MARKÝZA ANDĚLŮ 1
Zdálo se, že po tom zdánlivém sblížení zaujal hrabě vůči ní znovu uctivý, leč chladný odstup. Viděla ho velice málo a vždycky v přítomnosti hostů, a kladla si otázku, jestli v tom novém ochladnutí nehraje nějakou roli vášnivá Carmenchita de Mérecourt. Ona dáma se totiž skutečně vrátila do Toulouse a jejími výstřelky se bavila celá společnost. Tentokrát se už zcela veřejně tvrdilo, že ji pan de Mérecourt zavře do kláštera.
Zatím hrozbu neuskutečnil pouze z diplomatických důvodů. Válka se Španělskem pokračovala, ale kardinál Mazarin, který se už dlouho snažil uzavřít mír, doporučoval, aby se
Francie vyvarovala všeho, co by mohlo Španěly pobouřit. Krásná Carmenchita pocházela z přední madridské rodiny. Bouře jejího manželského života byly tedy důležitější než bitvy ve Flandřích, a v Madridu se všechno vědělo, neboť přes neexistenci oficiálních styků fungovali nejrůznější tajní poslové, převlečení za mnichy, podomní obchodníky a nejrůznější kupce, kteří neustále přecházeli Pyreneje.
Carmenchita de Mérecourt tedy v Toulouse rozhodila své sítě a Angelika z toho byla zneklidněná a nešťastná. I když ve styku se skvělou společností už nabyla společenského švihu, zůstávala v podstatě prostá jako polní kvítek, který rychle vadne. Neměla v sobě sílu bojovat proti Carmenchitě a občas, když se jí srdce svíralo žárlivostí, si dokonce říkala, že Španělka se vlastně k originálnímu hraběti hodí víc než ona.
Jen si byla jistá, že v otázkách vědy stojí v očích svého muže nejvýš.
MARKÝZA ANDĚLŮ 2
Angelika hledala očima někoho z toulouských přátel. Bála se, aby nenarazila na vášnivou Carmenchitu, ale vzápětí se dozvěděla, že pan de Mérecourt, který vypil kalich hořkosti až do dna, se v záchvatu obav o vlastní důstojnost nečekaně rozhodl, že pošle svou ženu do kláštera. Zaplatil ten chybný krok velikou nemilostí dvora.
„Co se týče toho vymítání ďábla a posedlosti, znáte nějakého mnicha jménem Conan Bécher, a jeptišku, která se před vstupem do kláštera jmenovala Carmenchita de Mérecourt?"
„Jestli je znám!" vykřikla Angelika. „Ten mnich je pološílený alchymista, který přísahal, že z mého muže vymámí tajemství kamene mudrců. A Carmenchita de Mérecourt je výstřední žena, která kdysi byla... Joffreyovou milenkou a která mu nikdy neodpustí, že už jí není. Ale co mají společného s tímhle případem?"
„Jde o nějaké vyhánění ďábla, které má vést tenhle Bécher a jehož se má účastnit i ona dáma. Zatím jsou to jen pověsti. Ten spis právě přiřadili k aktům obžaloby a jak to tak vypadá, je jedním z nejdůležitějších dokumentů."
I přesto, že bylo v sále citelné chladno, si Masseneau diskrétně otřel pot z čela a pak pokračoval; hlas se mu lehce třásl:
„...Došla nám stížnost matky představené ženského kláštera svatého Leandra v Auvergne. Tvrdí se v ní, že jedna z jejích novicek, která nedávno přišla do společenství a která se dosud chovala uspokojivě, pociťuje ďábelské svody, z nichž obviňuje hraběte de Peyrac. Neskrývá, že ji kdysi vtáhl do hříšného vztahu a že právě výčitky svědomí ji dovedly k tomu, že se uchýlila do kláštera. Ale nenachází tam klid, neboť ten muž ji neustále pokouší i na dálku a určitěji očaroval. Po nějakém čase přišla do kláštera s kyticí růží, o níž tvrdila, že ji přes klášterní zeď hodil neznámý muž vypadající jako hrabě de Peyrac. Ale byl to určitě ďábel, protože je dokázáno, že v té době byl jmenovaný šlechtic v Toulouse. Kytice způsobila v klášteře okamžitě podivné vzrušení. Další jeptišky byly zachváceny podivnými obscénními vidinami. Když se vzpamatovaly, mluvily o kulhavém ďáblovi, jehož pouhé zjevení je naplňuje nadlidskou rozkoší a zapaluje v jejich žilách neuhasitelný žár. Zmíněná novicka je ovšem ve stavu transu téměř neustále. Vyděšená představená kláštera to nakonec hlásila představenému. A protože proces s hrabětem de Peyrac právě začínal, kardinál arcibiskup pařížský mi ten spis předal. A toto jsou jeptišky z onoho kláštera, které tady vyslechneme."
Masseneau se naklonil přes pultík a uctivě oslovil jednu z jeptišek.
„Sestro Carmenchito de Mérecourt, poznáváte v tomto muži toho, kdo vás na dálku pronásleduje a kdo vás uvrhl do satanského vytržení?"
Patetický kontraaltový hlas odpověděl: „Poznávám svého jediného pána a mistra."
Překvapená Angelika poznala pod přísnými závoji smyslný obličej krásné Španělky s matnou pletí. Masseneau zvýšil hlas a s viditelnými rozpaky pokračoval: „Ale nevstoupila jste snad do kláštera, sestro, abyste sloužila pouze nejvyššímu Pánu?"
„Chtěla jsem uniknout svému svůdci. Marně. Pronásleduje mě až do svatostánku."
„A vy, sestro Luiso de Rennefonds, poznáváte toho, kdo se vám zjevoval ve stavu vytržení?" Mladý chvějící se hlas tiše odpověděl: „Ano... já... myslím. Ale ten, co jsem ho viděla, měl rohy..." Síní otřásl smích a jakýsi písař vykřikl: „Jo, možná mu upadly za tu dobu, co byl v Bastile."
Angelika zrudla ponížením a zlostí. Její společnice ji vzala za ruku, aby jí připomněla, že musí zachovat chladnokrevnost. Masseneau pokračoval a obracel se k představené kláštera: „Madame, i když je toto slyšení pro vás nesmírně bolestné, jsem nucen vás požádat, abyste svou výpověď zopakovala před soudem."
Starší jeptiška, která se vůbec nezdála dojatá, jen rozhněvaná, se nedala prosit a jasným
hlasem prohlásila: „To, co se už několik měsíců děje v klášteře, jehož jsem už třicet let převorkou, je skutečně ostudné. Museli byste žít v klášteře, pánové, abyste věděli, jakých groteskních výstřelků je schopen ďábel, když se může ukázat prostřednictvím čaroděje. Neskrývám, že úkol, který mi dnes připadl, je mi nepříjemný, protože trpím, když musím před laickým soudem vykládat o činech tak škodlivých církvi, ale Jeho Eminence pan kardinál arcibiskup mi to přikázal. Přesto vás žádám, abyste mě vyslechli v soukromí."
Předseda její žádosti k velké spokojenosti představené a velkému zklamání sálu vyhověl.
Soud se vzdálil, sledován představenou a ostatními jeptiškami, do zadní místnosti, která
obvykle sloužila jako spisovna.
Zůstala tu pouze Carmenchita pod dohledem čtyř mnichů, kteří ji přivedli, a dvou švýcarských strážných.
Angelika pozorovala bývalou rivalku. Španělka byla pořád stejně krásná. Možná jí klášterní ústraní ještě zjemnilo tvář, v níž zářily velké černé oči, jako by sledovaly jakýsi sen.
Publikum se také kochalo pohledem na svedenou krásku.
Angelika zaslechla pobavený hlas mistra Gallemanda: „Začínám si toho Velkého Kulhavce vážit čím dál víc."
Viděla, že manžel nepoctil tento divadelní výstup jediným pohledem. Teď, když se soudní dvůr vzdálil, si jistě snažil trochu odpočinout. Pokusil se nějak usadit na té potupné lavici. Podařilo se mu to, ale obličej se mu stáhl bolestí. To dlouhé stání o berlích a zvlášť mučení, které vytrpěl v Bastile, z něj udělalo mučedníka.
Angelice ztěžklo srdce, jako by bylo z kamene.
Až dosud projevoval manžel nadlidskou odvahu. Podařilo se mu mluvit klidně, i když ne vždy dokázal potlačit svou obvyklou ironii, kterou si, bohužel, zřejmě ani soud, ani publikum příliš nezískával.
Teď se Joffrey ostentativně otočil zády ke své bývalé milence. Vidí ji vůbec?
Sestra Carmenchita chvíli strnula a pak najednou pokročila směrem k obžalovanému. Stráže ji donutily couvnout.
Vtom se její krásný obličej španělské madony úplně změnil, svraštil se, zkroutil. Připomínal v té chvíli ďábelské zjevení.
Ústa se jí otevírala a zavírala jako rybě na suchu. Pak si najednou položila ruku na rty. Zuby jí cvakaly, oči vystoupily z důlků a na rtech se objevila pěna.
Desgrez vztekle vyskočil:
„No to se podívejme! A je tu velká scéna s mýdlovými bublinami."
Ale stráže ho hrubě stáhly a vyvedly ven.
Ten ojedinělý výkřik nevyvolal v publiku žádnou ozvěnu; s vytřeštěnýma očima sledovalo děsivé divadlo.
Jeptiščino tělo se chvělo v křečích. Zapotácela se směrem k obžalovanému. Kněží jí znovu zastoupili cestu. Zastavila se tedy, zabořila si ruce do vlasů a začala si je rvát. Přitom se otáčela stále rychleji kolem své osy.
Všichni čtyři řeholníci se na ni vrhli a pokoušeli se ji uklidnit.
Buď proto, že se neopovažovali být energičtější, či proto, že ji opravdu nebyli schopni zvládnout, jim uklouzla jako úhoř, jako zkušená akrobatka.
Vrhla se na zem a plazila se a svíjela jako had. Podařilo se jí několikrát proklouznout mezi nohama duchovních pod jejich sutanami, a strhnout je na zem. Necudnými pohyby se jim snažila vyhrnout sutany. Chudáci dvakrát třikrát upadli na zem do velice málo ctnostné pozice. Stráže byly tak bezradné nad tou směsicí sutan a sukní, že se neopovážily zasáhnout.
Konečně se posedlá dokázala ve stále šílenějším víření zbavit škapulíře, pak odhodila šaty a najednou se v ponurém světle soudní síně vztyčilo její nádherné tělo úplně nahé.
Nastal nepopsatelný zmatek. Lidé řvali a nedokázali se ovládnout. Jedni chtěli odejít, jiní
vidět.
Jakýsi úctyhodný soudce, sedící v první řadě, vstal, strhl si vlastní talár, vyskočil na pódium pouze ve spodním oblečení a ve vysokých botách, hodil talár Carmenchitě přes hlavu a konečně se mu podařilo šílenou nestoudnici zvládnout.
Jeptišky, vedle nichž Angelika seděla, vstaly a vrhly se za svou představenou ke Španělce.
Lidé je nechali projít, neboť poznali jeptišky z nemocnice. Obstoupily Carmenchitu a provazy, které vytáhly bůhvíodkud, ji svázaly jako poleno. Pak vyšly husím pochodem a vedly s sebou svou soptící kořist.
Z rozčileného davu se ozval výkřik: „Podívejte, ďábel se směje."
Natažené paže ukazovaly na Joffreye.
A skutečně, Joffrey de Peyrac, v jehož blízkosti se celá scéna odehrála, dal volný průchod
svému veselí. Angelika poznala ono spontánní a přirozené veselí, které jí tak zpříjemňovalo život.
Jenže ti hlupáci v něm viděli pekelnou provokaci.
Pobouřený a rozčilený dav se vrhl kupředu. Strážní před ním zkřížili halapartny, jinak by ho dav určitě roztrhal na kusy. „Pojďte se mnou ven," zašeptala Angeličina průvodkyně. A když zkoprnělá žena váhala, dodala: „Stejně bude sál vyklizen. Musíme zjistit, co se stalo s mistrem Desgrezem. Řekne nám, jestli bude soud odpoledne pokračovat."
Porotce Bourié žádal, aby se vrátil mnich Bécher a sledoval obžalovaného během pokusu, aby se vyhnuli jakémukoliv podvodu.
Masseneau vážně kývl parukou a Angelika nebyla s to zadržet nervózní tik, který ji přepadl pokaždé, když pohlédla na mnicha, jenž byl nejen duší tohoto procesu, ale zřejmě i vynálezcem mučicí jehly a pravděpodobně i strůjcem Carmenchitiny komedie. Chtěl tím prostě zastřít svůj zdrcující neúspěch v alchymii? Nebo je to blázen, který má jako všichni šílenci jisté jasné chvilky?
Ostatně je to jedno.
„Nechci líčit zlověstné detaily té pochmurné ceremonie, ale podtrhuji dva body: za prvé jeptiška, které simulovala v přítomnosti obviněného příznaky posedlosti, je tatáž Carmenchita de Mérecourt, která nám před chvílí podala svědectví o svém hereckém nadání a o níž dosvědčí strážný, že před sálem vyplivovala kousek mýdla, pomocí kterého předstírala epileptický záchvat šílenství. Tento postup velice dobře znají všichni žebráci, kteří se na ulicích snaží vyvolat lítost kolemjdoucích. Za druhé — vracím se k razidlu, k té pekelné jehle, kterou jste odmítli přijmout jako doličný předmět, že její existence údajně není dost prokázaná. A přesto, pánové, co když je to pravda? Co když skutečně sadistický šílenec podrobil vězně takovému mučení s úmyslem zmást váš soud a zatížit vaše svědomí smrtí nevinného člověka?... Mám tady výpověď vězeňského lékaře několik dní po tom hrůzném činu."
CESTA DO QUEBECU
Obrátila k Sabine de Castel-Morgeat nechápavý pohľad. Tá vyzerala, akoby ju hodili do vody.
— Som Carmencitina neter, — vyhlásila, akoby sa tým všetko malo vysvetliť.
Keď Sabine de Castel-Morgeat vyhlásila, že je „Carmenciti-nou neterou", zmĺkla a zostala stáť ako soľný stĺp. Angelika by bola uverila, že sa načisto zbláznila, keby jej meno Carmencita nebolo niečo pripomínalo. Za týmto menom bol ukrytý kľúč k tajomstvu.
— Nespomínate si? — naliehala Sabine de Castel-Morgeat. — Pozrimeže! Rozpomeňte sa. Carmencita de Mordores, ktorá bola vtedy v Toulouse milenkou toho, za ktorého ste sa išli vydať.
— Toulouse! — opakovala Angelika, — to je teda dávno...
— Pre mňa nie... Akoby to bolo nedávno. Akoby to bolo včera. Práve preto nemôžem vystáť vašu prítomnosť, veľmi som vtedy trpela.
— Poďte, sadnime si, — povedala Angelika, — a všetko mi vysvetlíte.
Prešli cez sálu a cestou pomedzi hostí mechanicky odpovedali na pozdravy a usmievali sa, no nikomu ani na um nezišlo prihovoriť sa im, všetci boli takí ohromení tým, že ich vidia spolu.
Našli si tichý kútik vedľa v budoári, kde sa už stretlo niekoľko párikov, aby si medzi sebou vymenili dôvernosti, pričom cez dokorán otvorené veľké dvere sledovali príchod hostí a priebeh ceremoniálu, aby neprepásli chvíľu, keď sa bolo treba dostaviť do banketovej sály.
— Tak už hovorte, — povedala Angelika. — Ak dobre rozumiem, vtedy, keď ma priviedli do Toulouse, aby som sa vydala za pána de Peyrac, ste tam boli i vy.
— Áno. Mala som dvadsať rokov. Moja teta Carmencita de Mordores si ma priviedla ako svoju spoločníčku. Prvý raz som opustila starý bearnský zámok. Naša rodina pochádza z Cathare. Chcem tým povedať, že som dovtedy žila striedmo. A po príchode do paláca Gai Savoir v Toulouse som zrazu objavila všetky krásy a radosti sveta, nevídaný blahobyt, pôvaby ducha, poézie, bohatstvo duchovnej kultúry mojej krajiny, voľnú lásku, ktorá sa v tomto slobodnom svete chápala ako cnosť, ako ozdoba ľudského rodu a odpoveď na želanie Stvoriteľa, ktorý chcel, aby ľudia boli šťastní. Ako ma to všetko nemalo fascinovať? A ako ma nemal očariť ten, čo organizoval tieto slávnosti bez konca? Joffrey de Peyrac de Morens d'Irristru, vládca v Toulouse. Už vtedy mal postavu ako teraz, no vyzeral mefistofelskejšie, trochu naháňal šliach. Dosť si na tom zakladal, lebo sa narodil, aby sa stal prvým mužom provincie, a každý to cítil.
Moja teta Carmencita bola doňho zbláznená. Mala tridsať rokov a odjakživa viedla roztopašný život. Preto sa i na mňa pozerala povýšenecky. Musím priznať, že bola inteligentná a vzdelaná. Napriek tomu si myslím, že sa jej dosť rýchlo nasýtil, dvakrát utiekla do Španielska, no zase sa vrátila. Ja som za ten čas žila v Toulouse.
— Už si na ňu spomínam. Carmencita, tá bláznivá žena preoblečená za hysterickú mníšku, ktorá svedčila v procese proti Joffrey o vi a obžalovala ho, že jej počaroval.
— Chcela sa mu pomstiť za to, že ňou pohrdol. Teraz iste chápete, prečo vás tak nenávidím.
— Až tak nadŕžate svojej tete?
— Nie, no týka sa to i mňa. I ja som bola doňho zaľúbená! — povedala prudko Sabine.
Pokrčila plecami a zhlboka si vzdychla.
— Kto nebol?
— Ako som sa doňho nemala bláznivo zaľúbiť, — pokračovala Sabine de Castel-Morgeat, — mladé dvadsaťročné dievča, ktoré nikdy nesnívalo a zrazu objavilo cit lásky. V Toulouse som vďaka tete bola s ním stále v styku... Na večierkoch hovoril o láske. Spieval trubadúrske piesne. Volali ho Čarodej...
Pani de Castel-Morgeat hovorila ako v sne o vzdialených chvíľach šťastia; spomienky na ne ešte i dnes napĺňali jej jednotvárny život.
Angelika ju nemohla prerušiť. Opäť ju začínala hrozne bolieť hlava a nebola schopná usporiadať si myšlienky.
— Bolo to ako blesk z jasného neba, — povedala jej spolubesedníčka, — keď sme sa dozvedeli, že Čarodej, ktorý už ani nepočítal svoje úspechy u žien, sa rozhodol oženiť. On! On! Ten, čo zámerne šíril o sebe správy, ze patrí všetkým ženám a všetky patria jemu. Najprv sa hovorilo o zväzku s vysokopostavenou rodinou a o veľmi mladom dievčati a ja som bola presvedčená, že ide o mňa, lebo som videla, že si ma všimol a venoval mi pozornosť. Nehovorila som o tom pred tetou, ktorú, ako sa dalo predpokladať, to veľmi znepokojovalo. Jemu ani na mu nezišlo, aby jej vysvetlil dôvody svojho rozhodnutia. Bála sa, že je koniec jej vlády. Čo sa mňa týka, žila som niekoľko dní v bláznivej nádeji. A potom opona spadla. S istotou sme sa dozvedeli, že ide o cudzinku. Z Poitou. Keby si bol vybral aspoň spomedzi dievčat z vlastnej provincie... A práve my sme kráčali na čele vášho sprievodu...
Angelika zbadala, ako pri nej zastal Kuassi-Ba v turbane s bielymi perami, v orientálnom odeve. Na striebornom podnose jej podával šálku kávy.
Keď sa naňho celá rozrušená pozrela, pripomínal jej vysokého otroka, ktorého prvý raz stretla v Toulouse a ktorého jej priblížili Sabinine slová.
— ...Mohli by ste sa zasmiať nad tým, — poznamenala trpko Sabine, — koľko dievčenských sŕdc stratilo nádej, keď ste sa objavili vy... Ja som hneď pochopila, že sa do vás beznádejne zaľúbil. Boli ste taká pekná... Taká pekná! A naozaj , po vašom príchode sa všetko zmenilo... Bola som svedkom toho, ako bezmocne zúrila moja odvrhnutá teta. Od zlosti úplne šalela... Ak stratila šancu ona, v čo som mohla dúfať ja?... To, že sa s vami oženil, ešte neznamenalo nič. No čoskoro bolo každému jasné, že sa do vás zaľúbil...
Sklonila hlavu.
Kuassi-Ba sa k nim vrátil s drevenou trojnožkou spevnenou čínskym železom, na ktorú postavil podnos s kanvicou na kávu z Damašku a druhú šálku pre pani de Castel-Morgeat. Tá však kávu odmietla.
— Nie! To by vo mne vyvolalo kruté a zároveň sladké spomienky.
Angelika na ňu nenaliehala, pila druhú šálku kávy a prebúdzala sa k životu. Kuassi-Ba pripravil nápoj, aký mala rada, dobre ho osladil, ba pridal doň pár zrniečok koriandra.
— Ďakujem, Kuassi-Ba, môj drahý priateľ! Už zasa sa mi chce žiť.
— Pán sa znepokojoval, — povedal sluha. — Práve on ma poslal k tebe s kávou.
Angelika zdvihla oči od kávy a v diaľke zbadala Joffreya de Peyrac, ako sa pozerá smerom k nim. V tmavočervenom lesklom obleku, ktorý pri každom pohybe žiaril ako rozpálené uhlíky, vyzeral ešte vyšší, možno nie až tak mefistofelsky, ako tvrdila Sabine de Castel-Morgeat, no stále rovnako príťažlivo a trochu znepokojene, lebo sa už nemohol správať tak vyzývavo ako kedysi, ale musel byť prefíkanejší a opatrnejší. No nezmenil sa...
— Nezmenil sa, — mrmlala ako ozvena jej myšlienok Sabine de Castel-Morgeat. — Je stále taký istý, najmä ak chce upútať pozornosť ženy, očariť ju... A tou ženou ste vy. Pokiaľ ide o vás, nič neunikne jeho pozornosti, všetko uhádne... Pozrite sa... Rozprávame sa... No i z diaľky si všimol, že ste rozrušená, že sa možno necítíte dobre... Poslal Kuassi-Bu s kávou. Nech by bol kdekoľvek a vedel by, že ste tam, nespustil by vás z očí... Nikto si to nevšíma... Dokonca ani vy. Ja to však vidím... A to, čo sa dá vyčítať z jeho očí, keď sa na vás pozerá, mi trhá srdce. Po toľkých rokoch! Dúfala som, že aspoň po rokoch sa mi dostane zadosťučinenia... No nič z toho nebude!... Vždy ste mali šťastie.
— Šťastie, ako sa to vezme.
Dvere za minulosťou sa s hluchým zabuchnutím opäť zavreli a zasa boli v Kanade.
— Už ste mu povedali, kto ste? — informovala sa Angelika, lebo Joffrey jej nič nespomínal.
Pani de Castel-Morgeat sa rozosmiala beznádejným smiechom, ktorý pripomínal erdžanie.
— To nikdy... Ja som mu nepovedala nič a on ma nespoznal. Som si istá, že si ma kedysi všimol. Bola som vysoká a krásna. No teraz som stará, zošúverená. Zatiaľ čo on sa vôbec nezmenil: je stále krásny. A vy tiež. Váš príchod do Quebecu sa vyrovnal príchodu do Toulouse.
— Ibaže máme práve tak ako vy o nejakých tých dvadsať rokov viac.
— Vy nie! Vy, vy ste stelesnením života a šťastia. Kým zo mňa sa stala žena, ktorá stratila všetok pôvab...
— Ach, Sabine! Nezačínajte zasa! Prosím vás...
V tej chvíli sa od skupiny ľudí odtrhol vojvoda de Vivonne a zamieril k nim. To bol vrchol!
— Viete, čo urobíte, Sabine? — povedala a s dobre premysleným plánom sa obrátila k pani de Castel-Morgeat. — Dneš večer budete mať príležitosť sa mi pomstiť, zatlačiť ma do úzadia, uvrhnúť ma zasa do zabudnutia tak, že si na mňa zasa nikto ani nespomenie a všetci budú mať oči len pre vás... Dnes večer nebudem žiariť ja. Poznáte príčiny mojej slabosti a vaše odhodlania tiež neprispeli k tomu, aby som sa z toho všetkého rýchlo spamätala. Tak sa chyťte príležitosti a súčasne mi preukážte službu. Zbavte ma spoločnosti vojvodu de La Ferté, ktorý ma hrozne otravuje. Mám dôvod, prečo ho nemám v láske. Odveďte ho odo mňa. Taká šikovná žena ako vy to dokáže... Aspoň dúfam. Ukážte sa ako ozajstná Akvitánčanka, môj manžel vás možno čoskoro spozná.
— Prekvapujete ma, — povedala Sabine.
Avšak Angelika zaťala do živého, a tak sa nadšene zdvihla a na lícach sa jej objavil rumenec. Vrhla na Angeliku nerozhodný pohľad.
— Prekvapte ho! — zvolala Angelika. — Všetkých ich prekvapte!
Pani de Castel-Morgeat odvážne vykročila oproti pánu de La Ferté a grófovi de Saint-Edme. Hneď ich zatiahla k stolom s občerstvením, a aby nevyzerali ako neochrôchan-ci, neodvážili sa proti jej naliehaniu protestovať.
Angelika si uľahčené vydýchla.
Prisadol si k nej Bardagne. Už tu boli temer všetci hostia a čudovali sa, že nie je v salónoch.
— Dohoda, ktorú som práve uzavrela s pani de Castel-Morgeat, stojí za to, aby som sa na chvíľu vytratila, — vysvetľovala. — Muži sú navyknutí, že na takú prácu potrebujú viac času, a výsledok je často neporovnateľný. Ženy majú zasa svoje metódy. Život je zábavný, nemyslíte?
— Čo je na ňom zábavné?
— Nuž teda! Ja som tu, vy ste tu! Minulosť a prítomnosť sa prelínajú.
Když jsem to pro účely své fikce hledala, měla jsem Angeliku v Quebeku jen ve slovenské pdf verzi. Až dohledám příslušnou pasáž v češtině, úryvek nahradím
.
)
Ale prečo vlastne nie? Mohol byť "miešanec" tak že by sa jeho otec či dedo do Touslouse priženil. Mne sa inak veľmi páčilo ako si Carmencitu vykreslila vo svojej fikci. 
Asi by som mala spraviť také aj Andijosovi. 
: ![[ img ]](https://images.vivino.com/labels/zIrh_5CpQB63gUQlnGWAvw.jpg)
: holt svete ej malý a angelikologické témy sa vždy prelínajú 
