Ale to přeci není žádná manželská hádka  . To se Desgrez hádá s Brinvillierskou, když si k ní přisedl do kočáru, aby jí ukrátil dlouhou chvíli při cestování do Paříže  .
HA-HA  tak to ma nenapadlo - tak tú konverzáciu by som si vskutku chcela prečítať 
![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4695/26613508338_ebfe066602_o.jpg)
Desgrez a Brinvilliers - verze 1
Zítra dorazí do hlavního města. Důstojník pařížské jízdní policie Desgrez byl docela rád, že se konečně zbaví svého břemene. Prvotní euforie z toho, že konečně polapil vražedkyni, vystřídala únava z neustálé bdělosti, kterou střežení markýzy de Brinvilliers vyžadovalo.
Brinvillliers před paží zákona prchla do Liege a skryla se v klášteře. Leč pařížská policie měla dlouhé prsty a když Desgrez šel po stopě zločinu, nevzdával se tak snadno. Podobně jako kdysi jeho pes Sorbonne skončil až v okamžiku, kdy držel lumpa pod krkem. Díky lsti se mu podařilo travičku zatknout, a aniž by zbytečně ztrácel čas, vyrazili do Paříže. Markýza věděla, že ji nečeká nic dobrého. Netušila sice, co vše se policii podařilo zjistit, ale z dopisů od přátel věděla, že Sainte-Croixův sluha Le Chausseé byl podroben útrpnému právu a že nemlčel. Několikrát se neúspěšně cestou pokusila o útěk. Opakovaně se snažila uplatit Desgrezovy muže penězi - a ve sžíravých obavách před trestem, který na ni doma čekal, klesla tak hluboko, že dokonce i vlastním tělem. Ještěže doprovod kočáru tvořili spolehliví muži - však je taky před cestou do Liege vybíral Desgrez sám.
Když byly její pokusy o útěk zmařeny, zkoušela spáchat sebevraždu, a dokonce se snažila zabít i svého věznitele. Všechny tyto momenty Desgreze nutily být neustále ve střehu, v noci spát s jedním okem otevřeným, a neustále si hlídat záda. I jeho muži už byli mírně paranoidní a žádný z nich by se nenapil ze stejného poháru, ze kterého v hostincích, kde stavěli na noc, pila Brinvilliersová. S každou mílí, kterou vytrvale klusající koně ukusovali ze vzdálenosti chybějící k Paříži, klesala markýza stále více na duchu. A tak, když si k ní Desgrez přisedl do kočáru, poprvé za mnoho dní měla potřebu mluvit. Jedno s kým, třeba i s tím bezskrupulózním mizerou, který ji tak ponižujícím způsobem polapil.
Desgreze napadlo, že by markýza mohla být po předběžném výslechu v Rocroi hovornější, a protože už nutně potřeboval ulevit svému pozadí, otlačenému ze sedla koně, přisedl si k ní do kočáru. Po zmařených sebevražedných pokusech byla de Brinvilliers zbavena veškerých broží, prstenů i jiných šperků, které by mohla spolykat. Preventivně byla donucena obléci si oblečení jednoho z doprovázejících policistů, protože korzet byl tvořen ostrými kosticemi a stuhy šlo použít k oběšení. Po své neúspěšné snaze probodnout Desgreze sponou do vlasů seděla na polstrovaném sedadle spoutaná na rukou a prostovlasá. Rozcuchané vlasy jí tvořily kolem tváře jemnou aureolu a policista musel připustit, že tahle nebezpečná žena má pro muže své kouzlo.
Posadil se vedle ní a zdvořile jí nabídl víno ze své čutory. Když se napila, ušklíbla se: „Nebojte se, neplivla jsem vám dovnitř.“ Desgrez se pobaveně usmál, ale mlčel. Za nic na světě by na sobě nedal znát, že svého galantního gesta zalitoval hned, jak jej přijala, a celou dobu ostřížím zrakem sledoval, jestli skutečně neudělala to, co tvrdila, že neudělala.
Po chvilce mlčení Brinvilliersová opět prolomila ticho. „Měl jste si nechat převlek abbého, vypadal jste v něm líp než v téhle maškarádě.“
Desgrez se uchechtl: „Nejsem si jist, zda by moji nadřízení schvalovali všechny mé metody a vítali mne s otevřenou náručí, kdybych se v Paříži objevil jako duchovní. Pan de La Reynie ve mně vkládá důvěru a moudře se nezajímá o to, pomocí jakých prostředků plním jeho rozkazy. Tenhle prostý jezdecký oděv je navíc na cesty mnohem praktičtější.“
Opět se ponořili do mlčení. Brinvilliersová si připomněla ten ponižující okamžik, kdy se policista demaskoval. V klášterní cele chřadla a topila se v beznaději, že se už nikdy nedostane ven. Když k ní falešný abbé začal promlouvat slovy lásky, bylo velmi snadné podlehnout. Ale nikdy nezapomene na ten sarkastický úsměv jeho vulgárních rtů a krutý záblesk v tmavých očích, když se z křoví okolo s křikem vynořili jeho nohsledové.
„Taky jste to mohl dotáhnout do konce,“ prohlásila najednou.
Desgrezovy myšlenky se ubíraly úplně jiným směrem, takže zprvu netušil, o čem mluví. S otázkou v očích k ní natočil profil a markýza - která nezapomněla na své svůdnické způsoby - v předstíraných rozpacích sklonila oči a zamumlala: „Však víte… než jste na mne vytáhl zatykač s královým podpisem.“ A když vyčkával, koketně doplnila: „Mohl jste předtím vytáhnout něco jiného!“
Desgrez se znechuceně odvrátil a pozoroval ubíhající krajinu za okénkem. Markýzu to však neuvedlo do rozpaků a pokračovala: „Mohl jste mi dopřát alespoň chvilku rozkoše pod mužským tělem, vy zlomyslníku. Byla by zřejmě moje poslední. Nechtěl byste být označován za toho, kdo se se mnou pomiloval jako poslední?“
„Abyste mne pak taky otrávila?“ Oba si velmi dobře vybavili okamžik, kdy Desgrez ukázal svoji pravou tvář a Brinvilliersová se pokusila vysypat si do úst obsah lahvičky, kterou neustále nosila při sobě, a která byla plná „poudre de succession“.
„Ne, děkuji, madam. Raději bych se pomiloval s jedovatým hadem.“
Brinvilliers urážku přešla a dál rozvíjela své úvahy: „Nebylo by hezké umřít při milování?“
Desgrez ji přejel pohledem: „Jistě bylo. A věřte mi, že něco takového mám v plánu. Pokud k tomu ale opravdu dojde, tak až v mém pokročilém věku a s výrazně mladší milenkou.“
Tím ji ťal do živého. Velmi dobře si uvědomovala, že pohledný poručík je o nějakých 8, 10 let mladší než ona. Znovu v ní vzplála nenávist. Jak ráda by toho chladného člověka něčím urazila a ponížila. I projev jeho nenávisti by byl lepší než to lhostejné opovržení, kterým ji po celou dobu častoval. A věděla moc dobře, že umí být vášnivý - polibky, které jí opětoval, v sobě skrývaly potlačovanou prudkost.
„Proč mne tak nenávidíte?“ zeptala se a upřela na něj pohled svých krásných očí. Kdyby Desgrez neměl tolik životních zkušeností, bylo by velmi snadné uvěřit tomu, že se v nich skrývá naivní nevinnost. Viděl však jen vypočítavou krutost a nesmírnou únavu.
Marii Madeleine d’Aubray sledoval bdělým pohledem policisty již dlouho. První podezření pojal v okamžiku, kdy v roce 1666 zemřel její otec, který se i v pokročilém věku těšil dobrému zdraví a rychle začal chřadnout v okamžiku, kdy o něj dcera začala pečovat. Když Desgrez spojil toto úmrtí se znepokojivými informacemi od svých zdrojů mezi pařížskou chudinou, o tom, jak šlechetná markýza nosí do Hôtel-Dieu pečivo pro nemocné, či s klepy hovořícími o žaludečních obtížích hostů jejích večeří v paláci nedaleko ulice Beautreillis, jeho dlouhý nos chytil stopu. Roku 1672 došlo k úmrtí jejího milence rytíře de Sainte-Croix a prohledáním jeho pozůstalosti veškeré zločiny markýzy de Brinvilliers začaly vyplouvat na povrch jako smrdutý odpad vyvržený Seinou na pařížská nábřeží.
Vzhledem k tomu, že četl markýzinu zpověď, ukrytou v klášterní cele, v níž se přiznávala ke všem svým zločinům, dokázal pochopit, že už jako malá zažila tolik špatných věcí, že by to zlomilo nejednoho dobrého člověka. Nedokázal však pochopit, s jakou snadností dokázala páchat ty nejhroznější zločiny a navenek pak rozdávat šarmantní úsměvy a hrát roli spořádané ženy. I když někteří z žebráků se dali jen těžko považovat za lidské bytosti, nedokázal by v sobě sebrat tolik lhostejnosti, aby jim vzal život jen ze sportu. Odporná byla i chladnokrevnost, se kterou Brinvillliersová zkoušela jedy na svém služebnictvu. A vražda členů vlastní rodiny? Vlastního otce? To považoval za opravdový projev zrůdnosti.
Mělo však cenu jí cokoli z toho vysvětlovat?
„Sleduji Vás už dlouho, takže dobře vím, čeho jste schopná,“ odpověděl pouze.
Pohrdlivě pokrčila rameny. „No, tak jsem otrávila pár lidí. Vy s tím naděláte! Taková Sousedka jich zabila mnohem víc než já.“
Desgrezovi začalo srdce bít o něco rychleji. O Catherine Monvoisinové, přezdívané La Voisin věděl. Kromě informací, že si hraje na věštkyni, kouzelnici a prodává magické nápoje a masti, měla policie jen nejasné tušení, že by se mohla zabývat vážnějšími trestnými činy. Brinvilliersová si byla dobře vědoma, že za ní už past sklapla a mohla by prozradit další jména a detaily ze zákulisí pařížských travičů a vrahů. Nedal své vzrušení znát a navenek se znuděně zeptal: „Voisinová že by někoho otrávila?“
Markýza se Brinvilliers se zatetelila radostí. Bylo jí jasné, že když odvede pozornost La Reynieho psů jiným směrem, získá víc času, mimo jiné na to, aby sehnala pořádného advokáta, a ještě svůj verdikt změnila.
„Pokud vím, zabila jich desítky tisíc.“
„Přeháníte,“ odtušil Desgrez nezúčastněně. „Sprovodit ze světa jedem desítky tisíc osob? Nesmysl!“
„Ale ne,“ rozesmála se Brinvilliers zvonivě. „Neříkám, že je všechny otrávila. Živí se jako velmi diskrétní andělíčkářka.“
O čachrech s dětmi policie věděla. Při zatýkání následujícím po rozprášení Dvora zázraků se podařilo dopadnout i nechvalně proslulé individuum zvané Honza Hnůj a seznámit ho s oprátkou na Montfauconu. Nicméně nejen šlechta u dvora měla své zvrácené záliby a La Reyniemu i Desgrezovi bylo zcela jasné, že hnusných obchodů s dětmi se ujme někdo další. Nemluvě o tom, že dětská krev byla stále považována za cennou proprietu pro čaroděje praktikující černou magii. Policisté měli již dlouho v hledáčku několik podezřelých osob, ale všichni si dávali pozor a po dlouhou dobu sbírané důkazy byly jen nepřímé.
Jako kdyby mu četla myšlenky, Brinvilliersová vynesla další trumf.
„Samozřejmě nešlo jen o potraty. Některé z nemluvňat byly použity jako oběti na Černých mších.“
Desgrez zpozorněl.
„Černé mše? Ono se to vážně provádí?“ Každé slovo si vpisoval do paměti, i když navenek stále předstíral nezájem.
„Nu ano,“ rozesmála se markýza znovu a Desgrez připustil, že má vskutku příjemný smích. Kdyby se nebavili o temných věcech a seděli namísto toho v nějakém literárním salonu, možná by jí i složil troufalý kompliment.
„Je to teď docela v módě. Policie o tom nic neví, protože Vás tam nikdo nepozval,“ smála se. „Na jednom takovém sabatu jsem byla. Účastníci měli masky, ale některé jsem poznala po hlase. Upřímně nechápu, co na praktikování černé magie všichni vidí. Pít krev? To považuji za nechutné… Mnohem zábavnější je někomu podávat malé dávky jedu a sledovat, co to s ním udělá.“
„Nu, a jsme u toho, proč Vámi opovrhuji, madam,“ ušklíbl se policista a v duchu si poznamenal, že až Brinvilliers podrobí tortuře, na ty maskované účastníky černé mše se jí podrobněji vyptá, stejně jako na aktivity Voisinové. „Brát někomu život ze chtivosti po majetku je jedna věc, ale užívat si při tom jeho utrpení a úmyslně je prodlužovat, to už svědčí o zvrácenosti Vaší povahy.“
Markýza de Brinvilliers si pohrdavě odfrkla. Hravý tón konverzace byl pryč a ten odporný policajt už se zase nimral v jejích zločinech.
„Copak nevíte, co mi bratři udělali?“ obhajovala se.
„Četl jsem Vaši zpověď a její pravdivost posoudí soud,“ odpověděl pouze. A po chvilce dodal: „Proč ale Váš otec? Majetek byste dědila i tak. Miloval Vás, byla jste jeho oblíbené dítě, a co jsem měl možnost ho poznat, byl to čestný a slušný člověk.“
„Čestný! Dbal víc na to, co si o něm myslí druzí!“
„Ach tak,“ ušklíbl se policista ironicky. „Takže šlo o raněnou hrdost, že zatkl Sainte-Croixe, když jste se s ním tahala a dělala mu po Paříži ostudu. Vskutku motiv k vraždě…“
Marie Madelaine přešla jeho sarkasmus mlčením. Současně se ale na Desgreze podívala novýma očima. No vida! Pokud u policie pracuje nějakou dobu, musel se s otcem znát, uvažovala. Náhle jí svitlo: „Už vím, odkud jste mi byl povědomý! Čenichal jste před 10 lety u mého paláce! Pamatuji si Vaši tmavou siluetu. Po boku Vám kráčel bílý pes.“
Nostalgický záblesk v policistových hnědých očích jí neunikl, takže vykřikla: „Ach, kéž bych Vám toho čokla byla otrávila!“
Prudce po ní střelil pohledem a z jeho výrazu se zlomyslným uspokojením vyčetla, že se jí povedlo masku jeho lhostejnosti na chvilku rozbít. Tak na pejskovi mu záleží, ušklíbla se v duchu a pustila se do monologu popisujícím, jak účinky jedů zkoušela nejprve na zvířatech, než je podala vlastnímu otci, a jaké měly účinky.
Desgrez usoudil, že se už rozhovoru s ní nabažil. „Detaily si nechte pro kata v Conciergerie, madame,“ utrousil suše a bouchl do střechy kočáru, aby zastavil. Markýza pochopila, že zábava skončila a se spokojeným úsměvem se zabořila do sedadla. Tak přece jen se jí podařilo vykřesat trochu citu u toho netečného mizery. A znovu si s bodnutím v srdci připomněla, jak ji zatkl. Ach, jak se jí líbil! Ten jeho dlouhý nos, smyslné rty a hranatá brada… A jak hezky k ní hovořil… Žádný div, že ztratila zábrany a když ji za klášterními zdmi začal zprvu nesměle, a později čím dál razantněji líbat, popadla ho za zadek a chtěla ho na sebe stáhnout do trávy. Jemně ji uchopil za ramena a pošeptal jí do ucha, že jí potřebuje říct něco důležitého… A pak, když se od sebe odtáhli, ona stále v opojení touhy, nasadil najednou masku policisty, vytáhl zatykač a všude se objevili jeho muži…
Desgrez nevěnoval jejímu mlčení pozornost, naopak byl rád, že konečně zmlkla. Při vystupování z kočáru se otočil a přistihl ji, jak mu zírá na zadek. Zlovolně se usmál a neodpustil si štiplavou poznámku: „Nebojte se, však se ještě vynadíváte, madame… - až Vás popravčí kára poveze na Place de Greve, bude to to poslední, čím se budete moci kochat!“ |
ale Joffreyovi bolo jasné že aj tohto krčmára Desgrez pozná 
.....
... ![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4718/24972596027_f40797e963.jpg)
.![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4770/39133361564_00c1a97566_z.jpg)
![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4711/39811033602_d49d0be5b9.jpg)
. Omlouvám se za krátké komentáře, ale nestíhám Vám. ![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4620/40088116852_62c273df8f_z.jpg)
![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4668/25248533537_0844ba58d6_z.jpg)
), takže své kapitány nutil nosit hodně výstřední oděvy, což zdůvodňoval tím, že ve Středomoří je teplo. Když se pak Nicolas doslechl, že zelenooká plavovláska se v Novém Světě cucala se Zlatou bradou, řekl si, proč by i on nezkusil znovu vykřesat jiskřičku vášně, vzal svého vysvaleného pobočníka a napnuli plachty směr Gouldsboro. A protože zapomněli doma lazebníka (a Nicolas byl líný řezat si vlasy nožem, jako jeho kamarád, i když holení mu nevadilo), narostla mu pěkná kštice á la Vinnetou. Ten tragický výraz na jeho tváři zračí finální pochopení, že Angelika nikdy nebude jeho, neboť ji spatřil ve společnosti Rescatora. ...a z toho má vítr i bývalý pařížský bandita. Jeho pobočník se však tváří nadějně, protože když viděl, že Colin Paturel udělal kariéru coby guvernér, rozhodl se zkusit taky trochu zašplhat na kariérním žebříčku a stát se třeba... guvernérovým písařem!
.
uhádnuť ktorý z nich je ten skutočný kapitán Väznice ....
A protože byl Piksaret od přírody veselá kopa, došlo mu, že tohle setkání bledých tváří si nemůže nechat ujít. 
že by ho stratila Katarína 
keď mu ubzikla pred nosom
Alebo je v tom nejaký celkom iný príbeh? ![[ img ]](https://farm5.staticflickr.com/4674/39789153172_4254e582e7_z.jpg)
. Takže tipuji, že Brinvilliers byla hodně vyprahlá, že na to šli tak hopem 
Sepiš! ;-)
, takže přirovnáním nemohu sloužit 
. Ale představ si tuze hezký, pevný zadek (samozřejmě chlupatý, ostatně jako zbytek) - a jsi doma