Chudák Hortenzie, ta má tedy u nás pověst .
mimi píše: Mlynáři možná na venkově ušetřili na jídle. Ve městě se muselo vše nakoupit. Prokurátorova žena měla nejméně jednu služku. To vše nebylo zadarmo. Paní prokurátorová držela manžela zkrátka.
PenelopaW píše: Další měšťanské šaty (opět pánské):
Do místnosti vešel jakýsi muž. Mohlo mu být asi třicet, ale choval se velmi odměřeně. Jeho plný, pečlivě vyholený obličej měl pod hnědou parukou výraz zároveň vážný i po-zorný, skoro kněžský. Nakláněl hlavu lehounce na stranu jako ti, jejichž povoláním i zvykem je naslouchat lidem, kteří se jim svěřují.
Podle pohodlných černých soukenných šatů s nenápadnou černou lemovkou a rohovinovými knoflíky a s nabíraným, ale prostým límcem Angelika uhodla, že před ní stojí její švagr prokurátor.
(Královské slavnosti)
Soudě dle informace o knoflících, mlynáři vydělávali víc než prokurátoři v hlavním městě .
I když zde bych asi řekla, že mlynář se skutečně měl lépe. Pokud byl Valentin jediným mlynářem v oblasti, mouku k němu museli chodit mlít a nakupovat všichni, takže měl monopol na potravinu, bez které se lidé neobejdou. Plus: pokud mu patřily nějaké pozemky nebo dostával platby za použití plavebních kanálů, které spravoval apod., opravdu na tom mohl být lépe než prokurátor v hlavním městě. Je nutné si uvědomit, že prokurátor řešil nejen žaloby ex offo (tam, kde byl dotčen státní zájem), ale živili ho hlavně klienti, kteří chodili vyhledávat jeho právní služby. A pokud neměl hodně dobré jméno, musel se ohánět, aby tuto klientelu měl. Vzpomeňme na písaře, kteří stáli před jeho kanceláří, a odchytávali chodce, aby jim vychválili pánovy právní služby.
Dům, před nímž se kočár zastavil, nebyl o nic veselejší než ostatní, přestože měl v každém patře tři poměrně vysoká okna. V přízemí byla kancelář, na jejíchž dveřích byla destička s nápisem: Mistr Fallot de Sancé. Královský prokurátor.
Dva písaři, zívající na prahu, se vrhli k Angelice, jakmile položila nohu na zem, a zavalili ji proudem slov v nesrozumitelném nářečí. Nakonec pochopila, že vychvalují úspěchy kanceláře mistra de Sancé, což je údajně jediná instituce v Paříži, na niž by se měli s důvěrou obrátit lidé, kteří chtějí vyhrát jakýkoliv proces.
„Nepřijela jsem kvůli procesu,“ odpověděla Angelika. „Jdu navštívit paní Fallotovou.“
Zklamaně jí ukázali na dveře vlevo vedoucí k prokurátorovu bytu.
Netuším teď z hlavy, kolik prokurátorů bylo po Francii a zda byl jejich počet nějak přesně stanoven, ale konkurence v hlavním městě mohla být velká. Takže i když je Gaston Fallot v kánonu prezentován jako bohatý ženich (jehož rodina chtěla sňatkem s Hortenzií ze starého šlechtického rodu dodat jeho jménu lepší zvuk), z hlediska měšťanstva mohl v Paříži patřit k nějakému průměru, popř. nějaké vyšší střední třídě. Viz Hortenziin outfit, který i ve srovnání s nejskromnějšími Angeličinými šaty byl velmi chudobný...
Když se mírně nalíčila – tušila, že švagr nebude mít pravděpodobně příliš v lásce ženy, které se malují –, upadla do rozpaků, jaké šaty si obléct. I ty nejjednodušší vypadaly vedle toalety chudinky Hortenzie, která měla na šedých šatech jen pár sametových mašliček, příliš vznešeně.
K tématu královských prokurátorů něco málo z Pitavala a Slušného Dějin policie:
Královští prokurátoři byli původně zástupci krále v procesech, které se bezprostředně dotýkaly jeho zájmu. Postupně se z nich stali státní úředníci zastupující krále ve všech záležitostech (již ne v těch, které byly vybírány ad hoc). Současně se vytváří úřad královských advokátů (avocats du roi), kteří později získávají právo zastupovat nejen panovníka, ale udílet právní porady veřejnosti (ovšem pouze v těch případech, kde není dotčen zájem krále nebo státní pokladny).
Oba úřady získávají v době absolutismu významné postavení, jsou účinným nástrojem královské v moci v boji o její upevnění – vedle běžného zastupování krále měli i povinnost hledat takové záležitosti, na nichž by panovník mohl mít zájem a které by mu mohly prospět. Prosazují tak myšlenku, že veškerá soudní pravomoc je vyhrazena panovníkovi a šlechtické soudy vykonávají tuto pravomoc jen odvozeně.
SOUDNÍ PROCES byl v této době velmi složitý a bez přesně vymezené struktury. Názor na postavení stran i průběh řízení v sobě spojovaly některé prvky kanonického práva s prvky starého domácího procesu, a mísil je do nepřehledného celku. Prolínalo se řízení předběžné, hlavní i provádění důkazů, přičemž kterýkoli úkon mohl být proveden v kterékoli fázi procesu.
V trestním řízení (procés extraordinaire, mimořádný proces) se od 16. století objevují nové prvky. S růstem královské moci odpadá soukromá iniciativa při zahájení řízení (kdy soudní orgány začaly konat teprve tehdy, kdy někdo uplatnil poškození svých zájmů) a vystupuje role královských prokurátorů. Ti se stávají vyšetřovateli i žalobci zároveň (v této době též vedou registry o trestních záležitostech). Soudní řízení dostává inkviziční charakter – proces je veden tak, aby bylo dosaženo přiznání obviněného, soud vychází z předpokladu, že obviněný je vinen a žádá od něj, aby svoji nevinu prokázal. Právo na obhajobu se téměř ztrácí. Obžalovaný je současně v nerovnoprávném postavení – soud o nově zjištěných faktech informuje prokurátora a vyšší orgány, ale nemusí je oznamovat obžalovanému a ten se k nim nemůže vyjádřit. Proces se stává písemným a tajným řízením – rozhodování o vedení procesu a vyslovení rozsudku je v rukou jednoho soudce a je vyhlašováno jen za přítomnosti zapisovatele.
Od některých soudů nebylo možné se proti rozsudku odvolat vůbec, u jiných pouze k orgánům, které byly podřízeny královské moci. Revize procesu tak byla možná pouze cestou mimořádných opravných prostředků, a to zejména rozhodnutím panovníka a převzetím případu do oblasti jemu vyhrazeného soudnictví)
Soudní proces bylo možné zahájit dvěma způsoby:
1. soukromá žaloba – udání, oznámení trestného činu poškozeným či jeho příbuznými (dénonciateurs)
2. žaloba podaná z moci úřední královským prokurátorem
Druhý způsob byl původně uplatňován jen tam, kde byl postižen zájem panovníka, později i tehdy, dostal-li se případ porušení zákona do vědomosti soudu a prokurátora, kteří zahajují řízení bez předchozí žádosti postižených. Důvodem byla snaha státu zaručit obyvatelům určitou míru právní jistoty a ochranu bezpečnosti v rámci potřeb (které však nejsou v kolizi se zájmy a potřebami vedoucích složek).
Usuzuji proto, že pokud Fallotovi nebyl přidělen nějaký proces z moci úřední, vystupoval především v procesech soukromých a záleželo na jeho umu a renomé, jaká klientela a v jakém počtu ho vyhledávala. Přidělování procesů, zejména těch, v nichž si mohl udělat jméno, pak záleželo "na vyšší moci":
„Neříkejte kdyby, madame. Spravedlnost je. A v jejím jménu vás přijímám ve svém domě.“
Hortenzie vyskočila, jako když ji píchne.
„Ale Gastone, vy jste se zbláznil. Od té doby, co jsem si vás vzala, mi neustále opakujete, že je vám kariéra nade vše a ta že závisí jedině na králi…“
„A na spravedlnosti, drahoušku,“ přerušil ji mírně, avšak rozhodně manžel.
„Jenže to vám nebránilo už několik dnů neustále mluvit o obavách, aby sestru nenapadlo uchýlit se k nám. Vzhledem k tomu, co víte o zatčení jejího muže, by pro nás taková možnost podle vašeho tvrzení znamenala naprostou zkázu.“
„Mlčte, madame, nebo začnu litovat, že jsem v jistém ohledu porušil profesionální tajemství a prozradil vám, co jsem se náhodně dozvěděl.“