.Dle vytvořené časové osy se narodil někdy v letech 1636-1637.
http://angelique.cz/phpBB321/viewtopic. ... osa#p22620
Popis:
Pomocník pozoroval s hlavou lehce skloněnou na stranu nedokončený mistrův obraz. Na obličej mu padalo mdlé denní světlo. Středně vysoký mládenec v plátěné košili rozhalené na opáleném krku, s kaštanovými vlasy ostříhanými pěkně nakrátko a patkou, která mu napůl padala do tmavých očí, vypadal jako člověk z lidu. Jenže Angelika by mezi tisíci rozeznala ta vzdorovitá ústa a zvědavý nos, a taky rozhodnou, poněkud těžkou bradu, která jí připomněla otce, barona Armanda.
(Markýza andělů 2)
Angeličin otec, baron de Sancé, zemřel vloni v zimě před jejím odjezdem do Marseille.
Takže když jí ohlásili návštěvníka, vztyčila se na pohovce a nevěřila vlastním uším. Muž, který se objevil na prahu, měl tytéž hnědé šaty a zablácené boty, stejnou chůzi jako její otec. Pozorovala ho, jak se blíží, a poznala uzavřenou, zamračenou tvář chlapců ze Sancé. Jeden z jejích bratrů? Gontran?… Ne. Denis.
(Angelika se bouří)
Sedl si na kraj postele a pod koženou zástěru schoval velké ruce s červenými a modrými skvrnami, poleptané chemikáliemi, jež používal při výrobě barvy. Ruce ztvrdlé od tlouku, kterým od rána do večera rozmělňoval suřík, okr a klejt, smísené s olejem nebo zředěnou kyselinou solnou.
(Markýza andělů 2)
(…) Angelika zjistila, že Gontran patří k těm nejcennějším lidem na světě, stejně jako ti lékaři... Všechno se jí v hlavě trochu pletlo. Pročpak se lékaři stávají jen chudí holiči, lidi z krámků, kterých si nikdo neváží, přestože dělají tak obrovskou věc?... Proč Gontran, který v sobě nosí celý svět a umí vyvolat dokonce nadšení králů, je jen ubohý deklasovaný a pohrdaný řemeslník?...
(Markýza andělů 2)
Angelice je ze všech sourozenců nejvíc podobný jistým mysticismem a citem pro duchovno, zasněností a hlubokou vnímavostí k rodnému kraji.
Člověk neví, co si má o tomhle Gontranovi myslet. Je to málomluvný samotář. Protože nemohl mít ani soukromého učitele, ani navštěvovat kolej, musel se spokojit se znalostmi místního učitele a faráře. Ze všeho nejčastěji se uchyloval do podkroví a tam hnětl barevné hlíny, z nichž vyráběl podivné kompozice, kterým říkal "obrazy" nebo "plátna" z prachu zrozeni.
I když si na své osobě stejně jako ostatní děti de Sancé příliš nezakládal, přesto vyčítal Angelice, že je hrozná divoženka a neumí zachovat odstup.
"Nejsi tak pitomá, jak vypadáš," dodal toho dne a mínil to jako poklonu.
(Markýza andělů 1)
Nespoutaný snílek Gontran dokázal často celé hodiny pozorovat jiskření těch odlesků, v nichž se mu zjevovaly podivné vidiny, a Angelika v nich poznávala strážné duchy Monteloupu.
(Markýza andělů 1)
Dokonce tam, kde tepe čilý venkovský život, je vidět jen zelená pustina, zvrásněná černými brázdami, označujícími obrovské skalnaté průrvy, jimiž protékají chladné řeky: Vienne, Vendée, Sčvres… Růžové útesy, zející rány v mase země, s vyhloubenými jeskyněmi, kde se ve světle pochodní objevují pod ledkem hnědé či černé siluety, které údajně malovali duchové. Gontran je obdivoval od dětství, ukázala mu je sestra Angelika, víla těchto magických prostorů. Ale protože chtěl ty výtvory pozorovat o samotě, vyháněl děvčátko a uražená Angelika si nechávala další objevy pro sebe.
(Angelika se bouří)
Stejně jako ona se paličatě vydal proti proudu, ale oproti ní - přestože muž - měl cestu mnohem složitější.
„Jak ses dostal k tomuhle povolání?" zeptala se ho Angelika s lítostí v hlase.
Gontran nakrčil citlivý sancéovský nos a zamračil se.
„Tys ale hloupá," prohlásil bez obalu. „Když jsem se dal na malování, asi jsem to chtěl. Mám dokonalé vzdělání a jezuité nešetřili sil, aby ze mě udělali mladého šlechtice schopného šířit slávu rodinného jména poté, co Josselin utekl do Ameriky a Raymond vstoupil do jejich slavného řádu. Ale já měl také své představy o budoucnosti. Rozešel jsem se s otcem, který mě posílal do armády sloužit králi. Prohlásil, že mi nedá ani sous. Tak jsem odešel pěšky jako žebrák a v Paříži jsem se dal na umění. Už končím svá učednická léta. Pak se vydám na cestu po Francii. Poputuju od města k městu, abych se naučil všechno, co se týká malířství a rytectví. Abych na to měl, nechám se najmout nějakými malíři, nebo budil dělat portréty měšťákům. Pak si koupím mistrovské právo. Stane se ze mě slavný mistr, jsem si tím jist, Angeliko! Možná mi jednou svěří výzdobu Louvru!"
„Namaluješ tam peklo, plameny a šklebící se ďábly!"
„Ne, namaluju krásné modré nebe, slunce a oblaka, v nichž se bude vznášet král v plné slávě."
„Král v plné slávě," opakovala Angelika unaveně.
Zavřela oči. Najednou se cítila daleko starší než tenhle mladík. Byl sice starší než ona, ale uchoval si nedotčenou sílu své dětské touhy. Jistěže zažil hlad a zimu, ponižovali ho, ale nikdy nepřestal kráčet za svým snem.
(Markýza andělů 2)
„Bydlím v Paříži u Hortenzie," řekla. Chtěla se pokusit oživit v jeho duši teplo bratrské lásky.
„U Hortenzie? U té čarodějnice? Když jsem sem přišel, pokusil jsem se ji navštívit! To jsem si ale dal! Umírala hanbou, když mě viděla vcházet do domu ve vysokých botách. ,Nemáš ani meč!' pokřikovala. Vůbec prý se neliším od těch příšerných řemeslníků. To má ovšem pravdu. Umíš si mě představit v kožené zástěře a s mečem po boku? Jenže když se mně, šlechtici, zalíbí malovat, myslíš, že mě od toho můžou odradit ty její hloupé předsudky? S klidem je hodím za hlavu."
„Mám pocit, že máme všichni sklony se bouřit," vydechla Angelika.
(Markýza andělů 2)
Mezitím někdo zazvonil a Barbe uvedla Gontrana.
Pohled na něj Hortenzii už úplně vyvedl z míry a vybuchla:
„Co jsem proboha komu udělala, že mě Bůh postihl takovýmhle bratrem a sestrou? Kdo mi teď uvěří, že má rodina skutečně pochází ze staré šlechty? Sestra, která se mi vrátí oblečená v hadrech! Bratr, který klesal stále hlouběji, až se z něj stal obyčejný řemeslník, jemuž měšťané tykají a klidně mu nařežou holí... Do té Bastily neměli zavírat jen toho příšerného kulhavého čaroděje, ale vás všechny s ním..."
(Markýza andělů 2)
„Musel jsi zažít pořádnou bídu!"
„Ne větší, než bych zažil v armádě s mečem po boku, s dluhy na krku a lichváři v patách. Tady vidím, co vydělám. Nemusím čekat, co mi milostivě uštědří nějaký vzdělaný pán, až bude mít náladu. Můj mistr mě nemůže obalamutit, protože mě chrání cech. Když je obživa příliš těžká, zajdu do Templu za bratrem a ten mi dá pár sous..."
(Markýza andělů 2)
Přesto by se dalo říci, že dosáhl v oblasti svých snů velkých úspěchů.
Došli doprostřed sálu a zvedli oči ke klenbě s velkými pestrobarevnými plochami mezi žebry ze zlacené štuky. Bůh Mars se tam vznášel na pozadí vycházejícího slunce a z jeho těla a tváře jako by vycházela zář a kontrastovala s dlouhými tmavými siluetami vlků, kteří táhli jeho vůz.
„Ach, Gontrane,“ vyjekla Angelika nadšeně, „podobá se Filipovi.“
Malíř se pobaveně zasmál.
„To je pravda. Měl jsem dojem, že žádný šlechtic u dvora mi nemůže stát lepším modelem. Je nepřekonatelně krásný,“ vykřikl s náhlým zápalem, „jeho tělo a pohyby jsou tak dokonalé, že člověku přímo působí potěšení sledovat, jak majestátně kráčí nádhernými Versailles.“
Na chvíli se zasnil. Pak se rozesmál.
„Nemusíš se nafukovat jako krůta. Nehodlám ti lichotit, protože je to tvůj muž. Nemáš na tom žádnou zásluhu. Jsi také krásná. Jenže on jako by žil mimo čas. Má onu melancholickou vznešenost řeckých soch…“
(Angelika a král 1)
Mladého Alberta de Sancé najednou cosi osvítilo:
„Sire,“ vykřikl. „Pohlédněte vzhůru! Uvidíte na versailleském stropě mistrovské dílo mého bratra umělce. Namaloval ho pro vaši slávu.“
Rudý paprsek zapadajícího slunce vpadl do okna a ozářil obraz boha Marse ve voze taženém vlky.
Král strnul a zamyslel se. Krása, kterou miloval, mu zřejmě na chvíli přiblížila vzbouřence s rozežranýma rukama, který se mu postavil a na kratinký okamžik ho nechal nahlédnout do světa, kde lidská vznešenost nabývá naprosto jiných rozměrů. A pak se najednou jeho praktický duch vzepřel tomu, aby nechal zabít řemeslníka, schopného vytvořit takové zázraky. Skuteční umělci, ti, již se vymykají průměru, jsou velice vzácní.
(Angelika se bouří)
Co se osobního života týče, Gontran se oženil s Mariedje Van Osselovou, dcerou bývalého mistra, a provozoval vcelku výnosnou živnost.
Když se jednou vracela z trhu, zarazila se před vývěsním štítem obchodníka se zbraněmi. Na štítě byl namalovaný starý voják s bílými vousy, jak pije víno z helmy a jeho kopí, opřené vedle něj, se ocelově leskne.
„To je přece starý Vilém,“ vykřikla.
Spěchala do krámku a majitel jí řekl, že to umělecké dílo nade dveřmi pochází z ruky umělce jménem Gontran Sancé, který bydlí na předměstí Saint-Marcel.
Angelika s tlukoucím srdcem běžela na uvedenou adresu. Ve třetím poschodí skromného domku jí přišla otevřít mladá usměvavá a růžolící ženuška.
V ateliéru objevila Angelika Gontrana před stojanem, stojícím mezi plátny a barvami: azurovou, rudohnědou, šedomodrou, vodní zelenou… Kouřil fajfku a kreslil nahého andílka, jehož modelem byla krásná několikaměsíční holčička, ležící na modrém sametovém koberečku.
Návštěvnice, která měla masku, začala na úvod mluvit o vývěsním štítu obchodníka se zbraněmi. Pak odložila masku a se smíchem se nechala poznat. Zdálo se jí, že ji Gontran upřímně rád vidí. Připomínal čím dál víc jejich otce, stejným způsobem naslouchal a kladl si přitom ruce na kolena jako starý koňák. Sdělil Angelice, že složil mistrovskou zkoušku a oženil se s dcerou svého bývalého mistra Van Ossela.
„Ale to je mesaliance,“ vykřikla zděšeně Angelika, využívajíc toho, že malá Holanďanka byla právě v kuchyni.
„A ty? Jestli jsem to dobře pochopil, tak sis pronajala hospodu a naléváš lidem, z nichž někteří nemají ani takové postavení jako já.“
Po chvíli ticha pokračoval jemně:
„A přiběhla jsi mě navštívit a vůbec jsi neváhala, vůbec jsi se nestyděla. Byla bys běžela stejně vyprávět o své současné situaci Raymondovi, který byl právě jmenován zpovědníkem královny matky? Nebo naší sestře MariiAnežce, královnině dvorní dámě, která dělá v Louvrů děvku stejně jako celý ten houf ostatních krásek, nebo dokonce malému Albertovi, pážeti markýze de Rochant?“
Angelika uznala, že se drží spíš stranou od téhle části své rodiny. Zeptala se, co se stalo s Denisem.
„Je v armádě. Otec září. Konečně jeden Sancé v královských službách! JeanMarie, nejmladší, je v koleji. Možná mu Raymond zajistí nějaký církevní úřad, protože je ve velice dobrých vztazích s královským zpovědníkem, který o jmenování rozhoduje. Nakonec budem v rodině mít i biskupa.“
„Nezdá se ti, že jsme vůbec podivná rodina?“ zeptala se Angelika a potřásla hlavou. „Sancé jsou roztroušeni po celé délce společenského žebříčku.“
„Hortenzie s tím svým prokurátorským manželem sedí na dvou židlích. Mají dost vlivných známých, ale žijou dost osaměle. Od té historky s odstupným za jeho služby mu už stát čtyři roky neplatí ani sous.“
„Vídáváš se s nimi?“
„Ano. Stejně jako s Raymondem a s ostatními. Ani jeden není ovšem příliš nadšený, když mě vidí. Ale každý je spokojený, když mu namaluju portrét.“
(Cesta do Versailles 1)
Kromě výzdoby Versailles a štítu pro hospodu U Rudé masky, vymaloval Angelice i strop v bytě, ale především jí namaloval jímavý portrét tří jejích synů: Florimonda, Cantora a Charlese-Henriho.
Aby odvrátila podezření a dala zřetelně najevo svou poslušnost, pozvala bratra Gontrana. Konečně měla čas nechat portrétovat své děti. Zatímco se skláněla nad účty, aby nechala všechny své záležitosti v pořádku, slyšela, jak si Florimond vymýšlí tisíce hloupostí, aby maličkého zabavil.
(…) Charles-Henri se smál, až se za břicho popadal. Gontran něco bručel, jak měl ve zvyku, a na plátně se začínaly rýsovat hlavy Angeličiných synů. Tmavovlasý Florimond de Peyrac a blonďatý Charles-Henri du Plessis-Belličre – poznávala v nich podobu dvou mužů, které v životě milovala.
(Angelika se bouří)
Ve svém pokoji vyprostila z obalu plátno, a když ho rozvinula, měla před sebou nádherně živý portrét svých tří synů. V popředí stál Cantor s kytarou v zelených šatech barvy jeho očí. Malíř dokázal postihnout jejich zvláštní výraz, zároveň zasněný a pobavený. Byl to on, zmizelé dítě, a z jeho zjevu vyzařovala taková životnost, že nemohla uvěřit, že je mrtvý. Jako by říkal: Já budu žít věčně.
Florimond byl v červeném. Gontran – jak byl předvídavý! – mu dal tvář mladíka, kterou měl dnes: jemnou, inteligentní, vášnivou. Jeho černé vlasy tvořily temnou skvrnu mezi živými barvami tohoto nádherného obrazu a ještě podtrhovaly zeleň, červeň a růžovou na tvářích dětí, nadýchané zlato kudrn malého Charlese-Henriho. Stál mezi oběma staršími bratry ještě jako děťátko v bílých šatičkách a připomínal anděla. Buclatýma ručkama se dotýkal rukávů Cantora i Florimonda, ale ti jako by si toho nevšímali. V osobitosti poněkud strnulých postojů bylo cosi symbolického, až se Angelice sevřelo srdce; jako by malíř – ach, kdo tuší, jaké hluboké předtuchy se skrývaly v jeho umělecké duši – chtěl podtrhnout odlišný rodinný původ: vpředu oba starší, synové hraběte de Peyrac, smělí a jakoby prozáření – paprskem života; nejmladší, syn maršála Filipa du Plessis, trochu vzadu, nádherný, ale osamělý.
Až ji při tom vědomí bodlo u srdce a zadívala se upřeněji na obraz maličkého. Už vím, komu je podobný, napadlo ji náhle. Mé sestře Madelon. A přesto to byl portrét Charlese-Henriho.
Jemné tahy vědoucího štětce dávaly nehybné vidině zdání života. Ruka, držící tento štětec, klesla, znehybněla. Smrt. Život. Zkáza a trvání. Zapomnění… Zmrtvýchvstání…
Před obrazem Angelika jakoby prizmatem nejrůznějších proměn, jako přes stíny mraků plynoucích nad krajinou nahlédla náhle do měnících se podob svého života, hned tmavých, hned zas světlých, a jako by tušila, že jí ještě mnoho věcí zůstalo skrytých.
(Nezkrotná Angelika)
Tento obraz jí byl doručen až po jeho smrti a po letech se k ní dostal znovu prostřednictvím (pokud si to dobře pamatuji) správce Molinese.
Ostatně v Cantorovi toho bylo mnoho z rodu Sancé, a z Gontrana především.
Angelika věděla, že Cantor byl spíš podobný „její straně“. Byl z rodu Sancé z Monteloupu, urozený, ale mazaný jako sedlák. Nepříliš citový, ale vášnivý. Málo výchovy, spíš prosté chování.
Svým tvrdohlavým čelem připomínal Josselina, klidem Raymonda, touhou po samotě Gontrana. Fyzicky se strašně podobal Madelon, nebyl však tak citlivý.
Ten malý buclatý človíček se světlýma pronikavýma očima měl už svůj svět, byl souhrnem staletých ctností i nectností.
(Cesta do Versailles 1)
Gontran nakonec inicioval vzpouru dělníků ve Versailles (mimochodem: velmi zajímavé informace se sociálním aspektem doby), a přestože se jeho bratři snažili u krále apelovat, milost přišla příliš pozdě. Tyhle pasáže považuji za jedny z velmi silných - už jen to, jak čtenář doufá, horečně obrací stránky a čte dál... aby došel k tomuto závěru:
„Musíme popravu odložit. Chci prostudovat případ toho muže.“
Obrátil se k panu de Brienne a nadiktoval mu příkaz k omilostnění.
Oba bratři, stále ještě na kolenou, slyšeli, jak říká:
„…a bude pracovat v dílnách pana Le Bruna.“
Bratři běželi potemnělými zahradami až k vodnímu příkopu, od něhož to mrtvolně páchlo, až k lesní mýtině, kde se již houpali oběšenci.
Přišli pozdě. Gontran de Sancé de Monteloup zemřel na větvi dubu přímo proti versailleskému zámku, nehybné bílé skvrně v padajícím soumraku.
Slyšeli kvákat žáby.
Bratři sundali tělo. Albert šel pro svůj kočár, sluhu a kočího. Za úsvitu se povoz pohnul k Poitou. Bez zastávky se řítili pod žhavým letním sluncem, v modré záři noci, poháněni touhou pohřbít do země svých předků to vysoké pokořené tělo s rukama teď už nehybnýma a bezmocnýma, jako by jen rodná země mohla vyléčit jeho rány, utišit trpký žal, jehož výraz zůstal na zmučené tváři.
Gontran umělec, Gontran malíř! Gontran, jenž viděl skřítky v monteloupských měděných kotlících a který mísil červené skořápky se žlutou hlínou, aby jimi omítal zdi, a opájel se zelení listů jako tajemným elixírem.
Gontran a jeho divoká, avšak vlastně vznešená duše.
Albert a Denis plakali jako děti, když ho pohřbívali u kostelíka v Monteloupu do rodinné hrobky.
(Angelika se bouří)
Je informace výše zavádějící nebo jsem jen špatně hledala?
. Ostatně by mne vůbec zajímaly životní osudy ostatních dětí z rodiny Sancé...
A možno aj na ďalších súrodencov. 
geniálna pani AG:
