dasha píše:

Moirra, jako vždy nádhera... až jsem málem uronila slzu, kdyby mi tu za zády Lidožrout na moje "áchování" netrousil poznámky na téma "kolikrát se dá recyklovat Angelika".. Jestli Peyrakovi ožívaly před očima Angeličiny osudy stejně jako mně, musel si připadat chvílemi jako v detektivce!
Polačka že velela?! Jsem si jistá, že v českém vydání máme původ její přezdívky vysvětlený tak, že jednou "zvládla" celý polský pluk.

Čo sa Polačky týka, v slovenčine aj v starej nemeckej knihe vládla pluku Poliakov.

Česky:
Při jedné vojenské výpravě zvládla celý polský pluk, čímž získala svou přezdívku.

Slovensky:
Za jednej vojenskej výpravy vládla nad celým plukom Poliakov a odtiaľ si priniesla aj prezývku.

Nemecky:
(netreba preklad tá veta je celkom identická zo Slovenčinou)
Sie hatte während eines ganzen Feldzugs über ein polnisches Regiment geherrscht, und daher stammte ihr Spitzname.

Budem musieť ešte pozrieť do francúzskej a talianskej a poprípade ruskej.

Ja osobne si viem predstaviť že mohla veliť poľskému pluku, veď už mala toľko skúseností z boja, ako hociktorý vojenský veliteľ. A snáď aj lepšie poznala terén.

francúzke slovo regne je jasné ako facka: vládnuť
avait régné je vládla

Elle avait régné toute une campagne sur un régiment de Polonais, d'où son surnom.

Po francúzsky je to napísané presne tak ako v slovenčine a nemčine.

Chudák Polačka, to jí teda česká překladatelka dost podstatně ublížila... místo válečné veteránky z ní udělala vysloužilou válečnou běhnu! Rozhodně se to první na statut Angeličiny přítelkyně hodí více, díky Moiře za citace!

No ja to vidím tak že Polačka bola aj jedno aj druhé.

To co sa oficialne smie je jedna vec a co sa v skutocnosti deje je druha.

Az mam chut napisat Polackyno rozpravanie ako Polsky pluk prisiel nejakym nedopatrenim o velitelov a aj o mapy, a kedze sa v dalekom Francuzku nikto z nich nevyznal, Polacka prebrala (neoficialne) velenie.
Cez den na bojisku a v noci v kdektorej posteli. Bola to proste zenska zachrankyna zufalcov.

Mozno raz Polacku presvedcim aby nam to porozpravala pri dzbane vina.

Já bych si pod tím "vládla nad celým plukom Poliakov" také představila, že ty vojáky měla pod palcem díky svým ženským zbraním a je to logické, rozhodně si nedokážu představit Polačku jako nějakou vojandu, která vede vojsko jako Angelika. Proč by to dělala?! Ale pochopitelně se ráda nechám překvapit co Moirra vymyslí, určitě to bude logicky zapadat do děje i do Polaččiny povahy.

Na Polačku nedám dopustiť, lebo dala Angelike svoj posledný mešec zlata, keď išla cigánom pre Cantora
a išla aj s nou. Čakala na ňu pred Neselskou vežou, aby ju varovala že je tam Rodogone a zapamätala si čo
Angelika rada jedávala. Ona bola skutočný kamarát.

V mojich očiach nebola o nič menej ani viacej ľahká žena ako to boli jej "sofistikované" kolegyne pri kráľovskom dvore.
Akurát že každý to robil v inej lige a možno za iné peniaze či protislužby.

Polačka sa v Neselskej veži aspoň nesnažila Angeliku otráviť. No možno chuderka nebola dostatočne sofistikovaná ako iná Angelikyňa sokyňa, pani de Montespan. Hoci nemala vzdelanie, hneď sa chopila príležitostí, bola šikovná krčmárka a obchodníčka a aj jej hostinec v Quebecu nebol žiadna podradná putika.

Už sa teším ako ju Angelika raz vpašuje do Versailles ako komornú, aby to tam videla.
na tú fikciu si vyhradzujem prednostné právo.

Čo môže byť zábavnejšie ako Polačka vo Versailles ???? Tá keď to tam všetko skomentuje to si nedáme za klobúk.

Moirro, abychom si správně rozuměly, já mám Polačku taky ráda a považuju jí za velice inteligentní, schopnou ženu s velkým srdcem. Nicméně děvka to pro mě je, ale to neznamená, že bych pro to označení na ní hleděla skrz prsty, není děvka jako děvka. Stačí si třeba přečíst Dům duchů, nebo Já Claudius.

dauphine píše:

, není děvka jako děvka. Stačí si třeba přečíst Dům duchů, nebo Já Claudius.

alebo nieco o Ninon D'Enclos

PS: Dom duchov je moja zamilovana kniha aj film.

Dôležitá osoba Angelikynho života ktorá si istotne zaslúži svoju vlastnú tému.

Polačka - Alias Janine Gonfarel

A aj vlastného smajlíka:
tento?
alebo tento?

titul, úřad: Markýza Poláků, kurtizána v Paříži, hospodská v Quebecu Francouzský koráb Navire de France,
přítelkyně Angeliky

místa, kde se v díle vyskytuje: Gouldsboro, Paříž - Dvůr zázraků, Québec

http://angelique.cz/postavy.php?postava=479

Filmová podoba:

jedna z najkrajších vecí čo som o Polačke v kanóne našla:



Pri čistení fazule, triedení a varení porozprávala Angelika priateľke, čo ju trápi.
S Polak sa vždy o všetkom mohla porozprávať, pretože to bola inteligentná žena.

– Nikdy nepochybovala ani o vás, ani o vašom dobrom úmysle. Dokázala pochopiť všetky prejavy
človeka a súčasne vedela, že oproti stoja vždy dva protiklady – nebezpečenstvo a víťazstvo,
dobro a zlo, nádej a víťazstvo, zásah diabla, ako i Boha.
Cítila s vami, sprevádzala vás na cestách, trpela a triasla sa s vami. A potom hľadala riešenie,
náruživejšie ako vy, a premýšľala, ako sa brániť a ako rozhodovať.

Prechádzala od hrncov k modlitebni, kde zažala dve sviečky na drevených
svietnikoch, ktoré jej dala Angelika.
– Netráp sa, sestra, – povedala, – v živote bývajú okamihy, keď
sa na nás všetko zosype

-----------------------



PS: Už viem čo sa bude nabudúce variť:
Polačkina fazuľová polievka ktorú varili na veľkú noc spolu s Angelikou.

Polačka ve filmu působí jen jako konkurentka Angeliky, která se s ní servala o Nicolase. Osobně ji ale považuji za jednu z neprávem opomíjených postav, protože jak se neustále ukazuje, i když na markýzu možná zprvu žárlila, nakonec uznala její kvality a staly se přítelkyněmi. A stála při ní doslova v dobrém i ve zlém - hlavně v tom zlém... Málokdo se může chlubit tím, že by měl tak dobrou kamarádku! Proto i mne by na místě Janine mrzelo, kdyby mne ta dámička po příjezdu do Quebecku nepoznala .

Tak to sa dámy podržte!

Viete že v kanóne je napísane že Polačka vlastnila hárem ?

Hádajte kde a kedy

moirra píše:

Tak to sa dámy podržte!

Viete že v kanóne je napísane že Polačka vlastnila hárem ?



Hádajte kde a kedy

tipuji, že kromě živnosti hostinské působila i jako "mamá"

PenelopaW píše:

tipuji, že kromě živnosti hostinské působila i jako "mamá"

Bingo! Uhádla si!

Pán de Castel-Morgeat zasa nebol svätec. Uspokojoval sa tak, že bol jedným z najvytrvalejších zákazníkov galantných a diskrétnych salónov, ktoré udržiavala pani Gonfarelová v zadnej časti svojho podniku ako skutočný hárem uprostred labyrintu, do ktorého by polícia a svätuškári sotva strčili nos. Verejná mienka sa napriek tomu prikláňala na stranu pána de Castel-Morgeat, pretože všetci odsudzovali jeho manželku.


a všimli ste si že je reč o "salóne" Polačka postúpila na spoločenskom rebríku ...


stavím sa že u nej v salóne hosťovalo pol Quebecu ....

PS: Inak veď už mala skvelú prax po tom čo tiahla vo vojne s plukmi a neskoršie mala skvelé miesto na "štrich",
hneď za Katedrálou Notre-Dame - tak povediac mali tam zákazníkov, ktorí si dopriali telesných "hriechov"
hneď po omši či po spovedi

moirra píše:

Viete že v kanóne je napísane že Polačka vlastnila hárem ?

Třeba část svých dívek odvezla z harému Mulaje Ismaila?? Takže potom v Novém světě dokázala uspokojit i ty nejspecifičtější choutky svých zákazníků .

PenelopaW píše:

moirra píše:

Viete že v kanóne je napísane že Polačka vlastnila hárem ?

Třeba část svých dívek odvezla z harému Mulaje Ismaila?? Takže potom v Novém světě dokázala uspokojit i ty nejspecifičtější choutky svých zákazníků .

To nám Polačka ešte celkom určite porozpráva, ako to vlastne bolo z Mulejom, dievčatami a jej Quebeckým háremom.

PenelopaW píše:

tak rozvíjím úvahy dál: Poté, co se Angelika "nasáčkovala" ke Kokrháči a pozvedla podnik výše (...) A i když Polačka nakonec Angeliku nepotkala (což potvrzuje i kánon, neboť o jejich setkání nemluví), stejně se velmi dobře a ZADARMO najedla....

ja myslím že Polačka a Angelika sa určite ešte vídavali, i keď sa o tom v kanóne nepíše

- veď Polačka u Kokrháča dokázateľne bola

V tu chvíli zabouchali na dveře Flipot a Linot. Vesele vtrhli dovnitř. Barbe jim tajně strčila pánev,
kousek špeku a kus těsta. Upečou si placky.
Ten večer snad nebylo v Paříži místo, kde by byli lidé šťastnější než v tomhle pokojíku v Údolí chudoby.
Angelika pekla placky. Linot hrál na Thibaultův flašinet. Polačka našla nástroj v koutě jednoho sklepem
a přinesla ho vnukovi starého muzikanta. Co se v té vřavě stalo s flašinetářem, nikdo nevěděl.
O něco později vyšla nahoru se svícnem Barbe. Řekla, že dole není už žádný host, a tak otrávený mistr Bourjus zavřel.

Ale byla tam i později? Tohle je ten první večer, co se tam Angelika vtírla a nastěhovala k Barbe do podkroví, ne?

Samozrejme že sa stýkali. nemali žiadny dôvod sa prestať stýkať. Na také priateľstvo ako ich spájalo sa predsa nezabúda.
A Angelika nebola s tých čo zabudne na priateľov čo je pomáhali v núdzi, keď sa vyhrabe s problémov.

Ešte aj keď Angelika už premenovala hostinec na červenú masku:

To je ale vtipálek, opakovala si Angelika, když se přes svou čtvrť vracela do Údolí chudoby přes ulici Francs-Bourgeois. Dělal si s ní legraci. Divila se, že jí ho doporučila Polačka, která byla vždycky soudná a zdravě uvažovala. Prošla nejdřív ulici Francs-Bourgeois, pak vstoupila k Rudé masce zadními dveřmi, které nechala vybudovat.
(Světla a stíny Paříže, kapitola 22)

A v tomto úryvku je dokonca kompliment Polačke a jej zdravých úsudkom.

PenelopaW píše:

moirra píše:

moirra píše:

To je ale vtipálek, opakovala si Angelika, když se přes svou čtvrť vracela do Údolí chudoby přes ulici Francs-Bourgeois. Dělal si s ní legraci. Divila se, že jí ho doporučila Polačka, která byla vždycky soudná a zdravě uvažovala. Prošla nejdřív ulici Francs-Bourgeois, pak vstoupila k Rudé masce zadními dveřmi, které nechala vybudovat.
(Světla a stíny Paříže, kapitola 22)
A v tomto úryvku je dokonca kompliment Polačke a jej zdravých úsudkom.

Úryvek si přesně nevybavuji, čeho se týkal, ale v tomto kontextu byl se mohl týkat pana Bourjuse . A i kdyby byla řeč o jeho kuchyni, tak by to krásně sedělo k Terezině mikrofikci, neb dle kánonu se jeho vaření zkazilo po smrti manželky, kdy přestal na řemeslo dbát.

No toto sa odohralo oveľa neskoršie. Až po tom čo si Angelika podľa rady Polačky bola dať veštiť u majsta Ludovica na nádvorí justičného paláca.
A to už bolo v čase, ako som tu už spomenula, keď Angelika bola dáma - a hostinec u Kokrháča premenovala na
červenú masku. To už ani nebývala v hostinci ale mala svoj byt na ulici Francs-Bourgeois, čo sa tu v úryvku tiež spomína.

Koukáme na dokument o Daně Medřické a to by byla parádní Polačka v amerických dobách!

PenelopaW píše:

Koukáme na dokument o Daně Medřické a to by byla parádní Polačka v amerických dobách!

Tja možno si sedím na kábli, ale nejak mi nedochádza n čo presne narážaš ...

moirra píše:

PenelopaW píše:

Koukáme na dokument o Daně Medřické a to by byla parádní Polačka v amerických dobách!

Tja možno si sedím na kábli, ale nejak mi nedochádza n čo presne narážaš ...

Nenarážím na nic, jen že by se mi Medřická líbila na Polačku coby herecké obsazení. Pěkná ženská to je, umí zahrát výborně i "pavlačovou" babu a úplně ji vidím v té scéně, kdy se setká s Angelikou, aby jí vrátila kočku a je rozhořčená, že jí dávná kamarádka nepoznala.

Také si dovedu Danu Medřickou představit v situaci, když Angelika naříká, že jí byl Joffrey nevěrný. Polačka jí radí, aby nehledala v jeho oku třísku, když má sama ve svém kládu.

moirra píše:

Samozrejme že sa stýkali. nemali žiadny dôvod sa prestať stýkať. Na také priateľstvo ako ich spájalo sa predsa nezabúda.
A Angelika nebola s tých čo zabudne na priateľov čo je pomáhali v núdzi, keď sa vyhrabe s problémov.

"A co já? Copak myslíš, že sem věřila, že seš živá? Po tom, co se stalo na tržišti Saint-Germain... Pokaždý, když sem vyprávěla o Markýze Andělů, rozbrečela jsem se. Taková hezká holka, a dostali ji. (...) Naposledy sem tě viděla bosou, jak tě vedou policajti do vězení. A když tě uvidím znova, stojí přede mnou skoro francouzská královna!"
Angelika v Quebeku I. str. 130-131

V Quebeku ale Polačka říká, že Angeliku naposledy viděla když jí zatkli a vedli do Chateletu. Že by si to špatně pamatovala? Viděla jí ještě přece jednou potom, co jí dala všechny své zbylé peníze, aby osvobodila Cantora. A kdyby s ní byla ve styku i nadále, během jejího "hostinského" období, proč by pak pro ní plakala a myslela si, že to s ní špatně dopadlo?! A neodvezli jí náhodou brzy po Saint Germainské bitce do Ameriky?! Že by opět nějaká nesrovnalost mezi starým vydáním a integrále?!

dauphine píše:

V Quebeku ale Polačka říká, že Angeliku naposledy viděla když jí zatkli a vedli do Chateletu. Že by si to špatně pamatovala? Viděla jí ještě přece jednou potom, co jí dala všechny své zbylé peníze, aby osvobodila Cantora. A kdyby s ní byla ve styku i nadále, během jejího "hostinského" období, proč by pak pro ní plakala a myslela si, že to s ní špatně dopadlo?! A neodvezli jí náhodou brzy po Saint Germainské bitce do Ameriky?! Že by opět nějaká nesrovnalost mezi starým vydáním a integrále?!

No ale toto je aj v starom vydaní:

moirra píše:

- veď Polačka u Kokrháča dokázateľne bola

V tu chvíli zabouchali na dveře Flipot a Linot. Vesele vtrhli dovnitř. Barbe jim tajně strčila pánev,
kousek špeku a kus těsta. Upečou si placky.
Ten večer snad nebylo v Paříži místo, kde by byli lidé šťastnější než v tomhle pokojíku v Údolí chudoby.
Angelika pekla placky. Linot hrál na Thibaultův flašinet. Polačka našla nástroj v koutě jednoho sklepem
a přinesla ho vnukovi starého muzikanta. Co se v té vřavě stalo s flašinetářem, nikdo nevěděl.
O něco později vyšla nahoru se svícnem Barbe. Řekla, že dole není už žádný host, a tak otrávený mistr Bourjus zavřel.

Hmm to nedává smysl... můžem to ještě porovnat na dalším minisrazu...

A nechybí nám nějaké pasáže v českém vydání Quebecku, kde se setkaly?

Nebo je vysvětlení prosté - Polačka přeháněla a trochu zveličovala.... Popř. tím odvodem bosé Angeliky myslela její návrat k Lidožroutovi?? Ale to se mi nepozdává. Spíše se třeba vzpomínky časem zastřely - ona i ta záchrana Cantora byla poměrně dramatická událost a v tom vypětí, a ve všem, co musela i sama Polačka po zatýkání na jarmarku řešit, prostě na Angeliku mohla zapomenout a řešit sama sebe...

Vyzerá to tak že Polačka trepala z rozrušenia piate cez deviate:

Pamätáš sa? Bola som na štrichu za Chrámom Matky Božej v Paríži. Keby nebolo bývalo aféry na trhovisku v Saint-Germain, ktorá nám všetko zničila... Čo sa dá robiť, minulosť je za nami a ja si môžem aspoň povedať, že som žila dobre. Nestrácala som čas. Teraz to nie je také parádne, ale má to svoj pôvab. A potom, mám rada krásne zimy, pripomína mi to detstvo v Auvergne.
Zasnene sa oprela lakťami o kolená.
— Nie, mýlim sa. Naposledy som ťa nevidela na trhovisku v Saint-Germain, ale vtedy keď sme šli hľadať decko, toho fafrnka Cantora, čo ti uniesli potulní cigáni... Hej, hej, dobre hovorím, vtedy som ťa uvidela s ostrihanými pačesmi*. Teda to bolo po roztržke na trhovisku v Saint-Germain, keď si sa dostala pod nožnice väzenských dozorcov... Spomínaš si?
— Spomínam
Včera som videla tvojho Cantora. Ten je krásny! Ako obrázok... ako grécky boh, — zveličovala. — Ešte šťastie, Že sme tých cigánov zastihli vtedy niekde pri Charentone. Ale sme bežali v tom daždi! Spomínaš si? Ach! Vtedy nám to nebolo nič... dážď-nedážď... Dnes by som už nevládala... Pripime si! Cantor je tu, ochránený pred tými zlosynmi, ktorí chceli našu smrť, smrť úbohých chudobných dievčat. Nech Boh ochraňuje Kanadu!

Vyzerá to že jej všetko vyfučalo z hlavy, akonáhle zbadala Angeliku.

Zrejme aj zabudla že do Smelého Kohúta priniesla flašinet a že Angelike neskoršie poradila ako veštca majstra Ludovica.
Ale keď si presne spomínam, neradila jej ho už v Neselskej veži?

Veď aj tuto Polačka zasa raz válí:

Hoci Angelika mala rada Horné mesto, salóny, kostoly a kláštory, každý deň schádzala do Dolného mesta, do Francúzskej lode, kde spomienky, aj keď nemali v sebe uhladenosť spomienok zo zámku v Gai Savoir, aspoň nepatrili iba jej-
A hľa, čo si všimla... Mladý Cantor de Peyrac, ten vážny puberťák s tvárou ako ružička, ktorej výraz Angelike chvíľami pripomínal trochu pochmúrne tváre mládencov zo Sancé de Monteloup, jej vlastných bratov: Josselina, Gontrana, Denisa... — sa smial a žartoval iba s pani Gonfarelovou, majiteľkou Francúzskej lode.
Raz keď prišiel do hostinca so skupinou priateľov a niekoľkými dôstojníkmi z Peyracovej posádky, mu milá hostinská, ktorá mala trocha vypité, povedala:
— Dobrý deň, zlato moje. Vy ma nepoznáte, no ja vás už veľmi dávno poznám. Akoby som vás bola odkojila na vlastných prsiach.
Cantor sa rozosmial. Vstal od stola, hodil sa jej nadšene okolo krku a pobozkal ju na obe líca.
— Spoznal ma! — oznámila dojatá Polak pri prvej príležitosti Angelike. — Mysli si, čo chceš. Spoznal ma! Pamätá sa, ako som bežala bosá až do Charentonu, aby som ho vy trhla z rúk Cigánov... Vieš, také deti, tie sa ti len pozerajú, nič nehovoria, no zato si pamätajú.
Po tejto príhode Cantor prichádzal často do Francúzskej lode a vždy sa k Janine Gonfarelovej správal prívetivo a priateľsky. Veselosť ho úplne zmenila, zelené oči mu žiarili a jeho tvár pripomínala krásnu tvár jeho matky.
— Ach, ten malý krásavec je pre mňa nádherná odmena, — zverila sa raz trocha pripitá Polak Angelike. — Vieš, to, čo cítim, môže pochopiť len dojka.
— Veď ty si nikdy nebola jeho dojkou! — namietala Angelika. — Cantor nikdy nemal dojku... Ani mňa... Nemala som mlieka... Kŕmili sme ho z fľašky

Klobúk dolu že si svojou bláznivou spontánnosťou tak ľahko získala aj inak uzavretého trubadúrika Cantora.

Samozrejme že zo samého nadšenia Polačka ako vždy príšerne zveličuje a preháňa - už to skoro vyzerá ako by len ona sam utekala zachraňovať Cantorov život - ale napokon ak si dobre spomínam Angelika sa vskutku spoliehala ako na jedinú na Polačku po tom čo ju zatkli.

Idem to pohľadať kde to bolo.

No veru Polačka celkom nepreháňala že sa spolu s Angelikou starala o maličkých:


Hned když se vrátila z Neuilly, odvedla je k Velkému Matyášovi. Chtěla mast na Cantorovu
vyrážku a pro Florimonda… Co by potřebovalo to malé ztrápené tělíčko, třesoucí se a choulící se
děsem před každým pohlazením, aby ho vrátila životu?
„Když jsem ho opustila, krásně mluvil, a teď neřekne ani slovo,“ stěžovala si Polačce. Polačka zašla za Velkým Matyášem s ní.

a ešte tuto, keď Angeliku zavreli v Chatelete:

V hlavě jí bušilo jediné: A co děti?… Co se s nimi stane?… Kdo se o ně postará?…
Co když je zapomněli ve věži?… Sežerou je krysy…
I když tu bylo zima a vlhko, zaperlil se jí na čele pot. Krčila se na hromadě shnilé slámy, opírala se o zeď a rukama si objímala kolena. Snažila se nechvět a chladně uvažovat:
Některá z ženských se o ně určitě postará. Jsou špinavé, neschopné, ale na děti nezapomínají.
Nakrmí i ty mé. Ostatně jestli je tam Polačka, můžu být klidná ......

moirra píše:

— Ach, ten malý krásavec je pre mňa nádherná odmena, — zverila sa raz trocha pripitá Polak Angelike. — Vieš, to, čo cítim, môže pochopiť len dojka.
— Veď ty si nikdy nebola jeho dojkou! — namietala Angelika. — Cantor nikdy nemal dojku... Ani mňa... Nemala som mlieka... Kŕmili sme ho z fľašky[/i][/b]

Moiro, díky, pobavilo
Máš pravdu, to je perfektní ukázka Polaččiny povahy a zároveň humoru v románu. Takovéhle momenty mě vždycky přesvědčí o tom, že by z toho mohla být perfektně vyvážená historická výpravná série, něco jako Pride and Prejudice nebo Downtown Abbey... tak zase zpátky do reality.

Myslím že som našla Polačku ako šliape chodník za Katedrálou Notre Dame.

Kto mi pomôže identifikovať ostatné postavy na obrázku a nájsť citát kde je o tom šliapaní chodníka za katedrálou ?

(použiť sa môžu iba tie čo vystupovali v knihách Angelika)

Aj keď Penelopa skonštatovala že dáma na obrázku z odnaženým prsníkom vyzerá lehce Egyptsky - považujem to za skvelú ilustraci Polačky.

A inak toto je úplne dokonalá Polačka - nevadí že ten trailer je Taliansky - text si domyslite. Je to o to zábavnejšie.

https://www.youtube.com/watch?v=Oh21OsKc-XM

Sofia Loren ako nesofistikovaná Markytánka je jednoducho božská.

Polačka a Joffrey v inom živote- haha.

Film sa volá Madame Sans-Gene (1961) a dá sa stiahnuť.

Dámy všimli ste si akú úlohu zohrala Polačka v Dávidovom živote? (Dávid bol synovec majiteľa krčmy v údolí chudoby ktorý vlastnil po otcovi patent na čokoládu) Je to iba v Integrále a samozrejme aj v prvom nemeckom vydaní - a ako vždy zasa trochu inak.

viewtopic.php?f=1&t=344&p=29839#p29839

Polačka nech bola aká chcela, mala veľké srdce a bola starostlivá. Okrem toho že Angeliku varovala pri Neselskej Veži a dala jej bez váhania svoj celý svoj mešec peňazí keď boal s ňou hladať Cantora, priniesla Linotovi aj jeho hudobný nástroj:

Ten večer snad nebylo v Paříži místo, kde by byli lidé šťastnější než v pokojíku v Údolí chudoby. Angelika pekla placky. Linot hrálna Thibaultův flašinet. Polačka našla nástroj v koutě jednoho sklepení a přinesla ho vnukovi starého muzikanta. Co se v té vřavě stalo s flašinetářem, nikdo nevěděl.


Zhodou okolností som narazila na video kde je jeden flašinet aj s opičkou :

https://www.youtube.com/watch?v=Y5ztV2kTric

Nuž keď k tomu ešte pripočítam že Angelika vravela že Polačka jej doporučila majstra Ludovika - dákeho veštca v galériach Justičného paláca - tak je jasné že Polačka si v Novom svete nepamätala kedy sa videli v Paríži naposledy - pretože z knihy vyplýva že sa určitý čas stýkali.

s Polačkynho rozprávania v Novom svete skončila ako jedna z "Kráľovských dcér" ktoré posielali do Ameriky pri razii v parížskom bordeli, alebo tak nejak.

moirra píše: *

08 lis 2021, 18:06

Dámy všimli ste si akú úlohu zohrala Polačka v Dávidovom živote?

Neposlala ho za ní sama Angelika, aby se "zaučil"?

PenelopaW píše: *

08 lis 2021, 18:20

moirra píše: *

08 lis 2021, 18:06

Dámy všimli ste si akú úlohu zohrala Polačka v Dávidovom živote?

Neposlala ho za ní sama Angelika, aby se "zaučil"?

presne tak veď klikni na link hore vyššie

Ako stále prízvukujem, ani po 350 rokoch sa nič nezmenilo, a tuto máme ďalší dôkaz:

Alias kde sa zjavila Polačka po 350 rokoch:

Prečítala som si dlhočiznú reportáž v Švajčiarských novinách z Ukrajinského frontu na Donbase, pretože bola veľmi zaujímavá. Reportáž písal poľský spisovateľ ktorý osobne viezol pomoc v podobe techniky na ukrajinský front a strávil tam aj určitý čas priamo na fronte.

Čo mňa ako Angelikoložku zaujalo najviac že sa v tom článku ako jedna z najzaujímavejších osobností na tom fronte zjavuje pravá nefalšovaná Polačka.

Autor nechce celkom prezradiť jej identitu, vraví iba že pôvodne bola reportérka a že nemala moc dobrý rozhľad, dokonca ani poriadne neovládala zemepis Ukrajiny.(Čo mu očividne sama na seba prezradila) Z reportérky sa však časom stala markytánka, lebo sa u nej okrem iného prejavili nevídané logistické schopnosti. Z nejakého dôvodu , ktorý tiež neprezradil ale vravel že je pádny, zavesila reportérske povolanie na klinec, naučila sa ukrajinsky a stala sa súčasťou Ukrajinskej armády.

On sám jej dal prezývku kráľovná Donbasu, pretože má vraj talent riešiť kadejaké problémy na fronte, a to jeden za druhým. A vraví pritom aj že Markytánky majú neprávom povesť ľahkých žien, a že túto tému rešeršoval už dávnejšie a že aj kedysi sa veľa s týchto žien staralo u svojho pluku o logistiku, o stravu, oblečenie, a niekedy aj o zbrane.

Táto Polačka , alias kráľovná Donbasu , vraj robí presne toto, a musí mať aj povahu ako naša knižná Polačka, pretože sa vraj rada chvasce vecami ktoré vôbec neboli také svetoborné, a dali sa snáď ľahko vyriešiť, aby vzápätí vyriešila problém ktorý bol skutočne svetoborný a nikto si s ním nevedel dať rady, bez toho aby si vôbec uvedomila aký výkon práve podala.

Hoci je civilistka, vraj aj velitelia majú pred ňou rešpekt ako keby bola nejaký generál, a mala dáku skutočnú vojenskú hodnosť. Ona sama seba samozrejme počíta k armáde a nie k civilistom ktorí iba pomáhajú armáde. Vraj na front posielajú takých mladých a neskúsených chlapcov že niektorí z nich si nevedia ani rozložiť a zložiť zbraň. Ale Polačka z Donbasu to dokáže. Popri tej logistike zabeháva, vychováva, radí nováčikom na fronte. Takže popri iných dôležitejších úlohách je vo zvyšnom čase aj čosi ako matka pluku, avšak v tomto prípade v čiste nevinnom kontexte.

Nuž tak, čo sme čakali, kde inde sa mohla Polačka zjaviť po viac ako 350 rokoch pri dnešnej politickej situácii ako na Ukrajinskom fronte?
Ja myslím keď autor článku vravel že pôvodne tam prišla robiť reportáž, ale že tam nakoniec zostala, a že to nieje Ukrajinka ale cudzinka, ale rýchlo sa naučila Ukrajinsky, že to zrejme bude nejaká Poľka, alebo možno aj Bieloruska, poprípade môže byť aj Slovenka, kto vie?

moirra píše: *

06 dub 2015, 20:55

No ja to vidím tak že Polačka bola aj jedno aj druhé.

v tomto s tebou súhlasím - a vďaka za francúzsku citáciu! Poliačka - ktorú takto pekne volali v prvých šiestich častiach ešte kvalitne preložených za socíku (zrejme si dali na tom záležať) a už len "Polak" v quebeckých dieloch bola naozaj rázna, svojská postava. Aj by som zacitovala pár pasáží, ale nemám tu knihy, takže len takto z hlavy mi napadá napr. to, ako ju Nicolas "s typickým gestom tyrana prinútil nosiť Angelike horúcu vodu" a ako si Poliačka "vždy vriacou vodou obliala nohy a nadávala". Alebo ako hodila pri stretnutí s Angelikou v Quebecu vejár do krbu. Správaním mi občas pripomína Škopkovú zo "Slunce, seno, ..." trilógie. Žena, ktorá sa vie o všetko postarať, ktorá sa vo svete nestratí, má poriadne podrezaný jazyk - ale aj zlaté srdce.

po prečítaní toho článku mi docvaklo prečo sa Polačka ak dožadovala ďalšej vojny, po tom čo sa Mazarinovi podarilo uzavrieť Pyrenejský Mier a Francúzsko si mohlo užiť pár rokov vojny a zregenerovať sa:

Keď nebola vojna Polačka bola jednoduchá šľapka s ktorou každý zametal, ale keď bola, stala sa s nej Markytánka a tie bývali u vojska cenené, pretože sa starali o celú logistiku. O jedlo a pitie, o čisté šatstvo, ošetrovali ranených... atď atď. Vojaci sa k nim chovali prevažne z rešpektom a Markytányk sa po určitom čase stávali aj expertkami čo sa týka zbraní a munície.

Podľa mňa práve preto bola Polačka taká schopná organizátorka a mohla bez problémov viesť svoj hostinec v Quebecu. Veď Markytánky sa u vojska vždy starali o čosi ako pojazdný hostinec.
Inak pripomínam že podľa slov Nadji, dcéry pani AG sa zdá že Polačka bola ako aj pár ďalších postáv inšpirovaná nejakou skutočnou osobnosťou s ktorou sa pani AG stretla, a možno aj priatelila.
Uvažovala som o tom že bolo krátko po 2 svetovej vojne keď pani AG začala písať Angeliku. Takže nebolo vylúčené že mohla poznať aj nejakú "Polačku" ktorá v reále naozaj bola ako dobrovoľníčka pri nejakom pluku vo vojne.

Angelika: Zpod řas na něj upírala smaragdový pohled, provokující a vzdálený, v nitru vychutnávala hloubku svého pádu a tvářila se, jako by se pyšnila tím, že je majetkem obávaného vládce.
Podobné scény přiváděly Polačku k zuřivosti.
Bývalá Rošťákova milenka se tak snadno nesmířila s náhlým „pádem“, navíc když ji Rošťák s krutostí pravého tyrana udělal Angeličinou služkou. Právě ona musela nosit své sokyni teplou vodu na koupání, což byla záležitost v tomhle prostředí tak nezvyklá, že se o ní mluvilo až na předměstí SaintDenis. Polačka si vždycky vzteky vylila polovinu horké vody na nohy. Ale bývalý čeledín tak ovládal své lidi, že se tváří v tvář té, která ji připravila o milencovu přízeň, neopovážila
říct ani slovo.
Angelika přijímala služby i nenávistné výpady téhle snědé urostlé dívky stejně lhostejně.
Polačka byla šlapka, „vojanda“, holka, která táhla s bojující armádou. Měla víc válečných zážitků než leckterý švýcarský žoldák. Uměla zasvěceně mluvit o dělech, puškách i dýkách, protože se v životě setkala se všemi vojenskými hodnostmi. Dostala se dokonce až k důstojníkům, ale podle vlastních slov jen pro jejich krásné oči a kníry, protože tihle švarní pánové měli kapsy prázdnější než obyčejný harcovník. Při jedné vojenské výpravě zvládla celý polský pluk, čímž získala svou přezdívku.
Za pasem nosila nůž, který vytahovala při každé příležitosti a byla pověstná tím, že s ním uměla velice šikovně zacházet.
Když ten večer dopila svůj pohár vína až do dna, začala Polačka s elánem vyprávět o pustošení a válečném plenění.
„Ach, válka, to byly slavný časy! Říkala jsem furťákům: Líbejte mě, pánové! Vybiju vám všechny blechy.“
Začala zpívat staré vojenské popěvky a objímat bývalé vojáky. Nakonec ji vyhodili ven.
Markýza Poláků běhala v dešti a ledovém větru po nábřeží Seiny, vztahovala paže k Louvrů, který nebyl v noční tmě vidět, a vykřikovala:
„Ach, Veličenstvo! Ach, korunovaná hlavo! Kdypak nám zase dáš nějakou válku? Pořádnou válku. Co se tam potloukáš v ty svý kobce! Král bez válek stojí za drek. Král bez vítězství…“
Když Polačka vystřízlivěla, zapomínala na své bojovné řeči a myslela jen na to, jak získat Rošťáka zpátky. Pustila se do boje se vší vervou, celou svou výbušnou povahou, prostou veškerých předsudků. Podle jejího názoru bude mít už Rošťák brzy dost té holky, která se nikdy nesměje a občas se tváří, jako by vás vůbec neviděla. Jasně, byli krajani. To lidi sblíží: ale ona zná svého Rošťáka! To mu nebude stačit! Sakra, vždyť ona, Polačka, v podstatě nechce nic víc než se podělit.
Ostatně dvě ženy na jednoho chlapa není tak moc. Velkej Korzár jich má šest!

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 749#p25391

To volání po vojničce mi připomnělo polozapomenutou fikcí z ranku těch fantasmagorických. Odkaz viz výše.

Btw: Dočkáme se dalších originálních dobrodružství Markýzy Poláků v citovaném diskusním vlákně??

nuž to je skutočná fantazmagória iba tak pre zábavu... Polačka v háreme Muleja Ismaela a podobné ptákoviny - snáď niekedy ešte pokračovanie bude až bude nejaká blázniva náladička

Ja zasa pre zmenu pokladám za najlepšiu fikci s Polačkou tvoju fikciu, v ktorej sa počas Desgrezovej plavby po úteku z Paríža na lodi rozprávajú o svojích zážitkoch so ženami a vykľuje sa s toho že sa jedná o jednu a tú istú ženu - tú fikci milujem a považujem ju na rozdiel od tej mojej fantazmagorickej za serióznu na doplnenie kánonu

sná´d ešte niekedy spíšeš aj tie spomínané dobrodružstvá Polačky a cteného pána Clopota

Ach ano teraz som si zasa ja spomenula na tú tvoju Joffrey a Polačka ktorá je v tom istom vlákne hihi tá je tiež boží

Pozerala som niečo v 7 diely a pritom som našla čo mi nejako uniklo alebo som na to zabudla:
Už v 7 diely, keď Francúzski vojaci pod vedením Loménieho pochodujú späť do Quebecu, sa spomína Polačka a jej hostinec.
Vojaci snívajú o jej dobrých jedlách a pekných dievčatách. No jo - Polačka rozbehla dvojzmyselný biznis.

Jen co spustí na vodu kanoe a přeplují jezero, octnou se na dobré milé řece Chaudiere, po níž bez problémů doplují až k řece Svatého Vavřince. A ta ústí přímo naproti Quebeku. Poslední míle projížděli mezi vesnicemi s masivními kamennými domy tyčícími se nad břehem. Sedláci sklízeli poslední zbytky obilí a česali jablka a mávali čepicemi na pozdrav vracející
se válečné výpravě. Za ohbím říčky se objevila bílá a špičatá věžička zvonice v Levisu, a to už jste skoro v Quebeku.
Zvedli oči a pozdravili vznešené město stojící na vysoké skále a ono jim odpovídalo všemi zvony nesčetných kostelů.
Konec pustiny, konec divochů, nechutné kukuřice a vařeného masa. Sem s calvadosem, rumem a vínem ze zámořských lodí, s máslem mazanými chleby, šťavnatým hovězím a výtečnou šunkou, sýrem a červeným vínem, s přítulnými dívkami u Janine Gonfarelové dole ve městě…

S tých jedál je tam šunka s kapustou alebo kelom - to ešte musím zistiť - aha ano bude to predsa len kapusta

Kto to v Quebecu pestoval tie kapustné hlavy ? Frontenac či Villedavray?

hneď som teda pridala Recept do Varíme s Angelikou.

https://angelique.cz/phpBB321/viewtopic ... 678#p33678

----------------------------------------------------------------------------------------

A už zasa bohužiaľ chýbajú v tomto preklade niektoré veci:

a hlavne tam je že to znamená koniec vareného mäsa zo psov.

Kdežto vďaka nej som pochopila že "sagamite" bude zrejme kukuričná kaša. Zrejme to čo my dnes voláme polenta, ibaže nejaká indiánska verzia. Spomínam si ešte že na začiatku knihy Angelike ponúkali Indiáni vodu z misky ktorá nebola umytá ale iba vyškrábaná a boli v nej zvyšky kukuričnej kaše.

----------------------

Preklad Originálu:
Za zákrutou sa objavovala biela špicatá veža mesta Lévis a zrazu sme boli pod Quebecom. Zmizla púšť, zmizli divosi, nevýrazný "sagamit" a varený pes. Odteraz je tu calvados, rum a vína ktoré privážajú lode, pšeničný chlieb s maslom, šťavnaté hovädzie mäso a šunka s kapustou, syr a červené víno a priateľské dievčatá, ktoré stretnete u Janine Gonfarel v dolnom meste...

Polačka v Quebeku vravela Angelike že ju Orgeval učil písať. Že by bol zažmúril obidve oči že tam prevádzkoval nevestinec?


Le clocher blanc et pointu de Lévis apparaîtrait au tournant et brusquement on serait sous Québec. Fini le désert, finis les sauvages, la « sagamite » fade et le chien bouilli. À nous le calvados, le rhum et le marc apportés par les navires, le pain de froment largement beurré, la pièce de boeuf juteuse et le jambon aux choux, le fromage et le vin rouge, et les filles accortes que l'on rencontre chez Janine Gonfarel, dans la ville basse...

Očividne sa Angelika Polačky vo svojej mysli nikdy nezbavila, pretože ju neustále spomína, až kým ju nestretne znovu v 11 diely.
Mňa potešilo že sa tá postava zakladá na niekom koho pani AG poznala.

Nech bola Polačka akákoľvek, pretože sa nenarodila zo striebornou lyžičkou v ústach a musela sa životom pretlkať, nebola ani hlúpa ani zlá. Naopak, kto by čakal pri Neselskej veži a riskoval že ho odchytí buď Rodogonoví ľudia alebo žandári a dal niekomu svoj posledný mešec? Väčšina iných by myslela v takej situácii iba na samých seba.
Polačka mala zdravý sedliacky rozum a srdce zo zlata. Dokonca aj inak nezhovorčivý Cantor si ju obľúbil, a v Quebecu za ňou pravidelne chodieval.

Tuto spomienka na Polačku z 5 dielu:


Byl to pan Gabriel. „Svezete se se mnou, paní Angeliko?“
Vtom se zarazila. Viděla se na blátivé cestě v podobné krajině – obrací se k ní jezdec a má úsměv pana Gabriela.
„Ne,“ slyšela se odpovídat po dlouhém zaváhání. „Jsem jen vaše služka, pane Gabrieli.
Pomluvili by vás…“
„Jistě, tady nejsme na okraji Paříže směrem na Charenton.“
Závoj se protrhl. Vedle ní stála Polačka. Měla stejně prochladlé nohy jako dnes.
A stejně jako dnes měla v srdci strach o ohrožené dítě: Cantora unesli cikáni. Zastavili u nich jacísi jezdci. Jeden z nich ji vzal do sedla a vezl ji do Paříže. Byl to protestantský mladík, syn kupce z La Rochelle.
„Už mě poznáváte?“ zeptal se kupec.
„Ano, vy jste ten jezdec, co mi pomohl jednoho zimního večera před mnoha lety.“
Choulila se před deštěm. Od té doby uplynulo dvanáct let.

Poliačka je naozaj svojrázna žena, ale ako ty hovoríš, nebola zlá. Angelike v živote veľa pomohla.