Maria Manciniová



Maria Manciniová bola tretia z piatich neterí kardinála Julesa Mazarina, ktoré prišli na francúzsky dvor za účelom úspešného a výhodného sobáša. Spolu s dvoma sesternicami Martinozziovými, sestry Manciniové boli známe na dvore Ľudovíta XIV ako Mazarinky (Mazarinettes).

pozrime sa čo nám o láske kráľa a Márie Manciniovej vraví pani Golonová:


Král byl dojat, když se mu doneslo, jak byla Marie nešťastná, sotvaže se dozvěděla, co mu hrozí, zatímco Olympie se tvářila zcela nezaujatě. Byl natolik překvapen Mariiným upřímným žalem, že dívku navštívil, přesvědčil se o její horoucí oddanosti a o její jemné duši, a tak mezi nimi vykvetla ta nejryzejší láska. Bylo jim spolu báječně. Objevovali své přednosti tím silněji, že okolí si ničeho nevšimlo.
Jako rozhodující se ukázala cesta do Lyonu. Průvod putoval na koních po zledovatělých cestách. Mladá dvojice se neustále vesele smála, tváře měli růžové a oči jim jen zářily.
V Lyonu Ludvík a Marie prožívali lásku, jež byla předurčená k věčnosti.
Jenže léčka, která vznikla s cílem znepokojit španělského krále zdáním, že Francie má jinou kandidátku na trůn francouzské královny, byla úspěšná až příliš. Mladí milenci to nepochopili. Tančili, užívali si na veselých slavnostech, které jako by dávaly křídla jejich vzájemné náklonnosti. .....
Vinou indiskrece kohosi z doprovodu dona Juana vyšel milostný románek krále a Marie Manciniové najevo.
Král neprodleně navštívil kardinála, jenž byl jeho kmotrem a ochráncem od útlého dětství, a svěřil se mu se svým milostným vztahem, neboť věřil, že nalezl záminku, díky níž padne obávaná překážka, a že se kardinálovi odvděčí za jeho služby tím, že ho požádá o dovolení oženit se s jeho neteří Marií Manciniovou.
Záměr, tak výhodný pro kardinálovu rodinu, pro Mazarina osobně představoval hotovou katastrofu – vždyť právě zahájil jednání směřující k ukončení francouzsko-španělské války, která s podporou zrádce Condého už deset let ničila Francii.
Kardinál vybuchl.

Čo hovorí o tejto láske skutočná história:

V júli 1658, po obliehaní Dunkerque, Ľudovít vážne ochorel a Mária, mysliac si, že koniec je blízko, oplakávala kráľa a modlila sa za jeho uzdravenie. Práve táto oddanosť Ľudovíta ešte väčšmi pripútala a to najmä po zistení, že mnohí z jeho "verných" ho už v mysli pochovali a na trón dosadili jeho mladšieho brata Filipa.
Od tej chvíle sa kráľ úplne upol na Máriu. Svojím chovaním poburoval hlavne matku, Annu Rakúsku, pretože navzdory etikete na všetkých plesoch tancoval len s Máriou a nazýval ju svojou kráľovnou. Začal vážne pomýšľať na sobáš a rozhodol sa s ňou navzdory všetkým oženiť.

Napriek láske a sľubom sa tento vzťah nenaplnil. Kardinál Mazarin a Anna Rakúska prekazili úmysly Ľudovíta, posielajúc Máriu do vyhnanstva najskôr do La Rochelle a potom do Brouage. Mária odišla 22. júna 1659, vyrieknuc pamätné slová po dlhej rozlúčke, ktorými sa neskôr inšpiroval Racine píšuc Bereniku:

"Vy ste kráľ, pane, vy plačete a ja odchádzam!"

V roku 1661 sa Mária vydala za talianskeho princa, Lorenza Onofria Colonnu, ktorý napísal kardinálovi Mazarinovi, že jeho ženu našiel stále ako pannu. Údajne ženích nepredpokladal, že by mohol nájsť "nevinnosť medzi láskami kráľov."

Niektorí fanúšikovia sú šikovnejší ako hociktorí režiséri.

Niekto nastrihal rozkošné video o láske kráľa a Márie Manciniovej.

https://www.youtube.com/watch?v=nxSiYHyDs4M

OLYMPE MANCINI

Olympe Mancini, grófka zo Soissons (narodená 1638/1640 v Ríme – zomrela 10. oktobra 1708 v Bruseli) bola Francúzská šľachtičná, neteř kardinála Mazarina, neskoršie manželka Evgena Morica Savojského, a matka princa Evgena Savojského.
Krásna Olympe, a milenka Ludvíka XIV, bola aj talentovaná intrigánka a špiónka.



Olympe Mancini vyrastala spolu s mladým kráľom Ľudovítom XIV v Palais Royal a bola aj dôvernou priateľkou maldého kráľoviča. V roku 1557 ju vydali za dobromyseľného Morica zo Savoyen-Carignan. Tento nosil po svojej matke titul gróf de Soisson, preto aj ju volali grófka de Soisson. O tri roky neskoršie, pretože sa vraj stále tešila kráľovej priazni, sa stala superintendantkou domácnosti kráľovnej. Kráľová priazeň trvala až do roku 1665, kedy Olympe za pomoci nepeknej intrigy
(zrejme zo žiarlivosti) prezradila vzťah kráľa a Louise de Valiere, takže sa to dozvedela aj kráľovná.
sa na ňu za toto veľmi nahneval a stratila dôveru ktorú k nej kedysi v detstve a mladosti mal.

Olympe sa po celý svoj život sa zaoberala politickými a dvornými pletkami a intrigami. Viackrát bola vyhnaná z kráľovského dvora a zase se vrátila, opakovane ju obvinili z rôznych zločinov (okrem iného z travičstva - mala vraj otráviť svojho manžela) a stávala sa cieľom intríg ktoré však svojim sokyniam nemilosrdne oplácala. Kvôli afére z jedmi nakoniec musela utiecť z Francie a zbytok života strávila v zahraničí, prevážne v Bruseli. jej mocným spojencom bol Jean-Baptiste Colbert. Po tomto čo tento odišiel z úradu a ona sama upadla do nemilosti u kráľa, sa už k dvoru vrátiť nemohla, takže cieľom jej ďalšej snahy bola pomsta, ktorá spočívala v intrigách a špionáži zameraným proti kráľovstvu Francúzskemu a jeho kráľovi.

Jej syn princ Eugen sa narodil v októbri 1663 a vyrastal na kráľovskom dvore. Šuškalo sa, že je ľavobočkom Ľudovíta XIV., pretože jeho matka Olimpia Manciniová, grófka zo Soissons (neter kardinála Mazarina, inak známa intrigánka), bola panovníkovou milenkou. Ich vzťah sa však skončil dávno predtým, ako bol Eugen počatý, je teda málo pravdepodobné, že by v jeho žilách kolovala kráľovská krv. Ľudovít XIV.
Jeho otec bol Eugen Móric, princ savojský a carignanský, gróf zo Soissons, generál a neskôr francúzsky maršal, starý otec Tomáš František Savojský sa zase ako vojvodca preslávil v tridsaťročnej vojne.

PALÁC SOISSON

otázka do boja je kde vlastne Soissonka bývala: niektorý historici tvrdia že manželia de Soisson bývali v paláci Soisson,
iní ich ako obyvateľov paláca vôbec nespomínajú -ale palác až do smrti (1692) definitívne patril matke jej manžela,
takže myslím že tam bývali - či napokon nebol náš starý známy AUDIGER majordomom v paláci de Soisson ? (to je historicky podložené)

ibaže sa Olympe zrejmeprevažne zdržovala v Tuileries či v Louvri
čo je hlavne od roku 1661 logické - bola totižto 3 roky suintendantkou domácnosti kráľovny
- ale aj neskoršie sa neustále zdržovala a žila u dvora

Citovat:

„Ještě nejsem v orchestru pana Lulliho," řekl, „ale slečna de Montpensier mě před svým
odjezdem do Saint-Fargeau postoupila madame de Soissons, která je správkyní královnina domu.
Mám tedy výborné styky," uzavřel důležitě (...) Angelika a myslela na něco jiného. „Giovani,"
pokračovala a objala chlapce kolem ramen, „rozhodla jsem se prodat Kouassi-Ba. Vzpomínám si,
že hraběnka de Soissons ho kdysi chtěla, ale nemůžu odejít z Templu, tím méně jít do Tuileries.
Můžeš mi v té záležitosti pomoct?"„Jsem vám kdykoliv k službám," odpověděl zdvořile muzikantík.

Hotel de Soissons

Tu sa teda dozvedáme že až do roku 1665, kým boli vyhnaní od dvora, gróf a grófka de Soissons
bývali v paláci Soisson a tam sa aj v roku 1663 narodil ich syn nám známy ako Princ Eugen
Je to v úvode knihy Prince Eugene od George Uptona

https://www.heritage-history.com/index. ... ory=little

https://cs.wikipedia.org/wiki/H%C3%B4tel_de_Soissons



TRI SESTRY:

Z ľava do prava:

Marie, Olympe a Hortense

Ako som tu už písala Olympe stratila kráľovú priazeň pre intrigu v ktorej prezradila kráľov vzťah
s Louise de la Valiere, a tu to máme z pera pani AG:

Citovat:

Ve skutečnosti byl totiž ten večer vydán veřejné potupě i Vardes, a to takovým způsobem, že to vyvedlo z míry i krále. Básník Špína totiž neobvinil tohohle „mondénního kata“ z ničeho menšího, než že byl autorem onoho dopisu, který se přede dvěma lety dostal do královniných komnat jen proto, aby jí diskrétně oznámil nevěru jejího manžela se slečnou de La
Valličre. To nařčení obnovilo dosud živou ránu v panovníkově srdci, protože se mu nikdy nepodařilo dopátrat viníků;
mnohokrát o tom dokonce mluvil s Vardesem a žádal ho o radu.
Zatímco vyslýchal kapitána švýcarské stráže a zavolal si madame de Soissons, Vardesovu milenku a spoluvinici, zatímco se mu vrhla k nohám švagrová Henrietta Anglická, také zapletená do historie s dopisem, a zatímco se de Guiche a králův bratr v soukromí tvrdě pohádali s rytířem de Lorraine, seznam zločinců z hostince U rudé masky denně předkládal novou oběť davu.

Historické fakty: v novembri 1662 poslala Olympe kráľovne anonymný list v ktorom píše o kráľových mimomanželských aférach - tento sa však ku kráľovne nedostal, a tak neskoršie grófka de Soisson všetko kráľovne vyrozprávala osobne.
Kráľovná bola zdrvená a zúrila ale kráľ to vraj využil k tomu aby v budúcnosti mohol svoje aféry užívať otvorene.

https://de.wikipedia.org/wiki/Louise_de ... li%C3%A8re

Při čekání na místní dopravu na mě dnes vyskočil tento tak trochu bulvární článek, ale i tak se podělím :
https://www.memento-historia.cz/clanek/ ... -slechtice

Dobrý objav. Angelikovanie pri čakaní na dopravu je celkom fajn koníček.

je pravda že článok je tak trochu bulvár, ale je to napriek tomu celkom dobré zhrnutie.

faktom zostáva že Mazarinky patrili k najbohatším dedičkám kráľovstva a že Mazarin ich dobre povydával a zabezpečil.

ja som zasa narazila na túto knihu:

Françoise Mallet-Jorisová: Marie Manciniová-První láska Ludvíka XIV.

Hrdinkou románu francouzské spisovatelky belgického původu (nar. 1930) je historická osobnost ze 17. století, neteř kardinála Mazarina. Příběh původně odstrkované a nehezké dívky, která silou vůle překoná pocity osamělosti aponížení a stane se na čas královou favoritkou, přičemž toto krátké štěstí zaplatí dlouhými léty života v nepřízni vládců a ve vyhnanství, protože nechce sloužit politickým cílům svého strýce ani v milostném, ani v intimněrodinném životě. Román, do něhož autorka vložila mnoho z vlastních představ a ideálů, je napsán s přesvědčivou psychologií

https://www.levneknihkupectvi.cz/zbozi/ ... iv--35018/

Moirro, tuto knihu jsem zařadila před několika lety mezi knihy, které se vztahují k době krále Slunce.
Je tam i odkaz na hodnocení v databázi knih.
Četla jsem ji před mnoha lety, v době, kdy v kinech promítali Angeliku. Byla to tehdy mimo Dumasových Mušketýrů po ještě 10 letech snad jediná možnost přečíst si román o Ludvíku XIV.
Dozvěděla jsem se tak o životě Marie Mancini, o které se zmiňoval i Joffrey, po návštěvě krále v Toulouse.