Moderátor
|
|
Offline |
|
Registrován: 09 lis 2008, 00:00
Bydliště: Wien
Kontaktovat uživatele: SZ
|
| |
|
|
S Barcarolem mám moc ráda scénu, kdy je ukryt za sochou Apollóna a rozmlouvá s Angelikou ve Versailles .
ano to pani AG moc krásne vymyslela
máš ju mať myslím tú sochu
Mladá žena se opřela o mramorový sloupek a vyhlédla ven. I park se už nořil z noční tmy. Prázdná, pískem vysypaná terasa u úpatí zámku byla čistá jako mořská pláž. Cáry mlhy se držely velmi nízko a zahalovaly pečlivě sestřižené habroví, jehož architektura vytvářela jakési přízračné město s bílými a namodralými zdmi, které chránily tajemství nádherných zahrad s trávníky vroubenými zimostrázem a s černými a zelenými skvrnami jezírek, po nichž pluly labutě.
Až vyjde slunce, bude z dálky vidět, jak se třpytí vody dvou bazénků na terase, Latonina a Apollónova, podobných stříbrným kolům, a zlatý terč Velkého kanálu, do něhož přitékaly veškeré ostatní mrtvé i divoké vody i vláha z rozlehlých močálů, táhnoucích se, kam oko dohlédlo, a hostících spousty divokých kachen a čí rek.
„O čem sníte, paní markýzo?“
Hlas byl tichý a osobu, jíž patřil, nebylo vidět. Angelika se zmateně rozhlížela – promluvit na ni mohla snad jen mramorová socha, stojící před ní.
„O čem sníte, paní markýzo?“ opakoval hlas.
„Ale… kdo to ke mně mluví?“
„Já, Apollón, bůh krásy, protože jste tak hodná a děláte mi v tuhle časnou hodinu společnost.“
„…“
„Je dost chladno, že? Vy máte aspoň plášť, ale já jsem úplně nahý. Víte, mramor zrovna moc nehřeje.“
Angelika sebou trhla a nahlédla za sochu; nic však neviděla. Jen na podstavci ležel jakýsichumel pestrobarevných šatů. Sklonila se a chtěla ho zvednout. Chumel nadskočil jako kůzle, udělal svižný kotrmelec a najednou před ní stál podivný trpaslík a stáhl si kapuci, jež mu zakrývala obličej.
„Barcarole!“ vykřikla Angelika.
„K vašim službám, Markýzo andělů.“
toto je zrejme tá socha na podstavci o ktorej sa hovorí v knihe
https://andrelenotre.com/apollon-a-la-l ... ersailles/
Obdivuji nejen jeho ale i všechny podobě handikepovane
Myslím že oveľa dôležitejšia ako veľkosť či krása tela, je veľkosť a krása duše ktorá v tom ktorom tele prebýva.
Královnin trpaslík se hluboce uklonil. Nebyl vyšší než sedmileté dítě. Při pohledu na jeho znetvořené zavalité tělíčko na křivých nožkách si člověk neuvědomoval, jakou má hezkou a inteligentní tvář. Na hlavě mu trůnil červený saténový klobouk lemovaný rolničkami a zlatými penízky. Pláštěnku a vestičku měl také saténovou, napůl červenou, napůl černou, ale bez rolniček a ozdob. Měl krajkové manžety a maličký meč.
Angelika ho už strašně dávno neviděla. Připadal jí jako šlechtic a také mu to řekla.
„Že ano?“ odpověděl spokojeně Barcarol. „Oblečením se můžu rovnat kterémukoliv z těch krásných pánů, kteří se tu tak pyšně procházejí. Jen kdyby mi naše dobrá královna dovolila zbavit se těch rolniček na klobouku, udělala by mi hroznou radost. Jenže ona tvrdí, že ve Španělsku mají šaškové vždycky rolničky a že kdyby kolem sebe neslyšela mé cinkání, byla by ještě smutnější. Naštěstí mám já i mí dva kamarádi nečekaného spojence – samotného krále. Nemůže nás vystát. Neopomine jedinou příležitost, když přijde ke královně, aby nás pár ranami holí nehnal pryč. Utíkáme, děláme kotrmelce a snažíme se, aby nám všechny ty parádičky pořádně cinkaly. Když si povídají nebo i při delikátnějších a soukromějších záležitostech, zuřivě třeseme všemi zvonečky. Strašně ho to štve. Konečně si toho všimla i královna. Takže jen vzdychá a nic neříká, když si nějakou náhodně utrženou rolničku nepřišijeme zpátky. A doufáme, že už brzy získáme další výsadu.“
„Jakou?“
„Paruku,“ vykulil Barcarol světlé oči.
Angelika se rozesmála.
„Mám dojem, že se z vás stává vznešený člověk, pane Barcarole.“
„Snažím se dostat nahoru, prodrat se do velkého světa,“ prohlásil trpaslík hrdě.
V jeho pohledu zralého muže však zahlédla výraz ironické melancholie. Vysmívá se sám sobě!
„Jsem moc ráda, že tě zase vidím, Barcarole! Popovídejme si chvíli.“
„Nemáte strach o svou pověst? Budou nás podezírat. Co když mě váš muž vyzve na souboj?“
„Máš přece meč.“
„To je pravda. Statečné srdce zmůže všechno. Budu se vám tedy dvořit, krásná markýzo. Ale dívejme se raději oknem. Lidé si budou myslet, že obdivujeme krásy zahrady, a nebudou mě podezírat z vášnivých vyznám.“
Přicupkal k oknu a přitiskl nos na okenní tabuli, jako to dělají děti.
„Co tomu tady říkáte? Zábavné, co? Markýzo andělů, ty, velká dáma, se tedy nezříkáš přátelství královnina šaška?“
Angelika stála vedle něj a také hleděla do zahrad. Položila mužíčkovi ruku na rameno.
„Vzpomínky, které nás spojují, nepatří k těm, jichž se lze zříct, Barcarole.“
A dodala tišeji:
„Ani kdybychom chtěli…“
_________________ Someone told me I was delusional!! I nearly fell off my unicorn!
|
|