Ahojky!
Už nějakou dobu si pročítám všechny ty vaše příběhy, a protože jsou hrozně hezké a podobné tomu mému neodolala jsem a rozhodla se to tady také „vyklopit“.
Ještě než začnu, chtěla bych zde složit poklonu tvůrkyni těchto stránek (nenapadlo mě vhodnější místo, kde bych to mohla napsat), protože jsou vážně nádherné. Vlastně jsem tu taková staronová, protože sem chodím už asi tak dva roky, ale doteď jsem se spokojila jen s pročítáním snad všech článků a také diskusních příspěvků. Takže Jeanne moc děkuji za tyto stránky!
A teď teda k mému příběhu. Ještě si přesně pamatuji ten večer (asi tak před deseti lety), kdy jsem prošla kolem zapnuté televize, kde právě končila „Markýza andělů“ onou scénou, kdy Angelika přichází na Dvůr Zázraků a vykřikne „Nicolasi!“
„Nicolas už není…“
Už tenkrát na mě, malou holčičku, udělal romantický film obrovský dojem. Stačila tato scéna a další díly „malá holčička“ již nevynechala. Vždy když filmy znovu dávali, dívala jsem se a několik let po prvním shlédnutí, jsem si v titulkách všimla „Podle románu…“ Do té doby jsem totiž vůbec netušila, že Angelika má i knižní předlohu. Jména autorů jsem si zaznamenala, protože jako velký knihomol jsem tušila, že by se mi tyto knihy mohly líbit. Přesto však jsem se k Angelice ještě dlouho nedostala. Uvízla na mém nekonečném seznamu knih, které jsem si chtěla přečíst… Až jednou… Bylo to někdy před letními prázdninami zhruba před čtyřmi lety, kdy se mi poprvé dostala do rukou Angelika, Markýza andělů. Okamžitě jsem se do ní začetla a okamžitě mě dostala. Překvapilo mě jak hluboká kniha je oproti filmům. Přes prázdniny a celý další rok jsem zbožně otáčela stránky knih. Vzdychala jsem, při zjištění jak dramatické je setkání Angeliky a Joffreye po patnácti letech a nakonec blahořečila madame Golon, že děj takto zamotala…
Angelika se stala mou hnací silou, mou inspirací a to v mnoha ohledech. Nejen že je to můj „vylepšovač nálady“ když je mi smutno. Zažehla ve mně žár vášnivé lásky ke všemu francouzskému. Začala jsem podrobně studovat francouzskou historii a to hlavně 17. a 18. století. Přečetla jsem kvanta životopisů různých osobností, paměti, dopisy… Protože toho stále nemám dost, již několik let studuji milovanou francouzštinu, abych měla víc pramenů a také mohla samozřejmě číst Angeliku v originále. Tento jazyk bych chtěla od příštího roku studovat na VŠ. Paříž znám snad lépe než Prahu neboť na mapě Paříže, která se zabydlela na mém stole, neustále přejíždím prstem. Protože jsem tam narazila na tolik krásných památek, že už na to obyčejná návštěva nestačí, ráda bych v Paříži nějaký čas pracovala. Neustále získávám nové a nové vzrušující poznatky z dobové kultury, života na dvoře, módy…
A hlavně mě Angelika natolik ovlivnila a inspirovala, že jsem začala psát své vlastní příběhy o jejích dobrodružstvích. Nejdřív jsem začala psát (nezávisle na tomto webu) svou vlastní verzi coby kdyby… půvabná francouzská otrokyně v Kandii neutekla a Rescator ji odvezl do svého paláce kde voní růže. Když jsem pak zjistila že „poslední“ díl končí tak neutěšeně a další je v nedohlednu nedalo mi to a začala jsem psát své vlastní „Království Francie“. Tím si kompenzuji „frustraci“ že jsou zatím oficiálně každý na jiném kontinentu a nemůžu se dočkat, až svou verzi porovnám s originálem! A protože sem si zamilovala Joffreye a jeho tajemného Rescatora občas se pouštím do vymýšlení jeho dobrodružství v Karibiku, setkání s Florimondem… jeho průzkumy v Africe a plavby ve Středomoří, jeho první cesty kolem světa, bezstarostná léta v Toulouse která předcházela svatbě… Dobře se bavím, romanticky vzdychám a vylepšuji si sloh a když mi to půjde, určitě bych jednou, za hodně dlouho, chtěla napsat něco svého… Samozřejmě historické a francouzské. Tak daleko mě nikdy předtím žádný příběh nedovedl.
No, mohla bych tu psát dál a dál o tom co všechno mi Angelika dala, ale obávám se, že už tak je toho tady moc a moc až to musí odrazovat. Zkrátka jsem Angelice (a madame Golon) za mnoho vděčná a patří jim můj dík!