FAQ
Napsal: 16 kvě 2026, 12:32
Diablica, démonická, šialená a zvrátená žena, ktorá sa volá Ambroisine de Maudribourg a vydáva sa za zbožnú dobrodinku, patrónku Kráľovských dcér.
Ambroisine de Maudribourg je krásna žena s očami jantárovej farby a havraními vlasmi. Hoci sa navonok vydáva za anjela, v skutočnosti je v nej čierny, padlý anjel, alias démon.
Mne príde táto ilustrácia výstižná:
(s. 12) Zapadající slunce zrůžovělo a zaplavilo místnost narudlým světlem. Po tmavých vévodkyniných vlasech klouzal ohnivý odlesk. Ty krásné, bohaté a udržované vlasy jemně voněly něčím, co Angelika nedokázala určit.
(s. 18) Jako by měla ty oči zlaté, napadlo Angeliku. Zdálky se zdají černé jako uhel, ale zblízka vypadají jantarové, na dně jim září zrnka zlata.
GOLONOVÁ, A. – GOLON, S. Angelika a ďáblice 1. Praha: Český spisovatel, 1994.
(s. 11) Stála tu Ambrosine ve svém černém, rudě podšitém plášti, jenž tak dokonale ladil s jejími lehce namalovanými rty a černýma očima: Liliově bledá pleť splývala s alabastrovou mlhou kolem. Byla krásná a vypadala vyšší, daleko jistější, suverénnější než v předchozích dnech.
(s. 19) Podivné, trochu tajemné a vyzývavé kouzlo té cizí ženy, jež povstala z vod, mezi růžovými pootevřenými rty se lesknou nádherné zuby v něžném a jakoby bláznovém úsměvu, temné oči se vážně rozhlížejí. Opojný noční přízrak, jenž může omámit leckterého muže. Navíc je chytrá a vzdělaná, k tomu žensky křehká, dětsky veselá i patřičně vypočítavá. Má všechno, co je třeba – krásu i půvab – aby se do jejich sítí mohl chytit jakýkoliv muž a okamžitě padl do propasti, rozevírající se mu pod nohama.
(s. 26 - 27) Znovu změnila výraz, najednou z ní vyzařovalo zase to podivné světlo, které viděla možná jen Angelika, sálalo z celé její bytosti a především z tváře, z očí a z úsměvu. „Ale vy jste ještě krásnější,“ řekla něžně. Ty vnitřní záře ji změnila tak, že si Angelika říkala, že v životě neviděla tak nádhernou bytost. Bylo to skoro nadpozemské. „Krásná jako anděl,“ napadlo ji.
GOLONOVÁ, A. – GOLON, S. Angelika a ďáblice 2. Praha: Český spisovatel, 1994.
Viacej citátov nám na WEB už dávnejšie pridala Fantina:
https://angelique.cz/idealni-ambroisine ... ibourg.php
Môj celkom prvý príspevok sa však týka kláštornej disciplíny. Angelika preto padla diablici na lep, lebo táto dokonale prezentovala svoju pobožnosť. Tu však ide o niečo čo sa diablica naučila v kláštore.
Ja a Preciuous sme riešili nepriaznivé následky spávania na bruchu na naše telo. Precious pri tom nazvala zdravé spávanie na chrbte ako ho doporučujú ortopédi Utrpením mladého Wertera. A ja som si pritom spomenula na toto:
"Mám vám poslat vaši komornou Petronillu Damourtovou?" navrhla jí Angelika, která toužila vyhledat Joffreye.
"Ne, ne," odmítla prudce madame de Maudribourg. "Prosím vás, jen tu ne. To by bylo nad mé síly. Chudinka malá... je mi velice
oddaná, ale je tak únavná... A já jsem tak vyčerpaná. Myslím, že budu ještě chvíli spát..."
Natáhla se úplně rovně na posteli, s rukama podél těla a lehce zvrácenou hlavou: zdálo se, že okamžitě usnula. Angelika vstala a šla zatáhnout dřevěnou žaluzii, aby nemocnou nerušilo světlo. Chvíli se zahleděla na pobřeží zrudlé soumrakem, kde panoval živý večerní ruch, šířící se z pevnosti i z osady. (...)
Ještě naposledy pohlédla k posteli. Vévodkyně ležela ještě pořád bez hnutí. Angelika držela kartáč a cosi se jí při tom pohledu nejasně vybavovalo, ale nedokázala přesně určit co.
"Pročpak mě tak pozorujete? Je na mně něco, co vás znepokojuje?" zeptala se nemocná, aniž otevřela oči.
"Promiňte, madame... Nic vážného, jen mě překvapilo, jak bez hnutí ležíte. Nebyla jste jako dítě vychována v klášteře? Vzpomínám si, že za mě nám chovankám zakazovali ležet jinak než takhle na zádech, s rukama na přikrývce... dokonce i v zimě. Je zbytečné vám říkat, že jsem na to nedbala. Byla jsem strašně neposlušná."
"Uhádla jste," usmála se paní de Maudribourg. "Celé mládí jsem strávila v klášteře a přiznávám se, že neumím dodnes spát jinak než právě v té poloze, kterou mi vyčítáte."
"Já vám nic nevyčítám. V jakém klášteře jste byla?"
"U uršulinek v Poitiers."
"V klášteře v ulici děs Montées."
"V Poitiers jiné Uršulinky nejsou."
"Ale já jsem byla také tam," vykřikla Angelika. "To je ale náhoda! Vy jste z Poitiers?"
"Narodila jsem se v Mallenay."
"U Mervanského lesa."
"Na konci Janotského údolí. Teče tam řeka Roué," ožila najednou vévodkyně de Maudribourg. "Náš zámek stál na kraji lesa. Mezi obrovskými kaštany. Vůni těch stromů a spadaných kaštanů jsem vnímala jako ten nejvzácnější parfém. Na podzim bych tam byla prochodila celé hodiny, jen abych slyšela, jak mi pukaj í pod nohama." Oči jí zářily a tváře zrůžověly.
"Na druhém břehu Roué je zámek Machecoul," poznamenala Angelika.
"Ano," kývla vévodkyně a ztišila hlas. "Gilles de Retz?"
"Zloduch."
"Zplozenec pekla."
"Ten, co zabíjel mladé chlapce, aby dostal od satana kámen mudrců."
"A co ho za jeho zločiny oběsili v Nantes."
"Ano, ten. Gilles de Retz."
Rozesmály se. Jako by si vzpomněly na společného přítele. Angelika znovu usedla k vévodkyni na lůžko.
"Takže jsme krajanky. Já jsem se narodila na Sancé, v Monteloupu nad Marais." ***
--------------------------------------------------------------------------------------------------------
*** Podľa mňa tam malo byť nad močiarmi. Musím mrknúť do francúzskej knihy. Marais znamená močiare a mesto s takým názvom v Poitou neexistuje.
No ležať na chrbte ako poleno celú noc, to pochybujem že sa to niekomu podarí. Telo je naprogramované tak že akonáhle zaspíme, začne sa v posteli vrtieť a prevracať, aby sa vyhlo preležaninám, ktoré mávajú práve pacienti ktorí spávajú iba v jednej polohe.
Ilustrácia k scéne z Ruskej knihy:
