Tak já Vás nebudu trápit a budu se jen opájet tím, jak jsem Vám zamotala hlavy. Ačkoli, abych byla k sobě upřímná, já bych si na tohohle pána taky vůbec nevzpomněla!!
Když Angelika jela za Bachtiari bejem, byl tam kromě diplomata Saint-Amona také jezuita otec Richard, který v podstatě dobrovolně fungoval jako tlumočník. Když viděl rozdíl mezi oficiálním královským diplomatem a Angelikou, prostřednictvím Raymonda do ní huškali, aby se vyjednávání ujala ona. Protože jezuité měli zájem o pole působnosti v Persii.
„Já jsem se domnívala, že jsi zpovědník královny nebo něco podobného.“
„Na mé místo byl jmenován otec Josef. Moji nadřízení mě postavili do čela našeho ústavu v Melunu.“
„To znamená…“
„Že jsem představený… nebo něco na ten způsob,“ usmál se, „francouzských misií našeho řádu v cizině. Především klášterů v Orientě.“
„Aha! Otec Richard…“
„Přesně tak.“
„Bej Bachtiari… Jeho odmítnutí přijet kočárem, nešikovnosti pana de Saint-Amon, nepochopení ze strany krále a morální i materiální škody, které z toho mohou plynout…“
„Angeliko, tvá inteligence ve mně vždycky vzbuzovala obdiv.“
„Díky, drahý Raymonde. Jenže v tomhle případě bych musela být skutečně značně omezená, kdybych to nepochopila.“
„Tak tedy k věci. Otec Richard, s nímž jsem právě mluvil, tvrdí, že jsi jediná osoba, která může věci napravit.“
„Lituji, Raymonde, ale teď není ta pravá chvíle. Právě jsem zřejmě upadla do nemilosti.“
„Král tě přece přijal se všemi poctami! Doneslo se mi, že jsi získala taburet!“
„To je pravda. Jenže co chceš? Nálada velkých je jako aprílové počasí!“ vzdychla Angelika.
„Teď se však nelze podřizovat náladě krále, ale spíš vyslance. Od chvíle, kdy přijel do Francie, otec Richard už neví, k jakému svatému se modlit. Chyba byla už to, že král poslal k princi Saint-Amona. Je možná dobrý diplomat, jenže patří k reformovanému náboženství a duch jeho víry je bohužel naprosto protichůdný duchu Orientu. Odtud pramení spousta nedopatření, která vyvolala současnou situaci, kdy ani král, ani princ nemohou ustoupit, aniž by utrpěla jejich prestiž. Tvoje včerejší návštěva znamenala značné uvolnění. Vyslanec je zřejmě zvědavý na Versailles, mluvil o králi s úctou a zdá se, že dokonce pochopil, že francouzské zvyky mohou být odlišné, a přesto v sobě nemusí nutně skrývat úmysl ho ponížit. Ctihodný otec Richard přikládá tento úspěch blahodárnému vlivu tvé přítomnosti. Otec Richard si jeho smířlivosti váží. Ženy, řekl mi, mají občas jemný postřeh, jakousi intuici, jíž není schopen žádný rozumně uvažující muž. Uznává, že ani jeho by v životě nenapadlo vychvalovat před princem versailleský porcelán nebo květiny za účelem donutit ho předat pověřovací listiny. Orientálci, řekl také, jsou citliví na vliv inteligentní ženy, která je jim z jistého hlediska bližší než naše západní mužské myšlení, poučující a karteziánské. Zkrátka a dobře mě požádal, abych tě přiměl pokračovat v tvém šťastném prostřednictví. Můžeš se někdy příští týden vrátit do Suresnes, tentokrát možná s nějakým příznivým poselstvím, s královým pozváním… co já vím?… Zdá se, že jsi dokázala pohlížet na Jeho Excelenci beze strachu a bez hrůzy, i bez té nemístné zvědavosti, kterou dává najevo většina Francouzů, přicházejících s ním do styku.“
„Pročpak bych se měla chovat tak hloupě?“ namítla Angelika.
Konečkem prstu pohladila nádherně se třpytící tyrkys.
„Ten Peršan je okouzlující muž. Pokud odhlédneme od jeho drobné mánie stínat kdekomu hlavu. Nenapadlo tě však, Raymonde, že se má duše může vedle něj octnout ve větším nebezpečí než můj život?“
Jezuita pobaveně pohlédl na sestru.
„Nechci pokoušet tvou ctnost, ale využít tvého vlivu.“
„Jemný odstín! Dvacet klášterů v Persii stojí přece za těch pár milostných pohledů na vyslance šacha všech šachů?“
Předávám Mimi slovo a těším se na další hádanku.