Tak. Strašně se omlouvám, za svůj nemožně zpožděný komentář
tento týden jsem se dostala k počítači vždyky v pozních večerních hodinách, kdy jsem byla v nepoužitelném stavu, takže by ten komentář za moc nestál, a to si tvá fikce nezaslouží.
Ano Jeanne, tvé utrpení pana dokonalého je pouze podobné tomu mému
Hrozně mě baví tvůj styl utrpení, myslím, že je realističtější než ten můj, tvůj Joffrey prostě trpí, koná (pije a straší své obchodní partnery - což je mimohodem geniální) a moc nepřemýšlí, takže čtenář tak úplně neví, co se mu honí hlavou, vše je pouze v náznacích, je to takové tajemnější; oproti tomu moje utrpení je takové holčičí
můj Joffrey maximálně tak přehodí nohu přes nohu a přemýšlí jak ženská
A jsem ráda, že tvé urpení neznamená pouze oddálení orgasmu o deset minut
(i když i to má své kouzlo...).
Přemýšlím, čím to je, že nás tolik baví psát o trápení pana dokonalého, nějak odmítám věřit, že mám nějakou psychickou poruchu a že mě baví vyloženě jen to, nechat ho trápit
že by to bylo tím, že v těch chvílích zoufalství se projevuje jeho opravdový charakter, touhy, přání...??
První, co Joffreye vyrušilo v jeho zamyšlení, byla rána pěstí. S takovým uvítáním tedy rozhodně nepočítal, ale hned, jak se vzpamatoval, chtěl se bránit a ránu mu vrátit. Za pěkně rozčílenou chodící reklamou na francouzskou armádu se však okamžitě objevily tváře madame de Morant a madame de Montchevreuil, aby si propojil obraz příčiny a následku.
„Co si myslíte, že děláte?“ cedil Louis de Mornay skrze zaťaté zuby.
„Dobře, dobře, jste v právu, ale mezi mnou a Annou se to stalo jen jednou, takže doufám, že jste skončil…,“ odpověděl pan de Peyrac s omluvným gestem a s pohledem ke krásné paní de Morant, která vypadala rozzlobeně a možná i překvapeně. Markýz de Villarceaux zrudnul a vrhnul se na Peyraka znovu. haha tohle je ďábelsky dokonalé
„Tohle nejste vy a já se na to už nechci dívat. Myslíte, že to nechápu? Všichni se musíme vyrovnat s odmítnutími,“ promluvila jasným hlasem. „Já třeba i s tím vaším,“ dodala tiše a jeho překvapilo, že to připomněla. Tentokrát neprotestoval a po chvíli ticha se ozval jeho trochu ochraptělý hlas v první delší větě: „Žena, která mohla být ta pravá, mi řekla, ať se prostě bavím. Tak to dělám,“ dodal s pokrčenými rameny a s hrozným úsměvem, o kterém nevěděla, jestli vzbuzuje spíš hrůzu nebo lítost.
„Možná jsem byla taky opuštěná. Možná chápu to, co teď děláte. Ale stejně to nic nevyřeší,“ pohladila ho po vlasech a překvapeně sledovala, že se tentokrát neodtáhnul, ani ji nevyhodil pryč. Dokonce položil hlavu na její rameno a nechal ji, aby ho objala. aaach ♥ to je tak cute, Joffrey je úplně zranitelný, žádný pan dokonalý neproniknutelný, prostě jen smutný, zklamaný muž ooooh
A samozřejmě vše korunoval Lauzunův nástup na scénu.
Že si ten hošík ale uměl vybrat chvíli na setkání s Peyrakem! Bezvadně si to vyhmátla Jeanne, je prostě vidět, kdo je tu mistr na Lauzuna a jemu podobné
A doufám, že se brzy dostaneme ke vztahu Ninon a Villacreauxe, ojojoj to bude dolet