Polovačky kráľa Slnko +
Polovačky patrili k životnému štýlu šľachticov
pani AG nám krásne opísala ich priebeh a tiež uviedla historické miesta kde sa odohrávali
neviem prečo som si namýšľala že už som vlákno o polovačke niekde otvorila, ale je možné že som niečo pridávala iba do vlákna o Filipovi
Pani Golonová píše na začiatku knihy o poľovačke ktorá sa odohrávala v lese zvanom Forêt de Fausses-Reposes a píše tiež o stretnutí na býčej križovatke.
markíz de la Valliére vraví Angelike po tom čo sa po krkolomnom úteku s kláštora objavila na čistinke v lese:
.....neumím si to vysvětlit, ale vsadil bych se, že jste nebyla ani dnes ráno na shromaždišti u Fausse-Repose.“
Seniori ktorí sa tam vybrali na prechádzku po stopách kráľovských polovačiek mi poskytli vo videu skvelú mapku:
https://www.youtube.com/watch?v=Aaapwep5TDc&t=1s
Tuto informácie o lesoch slúžiacich kráľovi na polovačky - Fausse-Repose sa nachádza niekde na pol ceste medzi Versailles a Saint Cloud v ktorom žil Monsieur kráľov brat.
Na ceste: objavovanie národných lesov zeleného pásu Île-de-France
Les Fausses-Reposes
Niekdajšie kráľovské poľovnícke panstvo. Les Fausses Reposes bol špeciálne vyvinutý a upravený pre potreby poľovníctva, čoho dôkazom sú hviezdicové križovatky a lovecké chaty. Samotný názov lesa pochádza z výrazu „falošný odpočinok“ používaného pri poľovačkách vo vzťahu k zveri, ktorá sa skrývala v jarkoch, aby sa skryla pred poľovníkmi. Les Fausses Reposes (616 ha), ktorý sa stal majetkom štátu počas Francúzskej revolúcie, sa nachádza 14 km západne od Paríža a je so svojimi 630 hektármi druhým najväčším lesom v Hauts-de-Seine po Meudone. Dominuje tu gaštan a dub, je domovom viacerých chránených druhov vtákov, netopierov a hmyzu. Nachádzajú sa tu rybníky Ville-d’Avray, ktoré preslávil maliar Jean-Baptiste Camille Corot.
Lesy Meudonu
Bois de Meudon (1 100 ha) sa nachádza vo výškach zákruty Seiny a je najbližším štátnym lesom k Parížu. História zanechala svoju stopu aj na krajine lesa: hviezdicové križovatky ciest sú pozostatkom s časov veľkých kráľovských poľovačiek, rybníky a vytvorenie trávnika, zeleného koberca, v perspektíve zámku Château de Meudon. Hoci ten zámoček už dávno zmizol, zelený koberec ktorý ho kedysi zdobil bol nedávno obnovený, aby táto perspektíva navrhnutá Le Nôtre získala svoj pôvodný vzhľad. V 19. a 20. storočí sa Parížania prišli „zabaviť na vidiek“ do krčiem, ktoré už zanikli, no rybári naďalej navštevujú početné rybníky, ktorými je les posiaty. Ďalšia kuriozita v lesíku: Majestátne stromy, ktoré sa v 19. storočí stali pútnickými miestami a majú svoje vlastné mená: Ako napríklad dub Missions a dub Virgin of Viroflay.
Les vo Versailles
Národný les Versailles (1 037 ha) tvorený súborom malých masívov obklopujúcich aglomeráciu Versailles bol súčasťou „Korunného parku“ a bývalého „Grand Parc des chasses royales“ veľkých poľovníckych parkov Ľudovíta XIV. Nachádza sa asi dvadsať kilometrov od hlavného mesta a patrí do rozľahlého lesného polmesiaca západného Paríža vrátane Bois de Meudon a lesov Fausses-Reposes, Malmaison, Marly, Saint-Germain a Montmorency. Je vysadená najmä dubmi a gaštanmi a pretína ju riečka Bièvre.
Link zámoček Meudon
https://de.wikipedia.org/wiki/Schloss_Meudon
Obraz 1: Kráľ slnko na polovačke vo vyššie opísaných miestach sa vynára v lesíku blízku Meudonu. (Autor: Van der Meulen)
Vo väčsom rozlíšení: https://commons.wikimedia.org/wiki/File ... Meudon.jpg
Obraz 2: Aká by to bola Polačka keby nemala v zásobe Angeliku na polovačke
Ceres byla štíhlá, elegantní kobyla se zlatou zářivou srstí, která si zasloužila jméno bohyně úrody. Byla krásná, a proto ji Angelika měla ráda, ale měla příliš starostí na to, aby měla čas se se zvířetem spřátelit. Ceres však byla nesmírně klidná a Angelika na ní s potěšením jezdila. Vedla ji mimo cestu nahoru svahem – mířila na vrcholek kopce. Kobyla zakolísala ve vysokém koberci spadaného listí, pak se vzpamatovala a pustila se tryskem po svahu. I nahoře však zakrývaly výhled stromy. Angelika neviděla nic. Zaposlouchala se. Od východu k ní dolehl vzdálený štěkot smečky, pak zatroubení lesního rohu, k němuž se přidaly další. Usmála se. Hon ještě neskončil.
„Ceres, krasavice moje, pospěšme si. Možná se nám ještě podaří zachránit čest.“
Pokračovaly po hřebeni kopce a Angelika znovu pobídla zvíře do cvalu. Hnala se mezi hustými stromy s propletenými větvemi a hustým listovím, projížděla hlubokým, divokým a téměř panenským lesem, kam se dosud zatoulal jen nějaký samotářský lovec či pytlák s kuší přes rameno, nebo zbojníci, kteří tu hledali úkryt. Ludvík XIII. a mladý Ludvík XIV. vytrhli staré keltské duby ze staletého spánku. Ruch zářivého královského dvora pronikl věčnou mlhou a parfémy dam se smísily s tajemnou vůní listí a hub.
Štěkot se blížil. Pronásledovaný jelen zřejmě přebrodil řeku. Ještě se nevzdával, běžel dál se psy v patách. Mířil směrem k Angelice. Lovecké rohy hlaholily. Angelika trochu zpomalila, pak se úplně zastavila. Tlumený cval kopyt se k ní blížil. Vyjela ze stínu lesa. Pod ní se vinulo zelené údolíčko a uprostřed se mihotal močál. Kolem dokola se tyčila tmavá bariéra lesa a za ní se sklánělo nebe, stíněné těžkými temnými mraky, mezi nimiž se plaše prodíralo bledé slunce. Blížící se soumrak halil krajinu do měkké mlhy, stoupající z tmavé zeleně a modře, do nichž pozdní léto zbarvilo stromy. Z návrší stékaly tisíce potůčků a osvěžovaly vzduch v údolí.
Najednou se ozval monotónní štěkot smečky. Z kraje lesa se vyřítilo cosi hnědého. Byl to jelen, ještě mladé zvíře se sotva rozvětveným parožím. Jak cválal bažinou, stříkaly mu od kopyt kapky vody. Za ním se hnala smečka psů jako bílá a rezavá řeka. Pak se z křovin vynořil kůň s jezdkyní v rudém loveckém úboru. Téměř současně se ze všech stran sjížděli jezdci a hnali se dolů travnatým svahem. V jediném okamžiku naplnil poklidné a něžné údolí divoký hlomoz, v němž splýval zuřivý štěkot psů, ržání koní, výkřiky lovců a jásavé halali lesních rohů, ohlašující konec štvanice. Od tmavého pozadí lesa se odrážely pestré obleky urozených pánů a vznešených dam jako barevné skvrny a v posledních slunečních paprscích se zaleskly výšivky, kování a chocholy.
Vtom se však jelenovi s vypětím všech sil podařilo prolomit pekelný kruh. Využil skuliny a znovu se vrhl do spásného úkrytu lesů. Ozvaly se výkřiky zklamání. Zablácení psi se seběhli a teprve poté znovu vyrazili. Angelika jemně pobídla Ceres kupředu a začala také sjíždět po svahu dolů. Připadalo jí, že teď je nejvhodnější chvíle jak se vmísit do davu.
„Je zbytečné ho pronásledovat,“ zaslechla za sebou jakýsi hlas. „Je na konci sil; když projedete tou bažinou, jen se zablátíte. Věřte mi, krásná neznámá, a zůstaňte klidně tady. Vsadil bych se, že sluhové seženou psy dohromady právě na tuhle mýtinu. A my budeme svěží a čisťouncí a budeme moci hrdě předstoupit před krále…