Opis stretnutia z knihy:
Angelika se potácela únavou. Šla bosá, protože ztratila obě boty. Obličej měla ztrhaný a
otupělý. Když došla na nábřeží Tournelle, ucítila vůni čerstvého sena. První jarní seno. Stály tu lodě,
přivázané lany, s lehkým voňavým nákladem. Do pařížského svítání vydechovaly závoj omamného
kadidla, aroma tisíců uschlých kvítků, příslib blížících se krásných dnů.
Sešla až na navigaci. Pár kroků od ní se námořníci hřáli u ohně a nevšímali si jí. Vklouzla do
vody a vyhoupla se na příď jedné z lodí. Pak se s rozkoší zabořila do sena. (...)
Angelika se natáhla a zkřížila ruce na prsou. Oči se jí zavřely. Nořila se, topila v seně. Plula
na oblaku omamné vůně a už necítila zmučené tělo. Monteloup ji objímal, tiskl na svá prsa. Vzduch
měl znovu vůni květů a rosy. Vítr ji hladil. Pomalu se vznášela, stoupala k slunci. (...)
Vrátila se do Monteloupu a seno k ní znovu vysílalo vůni lesních malin. Po rozpálených
tvářích a vyschlých rtech jí stékala voda z potůčku jako jemné pohlazení. Pootevřela ústa a vydechla:
„Ještě!“
Ve spánku jí po tvářích tekly slzy a ztrácely se ve vlasech. Nebyly to slzy bolesti, ale příliš velké něhy.
Protahovala se, celá se poddala té znovunalezené rozkoši. Cítila, jak se propadá, jak ji kolébá šepot lesa a polí:
„Neplač… Neplač, holčičko… Už je to pryč… Zlo už skončilo… Neplač, ubožátko.“
Angelika otevřela oči. Ve stínu plachty rozeznala, že vedle ní leží nějaká postava.
Pozorovaly ji dvě veselé oči.
Zamumlala:
„Kdo jste?“
Neznámý si položil prst na ústa.
„Jsem vítr. Vítr ze zastrčeného kouta v Berry. Když kosili seno, pokosili mě s ním… Podívej, opravdu, nemám ani vindru.“
Rychle si klekl a obrátil kapsy.
„Ani vindru. Ani sous. Sklidili mě se senem, naložili na loď a teď jsem v Paříži. Podivná historka venkovského větru.“
„Ale…,“ nechápala Angelika a pokusila se soustředit myšlenky.
Mladík byl v černém obnošeném obleku, na několika místech dokonce děravém. Kolem krku ho tísnil ošumělý plátěný límec a opasek kabátku zdůrazňoval jeho hubenost. Ale měl výraznou tvář, sice bledou a vyhladovělou, přesto však téměř hezkou. Dlouhé a úzké rty vypadaly jako stvořené, aby neustále mluvily a smály se pro nic za nic. Obličej nevydržel
ani chvíli v klidu. Šklebil se, smál, neustále se měnil. Střapatá světlá patka, která mu padala do očí, dodávala této zvláštní fyziognomii jakousi naivní venkovskou prostotu, kterou však popíral mazaný pohled. .......
v knihe rozhovor pokračuje a básnik odíde keď si uvedomí že je to Rošťáková (Nikolasová) milá ....
nedá mi to nepridať ešte maličkatý úryvok:
„Kdo jste?“ zašeptala a dotkla se jeho paže.
Obrátil k ní oči, které jako by nesnesly denní světlo.
„Už jsem ti to řekl: jsem vítr. A ty?“
„Já jsem vichřice.“
Dal se do smíchu a objal ji kolem ramen.:
„Co udělá vítr a vichřice, když se sejdou?“
Lehounce se k ní přitiskl. Najednou ležela v seně a nad sebou, úplně blízko, měla ta dlouhá a citlivá ústa. Kolem nich byla malá vráska, která jí naháněla strach, aniž věděla proč. Ironická,
trochu krutá. Ale pohled byl něžný a veselý.Nakláněl se nad ní, dokud se ona sama, fascinovaná jeho výzvou, neposunula směrem k němu. Teprve tehdy ji objal a vášnivě políbil.
Byl to dlouhý polibek, deset polibků v jednom, které se pomalu rozpojovaly a zase splývaly.
Pro Angeličiny otupené smysly to bylo znovuzrození.
Potom sa stretnú zasa keď Angelika vidí ako si u veľkého Matúša necháva za peniaze trhať zdravý zub
![Confused :?](./images/smilies/icon_confused.gif)
....
Toho podzimního podvečera se Angelika procházela po Pont-Neuf. Přišla pro květiny a
využila příležitosti, aby si prohlédla jednotlivé krámky.
Zastavila se před pódiem Velkého Matyáše a zděsila se. Právě trhal zub člověku, který klečel
před ním. Pacient měl otevřená ústa, roztažená navíc zubařskými kleštěmi. Ale Angelika poznala
jeho světlé vlasy, rovné jako kukuřičná vlákna, a černý obnošený kabát. Byl to muž z lodi se senem. ...
To už je Angelika hostinská , sleduje básnika, o ktorom ešte netuší kto to je a vezme ho do hospody a dá mu najesť ...
(Kapitola 3 druhý diel cesta do Verailles v češtine)
napokon sa stretávajú znova keď básnika naháňa Sorbonne
scéna vo filme je tiež dosť podobná:
Kdosi zabouchal na bránu; Angelika si přehodila župan a šla se podívat okénkem ve dveřích.
„Kdo je tam?“
„Otevři, kamarádko, honem! Pes!“
Angelika bez rozmýšlení odsunula závoru. Novinář vpadl do dveří. V tu chvíli se ze stínu
vynořil bílý pes, vyskočil a stiskl mu krk.
„Sorbonno!“ vykřikla Angelika.
Vrhla se kupředu a chytila dogu za vlhkou srst.
„Nech ho, Sorbonno! Lass ihn! Lass ihn!“
Mluvila německy, protože si neurčitě vzpomínala, že Desgrez psovi vydával rozkazy tímto jazykem.....
Vtedy sa Angelika
![Green eyes :eyes:](./images/smilies/icon_green_eyes_m.gif)
po prvý krát dozvie kto je vlastne ten muž z lode zo senom.
samozrejme že jej to z určitou dávkou zlomyselnosti prezradí Desgrez:
Takže jsem z výšin velkých slov padl do propasti mlčení.“
„Mluvíte pořád stejně krásně, pane Desgrezi.“
„Když mám příležitost. Pak znovu objevuji půvab řečnického umění. A zřejmě právě proto jsem byl pověřen zvláštním úkolem: mám na starosti zločince, kteří zneužívají psané slovo: básníky, novináře, prostě pisálky všeho druhu. Takže dnes večer zrovna pronásleduji obávanou osobu, chlapa jménem Claude Le Petit alias básník Špína. To individuum může děkovat za pomoc jedině vám.“ (...)
a o chvíľu jej nemilosrdne jej pripomenie toto:
„Něco mě napadá,“ řekl ještě, „ten básník Špína napsal při procesu s vaším manželem pěkně ošklivé drby.
Počkejte, nějak tak…
A krásná madame de Peyrac v té chvíli
chtěla by ho nafurt zavřít do Bastily,
aby měla možnost znovu
dělat v Louvrů k… u.“
„Oh, mlčte, pro slitování boží,“ vykřikla Angelika a zacpávala si uši.
„O tom už nikdy nemluvte. Já už si nic nepamatuju. Nechci si pamatovat.“ ...........
![[ img ]](https://i.pinimg.com/564x/e8/7f/fb/e87ffb50bd7e53b0cf8219449880b4c4.jpg)