myslet na svého prvního muže a první velkou lásku, protože po Filipově boku by našla lásku velikou a ryzí... Takže z tohohle hlediska je asi nakonec "dobře", že těm úponkům jejich vzájemné náklonnosti nebylo umožněno vyrůst...

No já nevím... Nejsem jistá, zda by Filip vůbec byl schopen uvažovat o opuštění dvora, zvlášť když uvážíme, že se král postaral, aby mimo Versailles, nebo kdekoli jinde, kde se on a jeho dvůr pohyboval, znamenalo naprosté zapuzení a nemilost. Po finanční stránce by to možná díky Angeličiným obchodním zájmům problém nebyl... a kdyby Filip nemusel financovat svůj život u dvora a u armády a nechal Molinese nechat dělat jeho práci se vším jeho talentem, brzo by Plessis nebylo ani zadlužené a ani žádné jiné jeho panství. Koneckonců sama Angelika v některém díle zmiňovala, že v době, kdy utekla do Středomoří s úmyslem najít Joffreye, na tom nebyla finančně sama moc dobře. A to i přesto, že narozdíl od Filipa měla vlastní příjem a skutečně spolupracovala s Molinesem. A stejně ji život dvořanky stál víc, než stíhala vydělat. Člověk si pak klade otázku, jak to zatraceně zvládali ostatní šlechtici... (nebo spíš nezvládali)
Pak si tak nějak Angeliku a Filipa nedokážu představit žít šťastně na venkově v Plessisu. A to z důvodů, kvůli kterým si myslím, že by stejně nikdy nezapomněla na Joffreye.

Víš, Penelopo, já totiž nevěřím, že Filip by se kdy stal Angeličinou životní láskou. Rozhodně nebyl ani tou první. I tady to postavení patří Joffreyovi de Peyrac. Já Filipovo místo v Angeličině životě, co se týče citů vnímám jako první poblouznění. Bylo to poprvé, kdy jako dospívající dívenka, poprvé pocítila něco jako romantické city, vůči nějakému muži (tehdy ještě chlapci, šestnátiletému Filipovi).
I kdyby nějakým způsobem spolu Angelika a Filip skončili, a vzali se, když bylo Angelice sedmnáct a Filipovi dvacet. Myslím, že by je nakonec stejně čekalo typické šlechtické manželství. Že by je život jaký tehdy šlechtici u dvora vedli udolal. Vždyť i sama Angelika s Joffreyem pochybovali, že by společnost jejich lásku nepošlapala a nezničila. A prostě nedokážu vnímat to, co bylo mezi Angelikou a Filipem jako něco, co by mohlo vykvést v lásku, která by to všechno dokázala přestát. A už vůbec ne, když by šlo o jejich vztah po všem, co ti dva prožili a našli k sobě cestu. I kdyby jim král nestál v cestě...

Citovat:

Ovšem jak jsem si vždy říkala, že Filip sám šel na smrt dobrovolně, protože se nedokázal rozhodnout mezi zakořeněnou úctou vůči panovníkovi a mezi rodící se láskou k vlastní ženě, tentokrát si kladu otázku, jestli ho Ludvík nepopostrčil... ty narážky na vojenské přátelství, na to, jaký má doma klenot apod., při "poslední večeři", to, že pro Filipa poslal, když vojáci chytili nepřátelského špeha (jistě, byl to jeden z jeho nejlepších vojáku, ale král taky moc dobře věděl, že má zrovna ve stanu na návštěvě manželku), to, že se pak francouzský král zeptal, kdo by se dobrovolně ujal úkolu prozkoumat nebezpečný terén, když znal Filipovu odvahu a riskování... Nějak z toho Ludvíka XIV. tentokrát nemám moc dobrý pocit a vybavují se mi hebrejský král David a Batšeba...

No, a tady se dostáváme k tomu, proč krále nemám tak v oblibě. Já totiž opravdu VĚŘÍM, že dohnal Filipa k sebevraždě. I kdybychom se pokoušeli Ludvíka omlouvat tím, že netušil, jak moc mu byl Filip oddaný, že by se rozhodl svou situaci vyřešit tak drasticky. Jak přesně čekal, že se Filip zachová?! Právě to, jak vyprávěl Angelice ten večer před Filipovou smrtí o tom, jak se mladý Filip vrhl pro králův klobouk do bitevního pole, nehledíc na vlastní život, je mrazivým zrcadlovým popisem toho, co se stalo druhý den. Pokud svého "přítele" král nechtěl dohnat, právě k tomu, k čemu ho dohnal, co přesně bylo jeho cílem? Také si nejsem jistá, zda se dá Filipova oddanost králi nazvat pouze oddaností, a ne dokonce jistým druhem lásky...

Taky mě při psaní tohohle napadlo, že vlastně neznáme Filipovu sexuální orientaci. U Joffreye víme, že byl heterosexuál, tam je to zcela jasně v příběhu řečeno. Ale u Filipa vyvstávají otázky... pohrdal ženami, kvůli tomu, že ho jako dospívajícího chlapce, zneužila nějaké šlechtična (možná jich i bylo víc) a pohyboval se ve společnosti králova bratra o kterém se ví, že byl gay. Nebo přinejmenším bisexuální, ať už proto, že takový byl, nebo proto, že vlastně neměl na výběr, a musel se oženit a zplodit dědice. Samozřejmě to ve Filipově případě může být jako s Lauzunem, ten se koneckonců taky pohyboval se suitou králova bratra a v historii není zmínka o tom, že by byl bisexuální. Ale v případě Filipa... kdo ví, třeba si párkrát v životě zaexperimentoval... zvlášť, když víme jak ženy, aristokratky vnímal...

Philippe je pro mě pořád taková sporná postava. Tak nějak k němu nenacházím cestu. Jeho povahu dost ovlivnilo zneužívání v dětství. Setkání s Angelikou v jejím dívčím věku bylo asi to první normální, co zažil. Pak se jejich cesty rozešly. On se stal tak trochu Angeličinou obětí, aby mohla znovu žít jako šlechtična. On hrdý voják byl poražen ženou. To jí prostě nemohl odpustit.Výsledek byla svatební noc. Dítě jim podle mě pomohlo najít cestu k sobě. Samozřejmě to nebylo to jediné.

Tahle Clařina úvaha mě zaujala:

Taky mě při psaní tohohle napadlo, že vlastně neznáme Filipovu sexuální orientaci. U Joffreye víme, že byl heterosexuál, tam je to zcela jasně v příběhu řečeno. Ale u Filipa vyvstávají otázky... pohrdal ženami, kvůli tomu, že ho jako dospívajícího chlapce, zneužila nějaké šlechtična (možná jich i bylo víc) a pohyboval se ve společnosti králova bratra o kterém se ví, že byl gay. Nebo přinejmenším bisexuální, ať už proto, že takový byl, nebo proto, že vlastně neměl na výběr, a musel se oženit a zplodit dědice. Samozřejmě to ve Filipově případě může být jako s Lauzunem, ten se koneckonců taky pohyboval se suitou králova bratra a v historii není zmínka o tom, že by byl bisexuální. Ale v případě Filipa... kdo ví, třeba si párkrát v životě zaexperimentoval... zvlášť, když víme jak ženy, aristokratky vnímal...


Vzpomněla jsem si, jak Ninon říkala, že se ho pokusila svést, ale že větší štěstí by měla z sněhuláku na dvoře. Asi to necituji přesně, ale možná to trochu vypovídá i o jeho orientaci.

Jéé, to jsem ráda, že se podařilo rozhýbat diskusi! A moc, Claro, děkuji za zapojení, v poslední době mám pocit, že tu na fóru konverzuji sama se sebou, občas s Terezou, Moirrou či Mimi .

Líbí se mi, jak literární vývoj Filipa vystihla Dasha v e-mailu, co jsme si psaly: Drsný pan maršál nejdřív začne mít smysl pro humor, potom si začne vylívat srdíčko (co by za to dala Carrie u Pana Božského a nakonec ho všechny čtenářky litují!

Clara píše:

No já nevím... Nejsem jistá, zda by Filip vůbec byl schopen uvažovat o opuštění dvora, zvlášť když uvážíme, že se král postaral, aby mimo Versailles, nebo kdekoli jinde, kde se on a jeho dvůr pohyboval, znamenalo naprosté zapuzení a nemilost. Po finanční stránce by to možná díky Angeličiným obchodním zájmům problém nebyl... a kdyby Filip nemusel financovat svůj život u dvora a u armády a nechal Molinese nechat dělat jeho práci se vším jeho talentem, brzo by Plessis nebylo ani zadlužené a ani žádné jiné jeho panství.

Vezmu to od konce - sám Molines toho s majetkem Plessisů moc nenadělal, když jsem to teď znovu četla, vyloženě tam Angelice při vyjednávání otázek svatební smlouvy říká, že Filip je na tom finančně hodně zle, má sice tři paláce (v Paříži v ulici fabourg Saint-Antoine, v Poitou + jakýsi palác po matce, už nevím kde), ale zatížené hypotékou. Nemluvě o tom, že aby mohl vytapetovat komnaty pro Angeliku, přiznává Filip později, že musel prodat koně. Molines hovoří o tom, že má i jiné klienty a majetek Plessisů "spravuje" z nostalgie...

Ale máš asi pravdu v tom, že Filip by se přes veškerý rodící se cit k Angelice od dvora asi nevzdálil. Pominu-li nelibost panovníka, tak u dvora měl velmi pevnou pozici, a když nad jeho dosavadním životem přemýšlím, nic jiného než život zde nepoznal. Pokud by s Angelikou jel na Plessis, tak jen na krátká období a vždy s povolenkou od krále + s tím, že na jeho zavolání by se ihned vrátil zpět... Možná by Angelika na venkov odjela sama a nějakou dobu si užívala klidu, ale je otázka, jak by se v takovém případě jejich vztah vyvíjel. A ve hře jsou i další faktory: její úřady u dvora, úřady zastávané jejími syny, … (a to úplně stranou nechávám Ludvíkovo nadbíhání a snahu mít Angeliku při sobě).

Clara píše:

No, a tady se dostáváme k tomu, proč krále nemám tak v oblibě. (…) Také si nejsem jistá, zda se dá Filipova oddanost králi nazvat pouze oddaností, a ne dokonce jistým druhem lásky...

Jsem ráda, že jsem tam ty náznaky neviděla jen já. V mých očích to Ludvíka dost zakalilo. A to nemluvím o tom, že vlastně už měl za milenku Montespanovou, ale přesto to zkoušel na Angeliku, to mi taky úplně fair ani dospělé nepřipadá . Ve vztahu Angeliky a krále se mi líbí to, že ona v něm neviděla primárně panovníka, ale hlavně muže, se všemi jeho rozmary a nedostatky - a nerozpakovala se mu to v mnoha situacích dát najevo. (což byl určitě jeden z důvodů, proč ho tak brala...) Přestože již v době manželství s Filipem jsou tam náznaky, že jí taky dovedl pomotat hlavu (ve Versailles v altánku či polibek v hostinci večer před posledním setkáním s Filipem).

Co se vztahu Filipa a krále týče, asi bych to nenazývala láskou. Podle mne to přesně vystihuje ten citát od Ninon - "šlechtic par excellence". Prostě ta úcta vůči panovníkovi byla v něm tak zakořeněná, k tomu je pojily osobní pouta a zážitky, že jeho úcta k Ludvíkově osobnosti a ke králi Francie coby vyvoleném "z boží vůle na zemi" byla na prvním místě...

Clara píše:

Pak si tak nějak Angeliku a Filipa nedokážu představit žít šťastně na venkově v Plessisu. A to z důvodů, kvůli kterým si myslím, že by stejně nikdy nezapomněla na Joffreye.

Jak jsem při čtení Tvého příspěvku nad tím přemýšlela, kloním se k Tvému názoru . Láska by to sice asi byla velká, ale po nějaké době by zřejmě vyčerpala svoji kapacitu. Filip byl v prvé řadě voják a hlavně dvořan, je otázka, nakolik by dokázal odsunout stranou své povinnosti u dvora, u vojska "jen" kvůli ženě, byť by ji hodně miloval (viz výše) + ať se nakonec Filip jako postava ukázal docela sympaticky a příjemně, kvalit Joffreye prostě dosahovat nemůže. V tomhle mi vytanul na mysli citát Osmana Ferradžiho, kdy Angeliku nabádá, že si jsou s Rescatorem souzeni, že jiný muž vedle ni nemůže existovat - zkrátka oba byly velmi silné osobnosti, které mohly fungovat jen spolu.

Clara píše:

Víš, Penelopo, já totiž nevěřím, že Filip by se kdy stal Angeličinou životní láskou. Rozhodně nebyl ani tou první. I tady to postavení patří Joffreyovi de Peyrac.

viz výše . Asi by to nakonec s Angelikou a Filipem dopadlo jako v té fikci od Precious, kterou jsem si včera v rychlosti přelétla. Kdy Angelika nejprve našla štěstí, i Filip byl spokojený, ale ve finále to vlastně nebylo tak úplně ono...

Ale musím říct, že by mne i přesto hodně zajímal Filipův vývoj, kdyby spolu zůstali, právě to lavírování a balancování mezi životem, na který byl doposud zvyklý, a všemi novnostmi, kterými mu ho nabourala Angelika...

mimi píše:

Tahle Clařina úvaha mě zaujala:

Taky mě při psaní tohohle napadlo, že vlastně neznáme Filipovu sexuální orientaci. U Joffreye víme, že byl heterosexuál, tam je to zcela jasně v příběhu řečeno. Ale u Filipa vyvstávají otázky... pohrdal ženami, kvůli tomu, že ho jako dospívajícího chlapce, zneužila nějaké šlechtična (možná jich i bylo víc) a pohyboval se ve společnosti králova bratra o kterém se ví, že byl gay. Nebo přinejmenším bisexuální, ať už proto, že takový byl, nebo proto, že vlastně neměl na výběr, a musel se oženit a zplodit dědice. Samozřejmě to ve Filipově případě může být jako s Lauzunem, ten se koneckonců taky pohyboval se suitou králova bratra a v historii není zmínka o tom, že by byl bisexuální. Ale v případě Filipa... kdo ví, třeba si párkrát v životě zaexperimentoval... zvlášť, když víme jak ženy, aristokratky vnímal...

Vzpomněla jsem si, jak Ninon říkala, že se ho pokusila svést, ale že větší štěstí by měla z sněhuláku na dvoře. Asi to necituji přesně, ale možná to trochu vypovídá i o jeho orientaci.

Tady se ho za sebe musím zastat. To, že si ho jako prvního do postele vzal mužský, z něj ještě gaye nedělá. Myslím, že tehdy bylo běžné, že i heterosexuální muži se oddávali homosexuálním hrátkám, ať už proto, že byli v nižším postavení jako pážata, anebo protože jim z toho kynul nějaký prospěch. Vezměme si takového rytíře de Lorraine. Co vím, tak měl taky milenky-ženy, a jeho nenávist k manželkám králova bratra vidím hlavně v obavách, aby nepřišel o své výsadní postavení (anebo jsem moc ovlivněná historickou beletrií). V tomhle kontextu by mne beztak zajímalo, k z těch dvou ve vztahu "nosil kalhoty" .

Třeba násilnosti u Rudé masky jsou u Filipa zpětně vysvětlovány opilostí a tím, že se prostě nechal unést mocí a krví - jak zmiňuje Molines, ve válce se choval surově a jen z plezíru vojáci nabodávali na kopí malé děti, čistě v opojení z páchaných násilností... Tohle si teda osobně moc představit neumím, a ani nechci, ale věřím, že v nějaké válečné vřavě a duševním "vytržení" člověk může páchat věci, které by normálně neudělal, což je případ všech válek (kdo četl Remarqua či nějaké holocaustové záležitosti, tak ví).

Filipův negativný a chladný vztah k ženám je v knihách hodně vysvětlován - jednak si ho jako "nevinného" (už tehdy měl za sebou zkušenost s chlapem) braly do postele samé zkušené, protřelé a zkažené ženské, které si jím jen zpestřovaly chuť a vůbec jim nešlo o to ho "zaučit", naučit lásce a brát na něj ohledy. Pak v dospělosti mu nadbíhaly povrchně kvůli jeho kráse + měly očekávání, že někdo, kdo vypadá jako Adonis, bude i božsky milovat (což přímo Angelice říká), ale protože on to neuměl a znal jediný způsob, kdy může mít nad ženou navrch, a to znásilnění, dával jim ta jejich očekávání a koketérii sežrat a ani neměl potřebu se snažit, být trpělivý a usilovat o nějakou jejich rozkoš. To vše poznal až s Angelikou. A určitě vliv hrálo i to, že většina těch dam byla vdaných, což si on dobře uvědomoval, znal jejich protějšky, bojoval po jejich boku... a takových koket si nemohl vážit. I u souboje s Lauzunem se nechal zranit proto, aby "ten nesmyslný spor" ukončil a nezahodil vojenské přátelství (ale pak neopomněl na Angeliku zahrát divadélko, což svědčí o tom, že už v té chvíli to za úplný nesmysl nepovažoval ).

Ninon sama zmiňuje, že ji odmítl s tím, že ho nepřitahuje a bere ji za přítelkyni - a v tom já osobně vidím obrovský náznak jeho úcty k ní jakožto ženě. Protože věděl, že kdyby s ní šel do postele, tak by jí taky ublížil, nebo se třeba i vnitřně bál, že by ji zklamal (jako se po prvním hezkém aktu vyhýbal Angelice, protože si nebyl jist, zda to zvládne zopakovat), a protože ji hodně choval v úctě, raději ji takhle "necitelně" odbyl.

Filipova sexualita byla hodně ovlivněná těmi jeho ranými i pozdějšími zážitky, ale řekla bych, že gay nebyl - už jen proto, že Angelika ho přitahovala a vzrušovala, i v době, kdy ji nenáviděl. A nenáviděl ji právě o to víc, protože v ní spatřoval ztělesnění všech těch zkažených nemorálních ženských, s nimiž měl doposud tu čest, a protože se neuměl s těmi novými vjemy popasovat... Filip mi v tomhle kontextu přijde tak trochu jako vyděšený kluk - a já se mu ani nedivím. Musím říct, že když jsem v životě poprvé poznala, jaké to je spát s někým, s kým i duševně souzním, a samotnému fyzickému aktu to dodalo mnohem hlubší smysl a hodnotu, dokázala jsem si teprve s hrůzou představit, jak hrozné musí být znásilnění, kdy si někdo vezme vaše tělo bez ohledu na duši... A on nezažil nic jiného...

Ale abych nekončila v tak vážném tónu. Osobně mne velmi pobavily pasáže, kdy Angelika Filipovu případnou sexuální orientaci řešila s... Desgrezem! Ten večer od ní vůbec chudák dostal docela dardy - nejprve se mu svěřila, že si chce Filipa vzít za muže (což jí hezky nemilosrdně předhodil, jestli je to tentýž bratránek, co si s ní tuhle pohrál u Rudé masky), básnila o jeho přednostech, aby pak za ním vyběhla do noci a chtěla se líbat... a do toho mu kladla otázka na případnou Filipovu homosexualitu . Ani bych se nedivila, kdyby po tomhle Desgrez zamířil do nějaké hospody a pořádně se tam opil .

A když si to teď znovu čtu, hezky tam vlastně předvídá i to, že jejich vztah by nakonec ztroskotal (byť se podle mého Desgrez mýlil v tom, že Filip nemá ducha):

Ukázala na Filipa:
„Vidíte toho šlechtice v bledě modrém scénovém obleku? Toho si budu brát.“
Desgrez se zatvářil udiveně: „Ale? Není to ten bratránek, který si s vámi jistého večera zahrával v hospodě U rudé masky?“
„Osobně,“ přiznala Angelika a provokativně vystrčila bradu. „Co vy na to?“
„Na co? Na svatbu nebo na bratránka?“
„Na obojí.“
„Manželství je delikátní záležitost a já přenechám starost o ně vašemu zpovědníkovi, dítě,“ řekl Desgrez zdrženlivě. „Pokud jde o bratránka, musím s politováním poznamenat, že to vůbec není váš typ.“
„Jak to? Vždyť je přece krásný!“
„No právě. Krása je přesně to, co vás u muže okouzluje nejmíň. Vy nemilujete muže pro vlastnosti, které je sbližují se ženami, ale pro ty, které je odlišují: pro inteligenci, názor na svět, možná ne vždy úplně správný, ale zdánlivě nový, a také pro tajemství jejich mužnosti. Ano, madame, už jste jednou taková. Nemusíte se na mé pod tou maskou dívat tak vyděšeně. A dodal bych, že čím víc se muž liší od okolního stáda, tím víc ho uznáváte. Proto milujete výtržníky, vyděděnce, vzbouřence. A proto taky vaše lásky nekončí vždycky dobře. Ale pokud vás muž dokáže rozptýlit, rozesmát, jste ochotná jít za ním až na konec světa. A když je k tomu ještě navíc dost mužný, má dost zkušeností a dokáže uspokojit požadavky vašeho malého rafinovaného tělíčka, pak
mu odpustíte všechno. Ostatně tenhle není hloupý, ale nemá ducha. Pokud vás miluje, strašně riskujete, že se vedle něj budete k smrti nudit.“
„Nemiluje.“
„Tím líp. Pak se vždycky můžete bavit tím, že se budete pokoušet se mu zalíbit. Pokud však jde o fyzickou lásku, pak bych se klidně vsadil, že je něžný asi jako vesnický oráč. Nedoslechl jsem se snad, že je z bandy králova bratra?“
„Nemám ráda, když se o Filipovi takhle mluví,“ zamračila se Angelika. „Oh, Desgrezi, strašně se za tu otázku stydím. Ale nezabrání tyhle praktiky muži mít… mít například děti?“
„To záleží na tom, o jaký druh muže jde, mé krásné neviňátko,“ usmál se Desgrez. „Jak je ten chlapec stavěný, myslím, zda má všechno, co je potřeba na to, aby udělal ženu šťastnou a obdařil ji celým hejnem dětí. Jenže jemu chybí srdce. Ani po smrti nemůže mít srdce v hrudi chladnější než dnes. Oh, vidím, že chcete ochutnat krásu. No prosím, chutnejte, lámejte si na tom vaše krásné zoubky a hlavně ničeho nelitujte. Já odcházím.“
Vstal a políbil jí ruku.

Penelopo, já jsem nikdy Filipa nepovažovala za gaye. Viděla jsem v něm muže, který si prošel těmi nepříjemnými zkušenostmi v dospívání. Pokud si to někdy dopřál v dospělosti, tak to možná bylo vlivem dvora. V té době to bylo v módě mezi šlechtici u dvora a možná nejen tam. Válka se na něm prostě podepsala a v probudila v něm i určitou zálibu v krutosti a necitelnosti. Ale Clařina úvaha mě zaujala. Předtím jsem o něm takto nepřemýšlela.

Filip jako Angeličina osudová láska? Podle mě ne. Mě to její uhánění Filipa připadalo jako snaha vrátit se zpět do doby bezstarostného mládí. Prostě navázat na něco, co je neodvratně pryč. Oživit to a vzkřísit.

Desgrez, který ji nikdy nešetřil a nemazal med kolem úst, jí podal vyčepávající odpověď.

Já si taky nemyslím, že byl Filip gay. Jen mě prostě napadlo, jak jsem už napsala, že si možná v dospělosti zaexperimentoval. Nic víc.

Jak jsem napsala, že Filip "miloval" krále, tak jsem nemyslela lásku v romantickém smyslu slova, ale že jeho oddanost vůči Ludvíkovi byla tak hluboká, že by se dala nazvat určitým druhem lásky. Je to v mých očích jediné vysvětlení toho, že by se odhodlal k tak fatálnímu činu, jako spáchat sebevraždu tím, že se nechá zabít dělovou koulí, aby si jednoho dne nemusel volit mezi svou oddaností ke králi a rodící se lásce ke svojí manželce. Dalo by se možná říct, že se bál, že by byl v pokušení přiklonit se k tomu si vybrat Angeliku a ne krále, co ho dohnalo k tomu, co nakonec udělal. Vždycky mě zamrazí, když si vzpomenu, jak jeho poslední slova k Angelice, byla sloka té písničky o králi Jindřichovi IV. a jeho milenkách, kterou měl tak rád Cantor.

A že Molines nic moc se zadlužeností majetků de Plessisů nedělal? Podle mě ani nemohl. Mějme na paměti, že když se Angelika po Filipově smrti začala aktivně o majetek a dědictví svého syna zajímat, společnými silami nakonec přinejmenším samotný Plessis zbavili všech jeho dluhů a určitě přinejmenším dost zatočili s dluhy na zbývajícím majetku rodiny. Takže evidentně něco dělat šlo, ale bylo potřeba se o to zajímat a být ochoten se zašpinit něčím tak přízemním, jako je obchodování. Koneckonců vždyť i sám Filip na začátku jejich manželství Angeliku urážel, protože se tak snížila a obchodovala. Ono to koneckonců tak vnímali i ostatní aristokraté. Co je v jejich očích odlišovalo a vyvyšovalo nad ostatní byl fakt, že nemuseli pracovat. Přece i tenhle fakt byl důvod proč nad Joffreyem kroutili hlavou. Sice mu jeho bohatství záviděli, ale zároveň jim přišlo vulgární, že k němu přišel skrze něco tak ponižujícího jako je obchod. Filip nejspíš stejně jako jeho rodiče očekávali, že peníze mít budou a Molines se o to postaral, a tak se víc nezajímali. Myslím, že by Plessisové zbankrotovali už mnoho let předtím, kdyby nebylo Molinese a jeho "nostalgie". Navíc jak jsem zmínila v předchozím příspěvku, být dvořanem bylo evidentně nesmírně nákladné. Nejspíš ne tolik nákladné za Ludvíka XIII. jako za vlády jeho syna. Ale i tak to musel být majlant. A v jejich očích investování prostě nepřipadalo v úvahu.

Něco málo o Filipově původní nevěstě:

Když semlela páté přes deváté o mnoha dalších záležitostech a když prohlásila s pohledem na déšť, bušící do okna: „padá třetí živel“, Philonida, celá potěšená, že ví nějakou novinku, se rozhodla promluvit jako normální smrtelníci: „Víte, že madame de Lamoignon bude vdávat dceru?“
„Ať jí žehná Bůh. Maličká není hezká, ale má dost peněz, aby dokázala uhnat skvělou partii.“
„Jako vždycky to vidíte naprosto přesně, drahoušku. Jen a jen věno té malé ošklivky mohlo zlákat tak krásného šlechtice, jako je Filip du Plessis.“
„Filip?“
„Vy jste o tom neslyšela?“ zeptala se Philonida, jejíž jiskrné oči se jen jen mihotaly.
Angelika se vzpamatovala. Pokrčila rameny.
„Možná ano… Nepřikládala jsem tomu žádný význam. Filip du Plessis se nemůže tak snížit, aby se oženil s dcerou předsedy soudu, jistě vysoko postaveného, ale přece jen nízkého původu.“
Stará panna se ušklíbla.
„Sedláci u nás v kraji vždycky říkali: Peníze se sbírají jen na zemi, a aby se daly sebrat, musí se člověk ohnout. Každý ví, že ten mladý du Plessis je neustále bez peněz. Hraje ve Versailles důležitou roli a na své poslední tažení utratil celé jmění: spřežení deseti mul vezlo zlaté nádobí a bůhvíco ještě. Stan měl tak pestře vyšívaný, že si ho Španělé vzali na mušku… Ostatně uznávám, že ten rozkošný necita je velice krásný…“

Jak nastupovala do Filipova kočáru, všimla si Angelika přehozu se stříbrnými třásněmi, které sahaly až na zem. Kde získal peníze na tuhle novou eleganci? Domnívala se, že je po těch karnevalových výstřelcích dost zadlužený. Že už by to byl výsledek velkorysosti předsedy de Lamoignona k budoucímu zeti?

Ještě se víc setmělo, neboť stromy tu byly košatější. Kočí se po sluhovi nechal ptát, jestli má obrátit nebo pokračovat Bouloňským lesíkem.
„Jeďte dál,“ nařídila Angelika, aniž čekala na Filipův souhlas.
A když už bylo ticho přerušeno, živě navázala:
„Víte, jaká hloupost se o vás povídá, Filipe? Že si prý budete brát Lamoignonovu dceru.“
Sklonil světlou hlavu.
„Ta hloupost je pravda, drahoušku.“
„Ale…“
Angelika se nadechla a pak bez okolků ťala do živého.
„Ale to není možné?! Vy, největší elegán Paříže, mi přece nebudete tvrdit, že se vám ta vychrtlá chudinka může líbit.“
„Nemám o jejích půvabech ani zdání.“
„Proboha, a co vás k ní tedy tak přitahuje?“
„Její věno.“
Slečna de Parajonc nelhala. Angelika zadržela úlevný výdech. Pokud je to otázka peněz, všechno se dá zařídit. Ale snažila se tvářit ublíženě.
„Ach, Filipe, nevěděla jsem, že jste takový materialista.“
„Materialista?“ opakoval a zvedl nechápavě obočí.
„Chci říct: tak závislý na pozemských statcích.“
„A na čem chcete, abych byl závislý? Otec mě nevychoval pro kněžskou dráhu.“
„I když člověk není duchovní, může vidět v manželství něco jiného než záležitost peněz.“
„Co jiného?“
„No přece… lásku.“
„Oh, jestli vás znepokojuje tohle, drahoušku, můžu vás ujistit, že mám upřímně v úmyslu udělat té chudince celé hejno dětí.“
„Ne,“ vykřikla zuřivě Angelika.
„Aby za své peníze něco měla.“
„Ne,“ opakovala Angelika a zadupala.
Filip se k ní s naprosto nechápavým pohledem otočil.

Kdo se díval do sekce POSTAVY zde na webu, ten ví, že pan Guillaume de Lamoignon, markýz de Basville, hrabě de Launay-Courson, první předseda pařížského parlamentu (v letech 1658-1677) a člen spolku svátosti oltářní (Compagnie du Saint-Sacrement), byl reálně existující osobou.

I s manželkou byl přítomen při slavné karetní partii Angeliky s princem de Condé, při níž vyhrála palác de Beautreillis.

Pan de Lamoignon měl celkem 4 děti, z toho 2 dcery. Starší Anne Madeleine a mladší Marii. Na Filipovu nevěstu tipuji tu mladší. A jak je patrné z rodokmenu rodiny, nakonec měla sice ne hejno malých Plessis-Belierů, ale 4 děti se jí zadařily .

https://gw.geneanet.org/pierfit?lang=en ... ignon&oc=2

Tady mi to těch dětí ukazuje podstatně víc:
https://gw.geneanet.org/horaciogabriel? ... =0&p=marie
https://www.geni.com/people/Marie-de-La ... 4139118869 (zde i obrázek rodinného erbu)

Portrét Filipova potencionálního tchána zde:
http://www.cosmovisions.com/Lamoignon.htm
https://www.geni.com/people/Guillaume-d ... 4139307741
https://fr.wikipedia.org/wiki/Guillaume ... _Lamoignon (tady potrét i paní tchyně - pasáž, kdy v knize vyjekne v okamžiku, kdy Angelika žádá Condého palác, tím získává nový rozměr!)


Pan de Lamoignon


Paní de Lamoignon

„Pro tento případ je předepsána následující formulka: Přijímám hru. Pokud vyhraji, žádám…“
Angelika poslušně sklonila hlavu a stále s úsměvem opakovala: „Přijímám hru, Vaše Milosti. Pokud vyhraji, žádám váš palác Beautreillis.“
Paní Lamoignonová vykřikla tak, že jí manžel okamžitě zuřivě položil dlaň na ústa, aby mlčela.
Všechny oči se obrátily k princi, který zlostně hleděl před sebe. Ale byl to poctivý a čestný hráč.
Také se usmál a zvedl pyšné čelo.
„Přijímám hru, madame. Pokud vyhraji, stanete se mou milenkou.“

Stručně o členech rodiny (v angličtině):
https://www.catholicity.com/encyclopedi ... ly_of.html

Tohle by měl být Mariin syn:
https://www.alamy.com/stock-photo-frano ... 67862.html
https://gw.geneanet.org/pierfit?lang=en ... cois+marie
https://www.geni.com/people/Fran%C3%A7o ... 4139472060



A tady manžel:
https://www.geni.com/people/Victor-Maur ... 4139170692
https://fr.wikipedia.org/wiki/Victor-Maurice_de_Broglie (mimochodem: působil jako vojenský velitel v Languedocu!)



Její portrét se mi najít nepodařilo, ale třeba ze syna po odečtení otcových rysů někdo s velkou mírou fantazie vyčte i matčinu podobu?

O rodině Lamoignonů: https://fr.wikipedia.org/wiki/Famille_de_Lamoignon
Rodinné příslušníky hodně portrétoval malíř Jean Valade: http://www.pastellists.com/Articles/Valade.pdf
A obecně se nechali portrétovat moc rádi: https://milhars.files.wordpress.com/201 ... oignon.pdf

Nevybavuji si, jestli to v knize později je uvedeno, ale zhojily nějak peníze paní Morensové křivdu spáchanou na nešťastné Lamoignonové? Řekla bych, že dívenka byla do Filipa pro jeho půvab zamilovaná, takže jí to muselo hodně ranit, když k oddavkám nakonec nedošlo .

Clara píše:

Přece i tenhle fakt byl důvod proč nad Joffreyem kroutili hlavou. Sice mu jeho bohatství záviděli, ale zároveň jim přišlo vulgární, že k němu přišel skrze něco tak ponižujícího jako je obchod. Filip nejspíš stejně jako jeho rodiče očekávali, že peníze mít budou a Molines se o to postaral, a tak se víc nezajímali. Myslím, že by Plessisové zbankrotovali už mnoho let předtím, kdyby nebylo Molinese a jeho "nostalgie". Navíc jak jsem zmínila v předchozím příspěvku, být dvořanem bylo evidentně nesmírně nákladné. Nejspíš ne tolik nákladné za Ludvíka XIII. jako za vlády jeho syna. Ale i tak to musel být majlant. A v jejich očích investování prostě nepřipadalo v úvahu.

Claro, to je velmi zajímavý postřeh, který mě ovšem přivádí k zamyšlení, kde tedy vlastně tedy brala šlechta peníze? Pronájem pozemků to nebyl, pozemky jim jako feudálům patřily nebo je měli v pronájmu od krále. V knize je řeč o nějakých "důchodech" či rentách, ví někdo, co je to vlastně za peníze a kdo je vyplácel? Renta, to mi zní jako úroky z nějakých jistin v bance.
Jediný mně jasný zdroj příjmů, o kterém se také v kánonu píše, se mi jeví prodej pozemků, ale to není zrovna výhodná dlouhodobá strategie
A jak píše Clara, pokud žili nákladným životem u dvora, dostávali zřejmě "plat" za různé, často symbolické tituly a hodnosti, ale co ti ostatní, co třeba u dvora ani nežili?

Hi, I’m very glad to have found this site where at last I read opinions about the character of Philippe du Plessis-Bellière which are not superficial or clearly misleading. I particularly share the analysis of Penelope and Loupas.
In my opinion, the first 3 volumes are definitely the most beautiful part of the saga. More precisely, "The road to Versailles" and "Angelique and the king” (until Philippe’s death) constitute a kind of novel in the novel and reach truly remarkable heights. In this part of the saga, which is full of unforgettable scenes, there is the extraordinary love story between Angelique and Philippe, a fascinating and contradictory character, who makes readers fall in love (without taking anything away from the fans of Geoffrey de Peyrac).
The most handsome gentleman in the court, magnificent and violent, immediately falls in love with Angelica but will resist against this feeling until Angelique's love manages to change him and reveal his deeper, tender and romantically passionate temperament. The scene where he consoles his wife for the death of her son Cantor is one of the most touching in literature. Philippe would not have liked to love Angelica because he didn't want to suffer, he knows perfectly well that "the king is the master" and he doesn't want to disobey or share. It is a tragic dilemma, which he will resolve with self-sacrifice.
I would like to go deeper with you because I remarked that this is one of the most misunderstood characters.

Dear Lisa, welcome to this site! I am curious how You found it and where are You from? I agree with you that Philippe is a beautiful tragic character . If the main character wasn't Joffrey, how Philippe's relationship with Angélique would evolve? ...

Milá Liso, vítej na těchto stránkách? Jsem zvědavá, jak jsi je našla a odkud jsi? Souhlasím s Tebou, že Filip je krásně tragická postava. Kdyby hlavní mužskou postavou nebyl Joffrey, jak by asi jeho vztah s Angelikou pokračoval?

Hi Jeanne and Penelopa and hello everyone!
I found this site after having searched the internet for a long time for sites related to the Angélique saga. I am Italian and I found sites in the languages I know, Italian, French and English, but they were all very disappointing. In the end, typing the name of Philippe du Plessis- Bellière I saw a comment in an unknown language, which I translated with google translator. It was your site. I read a few comments and I immediately realized that it was the one I was looking for. I was over the moon!
I also registered on the English section of this site but the Czech one is much richer.

I answer to Penelopa.
The love story between Philippe and Angélique is something completely different from the rest of the saga, so much that it could be considered a novel in itself, it is autonomous, has a beginning, an evolution and an ending. It needs nothing else. And it could only have ended as it ended. Let me explain.
Let's see some possible alternative scenarios. Given that Philippe loves Angélique and can never again go back, I mean, he can’t try to hate her again or be indifferent; and she loves him. But they are both courtiers and if Angélique continues to have charges at the court she will have to behave like all the ladies of the Court, that is, to be submissive to the king's wishes. Withdrawing from the Court, perhaps at Plessis, it’s too late, as Philippe says in their last dialogue (actually, the whole story of their relationship and Philippe's many behaviors aimed to protect her from court life and to have a love marriage). So the outcome was inevitable.
But suppose Philippe hadn't committed suicide. Angélique gives up her offices and withdraws from the court. The king does not accept this and the Plessis-Bellière fall out of favor, and are confined to their fiefdom. However, Philippe is Marshal of France and cannot (nor does he want, in my opinion) leave that very high military rank. Giving it up would be a rebellion and, despite the love for Angélique, a military insubordination is not consistent in consideration of Philippe's personality and mentality (Joffrey would have done it but for Philippe it is unthinkable). Consequently, even assuming that Angélique managed to take refuge in Plessis, the king would find a way to hinder her business, removing their sources of income. Philippe would be constantly sent to military campaigns, possibly dangerous. Always separate and without sources of income: I don't think that this situation would be sustainable for them and for their children.
Unless Philippe completely reverses his mentality (and Angélique gives up her ambitions) and the couple have the courage to leave everything and escape to the New World! In this second scenario a new novel opens, with the two heroes facing dangerous adventures, always feeling passionate love. Until one day Joffrey turns up and…

But I am firmly convinced that the tragic ending, in addition to being more realistic, produces a shocking impact on the readers, moves to tears and remains unforgettable.

Dear Lisa,

sorry for my late reply. I like Your analysis a lot. And... even if it hurts me to admit it... You are right. There is no other acceptable scenario than the one Anne Golon wrote. (I like happy endings.)

But I like the possible departure of the couple into the New world (although there is a threat of future conflict ).
Btw: Rescator went to America after having to leave the Mediterranean, but would he have gone if he had never met a female slave with green eyes?

As Jeanne wrote, don't You want to write some fan fiction story? Philippe has only one short story from Precious here...


Milá Liso,
omlouvám se za pozdní odpověď. Tvůj rozbor se mi moc líbí. A... i když mě bolí to přiznat... máš pravdu. Není žádný jiný přijatelný scénář než ten, který AG napsala. (Mám ráda šťastné konce.)
Ale líbí se mi myšlenka na možný odjezd páru do Nového světa (ačkoli zde je také hrozba budoucího konfliktu).
Mimochodem: Rescator odešel do Ameriky poté, co se vzdal Středomoří, ale odešel by i kdyby nikdy nepotkal otrokyni se zelenýma očima?

Jak psala Jeanne, nechceš napsat nějakou fikci? Filip tu má jen jeden krátký příběh od Precious...

PenelopaW píše:

Dear Lisa,
As Jeanne wrote, don't You want to write some fan fiction story? Philippe has only one short story from Precious here...

YEP! Philippe is such a exceptional, complex character. Pity we do not have more fan fictions about him.

Sometimes, I just wonder what would have been happened, if Joffrey returned to France while Phillipe was still alive. Or if Phillipe never died.

By the way: Dear Lisa, welcome in club! My nickname here is "La Polack" maybe because I am the oldest one and as well the craziest one here.

Is lovely to have here somebody with 3 languages! I speak English and Italian, and i understand quite well written French, but I can not really manage to speak French.

May I ask you which one of the 3 languages is your mother tongue? And in which language did you read the books?
Do you know about the differences in the books? (I have written about it in our English speaking discussion forum)
In some of the books is more of Phillipe.

Anyway we do use French books for historical recherche. (Books about life in France of 17th century) But there are some great Italian ans English sources as well.

So many questions! LOL

Hi Moirra / La Polack, thanks for your welcome, it’s very kind of you!

I am an Italian woman and Italian is my mother tongue but I am a teacher of French language and literature, and I also know English quite well. I have read Angelica's books several times, both in French and in Italian, including the new edition, making comparisons, page after page in order to find the differences. I didn't read the English version because it didn't seem necessary to me.
The reason for these repeated readings is, first of all, for the pleasure of reading, as for all of us, who love this work so much. But there is another reason: I have wanted to do a study on the character of Plessis-Bellière, who has always interested me more than any other.

The Italian translation of the original text was made in the 60s and 70s by an excellent translator, a real writer. I only found 4 or 5 oversights. On the other hand, the translator added some pages about the historical background which, in my opinion, are useful in order to clarify the political situation. In addition, here and there he added few short remarks on the character that interests me, Plessis-Bellière, which I found really acute and penetrating and which are in the same line of my interpretation of his personality.
As for the new version, which I read in French, as you will know, there have been additions in the historical parts and in cultural aspects like, for example, the love courts of the south of France and the phenomenon of Preciosity. There are also changes of position of certain parts, and some suppressions.
As regards the parts where Philippe du Plessis-Bellière is involved, there are some additions in the first volume and something in the parts where he meets Angelica in Paris. All these additions go in the direction of mitigating a little the negativity of the character, whom Anne Golon loved very much and who had realized that he had been often misunderstood. The last volume published in the new edition ends with the wedding night of Angelica and Philippe.
However, luckily, the parts where Philippe comes into play, in my opinion beautifully written, have not been touched (except a suppression, I suppose unintentionally).
In conclusion, if I have to be honest, there was no need for this new edition, the saga was perfect as it was.

Hi Lisa. Welcome to the forum. Though not a regular contributor I am a regular Angelique reader, again and again. Like most of us . What a beautiful piece of work the series are, aren´t they?

Phillipe is definitely an interesting character. What inspires you most about him?

I think his relationship with Angelique cannot be compared to that of Joffrey. Angelique has never been an inwardly wounded being, the same applies to Joffrey, though he has experienced childhood trauma. However, this cannot be said of Phillip, who was neglected by his parents and sexually abused in childhood. He grew up without love. The feeling of Angelique towards him is more of a motherly feeling than of a real lover. His tragic end fully corresponds to his tragic childhood, which is very realistic. Unfortunately ...

Lisa píše:

As for the new version, which I read in French, as you will know, there have been additions in the historical parts and in cultural aspects like, for example, the love courts of the south of France and the phenomenon of Preciosity. There are also changes of position of certain parts, and some suppressions.
As regards the parts where Philippe du Plessis-Bellière is involved, there are some additions in the first volume and something in the parts where he meets Angelica in Paris. All these additions go in the direction of mitigating a little the negativity of the character, whom Anne Golon loved very much and who had realized that he had been often misunderstood. The last volume published in the new edition ends with the wedding night of Angelica and Philippe.
However, luckily, the parts where Philippe comes into play, in my opinion beautifully written, have not been touched (except a suppression, I suppose unintentionally).
In conclusion, if I have to be honest, there was no need for this new edition, the saga was perfect as it was.

Only the first five volumes of the Intégrale were published in Czech language, so I couldn't read extended passages with Philippe… :-( (The fifth volume ends with the rescue of Le poète crotté by Angélique.)
Some added passages are interesting,* but overall I share the opinion that they were unnecessary... For example, I don't fully understand the story line about gypsy curse or figure of Flégetanis...

V čestině bylo z Intégrale vydáno jen prvních pět dílů, takže jsme si nemohli přečíst rozšířené pasáže s Filipem. (Pátý svazek končí záchranou Básníka Špíny Angelikou.)
Některé přidané pasáže jsou zajímavé,* ale obecně sdílím názor, že nebyly nezbytné. Například zcela nechápu dějovou linku o cikánské kletbě či osobě Flegetanise.

* I learned something new about Desgrez, e.g. what order his sister belonged to (http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=16&t=800).
* Dozvěděla jsem se něco nového o Desgrezovi, např. k jakému řádu náležela jeho sestra.


For not to discuss where it does not belong, I insert here links to topics related to Intégrale:
Abychom nediskutovaly někde, kam to nepatří, vkládám odkazy na témata věnovaná Intégrale:

Intégrale - generally about edition: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=115
(Obecně o edici a Království francouzské)

1. volume (1. díl): http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=29
2. volume (2. díl): http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=235
3. volume (3. díl): http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=299
4. volume (4. díl): http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=333
5. volume (5. díl): http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=344

"war in lace" - La guerre en dentelles: http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic.php?f=1&t=467
(Válka v krajkách)

Hi Maira,
The character Philippe du Plessis-Bellière impressed me far more than any other since my first reading as a teenager and the same impression was confirmed in the many subsequent readings, in which I tried to capture the less obvious aspects of his intriguing personality. Plessis-Bellière's personality is very complex and contradictory, and for this reason more realistic and modern for example than Peyrac. Being the most generous, the most courageous, the most intelligent, the most educated, the best lover, honestly, is not very consistent with how a man could be in reality. In my opinion, Philippe with its contradictions and ambiguities is the most modern, realistic and charming of all.
As for the love story with Angélique, I find it wonderful, one of the most touching love stories in the literature. For both it is a love of sex and feeling, a complete and intense passion. For Angélique it is not a maternal feeling at all, she was attracted when she was a teenager and even more as an adult by Philippe's amazing beauty. It is known that love at first sight passes through the eyes, and hers was nothing less than a double love at first sight. She will never stop feeling her heart leap every time she sees him. Moreover, whenever she has a close contact with Philippe's body, she feels stirred and desires him madly.
But it would be too long to explain everything here. I did a study on the character of Plessis-Bellière and a comment on the section of the saga that deals with their love story (in my opinion the most beautiful part of the series). In this study, which I will publish on the English version of this site, I will try to demonstrate by exact quotes from the text my interpretation, which I mentioned above.
I hope to help clarify certain aspects of the character and of Philippe and Angélique’s relationship which have often not been captured or have been misunderstood.
I have to find the time to translate everything into English.

Hi Lisa. Welcome to the forum (opsáno od Mairy ).
Děkuji Mr. Google, že se mohu těchto diskuzí na dálku zúčastnit. Někdy mám ale pocit, že má tento pán trochu přihnuto, neboť z něj lezou hotové bláboly. Mohla bych prosím jménem negranotných(jestli teda kromě mne ještě nějací jsou) požádat, abyste děvčata občas přidala i kousek českého překladu vašich reakcí? On je ten Filip vážně docela zajímavý muž:agree:. Děkuji.

Maira píše:

The feeling of Angelique towards him is more of a motherly feeling than of a real lover.

Lisa píše:

For Angélique it is not a maternal feeling at all, she was attracted when she was a teenager and even more as an adult by Philippe's amazing beauty. It is known that love at first sight passes through the eyes, and hers was nothing less than a double love at first sight. She will never stop feeling her heart leap every time she sees him. Moreover, whenever she has a close contact with Philippe's body, she feels stirred and desires him madly.

I agree with Lisa. I do not consider Angélique's love for Filip as maternal feeling. Her love only grew out of other roots than love to Joffrey. She was in love with Philippe like a girl - it was
an innocent, clear feeling, admiration for a beautiful older boy. Who among us has not experienced such a platonic feeling?
Later, as an experienced woman, she felt similar admiration. It is known that when we meet someone we have seen in a certain stage of life, we feel the feelings we felt for them in this times...
She still admired him. But they both were different people then in past - and therefore there was conflict between them. Philippe regarded her as corrupt as other women in court because of her love past and experiences with Joffrey, which she thought were natural and didn't conceal them.
Anne Golon writes that the path to their love led through that pure childhood love. (For me a very touching that passage in which Philip recalls how he once sought Angelique at Plessis to give her an apple...) With her sincere love, Angelika finally helped Philip heal the trauma of physical love. And so Philip became aware of what truly makes love between two people to be true love: combination of spiritual love (feeling for the other) and love physical (sex), "mutual merger". They wouldn't know anything like that if she had only a maternal feeling or some kind of pity for him...

(I hope that my opinion is clear even after english translation...)

Souhlasím s Lisou a nepovažuji Angeličinu lásku k Filipovi za mateřský cit. Její láska jen vyrostla z jiných základů než ta k Joffreyovi. Do Filipa se zamilovala jako dívka, byl to nevinný, čistý cit, obdiv ke staršímu krásnému chlapci. Kdo z nás nezažil podobný platonický cit?
Později, již jako zkušená žena, cítila podobný obdiv. Je známo, že když potkáme někoho, koho jsme znávali v minulosti, vrací se nám stejné pocity, které jsme k němu cítili tehdy... Stále ho obdivovala. Ale oba byli jinými lidmi než v minulosti - a proto mezi nimi došlo ke konfliktům. Filip ji považoval za stejně zkaženou jako ostatní ženy u dvora kvůli její milostné minulosti a zkušenostem s Joffreyem, které ona považovala za přirozené a netajila se jimi.
AG píše, že cesta k jejich lásce vedla právě přes tu čistou dětskou lásku. (Velmi dojemná je pro mne ta scéna, kde Filip vzpomíná, jak kdysi na Plessis hledal Angeliku, aby jí dal jablko...) Svojí upřímnou láskou Angelika pomohla Filipovi zhojit trauma z fyzické lásky. A tak i Filip poznal, co skutečně dělá lásku mezi dvěma lidmi láskou: kombinace lásky duchovní (cit k tomu druhému) a lásky fyzické (sex), vzájemné splynutí. Něco takového by nemohli mít, kdyby k němu Angelika cítila jen mateřský cit nebo nějaký druh lítosti.

(Doufám, že je můj názor pochopitelný i po překladu do angličtiny...)

Lisa píše:

I did a study on the character of Plessis-Bellière and a comment on the section of the saga that deals with their love story (in my opinion the most beautiful part of the series). In this study, which I will publish on the English version of this site, I will try to demonstrate by exact quotes from the text my interpretation, which I mentioned above.

It is great idea! I think Filip deserves it and I look forward to your study!
If you agree, we can try to translate it in Czech for others here who don't know English so well.

P.S.: Be still, I have an understanding for You! I have an equally strong weakness for Desgrez .

Výborný nápad! Myslím, že Filip si to zaslouží a moc se těším na Tvoji studii.
Pokud souhlasíš, můžeme se ji pak pokusit přeložit do češtiny i pro ostatní zde, kteří anglicky tak dobře neumí.

P.S.: Buď v klidu, já Ti rozumím. Mám stejnou slabost pro Desgreze .



Does Philippe has his own emoticon here??
Má tu Filip svého vlastního smajlíka??

I more admired the relationship with Philippe when I was younger. But now, and not only by age, but also by repeated reading of other series, especially those from the New World, I understand that Angelica's relationship with Philippe would never reach the level of her relationship with Joffrey.
Angélique was a timeless woman at that time, her strong intuition complementing Joffrey's visionary vision of the world. Angelika admired Philippe only in very limited aspects, and it was related to her first love and due to their common childhood (Monteloup-Plessis). And I think she was sorry for him. With Joffrey she was associated on level of the souls. She was truly his consort in all aspects. And he hers.

I agree that Joffrey is depicted unrealistically, but so is Angélique. And yes, Phillip is pictured much more realistically, which I really love. Such a childhood as his and such a life had to have many men at the court. By including progressive and idealistic characters to the real world, Anne has made the reader more aware of the many absurdities of that time and how difficult it must have been to be different then rest of the society. But funnily, it is Philip's character who has taught me to respect more the men who can dress properly even in difficult life situations. I'm really looking forward to your detailed analysis of Philippe Lisa

Ja som viac obdivovala vzťah Angeliky s Filipom keď som bola mladšia. Teraz však, a to je nielen vekom ale aj opakovaným čítaním ďalších častí, hlavne tých z Nového sveta je mi jasné, že vzťah Angeliky s Filipom by sa nikdy nedostal na úroveň jej vzťahu s Joffreym.
Angelika bola na tie časy nadčasovou ženou, jej silná intuícia doplňala Joffreyve vizionárske videnie sveta. Angelika Filipa obdivovala len vo veľmi obmedzených aspektoch a súviselo to s jej dievčenskou prvou zamilovanosťou ako aj blízkosťou z pohľadu prostredia ich detstva (Monteloup- Plessis). Tiež ho ľutovala. S Joffrey ju spájala blízkosť, súzvuk duší.

Súhlasím, že Joffrey je vykreslený nerealisticky, tak je však aj Angelika. A áno, Phillip je vykreslený realisticky oproti nim, čo sa mi veľmi páči. Takéto detstvo ako on aj takýto podobný život malo plno dvoranov. Tým že zasadila takéto idealistické postavy do reálneho sveta umožňuje Anna čitateľovi viac si uvedomiť absurdnosť doby a aké to bolo ťažké byť iným. Inak, práve postava Philipa ma naučila viac si vážiť mužov, ktorí sa vedia obliekať na úrovni aj v ťažkých životných situáciach. Teším sa na tvoju detailnú analýzu Filipa Lisa:)

Pekne je vzťah Angeliky k Filipovi vykreslený pri jej rozhovore s Joffrey v 6.dieli na konci knihy:

„A co vaše svatba s markýzem du Plessis-Belličre?“
Angelika také vstala. Byla tak napjatá, že cítila všechny rány velice tvrdě. Vydala se mu úplně napospas, jistě si toho všimne. Nastala hodina pravdy. Zlobila se na něj, že ji dohnal tak daleko. Ne, řekla si, v tuhle chvíli ho nezapřu. Ani jeho, ani syna, kterého mi dal. Vzdorovitě pohlédla na manžela.
„Měla jsem ho ráda.“
A pak si najednou uvědomila, jak měl ten cit, který v ní vzbudil Filip, málo společného s láskou, kterou cítila k prvnímu muži, a tak začala horečně vysvětlovat: „Byl krásný, snila jsem o něm v dětství, a objevil se přede mnou v tom moři zklamání a samoty. Ale proto jsem si ho nevzala. Vdala jsem se za něj proti jeho vůli. Ano, donutila jsem ho ke svatbě odporným vydíráním. Byla jsem však schopná všeho, abych vrátila svým synům postavení, které si zasloužili. On jediný, markýz du Plessis, velký maršál a králův přítel, mi mohl dopomoci do Versailles a získat pro mě vznešené tituly a úřady… Teď vím, cítím, že všechno, co jsem dělala, mi diktovala touha je zachránit, vyrvat je ze smutného osudu, jenž na ně nespravedlivě dolehl. Viděla jsem, jak se z nich stávají pážata, jak je přijímá král. Co mi tedy záleželo na tom, že mě Filip bije a nenávidí…“
V černých očích, jež ji pozorovaly, se mihl jakýsi ironický údiv. „Že by vás maršál du Plessis dokázal nenávidět?“
Pohlédla na něj, jako by ho neviděla. V téhle chatrči ztracené v hloubi amerických lesů před ní znovu ožily všechny osoby z jejího pohnutého života a mezi nimi ta nejpodivnější, nejtajemnější a nejkrásnější i nejhorší – zkažený maršál du Plessis na svých vysokých rudých podpatcích, mezi pány a dámami, schovávající v saténu své kruté a smutné srdce. „Nenáviděl mě tak, že mě skoro miloval… Chudák Filip.“ Nemohla zapomenout, že si beze slova stížnosti šel pro smrt, protože se zmítal mezi láskou k ní a láskou ke králi a nebyl schopný se rozhodnout… a „hlavu mu utrhla kule“.
Ne, toho nezapře. Tím hůř, jestli to Joffrey nepochopí.