Trpaslík Barcarol si zaslúži svoje vlákno. Hral v knihe aj vo Filme dosť dôležité úlohy v Angelikynom živote, uviedol ju na dvor zázrakov a napokon jej aj vo Versailles zachránil život keď zámerne prevrhol pohár s otrávenou zmrzlinou.
V každom prípade vo Filme ako aj v kánone bol Angelike oddaným priateľom.

Vo Filme ho hral muž menom Roberto. Práve na FB písala jedna fanúšička z Paríža, že jej mama toho herca dobre poznala, že predával cukríky niekde v Paríži.

Hral vo viacerých filmoch, nielen v Angelike.

https://www.aveleyman.com/ActorCredit.a ... orID=84125

https://www.notrecinema.com/communaute/ ... 1hWKAPmCwo



Tuto úryvok z knihy ktorý som pridávala na FB:

Když procházeli kolem kuchyní, kde ležely podnosy s přinesenými dary a s nejrůznějším pohoštěním, zaslechla Angelika za sebou zahvízdání: jednou dlouze, dvakrát krátce. Poznala signál Rošťákovy party a myslela si, že sní. Tady, v Louvrů?
Obrátila se. V pootevřených dveřích stála malá postavička a vrhala stín na dlažbu.
„Barcarole!“
S upřímnou radostí se k němu rozběhla. Trpaslík vznešeně a hrdě vypjal prsa.
„Pojď dál, děvenko. Pojď dál, drahá markýzo! Pojď, trochu si promluvíme.“
Zasmála se.
„Ach, Barcarole, tobě to ale sluší! A jak krásně mluvíš!“
„Jsem královnin trpaslík,“ prohlásil Barcarol se zadostiučiněním.

Obdivuji nejen jeho ale i všechny podobě handikepovane

S Barcarolem mám moc ráda scénu, kdy je ukryt za sochou Apollóna a rozmlouvá s Angelikou ve Versailles .

PenelopaW píše: *

04 dub 2022, 19:54

S Barcarolem mám moc ráda scénu, kdy je ukryt za sochou Apollóna a rozmlouvá s Angelikou ve Versailles .

ano to pani AG moc krásne vymyslela

máš ju mať myslím tú sochu

Mladá žena se opřela o mramorový sloupek a vyhlédla ven. I park se už nořil z noční tmy. Prázdná, pískem vysypaná terasa u úpatí zámku byla čistá jako mořská pláž. Cáry mlhy se držely velmi nízko a zahalovaly pečlivě sestřižené habroví, jehož architektura vytvářela jakési přízračné město s bílými a namodralými zdmi, které chránily tajemství nádherných zahrad s trávníky vroubenými zimostrázem a s černými a zelenými skvrnami jezírek, po nichž pluly labutě.
Až vyjde slunce, bude z dálky vidět, jak se třpytí vody dvou bazénků na terase, Latonina a Apollónova, podobných stříbrným kolům, a zlatý terč Velkého kanálu, do něhož přitékaly veškeré ostatní mrtvé i divoké vody i vláha z rozlehlých močálů, táhnoucích se, kam oko dohlédlo, a hostících spousty divokých kachen a čí rek.
„O čem sníte, paní markýzo?“
Hlas byl tichý a osobu, jíž patřil, nebylo vidět. Angelika se zmateně rozhlížela – promluvit na ni mohla snad jen mramorová socha, stojící před ní.
„O čem sníte, paní markýzo?“ opakoval hlas.
„Ale… kdo to ke mně mluví?“
„Já, Apollón, bůh krásy, protože jste tak hodná a děláte mi v tuhle časnou hodinu společnost.“
„…“
„Je dost chladno, že? Vy máte aspoň plášť, ale já jsem úplně nahý. Víte, mramor zrovna moc nehřeje.“
Angelika sebou trhla a nahlédla za sochu; nic však neviděla. Jen na podstavci ležel jakýsichumel pestrobarevných šatů. Sklonila se a chtěla ho zvednout. Chumel nadskočil jako kůzle, udělal svižný kotrmelec a najednou před ní stál podivný trpaslík a stáhl si kapuci, jež mu zakrývala obličej.
„Barcarole!“ vykřikla Angelika.
„K vašim službám, Markýzo andělů.“

toto je zrejme tá socha na podstavci o ktorej sa hovorí v knihe

https://andrelenotre.com/apollon-a-la-l ... ersailles/

Zuzanka62 píše: *

04 dub 2022, 19:00

Obdivuji nejen jeho ale i všechny podobě handikepovane

Myslím že oveľa dôležitejšia ako veľkosť či krása tela, je veľkosť a krása duše ktorá v tom ktorom tele prebýva.

Královnin trpaslík se hluboce uklonil. Nebyl vyšší než sedmileté dítě. Při pohledu na jeho znetvořené zavalité tělíčko na křivých nožkách si člověk neuvědomoval, jakou má hezkou a inteligentní tvář. Na hlavě mu trůnil červený saténový klobouk lemovaný rolničkami a zlatými penízky. Pláštěnku a vestičku měl také saténovou, napůl červenou, napůl černou, ale bez rolniček a ozdob. Měl krajkové manžety a maličký meč.
Angelika ho už strašně dávno neviděla. Připadal jí jako šlechtic a také mu to řekla.
„Že ano?“ odpověděl spokojeně Barcarol. „Oblečením se můžu rovnat kterémukoliv z těch krásných pánů, kteří se tu tak pyšně procházejí. Jen kdyby mi naše dobrá královna dovolila zbavit se těch rolniček na klobouku, udělala by mi hroznou radost. Jenže ona tvrdí, že ve Španělsku mají šaškové vždycky rolničky a že kdyby kolem sebe neslyšela mé cinkání, byla by ještě smutnější. Naštěstí mám já i mí dva kamarádi nečekaného spojence – samotného krále. Nemůže nás vystát. Neopomine jedinou příležitost, když přijde ke královně, aby nás pár ranami holí nehnal pryč. Utíkáme, děláme kotrmelce a snažíme se, aby nám všechny ty parádičky pořádně cinkaly. Když si povídají nebo i při delikátnějších a soukromějších záležitostech, zuřivě třeseme všemi zvonečky. Strašně ho to štve. Konečně si toho všimla i královna. Takže jen vzdychá a nic neříká, když si nějakou náhodně utrženou rolničku nepřišijeme zpátky. A doufáme, že už brzy získáme další výsadu.“
„Jakou?“
„Paruku,“ vykulil Barcarol světlé oči.
Angelika se rozesmála.
„Mám dojem, že se z vás stává vznešený člověk, pane Barcarole.“
„Snažím se dostat nahoru, prodrat se do velkého světa,“ prohlásil trpaslík hrdě.
V jeho pohledu zralého muže však zahlédla výraz ironické melancholie. Vysmívá se sám sobě!
„Jsem moc ráda, že tě zase vidím, Barcarole! Popovídejme si chvíli.“
„Nemáte strach o svou pověst? Budou nás podezírat. Co když mě váš muž vyzve na souboj?“
„Máš přece meč.“
„To je pravda. Statečné srdce zmůže všechno. Budu se vám tedy dvořit, krásná markýzo. Ale dívejme se raději oknem. Lidé si budou myslet, že obdivujeme krásy zahrady, a nebudou mě podezírat z vášnivých vyznám.“
Přicupkal k oknu a přitiskl nos na okenní tabuli, jako to dělají děti.
„Co tomu tady říkáte? Zábavné, co? Markýzo andělů, ty, velká dáma, se tedy nezříkáš přátelství královnina šaška?“
Angelika stála vedle něj a také hleděla do zahrad. Položila mužíčkovi ruku na rameno.
„Vzpomínky, které nás spojují, nepatří k těm, jichž se lze zříct, Barcarole.“
A dodala tišeji:
„Ani kdybychom chtěli…“

ako vlastne skončil Barcarole? Vo filme ho zabili, to je jasné, ale v knihe sa nespomína, že by zomrel? Asi po Angelikinom potenciálnom návrate do Francúzska v 15. časti už nebude nažive - marí sa mi, že som dakde čítala, že trpaslíci - a myslím tým ľudí takéhoto nízkeho vzrastu, nič dehonestujúce, nič v zlom - majú vek dožitia kratší ako "bežní" ľudia. A viem, že aj niekde v Angelike, buď v druhom alebo treťom dieli, sa píše, koľko mal Barcarole rokov - vravel niečo v tom zmysle, že je v najlepších rokoch.

Také jsem nad tím přemýšlela a myslím, že o tom již v knihách zmínka není. Jak píšeš, ve filmu ho zabili, pokud si to dobře pamatuji, tak při útěku z černé mše? V knihách se dostal do Versailles a za družku měl královninu trpaslici.

To je dobrá otázka, "ako vlastne skončil Barcarole v knihe?" to si nespomínam ani ja ...

Avšak vo filme ako aj v knihe bol najskôr u dvora zázrakov, priviedol tam Angeliku a potom skončil vo filme rovnako ako aj v knihe ako kráľovnin trpaslík

Tou scénou ako sa zoznamuje s Barcarolom a ten ju odvedie zo sebou medzi žobrákov vlastne začína kniha Angelika - Cesta do Versailles. Tuto úryvok kde ju vedie k Dvoru zázrakov a záber z filmu kde to robí tiež:

Angelika pozorovala oknem tvář mnicha Béchera. Stála tu uprostřed noci, tiskla se ke zdi hospody U zelené mříže a nevnímala, že jí na ramena kape ze střechy tající sníh. Mnich seděl u stolu, před sebou měl cínový džbánek, oči upíral do prázdna a pil.
(...) Mnich Bécher musí zemřít! Ani se při té myšlence nezachvěla. Ona jediná věděla, proč musí mnich Bécher zemřít. Ztělesňoval všechno, s čím Joffrey de Peyrac celý život bojoval: lidskou hloupost, netolerantnost, přežitky středověké sofistiky, před níž se marně snažil bránit nové vědění. A právě tento omezený duch, tápající v mračné a tmářské dialektice, triumfoval. Joffrey de Peyrac je mrtvý. Ale než zemřel, křikl na Conana Béchera před Notre-Dame:
„Do měsíce a do dne se spolu setkáme před božím soudem!“ Měsíc končí…
„Neděláš dobře, holka, že tu takhle vystáváš celou noc. To nemáš ani vindru, aby ses mohla vohřát vevnitř?“
Angelika se otočila a hledala toho, kdo na ni promluvil, ale nikoho neviděla. Najednou však v zásvitu měsíce, který vykoukl mezi dvěma mraky, zahlédla u svých nohou skrčenou postavu trpaslíka. Zdvíhal k ní podivně propletené dva prsty. Mladá žena si vzpomněla na gesto, které jí kdysi předvedl KouassiBa a dodal:
„Udělám takhle a kamarádi hned vědí: Jsi náš!“
Mechanicky napodobila poznávací znamení KouassiBa. Na trpaslíkově obličeji se objevil široký úsměv.
„Jsi naše! Já to tušil! Ale nepoznávám tě. Patříš k Egypťanu Rodogonovi, nebo k partě Bezzubýho Jana, k Modrýmu Mathurinovi, nebo ke Krkavci?“
Angelika neodpověděla, nespouštěla oči z mnicha Béchera za sklem.
Trpaslík se vyhoupl na okenní parapet. Světlo z hospody ozářilo rozpláclý obličej pod špinavým kloboukem. Skřet měl buclaté ručky a maličké nohy obuté do plátěných střevíců, jaké nosí děti.

Pridávla som na FB tak som si povedla že to pridám aj sem:

Vo filme aj v knihe sa Barcarolle očividne postaral aby sa Pamphlety dostali kráľovi pod pokrievku:

Povestné pamphlety : Príchody a odchody z Louvru boli sledované, vchody strážené ako v pevnosti. Každý jednotlivec, ktorý vstúpil v skorých ranných hodinách: nosiči vody, dojky, komorníci atď., bol prehľadaný do špiku kostí. Okná a chodby mali svojich strážcov. Bolo nemožné, aby človek opustil Louvre alebo doň vstúpil bez toho, aby si ho všimli. "Človek, nie, ale možno polovičný človek," povedal policajt Desgrez, silne podozrievajúc kráľovninho trpaslíka Barcarola, že je Angelikiným komplicom.
(preklad z francúzskeho vydania)

Foto sa dá rozkliknúť a zväčšiť.