Ludvík Bourbon, princ de Condé alias Velký Condé

S ohledem na citování úryvku v kánonu jsme zjistily, že princ de Condé zde nemá své vlastní téma. Tímto tedy napravuji .

Louis Bourbon, kníže de Condé, se narodil 8. září 1621 (+ 11. prosince 1686) a proslul zejména jako významný vojevůdce a voják. Během třicetileté války získal věhlas porážkou španělského vojska u Rocroi (v kánonu je také velmi často zmiňován jako "vítěz od Rocroi a Lens"). Po válce zprvu bojoval proti frondě, ale později se postavil proti mladému králi a spojil se se Španěly. Do smrti svého otce (1646) byl titulován jako vévoda d'Enghien (Duc d'Enghien) a po jeho smrti se stal nejvýznamnějším představitelem větve Bourbon-Condé.



V roce 1640 byl přítomen obležení Arrasu, 1642 obležení Perpignanu, a již roku 1643 byl jmenován hlavním velitelem vojska ve Flandrech. Roku 1644 porazil s Turennem bavorského generála Mercyho u Freiburku v Breisgavě, načež vítězové opanovali Filipsburg, Worms a Mohuč. Roku 1645 zvítězil a Turennovi přišel na pomoc u Allersheima poblíže Nördlink, 1646 dobyl pevnosti Dunkerku, 1647 bojoval v Katalonii a 1648 vítězství dobyl u Lensu v hrabství Artois, kde mnohdy své nepřátele překvapil prudkými útoky.


Královna regentka Anna Rakouská ho povolala proti frondě, ale záhy se jí zprotivil (dle wikipedie a Ottova slovníku naučného lakomstvím a nadutostí ). Mazarin ho dal v lednu 1650 zatknout a uvěznit ve Vincennes, avšak už v únoru následujího roku ho propustil na svobodu. Condé po návratu do Paříže očekával, že se královna matka bude řídit jeho radami, ale protože se toho nedočkal, odešel do svého místodržitelství v Guyenne, kde se spolčil se Španěly. Král Filip IV. ho jmenoval nejvyšším velitelem a Condé bojoval proti Francii až do roku 1659. V Paříži byl odsouzen k trestu smrti a jeho statky byly zabaveny, což se pak stalo jedním z předmětů jednání při uzavírání pyrenejské smlouvy. Velmi podrobně je o tom tuším v Královské svatbě či předchozím svazku Integrale.

"Přesněji řečeno jsme se s ním proto přestali stýkat. Copak vy nevíte, že princ de Condé, jemuž jsem zůstal věrný, se rozešel se dvorem?"
"Jak bych to mohl vědět," vyděsil se Armand de Sancé. "Viděli jsme se před několika měsíci a to neměla regentka věrnějšího sluhu, než byl princ."
"Jistě, jenže od té doby se moc změnilo," vzdychl podrážděně markýz du Plessis. "Nemůžu vám to všechno podrobně vykládat. Jen vám řeknu, že pouze díky princi de Condé se mohla královna, její dva synové a ten rudý ďábel kardinál znovu vrátit do pařížského Louvru. Jenže namísto díků se k tomuto velkému člověku chovají velice nevděčně. Roztržka trvá už několik týdnů. Princi se zdály dost zajímavé některé návrhy Španělska, a tak přijel ke mně, abychom je podrobně prostudovali."
"Návrhy Španělska?" opakoval nevěřícně baron Armand.
"Ano. Mezi námi a na naši šlechtickou čest, představte si, že král Filip IV. šel tak daleko, že nabídl našemu generálovi stejně jako panu de Turenne armádu o deseti tisících mužů."
"K čemu to?"
"No přece abychom porazili regentku a hlavně toho zlodějského kardinála. S pomocí španělských armád, vedených panem de Condé, by princ vstoupil do Paříže a Gastona Orleánského, bratra zesnulého krále Ludvíka XIII., prohlásil za krále. Monarchie bude zachráněna a konečně zbavena toho cizince, který ji připravuje o čest. Copak pro vás můžu při těchhle plánech něco udělat, ptám se vás? Chci-li udržet způsob života, který jsem vám právě popsal, nemohu se obětovat pro ztracenou záležitost. Přestože lid, parlament, dvůr, všichni nenávidí Mazarina, královna se na něj upnula a nikdy ho neopustí. Řeknu vám, že život, který vede už dva roky dvůr, je nepopsatelný. Tak snad žijí jen cikáni: útěky, návraty, hádky, války. Už je toho příliš. Následník trůnu Ludvík XIV. je ztracen. Navíc dcera Gastona Orleánského, slečna de Montpensier - víte, ta vysoká sebevědomá dívka -je zanícená frondistka. Už před rokem stála na straně vzbouřenců. Touží jen po tom, aby se k nim mohla znovu přidat. Moje žena ji zbožňuje a ona jí to oplácí. Jenže tentokrát Alici nedovolím, aby se připojila na jinou stranu než na mou. Ovázat si modrou šerpu kolem boků a připíchnout si obilný klas na klobouk, to není nic vážného, pokud rozkol mezi manžely nezpůsobí další problémy. Protože Alice je prostě v zásadní opozici. Proti podvazkům a pro hedvábné přívěsky, proti patce a pro odhalené čelo. Je to originál. Právě teď je proti Anně Rakouské, regentce, protože poznamenala, že Aliciny ústní pastilky jsou cítit jako projímadlo. Takže Alici nic nepřinutí vrátit se ke dvoru, kde se údajně při těch neustálých královniných modlitbách a darebáctví malých princů jen nudí. Budu tedy následovat svou ženu, když ona nechce následovat mě. Mám slabost pro její špičkování a její způsob milování. Ostatně fronda je příjemná hra..."
"Ale... snad nechcete říct, že pan de Turenne taky...," koktal Armand de Sancé, který ztrácel půdu pod nohama.
"Oh, pan de Turenne! Pan de Turenne! Je to přece člověk jako každý jiný. Nemá rád, když není doceněn. Žádal pro svou rodinu Sedan. Odmítli ho. Urazil se, jako by na něj měl právo. Vypadalo to dokonce, že přistoupil na návrhy španělského krále. Pan de Condé tolik nespěchá. Čeká s rozhodnutím na zprávy své sestry de Longueville, která odjela s princeznou de Condé vzbouřit Normandii. Musím vám prozradit, že jsem pozval vévodkyni de Beaufort, jejíž půvaby mu nejsou lhostejné. Protentokrát prostě náš velký hrdina do války tak nespěchá. Jistě mu odpustíte, až uvidíte jeho bohyni. Ta má, panečku, pleť."

V následujících letech se Velký Condé pokoušel získat polskou korunu, což mu překazila volba a korunovace Jana III. a odpor Ludvíka XIV. Dle kánonu v době míru usiloval o to, stanout opět v čele armády, což se mu nakonec 1668 podařilo a opanoval Franche-Comté. V roce 1672, když propukla válka proti Holandsku, se Condé vyznamenal smělým přechodem přes Rýn, a 1674 dobyl vítězství u Senefu poblíž Monsu. Rok poté byl poslán do Alsaska a přinutil nepřítele k ústupu za Rýn.

Protože však byl již dlouhodobě sužován dnou, uchýlil se nakonec na své panství do Chantilly.

Dle Ottova slovníku naučného nad ním ve vojenských dovednostech a strategii vyniká pouze Napoleon Bonaparte.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Louis,_Grand_Cond%C3%A9



Narození: 8. září 1621, Paříž, Francie
Úmrtí: 11. prosince 1686, Zámek ve Fontainebleau, Fontainebleau, Francie
Manželka: Claire-Clémence de Maillé-Brézé (sňatek: 1641–1686)
Děti: Henri Jules, Prince of Condé, Louis III de Bourbon-Condé, Louis de Bourbon, Duke of Bourbon
Rodiče: Jindřich II. Bourbon-Condé, Šarlota Markéta de Montmorency
Sourozenci: Anne Geneviève, Armand Bourbon-Conti



https://www.britannica.com/biography/Lo ... e-de-Conde
https://www.louvre.fr/en/oeuvre-notices ... -1621-1686

V kánonu se s princem de Condé poprvé setkáváme v Markýze andělů, kdy je mladičká Angelika svědkem jeho milování s vévodkyní de Beaufort, známou to kráskou frondy.

Když Angelika pohlédla k posteli s nebesy, měla najednou dojem, že obraz s bohem a bohyní oživl.
Na lůžku mezi shrnutými prostěradly, jejichž krajkové konce padaly na podlahu, se objímala dvě bílá a nahá těla. Byla tak propletená, že si Angelika nejdřív myslela, že tam spolu zápasí dva mladíci, dvě nestoudná pážata; teprve po chvíli rozeznala, že je to muž a žena.
Mužovy hnědé lokny téměř zakrývaly tvář ženy, kterou jako by hodlal svým dlouhým tělem úplně rozdrtit. Jeho pohyby byly ale něžné, pravidelné a nějak vášnivě naléhavé, ve světle lampičky mu hrály vypracované svaly.
Žena ležela v polostínu, Angelika zahlédla jen jemnou nožku opírající se o mužovo tělo, ňadro, vykukující zpod paží, které ho objímaly, lehkou bílou ruku. Jako motýl poletovala nad mužovými boky a skoro mechanicky je hladila, pak se najednou otevřenou dlaní opřela o hranu lůžka a z hedvábných polštářů se ozvalo hluboké zasténání.
V nastalém tichu Angelika zaslechla dvojí dech, který se prolínal a stále zrychloval, jako by se zvedal vítr před bouří.
Pak se náhle uklidnil v dlouhém vzdechu. Ve stínu se znovu ozvalo ženské zaúpění a ruka klesla na bílé prostěradlo jako utržená květina.
Angelika byla tak vzrušená, že se jí málem udělalo mdlo, a současně očarovaná. Tak často pozorovala obraz Olympu a vychutnávala jeho svěžest, kouzlo a vznešenost, že na ni nakonec zapůsobila scéna, jíž byla svědkem a jejíž smysl jako i malá zkušená venkovanka znala, dojmem nesmírné krásy.
"Tak to je tedy láska," řekla si a projel jí záchvěv hrůzy a rozkoše zároveň.


V Markýze andělů je také několikrát zmiňován v souvislosti s dobovou pánskou módou. To, že na něm Angelika vyzvídala, co to má na sobě za sukénku, je notoricky známé, ale kdo si vybavuje tento rozhovor?

"A co říkáte mým botám vy? Líbí se vám?"
"Proč jsou tak dlouhé a mají čtverhrannou špičku?" zeptala se Madelon.
"Proč? To nikdo neví, sestřenko, ale je to poslední výkřik módy. A je i užitečný! Tuhle využil pan de Rochefort toho, že pan de Condé velice horlivě diskutoval, a probil mu obě špičky bot
hřebíkem. Když chtěl princ odejít, byl přibit k podlaze. Představte si, kdyby měl boty kratší: měl by probodnuté nohy!"
"Nikdo snad nevymýšlel boty proto, aby udělal radost lidem, kteří vbíjejí ostatním do nohou hřebíky," zabručel dědeček.

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... %A9#p15374

"Mohla bych se vás na něco zeptat?" dodala ještě a mírně přeháněla svou naivitu.
"No copak?"
"Pročpak nosíte tu sukénku?"
"Sukénku?... Ale dítě, to jsou přece brslenky`. Nejsou snad nanejvýš elegantní? Brslenky zakrývají nehezké krátké kalhoty, které ostatně sluší jen jezdcům. Navíc se dají zdobit sámky a stuhami. A jsou velice pohodlné. Na tom vašem venkově jste nikdy nic takového neviděla?"
"Ne. A co ty obrovské mašle, co máte pod koleny?"
"To jsou volány. Dávají vyniknout lýtku, které se napne a vypadá svalnatější."
"To je pravda," souhlasila Angelika. "Je to všechno moc krásné. Nikdy jsem neviděla tak krásné oblečení."

Co se týče princova popisu, AG zmiňuje především jeho výrazný orlí nos:

Když znovu vzhlédla, uviděla, že se bůh zahalil do širokého hnědého županu a převázal ho stříbrnou šňůrou. Obličej neměl ten asi třicetiletý muž tak krásný jako tělo, měl dlouhý nos a tvrdý, ale ohnivý pohled, takže poněkud připomínal pohled dravce.

Zde obrázek jeho busty, posuďte samy

Kromě časů frondy (níže na obrázku dává Vznešená slečna pokyn ke střílení z děl Bastily) a spojenectví se Španěly, je Condé v knihách o Angelice významnou postavou a hybatelem děje, neboť to byl právě on, kdo přijal jed od mnicha Exiliho, který Angelika ukryla. Jeho sluha Clément Tonnel následně dohlížel na manžele Peyrakovy v Toulouse, a Fouquetovy obavy (a jeho příznivců) nakonec vedly k čarodějnickému procesu...

moirra píše:

Vznešená Slečna sa počas Frondy "vyznamenala" tým že z múrov Bastily dala strieľať na mladého kráľa Ludovíta XIV, ktorému nad tým že sa aj jeho sesternica sa pridala na stranu Frondy skotúľali po líciach slzy ...

tuto na obraze dáva povel princovi de Condé:

http://angelique.cz/cz_phpBB3/viewtopic ... %A9#p23937


"Byla by Vaše Výsost tak nesmírně laskavá a přečetla mi text, abych ho mohl srovnat s původním? Pan Fouquet velice trvá na tom, aby nebylo vypuštěno jediné slůvko."
"Jak si přejete," odpověděl princ a nepatrně pokrčil rameny.
Vzal list a četl nahlas:
"Já, Ludvík II., princ de Condé, ujišťuji tímto pana Fouqueta, že budu vždycky oddaný pouze jemu, že neuposlechnu nikdy žádnou jinou osobu, že mu dám k dispozici svá panství, zámky a ostatní majetek, kdykoliv o to požádá. Na potvrzení čehož mu předávám toto písemné prohlášení, podepsané mou rukou, z vlastní vůle, aniž o to on sám žádal, neboť byl tak laskav a věřil pouhému mému slovu. Na Plessis-Belliére, 20. září 1649."

(Moirra k tomu určitě bude mít nějaký pěkný obrázek z filmu ).

Do děje princ de Condé následně vstupuje, když se Angelika dozví, že v rámci omilostnění dostal od mladého krále palác Beautreillis. Coby paní Morensová se s ním touží setkat, k čemuž jí nakonec dopomůže náhoda v Lubemburských zahradách:

Když šla kolem malé jeskyňky, měla dojem, že slyší lehký hluk: obrátila se a zahlédla lidskou postavu skrytou v křoví. (…) když tiše přistoupila blíž, viděla, že ten muž je bohatě oblečený, přestože celý zablácený. Klečel, nakláněl se kupředu a opíral se o lokty: zvláštní pozice! Najednou nervózně otočil hlavu, jako by naslouchal, a ona poznala vévodu d’Enghien, syna prince de Condé.
Byl to okouzlující hoch, ale prý nedbal příliš na etiketu a neznal míru.
Angelika si všimla, že je velice bledý a jakoby vyplašený. Co tu dělá? Proč se schovává? Čeho se bojí? ptala se v duchu a pocítila jakousi podivnou tíseň.
Zaváhala, a pak se tichounce odkradla do jedné z hlavních alejí. Prošla kolem strážného, který při pohledu na ni vytřeštil oči.
„Oh, madame, co tu děláte? Rychle jděte pryč.“ (…) „zahrada je dnes pro veřejnost uzavřená, protože od rána honíme vévodu d’Enghien, který si představuje, že je králík.“
A protože mladá žena vykulila oči, zaťukal si ukazovákem na čelo.
„Ano, čas od času se mu to stává, chudákovi. Prý je to nemoc. Když si myslí, že je králík nebo koroptev, dostane strach, že ho zastřelí, a běží se schovat. Už hodiny ho hledáme.“

Skupinka odcházela. Princ se vrátil k Angelice, která beze slova pozorovala otřesnou scénu a byla téměř stejně bledá jako chudák nemocný.
Condé se před ní zastavil a zachmuřeným pohledem si ji prohlížel.
„No,“ řekl, „viděla jste to? Pěkný potomek Condéů a Montmorencyů, že? Jeho praděd byl maniak, babička šílená. Já si musel vzít její dceru. V té době už si vytrhávala pinzetou jeden vlas po druhém. Věděl jsem, že to zanechá následky na potomstvu, ale přesto jsem se s ní musel oženit. Byl to příkaz Ludvíka XIII. A tady je můj syn. Občas si myslí, že je pes a bojuje sám se sebou, aby se nerozštěkal na krále. Jindy si představuje, že je netopýr, a snaží se nenarážet na stěny svého pokoje. Jindy se cítí jako rostlina a vyžaduje, aby ho sluhové zalévali… To je legrace, co? Vy se nesmějete?“
„Pane… jak si můžete jen pomyslet, že bych měla chuť se smát? Jistě, neznáte mě…“
„Ale ano, ale ano! Znám vás dobře, paní Morensová. (…)"
(…) Angelika zvedla oči k vítězi od Lensu a Rocroi. Nedívala se na něj takhle poprvé. Ale princ samozřejmě dávno zapomněl na šedou myšku, která mu kdysi čelila a jíž řekl: „Předpovídám vám,
že až z vás bude žena, muži se kvůli vám budou věšet.“
(…) „Tak pojďte. Mám venku kočár, ale když chci jít pěšky, musím se opírat o milosrdné rámě. Vidíte, čím platím za svou pověst: svíravými bolestmi v kloubech, k nimž jsem přišel v zákopech
plných vody a díky nimž za sebou tahám nohy jako stařec. Chcete mi dělat společnost? Jste jediná, jejíž společnost mi po tak těžkém dni připadá snesitelná. Znáte můj palác Beautreillis?“
Angelika odpověděla s bušícím srdcem:
„Ne, Vaše Milosti.“
„Je to údajně jedna z nejhezčích staveb, kterou postavil otec Mansard. Já se v něm necítím dobře, ale vím, že dámy bývají krásou toho obydlí uneseny. Pojďte se na ně podívat.“

PRINC DE CONDE Z JEHO SYNOM VOJVODOM ENGHIENOM.



A jak víme, později došlo u Ninon k proslulé karetní partii, v níž se Angelika s princem o palác vsadili, přičemž protisázkou bylo to, že se paní Morensová stane Condého milenkou. Přestože vyhrála a zajímal ji víc palác než princ, Condé si k ní uchoval jistou náklonnost a sama Angelika zjistila, že vlastně není tak negativní postavou, jak si i čtenář celou dobu myslel...

Vždycky se domnívala, že cítí k princi de Condé hlubokou zášť, a teď musela bojovat s pocitem sympatie a porozumění, který se mezi nimi rodil. Copak nenechal ji a jejího manžela roky špiclovat svým sluhou Clémentem Tonnelem? Nezdědil snad majetek Jofferye de Peyrac? Už dlouho se Angelika toužila dozvědět, jakou hrál princ de Condé skutečně roli v jejím dramatu.
Náhoda jí podivně posloužila.

Angelika pomalu přistoupila k oknu a pohlédla ven.
„Znal jste ho, pane?“
„Koho? Toho odsouzeného šlechtice? Namouvěru ne, a tím líp pro mne!“
„Myslím, že si na ten případ vzpomínám,“ řekla vyděšená svou odvahou a přitom velice klidná. „Nebyl to Toulousan, pan… de Peyrac?“
„Ano, byl,“ souhlasil lhostejně.
Olízla si jazykem suché rty.
„Neříkalo se snad, že byl odsouzen hlavně proto, že věděl nějaké hrozné tajemství o panu Fouquetovi, který byl tehdy všemocný?“
„To je možné. Pan Fouquet se dlouho pokládal za rovného králi Francie. Měl na to dost peněz. Donutil mnoho lidí způsobit jiným nepříjemnosti. Mně taky, například. Chachachá… No, už je to všechno minulost!“
Angelika se lehce otočila, aby ho mohla pozorovat. Sklouzl do křesla a koncem hole obkresloval růže na koberci. Ušklíbl se při vzpomínce na „nepříjemnosti“, které mu způsobil pan Fouquet, ale nereagoval na poznámky o Joffreyovi de Peyrac. Mladá žena si byla jistá, že on k ní na celá ta léta sluhu Clémenta Tonnela neposlal. Kdo ví? Možná že Tonnel dělal špióna panu Fouquetovi už u prince de Condé. V té době se odehrávaly daleko složitější intriky a šlechta měla pravdu, když provozovala krátkodechou politiku.
Bylo snad nutné, aby se dnes princ rozpamatovával, že chtěl kdysi otrávit Mazarina a že se prodal Fouquetovi? Měl dost práce s tím, aby znovu získal přízeň ještě nedůvěřivého mladého krále,
a dnes chtěl okouzlit tuhle zvláštní krásnou ženu, jejíž melancholie, skrývaná pod pobaveným smíchem, ho zasáhla hlouběji, než si chtěl připustit.
„V době procesu s Peyrakem jsem byl ve Flandrech,“ pokračoval. „Nesledoval jsem ten případ. Bylo mi to fuk! Dostal jsem palác a přiznávám, že mě netěší. Zdá se, že tu ten čaroděj nikdy nebydlel. Ale přesto se nemohu ubránit pocitu, že v těch zdech tkví cosi smutného a ponurého. Jako by bylo to prostředí připraveno pro něco, co se nikdy nekonalo… Všechny tyhle krásné předměty čekají na hosta, ale já jím nejsem. Nechal jsem si starého podkoního, který patřil ke služebnictvu hraběte Peyraka. Tvrdí, že tu v noci vídává jeho přízrak… Je to možné. Vdechujete tady něčí
přítomnost, která vás odpuzuje a vyhání. Jsem tu co možná nejméně. Máte taky ten nepříjemný pocit?“
„Ne, právě naopak,“ zašeptala.
Těkala pohledem kolem sebe. Já jsem tady doma, pomyslela si. Já a mé děti jsou ti hosté, na něž tyto zdi čekají.

V původních filmech od Borderieho si Condého zahrál François Maistre.

https://www.csfd.cz/tvurce/71808-francois-maistre/

V nové Zeitounově verzi pak Fabrice Rodriguez.

https://fr.wikipedia.org/wiki/Fabrice_Rodriguez